Príspevky užívateľa

Atentát na královnu byl pro každého člena Nihilské monarchie určitým milníkem, a nedalo se pochybovat o tom, že otřásl smečkou snad až do základů. Ach, to královská rodina to teď neměla jednoduché, ačkoli někteří to měli jednodušší, než jiní. Rivera se snažila dělat to, co vždy - chodit kolem, usmívat se, pomáhat a utvrzovat přátelské vztahy. Její úsměv byl však jiný, než dřív. Už se neusmívala s tou jistou upřímností a vírou pro lepší budoucnost, vlastně... I její svět se otřásl do základů.
Hledala sestru. Nelíbilo se jí, jak na tom Voltaire byla, a snažila se jí pomáhat, zvedat náladu, jakoby byla nemocné vlče. Konec konců to byl poslední člen panovnické rodiny jejího věku, kterému se mohla svěřit. Nebo aspoň chtěla věřit, že se jí může svěřit. Věděla, že sestru má hledat tady, a s heřmánky v tlamě zahla dovnitř. "Ou!" Vyhrkla náhle, když se zasněná srazila s realitou. "Ez'ikyeli! Promiňte mi," zasmála se a udělala krůček zpět, ouška omluvně a možná trochu zahanbeně stažená.

Jen z dálky k nihilské princezně, samotné sestře panovnice, dolehlo naléhavé vytí. Zrovna po úspěšném lovu sbírala květiny, že jimi vyzdobí kulturní místa na území, ale tohle ji vyvedlo z míry, která byla už nějakou dobu narušena odchodem Sola. Neváhala dlouho. Volání o pomoc znamenalo, že někdo potřebuje pomoc, a jak mohla vědět, že byl někdo blíže?
Dorazila na místo pozdě, celá udýchaná. Všimla si všech vlků, co se tu nacházeli, a došlo jí, že očividně už asi není pomoc potřeba, ale přesto bylo něco špatně, hodně špatně... Pach krve a atmosféra plná vypjatých emocí, křivd. Pach krve. Až při druhém prozkoumání hloučku u vody si všimla, že ona obklopená osoba je Voltaire. Stoh levandulí, heřmánků a vratiče jí vypadl z tlamy, když si začala uvědomovat, jak vážné toto bylo. "Sestři?" Rozběhla se za ní, ale pak zase zpomalila, jelikož to už se rozlítila druhá aktérka závažné situace - vévodkyně Bellanna, jejich milovaná léčitelka. Rivera ji pokládala za zvláštní osobu, zvažujíc její častou mlčenlivost a vůbec zvláštní tělo, ale nikdy, nikdy o ní nesmýšlela jako o špatné i nebezpečné osobě. Po Sashe byla smečce nejvěrnějším žijícím členem - tedy, pokud počítáme délku pobytu. O to víc bylo šokující teď poslouchat, jak zcela otevřeně kritizuje vše, v co Rivera věřila. Ani by ji nenapadlo, že by takto vlci mohli smýšlet. Natož členi jejich smečky. A Voltaire? Ta sice příliš sympatie neprojevovala, ale Rivera samozřejmě milovala ji i její potomky. Vydala se tedy i po zaváhání za ní, aby zkontrolovala její stav. Byla tam i šedá léčitelka, na jejíž srsti také zřela krev. Z práce, předpokládala. "Ghaa'yel, ty jsi se postarala o mou sestru? Děkuji ti." Vyřkla to tiše, ale upřímně. Začínala chápat situaci, a ani jí nedocházelo, že kdyby Voltaire bývala zemřela, možná... Možná by taky Nihilu vládla ona, minimálně do doby, kdy by korunní princ byl dostatečně starý. Jak se toto podepíše na jeho mysli? Bude mít pochyby, bude se bát svých blízkých? Musím s ním promluvit. "Jak se cítíš?" Zeptala se královny starostlivě. Přiblížil se Toshi, a ona nevěděla, jak na to reagovat, a tak prvně její tvář přepadla bezradná úvaha. "Ale,-" chtěla vyřknout námitku proti rozhodnutí Bellannina druha, ale zase tlamu zavřela. Toto nebyla slova pro ni.

