Príspevky užívateľa

Pokývala hlavou. "On chodíval, dokonce o dost více, než vyžadovalo jeho předchozí povolání. Ale jak je mesiáš, má plné ruce práce se smečkou a proto nemá čas ani na procházku. Nicméne..." Zatvářila se potutelně. "Za účelem oficiální návštěvy vaší Fortis bych ho možná mohla vytáhnout ven. Vís, nejsme vůbec nepřátelští vůči ostatním smečkám. S Azarynem jsme si taky vyměňovali látky a vědomosti, když přišly těžké časy, proč se tuto nadcházející zimu nespárovat třeba s vámi." Pousmála se a dokonce trochu zavrtěla ocasem. Líbil se jí tento nápad.
Na Ciova další slova jen přikývla. "Máš pravdu, to, že jsem apoštol, ještě neznamená, že můžu mluvit na Mesiáše. Mým úkolem je šířit víru, ne diplomacie. Ačkoliv, bratr mi tuhle říkal, abych mezi Norest rozšířila, že nejsme vlastně tak nebezpeční, tak možná trochu i ta diplomacie. Rozhodně ale nemohu rozhodovat o budoucnosti smeček, to ne." Zavrtěla rychle hlavou, aby snad Cielo nepojal podezření, že má pravomoci, které rozhodně neměla.
"No..." Zarazila se. Tak trochu očekávala, že to Cielo třeba přijme, nepřemýšlela nad tím, proč. Prostě se v jeho přítomnosti cítila dobře a to jí stačilo. O tom přece láska byla, no ne? Nakonec se rozhodla, že přesně toto mu poví. "Víš... jsem ještě mladá, moc toho o lásce nevím, ale... nikdy jsem se v ničí přítomnosti necítila tak dobře, jako teď v tvojí. Víš... já tě asi miluju. Miluju tě a dokážu si představit, že bych s tebou do budoucna měla třeba rodinu... kdybys chtěl." Prosebně se na vlka zadívala. Teď už se bála, že odmítne. Ale co mohla dělat, už to bylo venku a nebylo cesty zpět.

Pousmála se. "No vidíš, nejsme tak odlišní!" Pokývala hlavou a znovu do něj drcla. Jeho reakce na první projev náklonnosti si zjevně nevšimla, holt byla Omara trochu takový slon v porcelánu. Na Cielova další slova se však zamračila a zavrtěla hlavou. "Kdepak. Však jsem ti právě řekla, že si své postavení musí každý zasloužit!" Odpověděla napůl uraženě. "Žádáme o ně sice sami, ale u každého vedení posoudí naši práci pro smečku a podle toho se teprve rozhoduje." Potřásla hlavou a nespokojeně mlaskla. Je trochu hloupoučký... ale stejně ho mám ráda.
Zavrtěla hlavou. "Bohužel ne. Některá vlčata jsou moc slabá a nezvládnou test. Nestává se to často a já jsem to upřímně ještě nezažila, ale prý už některá z vlčat při rituálu zemřely." Smutně pokrčila rameny. Poté se však zase rozzářila. "To víš že ano, myslím, že bychom mohli dokonce do budoucna uzavřít nějakou spolupráci, když jsme si tak podobní." Odvětila.
Poté nastalo hrobové a upřímně, trochu nepříjemné ticho. Netrvalo však dlouho, neboť ho Omara nemohla vystát. A tak brzy položila Cielovi otázku, nad kterou přemýšlela už dlouho, ale chtěla s ní původně ještě trochu počkat. "Poslyš, Cielo..." Oslovila staršího vlka. "Nechtěl bys... nechtěl bys uzavřít partnerství?" Tak a bylo to venku. Omara se nervózně kousala do rtu.

Omara překvapeně povytáhla obočí. "Skutečně?" Zeptala se nevěřícně. Ji toto postavení už od jejích deviantích dob lákalo úplně nejvíce, a nechápala, že se dosud nenašel jediný vlk, který by to měl stejně. Vždyť to bylo přece úplně super, šiřit víru Norestem! "Dobrý tedy, pověz mi o tom." Pokynula a pohodlně se posadila na pelech, očima míříc na bratra.
A jala se poslouchat. Na první větu pokývaka hlavou. A kývla hlavou i na větu druhou, k té dokonce něco dodala. "S tím už jsem začala jako věřící, je super, že v tom budu moct pokračovat." Pousmála se při vzpomínce na Ciela. Mého drahého, hloupého Ciela. Proběhla jí hlavou myšlenka vskutku romantická, a tak rychle potřásla hlavou. Májo, proboha, takhle před bráskou se prozrazovat!
Na Nirixova další slova jen pokývala hlavou. "Ano, uvidíme."

