Príspevky užívateľa

"Ve skutečnosti je to dáma," zazubila jsme se na ni, ale bylo mi docela jedno, že se spletla. Však já také měla problém si na tuhle změnu zvyknout i když mě těšilo, že jsme byla povýšená. Usadila jsem se vedle ní na břehu a zadívala se na vodu. "Doufám, že jsme tu správně. nevím, jam ty, ale já netuším, kde ty potvůrky žijí." Ryby s křídly. Pokud nic jiného, jejich lov bude přinejmenším zajímavý. Do vody se mi moc nechtělo, už nebylo právě nejtepleji, ovšem povinnost je povinnost, takže jsem vykročila za ní a už se máčela také. Začala jsem rejdit čenichem ve vodě a chodit sem a tam, abych nějaké rybky vyplašila. měly by skákat nad hladinu, když se snaží uniknout před predátory, ne? nelítaly přece pod vodou. "To samozřejmě. Navíc i kdybychom je nezabily, stejně by nejspíš umřely."

Vždycky jsem byla pro dobrodružství a o to líp, když to pro jednou mělo být něco prospěšného pro smečku. Sice jsem tak docela nechápala, proč musíme rybám utrhat křidýlka, když jsme je neplánovali sežrat, ale tak vedení smečky snad ví, co dělá a neposlali by nás týrat nebohé rybky jen tak bez důvodu.
Mířila jsem k vodě. Alespoň na to nebudu sama, což bylo dobře, protože jsem s lovem ryb neměla zrovna moc zkušeností a voda nebyla můj element. U řeky jsem někoho zahlédla. Vlčice mi byla matne povědomá, ale nedokázala jsem si vzpomenout, dokud jsem se nedostala blíž, "paní Nesrin, jestli se nepletu?" zavolala jsem na ni. "Pokud se nepletu, máme lovit ryby spolu." Nebyla jsem si jistá, jestli si mě bude také pamatovat, už to bylo nějakou tu chvíli, co jsme se poprvé potkaly a od té doby jsme se nebavily.

Však už taky pěkně vyrostl. Asi by mě překvapilo, kdyby mi řekl, že stále pořád jen sedí doma a nikam nevyráží, jen co je pravda. Znova jsme se zasmála, když mi položil otázku, "no jak se to vezme. Asi něco dělám špatně, protože pořád narážím na tuláky a jen výjimečně na někoho z Nihilu, i když se pohybuju tady poblíž. Ale to nevadí, je fajn poznat kohokoli." Při pohybu po území jsem sice potkala pár Nihilanů, ale že bych se s někým víc bavila od našeho posledního setkání? Nebyla jsem si jistá. "A co tvá magie?" zeptala jsem se, protože jsem byla zvědavá, jaké udělal od posledně pokroky.

Viděla jsem, že s přestal usmívat a i mně zmizel úsměv z tváře. Stalo se snad něco... špatného? Mohla jsem tomu mladému vlkovi nějak pomoct nebo poradit? jenže pak se znova usmál, takže jsem to nechala být. Pokud se něco stalo a on o tom bude chtít mluvit, začne sám. "Určitě zas bude líp," odpověděla jsem a také se znova usmála, "co se mě týče, život je pořád stejný. cestuju, objevuju, sem tam se zdržím na území, potkala jsme pár zajímavých vlků... však víš, jako obvykle," pokrčila jsem rameny. Nebylo moc o čem bych mu mohla vyprávět, můj život byl jaký byl a já s ním byla spokojená. "Už jsi se byl podívat za hranice smečky na vlastní tlapku?" zeptala jsme se zvědavě. Byl už docela velký, pochybovala jsem, že by ho rodiče (které jsem mimochodem stále neznala) drželi doma.

Vypadal, že o tom přemýšlí. Doufala jsem, že by se ke smečce i mohl přidat, ráda bych tam měla nového známého. nejsem zrovna vlk samotář, mám ráda společnost a tenhle vlk byl nejen sympatický, ale působil i mile. Radostně jsem zavrtěla ocasem. Jeho nedůvěra a pochybnosti mi naprosto unikly, nejsem zas tak všímavý vlk, když na to přijde a i kdybych si toho všimla, nejspíš bych tomu nevěnovala pozornost. "Jsou opravdu tak přátelští. Ale ještě jsem tu nenarazila na nikoho, kdo by přátelský nebyl. Ani ve smečce, ani mimo ni." Jo, mohlo to znít trochu neuvěřitelně, ale bylo to tak. "Jestli chceš, klidně tě tam doprovodím," nabídla jsem mu.