Teplé období konečně udeřilo, a to znamenalo vycházky ven! Rivera se nemohla dočkat až bude moct zase roztáhnout křídla a pořádně provandrovat okolí, podívat se co je jiného, kde co žije a kde co roste. Svět kolem byl tak zajímavý, ale samozřejmě nemohla zapomínat na členy smečky, které její rodina vládla. Vracela se zrovna z takového výletu v terénu, běžela mezi rozkvětlými květy a stébly trav, když si všimla tmavého kožíšku. Zpomalila, aby lépe nahlédla, a poznala synka své sestry. Následovník trůnu! Copak asi dělal? "Princi Arrakisi, ale dobrý den!" Rozverně pozdravila, směřujíc blíže. "Čímpak dnes trávíte svůj čas?" Nedávala vlčeti příliš možností vycouvat ze sociálního kontaktu. Ovšem dodržovala náležité chování na úrovni, který by se od královské rodiny dal čekat, avšak vyzařovala trochu více optimismu a jiskry do života, než se její sestře kdy dařilo veřejně ukazovat.

Už to bylo chvíli, co Rivera nebyla jediným jedincem s postavením princ. Teď měla rovnou dalších pět členů rodiny, o které se zajímat, a to je důvod k radosti! Po zimě zažívala trochu melancholie, co snadno ukolébala k delšímu spaní, ale teď zase nalézala svůj charakteristický optimismus. Venku pršelo - ale ani jarní přeháňka jí nemohla zabránit v aktivitě. Tvůrčí aktivitě, jistěže! Měla pocit, že je to její povinnost, že je to její role, a že se v tom zlepšuje s každým pokusem. Dnes byla u pramene, aby tam oškubala mladou vrbu o pruty, ze kterých by se daly splést nové pěkné koše k jakýmkoli účelům.
S plnou tlamou prutů, co byly snad delší jak ona zajásala, když v zorném poli uviděla vstup do nory. V jeho tmavém vzezření se nacházelo něco světlého. Vlče! "Pvincezno, dobvý den!" Pozdravila při příchodu radostně, šťastná, že si snad bude moci s mladší princeznou Nihilské monarchie promluvit. Snad se nevyskytne žádný neblahý vliv, co by jim narušil dámskou jízdu. A já přicházím takto mokrá! Litovala, že postrádá svůj běžný styl a dobře udržovanou rozevlátou srst, ale nestyděla se za modrý kožich.

Rivera
- Účastnila se malování v noře smečky
- S Ghaa'yel a Deetrah šla bořit led na Nihilské řece, aby byl přístup k vodě (nedohrané)
- Ukázala se na svatbě své sestry

Princeznu Nihilu nesla k moři dobrá nálada. Sníh začínal pomalu ubývat, snad každý by to mohl cítit ve vzduchu, a to znamenalo, že si procházku nemusí dovolit jen pod záminkou vykonávání pro smečku potřebného, ale i kvůli sběru nové inspirace. I prostě jen tak. Existoval vůbec inspirativnější stav přírody než její probuzení? Všechno začne kvést, vonět, zpívat, zářit a hřát. K moři se šla podívat, aby viděla či se na pláži něco mění. Jsou tam třeba stále ty ledové střepy, co plavaly v moři?
No a pak tu samozřejmě byla vlčata její sestry. Konečně noví členi rodiny! Bohužel je zatím neviděla, a hopsala natěšením, až se jí ta šance dostane. Došla k moři. "Tažný oř letí, letí, proudem unášen, domov ho volá, volá tam kam patří, buď jeho příchod ohlášen..." Notovala si, pozorujíc své okolí. A hle - další pach! A dobře ho znala! Nezaváhala ani chvíli, následovala ho až k lodi. "Sole?" Nakoukla zvědavě za roh.

