Príspevky užívateľa

Byla jsem ráda, že sdílí můj názor. Ať si každý má jakou magii chce, klidně nějakou užitečnější a lepší, ale i když jsme byla zvědavá, jaké to je mít jinou magii, svou bych nevyměnila, protože byla, no, moje. Vždycky byla moje, zvykla jsem si na ni a považovala ji za součást sebe samé. "Jo jo. I když můj vítr je takový... no, řekněme, že není úplně tradiční," řekla jsem a znova střelila pohledem po stříbrných vzdušných proudech, které se přelévaly kolem nás. "A děkuju," její lichotka mě potěšila. Mně samotné sice přišly takové magie docela všední a časté, ale to rozhodně neznamenalo, že by mě nepotěšilo, když mou magii někdo pochválil.

Tomu jsem se nemohla neusmát. "To zní zajímavě. Vždycky mě zajímalo, jaké by to bylo mít jinou magii," řekla jsem, když popsala, co se svou magií umí. Pak začala mluvit o své rodině a já chvíli jen poslouchala, než skončila. "Víš, já si myslím, že je hlavní, aby se ti tvá magie líbila. Není podstatné, že ji měl ještě někdo jiný, koho třeba nemáš ráda, protože tahle magie je jenom tvoje, i když má třeba někdo hodně podobnou." Mně by se třeba ovládat led líbilo. Svého větru bych se nevzdala, ale líbilo by se mi mít i jinou magii. "Já mám magii větru. Prý se v jedné straně naší rodiny taky dědí, ale těžko říct. Já ty vlky nikdy pořádně nepoznala. Své vzdálené příbuzné, myslím."

Cestou jsme nemluvily. Chvílemi jsem pokukovala po druhé vlčici, čekala jsem, že něco řekne, ale když neřekla, začala jsem si také prohlížet okolí. Vždycky tu bylo na co se dívat a v mém případě to neznamenalo jen rostliny. Sledovala jsem proměnlivý vítr, který vytvářel stříbrné obrazce, které jsme mohla vidět jenom já. Nakonec jsem to ticho nevydržela a ozvala se: "Máš nějakou magii?" Když už jsem koukala po větru, napadlo mě, že by to mohlo být dobré téma ke konverzaci. S vyzvídáním jsem si zas takové starosti nedělala, magie přece byla něco, co měli všichni (nebo skoro všichni) a tedy takové hezké, neutrální téma.

Moji dobrou náladu mohlo zkazit máloco. Přítomnost jiného vlka rozhodně ne, ta ji mohla jen zlepšit, pokud to vůbec bylo možné. Jen co jsme uviděla Modrou vlčici, která patřila do naší smečky, vydala jsem se se širokým úsměvem rovnou za ní. "Dobré odpoledne, Lady... eee" začala jsem, jenže pak jsem si uvědomila, že i když jsme ji ve smečce už viděla a znala jsem její postavení, neznala jsem její jméno a ani jsem se s ní nikdy nebavila. Snad nebyla jedna z těch, které by si tolik zakládaly na dobrých způsobech. No nevadí, stejně jsem nemohla říct nic lepšího. "Promiňte, ale nejsem si jistá jak se jmenujete."

Jako se blížilo, všechno okolo začínalo ožívat a kvést a svět se opět probouzel po zimním spánku. Bylo to úžasné. Viděla jsme tohle kouzlo už tolikrát, ale nikdy mě neomrzelo. Každý rok, skoro jak hodinky, s tajícím sněhem přicházely drobné rostlinky, které odvážně vystrkovaly hlavičky zpod sněhu a pohlížely na svět. Jaro bylo cítit i ve vzduchu. Co víc si mohla vlčice jako já přát? Už hodnou chvíli jsem courala po nihilském území a jen obdivovala krásy krajiny. Život byl krásný. Nikdy se nenechal zničit, vždy si našel cestu jak se vrátit, i když se svět předtím zdál už dočista mrtvý. Obdivovala jsem přírodu a jak úžasně to uměla zařídit.