Pousmála se. "Však my také. To, že jsme o postavení dosud žádali sami, ještě neznamená, že jsme si ho nemuseli vysloužit. Ni- Mesiáš vždycky posuzoval, zda smečce dobře sloužíme a jsme jí užiteční, také jaká je naše smečková aktivita. No a teď se vlastně skoro nic nezmění, jjen to, že teď o postavení už nebudeme žádat sami, ale mesiáš sám posoudí, zdali jsme povýšení hodni." Pravila Omara a zavrtěla ocasem. Cielo jí najednou připadal hloupý. Tak hloupý! Ale v dobrém smyslu, jeho hloupost byla velice roztomilá. Omara svému drahému olízla nosík. "To víš, že to dokážu. I když, už není moc postavení, na která bych se mohla vyšplhat. Zbývá mi jen apoštol, a no... pak mesiáš, ale tím doufám ještě dlouho nebudu. Abych se jím totiž mohla stát, musel by ten současný, tedy můj bratr, zemřít. A to doufám, že se ještě dlouho nestane." Potřásla hlavou. Kolik Nirixovi vlastně je? Uvědomila si, že o tomhle nikdy s bráškou nemluvila. Mohl být skoro tak starý, jako ona, mohl být ale také už v brzkém seniorním věku. Velmi starý určitě není, to by poznala. Mladý však asi také ne, ono přece jenom muselo chvíli trvat se na mesiáše vyšplhat. Usoudila tedy, že bude někde uprostřed, tedy mezi středně starým a starším vlkem.
"Hati?" Vykulila očka. Jak mohl nevědět, kdo je Hati? Ti Přízrační jsou tak nevzdělaní... no jo, zdá se, že mě čeká první apoštolská zkušenost. Zašklebila se, ale poté se zasnila. Snažila se v mysli propojit s Hatim, aby ho dokázala co nejlépe popsat. "Jednoduše řečeno, Hati je bůh noci. Trošku složitěji je vlastně všechno a všude. Hati je zem, po které chodíš, vzduch, který dýcháš... jestli někdy budeme mít děti, Hati bude i v nich a jejich život bude v jeho rukách. Bude jen na něm, zda přežijí... zda přežijí jak první měsíce života, tak i rituál dospělosti, který v Kultu máme." Jaký máte vy v Přízračných rituál dospělosti?" Změnila náhle téma.

Další z Omařiných toulek mířila do kotliny. Těžko říct, co přesně tu hledala, ale každopádně to nenašla. Nevypadala proto vůbec spokojeně. Chodila sem a tam, občas potřásla hlavou, jindy pokrčila rameny. Nakonec se z hornaté části kotliny rozhodla vylézt dolů, směrem k jelení pláni. A jelikož ani tam nebyla spokojena, rozhodla se si alespoň zalovit. Všimla si totiž malého zajíce, pohybujícího se kolem osamělých stromů.
Přikrčila se a našlapovala lehce jako kočka. Pohybovala se pomalu, ale jistě, dokud se nepřiblížila zhruba dva metry k mladému kusu. Plášť, zakrývající celé její tělo, jí při lovu trochu překážel, i přesto se však zvládla přiblížit k zajíci dostatečně blízko. Kousíček od něj se zvedla na nohy a než stihl zajíc utéct, vyrazila. Za chvíli už chudáčka tvorečka držela v zubech. A začaly hody. Omara se položila do trávy a začala se krmit. Jedla tak rychle, až si přitom stříkající krví zašpinila plášť, nezdálo se však, že by jí to nějak vadilo.

Lancelot nebyl jediný, kdo se dnes přišel napít do řeky Cony. Brzy se k němu přidala i Omara, přibíhajíc odněkud z nekonečných plání. Soudě podle směru její cesty a také silného smečkového pachu měla namířeno na území Kultu a zde dělala jen malou pauzičku. Kdo ví, možná se však chtěla po napití opět vydat na toulky. Protože teď nejen mohla, ale dokonce musela obíhat celé území Norestu.
"Ahoj." Prohodila rádoby nenuceně, poté, co se zhluboka napila. "Omara, jméno mé. A ty se jmenuješ...?" Rozhodla se zapříst s vlkem nějakou tu konverzaci, small talk, řekněme. "Co tě přivádí do těchto končin? Obvykle je těžké zde spatřit živou duši." Pravila a s těmito slovy se obrátila směrem k poušti. Nehostinné, nehezké a v poledním letním žáru také pořádně rozpálené, no zkrátka vůbec ne pěkné místo k přežívání.

