Príspevky užívateľa

"Já tady zatím taky ne, i když jsem tu už dlouho," řekla jsem spíš jen tak do větru, než přímo k němu. nějací ale určitě existovali. Pravda ale byla taková, že když jsem potkala nějakého vlka, neptala jsem se hned na magii, mohla jsem tedy někoho, kdo ji neměl, potkat, aniž bych to věděla.
usmála jsem se, když souhlasil. občas se předvádím ráda. problém byl ale takový, že on vítr neviděl, takže jsem potřebovala něco vizuálnějšího, ačkoli bych mohla přimět proudy větru vířit tak, aby vytvářely zajímavé vzory. jenže z toho by on nic neměl. Rozhodla jsem se proto pro malého větrného čertíka, který se rozběhl trávou okolo nás a nabral do sebe hlínů, suché lístky a úlomky větviček. nechala jsem ho oběhnout dvě kolečka kolem a pak se rozpadnout.

"Jo, stromy jsou ze dřeva a tahle věc taky." Ťukla jsem drápkem do trupu lodi. vydal tichý tupý zvuk. Abych zjistila, jestli je ta věc dutá, asi bych ji musela praštit pořádně. "Jestli je listí...?" zprvu jsem na něj koukla nechápavě, ale pak jsem se nad tím zkusila zamyslet, "No... nejsem si jistá. je to část stromu, takže by mohli být... ale vždycky mi přišli spíš jako taková divná tráva. Akorát když zhnědnou a uschnou, tak připomínají dřevo. Možná se ve dřevo mění, nebo něco takového." To na mě byla moc složitá otázka a ačkoli jsem se snažila odpovědět jak nejlíp jsem uměla, ve výsledku mi bylo celkem fuk, jestli je listí ze dřeva. Listí bylo listí, tečka. "Jo, jsem z Nihilu a jsem Brisa, taky mě těší," tenhle vlček se mi zamlouval, i když mi začínalo vrtat hlavou, proč ze smečky potkávám jen samá vlčata. Kde byli všichni dospěláci?! "Co jsou to lidi? myslíš... dvojnožce? takoví vysocí, chodí po dvou a do předních tlapek berou všechny možné věci. A taky umí měnit svoji kůži," pokusila jsem se mu popsat druh, který jsem znala, "oni tady někde žijí?!" To nebylo dobré. většinou nás vlky neměli moc v lásce a nenechali si od nás nic vysvětlit. Nedalo se s nimi vůbec mluvit.

jeho nadšení bylo nakažlivé. Tohle bude fajn výlet, pomyslela jsem si spokojeně a usmála se od ucha k uchu, zatímco jsme kráčeli přes les směrem k louce, kterou jsem vybrala jako náš první cíl. Ta byla hned za hranicemi, nebude trvat dlouho, než se na ni dostaneme. Už jsem měla pocit, že les začíná řídnout a vidím ji před námi. "Magii? Jistěže ano," Rozhlédla jsem se po stříbrných útržcích větru, které se přelévaly, objevovaly se a mizeli okolo nás a které nikdo kromě mě neviděl. "Víš, myslím, že nějakou magii má každý. Já teda ještě nepotkala nikoho, kdo by žádnou neměl," řekla jsem zamyšleně. "Mojí magií je vítr. Hele, chceš něco vidět?" zazubila jsme se na něj.

Nadskočila jsem leknutím, když poblíž něco promluvilo. byla jsem tak zabraná do zkoumání lodě, že se mi podařilo to vlče přehlédnout, i když mu očka svítila jak dva reflektory. "Ahoj," odpověděla jsem, jen co jsem se vzpamatovala, "Jo, to teda jo." zaťukala jsem tlapkou do boku lodi, "rozhodně je to ze dřeva. teda ze stromu." Jenže co se se stromem muselo stát, aby získal tuhle podobu a navíc se ocitl tady, daleko od všech ostatních stromů. na to byl můj rozum krátký. Možná nějaká magie? "Co myslíš, jak se to sem dostalo?" zeptala jsem se vlčete.

Když jsem nad tím tak přemýšlela, možná nebylo úplně nejrozumnější vzít cizí vlče a vést ho na výlet, aniž by o tom některý z jeho rodičů věděl, ale já stejně nedělám jen rozumné věci. Mimo to, stačil jeden pohled na Altairovo nadšení a veškerá nerozhodnost šla stranou. když ho za hranice nevezmu já, udělá to někdo jiný a nebo tam nakonec vyrazí na vlastní pěst. "Kousek odsud je louka, přes tu musíme každopádně," řekla jsme mu, "pak je tam les. Půjdeme se podívat až do lesa, jo?" I les technicky vzato ležel hned vedle území smečky, ale to jsem nechtěla říkat.

