Príspevky užívateľa

Jakmile mu pokynula na pozdrav a setkala se i s pozdravem jeho, pusmála se i malinko upřímně. Byl slušně vychovaný, to bylo poznat. Ne jako ta individua, která se okolo Kultu občas potulovala. Kdepak, tohle byl vlk ze smečky. Dobře vychovaný, dobře živený - no ano, srst se mu jen leskla - zvyklý, že každou noc spí v teple smečkového úkrytu. Vypadal mladý, mohl mu být sotva rok, ve smečce se proto zřejmě narodil. Omara si přičichla k jeho pachu a sama pro sebe konstatovala, že musí být ze smečky nihilské. Sama v těch končinách nikdy nebyla, pamatovala si však, že Bellanna o té smečce mluvila. Osud ji vyhnali. Proěhlo jí hlavou a Omara musela dělat všechno proto, aby na vlka nepřátelsky neohrnula pysk. Neměla Bellannu nijak zvlášť v oblibě, ale vyhnat vlčici prakticky za nic, to bylo i pod morální hranici Kultu.
Jakmile vlk znvu promluvil, zarazila se. Je blízko území mé smečky, skoro tam, kde bych ho mohla bez lítosti zabít, a už mě uráží? Povytáhla obočí, ale nechala vlka dokončit větu. Uvědomila si tak, že vlk ji vlastně neuráží, naopak - má zřejmě jen špatné informace, protože jí naopak lichotil. "Ach, těší mne, že vám taková nepřípadám. Musím vás však vyvést z omylu, kdybyste potkal celou smečku, jistě byste si všimnul, že emočně nestabilní, ani jak říkáte vy - kousaví - není ani jeden z nás. Jsme vlastně jako taková normální smečka, jen nás místo Alfy vede náš bůh, Hati." Pousmála se.
Jakmile se vlk představil zarazila se ještě jednou. "Princ? To musíte být ale velmi vysoce postavený." Obrátila hlavu na stranu. "Teď promiňte zase vy mně, pokud se mýlím, ale nejste vy ještě vlčetem? Vypadáte velice dobře, přesto ale mladě. Co jste musel pro smečku udělat, abyste se tak brzy vyhoupnul na tak vysoké postavení?" Zeptala se a posadila se před vlka, předpokládaje, že nepředstavuje pro její smečku žádné nebezpečí. "Mimochodem, také mne těší, mé jméno je Omara. Omara Nec Asperra Terrent, celým jméněm." Jakmile své celé jméno vyslovila, srdce jí zaplesalo. Bylo to snad poprvé, co se představovala rodem, který s jejím drahým vymysleli. A moc se jí líbil, tento rod. Krásně zněl na jazyku.

Chvíli kroutila hlavou ze strany na stranu, když si konečně všimla hlavy trčící z keře. Zarazila se, podívala se na svoje tělo, a pak se podívala zpátky na vlče. "No... jasně že žiju. Mrtví přece nemluví." Ušklíbla se a ukousla si další sousto ze své krysy, uvolněná faktem, že šustění není jen nějaký děsivý frankenštajn, ale existující vlk. A ještě k tomu z její smečky, jak si rychle uvědomila podle vlkova pachu. "No ahoj." Pousmála se a zavrtěla ocasem. "Já jsem Omara, apoštolka smečky. A ty, ty musíš být jedno z vlčat od Lailah a Alexeie, myslím, že jsou letos jediní, kdo vlčata plánovali." Změřila si vlka pohledem a usoudila tak, že mu bude zhruba rok. "Od Bellanny nejsi, to vím, a žádná jiná vlčata jsem tu letos neviděla." Ušklíbla se. "Myslím, že se ty vlčata jmenovala... Sabrina a Axas... takže ty budeš Axas, že? Těší mě." Její úsměv se ještě rozšířil, div že mu nepodala packu.

Omara pozorně poslouchala, jak se Erora ne zrovna úspěšně snažila lovit z hlavy vzpomínky. "Vypadá to, že si svou minulost moc dobře nepamatuješ." Konstatovala pak poměrně nešťastně a opatrně se na vlčici zadívala, snad kontrolujíc, jestli z toho Erora není nějaká smutná. A byla, zdálo se však, že ne přímo ze svého nešťastného dětství, jako spíš z jakési Jedušky. Z toho Omara moc moudrá nebyla, jaktože jí po ní zůstala jen tlapka? Co to všechno znamenalo?
Omara si už dříve všimla, že Erora má jednu tlapku navíc, ale nechápala, co to, kdo to, jak to. Proto se rozhodla zavalit Eroru palbou otázek. "Jací jsou lidé? Proč myslíš, že si s tvými mladšími sourozenci 'hráli'? A nakonec - kdo je Jeduška a proč ti z ní zůstala jen tlapka?" Položila Eroře přesně čtyři otázky a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Vůbec nic nechápala.

