Príspevky užívateľa

Takový ples, to bylo něco, na co se princezna ze srdce těšila - a když ten plán poprvé zazněl, myšlenku zajisté hlasitě podpořila. Zatímco její sestra zařizovala jiné věci, ona se vydala směrem, kde by mohl brzy stát taneční plac - do Zeleného lesa. Hodlala se podívat jak se daří s přípravou a pokud bude mít štěstí, ráda přiloží tlapku k dílu. Toto bylo přeci přesně to, co potřebovala: příležitost ukázat své umění. Hlavou se jí honily myšlenky na všechny možné druhy výzdob a dalších kuriozit - mušličky, heřmánky, oblázky vyznačená místa pro tanec... A co takhle uspořádat ptačí koncert? Broukala si jednoduchou melodii, co by tak asi mohla zaznít a klusala pod korunami stromů dál do lesa. Brzy si všimla nápadného bílého kožichu - Iris! A pak i Sol, syn Sashy. Ten už byl panečku velký kluk. Myšleno... Vyrostl. Přestože Rivera sama nebyla o moc starší než někteří, stále na vlky smečky nadšeně hleděla, když dělali v něčem progress. Taková fanynka. Musela se přece zajímat - byla přeci princezna. Pokud mohla svým zájmem zlepšovat image královské rodiny, ráda v tom bude pokračovat.
"Zdravíčko!" Pozdravila a zpomalila, aby k nim uvolněně a v klidu došla. "Jdu se podívat, jak na tom jsme s přípravami místa plesu," usmála se a dovolila si rozhlédnout kolem. Museli být na začátku zdobení, protože teda moc neviděla. Nebo ještě místo nevybrali a pletla se? Musela přiznat, že les by byl skutečně skvělé místo pro pořádání takové akce. Jen si představit to vítání přicházejících pod portálem z květin? Ach! "A ráda přiložím tlapku k dílu!" Co vymysleli? Jak moc se to bude shodovat s její vizí? Nene, nesmíš dělat všechno po svém, Rivero. Jestli mají plán, tak se ho musíme držet a maximálně malá vylepšení! Nechtěla, aby její připomínky kohokoli demotivovaly, ale věděla, že má sklony se na všechno ptát a snahu vše vylepšovat.

Fyzická reakce na překvapení vyvolala cuknutí i v drobné princezně. Sice už děsivý vzhled Irise znala, ale i ve dne hledět na tu holou kost... A jaké by to asi bylo v noci? Chápala, že bílý za svůj vzhled ani v nejmenším nemohl, ale uvnitř k němu cítila určitý respekt a odtažitost způsobenou iracionálním strachem. Byl to instinkt být ostražitější okolo bytostí co jsou o polovinu vyšší jak vy a mají více ostrých zubů. Protože kdyby ty chtěly, téměř bezzbranou Riveru by rozmázli o zem docela jednoduše. Ještěže ta si takové věci představit neuměla - sama se do příměho kontaktu s umírajícím ještě nedostala. Ztráta rodičů v ní nesla spíše myšlenky než vizualizaci.
Na pozdrav se jen zazubila. "Pěkný den, Irisi," oplatila pozdrav s podobným tónem. Dneska ale nebyla v náladě na formality - její pozornost sklouzávala z očí bílého k jeho méně děsivému hřbetu. Ptáčci sledovali i ji. "Ptáci tě mají rádi, vidím. Je to tvá magie?" Pokračovala stále tišším hlasem. Na ni nikdy takhle živočichové nechodili, trochu mu záviděla. Až na toho jednoho pavouka v noře, z toho měla doteď male trauma.

