Príspevky užívateľa

Všude okolo, ať jsem se podívala na kteroukoli stranu, se rozprostíraly skály. Stříbrný vítr se líně přeléval nad loukou, posadila jsem se tedy k jednomu ze stromů a sledovala jeho věčně se proměňující vzorce. Tohle místo se mi líbilo. něco to v sobě mělo, navléknout si tulácké boty a vyrazit, kam mě srdce táhlo. Opět jsem našla domov ve své staré smečce. Připadala jsem si svobodná a byla jsem šťastná. pro někoho štěstí znamenalo, když měl okolo sebe celou svou rodinu, pro mě to byla louka, nad kterou se proháněl vítr a kde jsem mohla bloumat ztracená ve vlastních myšlenkách. Nic jiného jsem nepotřebovala.

Došla jsme k závěru, že by mohla ocenit, když odejdu. jako vlče jsme nesnášela, když se mi chtělo brečet, ale byla jsme příliš hrdá, abych brečela před ostatními, a oni prostě nechtěli odejít a nechat mě samotnou. A nesnášela bych to i teď. Tahle vlčice to určitě měla podobně. Viděla jsem slzy na jejím čenichu. "Ne, to je všechno. děkuju." Zopakovala jsem ještě jednou a ačkoli bych se normálně představila a pokusila se zapříst rozhovor, tentokrát jsem to neudělala. "Radši už půjdu. Nashledanou." Rozloučila jsem se a klusem vyrazila směrem, kde by snad smečka mohla být.

"Ne, chvilku tu už běhám, ale je to tu obrovské." Potkal by radši nějakého domorodého vlka? Vypadal na to. Ale jinak se netvářil, že by byl z mé společnosti zklamaný nebo by se radši bavil s někým jiným, takže jsem nad tím už dál nepřemýšlela. "Přišla jsem z louky. nějakou zvěř tam určitě najdeš, ale jediný smečka, o které vím, je víc na západ. Myslím, že se jmenuje Ignisová, nebo tak nějak." Už jsem si moc dobře nepamatovala, jak to Shiranie říkala. "Je to odsud docela daleko a neřekla bych, že mají cizince v oblibě," varovala jsem ho ještě.

Kývla jsem, "Když jsem byla mladší, byla jsem členem, ale pak jsem smečku opustila. Teď bych se do ní ráda vrátila a podívala se, jestli tu ještě nepotkám některé ze svých starých známých." Bylo mi celkem fuk, že je cizí. Vždyť jsem jí taky neříkala žádné důvěrné ani příliš osobní informace. Na její popis jsem kývla, "děkuju." Takže smečka prosperovala, Sintare měla pravdu.
Neunikly mi slzy v očích cizí vlčice, protože jsem se právě dívala na ni, ale nekomentovala jsem je. Ať byla smutná kvůli čemukoli, co mi do toho bylo?

Nejistě jsme přešlápla z nohy na nohu, "Doufám, že neruším," Vypadala vážně zamyšleně, ale když už jsme s ní začala rozhovor, mohla bych v tom i pokračovat. "Nevíš náhodou, kde bych našla Nihilskou smečku?" Třeba budu mít štěstí a zrovna jsem narazila na členku. Náhody se stávaly častěji, než bychom mysleli. Nehledala jsem toho alfu tak naléhavě, ale ničemu neuškodí, když se zeptám.

Netrvalo dlouho a zahlédla jsem cizí vlčici. Tady nikdy netrvalo dlouho, než jste na někoho narazili. Nevadilo mi to, zatím tu všichni byli docela přátelští, nebo minimálně slušní. Pomalým poklusem jsem za vlčicí vyrazila. těžko říct, jestli stála o společnost, vypadala ztracená ve vlastních myšlenkách, ale bylo by neslušné alespoň nepozdravit. Držela jsem si od ní trochu odstup, "ahoj."

Jaké hezké místo jsem to zase objevila? Chyběl mi tu divoký vítr, který se proháněl tou druhou loukou, ale i tady bylo moc pěkně. Co chybělo na větru, to vynahrazovalo slunce, které mi příjemně prohřívalo kožich. Udělala jsem dobře, že jsem se rozhodla tu zůstat. Brzy se přidám do Nihilské smečky, pokud mě tedy budou chtít, a budu tu už natrvalo. Mohla bych si tu najít i nové přátele, ne jen Sintare. Setkání s mou starou známou mě pořád trochu trápilo. nelíbilo se mi vidět ji v takovém stavu. Staří bývá smutné.

