Príspevky užívateľa

Tak ten názor jsem s ní rozhodně sdílela. na druhou stranu bylo jen málo počasí, která by se mi nelíbila. Jsem nenáročná vlčice. Přikývla jsem. "Vím o dvou, ale dost možná jich bude víc. Jedna je na západě odsud, pokud se nepřestěhovali, nebo nějak tím směrem. A když tady přeběhneš tenhle les, tak se dostaneš na území Nihilu, do kterého patřím," řekla jsem. "A nikomu vadit nebude, pokud náhodou překročíš hranice. Kdokoli, kdo nemá nepřátelské úmysly, je u nás vítaný." Přístup naší smečky se mi líbil. ještě se mi nestalo, že bych třeba jen na vteřinu litovala, že jsem se k Nihilu přidala. "Brisa Hasta Rika-Sanginea," představila jsem se také, "Ale říkej mi Brisa. Ráda tě poznávám."

Naprosto netečná k faktu, že už tu nejsem sama, jsme prohopsala kolem hromad sněhu a našla si hezké místečko, kde jsem se pustila do hrabání. Čich mi napověděl, že se tu pod sněhem skrývají myši, tak proč jim pro zábavu trochu neztížit život? Nechtěla jsem žádnou ulovit, to ne... pokud tedy nějaká nebude natolik hloupá, aby mi vběhla přímo do tlamy. Chtěla jsme si jen zpříjemnit den trochou té obyčejné zábavy. prosté radosti byly často ty nejlepší a nic se nevyrovnalo pocitu, když vlk zabořil čenich do sněhu a snažil se prohrabat napůl zmrzlou zemí.

A tak jsme po pozdravu chvíli obě pily v tichosti. To ale netrvalo dlouho. nepatřím sice mezi vlky, co se hned vybavují s každým a nedají si pokoj, ale i tak jsem tu nevydržela stát a tvářit se, že tu druhá vlčice není. Sotva jsem se napila do sytosti, zvedla hlavu od vody a olízla si mokrý čenich, už jsem se na ni otočila. "Dnes máme hezké počasí, že? A i tohle místo je kouzelné, občas bych nevěřila, co všechno můžu najít jen kousek od hranic naší smečky." jak jinak začít rozhovor s cizinkou, než trochou toho planého tlachání? Věděla jsem, že ona není z Nihilu a nebo se přidala teprve nedávno, ale ráda jsem poznávala všechny možné vlky.

Tolik krásných míst, která jsem ještě neprozkoumala, a přitom byla na dosah tlapky. Stačilo překročit hranice, projít lesem a už z daleka jsem slyšela zurčení říčky, která slibovala chladivé osvěžení v podobě doušku vody. Byla zvláštní, že nebyla úplně zamrzlá. Zima dřív nebo později dostihla i rychle tekoucí vodu a nutnost prorazit led, když chtěl jeden svlažit hrdlo, byla doslova na denním pořádku.
Ale nebyla jsem tu sama. Vítr vál špatným směrem, přesto jsme měla pocit, že jsem zaslechla někoho promluvit, a když jsem se k řece přiblížila, spatřila jsem bílou vlčici. "Dobrý den!" pozdravila jsem, než jsem se sehnula k vodě, abych se napila.

Takhle daleko od území smečky už jsem dlouho nebyla. Co jsem se přidala do Nihilu, cestovala jsem méně, i když jsem pořád trávila dost času za hranicemi. Na tohle místo jsem zavítala poprvé a rozhodně jsem tohohle výletu nelitovala. Spíš naopak, mrzelo mě, že jsem ho neobjevila dřív. Bylo tu krásně. Krajina pod sněhem vypadala vždycky tak kouzelně, a co víc, líbilo se mi, jak krásně v něm splývám s okolím. Takové drobnosti usnadňovaly život obzvlášť když jsem si chtěla ulovit nějakou tu svačinu. Teď jsem ale lovit neplánovala, vše, po čem jsem toužila, byl pěkný výlet. Je hezké, když plány vycházejí.

