Príspevky užívateľa

No to by bylo, kdyby se něco podpálilo! Nebyla by šťastná, ale pochopila, že slova Přízračného má brát s humorem, a tak se zasmála a vyslechla si jeho důvod. "To je moc pěkné, Požáre. Že jste takto ochotný rodině ukazovat, že není čeho se bát. Musíte je mít velmi rád." Nebo jen flexil? I to byla možnost, Rivera ale viděla první tu pozitivnější možnost.
Jejich boční organizování šlo vcelku dobře, nikdo se nezdál odporovat nebo nesouhlasit. Ještě aby! Rivera by sice chápavě přijala konstruktivní kritiku, ale šťastná by z jejího velkého množství nebyla. Všímala si signálů, co ohnivci vysílali. Autumn i azarynská vlčice se zdály sdílet nervozitu. "V pořádku?" Naklonila se k hnědé. Chtěla, aby se všichni cítili podporování a v klidu. "Musela jsem minout tvé jméno." Na to se také potřebovala zeptat. Stejnou otázku položila s vykáním i Jaydenovi, když mu říkala básničku.
Kdo neměl problém s odpovědí byla kulťanka. Salōmē Irae Dei, říkajíc. Rivera se na ní usmála, a snad skoro děkovala božstvu, že tu takhle bokem s tou vlčicí není sama a má jasné poslání, kterému se může věnovat. Hnědá byla tajemná, nesdílná, bez gestikulace. To princeznu děsilo. Neměla vůči kulťanům předsudky, ale také preferovala... Více extrovertní společnost. Jako pana Požára, tak! Pousmála se na Ez'ikyela, když přišel blíž, aby podpořil nihilského ohnivce.
A pak už se zdálo být vše připravené. Dala všem chvilku k tomu, aby si zapamatovali básničku, a případně jim ji zase připomněla, než se pustila do další části. "Připraveni? Jestli ano, můžeme začít. Pochodeň se nese takto." Vzala jednu z pochodní z ohně. Všechny už krásně hořely, silně a jasně. Uchopila ji do tlamy a nesla konec směrem v zemi. Tuto pochodeň poté nabídla Autumn, aby si ji vzala. "Půjdu za vámi a ohlídám, aby se uhlíky nikde nechytly. Jinak myslím, že je to vše, takže můžete jít! Děkuji a přeji hezký večer." Složila jim malou poklonu a jakmile měli všichni svou pochodeň, vyslala je vpřed k velkému ohišti v daném pořadí.

Rivera samozřejmě hned pohledem sondovala, kdo se ujímá toho jít s ní. Hlasitý vlk s přívěškem, zcela jistě člen jejich spojenecké smečky, se ozval první. "To je zapálení! No povězte, pane Přízračný, snažíte se dnes udělat dojem na někoho konkrétního?" Viděla takový zájem samozřejmě ráda, proto ho obdařila zvědavým úsměvem a mávnutím ocásku. Možná to byl jen vlastenec, co by rád prezentoval svou smečku, ale princezna zahlédla, že byl v doprovodu vlčice, co vypadala trochu jako on. Rodina? To už měla i další společnost. Hnědavá vlčice se objevila tiše. "Zdravím! Ty musíš být zástupce z Azarynu?" Pachy se v okolí mísily a ona nechtěla být neslušná, aby nasávala cizí vůni, a tak to využila aspoň jako příležitost k seznamování.
Došla k vedlejšímu ohništi a krátce pohlédla na vlčici, co tu byla za Nihil. Než došli ostatní, naklonila se k ní a tlapku jí povzbudivě položila přes rameno. Mohlo to být poněkud vtipné, princezna byla totiž opravdu maličká. "Žádný strach, Autumn. Umíš to, a kdyby náhodou, tak ti pomůžeme." Ona plánovala být poblíž. "Pověz nám to pak od srdíčka." Tu básničku, samozřejmě. Při promluvě tuláka Jaydena se otočila zase zpět k všem, co přišli reprezentovat svoji smečku. Hodlala se mu taky představit, kdyby ji na sekundu nezarazil vzhled pátého člena skupiny. Tvář a oči hledící ze stínu pláště, co patřily vlčici z Kultu na ni zapůsobily asi jako ledová facka do tváře, a měla co dělat, aby sebou z překvapení necukla. Pohotově schovala své první dojmy za úsměv a nadšení. "Já jsem Rivera, princezna Nihilská. Jak říkají vám?" Seznamování bylo nutností. Rivera přitom přiložila do táboráku, protože některé pochodně ne a ne vzplát. Stejně ale ještě měli chvilku na přípravu. "Ráda vás poznávám, děkuji, že jste se rozhodli zapojit. Naším - brzy už jen vaším - úkolem je slavnostně zapálit oheň a v průběhu večera ho udržovat, aby se kdokoli měl příležitost ohřát a měli jsme světlo. Ohniště se skládá ze dvou kruhů..." Vysvětlila jim, že první kruh je ohraničením prostoru, kde se ještě smí pohybovat vlci, a že za jeho hranici do vnitřního kruhu můžou v průběhu večera vstupovat jen oni jakožto ohnivci. "Ceremonie bude probíhat následovně: Všichni ponesete světlo, tedy pochodeň. Půjdete v pořadí podle své smečky: Nihil, Přízrační, Azaryn, Kult a tuláci. Ve formaci obejdete hlavní ohniště, a zastavíte se v pravidelných odstupech v místech, kde se dá dřevěná konstrukce snadno zapálit, tedy ze stran. Až se rozhostí ticho, začnete postupně recitovat básně, které vám ještě řeknu. Vždycky si u toho položíte pochodeň na kameny, a až skončíte, opatrně ji vložíte pod dřevo. Pak bude báseň pokračovat. Až tak učiníte všichni, budeme čekat, než se oheň rozhoří, a pak hotovo! Chápeme?" Navázala oční kontakt s každým v jejich úzkém kruhu, a pokud bylo třeba, znovu vysvětlila plán. Pokud byl koncept chápaný, jala se toho, aby každému předala básničku, kterou mají říct u zapalování. Jediné Autumn ji říkat nemusela, ta už svou část přeci znala. Nezapomněla jim každému individuálně říci, že si můžou znění trochu pozměnit, pokud mají jiné hodnoty, které za svou smečku chtějí ohni přinést.

