Príspevky užívateľa

Jak dlouho jeden potřeboval, aby se dostal ze sevření starých problémů a aby se rány zhojily? Rivera možná neměla sama rány z atentátu, co poslal její milovanou rodnou smečku a její rodinu na dno, ale její ideály to otřáslo. A ještě víc to, čeho se nyní již bývalá panovnice Nihilu dopustila. Její zranění ve skutečnosti nebolela... Tak proč je stejně při každém kroku cítila?
S novým panovníkem na trůně ale měla smečka aspoň nějaký směr. Hodlala Arrakise podporovat, ale měla ten pocit, že půjde o nesnadný úkol. Kráčela po jedné z odlehlejších luk na území a hledala... Kromě svého ztraceného štěstí i cokoli k snědku. Místo ušáka ale zřela v trávě vysokou siluetu králova otce. Přemýšlela, že by pokračovala dál, ale nakonec se za ním vydala. Rodinné vztahy se musí udržovat, ne? Byl to švagr. Možná skutečně byl. Smečku ale i přesto neopustil. "A'Kazo," oslovila ho s úsměvem. Takovým, který na jeho tváři nikdy nevídala. Čím to bylo? Riveře i tímto velmi připomínal sestru. Neoslovila ho postavením, protože to dělala vždycky jindy, a přeci tu už nějakou dobu žili. "Neruším? Jak se dnes máte? Teplé léto už se nám chýlí ke konci." Komentovala a přikročila blíž, ale ne zas až tak blízko, aby měli svůj osobní prostor a aby se oproti němu necítila tak malá. Snažila se přemýšlet pozitivně, ale těžko odháněla určitou lítost, co k opuštěnému manželu Voltaire cítila.

Drobná světlá princezna Nihilu se dostavila k noře ještě před tím, než byla smečka svolána. Celý den vyměňovala zbytek květinových věnců, co značily hranice smečky, protože chladnější počasí už bylo za rohem a ona cítila, že by nemusela být další šance. Nasbírala i pár svazků levanduli, kterou rozházela po noře pro klidnější spánek. Neměla možná sílu na to být bůhvíjakým lovcem a být smečce skutečně užitečná, jak si mnozí představovali, ale starala se o čistotu a nějakou tu životní úroveň ve veřejných prostorách. I proto se sem vrátila dříve. Chtěla prohodit slovo se svou sestrou, ale po tom... Nevěděla, co říct.
Rivera věděla, že tenhle den někdy přijde. Že Vláda královny Voltaire skončí a na trůn nastoupí někdo další jejich krve, a že s tím nastane nová éra Nihilské smečky. Věděla, že to bude Arrakis jakožto korunní princ, a vlastně to pro ni byla úleva - ona totiž ze své pozice také věděla, jaké to je, řídit smečku, a neměla zájem, pokud by to nebylo nutné. Atentát ji rovněž zdrtil a měla obavy o svou rodinu a osud jejich milovaného Nihilu. S nedávným chováním své sestry rovněž nesouhlasila a byla z něho značně vyvedena z míry, ale že by to znamenalo konec její vlády? Jako výše postavená se dozvěděla, že není jediná, kdo byl obětí její agrese, a vůbec z toho nebyla nadšená. Ovšem... Ač její vlastní rány stále bolely, hlavně psychicky, odmítala jejích spojení se svou sestrou. Odmítala.
Jemně se usmívala a pohledem zdravila všechny přicházející. Sledovala korunovaci z přední řady - tam bylo přeci její místo. Její tvář zvážněla, když začal ceremoniál a Arrakis se stal novým králem Nihilské monarchie. Voltaire se přesunula k davu a Rivera jí věnovala krátký pohled. Normálně by se pohla, aby se zařadila vedle své sestry, ale dnes zůstala na místě. Pokud Voltaire chtěla její přítomnost a její podporu, musela si pro ni dojít sama.
Rivera byla bláhová, ale měla tmavého mladíka za nadějného hocha. Věřila, že je povede k lepším zítřkům, a že si zasloužili nový vítr do plachet. Vlastně se docela těšila, až bude moct synovci předat i více ze svých poznatků a dovedností. Usmála se, když dokončil svůj projev o budoucnosti smečky. Neviděla v něm nic špatného. Až jeho další slova jí smyla úsměv z tváře a dokonce přestala vrtět ocasem. Chvíli zmateně hleděla na Arrakise. Proč? Proč vyháněl svou bývalou královnu, svou matku a Riveřinu sestru? Měl v argumentaci pravdu, chápala, že mluví o tom, že pravidla platí pro všechny, ale... Stejně! Princezna sklopila pohled, vyhýbajíc se pohledu na Voltaire. Věděla, že zastat se jí není možnost, a možná uvnitř ani nechtěla, ale také se nechtěla dívat, jak odchází.

