Príspevky užívateľa

Takže naději, že bych tady potkala někoho ze smečky, jsme mohla zamávat rovnou. No nevadí. Na druhou stranu, kdybych opravdu chtěla potkat někoho ze smečky, hledala bych na našem území, ne tady. zastavila jsem kus od vlčice, abych na ni nemusela hulákat, ale zároveň abych se na ni nelepila. Trochu jsem pokukovala po jejích křídlech. už to bylo dlouho, co jsem naposledy potkala okřídleného vlka, ačkoli pro mě křídla nebyla nic exotického. Naopak, připomínala mi domov, a vlčice mi díky nim byla taková sympatičtější. "Nevadí. jen jsme si říkala, jestli jsme náhodou nenarazila na někoho ze smečky. nebývám na našem území zas tak často, tak všechny neznám." vysvětlila jsem a usmála se. "Jsem Brisa."

Tohohle vlka jsem neznala a nejspíš nikdy předtím neviděla, což mě ale vůbec nepřekvapilo, protože jsem neviděla a neznala většinu vlků. Málokdy se mi stávalo, že bych narazila na někoho známého. Vypadal ale sympaticky. "Noo... zdejší zrovna ne, pokud tedy myslíš přímo odsud, ale moje smečka má území kousek na sever," usmála jsem se, "takže ty zdejší nejsi?" ne že by tomu něco nasvědčovalo, ale připadalo mi to logické, když se zeptal zrovna na tohle. Než stačil odpovědět, pokračovala jsem, "co tě sem přivádí?"

Zvědavě jsem poslouchala jeho historku. No, on zjevně nebyl tak natvrdlý jako já, co se magie týkalo. "Takže náhodou!" shrnula jsem to, když domluvil. Tak na svou magii přicházela asi většina vlků, ačkoli se někteří určitě i přímo snažili zjistit, co mají. Fascinovalo mě to. Existovalo tolik různých magií, že bylo téměř nemožné tipnout si, kdo by mohl mít jakou. Občas jsem si říkala, jaké by to bylo mít nějakou víc speciální magii, než jen ovládání elementu. Ne že bych svůj vítr vyměnila, byla jsem prostě jen zvědavá.
Usmála jsem se, "jsem ráda, že se ti tady líbí. Já třeba hrozně ráda vyrážím na výlety. Být pořád jen na území smečky je nuda."

Tyjo, ta mlela! Vesele jsem se na ni zazubila. Byla jsem ráda, že jsem nepotkala někoho, pro koho jsou slova cennější, než zlato. Ráda si hezky popovídám. "Tak Leona ani Lunu zas neznám já, jsou z Nihilu?" Doufala jsem, že ano, i když jsem teď víc sbírala jména svých spolusmeččanů, než že bych je skutečně poznávala. A když jsem ke jménu neměla tvář, většinou jsem ho zas zapomněla, protože to bylo bezvýznamné slovo. "Já jsem taky odsud. Právě z Nihilu, no. Ale většinou pořád někde lítám, takže není divné, že jsme se nepotkali. Jsem Brisa. Brisa Hasta Rika-Sanginea." Le fluff. To bylo zajímavé jméno. "Každopádně tě ráda poznávám, Nesrin!"

Byla jsem už nějakou dobu na výletě a měla jsem pořádnou žízeň. Ještě ráno jsem měla v plánu najít kořist a něco ulovit, ale nezdálo se, že by mi štěstí dnes přálo. Už jsem to víceméně vzdala, zkusím to jindy. Tak či tak, když jsem ucítila vodu, zamířila jsem hned za ní. Na kraji lesa jsem objevila říčku. Průzračně čistá, chladivá voda přímo lákala, abych do ní ponořila čenich a kdo jsem, abych jí odporovala? Dala jsem si několik doušků a až když jsem zahnala žízeň, zpozorovala jsem cizí pach. Někdo tudy nedávno prošel, nejspíš před pár minutami, říkal mi můj čenich. Ze zvědavosti jsem po pachu vyrazila. Nemusela jsem jít daleko, když jsem uviděla cizího vlka, který měl zjevně stejný nápad jako já, protože taky chlemtal vodu z říčky. "Ahoj!" Zavolala jsem na něj.