Omara přiběhla k hranicím. Měla v plánu vydat se na další z mnoha obchůzek, které teď, po nabytí postavení apoštola, mohla vykonávat. Zhluboka se proto nadechla a hranice překročila. Vydala se směrem k poušti. Těžko říct, co si myslela, na poušti přece nikdo, koho by mohla přivést na správnou cestu, nebyl. Nebo snad ano? Omara se nevzdávala, Běhala tak dlouho, až narazila na pach jakéhosi cizáka. Tím cizákem byl hnědočerný vlk, kterého brzy spatřila na obzoru. Ten bude z Nihilu... Pomyslela si hned, jak si všimla výrazého smečkového pachu. "Hej, cizinče!" Zavolala na něj proto. "Co děláš tak blízko naší smečky? Mohu ti nějak pomoci?" Nabídla mu a falešně se usmála. Neměla ve zvyku být k cizákům milá, věděla však, že pokud je chce přivést do smečky, musí se milá být naučit.

Omara si oddechla, když se z temnoty vynořil někdo známý. Noctra. Pomyslela si a usmála se. Měla tuhle vlčici ráda. Dlouho, od smrti jejího syna, ji neviděla, doufala proto, že teď už jí bude lépe. A očividně bylo, neboť, jak se později dozvěděla, vlčice byla na lovu. "Ach, skutečně? Já jsem byla... nu..." Zarazila se. Nemohla přece černé vlčici zkazit náladu tím, že jí připomene jejího mrtvého syna. Ona si ho tedy určitě pamatovala, smutek v jejím hlase byl dost jasný. Ale netřeba přilévat benzinu do ohně, že. "Uhm, jen na obhlídce. A pro nějaké bylinky." Zamumlala proto rychle. "Ale jestli chceš, rád se přidám ke tvému lovu. Už jsem vlastně docela dlouho nelovila." Nabídla vlčici rychle a obrátila hlavu na stranu, snad na znamení otázky.

Zasmála se. Nevšimla si, že by tyto otázky Baileymu nemusely být přijemné nebo tak něco. Holt byla trochu slon v porcelánu. "Neboj, dělala jsem si srandu. Nemusíš se mnou mít vlčata, samozřejmě. Jen jsem na tebe při svém výčtu samců... narazila." Ušklíbla se a pokrčila rameny.
Poté se chvilku zaposlouchala do vlkova hlasu. Vypadal, že má jasno, i když vzhledem k tomu, co říkal, vlastně vůbec jasno neměl. "Jsme ještě mladý, koneckonců." Podrbala se za uchem. "Máme čas. Až na to přijde, Hati ti jistědá vědět." Zazubila se na druhého vlka. "Na lov? Jdeme lovit?" Zarazila se. Co má lov společného s mladými vlčicemi? Proběhlo jí hlavou. Najednou to však pochopila. "Ach, na lov samic! Už chápu!" Vypískla vesele a odběhla kousek od vlka. "Tak jo, ulov si mě." Vyplázla na staršího vlka jazyk.

Abraxas nebyl jediný, kdo se této letní noci rozhodl vydat na obchůzku po území. Druhým vlkem byla mladá léčitelka Omara, kterou jsme mohli spatřit přikrčenou kousek od vyhublé krysy. Od té doby, co se stala apoštolkou, nelovila na území často, koneckonců ono čerstvý zajíc chutnal lépe než jakási pochybná krysa, tentokrát se ale rozhodla zdržet uvnitř města.
Uběhla sekunda, dvě, a pak mladá vlčice vyskočila do vzduchu, přistávajíc přímo na malém stvoření. Těžko říct, jaktože si jí krysa přes svítící srst nevšimla, ale nestalo se tak. To bylo hlavní. Snad nebude nemocná. Proběhlo jí hlavou, když se do ní zakousla.
Náhle vedle ní cosi šustlo. Omara sebou trhla a otočila se, nemohla však nikoho spatřit. Kdo to byl? Omara vyhrbila záda a rozhlédla se kolem sebe. "Je tu někdo?" Štěkla do prostoru.

Abraxas nebyl jediný, kdo se této letní noci rozhodl vydat na obchůzku po území. Druhým vlkem byla mladá léčitelka Omara, kterou jsme mohli spatřit přikrčenou kousek od vyhublé krysy. Od té doby, co se stala apoštolkou, nelovila na území často, koneckonců ono čerstvý zajíc chutnal lépe než jakási pochybná krysa, tentokrát se ale rozhodla zdržet uvnitř města.
Uběhla sekunda, dvě, a pak mladá vlčice vyskočila do vzduchu, přistávajíc přímo na malém stvoření. Těžko říct, jaktože si jí krysa přes svítící srst nevšimla, ale nestalo se tak. To bylo hlavní. Snad nebude nemocná. Proběhlo jí hlavou, když se do ní zakousla.
Náhle vedle ní cosi šustlo. Omara sebou trhla a otočila se, nemohla však nikoho spatřit. Kdo to byl? Omara vyhrbila záda a rozhlédla se kolem sebe. "Je tu někdo?" Štěkla do prostoru.

