Príspevky užívateľa

"Voltaire je rozumná vlčice. Nemyslím, že tě bude nutit k něčemu, co nechceš." Jestli jí to bude nebo nebude vadit, to jsem osoudit nedokázala. Chápala jsem zase, že když měl nějaký vlk potenciál, byla škoda nechat ho nevyužitý, a Iris určitě potenciál měl, ale Dát vlkovi postavení, které nechtěl a které by ho akorát udělalo něšťastným, to mi k Nihilu nesedělo.
Vypadal, že ho moje otázka zastihla nepřipraveného. "Takže zatím nevíš, co bys dál chtěl?" zeptala jsme se, abych si ověřila, zda jsem ho pochopila správně. Ano, dosažení cíle bylo fajn, ale hledání nového bylo často složité. Nicméně Iris měl čas. Mohl si to v klidu promyslet a rozhodnout se. I pokud se nechtěl pídit po vyšším postavení, pořád tu bylo nespočet možností, kam svůj život směřovat.

Byla to hezká náhoda, že jsme tu opět narazila na Aikana. Tenhle typ náhod byl rozhodně můj oblíbený. Možná, že byl právě na výpravě za mnou do Nihilu. Mohla jsem se ho zeptat, co tady dělá. "Dobré poledne i tobě, Aikane, moc ráda tě zase vidím." Usmála jsem se na něj a láskyplně se o něj otřela. Pak jsme obrátila svou pozornost ke třetímu přítomnému. "A kdo je tahle mladá dáma?" Nevypadala jako někdo z Aikanovi rodiny, i když po něm byla citit, z čehož jsme usuzovala, že spolu tráví už nějaký čas. Sklonila jsem se k ní a snažila se nevypadat hrozivě. "Neboj, já ti neublížím," řekla jsme jí jemně. Neuniklo mi, jak se schovává. Musela bych být slepá, abych to přehlédla. Patrně cizím vlkům příliš nedůvěřovala, čemuž se ale nedalo divit, když jsme oproti ní byli tak velcí.

Pokud Voltaire čekala něco zvláštního nebo speciálního, co by mohlo prospět smečce, asi jsme ji musela zklamat. Vlastně šlo o pouhou formalitu. Nebylo zde co vysvětlovat, nebo dlouze rozvádět, takže jen co mi dala svolení, prostě jsem jí to bez jakéhokoli upejpání řekla: "Uzavřela jsem partnerství z Aikanem. Patří k Přízračným." Nenapadalo mě, co bych ještě mohla dodat. Pravidla smečky jsem samozřejmě znala a věděla jsem, že kdybychom se rozhodli mít vlčata, budeme muset počkat a já se budu muset víc snažit, ale na to zatím ani s Aikanem nepřišla řeč a byla jsem si jistá, že Voltaire ví, že já znám pravidla, i když šlo o něco, co se mě doteď netýkalo. No, a pokud chtěla vědět víc, samozřejmě se mohla zeptat.

Usmála jsem se. nevypadal sice vyloženě přehnaně nadšeně, ale jeho svítící očka mi neunikla. jak dlouho se na tohle asi těšil? Já byla také upřímně zvědavá, jaké to bude takhle někam vyrazit ve dvou. "Můžeme rovnou vyrazit. Svačinu si kdyžtak ulovíme cestou a po cestě je několik vodních toků, kde se můžeme občerstvit." Už jsem měla okolí dobře zmapované, takže jsem měla přehled a na cestě rozhodně žízní trpět nebudeme. "Tak tedy za mnou!" zavelela jsem a vyrazila, ale po pár krocích jsem zpomalila, aby se mnou mohl srovnat krok a jít vedle mě. nebyla to přece žádná nebezpečná výprava, abych musela jít vepředu a odhánět cokoli, co by ho chtělo sežrat. mimo to už Teo nebyl tak takové malé vlče. "Už jsi byl někdy dál mimo území?" zeptala jsem se. Slibovala jsme mu výlet už dávno, tak jsme byla zvědavá, jestli mezitím stihl přemluvit jiného dospělého.

