Príspevky užívateľa

Občas si říkala, kolik vlků v Norestu žije. Mnoho tváří viděla na plese a její odhad by dle toho padl k nižším desítkám, ale musela brát v potaz to, že tam rozhodně nepřišli všichni. Jak velké to tu vlastně bylo? Nikdy nevycházela příliš daleko, ale plánovala to brzo změnit. Projednou měla namířeno zase za svým koníčkem - umění. Procházela lesem, mlčky sledovala přírodu a nakonec se zastavila u říčky, která se jí postavila do cesty. S sebou si vzala jen úsměv na tváři a menší látkový váček na krk, do kterého si dávala pěkné věcičky, co občas našla. Jako ulity, pěkné kamínky, rostliny či peří... Věci dekoračního charakteru, v podstatě. Dobře si pamatovala toto místo - tudy přece běželi, když loni lovili! To byla ale akce. Přestože byla nadmíru sociální osobou a užívala si cizí přítomnost, dnes jí nevadila ani ta samota. Obcházela kolem břehu říčky, dokud nenašla to, co hledala - barevný kámen! Rudý, takový, co pěkně barvil. Natáhla se k hladině, aby ho vylovila.

Misi zmapovat si okolí Nihilu a obecně celý Norest si položila relativně nedávno. Zatím to nebyl plán, spíše sen - rozhodně od něj ale nechtěla upustit, ba naopak, střádala si vědomosti o okolí a rozvrhovala si svou cestu. Dneska podnikala jen krátkou okružní jízdu, ne tak daleko od smečky. Šla po levém břehu řeky proti proudu a rozhlížela se kolem, zkoumala každý záhyb krajiny a živého tvora. Kdosi jí říkal, že tam někde v dáli je město a ještě před ním se nachází soutok dvou řek, jedna tekoucí ze severu, druhá ze západu. Až tam proteď ale nemířila, dny se krátily a myšlenka, že by zůstala venku po tmě ji stále úplně netěšila. Usadila se na břehu široké řeky pro chvíli odpočinku a rozjímání. "Pokud za jeden den sním toliko zásob, na čtyři budu potřebovat..." Přemýšlela nahlas, i když to bylo spíše nesrozumitelné mumlání. Zvuk, který posléze přetvořila do melodie a jako obvykle si začala pobrukovat. Lehla si, užívajíc si klidu - rozhodně by se ale nezlobila, kdyby ji s někým mohla sdílet!

Krásná rána se v údolí smečky odehrávala vcelku často - žili si přece v té nejslunečnější z nich, v ztělesnění dobra. Přesto se mysl princezny občas uchylovala k méně veselým myšlenkám, jako proč vlci odcházejí, počty rapidně klesají a kdekdo se tváří přešle. Byl to fenomén podzimu, špatná nálada? Nebo měli obavy, aby se některá ze špatných událostí zase neopakovala? Nečekaným scénářům Rivera sama nemohla zabránit a popravdě ani nevěděla jak, co ale mohla dělat bylo sledovat morálku. Byla to právě ona, co s vlky často mluvil a předával cenné informace její sestře Voltaire, svrchované panovnici Nihilu. Už dávno si rozmyslela žárlení na tuto pozici - momentálně ji trápilo spíš to, že si nebyla jistá, jestli ji sestra vůbec stále miluje. Měla pocit, že se nebaví tolik, jako kdysi.
Dnes hodlala uskutečnit další ze svých inovativních plánů. Ze staré lodě si dovlekla staré prostěradlo zhruba metr krát dva velké a zastavila se na pláži. Odložila ho na zem a porozhlédla se po terénu. Tohle se asi v jednom bude dělat špatně... Tedy, ona stále ještě neměla plně rozmyšlené, jak přesně to udělat. Byla to teorie. Teorie se musely ozkoušet.

Podzim už byl v plném proudu. Rána byla chladná, často pršelo a slunko už nemělo tu sílu, co v létě. Přestože malé vlčici chlad příliš dobře nedělal, oceňovala toto období pro jeho krásu. Procházela lesem se zraky ukotvenými na korunách stromů - hrály mnoha odstíny teplých barev a některé se vlivem větříku pomalu snášely k zemi, jako padlí bojovníci. Moc dobře věděla, že padají, aby příští rok zase nanovo vyrašily s novou, životaplnou zelení. "Rytíři přírody, lesy dnes nehoří, ptáci už letěli, nechoď, můj příteli..." Mumlala si básničku do klasické melodie klidnějších bardských písní. Nebyla tu tentokrát jen pro inspiraci - něco hledala. Měla nápad na inovaci, jak v zimě zjednodušit lov. "Ha!" V očích jí zajiskřilo, když spatřila velký jírovec maďal. Vydala se k němu, rozhlížejíc se po zemi.

