Príspevky užívateľa

Omaře zazářily očka. Její odpověď nebyla tak agresivní jako minule, když se jí zeptala na podobnou otázku či jinak projevila zájem o léčitelské umění. Možná opravdu nebude zlá, jak jsem si jako vlče myslela. Protože "stále tě to neopustilo" nezní jako ne. Omara začala bláznivě vrtit ocasem, nadšená, že nebyla napřímo odmítnuta. "To víš že ano. Chci to a už poměrně dlouho, myslím, že tak najednou mě to neopustí." Zazubila se, ze všech sil se snažíc udržet si klidný hlas. Moc se jí to ale nedařilo, smítka nadšení se jí pomalu vplétaly do hlasu. "Ano, chci se naučit být léčitelkou." Řekla starší vlčici ještě jednou, tentokrát do očí - to když drahá Silmä seskočila z vraku na zem. Jupí! Budu léčitelkou! Budu léčitelkou! Budu léčitelkou! Přestože ještě nedostala definitivní ano, Omara už si představovala, jak pomáhá ostatním vlkům a léčí je.

Omara se bezcílně toulala po území tak dlouho, až narazila na místo zvané domy. Tady to ještě pořádně neznala, byli tu jen jednou s Anukim v rámci špionáže diplomatické expedice, kterou Kult prováděl s Azarynem. Ach, Anuki... Srdce jí najednou posmutnělo po zemřelém kamarádovi. Vydala se tedy rovnou na místo za dvě chatky, kde kdysi s Anukim byli, snad aby uctila jeho památku. Hati, proč jsi nám jenom musel Anukiho sebrat... Nadávala na svého vlastního boha, zatímco stála mezi dvěmi nevysokými obydlími a přemýšlela nad zemřelým kamarádem. O jejich společném výletě do lunaparku, o špionáži, dokonce i o Miriam, jeho jistě stále truchlící sestřičce. Dvě pozůstalé, Miriam a Noctra, to neměly vůbec lehké. Omara slyšela, že nedlouho předtím zemřel ještě Miriamin otec, t muselo být jistě také náročné. I když smutek sama nepociťovala, dokázala vycítit Miriaminu změnu v chování. Mladá sice zvládla vlčecí ceremoniál, ale jinak jakoby se z ní vytratila duše. Ach, proč ne někdo jiný... Omara najednou potřásla hlavou, aby vyhnala takové myšlenky z hlavy. Někdo ji sledoval, zaslechla totiž zapraskání nějaké větvičky. "Je tu někdo?" Zvolala a otočila se kolem své osy, hlas plný strachu.

Omara si zřejmě všimla Baileyho zaraženosti, neboť na ni v zápětí odpověděla. "Jó, Nirix má ségru, Nikdo mi to tady nevěří a furt to musím všem připomínat. Ale je to pravda!" Omara se zašklebila. Už z toho byla otrávená, jak jí to nikdo ve smečce nevěřil. Skoro jakoby si měla napsat na čelo velkým písmem "NIRIXOVA SESTRA". Mno nic. Baileyho další slova Omaru poněkud uklidnily. Nevymlouval jí to, jen odpověděl na její otázku. "Ach, škoda. Už jsem ho dobré tři dny neviděla." Potřásla hlavou. Výjimečně tou dobou nebyla zalezlá ve svém nově objeveném úkrytu, ale socializovala se s ostatními. A hledala Nixe. Bůh ví, co mu vlastně chtěla.
"Ráda tě poznávám." Pravila jen uniformně, než se přesunula k dalšímu tématu. "Ach ano, pamatuju si. Ulovili jsme tehdy tolik srnek!" Omara byla ráda, že se i přes svůj tehdy ještě malý vzrůst mohla zapojit. "To teda byla." Zazubila se. Rebélie, to bylo její. I s tou zimou souhlasila. "Nejkrutější zima, co jsem kdy zažila. Přestože jsem zatím zažila jen dvě, ale... určitě už krutější ani nezažiju, tohle bylo peklo." Odpověděla, ochotně se zapojujíc do Baileyho small talku.