Svět se pro jednou zdál být naprosto dokonalý. Nic mi tu nechybělo. Po tolika letech jsem konečně našla svou spřízněnou duši na kterou jsem čekala víc, než dlouho, ale všechno to čekání stálo za to. Všechno hezké ale jednou skončí. Mohla jsme se však utěšovat myšlenkou, že to nekončí navždy, jen... to bude muset chvilku počkat. Byli jsme svoji a to žádná vzdálenost nezmění. Třebas jsme byli každý z jiné smečky, mohli jsme se navštěvovat. Sledovali jsme spolu západ slunce a náš společný čas tady se prozatím blížil ke konci. naposledy jsem se k němu přitulila, "šťastnou cestu, Aikane, budu se na tebe těšit." Sledovala jsem, jak odchází. Moje místo bylo tady, v Nihilu, ale nebude trvat dlouho a třeba se pro změnu vydám navštívit já jeho k přízračným.
Nakonec jsem se sama vydala zpět do údolí.

"To už pak záleží na tobě, ale určitě si to budeš moct zařídit tak, aby to vyhovovalo jak tobě, tak i panovnici." Nepochybovala jsem, že nebude mít problém si to už nějak zařídit, když tu u nás zůstane. Nihil byl v tomhle ohledu vždycky dobrá smečka. i když jsme drželi při sobě a měli jsme pravidla, měli jsme i dostatek svobody.
Jeho další věta mě však překvapila. Naklonila jsme hlavu na stranu. "Opravdu? Ale... asi to dává smysl. Holt ne každý je stejný a jsou zase i mnohem mladší vlci, co už mají v životě jasno. A ty máš jasno v tom, co od života chceš? tedy kromě toho, aby tě ostatní akceptovali?" A toho, aby se vyhnul ve smečce větším povinnostem, ale to jsem nemusela opakovat, vzhledem k tomu, že to před chvílí také padlo.
Při jeho další větě jsme se usmála. "Vždycky jsme se považovala spíš za docela obyčejnou, ale děkuju. je hezké slyšet, že si to někdo myslí."

Už jsem uvažovala, že se posunu zase dál. Mohla jsem své pátrání alespoň spojit s obhlídkou území, aby to k něčemu bylo, když už bych nesplnila cíl výpravy. Nicméně jak jsme se rozhlédla, spatřila jsem dalšího vlka, který měl nápadně žlutý kožich, a takových vlků ve smečce mnoho nebylo. Byl to přesně ten vlk, kterého jsme hledala. Zamířila jsem k ní a pozdravila úklonou. "Vaše veličenstvo, zrovna jsem vás hledala." Nikdy jsem se s Voltaire nebavila nějak víc, než vyžadovaly zvyklosti smečky, přesto jsem ji respektovala jako panovníka stejně jako předtím její rodiče. vedla smečku dobře a spravedlivě a neměla jsem si na co stěžovat. "Chtěla jsem vám oznámit jednu novinu." Nehodlala jsme ji zdržovat dlouho, pokud měla něco na práci. Mohla jsme to odbýt jednou větou.

Měla jsem dnes jediný cíl. Potřebovala jsem najít naši alfu a oznámit jí jednu důležitou informaci. Patrně by to ještě chvíli počkalo, ale přesto jsme chtěla, aby to věděla jakmile to jen bude možné. Otázkou jen bylo, kdy se mi podaří Voltaire objevit. Sama měla jistě dost práce a netrávila svůj čas jen u hlavního úkrytu smečky, kde by čekala, až k ní ostatní přijdou se svými přáními a požadavky. procházela jsme se po louce a rozhlížela se, jestli tu někoho nepotkám. nečekala jsem samozřejmě, že by Voltaire byla tady, jako spíš, že potkám někoho, kdo by mě mohl nasměrovat. Už jsem prohledala několik míst a nějak jsem dnes neměla štěstí.

Poslední dobou jsem území neopouštěla zas tak často. Bylo tam stále co dělat a mé rytířské povinnosti mě docela chytnuly. Ale touha po dobrodružství se brzy začala opět ozývat a tak jsme dnes vyrazila za hranice. nebyla jsme od nich tak daleko, kdybych se ohlédla, pořád jsem zřetelně viděla vrcholky hor kolem našeho údolí. Následovala jsem řeku proti proudu, odhodlaná zjistit, kam asi teče a kam mě dovede. No, ukázalo se, že mě dovedla ne někam, ale za někým. Už z dálky jsem viděla známou siluetu tmavého vlka, kterou bych poznala snad všude, ale to nebylo všechno. Kolem jeho nohou poskakovalo něco menšího, co velmi nápadně připomínalo vlče. Ale? Bylo to snad vlče někoho od nás ze smečky, které se zatoulalo? vyrazila jsme za nimi, abych alespoň pozdravila.