Přestože v Nihilském slovníčku neexistovalo něco jako posvátné místo, kam nesmí nikdo nezasvěcený, pokud bychom se podívali do historie, tohle bylo mimo Svatyně v Klenovských kopcích jedním z těch míst. Majestátní kmen velmi starého stromu ležel na zemi a stal se perfektní prolízačkou pro kohokoli, kdo chtěl trénovat svou obratnost nebo jen relaxovat s výhledem na celé údolí. Kvůli tomu tady ale dnes Rivera nebyla. Povinnosti princezny jí v těchto dnech nezabíraly příliš času a musela si najít vlastní aktivitu, kterou se zaměstnat. To s její kreativní povahou nebylo těžké. Nasbírala si vrbové proutí ze stromů rostoucích podél hlavní Nihilské řeky a přinesla si ho sem, že bude splétat nádoby, které by se daly přes zimu využít k ukládání masa, léčiv či materiálů. Ve vraku lodi našla i starý provázek, který mohla případně použít. Ležela před kmenem stromu, věci už pěkně rozložené kolem. Sluníčko svítilo pěkně na její pracovní plochu, bylo pár hodin po poledni. Snad jedinou věcí, která jí v tuto chvíli chyběla, byla společnost někoho, s kým by si mohla povídat.

Netušila kolik různorodých aktivit na světě existovalo, ale rozhodně si chtěla vyzkoušet všechno, co bylo dostupné. Bohužel něco jí bylo zkrátka nepřístupné - třeba létání. Na plese bylo spoustu vlků s křídly, ona je ale nikdy nevlastnila, královský rod je ani nenesl v krvi. Ani Sol ale neměl křídla - tak aspoň že bude mít společnost, až se všichni opeřenci rozhodnou odletět a oni přízemní zůstanou. "Jé, z tebe bude chrabrý rytíř! Tak to se už nikdy nebudu muset bát o své zdraví," vyjádřila mu svou důvěru. Obrana smečky byla velmi důležitá, obzvlášť, když se každoročně tolik vlků ztrácelo nebo podléhalo nečekaným útokům. Jako jeho bratr, uvědomila si smutnou realitu. Byl to on, kvůli kterému se chtěl stát rytířem? Aby zabránil dalším prolití krve? Uvědomovala si, že to bylo nejspíš příliš touchy téma, než aby se na něj při jejich první druhé pořádné konverzaci ptala. Nicméně, co si budeme, pro vlky bez svalů (a někdy i pro ně) byli jedinci nasazení při obraně zkrátka trochu hot. Přirozeně. Škoda,, že Nihil nebyl větší, aby i princezna mohla mít svou osobní gardu. Mít neustále společnost, to byl krásný sen.
Opustili taneční parket a vydali se k místu s občerstvením. Bílá vlčice si zkušeným okem vše prohlédla, aby zjistila, že někteří hosté se nechovají zrovna nejlépe a rozhazují jídlo. Měla zakročit? Nakonec nic neřekla, za A si nechtěla kazit zábavu, za B se dotyčný začal s někým bavit a vypadalo to, že bude klid. Až hlas Sola ji zase vnesl do reality, koukla po něm, usadila se a rozhlédla se po okolí. "Musím říct, že nazdobit se nám to povedlo opravdu pěkně, zaslechla jsem na začátku několik pěkných komentářů," prohlásila oslavně a rozhlédla se po úlovcích. "Víš co je vtipné? Že to zdobili dva nejmenší vlci ze smečky," zasmála se nad vzpomínkou. "Kdybychom neměli Irise, určitě by se nám nepodařilo dát ty girlandy tak vysoko." Ona, Sol a Iris však dali dohromady něco krásného, co se rozhodně musí využít i příště.