Jak čas plynul, tvrdý výraz v Omařině tváři měkl a pomalu se nahrazoval výrazem poměrně neutrálním, praktickým. Možná i trochu přátelským, kdo ví. Když už tady Nirix tu vlčici v Kultu chtěl, nemohla dělat nic jiného, než se přizpůsobit a pomoct jí. Mesiáš by jistě nebyl rád, kdyby vlčice pod jejími tlapkami zemřela, a přitom Bellanna vypadala, jakoby docela zemřít chtěla. Tedy nechtěla samozřejmě, ale musela, brzo jistě podlehne svým ranám, pokud se jí nedostane dodatečné pomoci. A tak pokračovala ten malý kousek do útočiště bývalé léčitelky, možná dokonce pomohla Bellannu podpírat, pokud to nezvládl Aiduin sám. "Tak, tady si můžeš lehnout." Kývla na pelech a nemusela vůbec čekat, protože Bellanna se tam okamžitě svalila. "A povím, ráda." Podívejme, na Omařině tváři se objevil úsměv. Ťádný umělý, kdepak, tento byl upřímný. Zřejmě velice ráda mluvila o svém domově. "Ale nejdřív mi dovol ti pomoct." Prohodila, když si všimla, že vlččina magie už nefunguje. A tak mast popadla do tlapek a opatrně ji rozetřela na Bellaniny rány, podstatně obratněji, než si počínala předtím s bylinami na mostě. A pak se posadila a spustila. "Nu, náš domov se celý točí kolem naší víry v Hatiho. Hati nám totiž všem v určité fázi našeho života ukázal cestu sem do Kultu, do své smečky - nu, tak jako vám dvěma." Pousmála se. "Naše Kultura není vlastně vůbec složitá. Pro vás je zatím důležité to, že jjao devianti nesmíte odejít mimo hranice ani mluvit s cizáky - ani s členy vlastní rodiny, pokud nejsou taky v Kultu. Až Mesiáš uzná za vhodné, můžete podstoupit ceremoniál věřících. Pokud při něm budete úspěšní, stanete se věřícími. Ti stále nemohou odejít, ale mohou už mluvit s vlky z území mimo smečku." Začala prvně s praktickými informacemi. "Kromě ceremoniálu věřících, který je neveřejný, máme ještě ceremoniál vlčat, a ten je veřejný. A potom oslavy, scházíme se na slunovraty, rovnodennosti a svátek mrtvých.Velmi důležitým svátkem je pak Esbat, při kterém se nejen koná ceremoniál vlčat, ale také si obnovujeme masky na obličejích Ty má každé postavení specifické, nejvíce bohaté ho má samozřejmě mesiáš, nejméně pak vy devianti... To je k našim základům asi všechno, ale pokud máte nějaké otázky, ptejte se." Pobídnula oba vlky.

Dveře od knihovny zavrzaly a ve tmě zazářily dvě nebesky modré oči. Omara, apoštolka smečky nesoucí jméno Kult, za sebou zavřela dveře a zabránila tak průchodu měsíčního svitu do budovy. Knihovna, či alespoň místnost, ve které Omara právě stála, se zalila do tmy. Mladá apoštolka si odkašlala. "Je tu někdo?" Zeptala se potichu. Chtěla být sama a tak doufala, že se nikdo neozve. Od doby, co na ni Bellanna při ceremoniálu zaútočila, byla celá nesvá. Věděla, že o ní něco zná a to tajemství by měla říci ||Nirixovi, ale něco ji od toho drželo. Předtím ji nepovažovala za nebezečnou, ale cožpak si může být jista, že nezaútočí na jejího bratra, když před pár dny zaútočila na ni? S bratrem byli prý sice kamarádi, alespoň tak to Nirix zmiňoval při Bellannině přijímání, ale i tak. Bellanna měla problém s autoritami, to už Omara věděla. Měla problém s autoritami a pokud plánovala útok na mesiáše, mohla jí v tom Omara zabránit.