Už jsem okolí znala, takže jsem dobře věděla, kudy se co nejrychleji dostat z lesa. Ale nebylo kam spěchat, takže jsem prostě vyrazila vycházkovým tempem a přizpůsobila se druhé vlčici. Brzy jsme se dostaly z lesa. Zatím jsme šly v tichosti, ale tak jsem to nehodlala dlouho nechat. Na jednu stranu jsem nechtěla moc vyzvídat, sotva jsme se potkaly, ale na stranu druhou jsem věděla, že od cizích vlků, kteří pocházeli z dálky, se můžu dozvědět tolik zajímavých věcí! Jak to jen zaonačit, aby to nevyznělo, že vyzvídám?

Vypadalo to, že Leaf se myšlenka společného výletu zamlouvá stejně jako mně. Jo, dnešek bude rozhodně super. "Louky, hmm... jedna je tady přes les na jih, ale pak bychom se musely vracet stejnou cestou, protože je tam pak už jen pobřeží a nebo bažina, kam je lepší moc nechodit, brr." Fakt nerada bych se málem utopila v bahně. bažiny byly zrádné. "Takže navrhuju, abychom odsud vyrazily na západ. jsme docela na kraji lesa a jen co ho přejdeme, dostaneme se na obrovskou louku. Pak to můžeme stočit na jih kolem kopců a nakonec bych ti mohla ukázat i kousek našeho území, když budeš chtít. nebo třeba cestou narazíme na něco zajímavého." Bylo fajn mít plán, ale mít plán ještě nutně neznamenalo, že jsme se jím musely i doslova a do písmene řídit. Hlavní bylo rozhodně si výlet užít. "Tak tedy za mnou!" zavelela jsem pak vesele a rovnou vyrazila určeným směrem. Nešla jsem moc rychle, abych jí neutekla.

Nic nebylo lepší, než prozkoumávat okolí. Teda až na jednu věc, prozkoumávat okolí s parťákem. byla jsem nadšená, že souhlasila, bylo toho tady kolem tolik, co jsme jí mohla ukázat. "Budu jenom ráda!" řekla jsme nadšeně, "a co bys chtěla vidět nejdřív? Jsou tu lesy, louky, pár zajímavých míst... na území smečky máme dokonce takovou velkou věc ze dřeva, co trochu připomíná doupě." Jo, ta věc na pobřeží mě nepřestávala fascinovat. Zajímalo by mě, jak se tam dostala a co to vlastně bylo zač. "Pak jsou kousek odsud i bažiny. A nebo takový zajímavá průrva." jen ať si Leaf vybere, já byla víc než ochotná ukázat jí kterékoli z těch míst. Tenhle den se zatím vyvíjel lépe, než jsem čekala.

Nečekala jsem, že by takové nevinná otázka vedla k takovému dlouhému vyprávění. "Aha, to je mi líto," řekla jsem, "myslím, že žádné vlče by si nemělo projít ničím takovým." Byla jsem ráda, že se z takové smečky dostala. Někteří vlci uměli být pěkně zvrácení a krutí kvůli takovým hloupostem. Kdyby to bylo na mě, změnila bych to. jako malá jsem si to často přála, když jsme od rodičů a známých slýchala historky. Každý vlk si zasloužil mít domov, přátele a milující rodinu. Ale věděla jsem, už dávno jsme si uvědomila, že jedna vlčice je na změnu celého světa málo. "Tady v Norestu snad žádná taková smečka není, nebo o tom alespoň nevím. zatím jsme tu potkala samé fajn a přátelské vlky." A to jsem tu byla už dlouho a potkala hodně vlků. Rozhodla jsem se ale radši změnit téma. "A... když jsi říkala, že tu nejsi moc dlouho, chtěla bys tu trochu provést? Docela se tu vyznám, alespoň teda v okolí naší smečka."