Jeho otázka v ní podnítila přemýšlení, ale s odpovědí dlouho nečekala. "No, vlastně nic konkrétního, ale taky všechno, hmm... Myslím, že jsem to vynalezla," zasmála se humorně. Slovo umělec jí bylo někdy řečeno a krátce nastíněno, ale všechny ty věci, které dělala, se rozhodla dělat sama. Měla za to, že by si určitě nějakou zásluhu připisovat mohla. "Umění je způsob, jakým se kreativně vyjádřit a ztrárnit své myšlenky i představy z nejniternějších fantazií, ať už v podobě slov či něčeho hmotného... Myslím, že pro to neexistují žádné limity. Je to svoboda." Pro ni svoboda od povinností a pravidel královské rodiny, jiní by si ale našli jiné důvody. To se jí na tom celém tak líbilo, nikdo jí neříkal, jak má vypadat. Když se něco nepovedlo, stále to mohlo být nazváno uměním, ať si říkají, co chtějí. "Hehe! To teda nevím, ale nemyslím si. Když zapadá slunce, tak obvykle odchází modrá obloha... Ale občas svítí i něco jiného než měsíc! Třeba já." To mohlo znít jako joke, ale skutečně to myslela vážně. Její malé tělo za tmy obklopovala zelenavá záře, a když cítila silné emoce, rostla. Měla ráda svítící věci a toto se jí velmi zamlouvalo - škoda, že za dne to zapnout nemohla, aby to právě teď Teovi ukázala.
Překvapilo ji, jak mluvil o kvítí v srsti. Tedy ne ta část s kulturou Nihilu, ale s posměchem ostatních. "Ach, ale vůbec! Co ostatní mají co se mi smát, jsem hrdá na kulturu naší smečky a ráda to budu všem ukazovat. Jestli to někomu vadí, ať, ať..." Tady vlastně nevěděla, co říct. Chtěla použít ostřejší výraz, ale včas si uvědomila, že tak by před prostými vlky vystupovat neměla. "Tak je to škoda, ale nesdílíme stejné názory." Dokončila. Hned na to ji napadlo: "Tobě se snad někdo za heřmánky smál?" Otočila hlavu k němu se zájmem v očích.

Celá příroda se připravovala na období mláďat a ptáci na tom nebyli jinak. Ona si to uvědomila až ve chvíli, kdy si všimla nápadného chuchvalce bílé vlákniny v zobáčku sledovaného. Ptáci hnízdili! Vzhledem k tomu, že to takhle živě zažívala poprvé, bylo to docela intenzivní. Napadaly jí rýmy, ale rozhodla se jen tiše sledovat. Netrvalo jí dlouho, než se sama sebe tázala, kde vlastně ti drobci brali takový materiál - byl to chomáč něčeho nadýchaného... Srst, pravděpodobně. Důmyslné. Ptáci si staví hnízda z klacků, ale takhle bude jejich sídlo měkké a příjemné... Jako její dobře udržovaný pelech.
Jakmile ptáček odletěl, její oči se vrátily na zem. A pak to uviděla! Velká bílá hrouda klidně se válející na lesní matraci. Podřimující a obsypaná opeřenci. Otevřela pusu v úžasu, ale rychle ji zase zavřela. Nechtěla kamarády odehnat, ale taky si nemohla odpustit s dotyčným mluvit. Že by ho mohla budit ze zasloužilého odpočinku, to ji nenapadlo. Byla princezna, mohla si žádat pozornost, kde jen chtěla. Minimálně od vlků ze smečky. Docházelo jí o koho se jedná, Iris, relativně nový člen. Potkali se na lovu. Jeho přirozený vzhled byl děsivý, ale takto obsypán ptáčky byl nesmírně roztomilý! A inspirativní. Opatrně prošla kolem, aby nikoho nevyplašila, pak si pomalu lehla a i hlavu k mechu přitiskla, nedaleko od bílé hroudy. "Hej, psst," zašeptala, "srst máš bílou jako mráček, sedá na ni každý lesní ptáček!" Na tváři se jí zračil nadšený úsměv.