Cielo ji nechtěl naštvat a taky nenaštval. Přestože nebyla fanynkou žárlivých a majentických vlků, v této fázi vztahu to bylo zřejmě normální, možná až zdravé. Teda ne že by byla nějakou expertkou na vztahy, ono kvůli nedostatku samců v její smečce žádné páry moc nebyly a ty, co byly, byly spojeny Hatim a ne láskou, ale i tak měla dojem, že žárlivost se na začátku vztahu objevuje velice často.
I jí ocas vrtěl pomalu půlkou těla, když vyslovila svá další slova. "Nec asperra terrent. To znamená těžkosti jsou zatraceny, je to v latině. Máma to kdysi používala." Pousmála se při myšlence na matku, jejíž vzpomínka však byla zastřená mlhou, jak už si na ni skoro nepamatovala. "Schovávala jsem si tato slova pro někoho speciálního, ale ty speciální jsi. Moc speciální. Navíc myslím, že nás to skvěle vystihuje, máme se rádi a budeme spolu mít vlčata i přes všechny těžkosti, co nám naše smečky - hlavně ta moje - přinášejí." Pravila Omara vesele, přesto poměrně klidně. Byla nadšená, ale tak jako... dospělácky nadšená. Kdepak, už nebyla malým, rozpustilým vlčetem. Teď byla dospělou vlčicí a nejen to, brzy bude i matkou.

Normálně by se asi urazila, kdyby na ni nějaký vlk takhle vyjel, teď a tady ale asi byla příliš zaslepená láskou, než aby se na Ciela dokázala zlobit. Místo toho se usmála. "Tak dobrá, beru." Pravila jen a oblízla Cielovi ucho. Byla ráda, že se k tomu takhle postavil. Sice řekla, že by si v případě, že by nestál o vlčata, našla někoho jiného, ale teď na to nechtěla ani pomyslet. Vlastně se jí vůbec nelíbil ten systém, který v Kultu měli. Že páry spolu spojoval jen Hati a ne láska. Vždyť láska měla být přece přednější... ...než Hati? Omaru tahle myšlenka vyděsila. Ne, láska přece není přednější než Hati! Nemůže být, Hati je a vždy musí být na prvním místě. Je ale pěkné, když se Hati a láska dají skloubit. Omara si myslela, že tak tomu bylo i v jejich případě. Že se Hati rozhodl bojovat proti nedostatku samců v její smečce tím, že ji přiměl se dát dohromady s někým nevěřícím. Vždyť Ciela ani zezačátku nechtěla! Ano, musel to být Hati, kdo je svedl dohromady.
Jakmile dokončila své přemýšlení, potřásla hlavou a probrala se tak zase zpátky do reality. "Promiň, já... trochu jsem se zamyslela." Uchichtla se. "Ale teď vážně, jestli teda spolu chceme mít vlčátka, co ten rod? Myslím, že bychom si měli vymyslet vlastní... já teda nějaký rod mám a ty, myslím, taky, ale chápeš... není to náš rod." Pravila a položila přitom důraz na slovo "náš."

I ona zavrtěla ocasem, když se k ní očekávaná deviantka - a také její dobrá kamarádka, alespoň si to myslela - pkonečně přidala. "Ach ne, jen chvilku jsem tu bloudila. Ale to je teď jedno, jdi připravená?" Zeptala se a následovala-li kladná odpověď, pokračovala. "Jsem si jistá, že ti Mesiáš už říkal, co se tady bude dít, ale pro jistotu ti to zopakuji. Takže, čekají tě dva dny, kdy budeš bdít nad Hatim a co pro tebe znamená. V těchto dvou dnech se nesmíš napít, najíst ani promluvit, jinak bys rituál musela konat znovu a Hati ví, jestli by tě Mesiáš nechal. Můj úkol je na tebe dohlížet. Věř mi, že si moc přeju, abys uspěla, ale pokud neuspěješ - tedy porušíš jednu ze zásad - je na mně, abych tuto zprávu předala Mesiášovi. Ale pojďme se teď soustředit na to, co se stane, pokud uspěješ." Omara si odkašlala a udělala tak krátkou pauzu. "V tuto chvíli se stávám tvou paladžínkou, tedy něco jako nepokrevní sestrou. Budeme na sebe do budoucna dohlížet navzájem, v dobrém i ve zlém. Nu, a jakmile budeš mít rituál za sebou, předáš Mesiášovi informaci o tom, k čemu jsi došla." Opět udělala krátkou pauzu. "Tak dobrá, to je ode mě všechno. Nyní mě zaveď na podzemní místo, které sis k rituálu vybrala, a můžeme začít." Pousmála se a povzbudivě do vlčice drcla.