Situace byla horší než by si myslela. Znala svou sestru, svou panovnici - byla spravedlivá, snažila se každému vyhovit a zároveň obhajovat královský titul s jistou grácií. Rivera ale měla pocit, že ta grácie zšedla a opadala, protože v tón její sestry napovídal spíš o... Nemilosrdné jízlivosti. Ztrácela naději? "To neznamená že nemůžeš být má oblíbená a že tě nemám ráda," zareagovala princezna, stále přesvědčivý úsměv na tváři. Myslím to vážně! Nikdy si nemyslela, že bude tak složité ho tam udržet - z Voltiny situace a situace celého Nihilu se jí totiž chtělo spíš plakat. S tím ale ale svěřit nemohla, když měla být oporou, přeci. Voltaire nepotřebovala vědět o cizích problémech, potřebovala pomoct vyřešit ty své. Rivera tu od toho byla, ale pochybovala, že je to pohled oboustranný.
Na druhou poznámku královny jí úsměv přešel a vystřídala ho soucitná, zmatená grimasa. Píchlo ji u srdíčka. Opravdu měla špatný vliv? Snažila se ji sestra odehnat? Dělala si srandu? Nikdy s jistotou přes tu kamennou masku nepoznala, co si Voltaire myslí. "To nebylo milé," pípla a na sekundu pohled sklopila. Padl jí na květiny, co přinesla. "Přinesla jsem ti luční květy," pokusila se změnit téma a zase se usmívala. Tlapkou jemně posunula svázané květiny k Volt. "Jsou z Nekonečných plání. Byla jsem přeznačovat hranice čerstvými značkami, když teď všechno bují. Myslela jsem, že bychom spolu mohly uplést nějaký ten věnec? Jako za starých časů!" Voltaire postrádala životní nadšení, a tak ho Rivera vyjadřovala za ně obě. Když jí neřekne víc o svých emocích, donutí ji aktivitou.

Princezna Nihilu běžela dál. Jarní planinu překonala, krátké tlapky se ale míhaly dále v rovné čáře. Zpozorovala v dáli jezero, ale... Ani přesto nezpomalila. Slzičky jí odlétaly od očí, jak si tímto fyzickým výkonem snažila pomoct od nehezkých pocitů, co jí jindy snad nejoptimističtější hlava Norestu přinášela. Jsme skutečně špatně? Měl by Nihil existovat? Dělám... Co dělám špatně? Bolelo ji vidět své blízké v bolesti a ještě více si nevěděla rady s úvahou, jak něco takového jako atentát mohla Bellanna spáchat. Bellanna, ze všech! Léčitelka, která jí mnohokrát pomohla, a která se v Nihilu narodila. Ne každý je takový, jak se tváří.
Rivera vypadala, že jezero ji nezastaví, a přesně tak to i bylo. Seskákala k břehu a pak skočila přímo do vody, která se okolo ní s šplouchnutím uzavřela. Ochlazené svaly prodělaly šok, a zelená očka chvíli mžourala po podvodním světě, než zase zabrala a její hlava se objevila nad hladinou. Jako neúnavný stroj plavala přímo přes rybník, který v letním období poskytoval dobré místo k pobytu.

Z obdivování ji vytrhl náhlý manévr vysokého společníka. "Jee!" Napůl z radostného překvapení, napůl z hrůzy z nabití náhlé výšky se i přes varování vyděsila, když jí bylo odepřeno právo na pevnou půdu pod nohama. Bez varování! Možná by se měla zlobit... Ale to nebylo v její povaze, a rychle pochopila, o co se obřík snažil. Skoro jakoby sama létala! S úsměvem pozorovala třepotající křídla motýla, ale netrvalo to dlouho, a jejich kino letělo dál. Nezaujalo ho živé maso ani přehlídka hodná cirkusu. "Kreativní," pochválila jen Ezovi zdrženlivě, a pak stejně jako před chvílí on konala bez podrobného oznámení - seskočila dolů. "Budu ho následovat. Tohle je šance se o nich něco dozvědět." Ne, že by předpokládala nějakou jejich užitečnost. Motýli byli esteticky pěkní, ale to bylo asi vše. "Už jste na svých cestách potkal nějaké nevšední tvory, Ez'ikyeli? Nebo jste slyšel nějaké zvěsti?" Ptala se, zatímco svižně kráčela. Skoro jakoby zapomněla na vyprávění, co začla

