Príspevky užívateľa

Ze snění ji vytrhl čísi hlas. S trhnutím se proto probudila a zamžourala do tmy. Chvíli jí trvalo si zpracovat v hlavě, kdože to na ni vlastně mluví, po několika málo minutách však rozpoznala hlas svého bratra a o chvíli později si všimla i jeho siluety, stojící ve dveřích úkrytu. "Ale ahoj, vítej u mě." Pousmála se a opatrně se postavila. "Vše je v pořádku, jen jsem zroovna spala. Cožpak už je noc? Měla bych vstávat?" Zeptala se okamžitě. Na odpověď však nečekala, prostě vystrčila hlavu z úkrytu a zadívala se ven. Vypadalo, že se právě setmělo, ale skutečně už byla tma. "Máš pravdu. To je zvláštní, obvykle se budím už za soumraku. Asi těžká noc." Pokrčila rameny.
"To vís." Vypadlo z ní nakonec. "Vrátila jsem se právě od Bellanny. Je to s ní těžký." Pokrčila rameny. "Je očividně lepší a zkušenější léčitelka než já, ale mohla by být taky trochu vděčná. Mé metody, byť možná ne tak pokročilé jako ty její, ji nezabijí. A ten její syn, Aiduin... chová se, jako bych ho měla zabít, přitom se mu snažím jen pomoct!" Tak a bylo to venku. Hezky si svému staršímu bratříčkovi postěžovala na všechno zlo světa.

Omara přikývla a chvíli poslouchala Bellannina slova. Stále nehodlala přiznat, že ona sama vyrábět masti neumí, přesto ale Bellanniny rady hltala jako hladový vlk čerstvé maso, tušila, že by se jí mohly ještě hodit. "Ach." Pravila jen, ze všech sil se snažíc skrývat svůj zájem. Nemohla přece přiznat, že ji zajímají rady nějaké cizačky. Už přece není cizačka. Proběhlo jí hlavou a ona zrudla. Hlásek v její hlavě měl jednou provždy pravdu. Už byla členka smečky a od členů smečky se přece učit smí, možná dokonce musí, pokud jsou starší a moudřejší.
"Tak pojďte." Pravila stroze a už už sebranku tlačila směrem k úkrytu. Vlezla do něj jako první, aby malému strašpytlíkovi ukázala, že se není čeho bát. Snad už její tělo odklidili. Pomyslela si, když v úkrytu učitila slabý pach zkaženého masa. Naštěstí zřejmě ano, neboť pach byl opravdu už jen velice slabý.
Jakmile stála v úkrytu, odklidila se opatrně ke kraji, aby udělala ostatním místo. "Tak, tady je váš nový úkryt. Tu máte pelech, udělejte si pohodlí. A tady jsou... výborně... všemožné masti. Tahle by měla být na rány a tahle proti infekcím, tak je rovnou můžete použít." Už už strkala dvě krabičky směrem, kam se vlci měli položit.

Kráčela dál, až dokud nezaslechla své jméno. V tu chvíli se zarazila. Ten hlas znala. Že bych si v \kultu zapomněla svou brašnu a někdo mi ji nesl? Nedokázala ho však přiřadit nikomu z Kulťanů. Možná proto, že ten, komu patřil, Kulťan rozhodně nebyl, jak se vzápětí dozvěděla. Otočíla se tedy na patě a zadívala se příchozímu do očí. Očima, které se okamžitě rozzářily, když se střetly s těma druhýma. "Cielo!" Vypískla a napůl krokem, napůl během k Cielovi přišla. Načež mu zabořila čumák do kožichu a chvíli jen nasávala jeho vůni, mísící se s kyselým pachem Přízračných. "Jsem tak ráda, že tě vidím." Pravila potom, co svůj čumák z Cielovi kožichu zase odstranila. "A ne, nemám. Byla jsem povýšena. Teď nejen můžu, ale dokonce musím chodit ven. Abych mohla šířit naši víru, víš?" Pousmála se.

