Príspevky užívateľa

Plány budou muset ještě chvilku počkat, jak se zdá. Trocha dobré společnosti ale byla stejně lepší, než bezcílné bloumání po okolí. "Tobě taky!" odpověděla jsem vesele. Byl opravdu krásný den, ani mi ho nemusel přát. ne tedy, že bych byla nějaká vybíravá, co se dnů týče. "Jsem Brisa, kdopak jsi ty?" představila jsem se, stále ještě vesele. když už sem přišel, mohli bychom si popovídat.

Tohle bylo přesně počasí na takovou pěknou procházku. na druhou stranu já považovala za počasí vhodné na procházku snad každé. Vyrazila jsem na louku a jen tak pro radost prohnala pár kobylek, než jsem se vrátila k předstírání, že jsem vážná dospělá vlčice. Jaký by mělo smysl být dospělá, když bych se občas nemohla chovat jako vlče, že? Přemýšlela jsem, co dnes podniknu. Už dlouho jsem nikam nevyrazila, takže se asi vydám něco prozkoumat, to byla zábava vždycky.

Samozřejmě jsem to musela vyzkoušet. natáhla jsem tlapku a trochu nedůvěřivě ji přiblížila k plamenům, pa ji do nich úplně ponořila. opravdu, nelhal. Bylo to zvláštní dívat se na vlastní tlapku v plamenech a cítit jen docela příjemné teplo. Položila jsme ji zpět na zem. "To je pravda, vypadá to užitečně." Rozhlédla jsem se kolem, "No, ráda jsme tě poznala, ale už radši půjdu. snad se ještě potkáme." Usmála jsem se a pak se rozběhla na území smečky.

Podle toho, co řekl, byl tenhle vlk... zadaný? Nebo tak jsem to alespoň pochopila. Usmála jsem se na něj, "vždycky je fajn mít nějaké kamarády. Já tu třeba moc nikoho neznám, i když jsem člen smečky." vystačila jsem si vždy i sama, ale na tom, že ve dvou se to lépe táhne, bylo něco pravdy, i když se to nevztahovalo na vztahy. Zvědavě jsem se na něj podívala, když celý vzplanul, "tyjo, to vypadá úžasně. Nepálí to?"

Co myslel tím: "Občas ani ne"? Mít magii ohně muselo být fajn. Vždy hezky teplíčko, nemuset stát ve studeném sněhu... no, dobře, v horkém létě byla spíš na obtíž a jeden by se bál, aby omylem nezaložil požár, ale i tak mi celkově připadala fajn. "To ráda slyším. Ve dvou jsou průzkumy vždy zábavnější," usmála jsem se na něj. "Já ovládám vítr. Víceméně. prostě mám magii větru, i když asi ne úplně klasickou. Nevím, nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl stejnou magii, jako mám já." Otázka mi ani v nejmenším nevadila, Lys působil jako fajn vlk, nebyl to nikdo, u koho bych potřebovala skrývat svou magii, abych měla alespoň nějakou výhodu, kdyby se mi rozhodl jít po krku. A stejně jsem před nikým svou magii ani nic jiného neskrývala, když se ten někdo zeptal.

"To je praktická magie, hlavně takhle v zimě. taky bych ji chtěla mít," pronesla jsem procítěně. Alespoň by mi nemrzly tlapky. Ale skutečnost byla taková, že za svůj vítr bych i nevyměnila, brala bych ji spíš pokud bych mohla mít ještě jednu, pak by to bylo super. "Něco málo ano, ale pokud ty nic neznáš, mohli bychom prostě náhodně vyrazit nějakým směrem a objevovat." Co dodat, vždy jsme byla duší průzkumník.

Až teď jsem začala věnovat pozornost skutečnosti, že okolo něj sníh tál doslova před očima, "máš magii ohně, nebo něco podobného," zeptala jsme se zvědavě, když jsem zahlédla zelené výhonky zimní trávy, spálené mrazem, která doteď spala pod sněhem. "kamkoli, jen bych byla radši v pohybu. Když v tomhle počasí jeden dlouho sedí na místě, začne být zima," usmála jsem se a vyrazila za ním. Srovnala jsem s ním krok, abych šla vedle něj. "Znáš tady v okolí nějaké zajímavé místo?" zeptala jsem se. Já jich pár znala, ale třeba narazil na něco, na co já ne. Vždy jsem ráda objevovala.