Omara pokývala hlavou. "Aha." Najednou všechno chápala. Jistě bylo normální být vyděšený, když byl někdo krátce v nvé smečce. Ona sice takto vyděšená nebývala, spíš zvědavá, ale... ona se taky do Kultu dostala ještě jako poměrně malé a nerozvážné vlče. Navíc byla celou dobu pod křídly samotného mesiáše, Nirixe. "Mno a... záš vůbec území, když jsi tu nová?" Zeptala se Omara se zaujetím a zavrtěla přitom ocasem. "Chápes, pokud ne, mohla bych tě tady třeba provést... teda jestli chceš." Navrhla barevné vlčce vesele a opět zavrtěla ocasem, až se malá světýlka na jejím chvostu vesele rozvrkočely. Omara měla ráda cizince. Nejenže byla ráda na vyšším postu než ostatní - což teď už byla alespoň nad devianty - ale taky se s nimi daly vést zajímavé konverzace. A co lépe - ještě si pamatovali život mimo Kult. A o tom se malá Omara vždycky byla ochotná něco dozvědět.

Zašklebila se. "Já mám jenom dobré nápady." V očích Omaře zazářily šibalské jiskřičky. Vydala se poté za Erorou a pousmála se, když jí vlčice řekla, že ji ráda poznává. Jelikož sama už onu větu také řekla, jen se pousmála, pokývala hlavou a a pokračovala v průzkumu. Teď s příchodem jara věichni opustili jejich společný úkryt, takže byl vesměs opuštěný. Páchlo to tu smrtí, snad tu ještě někde zbýval pozůstatek Anuiho, a zatuchlinou - ta se tu kdovíkde vzala. Omara vlezla do nejbližšího pokojíčku. Pamatovala si, že ten vystýlala společně se svým bratrem jako pelech pro něj a pro ni. Znala toto místo dobře, navíc bylo skoro u vchodu, takže se dokázala rychle dostat ven a docvnitř. Nenašla tu však nic zajímavého, a tak po chvíli pokračovala dále. Očkem přitom hodila po Eroře, snad jestli ji ještě následuje.
Na její slova se jen zasmála. "Já taky ne. Ale brácha je mesiáš a takový mesiáš tady může všechno, takže pokud řkl, že já jsem jeho sestrou, prostě se tak stalo." Pokrčila rameny. Teď už jí to přišlo normální.

Omara seděla schovaná ve zřícenině jakéhosi bistra a tiše nadávala. Hlava ji po tom zběsilém manévku skutečně bolela, navíc byla z tohoto zážitku stále ještě poměrně vyděšená. Milá Ruo, onen příznak noci, se jistě teď výborně bavil, že by se podobně bavila i druhá strana, to se však říct nedalo. Po chvíi se Omara rozhodla, že se onomu nočnímu přízraku pomstí. A tak se zvedla a vydala se zpět. Pokud se Ruo-que skutečně vydala za ní, pak na sebe zřejmě někde ve dveřích narazily. Nebo rovnou vrazily, to by bylo nemotorné Omaře podobné. A tak se taky zřejmě stalo. Omara ze dveří vyběhla, celá připravená to tajemnému nočnímu příznaku vytmavit, a vrazila Ruo-que přímo do obličeje.

Chuděrku Omaru vlastně docela vyděsilo, jak cizinka nadskočila, proto zapištěla taky. A tak tam stály proti sobě, obě pištící jak sirény. Tento stav naštěstí netrval příliš dlouho, minimálně Omara se brzy uklidnila, i když stále působila poněkud zaraženě. "Nechtěla jsem tě vyděsit!" Pískla hned, jakmile přestala pištět i ta druhá. ůA nemusíš se obhajovat, nic jsi přece neprovedla." Prohodila poté a zamyšleně se na vlčici zadívala. Bylo zvláštní, jak se hned začala omlouvat a div že neprosit o odpuštění. Hati ví, co se jí v minulosti muselo přihodit, že se takhle chová." Potřásla hlavou. "Ráda tě poznávám, Lesley. A vůbec, jsi v pořádku?" Zeptala se vlčice poté a starostlivě se na ni zadívala - byť její starostlivý výraz zakryl závoj tmy.

Omara se pomalu, ale neúprosně blížila k nedalekému autu. Nevěděla, co ji tam čeká, a aby byla upřímá, vlastně už se docela bála. Teď si byla skoro jistá, že ji někdo sleduje. Jen nevěděla, kdo. "Tak vylez, ty mrško jedna." Prohodila, zašklebila se a s těmito slovy nakoukla škvírou v oknědo auta. Jenomže tam... nikdo. Omara strčila svůj krk ještě o něco dále, tam, kam jí nevelká mezera v pootevřeném okýnku dovolila. Musí tu přece někde být... Koukala dál, když v tom se ozvalo zavrzání autobusu. Omara nadskočila, hlavu však měla před takovým pohybem uvězněnou v okénku - bylo nutné ji jen pomalu vytahovat - takže si ji div neutrhla. Kfvůli tomu zpanikařila ještě víc, takže ji poté jen po částech vyrvala ven, škubajíc jí, a pak se i s bolavou hlavou rozběhla pryč.