Zpomalila, rozhlížejíc se všude kolem po tom tvorovi - a pak ho uviděla! Velká křídla, která se třepotala ve větru. Než však stihla zvíře spolehlivě identifikovat jako gigantického motýla, co cesty se jí stavil Ezio. Obdivovala ochranářské pudy, ale dnes jim tedy zrovna neděkovala. "Počkej, já chci ale taky,-" Rivera, snad posedlá dětinskou touhou poznávat, nešla okolo, ale přes svou náhlou překážku. Nebo, lépe řečeno, Ez'ikyela čistě prostě a bez velkých problémů zkrátka podlezla. "Woow!" Vydechla, když ho uviděla. Štěstí, tvor zrovna usedl na kámen a bylo vidět, jak velké má rozpětí křídel. Jeden by měl chuť mu je utrhnout, přišít si je a letět ke slunci... "Norest je prý pln roztodivných tvorů. Jednu jsem se je vydala hledat, ale... Asi špatná doba. O těhle motýlích mi jednou vyprávěla moje matka, která o tom věděla od jiného člena smečky. Nikdy jsem je neviděla, asi jsou docela vzácní." Vážila si, že něco takového může vidět. Udělala pár dalších kroků vpřed k motýlovi, pomalu, aby ho nevyplašila. "Čímpak se asi živí?" Tak velký hmyz, to musela být velká potrava.

Zasmála se a přikývla. Jestli potřeboval čas, měl ho mít - ona se to ale určitě dozví! Naladěna na příjemnou konverzaci, malá vlčice si k němu přisedla. Ve vzdálenosti respektující osobní prostor, samozřejmě. "Šamanem? To je krásné. Kettu by jistě uvítal pomoc." O okřídleného zrzka se bála hned za svou rodinou - týpek to při tom útoku totiž schytal v první frontě. "Jsem ráda, že smečka má tak odhodlané a věrné členy." Co bychom bez nich dělali? Děkovala mu tím za službu, ačkoli jistě nebyla jediná, kdo to už udělal.
Vyprávění příběhů. Kde začít? "Nihilská smečka existovala už před generacemi. Sídlila v Havirském údolí, a prvním alfou se stal volbou jejích členů Valentine, syn Darwena. Získali si věrné vlky na svou stranu, ale bylo náročné soutěžit s ostatními smečkami a tuláky. Museli vždy vynakládat úsilí, aby byli respektováni, a rozhodně,-" Rivera přestala. Upírala zrak ven, kde by přísahala, že se mihla velká třepotavá křídla oranžové barvy. Hmyz? Tak velký? "Viděl jsi to?" Princeznina koncentrace byla ta tam - už už běžela ven z jeskyně, přesvědčit se, co jim to letělo kolem domu.

"Ale notak, nějaké podrobnosti?" Zajímala se s úsměvem, vybízejíc ho k podrobnějšímu popisu. Zprvu ji to zarazilo, ale teď už to přijala jako fakt, že vlci dělají věci ze svých vlastních kusů těl - tak je to kultura! Kreativitě se meze nekladou. Dokud ta kultura neobsahovala bolestivé procesy a prolití krve, dokázala to akceptovat. Nehodlala ho nutit, pokud nechtěl říci více.
Přikývla na jeho souhlas, vlastně na oba. Hodlala mu říci příběhy, ale první musela vyzvědět, co potřebovala. "Už znáte území? A nějaké členy smečky, když nepočítám mou sestru? Zážitky, dobré i špatné? Přehánějte, prosím!" Odpověď jsem spokojený sice byla pozitivní, ale čekala více enthusiasmu. Nějaké emoce, prožitky! Možná je to tu pro něj nudné ve srovnání s jeho domovinou, pomyslela si smutně, ale úsměv ji na tváři setrval.
"Slyšel jste už o tom, jak se mí předkové a celá Nihilská monarchie usídlila v tomto údolí?" Zeptala se poté, připravena mu povídat nějaký ten příběh z kultury.