To ano, bylo to zajímavé, když se nad tím jeden víc zamyslel. Já vídala podobné vlky už od útlého mládí, takže mi to tak neobvyklé nepřipadalo, ale byla pravda, že někteří vlci opravdu nabývali zajímavých tvarů. "Myslím, že ten zdroj bude mít pravdu. Mně ještě nikdo neřekl, jak se to tady jmenuje, takže si tím jistá být nemůžu, ale Norest, to zní... pravděpodobně." Aha, já byla členkou smečky a bydlela jsem tu, on sem sotva přicestoval a už věděl víc o místním území, než já. No dobře, možná ne přímo o území, ale alespoň znal něco, co já ne. "Obávám se, že na tom se tedy neshodneme," odpověděla jsem s úsměvem, "svět je velký i pro nás. I kdybychom se mohli pohybovat seberychleji, nikdy se během života o světě a o ostatních nedozvíme víc, než pouhý zlomek skutečnosti." Tahle debata mě bavila. jeho názor jsem považovala za zajímavý, ale stejně jsem měla vlastní pravdu, pro kterou jsem měla logické odůvodnění. "Ovšem pokud vy sám považujete svět za malý, jen těžko můžu cokoli říkat k vašem názoru a... osobní zkušenosti?" naklonila jsem hlavu na stranu, jak jsme zvažovala to slovo. Mohl vůbec mít nějakou osobní zkušenost s velikostí světa? takhle podáno to znělo trochu přitažené za chlupy. Ovšem poslední větou mě zmátl. nejspíš jsme víceméně chápala, co tím myslel a co chtěl říct, ale pokud by po mně někdo chtěl, abych mu to vysvětlila, nedostalo by se mu z mé strany ničemu jinému, než tupému pohledu.
"Tohle myslíte?" Vytáhla jsem tyč, která mi doteď visela na zádech, z postroje, nadhodila si ji v tlamě a pak ji zapíchla do země mezi nás, abych mohla mluvit. "To nepatří k naší kultuře, dostala jsme ji od jednoho vlka, kterého jsme potkala na cestách." Nebo jsem ji možná našla, bylo to už dlouho a mé vzpomínky byly poněkud mlhavé. "V mém rodu se kov používá spíš na výrobu šperků, než zbraní. Babička razila filosofii, že nejlepší zbraní vlka je bystrý rozum a tesáky." Dědu jsem nikdy nepoznala, ale ten prý zase dával přednost magii. "Ale... hádám, že ve vaší kultuře jsou kovové zbraně běžné. Možná jsou i odznakem příslušníků?"

Poznávání členů smečky tedy muselo ještě počkat. "Jsem z Nihilu," potvrdila jsem jeho slova. Zvláštní, ze všech vlků, které jsem zde potkala, zatím jen Shiranie patřila do smečky, když jsem nepočítala Sintare a panovníka Nihilu. Sintare jsem znala už z dřívějška. kde byl asi konec mé dávné kamarádce? "A jmenuju se Brisa, těší mě, Lysane." jeho celé jméno jsem radši ani nevyslovovala, ale uložila jsem si ho do paměti. "Mohli bychom... mohli bychom se třeba projít, nebo tak něco?" sníh, na kterém jsem seděla, už mě začínal studit.

Takže to byl jen můj dojem. V duchu jsem si oddechla, že se mi nepodařilo spáchat společenský prohřešek ani ne minutu po tom, co jsem potkala někoho nového. Jestli hledal společnost, právě ji našel. Ráda jsem poznávala nové vlky. Nechtěla jsem působit příliš vlezle nebo zvědavě, ale nechtěla jsem ani, aby řeč stála, "ty jsi odsud?" Pořád jsem neznala mnoho vlků z vlastní smečky a tady jsme byli velmi blízko území, takže jsem doufala, že bych to třeba mohla napravit.

