Príspevky užívateľa

Jaké to štěstí, že k tomuto úkolu měla společnost! Měla sice obvykle velmi inovativní a kreativní nápady, co se nebála sdílet se světem, ale poslední dobou měla pocit, že některé ty mozkové závity zamrzaly stejně pevně jako tady říčka. Takhle vypadá krize středního věku? To snad ne! Určitě to bylo jen tou zimou. "Asi by to chtělo nějaký nástroj, kterým probořit ten led," navrhla Deetrah, když se ptala. Klacek asi fungovat nebude, tušila, že to bude pěkně houževnatý led. Rivera tedy nebyla žádný silák, byla ještě větší mrně než tady Deet, ale stejně se divila, že krustu neprobořila.
Zaznamenala šedou srst mladé vlčice, Ghaa'yel, a hned jí věnovala pozornost. Pomoc se vždycky hodila, teď už ji nemohli nechat odkráčet. "Snažíme se probořit led, aby se z říčky dalo pít." Jaký to zapeklitý úkol. Sice o něm předtím přemýšlela jako o jednoduché úloze, co bude za pět minut hotová, ale ono to bude chtít víc snahy. "Možná bychom mohly zkusit shodit nějaký balvan ze skal!" Navrhla, dívajíc se nahoru na zasněžené hrany propadliště.

Někoho, kdo by jí pomohl pročistit hlavu nezávaznou konverzací, se jí právě teď šikl. Stará tulačka vypadala, že nemá nejmenší problém si povídat o počasí. To bylo dobré znamení - takoví vlci bývali dostatečně trpěliví na to, aby se bavili o čemkoli. Musela se usmát. "Páni, takže jste tulačka z povolání? To vás náhlé změny počasí musí trápit, ne?" Obdivovala houževnatost, s kterou se šedá prezentovala, a doufala, že se o ní dozví víc. Rivera oproti ní byla asi skutečně jako kočka domácí - rozmazlená pohodlím, v obklopení neustálé pozornosti. Samozřejmě se tam necítila, však pořád někde běhala a tvořila umění. Měla by pro to tulačka pochopení, když jejich styl života byl tak odlišný? Nemohla se dočkat, že se to dozví! "Těší mě, Kiler. Jsem princezna Rivera Falcone y Gracewood z Nihilské smečky," opětovala představení. První uvažovala, že svůj původ zmiňovat nebude, ale odmítala se tajit a lhát. Třeba je to dovede k zajímavým konverzacím. Lišit se přeci neznamenalo si nerozumět, ne? "Jak se daří přežívat zimu tulačce, smím-li se ptát? Ta letošní přišla brzo a zasáhla silně." Chtěla vyzjistit nějaké informace, samozřejmě. Třeba jak to teď vypadá na severu, to totálně netušila. Asi ještě hůř. I v údolí jejího domova zamrzla voda...

Mrazy byly překvapivě silné i v mírném údolí květinové smečky. Zamrzl nejeden tok, ze kterého čerpali pitnou vodu a bylo třeba najít a zajistit, že nějaké to místo bude bezpečné. Moře sice nezamrzalo, ale... Z toho se bohužel nedalo pít. A sníh? To fungovalo v případě nouze, ale nebylo to vončo. Princezna chápala, že by to mohl být velký problém, a jako obvykle se nebála přiložit tlapku k dílu - zamířila k propadlišti, k hlavnímu toku na území. U pramene slezla do soutěsky a pokračovala po proudu dolů. Držela se přímo u řeky pokryté ledem, snažíc se poslouchat, jestli pod ledem neuslyší zurčení vody. Sníh jí byl snad až po břicho, takže prodírat se jím nebylo nic lehkého, ale myslela si, že aspoň vychodí cestičku dalším, kdo by se rozhodli přispět.
Zastavila se až u jednoho z meandrů. Tady to v jejích očích zatím vypadalo nejlíp na to pokusit se led probořit. Přiblížila se, odhrnula z jednoho místa sníh a pokusila se opřít svou vahou... Bez úspěchu. Rozhlédla se po skalách nahoře, zda by se na nich nenacházelo něco užitečného.