cestovatel ano, dobrodruh ne. Škoda. Ráda bych si poslechla nějaké historky z jeho cest. Ale třeba na to taky nakonec dojde, vždyť i když nevyhledával dobrodružství, bude mít určitě o čem vyprávět. O cizích krajích a tak podobně, například. Sledovala jsem jeho pohled na okolní les. Ano, bylo tu krásně. Po smrti Sintare už tady nebyl nikdo, kdo by mě tu držel, snad jen Nihil samotný, ale stejně jsem se tu já, cestovatelka a dobrodružka rozhodla zůstat. To už o něčem muselo vypovídat, no ne? přikývla jsem, "to je. Spousta zvěře, smečky i vlci okolo. navíc je tahle oblast obrovská." Kývla jsem i na jeho další otázku, "nejsme úplně, no, typická smečka. Spíš taková liberálnější, řekla bych. Ve smečce panují dobré vztahy a i tuláci jsou na území vítaní, takže kdyby ses chtěl přijít podívat na území nebo třeba poznat pár členů, myslím, že yb to nebyl problém."

Dobrá otázka. Zamyslela jsem se nad tím, ale teď jsem si nebyla jistá. Pokud o tom v pravidlech něco bylo, stihla jsme to zapomenout. "Myslím, že ne. Navíc bývám mimo území spíš často, než dlouho, ale zatím to nikomu nevadilo." Nihil měl i tak docela mírná a rozumná pravidla. "Nevidím důvod, proč by to měl být problém," přiznala jsem, "která smečka chce vlka, kteří jen sedí na zadku a nikdy nic nedělají?" Každý vlk potřeboval trochu svobody, to byl můj názor.

Seděla jsem na kraji útesu a sledovala vítr. kroutil se a měnil se, hrál magické představení, které jsem viděla jen já sama. Přiměla jsem ho změnit tvar a vzít na sebe podobu velkého, okřídleného tvora, který se párkrát prolétl kolem, než se rozplynul. Z mých her mě ale vyrušil hlas. Známý hlas. Ohlédla jsem se a na tváři se mi objevil úsměv, když jsem zahlédla známého světle modrého vlka. "Ahoj!" zavolala jsem na něj také, zvedla se a popošla pár kroků směrem k němu. To jsme asi neměla dělat, protože to málem vyústilo ve srážku. Jeho omluvě jsem se zasmála a nic si z toho nedělala, "to je v pořádku. Ráda tě zas vidím, Altaire. jak jde život?" Páni, ten vyrostl od doby, co jsme se viděli naposledy! Jestlipak zažil nějaké dobrodružství, o kterém by mi mohl povyprávět?

Takže byla tulák. No, to mi ani v nejmenším nevadilo. Naše smečka byla k tulákům stejně vždy přátelská. "Nerada trávím čas na jednom místě, takže většinou prozkoumávám okolí. Vždycky se tu dá narazit na něco, co překvapí, i když jsme to místo už navštívila několikrát." Vysvětlila jsem. "Zůstávat pořád jen na území smečky je nuda, i když není zrovna malé. někdy je fajn se podívat za hranice třeba poznat i jiné vlky." Já bych tedy rozhodně nemohla pořád sedět jen na území nebo chodit jen tam, kam ještě sahaly hranice. Proto mi Nihil vyhovoval, co mi bylo známo, tak v tomhle ohledu neměl žádná omezení.

Tenhle vlk mi byl docela sympatický. Vypadal jako takový pohodář. Byla jsem ráda, že jsem tu na někoho narazila a mohla jsme si s někým popovídat. "Takže jsi cestovatel a dobrodruh?" zeptala jsem se zvědavě. Přemýšlela jsem, jestli tu hodlá zůstat, nebo se jen chvíli zdrží a pak vyrazí dál. "Nechci předbíhat, ale tohle místo by mohlo být to, co hledáš. Je tu klid a zatím jsem tu nerazila jen na samé přátelské vlky. Obzvlášť naše smečka je v tomhle ohledu dobrá" Vždycky jsem byla ráda, když jsem poznala někoho ze smečky, a kdyby se přidal, měla bych v ní alespoň dalšího známého. Ale stejně jsem ho nemohla přijmout a vlastně ho ani navést za někým výše postaveným.
Přišla jsem blíž k říčce a tlapkou zkusila vodu. Hm, na koupel už byla docela studená, přesto jsem do ní vlezla a jen se brouzdala a dívala se po malých rybičkách, které přede mnou rychle prchaly. Byla škoda, že se mi tohle místo nepodařilo objevit dřív.

