Príspevky užívateľa

Omara se mlsně cpala myškou, okolí si mnoho nevšímala. Dokonce ani když dojedla - spořádala celou myšku i s kostmi. Svět kolem ní ji stále pramálo zajímal. Místo toho byla zasněná, snila nad další myškou. Nebo snad zajícem? Těžko říci. Před očima jí probíhal obrázek šťastné Omary pobíhající po louce a honící jakési nekonkrétní zvíře. Černomodrá vlčice si posteskla. V Kultu jí bylo dobře, né že ne, ale příroda jí semtam chyběla. A že na ni tento stesk musel přijít zrovna dnes! Dokonce si nejdříve ani nevšimla Ruo-que, která s hlasitým zavrzáním otevřela dveře. Až když se postavila za výlohu a začala ji tam pozorovat, Omara sebou trhla. Upřímně, Ruo byla poměrně dobře schovaná a Omara tak netušila, kde je. Měla však pocit, že ji někdo pozoruje, a ten pocit ne a ne odejít. "Haló?" Zvolala do prostoru. "Je tu někdo?" Dodala, hlas třesoucí se strachy. Ač nerada, musela přiznat, že se pekelně bála. Byla vyklepaná jak osika, upřímně. Na život ve tě už si zvykla, ale jelikož se jí přrozeně bála, sem tam ji ještě něco vyděsilo.

Omarka zrovna ležela v pelíšku, který si na začátku zimy s Nirixem postavili, a spinkala jako miminko. Zrovna se jí zdál nějaký divoký sen. Ze spánku třepala nohama, švihala ocasem, semtak dokonce zaštěkala. Vypadalo to, jakoby ze spaní někoho lovila, či se snad prala? Kdo ví!
Po nějaké době se nakonec probudila. Protáhla se jako kočka a vylezla z místnosti do centrální chodby. Rozhlédla se, ujišťujíc se, že je opravdu tma a může tedy vylézt, anakonec pokračovala ven ze skleníků. Byla už sice věřící, ale ceremoniál s tvořením plášťů ještě neabsolvovala, žádný tedy nevlastnila a nebylo jí tak umožněno být vzhůru i ve dne. Omaře to však nevadilo. Byla na noc zvyklá, přece jenom už tu žila nějaký ten pátek.
Nu, jak balo řečeno, pomalu směřovala k východu. Jakmile se konečně vymotala ze skleníkového labyrintu, opět se rozhlédla kolem sebe - a co nevidí! Jakási vlčice se tam potuluje, zřejmě neúspěšně hledajíc vchod. Omara povytáhla obočí. To si nepamatovala, kudy dovnitř? Byla to snad cizinka? Mladé vlčici se naježily chlupy na krku a ona zavětřila. Vetřelkyně tak moc v centru území, to se jí vůbec nepozdávalo. Naštěstí musela konstatovat, že vlčice páchla venkem jen trochu, starý pach zastřený silným pachem kultím. Omara pokývala hlavou a rozhodla se tedy vlčici pomoct. "Hej, ty." Prohodila. "Hledáš něco?" Tázala se s hlavičkou rozpustile nakloněnou na stranu.

Silmä nebyla jediná vlčice kultí smečky, co se za této jasné noci vydala na procházku. Nu, na procházku se vydali asi všichni. Nebo na lov, na obhlídku, na cokoliv. Kulťané totiž žili nocí. Činžáky ale, zdá se, zely prázdnotou. Až na Silmu, která tam někde podřimovala. Omara chtěla být na chvilinku sama, a proto právě do těchto končin zavítala. Našlapovala opatrně, jakoby nechtěla ticho noci vyrušit. Nespěchala, naopak. Užívala si ticho a klid. Ani jedno ze zmíněných jí nebylo normálně nijak blízké, byla poměrně hyperaktivní vlčicí, které bylo vždy všude plno. I ona však potřebovala jednou za čas vypnout. A to se mělo stát právě dnes. Nebo taky ne. Hned co totiž vstoupila do areálu činžáků, povšimla si jedné ze svých spolučlenek smečky. Nezlobila se. Chtěla sice být sama, ale společnpst jedné vlčice snad nebude vadit. Doufejme tedy, že nebude vadit ona jí. Se Silmou měla zatím poměrně smíšené zkušenosti. Měla tu vlčici ráda, a obdivovala ji za její léčitelské schopnosti, vlčice však, zdá se, nesdílela její nadšení. Omara se ji přesto rozhodla pozdravit, snad ze slušnosti k vyššímu postavení. "Zdravím." Prohodila nenuceně a přiblížila se ještě o pár kroků směrem k vraku, na kterém Silm'a odpočívala.