Nihilské princezně se tento typ akcí samozřejmě zamlouval ze všeho nejvíc. Obsahoval totiž obojí - vlky i umění! Vzhledem k tomu, že přišla zima v tomto měřítku, připadalo jí to jako ideální aktivita pro spojení smečky. Vždycky si říkala, že smečková nora by si zasloužila více zdobení než jen ty z vlčecích ceremoniálnů kdysi dávno. Sama by dříve či později takovou aktivitu navrhla.
"Zdravíčko," zdravila s úsměvem všechny, kdo přicházel. Narozdíl od individuálních setkání si tady držela ono hrdé královské držení těla. Od plesu neměla šanci vidět tolik vlků na jednom místě a byla šťastná, že své věrné Nihilčany zase vidí. Obzvášť radostný pohled věnovala Solovi a nedlouho po něm se připojila k barvení - namočila si tlapku, trochu nechala odtéct přebytečkou barvu a s pečlivostí ji otiskla někam mezi vlky, blízko k té zeleného vlčka. Vyjadřovalo její touhu být ve středu dění a nablízko všem. Když odstoupila, dovolila si zavýt, jak bylo plánované.
Hledíc na stěnu, co se pomalu zaplňovala, dostala geniální nápad. "Oh! Nechcete tomu přidat další malby?" S tímto se otočila na kohokoli, kdo k ní upíral zraky, obzvlášť pak na svého různookého kamaráda. "Třeba heřmánky." Vyhledala si zelenou barvu a jen hřbetem tlapky začala kreslit vlnitou čáru. Přidala listy a trávu kolem, pak si po vzoru Irise zaběhla omýt tlapku a vrátila se, aby bílou barvou doplnila i květy.

Od začátku zimy nebyly procházky už takový relax jako dříve. Jeden se musel prodírat závějemi a občas jako bonus schytal nějaké to sněžení nebo vítr. Nebylo teplo, nebylo příjemně - ale přestože se Rivera potýkala s nepříjemným pocitem, že to není dobře a že by měla více stresovat, zatím se jí dařilo skepsi zahnávat do ústraní svým optimismem. Určitě zase vysvitne slunce a bude hezky, říkala si. Určitě to více spojí smečku, aby spolu spolupracovali a měli se rádi. Nebylo to jen pročištění hlavy a hledání inspirace, kvůli kterému se dnes vydala ven. Měla i dobrý důvod - chtěla prozkoumat, jak na tom vypadají vodní zdroje v okolí. Některé potoky a vodní plochy totiž v Nihilu zamrzly, a to kvůli jižní poloze samo o sobě bylo důvodem k starosti. Její drobná lehká stavba jí poskytovala výhodu menšího zapadání do sněhu, a tak došla k jezeru vcelku v klidu. Pobrukovala si nějakou melodii, dívala se po okolí a pod svoje tlapky. Už měla namířeno přímo k hladině, když mezi bělobou poblíž zaznamenala barvu jinou - byl to snad vlk? Zastavila se, zamžourala do dálky a bez dalšího váhání se vydala tím směrem. Určitě to byl vlk. Tulák, snad? Rostla v ní zvědavost a samozřejmě nemohla vynechat šanci se trochu socializovat. "Dobrý den!" Pozdravila z dálky, snažíc se upoutat pozornost neznámého. "Máme to ale studené počasí, hm?" Usmála se.