Navštívit Sola a Kettua se ukázalo být jako dobrý nápad. Dala se do vrtění ocasem, jak se na ně koukala, ale brzy si uvěomila, že tady by asi měla ovládat své chování. Skoro mohla cítit pohled své sestry! Přestože ji to nikdy v dobrosrdečných gestech nezastavilo, byla jedinou rodinou, co tu měla. Doteď. Jaký asi bude ten A'Kaza? "No to je samozřejmost, já vás oba také ráda vidím! Společný čas je ten nejcennější čas," souhlasila se Solem. S vlky, které máš rád? Rivera měla ráda snad všechny ve smečce. Jak protože musela, byla princeznou, tak protože chtěla. Bylo to správné. Žádnou konverzaci by neodmítla.
Šaman vypadal, že nemá příliš co říct. Už už mu hodlala položit nějakou otázku, když zelenáč nahodil dobré téma. "Myslím, že láska zahřeje u srdíčka v každém období. Možná je dobře, že přichází teď." Nějaké teplo navíc sice necítila, ale to neznamenalo, že si ho nemohli představovat. Ze všech těch vlků na jednom místě by to vlastně dávalo i smysl. Nevěděla, že vztah Voltaire a A'Kazy je založený na všem, jen ne na lásce... Nebo snad věřila, že ve všem se kousek té vlídné emoce nachází, i když to není vidět? "Jak se vám daří, tak obecně, pánové?" Zeptala se, dokud měli čas na konverzace. Zřejmě to ale dlouho nebude, protože viděla, jak se brzy-manželé přesunuli dovnitř. Potřebovala si jít sednout dopředu a věnovat své sestře velký povzbudivý úsměv, ale taky nechtěla přijít o odpověď na svoji otázku. Několikrát těkla pohledem mezi jejími společníky a místem, kam si původně chtěla jít sednout.

Kdyby jí řekli ještě před začátkem zimy, že se bude strojit svatba, jistě by se připravila lépe. Sehnala by pořádnou výzdobu, zajistila teplo a pohodu! To byla její práce. Při přípravě tohoto obřadu jistě také přiložila tlapku k dílu, starajíc se o to, aby každá mušle byla perfektně srovnaná, aby ve sněhu nebyly nerovnosti, aby vlci byli srovnaní. Věděla, že sestra by ráda svatbu měla dokonalou - a přestože mezi sestrami možná ve skutečnosti nebyl nejvřelejší vztah, Riveře na ní velmi záleželo. Toto byl její velký den, tak ať je perfektní!
Manžela od Přízračných osobně neznala, ale vypadal, že je to slušný mladík. Nemohla si odpustit na něj párkrát pohlédnout s šifrovaným zájem - přecijen bylo zvláštní, jak velký výškový rozdíl mezi snoubenci byl. Bylo to vtipné. Najde si i ona nějakého obra? Zatím se nikdy nezamýšlela nad svými preferencemi hlouběji. Nešlo přece o ni, ale o dobro smečky. O spokojenost ostatních, ne její. Samozřejmě že se usmívala o něco míň, když prohlížela výrazy a náladu v obřadní síni. Sedla si do první řady, protože mohla - ale ještě předtím v davu vyhledala světle zelenou srst. "Kettu, Sole, dobré jitro." Zjistila, že její kamarád není sám, a tak musela samozřejmě s úsměvem pozdravit i jeho.