Slyšet uznání bylo pohlazením pro duši, leč Rivera by byla spokojená se svou prací a prací týmu i kdyby jí to nikdo neřekl. Jeden se musel být schopný poplácat na zádech, protože ne vždy to udělají další. "Co bychom pro ples neudělali." S tím jistě mohl soucítit - každý přiložil tlapku k dílu. A každý z nich byl vlastenec. "Budu, budu. A vy buďte připravený se tu dnes také trošku bavit, milý králi." Ne vše je práce. Usmála se králova teta v dobré vůli a odešla využít té chvilky, co ještě měla. Leč mu raději tykala, ona milagovská absence jasných vysílaných emocí ji u synovce ráda mátla.
Šaman vzal její pozornost s pozitivní notou, a ona přikyvovala na jeho slova. "To musel být nervák! Ale stálo to za to, koukej kolik vlků na tom může oči nechat." Pokývla k příchozím - někteří skutečně na sochu hleděli. Aby taky ne! "Já si myslím, že každý si v sobě nese nějaký talent. Je třeba ho jen následovat a nevzdávat se," usmála se a podívala se na něj. Vlastně to pokládala za hrozně odvážné, že se pustil do druhu umění, co ještě nedělal. Kroky do neznáma byly těmi nejtěžšími. "Děkuju! Je to práce celého týmu. Ještě počkej na zahajovací oheň, ten bude letos stát za to." No jo, měla to naplánované. Všiml si drobných světel v jejím kožichu. Jemně zamávala ocáskem, aby vyjádřila radost, ale nestřepala své ozdoby pryč. "To je pyl z těch svítících květin, které jsou tu rozvěšené! Našla jsem je tady v lese celkem náhodou - září i po utrhnutí, a vypadá to že dlouho. Svítící květiny. Nevíš o nich víc?" Byl šamanem, jistě by mohl. Tušila, že se na ně bude ptát více vlků, tak jim to aspoň nebude muset říkat sama.
A pak už zpozorovala, že král nihilský se staví do čela a žádá si pozornost. Rivera vstala a už tišším hlasem promluvila: "Slíbila jsem tvé dcerce, že za nás bude zapalovat oheň. Nuž, asi je čas se chystat! Moc si užij večer, Kettu - určitě se tu ještě potkáme." Autumn, Autumn, kdepak jsi? Hledala okřídlenou vlčici. Nejčerstvější nováček Nihilu zbarvený jako pumpkin spice latté. Petické. Vlčici rychle našla. "Autumn!" Špitla k Autumn Haunt, když na ni narazila. "Jsi připravená zapalovat? Pamatuješ si tu básničku? Jestli ano, můžeš jít k ohništi." Mladé o tom jako jediné říkala dopředu, že bude nositelem pochodně. Nyní ji naváděla k ohništi, které nebylo tím hlavním, co stálo na mýtině. Bylo zastrčené stranou, už hořelo a leželo u něj pět připravených pochodní.
---
Chvíli poslouchala Arrakisův proslov s širokým úsměvem, než jí došlo, že by možná měla trošku ovládat své výrazy. Když ono to bylo tak těžké, když se tetelila radostí! Pohledy aktivně sledovala každého, kdo přišel. Až když Arrakis zmínil její jméno, došla klidně k jeho boku a překřížila tlapky, aby davu vysekla lehkou poklonu. "Děkujeme vám, že jste přišli! Jak se stává tradicí, i letos ples započne slavnostním ohněm. V průběhu večera k němu můžete přistoupit a spálit své strasti a obavy - ovšem jen pouze symbolicky," přidala se i Rivera se slovy a úsměvem. "Nyní prosím libovolného zástupce z každé smečky a zástupce za tuláky, kteří by chtěli nést čest své příslušnosti a oheň s námi zapálit. Vy prosím nyní pojďte se mnou - a ostatní se prosím usaďte v bezpečné vzdálenosti okolo ohniště, ať dobře vidíte a slyšíte. Děkuji!" Rivera působila, že toto musí dělat odmalička. Tvářila se, že jí to dělá radost. Zatímco tedy nechala vlky plnit, co jim zadala, pátrala po těch, kteří se odváží ji následovat. Velmi doufala, ba se dokonce spoléhala, že se takoví najdou. Bez toho by večer nezačal. Nakráčela si to tedy k ohništi, co bylo opodál, a strčila do něj všechny pochodně, než dorazí zástupci smeček, kterým potřebovala dát instrukce.