Tanec princezna považovala za hřeb večera a sice to nebylo úplně přesně podle jejích očekávání, ale ona byla praktickou osobou a na zážitku jí to nijak neubralo. Na kouzelné momenty jejího prvního plesu bude vzpomínat ještě dlouho a byla si jistá, že nebude sama. Měl z toho všeho Sol taky takovou radost jako ona? No, minimálně nelitoval a to bylo dobré znamení. Začala řeč o oblíbených věcech a vlk před ní se podělil. "Tak to je skvělé! Myslím, že vlk žije poznáváním. Skrz své zážitky a zájmy poznáš sebe." Sebepoznávání bylo důležitou součástí duchovího rozvoje. Co princezna ještě pořádně nevyzkoušela bylo cestování - to se musí napravit! Uvědomovala si, že má sice krásné nápady a motivační speeche, ale o světě venku toho moc neví. Mohla se ale pyšnit hlavním koníčkem, to byla pravda, pokládala to za velký základ své osobnosti. "Nechceš si jít na chvíli odpočinout? Třeba něco zakousnout?" Už nějakou chvíli tancovali a ona velmi tíhla po tom pořádně prozkoumat místo plesu, když ho tak pracně připravovali. Podívat se, jestli všechno funguje - i to byla královská povinnost, zhodnotit funkčnost pro příště.

Rivera se obvykle nevzdalovala nijak daleko od Nihilu. Byl to její domov a měl vše, co potřebovala ke spokojenosti - společnost, zábavu, jídlo a teplo. Co by však umělec nedal za to, aby mohl jít na jiné místo než na to, na kterém už nesčetněkrát byl? Bylo tomu tak - dnes malá vlčice vyrazila za inspirací. Procházela se po pobřeží a relaxovaně si užívala čerstvého vzduchu prosyceného solí. Útesy byly vysoko nad vodou a pro to měla respekt, rozhodně nechtěla spadnout dolů, a tak si udržovala bezpečnou vzdálenost. "Duše mořských poutníků, vyjí, žijí ve zvyku..." Pobrukovala si melodii hodnu sirény, když i ona zřela, že v okolí není sama - to tmavá silueta se vynořovala nad útesy. Neváhala, vydala se blíže. A dobře udělala! Tuto vlčici totiž už někde viděla a stačil jí jeden pohled, aby si rozvzpomněla na to, kde. Ples! Jak se jmenovala? "Dobrý den přeji!" Zvolala princezna už z dáli, aby věděla, kdyby náhodou přicházela nevhod. To by se musela otočit a kráčit druhým směrem a to se jí rozhodně nechtělo, když měla šanci navázat přátelský rozhovor. "Hel, je to tak?" Pousmála se a zavrtěla ocasem, zachovávala si však i nějaký ten oficiální postoj. Rozhodně neuznávala kamenný face její sestry. Ten přece ostatním rozhodně nepomáhal s tím vidět, že královští jsou vlastně také vlci! Ona moc ráda vyjadřovala vše, co cítila.

Těšilo ji, že se Sol bez váhání nechal poučit o technice tance. A ona mu ji skutečně ráda názorně ukazovala! Zprvu na něm viděla nějaké ty pochybnosti, ale nezapomínala mu vždycky věnovat malou pochvalu, když se mu krok podařil. Pozitivní podněcování spělo dobrým směrem. "Už teď ti to jde!" Zasmála se. Samozřejmě to nebylo dokonalé, mohla by mu toho spoustu vytknout. Teď ale měla náladu spíš si užívat chvíli, nasávat atmosféru a příjemně strávit zbytek plesu. Mýtina byla pěkně zalita teplým světlem z ohně, tolik vlků se nacházelo kolem a přesto měli při tanci takové pěkné soukromí. Romanťárna! Až z toho Riva začala uvažovat nad tím, proč ve svém věku ještě na nikoho neměla crush nebo velkou citovou vazbu. Romantickou, myslíme. "Tanec je tak uvolňující forma umění!" Vydechla nadšeně, když její taneční krok vedl zrovna směrem k Solovým slechům. Milovala umění, všechny jeho formy. Asi se to vědělo, často si totiž při procházkách zpívala a skládala básničky nebo po sobě zanechávala obrazy z přírodnin. "Co baví tebe, Sole?" Zeptala se mimo mísu na naoko jednoduchou otázku. Přeci se tu mohli i lépe seznámit, ne? Princezna chtěla poznat vlky své smečky.