Byly tři, to už byl více jak bohatý počet na vyřešení tohoto problému, domnívala se princezna. Dcera Brisy vypadala nadmíru překvapená nápadem shodit balvan, a ona se nad tim tedy radši ještě zamyslela. To se muselo zvážit ze všech stran. Fyzickou sílu na to nejspíš neměly... Ale vždycky si mohly zavolat o pomoc! Nebo využít své nadmíru inteligentní mozečky. "To už jsem zkoušela. Myslím, že tady je to nejtenčí, ale sama jsem to neprobořila," odpověděla Deetrah na nápad s tenčím ledem. "Ale vůbec, mohlo by být nebezpečné se to snažit probořit vlastním tělem, co kdybychom se probořily?" Představa, že se koupou ve vodě, co na hladině zamrzá, byla přinejmenším... Ledová. A co když pod ledem byl stále nějaký proud a jeden by byl uvězněn pod ledem? Úplně se jí dělalo šoufl z toho nápadu. Nemohla dovolit, aby si nějaký nihilan zahrával se životem, co by měla za reputaci, kdyby někdo umřel v její přítomnosti? "Takže tělem to řešit nebudeme." To oznámila, nenavrhla. Sice stále prostým tónem, ale vzpomněla si na to, že by vlastně měla být aspoň trošku autoritou.
Chtěla říct "přeci máme celá den", ale uvědomila si, že celý den venku kvůli nějakému zdroji vody být nechce. Mohli žrát sníh a lízat rampouchy, i když to bylo trochu nechutné a mírně rizikové. Její kreativní mysl ale brzy osvítil nápad. "To poleno! Můžeme použít poleno jako páku na balvan." Ještě aby vyšplhali nahoru nad propadliště a našli vhodný balvan i poleno.

Rivera nebyla vlčicí, co by za náhlé nebo hlasité výlevy někoho soudila. Sama měla tolik hlasitých myšlenek a nápadů, ale říct je nahlas? Ne, protože ji naučili nějakému sebeovládání. Občas si nemohla vybrat, jestli se má reprezentativně chovat jen před členy smečky nebo i před tuláky, že co se po ní vlastně chce. Takové společné zpívání, to znělo jako nejlepší věc. "A tančit u toho pod polární září nad hlavami," i jí zajiskřilo v očích.
Byl Norest místem, které vlky přirozeně táhne? Nikdy nad tím příliš hluboce neuvažovala, ale teda jako byla ráda, že je to táhlo. Znamenalo to, že jí nikdy nedojdou zajímaví vlci k poznávání, že si bude moct vždycky vytvořit nějaké přátele? "A plánujete tu zůstat?" Netušila, jestli by se Hel vracela za rodinou, jak ji napadlo, takže to ani nezmínila. Vypadala jako tulák, co si sám vystačí, ale společností nepohrdne - však to žádný umělec, jak se Rivera domnívala.
"Je to problémové, to ano, ale jsem si jistá, že společnými silami můžou vlci překonat jakoukoli překážku," usmála se, dávajíc najevo své optimistické postoje. Včas si uvědomila, že by neměla zabíhat do podrobností o smečce, když mluvila s cizím. Ne, že by Hel považovala za hrozbu, ale uměla si představit kecy své sestry.

Obavy o stav počasí a života v budoucnosti zřejmě trápil všechny. Na mysl jí přicházely i představy, že zima už nikdy neskončí, že všichni zmrznou nebo umřou hlady. Nepěkné, ale nerealistické scénáře - nebo ne až tolik? Nemohl se v ní zapřít pravý Nihilan, proto se s úsměvem pokusila pozvednout atmosféru. "No, po každé bouři vysvitne sluníčko. Je to jen otázka času." Čas byl občas jejich nepřítel. "Ale tuláctví musí dávat dobré zkušenosti do života, hm? Jsi ochotná se o nějaké podělit, Kiler?" Hrozně by ji zajímalo, jak třeba hledat takový vhodný úkryt, kde se nejčastěji zdržovala kořist na jaře, po dešti a podobné drobnůstky. Sama jeden vandr podnikla, ale o samotě to nebylo vončo. I ona přešla k tykání, po vzoru šedivky.
"Ale vůbec, však jsme si všichni rovni," mávla tlapkou nad zmínkou klanění. Ovšemže v přítomnosti sestry by se chovala jinak, ale nikdy, nikdy nikomu nevnucovala, že by se jí měl klanět. Jaké vtipné to bylo, když byla tak malá? Se zájmem poslouchala povídání o života tuláka v zimě. "To musí být skutečně náročné, podnikat toto o samotě." Přišlo jí to pochmurné, že by někdo trávil čas sám dobrovolně. Proč se raději nepřidat do smečky, kde na to vlk nebyl sám? Třeba i názor na to se dozví.
O otázce na její smečku se musela zamyslet, kolik toho mohla říct. Nebylo to ale ani na dvě sekundy, v tomhle neměla příliš dobrý kodex. A Kiler přeci vypadala jako dobračka! "No i nás trápí nedostatek kořišti. Hlavně jsme ale nečekali, že při naší jižní přímořské poloze si budeme muset poradit se zamrzlými toky." Nikdy by si nepomyslela, že voda bude problém, když sníh byla vlastně voda. Jeden ale nechtěl mít věčně zamrzlou tlamu. "No ale morálka je dobrá," dodala, zahnávajíc tím starosti.