Byla teplá noc. Omara nervózně postávala na hranicích Kultu. Skutečně už smím ven? Nemohla tomu uvěřit. Pozice apoštola jí byla udělena teprve nedávno, od té doby měla plné ruce práce s léčením Bellanny a teprve dnes měla čas projít se trochu po okolí. To zvládnu. Hlasitě vydechla a překročila hranice.
Ocitla se na jakési pláni. Nejdřív po ní šla, pak klusala a nakonec se rozběhla plným tempem. Jsem volná! Proběhlo jí hlavou a ona se při běhu usmála. Mimo území Kultu se nepodívala už více než rok. Konečně! Běžela a bláznivě se u toho smála. Byla opravdfu šťastná, poprvé po velice dlouhé době. Ani si neuvědomila, jak moc jí tahle volnost chyběla. Jak jí chyběly hory, louky, lesy. Čerstvá potrava, něco lepšího, než byly pouhé městské krysy a semtam nějaký vyhublý zajíc, který se do města zatoulal od hranic. Ano, skutečně teď byla šťastná.

Pousmála se. Cielo měl pravdu. "Já jsem ráda, že jsem ještě mladá. Nedokázala bych vést smečku, ne teď." Potřásla hlavou. Cenila si svého bratra za to, co pro ni i pro smečku dělal.
Po chvíli se zašklebila. "My naštěstí mod mlaďochů, které bych musela zaučovat, nemáme. Jen dva a ti jsou ještě maličcí. Já sama jsem ještě učedník. Tedy byla jsem, než se má učitelka... no... zabila." Zatvářila se ještě kyseleji než před chvílí. Jak ji v tom mohla jediná léčitelka smečky takhle nechat? Vždyť nevěděla ještě skoro nic, Silm'a nebyla zrovna ochotnou učitelkou. Naučila ji jen základy a pak ji nechala, aby si všechno zvládla sama. Omara si povzdechla.
Po chvíli zavrtěla hlavou, napůl smutně, napůl rozhodně. "To nemůžu, zabili by mě i tebe. Bralo by se to jako pokus o útěk a za to je u nás trest smrti. Šla by po nás celá smečka." Odpověděla bez emocí. "Ale brzo, brzo snad budu apoštolkou. To je u nás něco jako Gamma. A zrovna apoštol má za úkol šířit víru po Norestu, tedy už nejenže budu moct, dokonce budu muset opouštět území. A pak se můžeme sejít, kolikrát budeme chtít." Pousmála se po chvíli a dokonce přitom zavrtěla ocasem.
Zavrtěla hlavou. "Je těžké k nim nechodit. Zvlášť když jsi deviant, to k nim ani nesmíš. teda, smíš, ale nesmíš mluvit s cizími vlky, takže je lepší se hranicím vyhýbat, abys při nějakém setkání neusel trapně běžet pro vyšší post." Ušklíbla se a následně uculila, když jí Cielo střihnul další kompliment. "I ty lichotníku." Zavrněla potěšeně. Poté přikývla. "Tak se měj." Pokývala hlavou a zavrtěla ocasem. Dokonce by mu i zamávala, kdyby měla ruce.