"Ach." Přikývla, očividně uchlácholena Lesleyinou odpovědí. To jsem se lekla teda. Potřásla hlavou, aby vyhnala myšlenky, že by Lesley mohla potenciálně být zrádkyní, z hlavy. "Jsem ráda, že se ti u nás líbí." Prohodila pak s úsměvem. "Určitě nejsi jediná, kor ze zachráněnců, mně přece Nirix také zachránil." Pokrčila rameny. "Někteří z nás měli zvykání trochu zdlouhavé, ale ty vypadáš, že Kultem žiješ." Zazubila se a zopakovala něco podobného, co řekla už před chvílí.
Jakmile na ni Lesley tak vyčítavě vyjela, Omara se přikrčila jako spráskaný pes. "Promiň." Špitla tiše. "Vím, je blbost, že bys tomu nevěřila. Ale musela jsem se zeptat, najednou mi to přišlo tak... no... že prostě kdybys tu byla proti své vůli, určitě by se ti nechtělo věřit v Hatiho a kožná, možná bys nás dokonce považovala za bandu šilenců věřících v neexistujícího boha." Zasmála se. Nemožná to myšlenka, že? Kdo by jen mohl...

Očka se jí rozzářila, když Erora tu myšlenku vyřkla. "Máš pravdu! Hati to určitě musel chtít, jinak by Nirixovi přece nevetkl tuhle myšlenku do hlavy." Pokývala hlavou. To, že to vlastně byl Hatiho výmysl a nejen Nirixův, se jí moc líbilo. Její bratr byl sice nejvýše postaveným členem celé smečky, na Hatiho ale samozřejmě neměl a ani se nesnažil předstírat, že má. Byl jeho pravá ruka, to ano, ale ne Hati samotný. Omara to měla ráda. Nesnášela, když si vlci hráli na něco, co nebyli.
"Hmm a co ty?" Po chvíli se obrátila na svou černozelenou kamarádku. "Máš nějakou rodinu?" Zeptala se vesele, očekávajíc stejně veselou odpověď. To, co se možná už brzy dozví, ji jistě šokuje.

Přikývla. "Ano, po výšení u nás doteď fungovala tak, že si vlk maximálně jednou za půl roku mohl zažádat sám. Mesiáš pak posoudil jeho přinos smečce a pokud souhlasil, no... u některých povýšení, například u věřícího, musel absolvovat rituál, kdy rozjímal nad Hatim. Ale u apoštola už jsem to dělat nemusela, snad protože má víra byla dostatečně prověřena." Pokrčila rameny. "Takže já jsem byla za rok, co jsem ve smečce, povýšena dvakrát, protože se hodně snažím. To víš, když je tvým bratrem samotný mesiáš, musíš se snažit hodně, protože laťka je fakt vysoko." Poučila druhého vlka láskyplně. "To pravidlo o tom, že sami žádáme o povýšení, se teď změnilo, ale já byla přesto povýšena." Pousmála se.
"Jo, tak nějak." Přikývla a očka se jí rozzářila, když se dozvěděla, že by o tom Cielo měl zájem slyšet. "Co bys chtěl vědět? Jsem teď studnice vědomostí o Hatim!" Aby se přiznala, byla z toho trochu nervózní. Nevěděla, jak těžké bude odpovídat na všechny otázky a jestli je opravdu takovou studnicí vědomostí, kterou by měla být. Neměla se konecknců od koho učit, nepamatovala si, kdy naposledy viděla ve smečce apoštola. Nebo jím byla Silmä? No to je jedno, když ta už beztak nežije. Od Silmy se nakonec musela učit mnohem víc věcí než jen apoštolování, na to nějak nezbyl při vší té záplavě informací čas.

Vrátila se zpátky k Nirixovi a zvědavě naklonika hlavičku na stranu. "A od čeho tedy tady jsi?" Zeptala se rozpustile. "Neseš mi nějakou novinu? Nebo jsi prostě jen přišel zkontrolovat, zda tvá drahá sestřička nedělá nějaké neplechy?" Ušklíbla se a žďuchla do bratra čumákem. Věděla, že ji Nirix neměl potřebu kontrolovat - vždyť za své působení ve smečce neprovedla nic zlého a také za to byla notně odměněna postupným zvýšením postavení z devianta na apoštola.
Pokývala hlavou. "To máš pravdu. Zase musím konstatovat, že se ke mně chovají čím dál tím lépe. A taky lépe vypadají, myslím, že brzo budou oba zdrávi." Přikývla vesdele. I přes její nevelké léčitelské schopnosti zvládla vyléčit své první dva pacienty, jupí! A aby toho juchání nebylo dost, za chvíli Omaře Nirix nabídl, že by se Bellanna mohla stát její novou učitelkou. Omaře se rozzářila očka. "To by bylo moc fajn. Něco mě naučila Silmä a za to jí děkuju, ale neumím toho zdaleka tolik, abych uměla léčit všechno. Jen základy." Odvětila.