Vztahy mezi královskými sourozenci nebyly vždycky růžové a opředené v hedvábí, jak by se jeden možná domníval, a další generace toho byla jen důkazem. Princezna Rivera ovšem žila v pohodlné lži, že její vztah s královnou je ve skutečnosti velmi dobrý, protože ji i přes všechno milovala. Pomáhala, co mohla, ať už bylo třeba cokoli. Nečekala, že se však jednoho dne jejich rodina stane obětí... No, atentátníka. S Riverou to otřáslo, a procházela si emocemi, které vlastně ještě nezvládla poznat - pro smečku, pro rodinu, a pro sestru obzvášť však musela zůstat silná.
Starala se o svou rodinu jak jen mohla, a teď víc než kdy jindy. Ujišťovala se, že má panovnice co jíst, že má často společnost a že dělá různé aktivity. Její snahy ovšem... Ne vždy vycházely. Dneska zase dostala malý infarkt, když ji nenalezla v jeskyni, ale vcelku rychle ji nalezla u stromu. "Voltaire, pěkný den!" Zvolala, když uviděla tak podobnoý kožich svého sourozence. Nebýt kruhu, co se Volt táhl pod okem, byli by si ještě podobnější. A nebýt té jizvy, kterou se Rivera seč je toho loket snažila při každé jejich interakci ignorovat. Na tvář panovníka jistě nepatřil - ale kdo byla ona, aby soudila? Mnoho vlků mělo jizvy, a nikdy jí to nevadilo. V tlamě nesla svazek lučního kvítí, jeho korunu ovšem nejvíce zdobily heřmánky. "Jak se daří mé oblíbené sestře?" Mluvila vesele, připravená na sestřiny vyšinuté pohledy či řeči. Nebo si to aspoň myslela.

Její názor se ustálil na pokorném závěru, že je to od nihilského bojara z velké dálky velmi hezký dárek. "A je tradicí z nich vyrábět předměty?" Dovtipovala se, že ano, ale zajímalo ji vysvětlení. "Tak vám, Ez'ikyeli, moc děkuji. Ráda vám naoplátku ukážu naši kulturu, i když předpokládám, že už jako člen smečky mnoho víte." Udělala krok zpátky, aby si přecijen nebyli tak blízko, a ještě naposledy věnovala obdivný pohled své nové výzdobě.
Vlk polechtal otázku, na kterou se chtěla zeptat, ale zabloudil do končin, co ji taktéž zajímaly. "Mohli bychom to možná... Nechat na odpoledne, nebo na zítra? Nevím, jestli bych si tak důležitou ukázku vaší kultury právě teď dokázala užít tak, jak bych chtěla," popotáhla nudli a potlačila slzičku, co jí v koutku zůstala ještě od salvy svěření, co na něj tak neuctivě poslala. Styděla se, ale i se usmívala - na ukázku jeho kultury se skutečně těšila. Dozvědět se, jak se jinde co dělá, a proč, je přeci skutečně fascinující! Akorát nyní nebyla v náladě, a měla takové tušení, že když o tom Ezio mluvil, bude to chtít ukázat teď. "Chtěla jsem se zeptat, jak se vám v Nihilské smečce zatím daří? Všechno v pořádku?" Toto byla její povinnost - a když byla sestra zaneprázdněna, tak dvojnásob.

"Já přísahám že dělám vše co je v mých silách, abych všechny poslouchala, a sice nejsem královna, ale Nihil je samozřejmě... A nikdo by se neměl,-" začínala proudu sdílení dávat naprostou volnost, a tak bylo jen dobře, že velký vstoupil, aby ji zarazil. Poněkud... Radikálně. Rivera na něj zůstala civět s pootevřenou tlamičkou, než ji mlčky zavřela. Jeho slova byla konejšivá, a vlastně... Přesně taková potřebovala slyšet. Povzdechla si, sklopila znak, a pak ho zase zvedla, tentokrát s upřímným úsměvem na tváři. Děkuju.
"Oh?" Skoro se styděla, že na ten slib skoro zapomněla - nyní si ale rozvzpomínala. Hudba, ozdoby, i jak mluvil o svém domově... Teď se skoro cítila, že by se tam radši vydala podívat, než aby byla v Nihilu a čelila těmto problémům. Toto byl ale její domov, nemohla pryč. "To je skutečně pro mě?" Byla dojatá, a dar přijala samozřejmě s vděčností. "To je moc krásné, Ez'ikyeli. Skutečně krásné." To říkala, než si při blížším pohledu uvědomila, že je to paroh. Jeho! "Váš?" Nevěděla, jestli ji to těší, děsí nebo nechutí.

Každý má jiné způsoby, jak se vyrovnávat se záležitostmi. Někdo sedí a brečí, jiný mlátí, někdo mluví... A přestože Rivera by za normálních okolností byla tou, která mluví, až z toho všem kolem praská hlava, dneska se rozhodla raději neotravovat žádné členy smečky. Kettu byl dobrý šaman, ale nemohla mu přidávat starosti... Vždyť sám byl celého toho fiaska součástí, a princezna byla oprati němu, či třeba své sestře... Byla v pohodě! Nebyla centrem toho útoku, ačkoli měla jisté tušení, že kdyby se jejich modré léčitelce býval povedl atentát na královnu, nezastavila by v tom odporném vraždění, dokud, dokud... Nechtěla na to myslet.
Běžela. Běžela rychle, snad aby necítila slzy, co jí z očí odlétaly pryč. Tlapami pročesávala trávu, která ji šlehala, ale princezně to nevadilo. K čertu s tím, k čertu se vším! Snažila se, a nyní byla její snaha otřesena, toho se bála. Věděla, že většině Nihilu stále může věřit, ale... Bála se. Běžela a běžela, nezajímajíc se o to, jestli někdo přihlíží.