Omara povytáhla obočí a ucukla, když na ni zraněná vycenila tesáky. "Hodláš na mě vrčet? Na mě, jedinou léčitelku smečky, která se ti z nějakého neznámého důvodu rozhodla pomoct?" Ušklíbla se. Jeden by si řekl, že si to dokonce užívala, mít takovou moc. Věděla, že vlčice bez její pomoci nepřežije. Nebo si to alespoň myslela. "Jedno Nix- Mesiášovo slovo a nechám tě tady chcípnout jako potravu pro krysy. Taky musí jěco žrát, abychom my mohli žrát je." Upozornila vlčici nevrle a stáhla čumák s řepíkem.
Jakmile se zaposlouchala do Bellaniných slov, tvář jí postupně začala měknout. Zrazeni vlastní smečkou... Hati jim ukázal cestu... to vlastně zní skoro jako já. Omara bohužel nebyla zrovna nejostřejší tužka v penále a tak ji ani nenapadlo, že by vlčice nemusela mluvit pravdu. Zněla přece tak zlomeně!
"Tak mast bys chtěla." Pokroutila hlavou, tentokrát však zněla o dost méně nepřátelsky. "Nepoužila jsem ji, protože ji nemám po ruce Nechávala jsem si v tašce jen to nejdůležitější, protože jsem očekávala, že ji zaplním bylinkami." Zas taková kámoška ale s novými devianty nebyla, takže se jim už nepochlubila tím, že ji Silmä zkrátka nenaučila, jak takovou mast vyrobit. Taky jsi na nás mohla trochu myslet, než ses rozhodla zhebnout. Uchechtla se při vzpomínce na zkušenější, zato pěkně nepříjemnou léčitelku. "Ale Silmä snad měla nějakou v úkrytu, než zemřela. Já jsem teda taky pro její úkryt." Pravila. A tu se zase jala hrabat v brašně, načež vytáhla několik rostlinek řebříčku a rozmělnila je. Poté si je položila na tlapku a tu natáhla k vlčici. "Ale na rány ať ti to napatlá třeba tady mladej, já nebudu vzhledem k tvýmu předchozímu chování riskovat, že mě zakousneš." Kývla hlavou k Aiduinovi.

Omara právě sbírala jakési bylinky, kterým po Silmině smrti rozuměla v Kultu jenom ona. Nacházela se, nu, na úplně opačném okraji území, než stál zchátralý most. Neměla dnes zrovna dvakrát naspěch, vlastně na jejím dnešním programu byl jen sběr zde a pak kousek u bazénů. Taky bych si mohla ulovit něco k jídlu. Proběhlo jí hlavou. Byla to pravda, od včerejšího rána nejedla. Ach, jak ten čas letěl!
Najednou sebou trhla. Zdálo se jí, jakoby někdo vyl. Znělo to tlumeně, ale... ano, muselo to být vytí. Omara nastražila uši. Chris... že by vlčata - tedy mladí věřící - zase někam spadla? Pokroutila hlavou, v tu chvíli si ale na vytí všimla ještě něčeho zvláštního. Já? Proč volá mě? Zamračila se. Nechápala, proč by zrovna ona měla být přítomna. Žádná epidemie smečce nehrozila, zranění teď také žádné nezaregistrovala, takže nemohla očekávat náhlá zhoršení zdravotního stavu svých pacientů. Navíc to pro ni byl pěkný nezvyk, tahle léčitelská práce.
Nu a tak tam pěknou chvilku stála a zaraženě dumala, co by po ní kultský beta vlastně mohl chtít. Jakmile však vytí neustávalo a znělo čím dál tím naléhavěji, Omara se neochotně otočila čelem vzad a vyrazila směr most. Jak běžela, postupně zrychlovala, zřejmě si konečně uvědomujíc naléhavost situace. Přesto jí trvalo pěkných několik desítek minut, než se k mostu přiblížila. Schody nahoru vyletěla tryskem, div že nezakopla o své vlastní nohy. A pak už to bylo jenom několik metrů k malé skupince vlků. Omara se na vlky ani nemusela podívat, aby pochytila, že kromě Chrise je tu ještě její bratr, Nirix, a... cizáci? Povytáhla obočí. Nemohla však opomenout výrazný pach krve, a tak se okamžitě dala do akce.
"Panenko skákavá, kdo tě tak zřídil?" Zalamentovala, očima přejíždějíc zřízenou vlčici. Přitom čumákem odstrčila mladšího vlka stranou. "Tak uhni." Zavrčela stručně. Kdo ví, jestli byla tak nepřívětivá, protože se jednalo o vetřelce, nebo protože si konečně uvědomovala naléhavost situace. Shodila ze sebe zářivě zelenou brašnu - patrně jednu z mála, kterou vlhkost nákupního centra ještě nezničila - a čenichem v ní zalovila. "Proč jsem toho prokristapána nasbírala tolik!" Zanadávala, když každá bylinka, kterou z onoho nevkusného doplňku vytáhla, byla jedna a ta samá. Nakonec však vytáhla bylinku, která vypadala o něco jinak. Jednalo se o usušený řepík. Co provádí se vlčici neobtěžovala informovat, jen na ni krátce sykla. "Drž." A na to jí nacpala několik rostlinek řepíku do největší rány.