Udělá z nás ze všech stáří vlky, kteří bědují nad svým osudem a litují, že budou jednoho dne zapomenuti? Poznám to jednou na vlastní kůži? byla jsem mladá, mladší, než Sintare. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že přijde jednou den, kdy si nikdo nebude pamatovat mé jméno a když jsem nad tím přemýšlela teď, ani mě to netrápilo. Možná za to mohl můj věk, možná skutečnost, že jsem nežila pro ostatní. Nikdy jsem si nepřála, aby na mě vlci vzpomínali, žila jsem současností a užívala si každý okamžik, budoucnost ať se stará sama o sebe. "Každý bude nakonec zapomenutý, takový už svět je. Je lepší se tím nezabývat," odpověděla jsem. "Pak ti řeknu tohle, každého to čeká a je to jen přirozené. Stáří není důvod ke smutku, je jen dalším krokem na cestě životem."
Nakonec jsem se usmála, "dobře, podívám se po něm. Bude pěkné být zase doma, ve staré smečce. I když už jsou v ní třeba jiní vlci a celá smečka je jinde." Nihil byl mým domovem, třebas už to nebyla ta samá smečka, kterou jsem znala. To byl tedy můj další cíl.

Radost nad shledáním vystřídal smutek ze ztráty starých přátel. Bylo to už opravdu dlouho, kdy jsem naposledy kráčela po území Nihilské smečky a bylo by ode mě pošetilé myslet si, že vše zůstane takové, jak jsem si pamatovala. Takový už je život, s tím obyčejná vlčice jako já nic nenadělá.
"Jasně, rozumím," odpověděla jsem. Asi jsem se teď cítila podobně jako ona. "Možná ne, ale to neznamená, že neexistují ti, kteří ho pořád poznají. a pro které hodně znamená." Nikdy jsem se nepovažovala za vlčici, kterou něco snadno dojme nebo rozbrečí, což jen dodávalo tomuto setkání na zvláštnosti. Bylo to podivné, setkat se s někým kdysi tak známým a vidět všechny změny, které přinesl čas. byla jsem i já o tolik jinačí, než dřív. "Nejsi stařec!" popřela jsem její slova okamžitě, ale ani já tomu nevěřila. Čas byl neúprosný, ke všem se choval stejně. Znala jsem pravdu.
"Většina z těch jmen mi nic neříká, ale ráda je poznám." Sbohem, staří přátelé, doufám, že se máte dobře a nebo jste alespoň prožili hezký život. Alespoň v to jsem mohla doufat.

Taky by mohl mít trochu slušnosti a zmoknout alespoň ze solidarity, když už pršelo. Ale jinak jsem musela uznat, že se mi ten cizinec docela zamlouvá. Choval se normálně, naprosto normálně, žádné výhružky, žádné předvádění se, žádná tajemná varování. No hurá, už jsem si začínala myslet, že normální vlci vymřeli. Tenhle měl i slušné vychování, držel si odstup, nenarušoval osobní prostor a představil se. Opravdu příjemná změna. Dobře, nejsem vybíravá, co se společnosti týče. Nevadilo by mi, kdyby se nepředstavil, hlavně že se mě nesnažil sežrat.
"Žádného? To je zvláštní. Já jsem tu chvilku a pořád někoho potkávám." A že jsou to tedy vlci, každý úplně jiný. "Jsem Brisa, těší mě." Navzdory tomu, že mi byl sympatický, mi neunikl malý úsměv, který jsme nejspíš neměla vidět. Čemupak se usmívá? Nemohlo to být nic, co jsem řekla. Mimo to mluvil, jako když by v tom lese bloudil už pěknou řádku dní. Snad se tu taky neztratím! To bych ještě tak potřebovala.