Silmä neměla pravdu. Omara totiž skutečně vlastně přišla jen tak. Tedy, tady byla zrovna na obhlídce území, ale k Silmě se nachomýtla náhodou. Ale když už tu byla, rozhodla se s ní provést krátký rozhovor, kor když se jí slečna Silmä zeptala, co má na srdci. Omara si odkašlala a udělala dlouhou, možná až trochu dramatickou pauzu. "Silmo." Oslovila druhou vlčici a zadívala se na jakýsi prostor oddělující od sebe dva činžáky. Furt měla pocit, že ji vlčice nemá ráda a teď ještě víc, když se jí zeptala, jestli něco potřebuje. Upřímně to neznělo moc vlídně, |O|mara si však vzpomněla na Noctřina slova. Kje to hodná vlčice, jen to občas neumí vyjádřit. Nebo tak si to alesoň v hlavě Omarka převyprávěla. Proto se zhluboka nadechla, obrátila zrak zpět ke starší vlčici a spustila. "Byla bys ochotná mě učit léčitelství?"

Omara tam stála, vyděšená. Nevěděla, co dělat. Někdo tu určitě byl! A zřejmě si z ní tropil žerty, neboť se na její zavolání odmítl ukázat. A tak se jen tak točila v kruhu, čenichala, a nic z toho. Dokázala sice cítit velice slabý pach nějakého vlka, ale jelikož byla fakt špatná na používáníi svého čumáku - nikdo ji to nikdy pořádně nenaučil - nedokázala určit, jestli se tu ten vlk stále nacházel, nebo jestli to byl nějaký starý pach. Ostatně, starých oachů tu bylo vlastně docela hodně. Onen cizí vlk, co tam šramotil v okolí, jistě nebyl jediný, kdo se tady v poslední době ukázal. Mno jo, vždyť se právě nacházeli v centru území smečky, žejo.
Omara najednou něco zahlédla. Nevěděla, jestli se jí něco nezdá, ale přišlo jí, že někdo musel přeběhnout mezi jednou z budov a jakýmsi starým vrakem. A nebyla by to Omara, kdyby tady neudělala nějakou hloupost. V tuhle chvíli se vydala právě za tím autem - kdyby tam byla nějaká příšera, aby ji měla přichystanou jako na talíři. "Hej, kdo jsi?" Zavolala znovu a udělala dalších pár kroků.

"Hmm, asi máš pravdu." Odpověděla zamyšleně. Aby pravdu řekla, nikdy vlastně nepřemýšlela nad tím, jak tady tohle místo vypadá. Jen nechala smečku, aby ji sem zavedla, vytvořila si tu úkryt a pak sem beztak chodila spát ve chvíli, kdy už byla polomrtvá únavou, takže na nějaké prozkoumávání beztak nezbyl čas. Byla totiž v takovou chvíli ráda, že to vůbec doklopýtala až do úkrytu. "Ale tvou místnost bohužel neznám, jenom tu svou a marodku. Ale když už jsme tady, co kdybychom trochu prozkoumaly zbytek botanické? Přiznám se ti, že jsem nikdy jindy jinde než v tomto skleníku nebyla." Navrhla, na tvářích stále ještě veselý, poťouchlý úsměv. "Přitom možná narazíme i na tvůj úkryt, přece jenom ta dřevěná deska musí být zvenku." Dodala, hned jak jí tato myšlenka naskočila do jejího malého mozečku.
"Ráda tě poznávám." Zavrtěla ocasem a rozpohybovala tak světýlka na svém ocase. "Erora, zajímavé jméno." Napadlo ji ještě po chvilce. "Můj bratr je mesiáš, Nirix." Zazubila se po chvíli. Byla na tento fakt hrdá, přesto k němu musela ještě něco dodat. "Ale on není doopravdy můj bratr, jenom jako. Přišla jsem sem do Kultu sama, ale on se mě ujal a řekl mi, že můžu být jeho sestrou. Ale rodiče máme jiné." Pousmála se.