Hel vzdala Riveře největší úctu, jakou kdy mohl umělec dostat - projevila zájem. Ten neprojevoval každý, vlastně jen málokdo. Našla právě někoho, kdo si s ní bude po večerech zpívat a tančit? Vymýšlet písně, básně a příběhy? Zajiskřilo jí v očích už jen nad tou představou. "Ale samozřejmě! Příliš vlků provozující zpěv tu není, moc ráda vám předám co znám já." To asi byla aktivita na později, ale rozhodně jí vykouzlila úsměv na tváři.
Ukázalo se, že její společnice sice nebyla původem noresťan, ale nějaké spojení se zdejším krajem měla. Hned se ponořila do vzpomínek, jestli v období svého mládí nenajde osobu, která by se Hel nějak podobala. Možná by to i vycházelo, vypadala jako čerstvě dospělá, ale bohužel si nevzpomínala na nikoho takového. "Takže jste se o Norestu dozvěděla z jejich vyprávění? A mířila jste sem schválně?" To byly domněnky, proto je Rivera vyřkla opatrně, i když s angažovanou zvědavostí. Příběhy druhých pro ni byly velmi uspokojující na poslouchání, obzvlášť, když byli z ciziny. Tak daleko ona nikdy nebyla a pravděpodobně ani nebude - od ní se očekávalo, že bude tady, v Nihilu, kvůli smečce a kvůli svým povinnostem princezny. Neměla na výběr.
I ona upřela zelená očka zpět do vln, když se téma vrátilo na onu nebezpečnost útesů. "Jéminkote," trochu ji překvapilo, že sama měla neblahou zkušenost. Štěstí, že tu Rio byla... To se bohužel nedalo říct i teď. "Rio tu už bohužel asi nezastihnete. Odešla ze smečky i se svým přítelem pár měsíců zpátky." Jako sestra panovnice o takových věcech samozřejmě musela vědět. "Více vlků nedávno bohužel opustilo Nihil, máme teď méně členů než v létě." Sdílela se svou společnicí záležitost, která ji trochu stresovala. Odchody před zimou nevěstily nic dobrého, sice bylo méně krků co krmit, ale také méně vlků, se kterými se mohla kamarádit.

Pochopila, že polární záře jsou pro něho big deal, a tak se jen těšila, až zapadne slunce a nastane noc. Její magie se dostavovala automaticky a žlutá koule už vykukovala jen zlomkem svého povrchu, takže poočku sledovala své tlapky, kdy se kolem nich začne míhat její záře. Nezapomněla přitom sledovat a konverzovat s Ez'ikielem, samozřejmě. "Tak to se těším! Klidně můžeme i teď, jestli můžeš," zamávala ocasem, ale zpětně si uvědomila, že mu musí dát čas na to vymyslet, co vlastně ukáže. Co když k tomu potřeboval nějaké nástroje? Byly na louce a stmívalo se, to asi nebylo ideální. "Zmiňoval jsi hudbu, jak ji produkujete?" Vždycky ji nadchla myšlenka nástrojů, které by takovou uměly vydávat, ale nikdy se nedostala k tomu takový sestrojit. Nejblíže tomu byla se svou zvonkohrou, co předvedla i na plese. Šmankote, kdyby měli čím hrát na dalším plese, to by bylo zase o úroveň výš!
Setmělo se a skutečně, princezně kolem tlapek začalo světélkovat. Míhající se světla, pruhy zelených barev. Byla jasná, protože vlčice cítila radost. Vyskočila na všechny čtyři a udělala krok od Ez'ikiela, aby se mohl podívat. Bezeslov se na něj podívala, co tomu říká.