"Dává to smysl." když jsem nad tím přemýšlela, musela jsem souhlasit. "Proč by někdo chtěl to, co už má, nebo toho má hodně?" Když jsem měla hlad a neměla jsem žízeň, šla jsem lovit, nešla jsem se napít. Stejná logika se jistě dala aplikovat i na jiné aspekty života.
Nedokázala jsme si představit, jak by se nějaká vlčice mohla zamilovat do vlka, kterého popsal, a mít s ním rodinu. "Je to možné, ale i tak je složité si představit, jak se někdo může tak změnit." Tohle téma mi přišlo takové... smutné. Možná jsme nic takového nezažila a vyrůstala jsem v milující rodině, ale i tak jsem musela soucítit s vlky, kteří takové štěstí neměli. Kým bych byla, kdyby byla má rodina jiná? Kým by byli oni, kdyby měli stejnou rodinu, jako já? Život dokázal být někdy nepředstavitelně zamotaný.
Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět. Muselo být strašné, nemít domov, ale... "Možná najdeš takové místo tady?" usmála jsem se na něj s nadějí v očích.

Doufala jsem, že se dozvím víc, ale i málo stačilo. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se na něj. "Občas to prostě jde pomaleji, však se nic neděje." Měla jsem pocit, že ho to trápí, ale v mých očích nešlo o zas takový problém. on se to časem naučí a jednoho dne bude na svou magii hotový expert. tak to přece bylo vždycky, ne? "Určitě, i když si na to teď už asi nevzpomenu," řekla jsem. Popravdě jsem se nikdy nesnažila nějak extra vědomě zlepšovat a zpočátku mi učení se ovládat magii připadalo jako jedno velké tápání v temnotě. "Většinou pomůže si od ní dát chvíli odstup a dělat něco jiného. Můžeš zkusit jiný přístup a uvidíš, jak bude fungovat." zavrtěla jsem ocasem. "Ale rozhodně se tím netrap. I třeba já se se svou magií pořád učím a objevuju nové věci, o kterých jsem předtím nevěděla. někdy je prostě potřeba trochu experimentovat a zkusit něco nového."

Nad jeho slovy jsem se musela na chvíli pozastavit. Každý touží po tom, čeho má málo? "Vidíš..." začala jsem pomalu, "takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, to dává smysl." Chvíli jsem jen poslouchala tomu, co říkal. "Je zvláštní, že spolu někdy skončí naprosto odlišní vlci, že jo?" Moc a klid a mír, to podle mého nešlo moc dohromady. S mocí se musel jeden buď narodit, nebo si ji vydobýt a s mocí přicházela zodpovědnost, nebo tak nějak. "Ale máme říkala, že moje prababička byla podobná. Brala svá vlčata spíš jako vojáky a vyžadovala od nich naprostou poslušnost." Byla jsem ráda, že jsem tu vlčici nikdy nepotkala.
"Když říkáš, že jste hodně cestovali, měl jsi někdy nějaký domov? Vím, že jsi řekl, že jste nikde nezůstali dost dlouho, ale myslím jakože místo, které se ti při tom slově vybaví." Nechtělo se mi věřit, že by tenhle vlk skutečně strávil celé vlčeství cestováním. Já možná cestovala ráda, ale většina mých nejkrásnějších vzpomínek stejně pocházela z časů, kdy jsme s bratrem byli malí a teprve jsme poznávali okolí našeho doupěte. Tenhle vlk přece musel mít něco podobného... nebo ne?

