Príspevky užívateľa

Jeho nadšení se mi líbilo. "Výborně. Rozcvička bude krátký běh na zahřátí a pak se trochu protáhneme. Šel jsi celou cestu sem, takže myslím, že to nemusíme nějak přehánět, ale před těžší fyzickou aktivitou je rozcvička potřeba, abychom se neporanili." Netušila jsem, kolik toho ví, takže jsem radši zopakovala i základy. "Nejdřív se proběhneme. Poběžíme jen po tomhle břehu, pomalejším tempem. Pokud bys narazil na horší terén, klidně zpomal do chůze. Tohle místo není pro běh nejlepší, ale bude muset stačit, protože tu máme jinak ideální prostředí na to, co mám v plánu." Řeka nebyla přehnaně rozvodněná a už jsme měla vyhlédnutý úsek, který bude bezpečný i pokud by se nám podařilo do vody spadnout. Doufala jsem, že umí Sol plavat, ale i kdyby ne, budu schopná ho tu vytáhnout na břeh. Nebo se to celé změní na výuku plavání, protože i to byl trénink a byla to dovednost, kterou jsem považovala za důležitou. Vyrazila jsme poklusem po břehu, tak aby mi stačil, a čekala, že se ke mně připojí.

Zdálo se, že i v tomhle si rozumíme. Nechala jsme ho mluvit a poslouchala a přikyvovala. Z toho, co říkal, jsem měla dojem, že vlastně popisuje ideální výchovu přesně tak, jak jsem si ji představovala. Byla tu však jedna věc, která se mi příliš nepozdávala. Ano, všimla jsme si, že Aikan své emoce příliš neprojevuje, ale vždycky jsem to měla za jeho povahovou vlastnost. Až teď mě napadlo, že za to možná mohla výchova. "Myslím, že to se shoduje i s mými představami," řekla jsem, když domluvil. Takovým způsobem bychom z našich potomků mohli vychovat schopné vlky, připravené pro život po všech stránkách, kteří budou také šťastní s tím, co v životě dělají. "Ale... co přesně znamená, že u sebe eliminujete emoce? Jakým způsobem?" Neodsuzovala jsme tu myšlenku. Podle toho, jak to podal, to rozhodně neznělo jako nic špatného. Pouze jsem o tom chtěla vědět víc. I tak jsem věděla, že na téma výchovy se budeme ještě bavit mnohokrát, abychom opravdu dosáhli toho, že si nebudeme vzájemně podrývat autoritu, ale na to bude čas později. Vlčata nám patrně stejně připraví situace, na které se prostě nedá připravit předem. Ah, těšila jsem se na to.

Jeho gratulace mě zahřála u srdce. věděla jsem, že bych na sobě měla pořád ještě trochu zapracovat a snažit se víc, ale sama se sebou jsem byla i tak docela spokojená. ještě víc mě potěšilo, když můj plán odsouhlasil. Měli jsme nejvyšší čas. Poslouchala jsme jeho další slova a přikyvovala. "Pokud vím, moje vlastní rodina žádné takové zvyky a tradice nemá. Soustředíme se jen na to, připravit vlčata co nejlépe pro život, a nejlépe aby měli se svou rodinou dobré vztahy. Pokud to neodporuje vaší kultuře, nevadilo by mi vychovat naše vlčata podle tvého rodu." Důvěřovala jsem Aikanovi, že bude pro naše vlčata chtít to nejlepší. Navíc on tou výchovou musel projít a teď přede mnou stál jako slušný, schopný a silný vlk, nemohlo to tedy být nic špatného. "Přesto bych ale byla ráda, kdybys mi o vaší výchově řekl co možná nejvíc." Potřebovala jsem vědět, jaký je plán. jednak, abych se tomu mohla přizpůsobil a spolupracovat, jednak abych měla opravdu jistotu. Výchova bylo něco, v čem jsme se měli shodnout a v čem budeme muset pracovat jako tým.