Jeho přijetí omluvy oplatila děkovným úsměvem, stále odmítajíc spustit z něj zraky. Opravdu nemínila nikoho děsit, vždycky si myslela, že je posledním vlkem, co by mohl někoho děsit. Rozhodně ne vzezřením. Možná energií a nápady? Na ty ale ještě nedošlo.
Pán souhlasil s jejím výrokem. To byla správná morálka, se vším si poradí! "No, každý si potřebuje někdy postěžovat. Mně třeba dává zabrat ta ledovka, co všude je." Nevěděla, proč to sdílí, ale měla tu potřebu. Snad jen na znak, že si je ochotná povídat o čemkoli, a že nikoho nesoudí za to, co říká nebo co si myslí. Nebo ji opravdu dožíral dnešní nepovedený krasobruslařský výkon před norou? Kámen a led, to byla opravdu špatná kombinace, s tím se ještě musela učit pracovat.
Významná osoba. Jsi významná osoba, Rivero, ale to tady venku přeci nemá velký význam. Nebo má? Ancunín se choval velmi slušně na prachprostého tuláka. "Ráda vás poznávám, Ancuníne. Však povězte, který prachprostý tulák nosí tak obdivuhodný doplněk?" Poukazovala na jeho plášť. Udržovalo ho to v teple? Ty vzory byly krásné, až ji hrozně zajímalo, z čeho jsou vyrobeny. Neodhodlala se zeptat, zatím. Být tak člověkem, asi si teď nervózně motá vlasy okolo prstu.

Už jen Irisovo vrtění ocasem ji ujistilo, aby úsměv na její tváři přetrval. I přes jeho prvotní zmatení byla ochotná mu vysvětlit, jak sůl z moře chtěla dostat. "Mhm," přitakala. Byl to troufalý projekt? To se měli dozvědět. Dokud experiment neprovede, nebude přesvědčená o tom, že to nefunguje! Iris ale nevypadal, že by jí přišel plán nabořit, naopak, jako vždy byl ready pomoct. Jak šlechetná vlastnost - i proto si myslela, že postavení knížete si zcela zaslouží. Svou sestru s tímto rozhodnutím jen pochválila. "To máš pravdu. Ale víš jak to bývá, dobré nápady nechodí na čas." V teple by to rozhodně fungovalo lépe, slunce by plátno vysušilo během několika desítek minut, ne-li dřív. Příští rok to musí zkusit! Pokud se ho dožijí. Samozřejmě že se ho dožijí?? Divila se vlastní hlavě, že přišla s pesimistickou myšlenkou. "To zní jako dobrý nápad, Irisi! Pojďme to zkusit," neváhala, vrhla se po látce nasosané vodou, aby ji odnesla ke skalní římse, kam by se dala dobře položit, aby byla kolmě k zemi. Úplně jí to ale nešlo pobrat, jak malá byla. Nechtěla plátno vláčet po písku.