Světlý kožíšek nihilské princezny se s příchodem jara v prostředí lesa vyjímal. Sice nesl nějakou tu zelenou po předcích, ale to stále nebylo dost na vyrovnání se mase živé zeleně, která ji rychle obklopila, jakmile vstoupila. Na rozdíl od slunečných luk údolí toto místo mělo stín a značnou biodiverzitu. Paprsky pronikající záře se ztrácely pod tkání propletených větví a na zem dopadala jen překrásná mozaika náhodných tvarů. Právě tuto krásu lesa dnes přišla pozorovat. Rivera se ráda zabývala nevšedními jevy, otázkami či třeba úkoly, neznamenalo to však, že by nedokázala plně ocenit věci běžné. Ba naopak - inspirace, kterou z takových věcí čerpala, zatím ještě nikdá nevymizela. "Jaké tajemství skrýváš za svými keři, hluboký hájku?" Mumlala malá vlčice, když tak chodila po lese a sledovala svět kolem sebe. Slyšela tiché šustění křídel hmyzu, větřík pohybující korunami stromů... Zastavila se, aby chvíli sledovala drobného ptáčka na vysoké větvi.

Nějak nečekala, že její myšlenkové pochody bude plně chápat, ale jí to naprosto dávalo smysl. Aby ho přivedla na stejnou nit, nechala ho se připojit. Co když tady ale byl jen protože byla princeznou? Co když se jen bál, že odpovědět upřímně by bylo nemístné? Taková otázka jí vždycky hlodala hlavou a skutečnost, že se nejspíš nikdy nedozví zcela pravdivou reakci tomu nenapomáhala. Teo se ale chytl hry a její otázku ohledně vnímání aristokracie úspěšně utlumil. "No vidíš, začínáš to chápat! Taky by z tebe mohl být umělec," ne jako já, ale třeba někdy. Chvilku hledala na obloze. Měsíc opravdu vidět byl, ale úplně jiný, než ve dne. Když se jí dotkl ocas, trochu zpanikařila. Ležet takhle s někým, no ok, ale dotýkat se? Její pubertální hlavička nějak nevěděla, co si o tom má myslet, ale nijak nezareagovala. "Jo, rozhodně je to zvláštní... Když Slunce svítí ve dne, neměl by Měsíc svítit v noci?" To bylo úplné cheatování, takhle mást smysly vlčat. Rivera si myslela, že to je symetrické, že noc = měsíci... No, nebylo tomu tak. Ani jejím zelenavým očkám to v minulosti neuniklo, ale nikdy si nad tím tolik nedělala hlavu. "Nemáme všichni? Vždycky jsem si myslela, že zaplétat si heřmánky do srsti je taková Nihilská tradice." Usmála se a vrhla pohled po Teovi. Až teď si všimla, že i jeho srst zdobí květy. Netušila, že k tomu má jiný příběh.

Obrovský strom, který ještě před jejím narozením vládl území Nihilské monarchie svou rozložitou zelenou korunou, už dnes nestál, nýbrž ležel. Rivera si pamatovala, že jí kdosi učil, že stáří stromů se pozná podle rýh v kmeni - nikdy se jí ale nepovedlo najít vhodnou plochu na té obrovité mrtvé rostlině, nikdy se jí nepodařilo je spočítat. Snad největší počítání dospělo čísla blížícího se ke dvěma stovkám - už to jí ale připadalo nehorázné, nepředstavitelné číslo. Jak by někdo mohl být tak starý? Jak se asi musel cítit? Chovala k tomu stromu velký respekt, byl to zázrak života - a ten ona obdivovala.
Princezna se toulala. Motaly se jí tlapky, ale ne pod vlivem nemoci či jiného poblouznění, vypadalo to spíše jako tanec. Otočka, skok, poklona, pohled na okolní přírodu... V mysli tvořila příběh, říkanku, chytala se inspirace. "Panovník celého kraje, poroučel připravit své stáje... Však padl pro stáří na kraj svého háje, toho líbezného práhu Nihilského ráje." Recitovala pevným hlasem, tím, kterým ji učili mluvit - však vkládala do toho city, úctu k padlému stromu, který právě míjela. A tu její oči zřely další osobu - světlého vlčka. Netušila, co tady hoch dělá, ale proč si s ním nejít popovídat? Ležel u vody, takže určitě neměl nic důležitého na práci. "Kdopak si zde hraje k počátku máje - není to Sage, náš šaman?" Usmála se a nečekala na vyzvání, přicházela blíže.