Omara, polomrtvá únavou, to dotřepala do svého doupěte. Dnes měla velice pilný den... tedy, noc. Ráno byla na lovu, pak Lesley ukazovala zbytek území, jak slíbila, a nakonec se radila s Chrisem, zda už je vhodné požádat mesiáše - svého bratra, ale stále mesiáše - o povýšení na apoštola. Z jeho krátké rady nebyla pranic moudrá, usoudila tedy, že to musí nějak rozhodnout sama. Ostatně co má co ztratit? Maximálně jí Nirix řekne ne, byla si skoro jistá, že za požádání o povýšení v nevhodnou chvíli není žádný trest. No a nakonec, když už se skoro rozednívalo, měla ještě tajnou schůzku na hranicích... ale o tom pšt. Takže teď, sotva přišla do úkrytu... nu, ani nestihla uklidit bylinky, které nasbírala pro případ, že by se někdo ptal, co na těch hranicích dělala. Prostě je pohodila po cestě, zalehla a do řádu desítek vteřin už chrupkala, ani kolečko před spaním neudělala.
Uběhlo sedm, osm hodin a O|mara stále spala. Slunce už bylo zase nad obzorem a západ to byl vskutku pěkný, spící Omara se ho však protentokrát musela vzdát. Její sen však byl zřejmě dostatečnou náhradou, Ležela na pelechu a zuřivě kopala kolem sebe, až rozkopala bylinky, které si po cestě položila. Občas také zakňučela, tak zuřivě lovila hypotetického králíka či se prala s cizím vlkem - samozřejmě s cizákem, na člena smečky - a na Ciela - by nevztáhla tlapku.

Zašklebila se. Přestože si mladá vlčka dělala legraci z ní, připadalo jí to vtipné. A dokonce se to rýmovalo, jak mělo! Skvělé, přímo hilariózní! "Ruo-que, Ruo-que, svede mě do rakve. A máš to." Vypískla, vrtíc však ocasem. Nezlobila se.
Ono nezlobění se jí však nevydrželo dlouho. Nad Ruinou dalši větou se, pěkně řečeno, zlehka dopálila. "Já ti dám srandu. Já ti příště dám takovou srandu, až se budeš za břicho popadat!" Zavrčela na ni, stále to však nemyslela nijak zle. Nene, Omara nemyslela zle snad nic... s výjimkou vyhánění tuláků za hranice.
Její další slova ji však dohnala skoro k pláči. Ne proto, že by riskovala svůj život a nedostala za to ani špetku vděčnosti, to jí bylo vskutku jedno. Ale nad tím, jak Ruo-que vnímala zdejší svět. Že se necítila chtěná. Bylo to smutné. A tak ji Omarka hned začala přemlouvat, že to tak přece není. "Pleteš se. Možná připadáte prokletý takovejm těm starejm rašplím, jako je Lailah, Alexei a Chris, ale ne nám, novějším členům. A taky ne Nirixovi, protože kdybyste mu tak přišly, nechal by vás zabít, stejně jako vašeho otce." Blejskla se tou špetkou vědomostí, co věděla o Rue a Suteki lore. "Nebo by vás alespoň vyhnal. Ale on vám dal šanci dokázat, že nejste jako vaši rodiče. Stejně jako mi všichni členové jsme dostali novou šanci dokázat, že nejsme jako naše nevěřící famílie. Tak neukazuj všem, kdo jsou tu prokletý a ukaž, že jste tu šanci nedostaly zadarmo." Odpověděla posmutněle, ale odhodlaně.

