Príspevky užívateľa

Mladá láska. Až na to, že tenhle svazek měl patrně do lásky daleko. Posedávala jsem trochu stranou a sledovala tu celou událost, ale přesto to jediné, na co jsem dokázala myslet, byl Aikan. Život šel dál, vlci lovili, žili, uzavírali partnerství a pořizovali si vlčata. Byla tu přede mnou vlčice z Nihilu a vlk z přízračných, pár, který mi svým způsobem připomínal nás dva. Až na to, že Aikan se už nikdy nevrátí. Byla tu naše vlčata, byli tu vlci, které jsem dobře znala a s kterými jsem žila... Skoro celý svůj život. A já si připadala... Staře. Staře a unaveně. Zima byla letos krutá, kolem řádila nemoc, jako by jaro ani nikdy nemělo přijít a... Kdyby nepřišlo, ani bych se tomu nedivila. Přijala bych ten osud. Možná, že tahle zima bude moje poslední, možná přišel čas uvolnit místo mladším. Sledovala jsem vlky a přesto jsem nedokázala cítit radost z takové události. Neměla jsem zájem družit se s ostatními.

Už jsem nebyla nejmladší a ve dnech jako byl tenhle jsem to cítila dvojnásob. Tahle zima byla těžká pro nás pro všechny, i pro mladé a silné vlky. Možná bych udělala lépe, kdybych zůstala na území smečky a podobné výlety si odpustila, ale... ale ani sníh mě nedokázal udržet na jednom místě. Tahle cesta nebyla nad moje síly, přesto když jsem uviděla trosky Othamu, rozhodla jsme se tam na chvíli schovat a přečkat tu nejhorší vánici. nebylo tam teplo, ale alespoň tam nefoukalo. Zůstanu tu jen chvíli a pak vyrazím dál. Cíl mé cesty byla smečka přízračných, chtěla jsem se podívat, jak se jim daří, a možná zase jednou vidět Aikana.

Tohle nebylo něco u čeho bych mohla chybět. Nihil byl můj domov už hezkou řadu let. Byl moje rodina. Nyní jsme tu měla rodinu i doopravdy. Chvíli jsem pozorovala svou dceru, které se tenhle rituál podle všeho moc nezamlouval. No, vlčata, co se dá čekat. Až vyroste, třeba pochopí, že ne všechno musí být logické a užitečné, někdy šlo prostě jen o to strávit čas pohromadě a připomenout si že i když přišly kruté časy, pořád máme jeden druhého. Kývla jsem na pozdrav vlkům, které jsme znala a pak si našla své vlastní místečko. Můj příspěvek byl jednoduchý - několik jednoduchých květů heřmánků nepříliš uměle vyvedených kousek nad zemí. Tak. Možná to bylo jednoduché a neoriginální, ale heřmánky byly pro smečku důležité.

Takovouhle akci jsem si nemohla nechat ujít, obzvlášť když to znamenalo, že tu možná narazím na Aikana. Věřila jsem, že černého vlka napadlo to samé a ukáže se tady. Naše vlčata jsem tu měla pořád, ale on musel většinu času trávit ve své smečce, i když jsme se pořád pravidelně scházeli. Chyběl mi. Tohle byla skvělá příležitost jak propojit příjemné s užitečným a užít si společně pěkný večer.
Dorazila jsem později, protože jsem ještě dokončovala obhlídku území, ale dorazila jsem a vydala se hledat známé tváře. Pozdravila jsem pár známých tváří, ale s nikým jsem se do řeči nedávala, protože jsem hledala jen jednoho. A našla jsem ho. "Aikane!" zavolala jsem na něj už z dáli, abych upoutala jeho pozornost, a rozběhla se k němu. "Moc ráda tě tady vidím."