Rivera měla na plese jakožto princezna Nihilu více rolí, a doufala, že je na ně připravena. Měla na svědomí výzdobu celého místa, a tak tu už v onen osudový den byla předčasně, aby oprášila všechny rekvizity od sněhového poprašku. Na sobě už ovšem měla svůj - tentokrát vcelku fancy - fitík. Hlavu jí zdobila královská korunka z heřmánků a kroutících se klacíků a na hrudi si nesla další věnec z kvítí. Nebyly to nejčerstvější kousky, dělala je kdysi, ale stále byly dostatečně zdobné. Teď už by těžko hledala pěkné květy, když měla tolik práce zde, jejej! Nakonec si ještě přes záda přehodila cosi podobné plášti, co dala dohromady z věcí v lodi. Díky tomu jí nebude zima, hooray. Průhledný bílý šál, co měla už loni, si přehodila přes ramena a pohodlně jí splýval podél hrudních končetin. Ocas i tvář jí v neposlední řadě zdobil zářící pyl květiny lux flos.
No a Rivera se také samozvala plesovou módní policií - minimálně žádný nihilan tu nebude dělat ostudu! Ty co neměla šanci odchytit dříve, těm třeba ještě pomůže přímo na místě, když bude čas a když o to budou stát. Že měla šanci zkrášlit některé členy smečky, třeba jejich zrzavého šamana, to byla její vášeň. Umělecké dílo! Hovoříce o uměleckých dílech - nešlo přehlédnout, že na plese stála i ledová socha vlka. "Plesy bývají velké, schází se tu celý Norest. Budu ti k tlapce, kdybys potřeboval jakoukoli pomoc," pronesla k Arrakisovi. Jistě mu a Daňkovi předtím pochválila úlovek. Zatímco čekala na povel od krále a sledovala pomalu přicházející vlky, hledajíc v nich vhodné adepty pro zahajovací ceremonii, zpozorovala i šamana. Ještě byl čas, a tak rozverně nakráčela za ním. "Ach, lorde Kettu, ta tvoje socha je úžasná! Neřekl jsi mi, že jsi taková umělecká duše." Ona si myslela, že z nich dvou je to ona, kdo si potrpí na cetkách a kráse, ale teď o tom pochybovala. Vždy bylo pěkné vidět někoho tvořit. Musel si s tím dát velkou práci.