Omara na chvilku zmlkla a nechala staršího vlka poučovat ji. Měl pravdu nad tím, nic moc neočekávat a nebýt pak zklamaný. Když ona ale chtěla očekávat! Přála si stát se apoštolkou, první za dobu, co byla ve smečce. Přála si mít děti, hodně dětí. Nevěděla ještě s kým, ale s někým ano. Snad se do budoucna najde nějaký statný vlk, co by s ní byl ochoten zplodit vlčata, ideálně alespoň dva vrhy. Co když ten vlk bude Bailey? Proběhlo jí hlavou a ona se sama zarazila nad vlastním přemýšlením. Teda, takhle slintat nad vlkem, který stál před ní v celé své kráse! Hmm, kráse. Mája si ho přeměřila pohledem a musela konstatobvat: Nu, je docela pěkný, i když na Kult vypadá hodně zvláštně. Líbí se mi ten jeho barevný přechod na zádech. Pousmála se, když se jí Bailey zeptal na otázku, nad jejíž odpovědí právě uvažovala. "Ještě jsem se do nikoho nezamilovala, abych pravdu řekla." Byla mladá, ještě nemít nikoho bylo snad normální. Nebo ne? Stín pochybností jí proběhl myšlenkami, rychle je však setřásla. "Jelikož chci ty vlčata, musím si najít vlka. A takový vlk se v Kultu těžko hledá." Pokrčila rameny, jakoby jinak otázka pohlaví, s kterým spojí své tělo v jedno, nebyla jasná. A pak začala vypočítávat. "Chris je na mě dost starý... teda nevím, jak je starý, ale když jsme si nedávno krátce povídali, přišlo mi, že už bude mezi staršími nebo minimálně brzo starším bude. Caliga jsem už dlouho neviděla, možná pošel v zimě a jen nikdo ještě nenašel jeho tělo. Abraxas se právě narodil, na toho budu zase moc stará já a to i v momentě, kdy bude dostatečně starý na to, aby měl vlčata. Někdo mimo Kult nepřichází v úvahu a Nirix, můj vlastní bratr, už vůbec ne." Při posledním vysloveném jméně se zašklebila. "I když bych byla ráda družkou mesiáše, to musím uznat. Ale vraťme se k tématu. Zbýváš ty. Chceš se mnou mít vlčata?" Zeptala se, napůl v žertu, napůl vážně. Ne že by ho tím skutečně brala na rande, spíš... kdyby náhodou v budoucnosti... čas ukáže. "No ale teď vážně, co ty? Máš někoho? Sníš nad někým? Možností máš víc než dost, pokud teda nejsi na kluky."

Jak Lesley povídala, Omara vypochodovala z nemocnice, zřejmě očekávajíc, že ji bude prapodivně světlá vlčice následovat. Nespěchala, nebyly na lovu, ale ani se necourala. Zkrátka brala procházku po území, kterou starší vlčici slíbila, velice vážně a hodlala svého slibu dostát.
I ona přikývla, možná ještě veseleji než Lesley samotná. "Já taky! Jen pár dnů před tím, než jsem se dostala do Kultu. Od té doby jsem z území vytáhla paty jen jednou a to bylo, když jsme byli na lovu. Byly to velice těžké časy, proto odchod z území měli s doprovodem dovoleno i devianti a tak jsme s Baileym využili situace s šli se trochu nadýchat čerstvého vzduchu." Zazubila se. Narozdíl od Lesley jí většinu času pramálo vadilo, že nemohla ven. Zvykla si. Na své povýšení na apoštola, které si tak vysnívala, se však těšila a věděla, že již brzy bude moci požádat o přezkoušení. Když na to pomyslela, nemohla se dočkat, až se znovu rozeběhne po louce a ochutná pořádného lučního zajíce. Jakmile však přemýšlela nad něčím jiným, neměla se tu zle. I přes městské podmínky měla vždy dostatek jídla, pití, přátel a dokonce i bratra mesiáše, který se o ní svědomitě staral a učil ji vše, co potřebovala vědět.
Při vlččině další větě však Omarka jen vykulila očka. "Takže... ty tu nejsi dobrovolně? Nepřišla jsi sem, protože k tobě Hati promluvil, tak jako my všichni tady?" Zeptala se nevěřícně. Pravda, ona zezačátku taky nebyla stoprocentně přesvědčená o své víře, ale alespoň částečně v Hatiho věřila. Líbilo se jí, jak je celá smečka vírou vedena a chtěla být její součástí. "A nakonec... nevěříš tomu všemu, co jsi mi tu před chvílí řekla?" Zeptala se, stále tak překvapená, jako před chvílí. Možná dokonce trošku znechucená. Nevěděla, jak se někdo mohl před celou smečkou tolik přetvařovat! Pravda, za nevěření byl trest smrti, ale Omara za celý svůj smečkový život nezažila, že by byl někdo skutečně takto potrestán. Jediná smrt, na kterou si pamatovala, byla smrt předchozího mesiáše Batdoga a ten zemřel přirozeně - alespoň si to myslela.
Mar nevěřila, že by ji Lesleyina slova mohla ještě více překvapit, když však začala popisovat lidi, mladé vlčce spadlla čelist. "No fuj!" Prohlásila nakonec a švihla ocasem.