Nikdy neměla problém s tím být svému okolí otevřená s mnoha věcmi, ale bylo to upřímné přiznání, že tohle už bylo přes její konfortní zónu. Obvykle totiž věděla, co s těmi divokými pocity dělat, patřila přeci k Falcone y Gracewood... Jenže nyní ne, a tím to byla situace ještě výjimečnější. Slova, kterými ji Ezi obdařil, dávala smysl, ale bolela. "Ale, ale- Vlci přeci musí nějak vidět, že ty dobré úmysly dláždí cestu pro lepší zítřky, pro nás všechny," namítla s vírou v očích. Bylo to hrozné, být takto bezmocný - vždyť dobré úmysly byly to, na čem záleželo, ne? Proč ostatním ne? Nechci být v ničím příběhu ta špatná! To přeci nebylo šťastné. "Je tolik věcí, co si neuvědomujeme, a vlkům běhá v hlavě... Vím, že je nejspíš hloupé, že se bojím, kdo další by se proti mé rodině mohl obrátit, ale... Bojím se, a nemůžu to ovlivnit. Chci se všech zeptat, co si o tom, co Bellanna řekla, myslí, ale... Bojím se, co by mohli říct. Co máme udělat, abychom byli lepší?" Už se cítila špatně i za sebe, že se na to vůbec ptala... Bojara. Ať už věřila ve vlčí dobrotu jakkoli, teď to bylo otřeseno.

"To nic," mávla nad tím tlapkou. Stávalo se, že někdo zapomínal, a pro to přeci byly pochopitelné důvody. Princezna nebyla někým, kdo by si na takových věcech nějak zvlášť zakládal, a většinou takové incidenty stejně vymazala z paměti jako "nepozornosti hodné". Nechovala se k tulákům jinak, než k vlastní smečce - i když, k té byla možná ještě o něco vlídnější, co jen její nyní nestálé srdíčko dovolovalo.
Stále ochotná pomoci se zajímala, co má na srdci - jenže jeho otázka zasáhla do černého, a Rivera měla pocit, že jí srdíčko vynechalo. Zůstala překvapivě klidná, s úsměvem stále na tváři, očima hledající v tom jednom Eziově nějaký důvod, proč se na toto tázal. Možná se ale musela tázat spíše sama sebe: Co mě trápí? "Ano," konečně pohled s povzdechem sklonila a úsměv jí z tváře opad stejně rychle, jako přišel. "Já obvykle nemám důvod nějaké obavy mít, protože nedávají smysl, a vždy je přeci naděje a síla jednoty... Ale ten útok, z našich vlastních řad... Mě přihání k otázkám, co je vlastně ve výsledku to dobré a co špatné. A co jsme my udělali špatně." A jaký obrázek to dělá o mé rodině. Nechtěla o tom mluvit s někým tak nízko postaveným, ale... Cítila, že by měla. Rodině toto sice také mohla říci, ale nebylo to tak vřelé a upřímné. S nimi to byla... Součást práce. Udělala těch pár kroků do stínu.

Zelená očka padla na předmět, který velký vlk nesl. Něco zvláštního a točitého, ověšeného ozdobami... Nestihla si to prohlédnout dostatečně, aby to identifikovala, slušnost totiž radila rychle navázat oční kontakt a omluvit se za chyby. Nepřekvapilo ji, že vlk dělá stejně - vždyť to byl ten prazvláštní vlk, kterého potkala na Větrné louce! Do úsměvu se jí vlilo i něco upřímného, ale nervózně přešlápla. Úklonu mu oplatila jen symbolickým pokrčením tlapky a skloněním hlavy. "Nějak jsme se míjeli," přitakala s omluvným úsměvem. Spíše řečnický obrat, protože se rozhodně míjet museli - Rivera byla doma velmi často, v úmyslu být všem k dispozici. "Jen vaše Výsosti, Ez'ikyeli," špitla, překvapená jeho přeřekem. Královnou Rivera nebyla a ani jí být nechtěla. "Ale jistě! Co pro vás můžu udělat?" Naladila se na pozitivnější notu a s úsměvem se podívala nahoru k jeho očím