I ona se zasmála. Nirixův smích neslyšela často, ale když už ano, musela uznat, že byl docela nakažlivý. No jo, ve smečce si to nemůže moc často dovolit, Mesiáš si přece musí zachovat svou důstojnost. Proběhlo jí hlavou. Ani ona se v přítomnosti ostatních nesmála, ne moc často. Jako deviantka možná, ale jak se její postavení zvyšovalo, její smysl pro humor se nepřímou úměrnpstí zase snižoval.
Povytáhla obočí a zarazila se. Nečekala, že to Nirixe tak vezme. "No... jo. Jednou. S jakýmsi, asi byl z Přízračných, smrděl tak. Nevím. Přiblížil se k hranicím, zrovna když jsem na nich sbírala nějaké bylinky, co paradoxně rostou jen na poušti, tak jsme se trochu poštěkali a nakonec jsem ho vyhnala." Pokrčila rameny a taktně vynechala tu část, kdy se do něj zamilovala. A taky jak se představili, jak ji balil... nu, zkrátka samé ty vtipné, zakázané věci. "Cožpak se to nesmí? Myslela jsem, že Věřící už s cizáky mluvit mohou." Zeptala se a hodila po bratrovi psí oči. "jestli ne, tak se moc omlouvám. Nevěděla jsem to, nezlob se..." Pravila, tak nějak ale čekala odpověď, že se to sice smí, ale nevidí to rád. Proto se poměrně rychle otřásla a pousmála se. "Neboj." Ujistila ho. "Já a problémy? Cožpak jsem někdy nějaké měla?" Zatvářila se co nejvíc nevinně. Neměla, ale brzy budeš, Májo... Proběhlo jí hlavou, tak jí rychle potřásla, aby podobné myšlenky vyhnala z hlavy. Ne. Nesměla před bratrem působit zamilovaně, to by na ní hned poznal. A bylo by zle, taknějak tušila, že přestože není Nirix fanouškem krutých trestů, s Omarou - a nedejbože s Cielem - by při prasknutí podobného průseru neměl slitování.

Omara se pomalu začínala cítit v Bellannině přítomnosti poměrně uvolněně. Znala její tajemství, ale nepředpokládala, že by se o podobný nekalý čin pokusila vlčice tady. Ne. Tady byl její bratr v bezpečí. Navíc byli podle všeho prátelé, jak pochopila té osudné události na mostě. A přátelé se nezabíjejí, no ne? Potřásla hlavou. Jistě že ne. Bellannu by ani nenapadlo podobný ohyzdný skutek zkusit spáchat v Kultu, smečce,která byla známá svou nekončící oddaností Mesiášovi. Navíc této smečce dlužila všechno. Jiná smečka by se jí jistě neujala, kdepak. Omara se cítila v bezpečí.
Kdo se však zřejmě necítil v bezpečí, byla Bellanna samotná. Omara si nevšímala jejího napětí, vykulených očí, dokonce ani toho, kdy se zvedla do stoje. To se vlkům při ceremoniálu občas stávalo, když chtěli lépe vidět, no ne? Jakmile však vlčice udělala krok dopředu, v rychlém spádu se s Omarou staly tři věci. První byl, že na Bellannu bleskově otočila hlavu a vykulila oči. Po krátkém okamžiku překvapení, který se zdál dlouhý jako samotná noc, se i Omara zvedla a pokusila se Bellanně ve skoku zabránit. Ne však tak taktně jako Ossian, kdepak. Omara prostě zvedla své mohutné, skoro metr vysoké tělo a postavila ho před léčitelku, připravená bránit pravost rituálu vlastním tělem. A třetí, nu... řekněme, že dala průchod všem svým negativním emocím, které proti Bellanně kdy měla. Najednou ji nezajímal žádný Mesiáš, žádající ji, aby s vlčicí měla trpělivost, že trvá nějakou dobu, než si v Kultu zvykne a že někteří si holt zvykají déle. Nene. Vylezlo to z ní skoro samo, Omara vycenila zuby a zasyčela: "Uděláš to a chcípnou nejen ty vlčata, ale i ty s tim svym zpropadenym spratkem." Věřila, že to byla pravda. Alespoň to by udělala ona, kdyby byla Mesiášem. Vlčatům by možná dala o pár dnů později novou šanci, aby měli možnost před Hatim opět dokázat, že jsou hodni života v jeho smečce, ale narušitel? Toho by čekala jistá smrt.