Omluvně se zazubila. Tak daleko s tím jménem vlastně nebyla! Nebyl to Leo, nýbrž Teo, synek kněžny Sashy a Dina de Mal, vzpomínala si. Otec ho opustil, stejně jako jí a její sestru - a vida, už měli něco společného. Neumírající pocit, že rodiče tu s nimi mohli být déle. Občas z toho byla smutná, ale dokázala si najít rozptýlení. Co bylo, to bylo. "Jistě, připoj se!" Pobídla ho. Sama by mu to nabídla, ale hoch byl rychlejší. "Král... Je slunce. Svítí celý den, nikdo na něj nesmí pohlédnout, a přesto je dárcem života. Vládne zemi. No a střevíce, to jsou,-" zarazila se. Možná zněla jako blázen, ačkoli chtěla znít spíše jako básník. "Co si myslíš ty, že představují ty střevíce?" Hodila po něm očkem, zatímco si lehal. Snad nikdy takhle blízko s jiným než s rodinou neležela. Ach, sestra by asi nebyla ráda... Rodina by nebyla ráda. Rodina by nebyla ráda, že se nechová dostatečně reprezentativně a přiměřeně svému postavení. Ale čert to vem! Měla právo si užívat jarní dny a tvořit umění, měla právo trávit čas s Nihilčany. A měla by právo je i obejmout, kdyby chtěla! No neměla by mít právo tak trochu na všechno, když byla princeznou? "Máš pravdu!" Taky uviděla ten heřmánkovitý mrak, ale už se trochu rozpíjel. Zaměřila se na jiný a ukázala k němu tlapkou. "Tak třeba ten! Je to osamocený jestřáb... Ne! Káně. Letí z teplých krajů domů, aby založil rodinu a novou velkou říši káňat, protože věří, že jednoho dne své hejno povede." Nevěděla, že káně v tomto podnebí emigrují a ani že vůbec neformují hejna - ale to už byla drobnost.

Princezna na moment zavřela očka a v černotě vnímala pohybující se a splývající barvy. Takové to když se díváte příliš dlouho do něčeho světlého, vaše oči si pak vytvoří krátkodobou vzpomínku na sítnici. "A král šel dál, do mákového kraje... Nesouc své střevíce," Mumlala si nadále, nechávajíc volnou uzdu své fantazii. Až náhlý stín její kůži obdaroval chladem a ona otevřela očka, hledíc do tmavé skvrny proti obloze. Zmlkla, zpozorněla, přestala dělat blbosti. Jistěže slyšela kroky přicházejícího, jen je musela odignorovat ze samého soustředění. "Woa! Ahoj, zrzku," na tváři se jí roztáhl přátelský úsměv. Neskrývala překvapení. Tady bych asi měla vstát a vypadat reprezentativně, uvědomila si, ale nechtělo se jí. "Hledám... Inspiraci! Obloha je plná mraků a stále se mění, stejně jako život tady na zemi, tvoří nové obrazce a příběhy... Ty jsi Leo? Teo? Já jsem Rivera, ale to víš. Můžeme si tykat." Žlutavá vlčice neměla nejmenší problém o svých myšlenkových pochodem říct i kompletnímu cizinci. Pohledný roztomilý mladík před nad ní však cizí nebyl, byl to vážený člen jejich smečky a pokud si správně vzpomínala, i potomek významných rodičů.