Ez se rozpovídal o své rodině a princezna poslouchala. Že jí měl páni velkou! Tolik sourozenců by ona asi nevydržela. Anebo ano? S vlčaty od strýčka Azueéna byla docela zábava, co si ještě pamatovala. Škoda, že ani ti tu už nebyly, ani jeden z nich. Její sestra zcela jistě nenaplňovala všechny rodinné potřeby, které měla, ale bylo to lepší, než nic. Stále měla nějakou rodinu, stále si mohla připadat součástí něčeho velkého. Proč byl asi tak Ez'ikiel tady, když měl rodinu tam kdesi na severu? "To je mnoho sourozenců!" Poznamenala jen se zaujatým úsměvem, ale nechala ho povídat dál. I ona byla ochotná mu říct něco o své rodině, když už byla v Norestu tak významná.
Úplně si dělala obrázek v duchu, jak to vyprávěl. Barevná údolí, zurčící vodopády a co nejlíp, zpívající vlci? Tam by se hned šla podívat. O to víc ji zajímala odpověď na její otázku. Nejvíc sebou ale zatetelila když zmínil tančící světla. Došlo jí, co myslí a jen těžko potlačovala široký úsměv. "Polární záře, jistě, tu známe taky! Jen si ji v Nihilu nespojujeme s žádnou konkrétní pověrou, je pěkné, že u vás doma ano. Až se setmí, něco ti ukážu." Slíbila mu celá nadšená. Snad byl seznámen s konceptem magií a nepřekvapí ho to, až padne tma. Ta její byla většinou jen otravná, absolutně ničila všechny Riveřiny pokusy o to být ve noci nenápadná, ale byla krásná, to se muselo uznat. "Takoví umělci! Ani nevíš, jak dlouho jsem hledala někoho, kdo by pro umění sdílel nadšení a vkus. Byl bys ochoten mi nějaké předvést nebo mě naučit? Jen málokdy tu potkám někoho s tak bohatou kulturou, kterou ještě neznám." To nebyla zcela pravda - zajímavých vlků bylo v Norestu spoustu. Jen málokdo byl ochoten sdílet dostatek na to, aby ukojil Riveřinu zvědavost.

Kdyby věděla, že se bál usmívání kvůli odmítnutí, asi by to v ní vyvolalo vlnu soucitu. Bylo přeci strašné, když jeden musel potlačovat své přirozené reakce, to v jejích očích bylo jako nežít! Tedy, v běžném životě. I ona měla druhou stránku, tu, kde se musela chovat s ohledem na svůj královský původ. Nebyla v tom nějak extrémně dobrá, ale rozhodně měla vychování a zakazování vlkům usmívat se mezi takové rozhodně nepatřilo! Princezna byla vlastně většinu času zaměstnaná přemýšlením nad tím, aby svými slovy ani omylem nikomu neublížila, aby dělala své rodině dobré jméno a šla příkladem. Záleželo jí na tom, co si o ní ostatní myslí, i když se snažila z toho nedělat hlavní složku své personality.
Přisedla si, když nabídl místo. Očividně byl ochotný si povídat a takovou pozvánku ona neodmítala. "Norest je krásné místo. Jistě tu lehko najdete nějaké útočiště na zimu. I domov, pokud hledáte dlouhodobější řešení," souhlasila. Vzhledem k tomu, jak rychle počasí spělo k zimě, už jen vyhlížela první sníh. V takovou dobu jeden už útočiště mít chtěl, nejlíp smečkové. On vypadal, že se toulal sám... Ale taky byl z daleka. Jiný kraj, jiný mrav, chtěla se dozvědět víc. "Páni, a podobá se tamější příroda té naší? Lesy, zvěř, rostliny..." Byla pravda, že v Norestu byly možnosti objevování poněkud omezené. "Žil jste- jsi, žil jsi ve smečce? S rodinou?" Všimla si, že přestal vykat, tak udělala to samé. Sice by to časem hodlala udělat sama, ale takhle to znělo přátelštěji.