Ještě chvíli hledala, jestli je ten vlk, který se s ní nachází v továrně, její bratr či někdo jiný, koho už lépe zná. Měla pocit, že už snad zná celou smečku, až na výjimky. Ten, kdo na ni ale promluvil, nebyl nikdo známý.
Omara sebou trhla, když ji pozdravil cizí hlas. "Uh, ahoj." Pozdravila druhého vlka, taktéž poněkud neutrálně. "Uh, ne, to nebude třeba." Zavrtěla hlavou. "Jen jsem myslela, že to je on, který se tady se mnou nachází. Nečekala jsem zrovna... tebe." Pověděla Baileymu, stále tváříc se tak jako... nijak. Jakmile však byla tázána na brášku, očka se jí rozzářily, jeden by přísahal, že se rozzářily i světýlka v jějí srsti. "Nix!" Vypískla a zavrtěla ocasem. "Tedy, on je to pan mesiáš, Nirix. Ale pro mne je to bráška Nix." Pousmála se. Najednou měla hned dobrou náladu. Jediný dotaz jí změnil pohled na tohoto nového vlka. "Mimochodem, už jsem tě párkrát viděla na zasedáních, ale nikdy jsem s tebou pomalu nemluvila. Vlastně ani neznám tvé jméno a je možné, že ty zase neznáš to mé. Takže... já jsem Omara, a ty?" Otázala se vlka vesele, načež mu věnovala jeden dlouhý pohled. Oskenovala si ho od hlavy až k patě. Vůbec nevypadal jako kulťan, narozdíl od ostatních členů této smečky na sobě neměl ani chloupek černé srsti. Skoro každý člen smečky ho měl. Vlastně možná úplně každý, až tady na pana zlatého retrívra. To však neznamenalo, že by se ho měla pokusit ze smečky nějak vyloučit, to nene. Omara byla hodná vlčice, hodná na všechny.

I ona věnovala Anukimu jeden pěkný, zubatý úsměv. Líbil se jí. Doufala, že brzo budou kámoši. Chyběl by jí, kdyby najednou zmizel z jejího života, přestože ho znala jen několik desítek minut. "Ach tak, no, upřímně, já taky." Ušklíbla se. Možná by ještě něco dodala, kdyby pak do ní chudák bourák Anuki nenarazil. A tak se vyráchala čumákem v bahně, no. Stává se, zvlášť někomu tak neobratnému, jako Omara byla.
Slečná Omara vykulila na pána Anukiho očka. "Jak to myslíš, jak to poznáš?" Zeptala se vyjeveně. "No však... to je přece jasný. Prostě se ti to místo najednou líbí. Najdeš si nějakou noru nebo koutek nebo prostě nějakej pelíšek, kterej je... tvůj. Prostě tvůj." Povídala tedy přerušovaně. Skutečně byla vyjevená, čekala všechny možné otázky až na tuhle.

oprava reportu
Omara

- na samém začátku zimy se přidala do Kultu, aby byla zimu vůbec schopna přežít
- hned poté se účastnila shromáždění Kultu ve Staré továrně
- během celé zimy potkávala více a více členů smečky (Nirix, Miriam, Silmä, Anuki, Noctra, Chris, Bailey, Ruo-que, Lesley - některé hry stále probíhají) a utužovala svou víru v Hatiho
- společně s Baileym, Chrisem a Noctrou pomocí léčky pro smečku ulovila celé stádo srn a zajistila tak potravu na mnoho dní dopředu
- pomáhala opravovat smečkový úkryt v botanické zahradě, na kterém se shodli na radě
- zúčastnila se také záchrany dvou noviců, kteří se na nábřeží propadli pod zem (stále probíhá)
- špehovala diplomatické jednání Kultu a Azarynu (stále probíhá)
- během svého zkoumání území se přimotala do úkrytu Silmě, od které následně chytila nemoc
- jelikož byla nemoc podchycena brzo, rychle se s pomocí Silminých bylinek také vyléčila
- splnila smečkový ceremoniál a stala se Věřícím (Věřícím už oficiálně je, ale hra stále probíhá)
- nakonec se zúčastnila ceremoniálu vlčat (stále probíhá)