Vůně vody a čerstvého bujícího života, to bylo krásné. Rivera si skutečně ráda vychutnávala krásy světa, obdivovala všechno živé, malé i velké, sledovala co se kde šustne nebo řekne. Momentálně se ale nehorázně nudila. Hlad neměla, takže lovit nepotřebovala, žádného léčitele na otravování neviděla a rytíři měli jistě příliš dobré věci na práci, než aby bojovali s ní. Nechtěla si mysl zaměstnávat s Voltaire, její kompletně rozdílnou sestrou panovnicí, a tak o ní nepřemýšlela. Mraky nad hlavou jí byly ale zabavením jistě jen na krátkou dobu. Ležela na zádech v trávě u pramene, poslouchala uklidňující zurčení potoka a tlapky náhodně napínala k nebi. Jeden by si o ní řekl, že se chová jako absolutní vlče a ne sestra panovnice. A asi by měl v tento moment pravdu - Riva skutečně neměla ráda tu vážnost, mnohem radši se bavila. Jen kdyby tu byl někdo, s kým se bavit. Asi bude muset počkat, než bude zachráněna, protože teď se jí ani nechtělo vstávat. "První za třetí, pátý po šestce... Čtyři kapři v rybníce," zpívala si náhodnou melodii, snažíc se složit nějaký rým. Písničku. Něco, co by inspirovalo další generace! Mraky měly tolik tvarů...

Pěkný jarní den se pomalu chýlil ke konci a sestra Nihilské panovnice se vydala k moři, aby se mohla pokochat pěkným výhledem. Očekávala červené mraky po obloze, ve kterých by mohla hledat vzory a vymýšlet příběhy. Rozhodně by ocenila společnost! Krajina byla ale zatím prázdná a tichá. Procházela se po pobřeží, když uviděla tmavou konstrukci. Oh! To je ta loď! Rivera měla ráda všechno, co bylo nevšední, a proto se rozhodla, že ona rozpadající se loď bude její pozorovatelnou. Doběhla k ní a po prkně hezky nahoru - nezájem, jestli se to pod ní propadne, nezájem, jestli se ušpiní nebo zaryje třísku. Vyskočila na palubu, rozhlédla se a bez většího rozmyslu se vydala ještě na nejvyšší místo, které na lodi bylo, na kabinu. Tady si sedla, narovnala a natáhla hlavu k obloze, přemýšlejíc o svém dnu. A co bude dělat zítra? Neměla nic důležitého na práci jako Voltaire.

Riveře se dostalo řádného přivítání, jakého si se svým postavením zasloužila. I se klaněli. Jistě, bylo to v pravidlech smečky, byla to tradice, ale dnes se opravdu nechtěla cítit jako sestra vládkyně. Mladá vlčice všechny zdvořilosti odehnala hbitým zavrtěním hlavy a přizvednutou tlapkou. "Děkuji! Dnes není třeba formalit, jsem jednou z vás! Lovkyně Nihilské monarchie, Rivera. Jenom Rivera," vyřkla hravě, ještě za pochodu přemýšlejíc, co to vlastně chtěla říct. Cítila se velmi živě - těšila se, až zažije nějakou tu spolupráci v akci, těšila se na jejich společné úspěchy, a hlavně, zážitky! O těch si pak budou moct povídat ještě léta, věřila tomu. Velmi bděle poslouchala, když se Toshi rozmluvil o plánu. Zřejmě ho už dávali předem dohromady, protože měli promyšlenou i trasu. Skoro se cítila jak na nějakém rodinném výletě. Automaticky vyhledala očima Arxiho, když Toshi zmínil, že to je její skupina. Respektive, Arxiho skupina. Ona je přeci dnes jenom lovec. Jakmile plán všichni chápali, našla si moment, aby za šedým vlkem s bílými křídly doklusala. "Těším se na naši spolupráci, vévodo," zazubila se optimisticky. "Věřím, že se nám lov povede a že všichni prokážeme, že Nihilští lovci umí nasytit svou smečku. Lovu zdar!" Otočila se na ostatní, než i ona se odebrala určenou trasou.