Jak se domnívala, rohatý skutečně pocházel z ciziny. Z jakých dalekých krajů asi? Měli tam všichni takto zdobenou hlavu a hluboký hlas? Zajímala se, ale nemohla všechny své otázky vychrlit naráz. Ez'ikiel jí po jejím představení sklonil poklonu hodnou královny, což ji nemálo překvapilo. Nebyl zdejší, neznal její smečku a přesto projevoval respekt větší, než kdy po kom požadovala! Až z toho musela nejistě zavrtět ocáskem, ohromena nečekaným gestem. "Ale to nic není, klanět se nemusíte! Však nejste můj poddaný. Ale děkuji, Ez'ikieli, vážím si toho." Vyjádřila, že ji jeho gesto velmi těší, ale skutečně není třeba. Nebyla tím typem princezny, který by trval na respektu od ostatních - ba naopak, jejím cílem bylo vlkům ukázat, že královská rodina není namyšlená a stará se o všechny, kdo se rozhodnou ji následovat.
Když zvedl hlavu, pochopila, že se snaží usmát. S jeho velkou jizvou to nebyla úplně pěkná ukázka, ale Rivera znala spoustu takových, kteří vypadali ještě bizarněji, než flekatý před ní. Neuhla pohledem, nedala znát neklid, jen mu úsměv oplatila. "Oh, máte špínku na čumáku- můžu?" Odhodlala se protrhnout trapnou chvíli a pokud neměl nic proti, tlapkou mu hlínu z čumáku smetla. Nesnažila se tím říct, že by před ní měl vypadat dokonale, to rozhodně ne, spíš ho přátelsky upozornit, kdyby o tom nevěděl. "Nuže, odkud pocházíte? Jste v tomto kraji už dlouho?" Doufala že o tom bude chtít mluvit, protože si sama chtěla doplnit informace. I ona mu naoplátku mohla říct cokoli, co by ho zajímalo.

Po úspěšném zdolání kopců byla ráda, že je zpátky na rovince. Dnes už ji snad žádné větší stoupání nečekalo, uklidňující. Nasála do plic čerstvý vzduch fotosyntetizující masy zeleně a vydala se podél Zeleného lesa na východ. Tady to ještě znala, a tak se nezdržovala s prohlížením okolí. Věděla, že tu na jaře a v létě rostou zajímavě vonící rostlinky i květy, nyní na podzim to tu bohužel leželo ladem. Tím pádem to nebylo zajímavé natolik, aby se tu zastavila. Přestávku až u vody. Pojď, Rivero, to zvládneš, vždyť je ještě tolik před tebou! Motivovala se. Když ucítila vzdálený závan vlhkosti, vzpomněla si, že za Zeleným lesem se vlastně nachází bažina. Být zajímavou zvěří, určitě se půjde skrýt tam, protože to není zrovna nejvíce turismus-lákající oblast. Rozhodla se, že plány neplány, potřebuje být spontánní. Zamířila k bažinám.

Z hor věčného sněhu se po hřebeni dostala až na území mírnějších Klenovských kopců. Na rozcestí se zastavila, naposledy shlédla do údolí své smečky a pak zahnula doleva. Tahle úzká stezka vedla dolů po severní straně pohoří, ale nebylo to nic extrémního. "Schválně co najdu cestou!" Zajásala náhle nahlas, když se jí myšlenky vrátily na velký cíl tohohle výletu - poznat svět, objevit novou inspiraci a hlavně, hlavně najít nějaké zajímavé organismy. Bylo jí jedno, jestli to bude zvíře, rostlina nebo zajímavý vlk, opravdu toužila po něčem, co bude moci nadšeně vyprávět po návratu. Nebo už dnes večer při setkání s léčitelkou. Rozhlížela se kolem sebe a převracela každý kámen, co vypadal, že by ho uzvedla. Kromě několika ošklivých kroužkovců, pavučin a lišejníků ale mnoho nenašla. Takhle se asi nehledá... Možná! Bych měla prostě jít a počkat, než něco samo upoutá mé oko. Takhle ztrácela čas, přiznala si to. Proto se přestala koukat po okolí a trochu přidala na tempu. Z kopce to šlo dobře a les s loukou už byli před ní.