Pokývala hlavou a dokonce Cielovi věnovala i slabé zavrtění ocasem. To zavrtění však v tomto kontextu nepatřilo Cielovi, nýbřž Nirixovi. "Ze stejného vrhu nejsme, ale pořád jsme si velmi blízcí. On už je dávno dospělý, zatímco mě zbývá ještě posledních pár měsíců k dosažení dospělosti. Taky ve smečce byl o dlouho přede mnou." Otevřela se modročernému o něco víc, stále se mu však nesvěřila s tím, že vlastně se svým "bratrem" nejsou vůbec pokrevně přibuzní.
Jakmile zaslechla větu o váhání, rozzlobila se. Moc se rozzlobila, najednou všechen ten pocit, že by vlkovi před sebou nemwla ublížit, byl ten tam a ona byla připravena ho zakousnout. Nedala však tuhle náhlou změnu na sobě znát a jen se zasmála. "To vís, teprve dospívám. V Hatiho samozřejmě věřím a vím, že je zodpovědný za všechno dobré, co mne kdy v životě potkalo, ale mám občas chuť porušovat jeho pravidla. Některá jsou pěkně hloupá, víš? Třeba to, že ani jako věřící nesmím z území smečky ven. Už jsem tady rok a za tu dobu jsem se ani jednou nepodívala do středu Norestu, kde jsem vyrůstala!" Zašklebila se. Tohle mi vyšlo. Proběhlo jí hlavou a musela sama sebe pochválit, jak je dobrá lhářka. Ve skutečnosti věřila ve všechna Hatiho pravidla a že je jejich dodržování vždy k jejímu dobru, i kdyby za jejich porušení nebyl žádný trest.
Jeho další větu nechala soro bez povšimnutí, jen krátce švihla ocasem. Na další slova však vesele přikývla. "Všichni jsme moc zajímaví, jenom... to nikdo neví, protože zřídkakdy lezeme ven." Zazubila se.

Chvíli jí trvalo, než pochopila Lesleyin sarkasmus, poté se však odlehčeně zasmála. "No však!" Vypískla. "A musíš uznat, že nikde jinde v Norestu tak pěknou architekturu nemají. Všude samé stromy, louky... vím všehovšudy jen o jedné stavbě v Norestu a z ní už dávno zbyly jen trosky." Potřásla hlavou. Vzpomínala na to místo, kde kdysi potkala Rufuse. Už ani nevěděla, jak se jmenovalo, bylo to tak dávno...
Při Lesině vysvětlení své situace však Omaře spadla čelist. Nebylo obvyklé, aby deviant - ještě takový nováček - tak otevřeně věřil v Hatiho. Ona sama měla zezačátku trochu problém si na novou víru zvyknout a prvních pár dnů, prvních pár dnů ji dokonce plánovala předstírat, jen aby do nové smečky zapadla. "Vidím, že to máš v hlavě srovnané." Pravila proto a upřímně, myslela to jako pochvalu. "Většinou vlkům chvíli trvá si tu zvyknout, proto také devianti a dokonce ani my věřící nesmíme z území ven, ale koukám. že ty ses aklimatizovala víc než dobře." Pousmála se a dokonce věnovala Lesley nějaké to zavrtění ocasem.
"Ha! To dává smysl!" Zasmála se. "No nevím jak ty, ale já se dokážu udržet živá i s našimi léčitelskými norami." Na tváři se jí objevil veselý úšklebek. "A... no vlastně nevím, myslím, že mi to řekla Miriam. Ta lidi nikdy nepoznala, ale snad její otec, dřívější mesiáš Batdog, ano. Nevím, toho jsem zase nepoznala já." Potřásla hlavou. "Co ty, znáš lidi? Viděla jsi je někdy? Prý jsou vysocí a chodí jen po dvou nohách,,, to mi zní docela děsivě."