Omara vystoupala ještě o patro výš a prošmejdila celé podlaží, než zase sestoupala dolu. Ne že by na ni nečekalo ještě posledních několik pater nemocnice, ale něco ji dolů táhlo, jakoby tam dole byl někdo, s kým by měla zažít další dobrodružství. A skutečně, na nějakou vlčici narazila hned u schodiště, respektive u vchodu. Upřímně, svým zbarvením se sem vlčka ani trochu nehodila. Co si tak Omara povšimla, v Kultě byla většina vlků černých nebo alespoň tmavých, až tedy na Baileyho, ten v přítomnosti ostatních působil jako slon v porcelánu. Ale tato slečna, ta byla úplně nový level. Neměla ani přirozené vlčí barvy - no, přiznejme si, Omary svítící kožíšek také nevypadal zrovna přirozeně - ale to nevadilo, spíš... ty barvy, kterými její kožíšek zářil. Dokonce i ve tmě dokázala Omarka poznat vlčici na několik metrů před sebou, protože barvy její srsti byly prostě tak světlounké. Jako cukrová vata, kdyby Omara věděla, co to je. Omara nicméně nesoudila, už od pohledu se jí vlčice docela líbila. A proto ji hned nadšeně pozdravila. "Ahoj! Tebe jsem tady ještě neviděla. J8 jsem Omara, a ty?" Vypískla vesele.

Omara vykulenýma očima zírala na Anukiho, vylézajícího na houpačky. Co to ten vlk dělá? Blázen! Proběhlo jí prvně hlavou, ale nakonec se nechala zlákat. Houpačky vypadaly děsivě, jak se tam tak houpaly v měsíčním světle, vrzajíc, ale Anuki vypadal, že ví, co dělá. A tak si počkala na jednu z méně se houpajících houpaček a když se přihoupla k ní, vyskočila na ni. Prvně se jí trošku zamotal svět, ale jakmile si její orgány zase zvykly na trochu pozměněný pohyb, udělalo se jí zase dobře. A co víc, zjistila, že ji houpání vlastně velice baví. Tak moc, že dokonce ani nechtěla slézt a běžet dál, nakonec ale neochotně seskočila. "To víš, že to bylo lepší." Zašklebila se přitom. "Ale chápeš, já tu nejsem tak dlouho, tak tyhle idský vymoženosti ještě neznám." Dodala pak.
Jak zastavila, Anuki do ní narazil a oba pak udělali pár kotrmelců v blátivém povrchu lunaparku. Jakmile se zase sesbírali, otřepali a dostali bláto z kožichu, Omara si sedla na zadek. "Skutečně ne? Zvláštní. Já myslela, že každý má své oblíbené místo. I já ho měla, jak tady v Kultu, tak před příchodem do něj, venku." Vysvětlovala.

Mladý zelenočerný vlk pokračoval dále ve svém zkoumání norestského území. Musel kostatovat, že byl přešťastný z toho, že sníh začal pomalu tát. Brzo se na území vrátí zvířata, vylezou z nor a on je bude moci ulovit. Bude mít po dlouhé době zase co do tlamy.
A vlastně, proč si nezalovit právě teď? Myšlenka na čerstvou mrtvolu proběhla Tae'hovi hlavou a on se musel olíznout. Nejedl už několik dnů a teď jak na to myslel, měl neskutečný hlad. A tak se rozhlédl kolem sebe a následně začal větřit. Zezačátku nebyl úspěšný, ale pak ho do nosu uhodil pach králíka. Očekával, že to bude nějaký vyhublý kus, ale i to pro něj teď znamenalo hodně. Byl teď tak hladový, že by chroupal i holé kosti. Alespoň morek by z nich mohl vysát.
A tak se vydal za oním pachem, přikrčený k zemi, aby si ho kořist nevšimla. Za chvíli už zajíce i viděl. Vypadal dezorientovaný, zřejmě vylezl ze své nory příliš brzo a teď nemohl najít cestu zpátky. Tím lépe pro Tae'hu. Zelenáč se přiblížil až na zhruba dva metry od něj a pak hop! Rozběhl se a za chvíli už měl nebohého králíka v tlapách. Nepřišlo mu vhodné zvíře zbytečně týrat, a tak ho usmrtil jedním dobře mířeným kousnutím do krční páteře. A bylo to. Tae'ha se mohl pustit do hodování.