Místo bylo uklizené, výzdoba rozvěšena po stromech i přilehlých keřících (ach, jaká to vánoční atmosféra!) a Rivera byla spokojená, leč trochu unavená. Všechny mušle, pěkné kamínky, barevné listy a další pěkné či aromatické přírodniny, ulity, peří, věnce usušeného lučního kvítí, svazky levandule a heřmánku teď rámovaly prostory plesu jak rozvěšené na stromech, tak položené na zemi - značily cesty. Bylo tu několik definovaných "místností". Do mýtiny vedla kameny značená trasa, a na hlavním place bylo vykopáno dvoustupňové ohniště. Nad místem určeném k plesání visely břečťany a v nich zavěšené přírodniny, to se ale samozřejmě obloukem vyhlo místu, kde se očekával oheň. Okolí mýtiny bylo rovněž uklizené a vyzdobené, aby se vlci, co nechtějí být uprostřed dění, mohli klidit stranou, ale stále vidět a slyšet důležité promluvy. Někde v boku byla vyznačena cesta ze svahu k potoku - jako loni - a vzadu na place byl prostor vyhrazený úlovkům a přineseným darům.
Tma přišla brzy a ještě začalo sněžit. Princezna otočila hlavu k obloze a na chvíli se posadila. Musela přiznat, že její těšení provází nervozita. Obstojí očekáváním? Loni to šlo, a vlastně doufala, že tu uvidí stejné tváře. Otevírací ceremonii hodlala započít ještě lépe, než loni. Oheň jim přinese teplo a světlo a vhodná slova příjemnou atmosféru a pocit vítanosti. Světlo. Zelená očka si uvědomila, že v té tmě v dáli něco svítícího vidí. Rozhlédla se kolem, snad jakoby jí někdo měl říct, co to je, nebo poradit, zda následovat světlo, ale nakonec zvědavě vykročila. V hloubi lesa se jí dostalo nádherné scenérie - rostly tu květiny, jaké ještě neviděla. Jako sněženky koukaly z ostrůvků, které ještě sníh nepokryl. "Vy jste ale krásné," žasla a přišla blíž. Obezřetně se jich dotkla. Jeden si nikdy nemohl být jistý, zda ty rostliny nebudou mít nějakou zvláštní vlastnost, co by jednomu znepříjemnila život. Po chvilce zkoumání se ale rozhodla, že to probere s dalšími a prostě je použije. V okolí nebylo žádné mrtvé zvíře ani nic, co by naznačovalo, že to bude škodné. Utrhla jeden květ a sledovala, zda neznasne - ale nezhasl! A ještě to vypadalo, že svítí více, když se pohybuje. "Tohle bude krásná ozdoba. A zdroj světla." Loni měli na plese to štěstí, že zrovna přirozeně rostly jiné svítící květiny. V tomto počasí si ke kráse hold museli pomoct sami.
Rivera jich nasbírala velké množství a na několikrát je odnesla na mýtinu. Cítila vyčerpání z celého dne, ale poháněla ji víra, že tahle věc bude pro ples a atmosféru třešničkou na dortu. Když se vracela pro svítící rostliny naposledy, byla svědkem krásné podívané, kdy se pevná poupata otevřela. Okamžik pravdy. Díky tomu zjistila, že svítí ve skutečnosti jen semínka uvnitř, a když zavál vítr, poprašek jí uvízl v srsti. Nesvítila teď jenom její polární záře, ale i tato smítka. Krásné!
Stonky se svítícími poupaty lux flos připevnila na kmeny stromů podél hlavní mýtiny, některé i do okolí. Když se vracela pro poslední roznášku, únava už o sobě dala vědět. Rivera si lehla mezi zbylé květy s optimistickou myšlenkou, že si dá jen dvacet. Samozřejmě že usnula vcelku tvrdě. Spala ale klidně, spokojeně a s úsměvem na tváři.