Měla jsem všechna svoje vlčata ráda stejně. Co bych také byla za matku, kdyby tomu bylo jinak? Ale to přece neznamenalo, že jsme čas od času nemohla vzít na výlet jen to nebo to, a jeho sourozence nechat doma. Oni se stejně podstatně lépe hlídali, když se vyskytovali jen v omezeném množství.
věděla jsem ale také, že malý Ar'kadien za svými sourozenci trochu zaostává, co se týkalo fyzické zdatnosti a patrně i dalších věcí. jedno jeho očko bylo už od chvíle, co se otevřelo, jiné, než to druhé a já měla závažné podezření, že je na něj slepý, i když to mi samozřejmě mohl úplně potvrdit jen vlček sám. Byl prostě vlče, které potřebovalo trochu té péče a lásky navíc a kdo jiný by mu je měl dát, když ne maminka? Za nic na světě bych ho nevyměnila, pro mě byl dokonalý i přes všechny nedostatky, přesto mi však občas přidělával starosti. Bála jsem se, aby se o sebe jednou dokázal postarat a aby v životě nestrádal, protože já tu pro něj nebudu moct být vždycky. Ale ještě byl malý a měl čas se naučit všechno potřebné.
Měla jsem s ním trpělivost a přizpůsobila se jeho tempu. Jeho malé a kraťoučké tlapičky mi sotva mohly stačit, pokud bych na něj sem tam nepočkala. Dnes jsme měli namířeno k vodě. Vzít k ní všechny tři vlčata bych se neodvážila, moře bylo občas pěkně zrádné, ale tady jsem měla na hlídání jen jedno vlče a byla jsem si jistá, že by se vlnky mohly vlčkovi líbit.

Pousmála jsem se Aikanově návrhu. Vzkutku, když už jsme ho označila za bojovníka, proč ho opravdu bojovník nepojmenovat? Navíc když to bylo tak podobné mému původnímu návrhu. "Khalan se mi líbí. Zní to tak vznešeně." A malý vlček bude jistě svému jméno dělat čest, o tom jsem nepochybovala. Možná se jednou stane Nihilským rytířem tak jako já. A nebo nakonec zavítá za otcem do Přízračných. Ale ať už ho osud nakonec zavede kamkoli, doufala jsem, že svému jménu opravdu dostojí. "Tak to bychom tedy měli, Ar'kadien, Khalan a Ghaa'yel," shrnula jsem to a usmála se na svého druha a znova si prohlédla ty tři malé, dokonalé kuličky. Pořád pro mě bylo zvláštní myslet na to, že mám vlastní vlčata. Zvláštní a dokonalé. A Aikan tu byl se mnou. Nemohla jsem být šťastnější.

Nic to neznamenalo. No, nečekala jsem, že bych se náhodou trefila do nějakého slova, takže mě to netrápilo. Hlavní bylo, aby to našemu synovi sedlo. První jméno jsme tedy měli. "Ghaa'yel?" zopakovala jsme po něm, jako bych to slovo ochutnávala. Znělo to tak nějak exoticky, ale... ano, líbilo se mi to. Vzletné jméno pro dcerku, která jistě jednou dokáže velké věci. "Ano, to se mi líbí." Zbývalo tedy poslední vlče - to nejtmavší. "A co náš malý bojovník tady? Myslím, že by mu mohlo slyšet něco na K, co říkáš?" Jenže jediné, co mě v tu chvíli napadalo, bylo Kaayel, a to prostě nešlo, to bylo moc podobné. "Možná... Kayan?" vyslovila jsem pochybovačně. Nebylo to úplně ono. Něco tomu chybělo.

Nemohla jsem být šťastnější, teď když jsme byli všichni pohromadě. Nicméně jména bylo potřeba vymyslet. "Pár nápadů bych měla, ale myslím, že by se nehodila." Dohodli jsme se, že vlčata pojmenujeme podle zvyků jeho rodu. Ukázala jsme na nejmenší z vlčat. "Být jiná situace, líbilo by se mi říkat mu Frost, myslím, že by se to k němu hodilo, ale... hmm, co třeba Arkáda... Ar'kadien? nevím, jestli to něco znamená, ale zní to tak vznešeně a zvučně." Začala jsem výběrem jména právě pro nejmenšího potomka. V hloubi duše mi to dodávalo pocit, že čím dřív bude mít jméno, tím spíš přežije, jakkoli byla ta myšlenka absurdní. Podívala jsme se po Aikanovi, co si o tom myslí. navrhovat jména pro ostatní jsme se zatím moc neodvažovala, protože jsme přecejen nebyla příliš zběhlá ve vymýšlení jmen tohohle typu a také protože jsme se předtím o konkrétních návrzích na jména nebavili.