Pod velkým jírovcem bylo spoustu spadených plodů. Rivera je probírala, a ty, co už byly venku ze své ježaté šlupky rovnala na hromádku. I nadále si notovala libozvučnou melodii, když vtu zaslechla blížící se bytost. Šustění a křupání listí se nedalo s ničím zaměnit. Takový bonzáci to byli, ty spadané listy. Malá vlčka se otočila tím směrem, jen aby zjistila, že to za ní běží další osůbka - hnědobílá vlčice, kterou kolem už párkrát viděla. Sestra jí zběžně říkala o nové člence smečky a tato seděla popisu. "Ahoj!" Oplatila jí pozdrav a zamávala oháňkou, stojíc na místě. Byla zvyklá na trochu jinou reakci a toto chování ji překvapilo, ale nemohla ji nechat čekat. Vlastně byla ráda, že se konečně někdo nechová jakoby byla bůh bůh-ví-čeho jen kvůli tomu, že patřila ke královské rodině. To se mohlo ale rychle změnit. "Ty budeš ta nová vlčice v Nihilu, že? Jsem princezna Rivera, ráda tě potkávám," usmála se. Snažila se vypadat přístupně a přátelsky, ale nesměla zapomenout na vychování. Podle pravidel by možná měla upozornit na to, že vychování by měla ovládat i flekatá, ale rozhodně se jí do toho nechtělo.

Tak nějak si hleděla svého, dokud se jí v koutku oka nemihl pohyb. Otočila se tím směrem a zjistila, že přecijen není v nekonečné trávě sama. Šedá postava s červenými odznaky se blížila jejím směrem. "Dobrý den!" Pozdravila nazpátek s úsměvem na tváři, zavrtěla ocasem a šla cizince naproti. Bylo možné, že už ji tu někdy viděla? Ne, to se jí asi zdálo. Ale její mluva působila tulácky, celkově vypadala, že je na cestách. Nebo hledala pomoc? Třeba konkrétně princeznu? "Ach ano, není nad ranní procházky!" Dala šedivce zapravdu, když se přiblížila. Nechtěla na ni křičet z dálky, že. "Teď už se málokdy najde pěkné počasí na kvalitní čas venku. Je třeba využít příležitostí," poznamenala vesele. Podzim rád trýznil vlky tím, že chcalo a chcalo. Riva sice déšť ráda měla, ale i ten časem omrzel. Bylo pěkné ho sledovat z tepla nory, ne když vlk cestoval. Třeba jí tato cizinka ale řekne své.

Na její otázku odpověděl podobně poeticky. Úplně z cizáka ty daleké kraje cítila, když mluvil! Ale také jí mysl zašrotovala nad tím, jak to myslí. Rozuměl snad větru? Nebo viděl duchy? Chápala to tak, že velcí duchové budou v této symbolice osud, ve který věří a který následuje. "Takže jste nově příchozí na Norestu? Vítejte! Mnoho poutníků to sem táhlo, ale proč vám asi neřeknu. Já se zde narodila." Rivera nikdy neměla problém sdílet věci, nelimitoval jí kodex introverta ani špatné zkušenosti se sdílením. Ba naopak - měla za to, že pokud se k neznámým chová otevřeně, i oni zváží otevřenost, protože si nebudou připadal souzeni. Jak to měl tenhle velikán, to bylo otázkou. Zatím jí neoplatil úsměv. Trpělivost, princezno! Připomněla si způsoby. Určitě ale o společnost stál, když jí pobídl k posezení. Nečekala, přisedla si. Držela si bezpečný odstup, samozřejmě.
Nedivila se, že ho přilákaly barvy západu Slunce. I jí přišly nádherné. Uklidňující. Romantické, řekla by. Otočila se na něj s pootevřenou tlamičkou, když se zasmál. I ty lichotníku! Snad jakoby se měl za staříka! No určitě tak s obrovskými parohy vypadal. Vlastně nevěděla, jak mu odpovědět. "Já jsem Rivera, princezna Nihilské monarchie. To je jedna ze zdejších smeček. Těší mě, Ez'ikyeli." Usmála se nakonec a nezapomenula vypnout hruď, když zmiňovala svou smečku. Ne v tom povyšujícím stylu, jen z hrdosti.