Jeho vyděšení bylo lichoticí, skoro vtipné - než aby to odbyla slovy, rozhodla se na jeho otázku jen mávnout tlapkou a zavrtět hlavou. No tak co, každý má někdy méně bystrou chvíli, kdy do někoho vrazí. A jí se až na menší šok nic nestalo, až na to, že byla trochu od hlíny. Stejně se ale za chvíli zašpiní. "Každá tlapka dobrá! Přišel jste i sdílet své nápady? Já mám určitou vizi ohledně tohoto místa, co vchází z mé loňské inovace plesu, ale ráda uslyším vaše nápady." Že nějaké už rovnou přivedl k existenci viděla, a že nějaké další má ještě v hlavě, to věděla z jejich rozmluv o kultuře. Ještě aby neměl, když byl tak z daleka! Měla za to, že těmito slovy snadno vyjádřila to, že o těch nápadech chce slyšet, než budou uvedeny v existenci, ale že je podporuje. To ostatně potvrdila zájmem, co jí zajiskřil očích při pohledu na pěšinu vcházející z mýtiny. "Určitě dobrý nápad! Většina bude přicházet ze směru Nekonečných plání, myslím si." Právě tam jistě trasa mířila? "Aspoň to tu rychle najdou, pokud sníh vaši sbírku nepřikryje - jestli ano, bude třeba se o viditelnost postarat těsně před plesem." Teď ještě chvíli měli. Lepší mít vše včas, než na poslední chvíli, řekla by Rivera. Ach, kdyby to bylo tak jednoduché.
Bojar se dal do práce bez zaváhání, a princezna se sice vydala zpět ke své aktivitě, ale nemohla nesledovat, jak se mu daří. Takové nasazení! Překvapeně zamrkala, když se mu kořenu povedlo zbavit, že z toho až spadl. "Ále prosímvás - však se všichni u práce ušpiníme," zasmála se dobrosrdečně a bez optání přiskočila blíž, aby se do něj opřela a podpořila ho ve vstávání. "Nic se vám nestalo?" Optala se ze slušnosti. Co by se ale mohlo stát - tenhle týpek byl jako hora. Možná jen absence jeho ocasu a děsivá jizva na tváři byla pro Riveru lehce znepokojující, ale nesoudila ho. "Další kořeny? Tady všude možně. Já věřím, že to můžu nechat ve vašich schopných tlapkách - můžu? Celé bezpečí prostředí." Dá mu důvěru a zodpovědnost, aby se ona mohla soustředit na to, co bude důležité pro příchozí hned na pohled - výzdoba. Pak si to samozřejmě zkontroluje, ale jen nenápadně a s pozitivním přístupem. "Já půjdu zatím vykopat ohniště. Vymyslela jsem to tak že bude pětistranná dřevěná konstrukce, a zástupci každé smečky - a tuláků - připadne jedna pochodeň, kterými oheň spolu zapálíme." Musela se pochlubit svými plány, když už tu měla společnost, co chtěla poslouchat, vrhla se u toho ale do aktivity. Začala odhrabovat mech, jehličí, listy i hlínu, aby vytvořila vcelku obstojně velký stupeň dolů. Do toho se určitě vejde pět vlků a bude to bezpečnější, než posledně. Teď už žádné vlče nepozorovaně nebude popáleno.

Princezna tušila, že to bude trvat dlouho, toto vše uklidit a ozdobit. Loni bylo dobrovolníků více. Ach, jak na žalostný počet se jejich královsví zmenšilo. Dříve se jí to nedělo, ale po všech těch atentátech, odchodech, vyhnáních a houstnutí politické situace se snadno schylovala k obavám. Co když to bude mít následky, že tu mají Daňka? Ples byl sice oázou míru, ale bylo třeba uvážit, že všichni taky měli právo na svobodu slova a odlišné názory... Mohly být občas vyměňovány ostře. Hodlala být mediátorem, aby jim předcházela.
Pilně odklízela větve a špínu a plac už se měl více k světu. Ale ouha - tam nějaké kořeny! A u ní taky. Prošla se po místě, jakoby kráčela promenádu, a všimla si, že už není sama. Jejich bojar - a vlk, kterého považovala za zajímavého, snad kamaráda - už zdobil cestičku. První nahla hlavu na stranu. Proč to se mnou nepřišel zkonzultovat? A co když nasněží? Co kdyby měla jiný plán o tom, jak měl les vypadat? Byla samozřejmě ochotna měnit plány, aby se uplatnily i návrhy všech ostatních, ale chtěla o nich slyšet. Nakonec se nad tím ale jen pousmála. Ezekiel vypadal velmi zaneprázdněně, a ona se začala věnovat další úloze - ohniště. Dá ho do zadní části parketu. Jak se na něj koukala a představovala si možné tvary, docela přestala vnímat svět. Náraz ji vyvedl z míry a nedobrovolně udělala krok vpřed, a náhle ležela v hlíně na zemi. "Jejda!" Pískla. Ach, malá princezna se nemohla silami rovnat šamanu z dalekých krajů. Pak si upustil cosi na tlapu a Rivera si málem dala litovně tlapku k tlamě. Au. Nemohla se na něj zlobit. "Koukala jsem, že přikládáte tlapku k dílu. Ráda vidím to i vás, Ezi'kieli." Zamávala oháňkou a usmála se, aby podtrhla, že to bere jako skutečně dobrou věc. Teprve pak se zase rychle sebrala na nohy, aby si při komunikaci nevykroutila ten krk docela. "Vlastně jsem pro vás zrovna hodlala jít - potřebuji někoho silného, kdo tady mýtinu zbaví kořenů, o které by jeden snadno zakopl." Zadní tlapkou kopla do toho, který napomohl jejímu pádu a zazubila se. Jistě ví, co myslela, jak to bylo vtipné!