Byl to on, byl to skutečně Aikan. "Šla jsem za tebou," řekla jsem, "chyběl jsi mi, víš?" Tak moc, že jsem na něj nechtěla čekat a vydala se za ním. Vždyť bylo přece lepší za ním vyrazit teď, než až budu tahat opravdu velké břicho, ne? Vstala jsem a přitulila se k němu. Hmm, co by asi jeho alfa řekl na to, kdybych si ho na nějakou dobu odtáhla k nám do smečky a nechala si ho tam? Chyběl by přízračným? A co by na to řekla Voltaire? Ale třeba by to za pokus stálo, protože co budu dělat, až se budu kvůli velkému břichu sotva hýbat a budu muset spoléhat na to, že ho napadne přijít mě navštívit, protože já se za ním nebudu moct vydat? Neexistoval sice vlk, s kterým bych žila radši, ale vztahy na dálku byly složité. proč jen museli přízrační žít tak daleko?

Starala jsem se o ty tři malé poklady. Nejmladší synek byl opravdu maličký, ale zdálo se, že vůle žít mu také nechybí. Snad to dožene a své sourozence nakonec taky doroste. Zapřísáhla jsem se, že se postarám o to, aby z něj vyrostl silný a schopný vlk, i když neměl zrovna nejlepší začátek do života. V mé rodině se nelámala hůl nad žádným vlčetem bez ohledu na to, jak slabé a neduživé se mohlo narodit. Potravy bylo dost, nebylo potřeba slabé obětovat, jen aby silní přežili.
Jakmile byli všichni napití, uložila jsem se ke spánku, abych si po náročném porodu odpočinula. byli jsme tu v bezpečí a vlčata jistě zatím nikam neutečou.

Aikan se objevil brzy. měl skutečně dobré načasování. usmála jsem se na něj. "Ahoj, Aikane, ráda tě vidím. Zdá se, že ano. Máme tři zdravá vlčata... i když to jedno se narodilo o dost menší, než ostatní." Ukázala jsem na malého Arkádu, který ještě nebyl Arkádou. "Nějaká malá svačinka by přišla vhod, ale starají se tu o mě dobře, takže to počká. Čekala jsem na tebe se jmény."

Posledních pár dnů jsem trávila převážně v úkrytu a ven skoro nevycházela. Spoléhala jsem na smečku, že se o mě postará. Fyzická námaha mi dělala problémy a unavila jsem se výrazně rychleji, než dřív, ale nemohlo za to stáří, nýbrž moje břicho, které utěšeně rostlo. No, ne nadlouho. Naše vlčata už měla nejvyšší čas vykouknout na svět a zrovna dnes se k tomu rozhodla.
Bolelo to. Těhotenství samo o sobě nebylo nic extra příjemného, i když to bylo šťastné období mého života, ale teď jsem se těšila, až to budu mít za sebou. Doufala jsem jen, že budou všichni živí a zdraví, ať už jich bude kolik chce. Aikan tu se mnou dnes nebyl, ale smečka byla blízko. Věděla jsem, že se můj druh jistě nejpozději během pár dní objeví. Věděl, že se touhle dobou vlčata narodí a pojmenovat jsme je chtěli společně.
Pokud se narodí živí.
Moje obavy se naštěstí ukázaly jako zbytečné. První přišla na svět světle šedá vlčice a po ní její tmavý bratříček. Okamžitě jsem se pustila do čištění. Oba se zdáli být v pořádku. Dvě vlčátka. Dvě krásná vlčátka. Holčička a kluk. Jenže jen u nich to nezůstalo. Brzy po nich přišlo na svět ještě další vlče. Bíločerný vlček byl už od prvního pohledu nedochůdče. Byl viditelně menší, než zbylé dvě vlčata, skoro jako kdyby mu vzala prostor a živiny, které potřeboval pro růst. Ale byl živí. A přežije, pokud jsem do toho měla co mluvit. Důkladně jsem očistila i jeho a pak všechny tři nechala, aby se dosyta nakrmili.