Na tom, co řekl, rozhodně něco bylo. "To je pravda," řekla jsem. Už to bylo dlouho, co jsme byla tulák a vzpomínky na starý život byly mlhavé, ale přesto se některé věci prostě nezapomínaly. "Hlavní rozdíl je asi že se můžeš spolehnout na ostatní, že se o tebe postarají, když se zraníš při lovu, nebo že ti poskytnou ochranu. A ty jim na oplátku poskytneš to samé. Navíc se ve smečce jeden od druhého můžeme učit." A možná by se ještě něco dalšího našlo, ale tohle mi připadalo nejdůležitější. "Času na rozmyšlenou máš víc než dost, neboj," řekla jsem. "Třeba nakonec objevíš ještě něco dalšího, co tě zaujme a chytíš se toho." Podívala jsem se na oblohu. Čas rychle ubíhal, když jsme vedli podobně zajímavý rozhovor. "Nejspíš bych se už měla vrátit," řekla jsem, "ráda tě zase někdy uvidím, Irisi."

Procházela jsem se po hranicích. Nenazývala bych to zrovna hlídkováním, protože místo abych se rozhlížela po okolí, byla jsem ztracená ve vlastních myšlenkách. Uvažovala jsem o vlastní budoucnosti. nebyla jsme už nejmladší a celý život jsem prožila tady, přesto přede mnou (a Aikanem) stálo ještě jedno velké dobrodružství s poněkud nejistým koncem. O tom jsem ale ještě moc nechtěla přemýšlet. zamýšlela jsme se nad svými povinnostmi ke smečce. Stále jsem byla plná sil, ale léta už jsem začínala pociťovat a nevěděla jsem, jak dlouho budu schopná smečce aktivně sloužit a být užitečná. Doufala jsem, že ještě dlouho. Stáří bylo svým způsobem depresivní.
Brzy ke mně však vítr přinesl cizí pach. I když... cizím bych ho tak docela nenazývala. Sice jsem tu vlčici zrovna neznala, ale hned jsem poznala, že je to matka dvou jiných vlčků, s kterými jsem trávila čas, Tea a Sola, a také družka mého přítele Dina, který ale smečku před časem opustil. Trochu mi chyběl. Přidala jsme do kroku a vyrazila za ní, abych ji náležitě pozdravila. Jak že se jmenovala? "Dámo Sasho!" zavolala jsem za ní. "Ráda tě vidím."

Bylo pár věcí, které se v Nihilu poslední dobou děly, ale nešlo o nic neobvyklého, navíc už to byly starší informace. "Momentálně ano. Ale mám dobrou zprávu, byla jsme povýšená na knížete," vřele jsme se na něj usmála. To znamenalo, že rodina už by nemusela být jen nejasný plán do budoucna, ale mohla by se stát realitou. Jenže jak takové téma načnout? Věděla jsem, že bude nejlepší mít to z krku co nejdřív, abychom věděli na čem jsme. Popošla jsme kousek stranou a položila se do trávy na menší vyvýšenině, odkud byl hezký výlet. Pokud tu strávíme chvíli rozhovorem, bude to tak pohodlnější. Kývla jsme na místo vedle sebe, aby se ke mně přidal a pokud tak učinil, přitulila jsme se k němu. "Což znamená... no, pokud bychom chtěli rodinu, mohli bychom si ji pořídit. Chtěla jsem se zeptat co si o tom myslíš."

Mířila jsem do kopců. Srdce mi plesalo radostí, že Aikana opět uvidím, ačkoli jsem se možná cítila trošku provinile, že jde opět on za mnou a ne já za ním. Za dobu našeho vztahu jsem já za ním vyrážela jen výjimečně a většinou to byl on, kdo vážil tu cestu. jednoho dne ale opět vyrazím já za ním, i když poslední dobou sem se snažila zůstávat hlavně na území a udělat trošku dojem na alfu, abych získala zpět své staré postavení, o které jsem vlastní neuvážeností před časem přišla. Už delší dobu se mi hlavou honily myšlenky na rodinu a věděla jsem, že pokud bychom ji chtěli, nemáme mnoho času. Nyní jsme však pro něj měla vítanou novinu a i když jsem věděla, že to nemusí být úplně příjemná konverzace, byla jsem odhodlaná dnes nahodit téma vlčat. Byl čas si o tom konečně promluvit jako o něčem, co bylo reálné, a ne jen další "možná" v daleké budoucnosti.
Nemusela jsem ho hledat dlouho. Už na mě čekal. Jen pohled na jeho tmavou srst a hrdý postoj vyvolal na mé tváři úsměv. Občas jsem pořád nemohla uvěřit, že se mi podařilo ulovit takového fešáka. "Ahoj, Aikane. Jaká byla cesta?" zeptala jsme se na uvítanou.