Byla jsem nucená zastavit, když se kolem mě prohnalo stádo sobů. Dívala jsem se za nimi. Něco je muselo vyplašit. Možná tu někdo lovil, nebo něco takového. Když zmizeli, pokračovala jsem po louce dál, ale už jen chůzí, ve směru, odkud běželi sobi. Brzy jsem uviděla, co je vyplašilo. Byla tam okřídlená vlčice. Když už jsem šla jejím směrem, došla jsem k závěru, že nebude špatný nápad jít alespoň pozdravit, pokud už jsem se s ní nechtěla zaplétat do hovoru. A ani proti rozhovoru bych nic neměla. Doufala jsme jen, že ji neruším při lovu nebo něčem podobném. "Zdravím, vy jste místní?" volala jsme na ni už z dálky.

Od chvíle, co jsem se přidala do Nihilu, jsem své průzkumné výpravy začínala pomalu ale jistě přesouvat víc na východ a blíž k území. Neznamenalo to, že bych nechodila i dál, to ne, ale podstatně víc času jsem trávila poblíž území smečky. Možná jsem začínala pohodlnět.
Pokud jsem si dobře pamatovala, tahle pláň, kam jsem teď přišla, bylo první místo Norestu, kam jsem položila tlapky, ještě předtím, než jsem zjistila, že tu nyní sídlí moje stará smečka. Jak ten čas letí. Vyrazila jsem poklusem přes louku.

To bylo zajímavé. Ne nezvyklé, ale zajímavé. "Takže tvou magii ovlivňuje nejen, kolik máš energie, ale i jak se zrovna cítíš?" zeptala jsem se, abych si byla jistá, že jsem ho správně pochopila. Koukala jsem na brouka, ale ten se nehnul. Až když se ho Altair dotkl, tak se probral. Brala jsme to jako známku, že jde opravdu o obyčejný spánek, i když spuštěný pomocí magie. Když okolo mlha nebyla, šel tedy normálně probudit. "To je fakt zajímavá magie. jak jsi přišel na to, že něco takového umíš?" Já svou magii objevila náhodou. Mohla bych mu o tom povyprávět, kdyby chtěl, ale zase jsem byla až moc zvědavá a radši jsem se vyptávala, než abych mluvila o sobě. A tohle měl být výlet pro Altaira, jak jsme si teď připomněla. "A co říkáš na nesmečkové území?" zeptala jsme se s úsměvem.

Myslela jsem si, že jsem tu sama. Už jsem si chtěla začít hrát s větrnými proudy, které se prolínaly nad loukou a vytvářely krásné stříbrné obrazce, viditelné pouze mému oku, když ke mě nevyzpytatelný vítr přinesl cizí pach. Ohlédla jsem se zrovna ve chvíli, kdy na mě vlčice promluvila, a hned jsem ji přivítala úsměvem. "Ahoj!" Tuhle vlčici jsem neznala. Změna plánu, jde se seznamovat! "Ty jsi odsud?" začala jsem vyzvídat. Tak trochu jsem doufala, že by mohla být ze smečky, i když jsem z ní pach Nihilské moc necítila a mohla to tedy být náhoda, protože stačilo, aby se delší dobu zdržovala poblíž a mohla být cítit téměř jako Nihilan. Vždycky jsem ráda potkávala vlky ze smečky.

I když jsem poslouchala, co Altair říká, zároveň jsem pečlivě sledovala brouka a koukala po nějakých známkách pohybu, které by naznačovaly, že se začíná probouzet. Ne proto, že bych Altairovi nevěřila, že není mrtvý, dělala jsem to čistě proto, že jsem byla zvědavá, jak dlouho bude spát. Před mlhou, pokud tu ještě nějaká zůstala, jsem už neuhýbala ani v nejmenším. nebála jsem se jí, pokud nedokázala uspat myš, mně mohla jen těžko něco udělat. "Koukám, že už máš docela dobrou představu, pro co by se dala použít," zasmála jsem se. Altair se mi líbil, byl to takový správný vlček s dobrým srdcem. "Co myslíš, jak dlouho bude trvat, než se ten brouk probudí a odleze?" Doteď jsem ani nevěděla, že brouci taky spí, takže mě to přirozeně fascinovalo.