Pocit trapnosti z krádeže společníka zahnala do kouta, když se ocitli na parketu. Představovala si, že na ně všichni upírají zraky, i když tomu tak nemusela být pravda. Solovo sdělení ji krapet překvapilo. Netancoval? Brala to pozitivně, ovšem, no museli to napravit. "Neboj, není, naučím tě to," ujistila ho s úsměvem na tváři. Neuvědomila si, že nepochází z rodiny, která by dbala na formality tolik jako ta její. Vlastně by si jeden mohl říct, že byla na ples pozvána poddaným - nebylo to kontroverzní? Princezna se nad tou myšlenkou před plesem na chvíli pozastavila, ale velmi jistě ji odmítla - takhle ona nepřemýšlela. Každá společnost byla dobrá a naopak pokládala za velmi milé, že ji někdo pozval! "V klasickém společenském tanci jeden vede a druhý následuje jeho kroky," maličko ucouvla, "ukážu ti to, pak můžeš navázat." Možná bylo jen dobře, že ji pozval zrovna Sol - výškově k sobě měli blízko, a tak to nebylo divný. Rivera byla ráda, že někomu může hledět do očí aniž by si vykroutila krk. Se zrakem stále ukotveným na něm ladně zvedla pravou přední a sklonila poklonu, očekávajíc, že její krok zopakuje.

Tři nosiči pochodní se jí sice představili, ale ne zrovna sdílně. Žádné informace navíc, třeba odkud jsou, že se těší nebo že mají radost, že můžou zapalovat... Moc se nedozvěděla. Nadechla se s další otázkou, ale její sestra už se zhostila pochodně a odvedla je pryč, aby zapálili hranici. Normálně by se cítila ublíženě, dnes na to ale nebyl čas, měla další práci. Aspoň jména Hel, Targa a Hariuha si pečlivě uložila do paměti. Kdyby se s nimi někdy v terénu potkala, aspoň by našli společnou řeč. Chvíli s jiskřičkami v očích sledovala, jak se hranice dřeva noří do plamenů, pak se vydala plnit svůj další úkol - zajistit hudební doprovod a najít svého tanečního partnera. Přísahala by, že ho tu někde už viděla, ale tolik vlků! A všichni rozhodně vyšší jak ona. Chvíli chodila mezi vlky, než hnědo-zelený kožich našla. "Sole!" Vesele popoběhla k vlkovi i jeho společnosti. Mladý vlk s ostny na hřbetě byl fascinující, bohužel teď neměla čas o něm zjistit více, přestože by ráda. "Pěkný večer přeji, omlouvám se, musím si vypůjčit vašeho společníka," řekla směrem k Cyranovi jak nejslušněji to jen šlo a obrátila se zpátky na Sola, aby tiše dodala: "Pojďme tančit! Ostatní se přidají." Na tanec se rozhodně těšila a upřímně byla ráda, že nemusela nikoho rychle plašit na místě. Přesto jí srdíčko trochu závodilo, maličko se bála, že ostatní vlci se k společenskému tanci nepřidají.
Doufala, že ji Sol následuje, protože spěchala zpátky k hlavnímu parketu před hranicí. Cestou vyskočila na vyvýšený kámen u stromu, zatáhla za břečťan... A po mýtině rozezněla zvonkohra. Nijak líbezná, plesová hudba to nebyla, ale aspoň nějakou atmosféru to jistě navozovalo. "Prosím, pojďme tančit!" Oslovila dav a ohlédla se za Solem, doufajíc, že je hned za ní. Teď si uvědomila - umí vlastně tančit? O tom si nestihli popovídat!

Jak se na chvíli odmlčela a dívala se na všechny ty vlky, trochu si uvědomila, že jí fakt většina poslouchala. Bylo to příjemné zjištění, že tu vlci opravdu byli slušní a dokonce i nadmíru ochotní! Pobavila jí reakce tmavé slečny, Hel, jejíž hlavu zdobil krásný věnec. Samozřejmě musela zachovat klid a svou emotivní reakci na svém výrazu omezit jen na úsměv a malé zavrtění ocasem. Pokud se správné chování u někoho očekávalo, byla to ona s Voltaire, nemohla si dovolit reagovat nevhodně. Až do úrovně, kdy to bylo něco... Nuceného. Přihlásili se i Targa s Hariuhou - oba vysocí jak hora, teda. Všichni přišli a princezně s královnou se uklonili, což jim Rivera decentně opětovala. Méně, samozřejmě. Tuhle klaněcí věc neměla ráda, ale už si tak nějak zvykla to prostě s úsměvem a respektem přijmout. "Výborně! Děkuji, že jste se přihlásili. Pojďte se mnou." Možná to vypadalo trochu vtipně, když byli všichni tak vysocí a princezna vyloženě pídě - a přestože by se na to jindy trochu soustředila, dnes se jí hlavou honilo tolik myšlenek, že na to nebyl čas. Hodlala je jen dovést a ukázat jim co dělat, zbytek už bude na nich a Voltaire - nechtěla chodit do cizí zahrádky.
Pravda ale byla, že tu krátkou cestu chtěla využít k seznámení. Okolo se opět rozjel rozhovor, tak to ničemu nevadilo. "Mé jméno už znáte - jak máme říkat vám?" První navázala oční kontakt s vlčicí, protože na ni viděla lépe, ale otázka byla na všechny. Brzy ale došli k několika ohníčkům. U nich ležely čtyři pracně udělané pochodně.