Já se hlásím :3

To si piš, že ano! pomyslela jsme si vesele a nahlas už nic neodpovídala. Potěšilo mě, že mi věří, ačkoli jsem musela uznat, že to bylo trochu neuvěřitelné. Ale bylo to tak, vlci tady byli prostě fajn. Nebo jsem měla opravdu velké štěstí. nemohla jsem se dočkat, až mu ukážu Nihil, který byl teď mým domovem. "Víš, když rád cestuješ a objevuješ, je to nuda zůstávat dlouho na jednom místě, pořád s těmi samými vlky. Měli jsme hezký domov, ale já vždycky tak nějak chtěla poznat i jak žijí jiní vlci a jaký je svět." Hlavně když jsem byla mladá, sotva dospělá vlčice. Teď už jsem uměla ocenit i trochu klidu a nudy, odpočinek měl v životě své právoplatné místo stejně jako zábava a shánění potravy.
"Já nevím," přiznala jsem. "Občas mi chybí, ale můj domov je teď tady a dost možná se za ty roky už všechno změnilo, moje rodina se přestěhovala, bratr si třeba někoho našel a je v jiné smečce... spíš bych ráda věděla, že se mají dobře a jsou spokojení, ať už dělají cokoliv. myslím, že to by mi stačilo." kdo ví, jestli bych domů vůbec trefila. Bylo to daleko a svět se také měnil, navíc by to znamenalo, že musím opustit svou smečku a přátele tady. jak bych vysvětlila třeba Altairovi, že odcházím a kdo ví, jestli se ještě někdy vrátím? "Nedokážu si předsatavit, že bych neměla jedno stálé místo jako domov... i po cestě je hezké mít se kam vracet," přiznala jsem, když zmínil, jaké to bylo za jeho vlčeství. vedla jsem ho od říčky směrem na jih, přes rozlehlou louku.

"Myslím, že jsem ráda, že jsem tyhle dvojnožce nikdy nepotkala," otřásla jsem se, "To jsi měla vážně štěstí a... je mi líto, co vám provedli." každý vlk by měl mít bezpečný domov, kde je v bezpečí a kde mu nikdo neubližuje. radši už jsem se na nic dalšího neptala. Těchto pár vět mi bohatě stačilo, abych si o těch bezsrstých dvojnožcích udělala obrázek a byla si jistá, že je nechci nikdy potkat. Přihodila jsem na naši hromádku ještě jednu rybu, která mi skočila pomalu do tlamy, a kývla, "taky myslím. takže půjdeme." Byl to pořádný úlovek. Tolik ryb by vystačilo na hezkou večeři pro několik vlků. teď jen jak je přepravit. Předpokládala jsem, že jsme jich prostě mohly každá pár popadnout ta ocásky a odtáhnout. Následovala jsem Nesrin na břeh.

Na chvilku jsem nechala lovu a jen pozorně poslouchala, zatímco mi kolem hlavy skočila další ryba. "Vlk a ovce?" zopakovala jsem, jestli jsme slyšela dobře. Tak to byla divná představa, ale proti náboženství... Nakonec kdo ví, jak vypadají bohové. Já teda rozhodně ne. Já jen věděla, že pokud bohové skutečně existují, nebudeme je mít jen my vlci. Chňapla jsme po další rybě, protože vyskočila až příliš blízko mé tlamy, ale vyklouzla mi a spadla zpět do vody. "Aha, to... je mi líto." odpověděla jsem jí, "tomu pak rozumím, ale copak se jim nedalo i nějak utéct? Vždycky musí existovat i jiné možnosti, než je smrt. ty jsi třeba teď tady a taky tě nikdo nevězní, ne," další ryba už mým čelistem neutekla a brzy letěla na břeh k ostatním. "To je pravda, vždycky se dají sníst, i když jich na to bude škoda. Ale lepší, než když jich přineseme málo," souhlasila jsem s ní. Už se nám úlovky začínaly docela hromadit, za chvíli budeme muset řešit, jak to všechno odnést zpět.