Věděla jsme moc dobře, že bych udělala nejlíp kdybych zůstala na území smečky a odpočívala, ale to neznamenalo, že jsme se chovala rozumně. Váhu navíc jsem ještě nepociťovala, přesto jsme věděla, že čekám vlčata, a cesta z území byla najednou o něco namáhavější, než předtím. Ani to ě však neodradilo, abych se za svým druhem vydala. Chyběl mi. To jsem ale samozřejmě neměla ponětí, že on dnes dostal stejný nápad. To byl problém těch vztahů na dálku, když byl jeden vlk a tudíž neznal nic jako mobilní telefon. Alespoň dnes nebylo horko, ale těžko říct, jestli byl mírný, zato vytrvalý déšť výrazné vylepšení.
Došla jsem až na soutok dvou řek a před jejich překročením si lehla na břeh, abych si trochu odpočinula. Bylo štěstí, že cesta mezi Nihilem a přízračnými vedla především přes pláně, jinak bychom se mohli snadno minout. Sotva jsem ulehla, spatřila jsem na druhé straně povědomou siluetu vlka, mířícího z opačné strany. "Aikane?" zavolala jsem za ním.

To byla opravdu zajímavá informace. Byla pravda, že pokud si vybírali světlé partnery, tak mohl být trochu problém udržet v rodu tmavé barvy. Něco málo jsme o fungování genetiky věděla. Já a můj bratr jsme například měli barvy spíš po matce a byli jsme si podobní. "Je to zvláštní..." řekla jsem, "ale tradice takové občas bývají." Já jsem si rozhodně nestěžovala. Nemohla jsem si přát lepšího partnera, než byl on.
Ovšem dost bylo mluvení. Když si tu budeme jen povídat, tak dřív umřeme, než vůbec dostaneme možnost vychovávat naše společné potomky, takže jsme přikročili k hlavnímu úkolu tohoto setkání. Dnešní večer změní naši budoucnost.

Tohle byla rozhodně vlčice, kterou jsem viděla ráda, i když bych váhala nazvat ji přítelkyní. A pamatovala si mě. To by sice nemělo být nic tak překvapivého, když jsme obě fungovaly už slušnou dobu v téže smečce, ale přesto to potěšilo.
"Šla jsem se jen projít a trochu si vyčistit hlavu," řekla jsem. "Nečekala jsem, že tu někoho touhle dobou potkám... ale samozřejmě mi tvoje přítomnost vůbec nevadí." Usmála jsem se na ni, abych svoje slova potvrdila. Možná, když jsem nad tím tak přemýšlela, by mi přátelský rozhovor naopak přišel vhod a byl by lepší, než být s vlastními myšlenkami sama. "Co sem přivedlo tebe?" věděla jsem, že je léčitelka, a zastihnout ji tedy takhle na hranicích bylo nezvyklé, i když samozřejmě ne nemožné.

Poslouchala jsem a přikyvovala. I když to, jak to podal prvně, neznělo zrovna nejlíp, tohle dávalo smysl a souhlasila jsem s tím. I já jsem chtěla vychovat schopné, silné vlky, kteří si ve světě poradí a zdálo se, že Aikanův rod na to měl osvědčený recept. Pokud si tím sám prošel a schvaloval to on sám - schvaloval to natolik, že tím chtěl provést vlastní děti - pak to jistě nebylo nic špatného. jeho úsudku a zkušenostech jsem věřila. "Dobře. To zní dobře. S tím souhlasím." Usmála jsem se na něj. "Pokud by se ukázalo, že nějaký z našich potomků nebude zvládat vaši výchovu, myslím, že bude lepší je nenutit. Asi bych to posuzovala až ve chvíli, kdy taková situace nastane a podle toho se zařídíme, ale myslím, že v individualitě je taky krása." Přitulila jsme se k němu. "Ať budou naše vlčata jakákoli, já chci hlavně aby byla šťastná a zdravá a dokázala se o sebe postarat. Ovšem soudit vlka podle barvy kožichu, Aikane?" Věnovala jsem mu výmluvný pohled, ovšem v očích mi hrály jiskřičky. Vždyť on sám si vybral za družku vlčici, která pomalu nemohla být světlejší, takže jsem jeho posledním slovům nedávala velký význam. Dobře tedy, ve věci výchovy jsme si rozuměli. Neměla jsem žádné otázky a sama jsem tedy neviděla důvod otálet. Olízla jsme ho na čenichu.