Chvilku jsem na něj koukala a přemýšlela o tom, co řekl. Ať už byl nebo nebyl dobrý lovec, rozhodně tu odpověď dost promyslel. Nebylo to prosté ano nebo ne, z čehož jsme nabyla dojmu, že o tom musel přemýšlet už dřív. "Aha, jasně," kývla jsem chápavě. "No, ono je to asi jedno, dokud se dokážeme uživit." Znova jsem se ohlédla na rozhrabanou zem. Už jsem neměla náladu dál trápit místní myši a lovit, když na mě někdo koukal, bylo taky divné. Byl čas vyrazit zpátky domů, vrátit se sem budu moct kdykoli. Znova jsme se na Cirilla usmála, byl to docela fajn vlk, třeba se ještě potkáme. "Tak já už půjdu. Zatím se měj a naviděnou." A už jsme si to hopkala pryč.

Usmála jsem se. "I kdybychom cizince nevítali, stejně jsme dost daleko od hranic, než aby někomu mohlo vadit, že tu jsi." Také se mi přístup mé smečky zamlouval. byla jsem toho názoru, že když se cizinci mohou trochu projít po území a seznámit se s jejím fungováním, pomůže jim to rozhodnout se, jestli se jim u nás bude líbit, místo aby se přidali a pak zjistili, že udělali chybu. "A ty do nějaké smečky patříš?" Zeptala jsem se. "Nemyslím nutně tady, klidně do nějaké mimo Norest." Vždycky jsem se ráda dozvídala něco o jiných kulturách.

Nešel vyzkoušet mé úžasné lovecké taktiky. Trochu mě to zklamalo, když jsme si to uvědomila. Ale já nikdy nevydržela zklamaná dlouho. "Ty budeš určitě dobrý lovec, že jo?" řekla jsem. Kdo ví, proč mě napadlo zrovna tohle, nicméně jsme si tím teď byla jistá. Určitě byl. A myši už taky alespoň jednou lovil, podle jeho vlastních slov. Nicméně dokud byl tady, nehodlala jsem ve svém lovu, tedy spíš ve svém prohrabávání se sněhem, pokračovat, protože jsme si u toho připadala trochu hloupě. takže jsem si kecla na zadek a místo toho se věnovala svému společníkovi.

Vzala jsme to jako pobídku, abych mu vysvětlila, co že to vlastně dělám. "Není to tak složité," řekla jsem nadšeně. "Jen musíš poslouchat a když slyšíš myš, tak skočíš a snažíš se ji trefit. Jako to dělají lišky." Rozhlédla jsme se okolo, "no a nebo se je můžeš pokusit vyhrabat, když najdeš noru, ale to je pracnější, hlavně když je teď zem zmrzlá." Fakt to nabylo nic složitého, tenhle vlk by to určitě zvládl taky, i když o tom slyšel poprvé nebo co to říkal. Hleděla jsem na něj s očekáváním, že to teď půjde vyzkoušet. Každý se přece rád učil nové věci, ne?

Na to jsem kývla: "Jo, obvykle to funguje, ale chce to trochu cviku." A taky bylo lepší poslouchat a pak do sněhu po hlavě skočit, jak to dělaly lišky, místo abych rozryla celé okolí. Ale já se přece nesnažila nic ulovit, jen jsem si chtěla užít sněhu. "Tak to mě těší!" odpověděla jsem s úsměvem. Měla jsem se taky představit celým jménem? Nikdy nedokážu odhadnout kdy se to hodí a kdy ne. Bylo to teď správně? Ale už jsem ho nechtěla opakovat, stejně jsem si nemyslela, že by si ho kdokoli z těch, kterým jsem ho řekla, zapamatoval celé. "A co tě sem přivádí?"

Neměla jsme o vlkovi ani ponětí, takže když na mě promluvil, ztuhla jsem s tlapou ve vzduchu a čenichem u země, jako by mě snad přistihl při něčem zakázaném. rychle jsem se ale vzpamatovala a hned se pustila do předstírání, že jsem tu nedělala vůbec nic. "Eeeh, vůbec nic?" odpověděla jsem. Neznělo to však příliš přesvědčivě, protože jsme byla celá od sněhu a moje okolí bylo rozryté, jako by se tu přehnala armáda divokých prasat. "Jen jsem se snažila chytit nějakou myš," zkusila jsem to znova, tentokrát popravdě. "Já jsme Brisa, mimochodem!"