Mou pozornost upoutalo tajemné štěknutí, které se ozvalo až podezřele blízko. Prudce jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Jak jsem si mohla druhého vlka nevšimnout? Odkud to vůbec šlo? tak to půjdu zjistit.
Vyrazila jsem směrem, odkud přišel ten zvuk. Vlk byl jen kousek ode mě. první, co mě na něm upoutalo, byl naprosto suchý kožich, což bylo v dešti nemožné, pokud právě nevylezl z doupěte a nebo nepoužíval magii. Zastavila jsme kus před ním a vyčkávala. Když na sebe tak upozorňoval, zřejmě něco chtěl. "Ahoj." Každopádně ho nemusím nechat zdravit jako prvního. Třeb abude milejší, než Shiranie, neuškodilo by mít tu nějaké kamarády, nebo přátelské známé.

bylo zvláštní někoho potkat po tak dlouhé době. Opravdu jsem se styděla, že si její jméno nedokážu vybavit. měla jsem ho na jazyku a přesto mi pořád unikalo. Zajímavé bylo, že kdo jsou ti dva, které zmínila, jsem netušila vůbec. "Jo, pravda, ta je vlastně šedo-fialová. Žije tu někde taky?" Ari jsem kdysi považovala za docela dobrou kamarádku. A stejně tak i tuhle vlčici, kdybych si jen dokázala vzpomenout...
Uviděla jsem její slzu a naklonila hlavu na stranu, "řekla jsem něco špatně?" pak vyslovila své jméno a i mě se zorničky rozšířily poznáním. Sintare, jak jen jsem mohla zapomenout? ve snaze zakrýt slzy, které se i mě hrnuly do očí, jsem se zahleděla do země. "Ne, neupadlo, ty nejsi vlčice, na kterou by se dalo doopravdy zapomenout..." Opravdu, jak bylo možné, že jsem ho při pohledu na ni nedokázala vyslovit? Myslela jsem, že už nikoho ze staré smečky nikdy neuvidím. Událo se toho tolik od mého odchodu, ale teď tu stála přede mnou. "Netušíš, jak ráda tě zas vidím. Jsou tu i další ze staré smečky? Nevíš, co s es nimi stalo?" okamžitě jsem ji zahrnula otázkami.

Určitě jsme se znaly. I ona si na mě vzpomínala, jak jsem poznala z jejího výrazu i z jejích slov. Ale jméno... jméno jako by se mi z paměti docela vypařilo. měla jsme ho na jazyku, přesto se stále vzpíralo vyslovení. Byla to už opravdu dlouhá doba, co jsme se my dvě setkaly.
"Jo, před časem jsem tam žila. Ne moc dlouho a bylo to už dávno..." začínala se mi vybavovat i nějaká jména, ale žádné mi tak docela nesedělo k téhle vlčici. Darwen nebyla, to by se ten fešný vlk musel nejen hodně změnit, ale musel by teď být i opačného pohlaví. To bylo dost nepravděpodobné. "Yunikon... ne, ta vypadala jinak. Ari? Totiž Ariadne?" zkusila jsem zamyšleně. úplně to k ní nesedělo. Musela se jmenovat ještě nějak jinak.
"Já jsem Brisa. Poraď mi alespoň první písmenko." Však já si vzpomenu...

Čím víc částí tohoto území jsem poznávala, tím víc se mi tu líbilo. Nakonec bych tu mohla zůstat, je tu hezky a nikdo se mě zatím nepokusil sežrat, to mi úplně stačilo. na radu Shiranie jsem se snažila vyhýbat Igniské smečce, nutno ale přiznat, že by mi to určitě šlo lépe, kdyby se mi uráčila sdělit i kde se ta smečka nachází. Ale ne, to ji ani nenapadlo, jen mi dala to tajemné varování a šup, už byla fuč.
Déšť, který mi smáčel kožich, mi zas tak nevadil, přesto jsem ale vzala zavděk lesem a úkrytem pod korunami stromů. Než se kapky dostanou přes všechno to listí, chvíli jim to potrvá.

Z jejích slov jsem měla pocit, že právě ona do té smečky patří, ale jinak bylo její varování rozumné. "Neboj, to udělám," zamumlala jsem, když jsem viděla, jak se druhá vlčice otáčí k odchodu a bez jediného slova mizí. Z nás dvou by stejně kamarádky nebyly, na to jsme byly příliš rozdílné, takže mě její odchod nijak netrápil. I já jsem se otočila a rozběhla se opačným směrem než ona. Snad bude příští vlk, kterého tu potkám, o něco milejší, ale nakonec mohla jsem skončit i hůř, nebo ne?