Zvedla jsme hlavu z vody, abych jí mohla odpovědět, "to je ten Kin... něco, o kterém jsi před chvílí mluvila?" Bylo zajímavé, jak moc se měnily tradice a zvyklosti, když se vlk podíval na jednotlivé smečky. Docela mě zajímalo, jestli mi Nesrin k tomu jejich bohovi neřekne něco víc. "V naší smečce jsem žádnou víru neměli, akorát mi máma vyprávěla, že babička pocházela z rodu, který běžně používal nástroje a kde měli všichni křídla. dala mi tu věc, kterou mám na zádech. Ale jinak nevím, kolik je na tom pravdy." Když mluvila ona, také jsem měla potřebu se o něco podělit. Jedna věc mi ale nedávala smysl: "Vysvobození od čeho? Vždyť život je fajn, nechápu, proč by od něj bylo potřeba osvobodit."
tentokrát jsem měla na další rybku připravený plán. sotva skočila nad hladinu, použila jsme proti ní magii a zvedla ji výš, abych měla víc času ji chytit. A zadařilo se. Jenže co teď s ní? Moc jsem se neměla k tomu ji zabít, tak jsem ji zatím odnesla na břeh, dost daleko od vody, aby se nedoplácala zpátky. I kdybychom ji nakonec pouštěly, chvilka na vzduchu jí snad neublíží. Vrátila jsem se do vody a zkoušela štěstí znovu, dál jsem si při tom pomáhala magií. několik ryb mi uteklo, ale chytila jsem ještě jednu, která také skončila na břehu. "Nevím. Řekla bych, ať jich vezmeme radši víc, ale zas je mi líto je zabíjet, pokud už nebudou potřeba..." při nejhorším se daly sežrat...

S tím jsme nemohla nesouhlasit. "Taky je to pro mě trošku nezvyk," přiznala jsem, "a to jsem tu už nějaký ten pátek. Neslyšela jsme o žádné jiné smečce, která by měla podobnou tradici." Ale docela se mi líbila, byla taková... originální a jméno hned znělo honosněji, když se před něj přidal titul. Dáma Brisa Hasta Rika-Sanginea znělo líp, než jen celé mé jméno. na její sdělení jsem kývla, "tak uvidíme, jestli je najdeme." Čím déle jsme se brouzdala vodou, tím víc jsem si na ni zvykala a ignorovala skutečnost, jak je studená. ne že by nebyla ledová, ale když se v ledové vodě máčíte dost dlouho, tak trochu vás to připraví o cit v tlapkách. A opravdu tu ryby byly! Jedna vyskočila hned před Nesrin. fascinovaně jsme sledovala, jak okamžik plachtí nad hladinou, než opět zmizela ve vodě. Skutečná létající ryba. Tak trochu jsem o jejich existenci pochybovala, když jsme o nich slyšela poprvé. bylo kouzelné vidět je naživo. takový pohled se neomrzí. "Bude, ale jeho Veličenstvo určitě ví, co dělá a neposlal by nás zabíjet zbytečně." Šmejdila jsme čumákem pod vodou a brzy se poštěstilo i mně, ryba mi vyskočila hned u hlavy. Chňapla jsem po ní, ale byla příliš rychlá a mé čelisti sklaply na prázdno. neměla jsme s lovem ryb mnoho zkušeností, obzvlášť když tyhle uměly i létat.

"To je škoda," řekla jsem, "ale tady se to určitě napraví, vážně jsem ještě nenarazila na nikoho, kdo by fajn nebyl." opakovala jsem se, ale chtěla jsme o tom vlka opravdu přesvědčit už proto, že vypadal, že o mých slovech možná malinko pochybuje. Možná si to jen potřeboval ověřit v praxi, těžko říct. "Já? Ne, ale už tu chvíli žiju. Narodila jsem se daleko odsud, ale už jsem doma nějaký ten rok nebyla. byla tam docela nuda." Odešla jsem za dobrodružstvím a našla jsem si nový domov, se kterým jsem byla spokojená. Copak asi teď dělali rodiče? A bratr? kdo ví. Snad se měli dobře.
Potěšilo mě, když s mým návrhem souhlasil. usmála jsem se a rozhodně neztrácela čas, protože jsem zavelela: "tak tedy za mnou!" a už jsme si to štrádovala směrem na jih.