Přikývla. "Dobrá, to je fér." Musela se však zarazit nad úmysly tohoto vlka. Proč se tedy přibližoval tak daleko k jejich území, když neplánoval překročit hranice? Bylo to zvláštní a Omara rychle pojala podezření, že má vlk nějaké úmysly, o kterých se zatím nepodělil. Zatím si však vše nechala pro sebe.
Opět jen krátce pokývala hlavou. Po chvíli si to však zřejmě rozmyslela, neboť se tiše uchechtla. "No, nevím." Zastříhala ušima. "Můj bratr na mě zrovna vyšší dojem nedělá, ale možná je to proto, že jsme sourozenci." Pokrčila rameny. "Občas o něm slýchám i něco, co ti zde neřeknu, protože jsi cizák... ale faktewm je, že ke mně se mnoho drbů nedostane. Snad právě proto, že bych mu to hned řekla. Můj bratr mi dal domov, víš. Rodinu, smečku, všechno, o čem jsem kdy snila. A dohlížet na to, že ostatní dodržují pravidla a nesestupují ze správné cesty, to je to nejmenší, co pro něj mohu udělat." Dokončila svůj zdlouhavý monolog a zadívala se Cielovi do očí. To, co právě řekla, zvlášť ta část o tom, že má všechno, o čem kdy mohla snít... nu, opět to nebyla úplně pravda. Ale proč by měla být upřímná k cizákovi, že.
Zvědavě obrátila hlavu na stranu. To se mi snaží zalíbit? Přoběhlo jí hlavou. Když se však více zamyslela nad odpovědí, musela uznat, že má vlk asi pravdu. Ano, skutečně byl výjimečný. Něco ji bránilo od toho ho nemilosrdně roztrhat, ani kdyby drze překročil tu hranici, kterou mu právě ukázala. "Obvykle nebývám tak shovívaná." Odpověděla proto rozvážně. Rozhodla se, že tu výjimečnost však vlkovi nepřizná, zatím ne. Cielo se musel více snažit, aby přiznala, že skutečně výjimečným byl.

"Ach!" Zahlásila a poté se zasmála. "Tak to tady budeš mít jen velice těžké, víš to? Tady jsou samé velké budovy. Po celém území, nemůžeš se jim vyhnout." Ušklíbla se, po chvíli ale zvážněla. "Lesley... proč jsi vlastně v Kultu, pokud se bojíš města? Chápu, že jsou i jiné důvody, než se přidat do naší smečky, třeba to, že jsme všichni jedna velká rodina a tak, ale nedokážu si představit, že bych se přidala a pak se snažila tady tomu všemu vyhnout." Pravila. Chtěla, aby šla starší vlčice s pravdou ven, šup šup!
Pokývala hlavou a zavrtěla ocasem. "No jasně! Já jsem tu už rok a vlastně to tady znám docela dobře. Tak pojďme." Pokývala hlavou a obrátila se čelem ke schodům, které vzápětí opatrně sestoupala. "Tohle je nemocnice, říká se tomu tak, protože když v tomhle městě ještě žili lidé, sem vodili své nemocné. Ně o jako léčitelská nora, jen... ošklivější." Pravila přitom a při posledním slově ohrnula pysky. Tenhle dům se jí nelíbil.