Nebyla jsem vlk, co vydrží sedět na jednom území. Norest byl můj domov, ale to neznamenalo, že mě pořád nelákaly dálky a možnost objevovat. Znamenalo to jen že jsem se po dobrodružné výpravě měla zase kam vrátit.
Zastavila jsem na kraji louky, zhluboka se nadechla příjemného letního vzduchu a usmála se. Život je krásný, když je co dělat a určitě má vždycky čím překvapit. vyrazila jsem přes louku na druhou stranu. tam někde v dáli se tyčilo město, které jsem se nikdy moc neprozkoumala, ale na to jednou taky přijde, jen ne dnes. Dnes jsem měla v plánu jen krátkou procházku a možná lov.

Usnul? Hned jsem se zase zazubila, to bylo v pohodě. Bála jsem se, že se s broukem stalo něco horšího. Nebylo by to poprvé, co bych potkala vlče, které mělo nebezpečnou magii, ale myslelo si, že je super a předvádělo ji. "To je dobrý!" Teď už jsem před mlhou neuhýbala, natáhla jsem se a lehce se brouka dotkla tlapkou. Koukla jsem na Altaira, který byl z mé předchozí reakce poněkud nesvůj. "Promiň, jen jsem radši opatrná a... vypadalo to trochu děsivě. Ale tohle je zajímavá magie. Vsadím se, že se s ní brzy naučíš daleko víc!" nechtěla jsem, aby se z ukázky magie pro zábavu stalo nějaké drama.

Pozorně jsem sledovala, co dělá. každý jeho krok. nejdřív něco hledal a i když jsem nevěděla co, zdálo se, že to nakonec našel. A pak se objevila mlha. "To je super!" okomentovala jsem to s úsměvem od ucha k uchu. Vždycky se mi ukázky magie hrozně líbily. Sledovala jsem chomáče mlhy, jak se plazí trávou. brouka jsme si všimla, až když se mlha dostala až k němu a když jsem viděla, co to s ním udělalo, můj úsměv zmizel. vystřídal ho znepokojený výraz. Obešla jsme mlhu tak, abych se jí nedotkla, čistě pro jistotu. "Co to s ním udělalo?" zeptala jsem se. Vypadal skoro jako mrtvý. Zabilo ho to? To byla pěkně děsivá představa.

Jeho ocenění mých dovedností mě potěšilo. Byla jsem na svou magii hrdá a nutno přiznat, byla jsem toho názoru, že s ní dokážu hodně, takže mi jeho slova udělala radost. "Děkuju! Abych řekla pravdu, nejsem si jistá. Většinou si s magií prostě hraju, když se nudím. Nevím, jestli bych to přímo považovala za trénink." Bylo to pro mě něco přirozeného, asi tak jako dýchání. Když jsem byla mladší, musela jsem se dost soustředit, abych přiměla vítr poslechnout, ale teď? Bylo to stejně snadné jako přemýšlet.
Na jeho nabídku jsem nadšeně kývla a už jsem pokukovala co udělá. Byla jsem zvědavá, s čím se ukáže.

Tak tohle bude zajímavý rozhovor. Naštěstí jsem mu tentokrát dokázala dát přesnou odpověď: "tak buď počkáš na podzim, to zhnědnou a opadají sami. určitě už jsi pod stromy viděl nějaké suché listí. No a nebo když list utrhneš a chvíli necháš, tak zhnědne sám od sebe. Ale chvilku to trvá." Pak jsme si pokusila představit to, co mi popisoval a musela jsem se zašklebit, "nezkoumala jsem je tak zblízka. Vím, že mění kůži, ale nenapadlo mě, že si tu starou někde skladují." Vždycky mi přišli spíš jako plazi, svlíkli starou kůži a pod ní jim narostla nové. Vždyť jsem párkrát i našla jejich starou, svlečenou kůži. nebo srst, jak říkal Stadley? To bylo ve výsledku asi jedno. Podívala jsem se na loď, pak zpět na vlče, "ne, Setha neznám, ale hádám, že až ho uvidím, tak si ho nespletu." Zelených vlků moc nebylo. V duchu jsem si taky udělala poznámku se městu vyhnout, ale stejně jsem nijak netoužila se do něj podívat, tak docela jsem nevěřila tomu, že bych tam na lidi nenarazila. "Hele, a ty už jsi ve smečce dlouho? Máš v ní nějakou rodinu, nebo tak?" změnila jsem téma.