Světlá, malá, no rozhodně pohledná princezna Nihilské monarchie se chystala na lov. Přestože by se od ní podobně riskantní a nebezpečná aktivita nejspíše neočekávala, byla to její nekompromisně tvrdohlavá hlava odhodlaná k poznávání a po praktickém zapojení ve smečce, co se k tomu dobrovolně přihlásila. Chtěla si jak užít aktivity, které provozují běžní členové smečky, tak se lépe seznámit se členy - možná nebyla panovnicí, stále ale byla členem královské rodiny. Reprezentace, žejo. Chtěla mezi nihilčany rozpoznání, chtěla si vytvořit přátele na život a na smrt! Takové, se kterými se bude moct po nocích smát nad společnými vtipnými vzpomínkami. A taky hodlala ověřit, jak dobrými organizátory a vůdci lovu byli vojvoda Arxi a kníže Toshi, ale to byla taková tajná mise. Přiklusala ke skupince. "Dobré ráno, chrabří lovci Nihilské smečky! Cítíte se při síle?" Věnovala všem úsměv, a přestože její slova byla povzbudivá a odhodlaná, tělo si držela reprezentativně narovnané. Rychle rozpoznala Arxiho a Toshiho, no než se jí zrak přemístil na ostatní, vykulila oči na bílého. Nebylo to překvapené vykulení očí, spíše užaslé. To musí být ten nový! Pak uviděla i hnědého rytíře a okřídlenou modrou vlčici. "Doufám, že na lovení není příliš brzy, ne všechna zvířata jsou čiperná jako my. Jeden by z toho každodenního vstávání začal být unavený!" Poznamenala, zatímco se zastavila, aby se podrbala za uchem. Jisto jistě měli šedí vlci připravený nějaký vlastní motivační projev a plán, jak už se zeptal Nicolas. Ona se musela držet, aby jim ho nesebrala - jistě však nebude zklamána. Snad tu nepobudeme dlouho! Jak vlk stojí na místě, je fakt zima.

Upsík... Chvíli jsem měla pocit, jako bych provedla hrozný hřích, když jsem rozšlápla tu nebohou Kytičku. Ale když já nevěděla. Chtěla jsem taky kyti! To není fér. Podívala jsem se na Wella. Ale v jeho výrazu jsem nevyčetla nic, co by mě mohlo znepokojovat.. Vlastně to je pravda. Těch kyti je tu přece spousta. Nikdo nebude řešit, že jedna z nich skončila podupaná. A navíc. Nikdo se přeci nemusí dozvědět, že to já jsem ji rozbila. Jsem šla jako Max hledat další a dál o neřešila. I když v hloubi duše mě pořád zžíralo, že nemám kytišky všude po těle jako Maxwell. Proto mě jeho následné gesto mile potěšilo. "Jůů..." párkrát jsem se otočila za svým ouškem, jakobych tu kytičku chtěla chytit. "Děkůju." zaculila jsem se.

Popravdě jsem nečekala, že se z téhle situace vyvine něco tak zajímavého. Tohle je možná ještě lepší, než nějací vlci. To je hustý!. To kyti musí být nějaké kouzelné. Jinak si to nedovedu vysvětlit. "Huštý!.. Já či taky kyti." ťapkou jsem se jemně přiblížila k tomu malinkému kvítku, abych e ho dotkla. Třeba potom budu taky pokytičkovaná. Ale.. nic se nedělo. "Jak ši to udělal?" zkusila jsem to znovu a trochu silněji. A když to zase nešlo tak ještě silněji. Až dokud kytička nebyla placatá.. "Jejda... Já ji lozbila."