Jestli bylo něco oblastí zájmu Rivery, bylo to - po starosti o pohodu smečky - umění. S trochu očekávanou předzvěstí o konání dalšího plesu tedy malá vlčice docela v náladě ožila, a velmi se angažovala o práci, kterou už dříve dělala. Byla to trochu skličující vzpomínka, že posledně před plesem ten samý les zdobila společně s Irisem, který tu s nimi dnes už nebyl. Jeden by si pomyslel, jestli se to nebude opakovat, či? Nihilská princezna ale ne. Přestože jí taková myšlenka kdesi vzadu vyvstala, potlačila ji a radši obavu proměnila v akci.
Mihla se tu už dny před tímto, zkontrolovat jak to na místě konání posledního plesu vypadá a jestli se v lese nedrží sníh. Nedržel, po poslední nadílce už zase opadl. Ale ejhle! Počítala s tím, že možná třeba ještě napadne, a plánovala výzdobu situovat hlavně vzhůru nad hlavy. Také to brala jako výhodu, že se aspoň nyní můžou postarat o čistotu tanečního parketu a prostranství. Kolik asi dorazí vlků letos? Minulý ples si užila. Ach, škoda, že ho nepovedu se sestrou... E! Rivero! Žádná starost! Tam, kde loni bývalo ohniště, však jaksi ležel spadlý strom, a tak byla princezna nucená vyznačit místo opodál a blíž k hranicím, jak si přál král. Zatím jen zapíchala do okolí pár větviček, aby vytyčila svůj odhad o velikosti prostoru a jeho funkcích.
A další den už o zdobení řekla zbytku smečky a po mírně inspirativní noci, kdy moc spánku nepobrala - ale zato měla tolik nápadů! - se na to místo v Zeleném lese vydala s jakýmsi síťovinovým pytlem od brambor plným mušlí, pěkných kamínků, barevných listů a dalších pěkných či aromatických přírodnin, co si tentokrát schovávala po celý rok právě pro tuto situaci. Spoustu věnců usušeného lučního kvítí (ach, kolik jich napletla!), svazky levandule a heřmánku, dlouhé šlahouny břečťanu a dokonce i nějaké ulity a peří. Arrakis by si od ní jistě přál jen tu nejlepší práci, jako od všech ze smečky. A ona byla velmi ready se ve jménu prezentace Nihilské monarchie bohatě umělecky vyžít a překvapit jak mladého krále, tak sebe. Odložila tedy svůj pytel brambor uprostřed mýtiny, kterou si představovala jako hlavní jeviště, a začala odklízet větve a vše, co by ve spořádaném pohybu na úrovni a plesání mohlo překážet. Kdo by přišel, tomu byla připravena uložit práci. Chtěla kládami a většími větvemi označit hranice prostorů, na stromy rozvěsit věnce a nad tanečním parketem rozvěšet břečťany. Jak ale a to, když to bylo vysoko? Musela doufat, že dorazí i někdo okřídlený. Nebo aspoň někdo hodně vysoký.

Princezna neměla v povaze vlkům odporovat, měla je podporovat. Směřovat správným směrem, řídit se srdcem a jeho nejlepším úsudkem. Při korunovaci viděla, že nový panovník Nihilu se radši chtěl řídit hlavou, a leč i pro to měla pochopení, protože Nihil nyní hodně potřeboval dojem bezpečí, nebyla z toho nadšená. Musela tomu ale čelit se vší zodpovědností, co jí naučili. Poslechla si slova svého synovce, a při každém jeho slově mu hleděla do očí, těkající pohledem z jednoho oka do druhého, hledajíc odpověď na nevyřčenou otázku. Byla to prekérní situace - obrátili se na ně poddaní. Mohli si vůbec ještě dovolit obrátit jeden na druhého? "Tvá matka - a má sestra - nesla pokus o její assassinaci zle, a potřebovala čas, aby se zotavila. Jsi mladý a rozumím, že takové vnitřní zranění jsi ještě nepoznal." A ani by mu nepřála, aby poznal. Ztráta iluzí s jedním mohla dočista zamávat, obrátit ho naruby. Rivera se obstojně držela, ale to jen protože dlouhodobě ignorovala klíčící zrnka skličující beznaděje ve svém nitru. "Zásadní rozdíl je ten, že naše bývalá vévodkyně se pokusila otevřeně spáchat vraždu, zatímco Voltaire konala jistě jen z nemoci a nikoho na životě neohrozila. Zasáhnout ji v době slabosti nehovoří o tvé spravedlivosti, ale o zbabělosti a strachu." Jistá spravedlnost v tom byla - panovnice byla potrestána. A přestože Rivera byla také jednou z těch, co to od Voltaire schytali, dělala vše, aby ji z toho nevinila. Snad by bývala o tom i před rodinou pomlčela, kdyby věděla, že dojde na takto nepřiměřený trest. Panovník je ale panovník... Měl na to právo. "Strach je dobrý rádce, ale zlý pán. V některých chvílích musíme volit mezi tím utéct... Nebo dát druhou šanci a doufat ve zlepšení, projevit odvahu. Tvé vyhnání Voltaire, navíc před zraky jejích poddaných, je v tomto případě onou volbou utéct." Konec konců i ona se teď snažila neutíkat a dávat druhou šanci, že? Nestáhla ocas a nemlčela, nechoulila se v koutu a nepropadala smutku, i když by jí to nejspíše ulevilo. "Vladař Nihilské smečky měl vždycky ke svým poddaným blízko. Je dobré stanovit pravidla, ale nezapomínej na milosrdenství, králi." To bylo jejich dědictví, rozumět emocím, sdílet je a nebát se jich. Snažit se pomoct v nouzi, neodmítnout živou duši, co potřebovala pomoc. To bylo dědictví rodu Falcone y Gracewood. Uvědomovala si, že u Arrakise to nejspíš nebyla jen tmavá srst, kterou po svém otci zdědil. Připomínal jí více cizince, než člena její linie.