Přiklusala jsem ke břehu, skoro až úplně ke kraji, a zvědavě shlédla dolů. Voda se tam tříštila o skálu a plnila vzduch pachem soli a vodní páry. Vítr tu byl divoký, vlál všemi směry a tvořil ve vzduchu kouzelné obrazce, až jsem zatoužila abych měla křídla a mohla se na něj svézt. Tohle místo se mi líbilo, bylo takové... nespoutané a krásné. Bylo to místo, kde se setkávalo moře s pevninou a kde tyto dva světy bojovaly o prostor. Voda neúnavně narážela na skálu a skála odmítala ustoupit. Mohla bych se tu chvíli zdržet. Posadila jsem se, přivřela oči před podzimním sluncem a větrem a nechala vítr, ať mi cuchá srst. Na tváři mi hrál lehký, spokojený úsměv.

Takže to byl konec našeho malého výletu. Doufala jsem, že nebude poslední, že tohohle vlčka ještě někdy potkám. Možná až bude starší, abychom se nemuseli bát nesouhlasu jeho rodičů a mohli vyrazit dál mimo území a prozkoumat okolí. Taky jsem byla zvědavá, co dokáže se svou magií třeba za takové dva tři roky. Budoucnost vždycky skýtala mnohá překvapení. "Tak se měj, Altaire, zas někdy," zazubila jsem se na něj a sama taky vyrazila vlastní cestou. kdo ví, kam mě tentokrát tlapky zavedou.

S tím jsem nemohla nesouhlasit. "Já právě taky ne. Mám spíš pocit, že když už někoho potkám, tak je v tvém věku, ale většinou jak tady tam mimo území smečky potkávám hlavně tuláky." Ale vlků z jiných smeček jsem znala ještě méně, než Nihilanů, takže alespoň, že tak.
"Tak v tom případě se vrátíme," rozhodla jsem. Pravda byla taková, že já se taky měla zeptat jeho matky, než jsem ho takhle... ukradla a vytáhla za hranice. Jen jsem doufala, že z toho Altair nebude mít průšvih a neodradí ho to od dalších výletů. Já jsme tu koneckonců měla být ta zodpovědná, co se měla zeptat, jestli má výlet od maminky schválený. Nebyl ale zas tak malý, takže je možná, že si toho jeho matka ani nevšimla. Uvidíme. Vyrazila jsem tedy zpět do Hraničního lesa.

Zamyslela jsme se nad jeho otázkou a pak zavrtěla hlavou. "Umím to vypnout, když potřebuju. Navíc to není tak výrazné a je dobré vidět změny ve větru, když se plížím ke kořisti. A asi jsem si na to už zvykla." Pokrčila jsem rameny, "navíc se každá magie dá využít ve tvůj prospěch, když víš jak. Alespoň já si to tedy myslím." ne každý by se mnou souhlasil, ale já byla toho názoru, že stačí použít hlavu a něco se vždy vymyslí. Třeba Altairova by se určitě použít dala. Třeba při lovu, ale i jinak. Zasmála jsem se jeho reakci, "naprosto souhlasím! A hlavně se pak dozvíš spoustu zajímavých věcí. Napřiklad já jsem zjistila, jakou máš zajímavou magii. Navíc když jsme z jedné smečky, tak bychom se měli znát." A já byla vždycky pro nějaké pěkné dobrodružství. zahleděla jsem se zpět k lesu, od kterého jsme přišli, "tak co? Ukončíme pro dnešek výlet, nebo se ještě někam podíváme?"

No, co jsme mu na to měla říct. "Popravdě také náhodou. pravda je taková, že moje magie úplně nezáleží na tom, jestli ji chci nebo nechci použít..." jak jsme mluvila, došlo mi, že bych tuhle část měla rozvést, jinak mu nebude dávat smysl. "Totiž, já vítr nejen ovládám, ale taky ho vidím. Jako takové stříbrné pásy ve vzduchu, když někde zrovna fouká. Viděla jsem je odjakživa, takže mi nějak nedošlo, že je ostatní nevidí, dokud jsem se o nich s někým nechtěla bavit a oni nechápali, co tím myslím." Byla jsme tehdy zhruba v jeho věku, možná o něco mladší.
"Máš pravdu, ne každý vlk je přátelský, ale málokdo na tebe zaútočí bez důvodu." ušklíbla jsem se a pak své tvrzení opravila, "tedy pokud vypadáš jako dospělý a silný vlk." Ale bylo lepší neriskovat. byla bych nerada, kdyby se Altairovi něco stalo jen proto, že by sám vyrazil na výpravu. "Ale asi je dobře, že jsi opatrný," usmála jsem se na něj, "každopádně kdybys někdy hledal parťáka na výlety, jsem ti kdykoli k dispozici."