"Chápu." Přikývla mladší vlčice a povzbudivě se usmála na tu druhou. "Proto je dobře, že ty apoštolem nejsi, což?" Byla ráda, že si každý mohl vybrat, jakouroli chce v Hatiho smečce zastávat, a Hati sám jim to neurčoval. Věřila sice, že by vybral pro každého to, na co se nejvíce hodí, ale... co když ne? Nebo co když by vlk chtěl zastávat jinou pozici, než na kterou se hodí|? Věřila, že by vlkům měla být dána možnost volby, a to i kdyby si vybrali něco, na co nemají přirozené předpoklady. Vše se dá přece dobře naučit. A cítit se nesvý ve své roli pro smečku, to nemohlo býti nic dobrého.
Na další Noctřina slova už jen tiše přikývla. "Na začátku mostu? To celkem dává smysl, myslím, že tam má někde úkryt. Už jsem tam jednou byla a v jeho okolí jsem strávila několik dní, to když jsem od ní chytila letošní nemoc." Pravila Omarka ještě nakonec a pak se pomalu zvedla. "Uh, tak já půjdu, ano? Bylo hezké si s tebou takhle popovídat." Usmála se a pak už se skutečně vydala k Silmě.

Omara byla nervózní, že na místě byla první. Už už odcházela a šla hledat, kam že se ceremoniál přesunul, když tu najednou začali přicházet další vlci. A tak tedy zůstala na místě a s napětím sledovala, kde tedy jsou dnešní ceremoniálníci.
Ani na to nemusela čekat dlouho, všechny tři vlčata se dostavily mezi prvními. Poté už se jen chviličku počkalo na ostatní členy smečky, které ceremoniál zajímal, a mohlo se začít. Omara se zhluboka nadechla a svůj dech také na chvilku zadržela, když byla vlčata vhozena do krvavé vody. Škoda že s námi nemůže být i Anuki... Posteskla si na chvilku, hledíc na jeho sestřičku, svou kamarádku Miriam. "Joo, Miriam, bojuj!" Svůj žal však brzo přetvořila do odhodlání psychicky podporovat černou vlčku, plahočící se směrem k okraji bazénu. A tak volala, křičela, zkrátka podporovala všemi svými silami. Jistě přitom zvládla i zajásat nad přežitím Ruo a Suteki, poté však pospíchala za Miriam - hned jak byla vlčice očištěna svou matkou. "Jupí! Zvládla jsi to! Já věděla, že to zvládneš!" Kdyby měla ruce, jistě by teď mladou vlčici objala. Ona však ruce neměla, a tak Miriam lehké přitisknutí čumáku na čumák muselo stačit.

Omara pokývala hlavou, asi jakože chápe. "Je to tady fakt rozlehlý, co? No jo, když se někam musí vecpat celá smečka..." Hlavou hned na to ´ještě potřásla, asi jakože to dobře vymyslela nebo tak něco. Omara holt nebyla nejostřejší tužkou v penále, zřídkakdy však šetřila na sebechvále. Chválila se za každou maličkost a zvyšovala tak svou sebelásku. "Jestli chceš, pomůžu ti hledat. Ale budeš mě muset navigovat, úkrytů je tu hodně." Navrhla druhé vlčici a prohlídla si ji od hlavy k patě. Hm. Je celkem hezká. Proběhlo jí hlavou a Omara se pousmála. Ani si nevšimla jejích šesti nohou, ty se zřejmě ztratily ve tmě. Nebo byly mladé modročerné prostě jedno, ono když tu jsou vlci s křídly, proč by tu nemohli být vlci se šesti nohama, že. "Jsem Omara. A jsem ničí, rodinu už jsem dlouho neviděla. Ale mám tu ve smečce bratra." Odpověděla, zřejmě ne úplně chápaje otázku, čí je. "A ty?" Zeptala se poté.

Stále toho mnoho neviděla, tma uvnitř šachty by se skutečně dala krájet. Klopýtala přes kameny, snažíc se nespadnout do vody. Tu sice zatím nemohla vidět, ale slyšela její tlumené zurčení. Konečně. Překonala poslední zatáčku a její smysly se konečně vyjasnily. Našla Ruo i Suteki! Teď už je mohla vidět, v jejich šachtě bylo o něco více světla, snad jak sem vlčice spadly. Co se to však dělo? Zdálo se, že Ruo-que se agresivně sápe po své sestře. "Hej! Nech ji!" Zvolala a už už se pokoušela od sebe vlčata odtrhnout, když tu dorazili další vlci a situaci vyřešili. Všechno se to najednou seběhlo strašně rychle, další, co slyšela, byl jen zvuk hučící vody a hlas jejího brášky, ať okamžitě zdrhne tam, odkud přišla. Teď nebyl čas na odmlouvání, vydala se tedy zpátky. Jak spěchala, ve tmě se několikrát přerazila či narazila čumákem do zdi. Na jednom místě jí dokonce začal slabě krvácet, snad od nějaké ostré hrany trčící ve zdi. Omaře to bylo jedno. Byla plně soustředěna na příkaz utéct, a to taky udělala. Za chvíli už se sápala ven zpátky na zem.