Rivera se vydala na procházku. Nerada v této době opouštěla smečku - Rakis nebyl ani zamák zkušeným panovníkem a ona mu snad z vlastní tíhy zodpovědnosti a dobré vůle chtěla stát na zády. Dávat mu podporu a rady. Nacházela se ale v psychickém stavu, kdy nevěděla, co je lepší - zda její pomoc nebo její nečinnost. Byly rady vůbec chtěné?
Vydala se lesem tak daleko, než došla k Močálům. Vyskytovaly se tu zajímavé rostliny a také zvířata. Ukotvila se na břehu mezi rákosím a chvíli jen ležela s hlavou na tlapkách, než se na kamenech před ní objevil žabák. Musí to být pěkné, nemít žádné starosti. Nemyslela si, že žába nemá žádné starosti, stále musela nějak přežít, ale jistě nemusel přemýšlet nad věcmi typu někdo se pokusil zabít panovnici a kritizovat mojí rodinu, ta panovnice je má sestra a bylo jí z toho zle a její syn jí vzal trůn a vyhnal ji před zraky všech. Princezna se cítila skutečně skvěle.
Zamířila zpátky celkem brzy. Nasbírala si pár kytek do košíčku - hlavně ty, co si myslela, že by užily u léčitelek - a taky ulovila zajíce k večeři.

Ten pohled! Rivera se už nekousla do jazyka - to dělala asi jen prvních pár týdnů, co syna S'Arikova vídala. Zvykla si na jeho výraz - pokud to vůbec šlo - a jistým způsobem to brala jako zkoušku, že si okolo něj musí udržet své emoce. Musí být svá. Na druhou stranu to bylo nakažlivé. "Vaše Ušlechtilosti," dodala tiše, když ji i člen rodiny oslovil oficiálně. Neměla to ráda, ale musela zdvořile oplácet, když na tom koncil lpěl, i když se jí to protivilo. Nemohli být všichni jen přátelé a tykat si? "Zvykám si na to, že je smečka tak malá," odpověděla s trpkým úsměvem upřímně. Nihil snad nikdy nezažil takový úpadek. "Ale jinak si užívám toho posledního tepla. Minulý rok byla zima opravdu náročná. Byli jsme rádi, že jste tu byl, když se nám u jeskyně strhla lavina." Nebyla by to ona, kdyby vlky neocenila. A taky mohla odvést řeč jinam.
Ovšem to nebylo to hlavní, co měla na srdci. "Mrzí mě, že musela vaše partnerka opustit smečku," vyřkla náhle a podivně zvážněla, jakoby ji vlastní tlama neposlouchala. Cítila se za svou sestru zodpovědná? Možná. Zůstala tu po ní její sestra, partner a čtyři vlčata. To nepřála nikomu, aby zůstal bez rodičů, jako ony kdysi. Dělo se to tu nějak často. A jak někteří z nich dopadli. Šílení a popálení.