Vždy, když jsem měla pocit, že už jsem prozkoumala snad všechno, jsem narazila na něco nového. věděla jsem sice že tu máme vrak lodi, ale až dnes jsem stála před ním a zvědavě si ho prohlížela. Na první pohled nevypadal zas tak bytelně a musel tu ležet už fakt dlouho, ale jedno prozkoumání zvědavou vlčicí by vydržet mohl, nebo ne? Přihopsala jsem blíž a zkusila tlapkou dřevo. bylo... suché, vybělené mořskou solí a sluncem za ta dlouhá léta, co tu loď byla. Obkroužila jsem kolem ní kolečko, dávajíc si pozor, abych se moc nenamočila, a bedlivě jsem si celou tu věc prohlížela.

Musela bych být hluchá, abych nepochopila, jak moc je z mého návrhu nadšený. Uličnicky jsem se usmála. Přecejen si ze svých vlčecích let ještě něco pamatuju, taky jsem tehdy hrozně toužila objevovat svět. "Tak vyrazíme na průzkum, co ty na to? neměli bychom jít moc daleko, aby se tví rodiče pak nezlobili, ale kousek za hranice ničemu neuškodí," mrkla jsem na něj a vyrazila směrem k hranicím. jeho nadšení mě neodradilo, právě naopak, bylo nakažlivé.

Celkem jsme se divila, že jsem na tohohle vlčka ještě nenarazila. nebo na kterékoli jiné vlče z Nihilu, protože jich tu určitě muselo být víc. "Taky tě ráda poznávám," usmála jsem se. Řekl mi víc, než že tu je sám. Když jeho matka řešila záležitosti smečky, muselo to znamenat, že má vyšší postavení. "Ano, byla. Vlastně tam chodím docela často, nerada sedím na jednom místě." A možná bych tam mohla dnes zas vyrazit. V hlavě mi začínal klíčit nápad, "chtěl by ses za hranice podívat?" zeptala jsem se. Toho vlčka to zjevně moc zajímalo, jinak by se přece neptal.

Vážně jsem si myslela, že dnes na nikoho nenarazím. Čekala jsem, že strávím odpoledne sama se svými myšlenkami. A pak se na mě vyřítilo to vlče. No dobře, říct, že se vyřítilo, bylo trošku přehnané. přihopkalo a zůstalo stát dost daleko. Po prvotním šoku nad jeho nenadálým objevením jsme se na něj vesele zazubila, "ahoj!" Musel být ze smečky, což mi vzápětí potvrdil jeho pach. "Ano, jsem z Nihilu a jmenuju se Brisa." rozhlédla jsem se, "Máš tu někde rodiče?" nepřišlo mi ideální, aby se takovýhle mrňous pohyboval okolo sám, i když Altair už nebyl úplně maličký. Mohl tu narazit na všechno možného, byli jsme už skoro u hranic.

Pandora + Kethir
https://cdn.discordapp.com/attachments/472460622286815243/706264563770720316/kethora.jpg

"Tak Lunu neznám," odpověděla jsem mu a v duchu si udělala poznámku, abych se po té vlčici potom podívala. Sice o ní nic moc neřekl, ale podle tónu, jakým o ní mluvil, musela být fajn. "O Ignisu už jsem slyšela, znám od vás jednu vlčici." Potkala jsem ji krátce po svém příchodu sem a bylo to takové dost neutrální setkání. Ujasnily jsme si, že kamarádky nebudeme, ale nebylo to ani nepřátelské. teď, když to zmínil, tak jsem byla zvědavá, jestli je ve smečce pořád. "Shiranie, myslím? Nebo nějak podobně. Je ještě u vás?"

Pro jednou jsem nikam necestovala a ani to dnes neplánovala. Chtěla jsem prostě strávit příjemné odpoledne procházkou po území své smečky, abych ho trošku poznala. na to jak dlouho jsem tu žila, jsem znala dost málo vlků ze smečky. někdy to budu muset napravit, ale nebyla přece moje chyba, že jsem pořád narážela na cizí vlky, ne? Rozhodně ne. Jsem sice společenská, ale nebudu tu pobíhat a hledat jen vlky ze smečky, to by bylo hloupé. A tak jsem si prostě užívala procházku, zabraná do vlastních myšlenek.

Anakin a Nebel
https://cdn.discordapp.com/attachments/684094851670867999/705819086612987914/hypopup2.jpg

Yungul a Jack
https://cdn.discordapp.com/attachments/684094851670867999/705807602684133478/hypopup1.jpg

Když jsem si toho vlčka prohlížela, odhadla jsem, že bude mladší, než já, i když jsem si nebyla jistá o kolik. Stejně na tom moc nezáleželo. "Jsem z Nihilu. Naše území je kousek odsud." samozřejmě když se zeptal, nemohla jsem mu tu otázku neoplatit, "ty jsi odkud? Vím, že u nás jsem tě neviděla..." jakmile jsme to vypustila z tlamy, došlo mi, že to bylo zbytečné, protože kdybych ho u nás viděla, tak by se nemusel ptát, odkud jsem. No nevadí. "Každopádně doufám, že mají naše smečky přátelské vztahy, pokud tedy nejsi tulák," myslela jsme to jako vtip, tak jsme se tomu i lehce zasmála.