PLES - úvod

Princezna Rivera se na ples těšila do neskutečných výšin. Byla to akce jako dělaná pro ni - plno vlků, tanec, komunikace, vše v míru a pohodě. Představovala si vlky v pěkných šatech, usmívající se a vyprávějící si nejrůznější příběhy ze života. Tolik se angažovala v přípravách, že si toto absolutně nemohla nechat ujít! Dneska ráno dostala hrozivý šok, že má rýmu, naštěstí se to přes den zlepšilo a teď byla připravena to pořádně rozjet. Pořádně se vyzdobila, hodně královské rodiny - měla na sobě bílé hedvábí, co našla ve Staré lodi, jen pořádně vyprané a ozdobené tradičními heřmánky. Aby přece každý věděl, že patří k Nihilu, hostitelům této společenské akce. Ani na hlavě jí nechyběl pěkný věneček obohacený o docela netradiční plod - u pravého ucha měla v koruně zářivý červený klobouk mochomůrky červené. Věděla, že to poroznost upoutá, pokud nic jiného.
Jakmile se královské sestry na mýtině objevily, mýtinu zahalilo ještě další světlo - v okruhu pár metrů od Rivery se na zemi povalovala barevná mračna připomínající polární záři. Pomalu náhodně měnila barvy, místy světélkovala a pohybovala se s princeznou kamkoli, kam se hla. Tak daleko se šířila díky tomu, že Rivera měla takovou radost. Až to konečně zahájí a všechno se to rozjede, to bude večer! Jak se tak dívala po přítomných, většina tu s někým byla. A byli tu opravdu všichni, jen žádného kulťana si ještě všimla. Ale vlastně - jak by v takovém davu kulťana vůbec poznala? Všichni vypadali tak krásně a na úrovni, byli tu vlci tolika rozlišností a krás, že se jí z toho chtělo dojatě plakat. A pak zahlédla i Sola. Stál tam a čekal na ni! Jak milé. Měla teda ještě pár povinností, ale jakmile ty skončí, hodlala běžet za ním a užít si to, když už ji pozval.
Její Veličenstvo uvedlo celou akci, a tak byl čas i pro ni pronést své. Tetelila se očekáváním, úsměv na tváři - musela vynaložit velkou snahu, aby stála rovně a netlemila se na celé kolo. Možná to vypadalo vtipně, že sestry byly tak mrňavé, když tu byli i takoví velikáni - Riveře to ale rozhodně sebevědomí neshodilo. "Děkujeme všem, že jste se rozhodli přijít! Toto je Její Veličenstvo - královna Voltaire a já jsem princezna Rivera. Pro Nihilskou smečku je to čest opět pořádat společný ples, který vždy byl symbolem míru a solidarity napříč všemi kouty Norestu. Doufám, že si tento večer zapamatujete! Občerstvení najdete zde, prosím, kdykoli si nabídněte." Tlapkou ukázala směrem k bohatým úlovkům, co sem Nihilští i někteří z hostů přinesli. Snad nemusela říkat, že toto stále byla akce na úrovni - nabízet si všichni sice mohli, ale sníst v jednom celého kance, to zas fakt ne. Decentně, nebyla to přeci žranice. Snad tu všichni měli vychování. "A cesta tímhle směrem vás zavede ke studánce, ze které můžete pít." A taky je to velmi romantické místečko. Kdybych někoho žádala, aby se stal mým partnerem, rozhodně tam! To ale nahlas neřekla. Měla vychování, věděla, že by radši se slovy měla šetřit, pokud chce umocnit význam svého proslovu. Přestože by velmi ráda hostila nějakou pořádnou pařbu vypalovačku, tady se to neslušelo. Přesto se tak nějak prohlásila organizátorem veřejné zábavy na tomhle plese. Společně s její sestrou, samozřejmě.
"Než začneme první tanec, prosím, potřebuji tři dobrovolníky. Kdokoli, kdo se nebojí ohně, prosím!" První zábava, první aktivita, kterou měla připravenou. Hodlala do toho účastněné pořádně vtáhnout - velmi jí záleželo, aby si to pořádně užili. Pohledem přejela dav a čekala, že se na chvíli rozezní debata, než odvážlivci vystoupí z davu. Využila toho, aby se naklonila k Voltaire. "Doufám, že se taky ujmeš pochodně," pošeptala jí. Schválně jí jedno místo nechala. Chystali se zapalovat dřevěnou hranici, co stála uprostřed mýtiny.