Jedné krásné noci, téměř za úplňku, ve chvíli, kdy se poprvé od začátku zimy roztáhla obvykle podmračená obloha, se Omara vydala na obhlísku snad posledního místa, které ještě neznala. Šlo o nemocnici. Už několikrát slyšela ostatní vlky si o ní povídat a že je strašidelná, ale dnes tu byla poprvé. Bála se, ale odvážně vstoupila do dvojitých dveří, načež se rozhlédla. Neviděla... nic. Nesvítilo sem světlo měsíce, a tak byla Omara vpodstatě ztracená, jelikož nevlastnila žádné lidské vynálezy typu baterek a podobně. Měli pravdu, skutečně je to tu celkem strašidelné. Potřásla hlavou a nějak doklopýtala ke schodům, které následně vylezla. Nahoře už to bylo lepší, bylo zde plno prosklěných oken, kterým světlo měsíce prosvítalo. Omara se ale zase musela vyhýbat střepům, jelikož některé z oken nevydržely nápor rostlin. Obecně se jí tu moc nelíbilo, aby byla upřímná. Ale nenechala se zastrašit a pokračovala ve zkoumání.

Nakonec ale přesvědčila sama sebe, že Hati skutečně existuje. Že seslal nemoc ne proto, že by chtěl vlky trápit, ale protože potřeboval více vlků u sebe na noční obloze. To Omaru uklidnilo. Uvědomila si totiž, že nad ní i všemi ostatními Hati vždy držel ochrannou packu a že k sobě přitáhl jen ty vlky, které zrovna v daném momentu potřeboval. Omara si po nějaké době začala také přát, aby si ji Hati vyzvedl. Věděla, že její smrt bude samotných vrcholem jejího života a že jí po smrti čeká jen nekonečné štěstí s Hatim. A tak jednoho poklidného večera Omara, tehdy už stará, vážená vlčice, vydechla naposledy.
To však platilo pouze pro snovou Omaru, opravdová Omara, teprve mladé, odrostlé vlče, celou dobu jen tiše oddechovala a snila. Snila tak skoro celé dva dny, snad ne proto, že byla unavená, ale že jí Hati chtěl přehrát celý její život před očima, ukázat jí, co s ním může dokázat. Najednou se s trhnutím probudila. Zorničky měla rozšířené, oči vykulené. Tak toho všeho je Hati schopen. Omara vydechla a obrátila se na Chrise. "Kolik času už uplynulo?" Zeptala se prostě, načež se otočila zpátky před sebe, připravena rozjímat nad Hatim ještě o něco více. Už teď jí před očima probíhal celý její sen a moc, kterou měl Hati v tlapkách. Taky si najednou přála zemřít, aby mohla Hatiho spatřit, to však jen na chvilku. Poté si uvědomila, že až přijde její čas, Hati ji sám zavolá, nu a do té doby se pokusí žít co nejlepší život. Pro něj.

Její sen se měl takto - pobíhala mezi územím Kultu a... no... žila život. Podařilo se jí mnoho krásného, měla spoustu přátel i úctu níže postavených. Byla apoštolem a tak vycházela i ven, dokonce i na denní světlo - samozřejmě celá zakrytá pláštěm. Podařilo se jí převést nejednoho vlka na cestu víry a udělat z nich tak plnohodnotné členy smečky. S jedním novým členem dokonce přivedla na svět vlčata, tři krásné chlupaté kuličky, které nejen jí, ale i ostatním členům smečky dělaly jen a jen radost. Společně s ostatními se radovala na ceremoniálech, nechala si svým nepokrevním bratrem malovat na obličej apoštolské malůvky. Byla váženým členem smečky.
Její členství však mělo i svou odvrácenou stránku. Ne všechny vlky se jí povedlo převést na cestu víry, někteří se jí dokonce vysmívali, jaká je hloupá, že věří v boha noci. Po každém takovém incidentu se musela uklidnit tichou modlitbou, aby tak uklidnila své rozbouřené myšlenky a nenechala se ostatními, nevěřícími vlky zviklat ve své víře. O jedno ze svých nádherných vlčat přišla během zimy a epidemie nějaké neznámé, avšak vysoce agresivní nemoci. Nebylo to jen vlče, o které vlivem oné nemoci přišla. Hati se zřejmě skutečně hněval, neboť seslal nemoc na celou smečku a dobrou třetinu jí tak vyvraždil. Přišla tak o mnoho přátel a dokonce i o svého bratra, Nirixe, tehdy už staršího vlka. Tento incident se jí dotkl natolik, že v jeden moment na chvíli skoro přestala na Hatiho věřit, nechápala totiž, jak by byl schopen něčeho tak krutého.