I ona se pousmála a položila si na něj hlavu. Je hloupoučký a maličký, ale mám ho tak ráda. Proběhlo jí hlavou a ona se usmála ještě více. Dokázala si představit mít s tímto vlkem rodinu. Jistě, její bratr ani smečka by nesouhlasili, ale co na tom. Život byl stvořený k tomu, aby si někdo občas trochu zazlobil.
Když zaslechla Cielova slova, přikývla. "No právě, o tom to přece celé je!" Zahlásila nadšeně, jakmile Cielo však znovu promluvil, posmutněla. Nechce se mnou mít vlčata? A to před chvílí vypadal tak... zamilovaný. Sklonila hlavu, div jí slzička neukápla. Zamyslela se a po dlouhé odmlce nakonec promluvila. "Pokud se mnou nechceš mít vlčata, budu to respektovat. Můžeme se i nadále scházet, jen... strašně si přeju vlčata, takže nevím, na jak dlouho. Jsem rozhodnutá je mít a pokud ty budeš proti, časem si asi najdu někoho jiného." Pokrčila rameny. "Pokud však vlčata chceš a jediný důvod, proč se zdráháš, je hněv mého bratra, pak... to neřeš. Kdyby o tom věděl, tak to nedovolí, vtip je ale v tom, že on o tom neví. A jakmile se dozví, bude už příliš pozdě." Ušklíbla se, v očkách šibalské jiskřičky.

Narozdíl od Nirixe zde nebděla Omara celou noc, přesto dorazila velice brzy, již mezi prvními. I pro ni to byl dnes velký den, neboť při posledním vlčecím ceremoniálu byla ještě deviantkou a nedostalo se jí tedy cti do vody hodit jedno z vlčat. Tentokrát však ano. Nemohla se dočkat, celou noc - tedy vlastně den - se jen převalovala v pelechu a nemohla zamhouřit oči. K večeru se tedy dostavila na místo, lehce spánkově deprivovaná.
Na místě zatím byl jen Nirix, kterého pokývnutím hlavy pozdravila. Brzo nato dorazila i ostatní včetně vlčat a Omara tak mohla přistoupit k Sabrině. Na tomto místě čekala do doby, než se všichni shromáždili a ceremoniál mohl začít. Než se tak stalo, Omara se vysoukala z tašky s bylinkami, snad aby se při ceremoniálu nenamočila.
Ještě před započnutím ceremoniálu si všimla Bellanny, která vypadala zmateně. Neměla tu vlčici zrovna dvakrát v oblibě, zvlášť poté, co slyšela od Arrakise. Vlastně měla vlčice možná štěstí, že se nerozhodla drama rozpitvávat a informovat o tom Nirixe. Nyní však nehodlala řešit minulost, ale vlččino aktuální zmatení. "Vidíš tu vodu? Je plná krve z Hatiho obětí. Do té vody dnes hodíme vlčata a budeme pozorovat, zda přežijí. Pokud ano, stanou se právoplatnými členy smečky, pokud ne..." Nechala větu nedokončenou a přistoupila blíže k Sabrině, neboť to vypadalo, že se Nirix chystá zahájit ceremoniál. Ona byla, narozdíl od Nirixe, stále o dost větší než Nirix. Jejímu mohutnému, čerstvě dospělému tělu nedělalo nejmenší problém odrostlé vlče do vody hodit. A tak taky udělala. "Hodně štěstí." Zamumlala, potom popadla vlče za zátylek a mrštila jím do vody. Poté odstoupila dál od břehu a s pohledem plným očekávání vyčkávala, jak si vlčata povedou. Nahlas to nehodlala sdělit světu, ale vlče uvnitř jejího těla poskakovalo a jásalo a hlasitě oba dva budoucí věřící povzbuzovalo, moc totiž doufalo, že přežijí.