Pokud jsem něčím skutečně mohla posloužit, byly to informace. Byla by ostuda, kdybych po takové době nevěděla, jak to ve smečce chodí, ne? "Kromě rytířů už máme jen léčitele a šamany. Ale my rytíři se dělíme na normální rytíře a pak na špehy. Špehové častěji vyráží za hranice získat informace, zatímco my většinou býváme spíš na území, ale není to pravidlo. Naše funkce je vlastně docela jednoduché. Lovíme pro smečku, hlídkujeme, a kdyby bylo potřeba, budeme za smečku bojovat. Máme pravidelné tréninky a hodnosti, ale ty se většinou dost odráží od postavení ve smečce." vysvětlila jsme jednoduše. "Vlastně to zní docela prostě a ve výsledku to není nic složitého, ale tréninky občas bývají namáhavé a ne vždycky máme moc volného času." Pokud by měl otázky, byla jsem ochotná cokoli rozvést, ale jinak jsem zas tolik nevěděla, co by ho mohlo konkrétně zajímat. Já jako rytíř žila, bylo to pro mě všechno samozřejmé a už tomu bylo dlouho, co jsem se na své povolání posledně dívala očima nováčka. "Myslím, že vyzkoušet si to by i tady bylo nejlepší."

Nemusela jsem čekat dlouho. I když jsem hleděla kamsi do dáli, brzy jsem začala mít pocit, že tu nejsem sama. Že mě někdo pozoruje. Bylo samozřejmě možné, že se sem zatoulal někdo jiný, ale věděla jsem, že sem vlci ze smečky zas tolik nechodili, pokud se tedy nechtěli jen dostat na druhou stranu. Doufala jsem, že je to vlk na kterého čekám.
A nebyla jsem zklamaná. "Sole, ráda tě vidím," pozdravila jsem také a usmála se na něj. Odhodlání bylo vždycky dobrá věc. A protože jsem neznala jeho dovednosti, věděla jsem přesně, čím začít. Připadalo mi zbytečné ztrácet čas zbytečnými řečmi. Na ty bude čas později. "Výborně. Myslím, že bychom měli začít nějakou rozcvičkou," řekla jsem. "A pak ti můžu povyprávět, jak probíhá takový běžný den v životě rytíře. zní to dobře?" Už cesta sem by teoreticky jako rozcvička mohla stačit, ale chtěla jsme ho vidět v akci a získat přehled o tom, co jsou jeho silné a slabé stránky. Nebyla jsem rytířský mistr, takže jsem to viděla tak, že budeme spíš cvičit spolu, než abych přímo trénovala jeho, ale pořád jsme tu byla starší a zkušenější a měla jsem tedy nad tímhle celým zodpovědnost.

Tohle místo se táhlo pomalu celým Nihilským územím a dělilo ho na dvě části jako... no, jako řeka, která protékala loukou už nějakou tu dobu a stačila do země vyhlodat hluboké koryto. Opatrně jsem scházela po strmých březích, dávala jsem si pozor, kam šlapu, a mířila dolů k řece, která jakoby tam na mě už čekala. U té jsem se posadila, svlažila hrdlo v chladivé vodě a pak se zahleděla kaňonem směrem k moři. Doufala jsem, že řeka nebude to jediné, co tu na mě bude čekat. Existoval jistý mladý vlček, o kterém jsem se doslechla, že by měl zájem o mé povolání. Tentokrát to ovšem nebyl Teo, nýbrž jeho bratr, kterého jsem neznala zas tak dobře. Doufala jsem, že se tu dřív nebo později ukáže.