Přikývla. Noctra měla vlastně pravdu. Než poznala Hatiho, měla si se svými starými kamarády co říct. Nakonec to ale byl Hati, který jí nabídl místo v jeho vlastní smečce, ne její přátelé. Přátelé ji naopak zradili, hlavně Roihu. Měl být jejím otcem, teď však byl už jen mlhavou vzpomínkou. Omara se uchechtla. V Kultu se beztak určitě měla líp, než co jí kdy mohli poskytnout přízrační. Kult byla pevná smečka, kde všichni táhli za jeden provaz a nikoho nenechali na holičkách. Jen díky Kultu - a tedy i Hatimu - měla teď pokaždé plný žaludek i teplo v pelíšku. Navíc se mohla tulit k samotnému mesiášovi, kterého měla teď čest nazývat svým nepokrevním bratrem. "Přesto bych se ráda ven ještě někdy podívala. Třeba ve jménu Hatiho, víš. Šířit jeho víru světem a přivádět nové vlky k nám." Zasnila se opět Omara. Ano, procházky mimo území jí zřejmě voněly lépe než jakékoliv maso. "Ach ano, ráda bych se stala apoštolem." Prohodila nakonec a s očekáváním se podívala na Noctru, snad aby vlčice ověřila, že na takové postavení skutečně Omarka má.
Mladá vlčice opět přikývla. "Máš pravdu, venku zabili rodinu i mně. Za to tedy nemohou vlci, ale pravděpodobně lidé, ale i tak... ani lidé nevěří v Hatiho." Zavrtěla hlavou. Ohledně Silmy se pak jen pousmála. "To víš, že se o to pokusím. A víš co? Někde tady má úkryt, možná bych se o to měla pokusit hned." Navrhla.

Pokývala hlavou, celá nadšená, že to řekla dobře. Snad přitom i zavrtěla ocasem, to však v té tmě pravděposobně nebylo vidět jinak, než se na chvíli rozhýbala světelná čára, kterou právě na tom ocase měla. Poté už se nechala zavést do temnějšího místa, kde se pohodlně posadila. Usnout by sice během času probděného nad Hatim neměla, ale to neznamenalo, že tu musí celý čas stát, že. Po chvíli se dokonce i položila, aby měla pohodlí. Škoda že tu nemám nějakou deku, jako v pelíšku. Posteskla si, málem si za tu myšlenku však vrazila facku. Teď máš rozjímat nad Hatim, né řešit pohodlí! Proběhlo jí hlavou a ona se odhodlaně podívala před sebe, než si položila hlavu na packy. A možná spát neměla, ale než se jeden nadál, už pravidelně oddechovala. O čem se jí asi zdálo? Nu, o čem, o Hatim přece! První obraz, co se jí zjevil v mysli, byla ona sama, teď už plně vzrostlá, jak běží po železnici s velkým nebeským vlkem - zřejmě Hatim samotným - nad sebou. Dával nad ní pozor, to ano. A ona se mu odvděčovala svou nehynoucí úctou a častými oběťmi, ať už zvířecími, nebo v nejzažším případě vlčími.

Nastal den D. Omara se na něj upřímně těšila, byť věděla, že pro její kamarády vlčata to bude den mimořádně těžký. To jí však příliš nevadilo, věřila jim. Od svého bratra věděla, že dal Hati vlčatům na přípravu více času, než bylo obvyklé. Alespoň k něčemu byla ta zima dobrá.
Jakmile se probrala do nočního ticha, vyskočila na nohy, strkaje tím do chudáka Nirixe, byl-li přítomen v úkrytu v botanické. Dnes je ceremoniál! Proběhlo jí hlavou. Mladá, čerstvě dvouletá vlčice protáhla své štíhlé, avšak dobře živené tělo. Nu a poté už se vydala k bazénům, věděla totiž, že právě tam se vlčecí ceremoniály konají. Jakmile však dorazila na místo, zarazila se. Bazén byl připraven, ale nikdo na místě ještě nebyl. Nespletla jsem si dny? Potřásla hlavou a rozhlédla se kolem sebe, jestli přece jenom nenarazí na jinou živou duši.