Korunovace v princezně zanechala mnoho pocitů a dostala příliš málo času je pořádně zpracovat. Nejvýraznější byl ale pocit zhrození nad tím, že nový panovník hned po svém jmenování svého předchůdce vyhnal. Svou vlastní matku! Její sestru. O tom se muselo mluvit, a jelikož byla Rivera stále významným členem královské rodiny a sama dobře znala, co to znamená vést a velet smečce, protože často bývala Voltaire za zády, věděla, že to musí být ona, kdo s Arrakisem promluví. Co nejdřív. Hned po korunovaci ho tedy poprosila o slovíčko. Počkala, než bude novým panovníkem následována, než se pobrala pryč od míst, kde by je slyšely všechny zvědavé uši. Nezvykle její tvář nezdobil úsměv ani optimismus, ale vleklá obava.
Promluva musela přijít. Připadala si vedle tmavého vlka jako někdo ze zcela jiné rodiny, ale byla jeho tetou, a taky jí podle toho na něm záleželo. "Tvá slova byla úderná," vyřkla. To se muselo nechat. "Ale proč jsi takto vyhnal svou matku, Arrakisi? Proč?" Leč mluvila jako hodná teta, bylo slyšet, že s tím zcela nesouhlasí. Hledala v jeho očích uspokojivou odpověď.

Rivera cítila, jak jí pálí svaly a hoří tlapky, jak plavala přes jezero, ale nezastavila. Kde cítila bolest, tam cítila nutkání jít přes ni. Musela přeci umět bolest překonávat, ne? To byla její role. Že na břehu už kdosi stojí si uvědomila až ve chvíli, kdy na ni kdosi promluvil. Jako kdyby stál ve stínu, všimla si i jeho odrazu ve vodě. "Oh," hlesla jen udýchaně, protože na více zkrátka neměla vzduch v plicích. Konečně ucítila pevnou půdu pod tlapkami a sotva se vytáhla z vody, unaveně se svalila. Kdyby ji vlk chtěl napadnout, nekladla by odpor. Nebyla v rozpoložení klást odpor čemukoli kromě sama sebe. Konečně vzhlédla a na flekatého vlka zamrkala. "Promiňte. Nechtěla jsem vás strachovat." Nikoho. Proto šla vyventit mimo Nihil, ne? Těžko se jí to přiznávalo, ale nebyla připravená na sociální interakci. "Jeden má sílu, když..." Hlas jí utichl a těkl k hlíně, než našla lepší slova. "My už se odněkud známe, že? Dobrý den přeji." Chabě se usmála. Byla unavená.

Do hřejivého uspokojení, které jí poskytovaly paprsky slunce, se vetřel hlas. Poznávala ho, ale přesto otevřela oči poměrně překvapeně. "Kettu, lorde Kettu, přeji hezký den," usmála se na něj. Ráda ho viděla. Považovala ho za významný článek smečky, leč ji mnohdy zaráželo, jakou očividnou proměnou chování si v Nihilu prošel. Táhla se za ním podivná atmosféra smutku, kterou Rivera přisuzovala i jizvě, která nezapomenutelně zůstala na jeho tváři. Stejně jako u mé sestry. Vesele by prohlásila, že se to teď nosí, kdyby to nemělo tak temnou minulost. "Jak vše zvládám?" Zopakovala si otázku, jen aby nahnala čas. Chtěla odpovědět upřímně, ale cítila by se zle, kdyby řekla pravdu. Jestli ona byla z událostí léta sešlá, jak se teprve musel cítit jejich šaman? "Není snadné se vypořádat s realitou, která o sobě dala vědět tak náhle," vydechla a přesměrovala svůj zrak k věnci. Vložila do něj další květ. Tvrdá realita, že má rodina má odpůrce. "Ale zvládám už lépe." Lež. Co sestra? "Jak jste na tom vy, Kettu?" I ona se opatrně zeptala. Snažila se nezírat.

Korunovace byla za nimi, nový panovník Nihilu na trůně - co se teď mohlo stát? Nihil měl opět naději a slib nového krále, že smečku potáhne dál, a přesto cítila Rivera svírající smutek. Odešla jí sestra - ne, hůř, byla veřejně vyhnána, jakoby si Nihil mohl dovolit více ztrát na počtech - a jeden by se divil, že to princezně vadí, když neměly nejlepší vztahy... Ale vadlo. Měla ráda svou rodinu, ať už jí to vyjadřovali zpátky nebo ne, a fakt, že se Voltaire dopustila čeho se dopustila, ji trápil. Možná na tom dokonce cítila vinu. Leč si myslela, že dělá co může, nebylo to dost.
Kráčela jedním z odlehlejších lokací na území smečky a kontrolovala hranice. Ráda se ujímala role toho, kdo si dá tu práci a uplete všechny ty věnce, které je místy značily. Šlo o pečlivou práci, a to s jejíma drobnýma tlapkama šlo snadněji, než kdyby se o to pokoušel třeba... Třeba Enkidu. Už pletla z pomalu usychajícího kvítí třetí věnec okolo jednoho smrku, když se ji paprsky slunce hezky opřely do zad. Skoro díky nim cítila, jaký chlad uvnitř sebe cítí. Na chvíli zavřela očka a opřela se o kmen.