Zatoulané vlče bez rodičů, které zatím nikdo nehledal? Nedokázala jsem si představit, který rodič by své mládě prostě opustil. na druhou stranu existovaly věci, které byly mimo naši kontrolu. Možná malou Nevaeh hledali, ale zatoulala se příliš daleko. Bylo mi té malé docela líto. Bylo jen dobře, že je v dobrých tlapách. "Ahoj, Nevaeh," oslovila jsem ji, usmála se a zavrtěla ocasem, když nás Aikan představil. Čekala jsem, že se možná bude trochu zdráhat, jenže ne, nic takového! Bylo to odvážná mladá dáma. Nespěchala jsem na ni a nechala ji, ať si mě náležitě prohlédne. I já po ní zvědavě pokukovala. Pokud se její rodiče nenajdou, nepochybovala jsem, že se budeme vídat častěji, takže by bylo dobré se náležitě seznámit. Obšam její studený čenich v mém kožichu jsem opravdu nečekala. Měla jsme co dělat, abych leknutím neucukla. Tázavě jsem se podívala na Aikana, jako bych se ptala: "Dělá tohle běžně?" Mně osobně to zas tak nevadilo, vlčata byla zvědavá a ne vždycky dobře chápala osobní prostor, přesto to nebyl zrovna ideální přístup k vlkům, které zrovna potkala. "No tedy, děkuji!" odpověděla jsme na její kompliment a natáhla se, abych svým čenichem prohrábla její kožíšek, avšak udělala jsem to pomalu, aby se mohla rozhodnout, jestli mi to dovolí, nebo ne, a pokud vypadala, že to neschvaluje, respektovala jsem to.

Ano, skutečně uvidíme časem. Někdy nezbývalo než doufat, že je náš odhad správný. Pravda byla taková, že jsem Voltaire zas tak dobře neznala. věděla jsem jen, že smečku vede dle mého názoru dobře, i když je velmi mladá. Už jsem také neměla důvod v téhle diskuzi dál pokračovat, protože jsme se mohli dostat nejlépe ke spekulacím, které nic moc neřešily a žádné otázky nezodpověděly.
"Snad ne," souhlasila jsem. "Nemyslím, že by tu byl kdokoli, kdo by se nechtěl podělit o své zkušenosti s pozicí ve smečce a vysvětlit, co která pozice obnáší." Nihil si na tajnosti zas tak nepotrpěl a pokud ano, tak se jednalo o něco tak tajného, že jsem o tom ještě nevěděla. "Já bych ti mohla povyprávět o rytířích, pokud by tě to zajímalo. A pokud už ti o nich nevyprávěl Toshi, ale ten dělá něco ještě maličko jiného, než já."

Zdálo se, že to byly zprávy, které Voltaire slyší ráda. To bylo jen dobře. Usmála jsme se. "Ale moc ráda! Patří k přízračným, jak už jsem zmiňovala, byl tu dokonce na návštěvě při výměnném pobytu. Potkali jsme se před nějakou dobou, když jsem byla na průzkumu mimo území. Je asi podobně starý jako já." Přemýšlela jsem, co by tak ještě Voltaire mohlo zajímat. Hádala jsem, že spíš než to, jaký je úžasný, se spíš bude starat o to, co je zač a jaké má postavení ve své smečce, ale mohla jsem se samozřejmě mýlit. Neznala jsme Voltaire natolik dobře, abych dokázala posoudit, zda se zajímá o drby. "První láska?" Na chvíli jsem se zadívala do dáli. ne, nebyl moje první láska. byli tu i jiní vlci. Vlci dávno zapomenutí v minulosti, kteří pro mě kdysi hodně znamenali, ale teď jsem jim už sotva věnovala myšlenku. kdo ví, kde byl těm konec. "To zase ne, ale asi je první s kterým to k něčemu vedlo." Nikdy předtím jsem neuzavřela partnerství, byly to jen krátké občas i poněkud jednostranné románky. Ale nikdy přece není pozdě do toho praštit, ne?

"Dobře, takže myslím, že bychom nemuseli moc spěchat a pořádně se porozhlédnout i po okolí, co ty na to?" Bude toho pro něj dost nového. Chtěla jsem, aby si výlet především užil a možná se i něco málo naučil, nebylo mým cílem dostat se na sever v rekordním čase. Musela jsme brát v potaz i fakt, že ještě nebyl plně dospělý a i když já už měla svůj věk, patrně budu mít větší výdrž, než on, protože jsem byla neustále v pohybu. "Jsem nihilský rytíř, ano," potvrdila jsem jeho domněnku. "Zajímalo by tě v budoucnu moje povolání?" Pokud nic jiného, jistě jsem ho mohla alespoň seznámit se základy a s tím, co by se od něj čekalo, kdyby se rytířem chtěl stát, aby si pak mohl dobře vybrat a být se svým výběrem spokojený. "Určitě ti můžu ukázat, jak bojovat. Myslím, že je to užitečná dovednost pro každého."

---> Přesun do Zeleného lesa