Ačkoli jsem si prvně myslela, že ten vlk přišel, protože hledal nějakou společnost, teď, když jsme ho viděla zblízka, jsem si uvědomila, že to možná byl mylný dojem. Možná jsem hledala společnost spíš já a už jsem automaticky předpokládala, že je tu tenhle vlk ze stejného důvodu. na mou obranu, stávalo se mi často, že jsem někde na někoho narazila a ten někdo se se mnou dal do řeči, už jsem to začala brát jako místní zvyk. A možná jsem také jen neuměla tak dobře číst ve vlcích. No, uvidíme. Zvědavě jsem si ho prohlížela. neuniklo mi, že sníh pod ním taje nějak rychleji, než obvykle, ale nevěnovala jsme tomu příliš pozornost. "Neruším tě? měla jsem dojem, že... tu třeba někoho hledáš, nebo tak..."

Ačkoli jsem si myslela, že jsem tu sama, nepřekvapilo mě, když ke mně vítr donesl slabý pach cizího vlka. Vítr tady na pláni byl nevyzpytatelný. Viděla jsem jeho proudy, které neustále měnily směr, proto jsem i věděla, že si touhle dobou pravděpodobně všiml i on mě. Nevadilo mi to, mám občas společnost ráda a už ze zvyku jsem věděla, že tady nikdy netrvá dlouho, než na někoho narazím. Postavila jsem se a oklepala ze sebe tu trochu sněhu, která se mi přilepila na kožich, pak jsem vyrazila vlkovi naproti, "zdravím!"

"Já jsem tu ještě nikoho příliš zvláštně zbarveného nepotkala, ale asi máte pravdu. je tedy pravda, že já jsem zvyklá na něco trošku jiného. Někdy lze poznat, že se jedná o vlka, pouze podle pachu, když potkáte některé z našich." Pravda byla taková, že nad tím Brisa nikdy nepřemýšlela. Když jí někdo tvrdil, že je vlk, věřila mu. Pokud by měl někdo potřebu lhát o svém druhu, zasloužil by si od ní tak jako tak spíš lítost, než cokoli jiného. "Tomuhle území se říká Norest? Pokud ano, tak o tom nevím. Má babička pocházela z Cirradských lesů, ale moji rodiče byli převážně kočovníci, stejně jako nyní já. nepřekvapilo by mne, kdybych tu na někoho narazila, ale příliš pravděpodobné to není. Svět je veliký, však víte." Usmála se na něj, "najít domov je věc volby stejně jako věc pocitu, ale rozumím vám." Ona sama také hledala dlouho, než si uvědomila, že už domov našla a opustila ho. A že ten domov nebyl v území, nýbrž ve vlcích. "Jistěže, každá smečka má vlastní zákony, ale prostředí Nihilu je velmi přátelské i k cizinců. Nemáme alfu, ale panovníka, každopádně pokud byste hledal smečku, která ochotně vítá cizince a respektuje všechny své členy, bez ohledu na postavení, Nihil je asi nejlepší volbou." pro mě to rozhodně nejlepší volba byla.

Prošla jsem se přes louku skoro až k moři a uložila se do trávy. ve vzduchu byla cítit vůně mořské vody. Chladu a soli se slabým náznakem rybiny. Jestli jsem za něco byla vděčná, byla tu skutečnost, že se nynější území Nihilu nacházelo u moře. Netrávila jsem tak moc času, ale i tak pro mě už vůně moře znamenala i vůni domova. Byla jsem tu šťastná a konečně jsem věděla, kam chci patřit. poslední, co mi ještě chybělo, byl nějaký životní cíl. něco, o co bych se mohla snažit. Ale to přijde samo, tomu jsem věřila.

Tak přecejen měl nějaké emoce! Sice je nedával najevo moc výrazně, ale ani ta malá změna v jeho tváři mi neunikla, protože jsem se na něj dívala opravdu pozorně. Pozorně, ale zase jsem si dávala pozor, abych nezírala, prostě jsem se na něj dívala v mezích slušného vychování, dalo by se tak říct. Podívala jsem se na sebe, pak zpět na něj, "Tak to se obávám, že bude jen shoda náhod. V mé rodině máme všechna možná zbarvení, babička byla fialovo-šedá. Mimo to míváme v rodině křídla." Byl z toho snad smutný? nedokázala jsem to říct jistě, ale chápala bych to. Kdybych něco hledala, objevila se naděje, že jsem to našla a pak by najednou zase zmizela, také bych z toho neměla radost. "A našel jste?" zeptala jsem se. "Ano, už nějakou dobu patřím do Nihilské smečky. Má území kus odsud. Kdybyste hledal smečku, věřím, že by vás rádi přijali mezi sebe."