Pozdravení přijala s vřelým kývnutím, co napodobovalo jeho úklonu. Ty formalitky moc nemusela, ale když to etiketa říkala, tak se musí, no. Nebylo by lepší na pozdrav třeba zavýt? Nebo tancovat! Mohlo by to být osobnější... Přemýšleje nad alternativami, zastavila se před zeleno-hnědým vlčkem a se sluníčkem na tváři čekala, co mu poví. Bylo dobře, že i on byl docela malý - aspoň se nemusela dívat tolik nahoru jako obvykle, když chtěla mluvit z očí do očí.
Téma, co nechtěla načínat, aby se nedotkla jeho emocí, načal pan sám - Teo, jeho mrtvý bratr. Úsměv jí z tváře opadl a nahladil ho soucit. "To je mi líto," zrak jí zabloudil někam do země, než se zase vydrápal na Solovu tvář. "Na plese bude spoustu vlků... Ale chápu, že bez toho bff si i ve velkém davu můžeš připadat sám. Nebo když se toho po tobě hodně očekává," Riveře před očima flashnuly její vlastní pocity a strach ze zklamání. Toto však nebyl vhodný čas na to o nich mluvit. "Myslím, že tvůj bratr by si určitě přál, aby sis to užil i za něj. Je to tvůj první ples, panejo. Neposlouchej nikoho, kdo říká jak by ti tam mělo být nebo s kým bys měl jít, je to na tobě. Oni si tam všichni budou povídat a nebude divný, když se přidáš k někomu, s kým se normálně třeba ani nebavíš. Hlavně relax." Nevěděla, jestli se jí úplně podařilo vystihnout myšlenku, ale vynasnažila se. Připadala si jako takový ten dobrý kamarád nebo jako rodič. Rozhodně jako někdo, kdo už na plese byl. A přesto to bylo úplně naopak. "Vidiš... Přes ty všechny věci co jsme s panovnicí chystaly jsem si ani já ještě nesehnala nikoho, s kým tam jít," uvědomila si.

Svět byl tak krásný! A horské prameny, ke kterým zrovna princezna svižnou chůzí zamířila, toho byly jen důkazem. Tolik barviček, teplé klíma... Relax. Nihilská atmosféra. Tedy, ona základní Nihilská atmosféra byla v stereotypním pohledu louka a spousta heřmánků, vůně a dobrá nálada. Tohle byl ten vajb, který považovali za vlastní snad jen členi smečky. Nebo taky ne. Rivera se pozastavila nad výhledem na celoročně stoupající páru a do oka jí padla i jiná živá bytost - vlk! Nihilan! No, i kdyby to nebyl Nihilan, byl na území a ona měla právo se zeptat, jaký má den. Ovšem, že i ona si dělala hlavu s plesem. Byla osoba veřejného mínění, byla princezna pořádající smečky! Sice tu noc asi nebude mít tolik pozornosti jako její sestra (za což jí mírně záviděla), ale stále se připravovala na to, že asi sklidí dost zájmu od všech příchozích. Tak trošku se už teď cítila zodpovědná za to, aby všechno šlo tak, jak má.
"Sol de Mal!" Zvolala vesele, když se hnědý přiblížil na dosah přátelské komunikace. Nesla se sice hrdě a elegantně, no na tváři měla široký úsměv. Možná si ho na chvilku spletla s jeho bratrem, na kterého měla pár pěkných vzpomínek, nedala to však najevo. "Jaký máme den?" Přestože cítila nutkání zeptat se hned "a jak se těšíš na ples??", dala na své vychování.