Omara povytáhla obočí, snad i otočila hlavičku kousek na stranu. "Působí agresivně?" Zeptala se opatrně. Všichni o nás šíří pomluvy a možná jsou nakonec Přízrační ty krvelačné bestie. Uchechtla se pro sebe. "Každopádně, budu ráda, pokud jí o tom řekneš. Já zase obeznámím bratra." Přikývla.
Dále pak čekala na Cielovu odpověď ohledně svého vyznání lásky. Čekala a čekala a srdce jí bilo jako o závod a těch několik sekund, než se Cielo vymáčkl, jí připadalo jako nekonečných. Jakmile konečně začal mluvit a Omara pochopila smysl jeho věty, spadl jí obrovský kámen ze srdce. Sláva. Pravil malý hlásek v její hlavě a její úsměv se postupně začínal rozšiřovat. Je to oboustranné! Chtěla vypísknout, ale raději se zdržela hlasitých projevů. Místo toho se zachmuřila, když se Cielo zmínil o tom, jak krátce se znají. Ne však proto, že by chtěla změnit jeho partnerské preference, jako spíš proto, že si vzpomněla na jedno smečkové pravidlo, které jí kdysi bratr sděloval, když ji do Kultu přijímal. Ach, jak teď litovala, že do něj šla a nezůstala u Přízračných! "Uhm, je tady ještě jeden problém." Vylezlo z ní nakonec po dlouhé odmlce. "Mimosmečková partnerství nejsou v Kultu povolená. Nikdy a za žádných okolností. Ani když jsi apoštolka a sestra Mesiáše." Pravila, skoro plakaje. Ale pak ji něco napadlo, ona rychle zamrkala a zahnala tak slzy, které se jí draly do očí. "Ale víš co? O mezismečkových rodech nikdo nemluvil." Ušklíbla se a pak na sebe nenechala s elaborací dlouho čekat. "Víš, sice nemůžeme být partneři... ale kdybychom se někdy rozhodli pro vlčata, to nám zakázat nemůžou. A pokud si založíme nový rod, budou naše vlčata už nadosmrti vědět, jak moc jsme se měli rádi i přesto, že jsme je nepřivedli do světa v partnerském svazku." Vysvětlila.

Přikývla. "I tebe ráda poznávám." Pravila, znělo to však jaksi... falešně. Ano. Ve skutečnosti nebyla vůbec ráda, že ho poznává. Byl to cizinec a zjevil se až nebezpečně blízko pzemí její smečky. S cizinci daleko od území se Omara ráda pobavila, ba dokonce jim i ochotně nabídla členství ve smečce pod křídly Hatiho, u jedinců na hranicích její smečky však byla jako zlý pes na řetězu - jen a jen se zakousnout!
"Ach, tak prohlédnout si krajinu." Zopakovala po něm s poněkud zaťatými zuby. Pak se opět rozhlédla. "Není toho tady moc k vidění, leda že by ses chtěl přidat do smečky. To ale není jen tak." Prohlédla si vlka od hlavy až k patě. Hm, k čemu jsou asi ty kameny... Proběhlo jí hlavou, když její zrak spadl na obsah kožených kapes, které tahal na zádech.
Jeho následný dotaz ji, velmi jemně řečeno, zarazil. Kdo seš, aby ses ptal takové otázky? Chtěla vykřiknout. Pro diplomatické účely si však zanechala chladnou hlavu a klidně odpověděla. "To je od tebe ale velice troufalé." Poznamenala a zamumlala si cosi pod vousy. "Já jsem na obchůzce území mé smečky, respektive právě jsem se ho chystala opustit. To bych však nesměla narazit na tebe." Dodala nakonec, odpovídajíc tak na Lanovu otázku.

Pomalu kráčela centrem města. Pozorovala mrakodrapy, vrhající stíny v odpoledním slunci. Jejímu pohledu neušly ani kočičí hlavy, kterými pomalu prorůstala stébla trávy, dokonce ani krysy, které na ni občas vykoukly z okna některého z vraků, kde si udělaly více či méně dočasný příbytek. Jejím posláním dnes ale nebylo některou z nich ulovit a donést tak potravu pro velice rychle rostoucí vlčata smečky. Ne ne, dnes měla za úkol něco důležitějšího.
Její drahý bratr a mesiáš v jednom jí ráno předal zprávu, že právě tady potká jednu ze svých drahých kamarádek, Lesley. I přes nedávnou změnu pravidla o povyšování se tato nejistá vlčice vyšplhala na vyšší příčku v Hatiho očích a bylo jí tak dovoleno požádat o ceremoniál na věřícího. A právě Omara na ni měla dohlédnout, aby nesešla z cesty.
Mladá apoštolka tedy doťapkala až do středu centra a posadila se na zadek. Byla stále mladá a netrpělivá a tak netrvalo dlouho a začala vyhlížet. Doprava, doleva, nikoho však neviděla. "Lesley?" Zavolala proto - ne - zavyla, tak, že ji muselo být slyšet minimálně přes celé centrum.