Nebohého chodce potopeného ve svém světě překvapila svým příchodem. I ona byla překvapená... Jaký pěkný byl! Vypadal jako vlčice. Rivera to o sobě úplně nevěděla, ale rozhodně na jedincích tyto rysy oceňovala. Je to vlčice? Dlouhá, dokonalá srst... A ty hluboké oči! Nemohla z něj spustit oči, stejně tak nemohla zabránit svému výrazu, aby toto vůbec neprojevoval. A ani nemusela - vypadalo to, že navzdory překvapení se cizinec nehodlal od konverzace distancovat. "Omlouvám se, to jsem nemínila udělat," usmála se omluvně a zastavila se až dostatečně blízko, aby mohli v klidu hovořit. Musela si ho prohlížet, z nějakého důvodu - argh, taková neslušnost! Co vyvádím? "To aby si jeden vybíral, co je horší, že? Já se vsadím, že takové léto přijde do Norestu taky. Ale s čím bychom si neporadili?" Pokračovala odlehčujícím tónem. Počasí, její milované počasí. Ona si na každém dokázala najít něco ke konverzaci, ale nikdy se příliš netrápila, když nějaké takové špatné přišlo. Jako teď ta zima. Její přítomnost zde toho byla důkazem. "Omluvte mou nezdvořilost. Jsem princezna Rivera Falcone y Gracewood z nedaleké Nihilské smečky." Trochu se narovnala, musela ukazovat i nějakou důstojnost. Cizinec se svým pláštěm vypadal jako někdo urozený, a přestože ráda trávila čas s prostým lidem, i s aristokraty chtěla být zadobře. Obzvláště s tak pěknými!

Ani neměla příliš času smutnit nad tím, že Ez neměl prostředky pro to jí teď hned něco ukázat. To bylo pochopitelné, však se potkali úplně náhodně! Asi ani jeden z nich nečekal setkání s další kreativní duší, to se muselo chápat, že nebyli připraveni na víc. Ale stále mohli konverzovat, a to jí také bavilo. No, pozornost obříka se přesunula k záři pocházející z její magie. S úsměvem sledovala, jak je jí fascinovaný. Nechala své moci volný průtok, ale neinvestovala do ní více energie, tu potřebovala šetřit na cestu domů. "Wau, děkuju," zareagovala na jeho lichotku, nevědíc, jak se tvářit. Těšilo jí to, samozřejmě! Záře u jejích tlapek na moment zrůžověla, odrážejíc její emoce. "Není to tak, že bych byla schopná ji příliš ovládat. Objeví se u mě vždycky jak padne noc... Jeden by mohl říct, že stále zářím," řekla mírně s humorem. Jako hvězda. Jsem hvězda. "No ale umíš si představit, že nenápadnosti v noci úplně nedocílím." Tomu se musela zasmát. Viděl ji každý už na dálku, nějaký noční přepad by tedy opravdu být nemohla. Vlastně se divila, že takhle nelákala hmyz a ztracené dušičky v noci, jako bludička. Možná protože chodila brzo spát a brzo vstávala, hm? Někdy by mohla zkusit zůstat déle vzhůru. "Co ty ovládáš za magii?" Tato otázka jí vrtala hlavou. Třeba uměl něco podobně krásného a ani to neodhalil?
Jeho návrh se jí líbil. "Žádný problém, budu ráda, když nás někdy navštívíš! Kdykoli. Nihilská monarchie je otevřená návštěvníkům, dokud se chovají slušně a neohrožují její členy. A taky máme bohatou kulturu, můžu ti ji někdy představit." On nebyl jediný, kdo měl bohaté zázemí zvyků a tradic, a stejně jako se ráda dozvídala o těch jeho, ráda by mu řekla něco o těch svých. "Hádám, že o přidání se k jedné ze smeček jsi ještě neuvažoval, když tu nejsi dlouho." Možná ani nehodlal zůstat... Ale doufala, že ano. Teď jí dlužil hraní na hudební nástroje!