Pokývala jsem na jeho slova hlavou. Zjevně také věděl, co od svého členství ve smečce očekává a to bylo dobře. "Tady to ani boj o postavení není, abych pravdu řekla. je to opravdu jen o tom, jestli se radši držíš stranou, nebo děláš dost pro smečku, nic víc. Ale pokud budeš chtít zůstat na nižším postavení, myslím, že panovník nebude mít problém ti vyhovět." Nihil byl opravdu velmi pohodová smečka ve všech ohledech. Kdybych si musela postavení vybojovat, patrně bych odsud odešla už dávno, ale takhle to bylo téměř dokonalé.
"Také si myslím. Je lepší, když spolu vycházíme a navzájem si všichni pomáháme, než aby to bylo jinak." Snad to bude jednou i jeho rodina. Usmála jsem se na jeho další slova. "V mém věku by bylo nejspíš divné, kdybych to ještě nevěděla. Ale jsem ráda, že jsem se tu rozhodla zůstat. Kdybych mohla vrátit čas a rozhodnout se jinak, neměnila bych."

Cokoli dalšího teď mohlo počkat. Byla tu sice zima a foukal vítr, zkrátka to nebylo to nejlepší místo, kde prostě postávat a nic nedělat, ale v tuhle chvíli mi to nevadilo. Chtěla jsem si ten okamžik vychutnat, protože jsme věděla, že si ho budu pamatovat do konce života. Přitulila jsem se k němu, zachumlala čumáček do jeho měkoučké srsti, a spokojeně zavřela oči. Okamžik jsem tak setrvala a pak jsem oči opět otevřela a rozhlédla se, abych si vryla do paměti tu scenerii. Zasněžené vrcholky hor, svět kdesi hluboko v údolí pod námi, a Aikan kus přede mnou. Můj druh Aikan. Čekala jsem na něj dlouho, ale každá vteřina stála za to, protože teď byl tady a opravdu jsme nyní patřili k sobě. "Taky tě miluju," zašeptala jsem ho jeho kožíšku."

"Tomu rozumím. je pravda, že je to pak trochu svazující, když si chceš vysoké postavení i udržet." No, však on už si to zařídí nějak tak, aby mu to vyhovovalo. Já naopak doufala, že bych mohla ve smečce vyšplhat o něco výš, ale bývala jsme pryč tak často, že se mi to zatím moc nedařilo. Co naplat...
Opět jsme se usmála. "Mám to dost podobně. Proč se taky přidávat do smečky, když se do ní pak nechceš zapojovat a vědět, co se v ní děje, že jo?" Byla to spíš řečnická otázka. Ano, určitě by se našli tací, co se do smečky přidávali z pohodlí a pro bezpečí, ale ani jeden z nás k nim zjevně nepatřil.
"Oh, nemám problém odpovědět, jen je to už dávno." řekla jsem. "Víš, poprvé jsem se do smečky přidala, když jsem byla ještě hodně mladá. nebyly mi ani tři roky. Potkala jsem tu pár vlků, ale toužila jsme cestovat, tak jsem zase odešla, ale Nihil mi chyběl. Pak skoro náhodou jsem na smečku a své staré přátele narazila znova. tehdy ještě žila jedna z mých nejlepších kamarádek. Bylo to jako vrátit se domů. Nemohla jsem už znova odejít a zase se se všemi loučit. Co kdybych je už nikdy víc neviděla? A tak jsem zůstala. Teď už jsou ve smečce úplně jiní vlci, ale už je to můj domov a nedokázala bych si představit žít někde jinde."

Ano, na první pohled jsme to byla já, kdo měl z přítomnosti toho druhého větší radost, ale to mi nevadilo. Aikan už byl prostě takový, nedával pocity výrazně najevo. Svým způsobem se mi to na něm líbilo a věděla jsem, že kdyby tu ve skutečnosti nechtěl být, nebyl by tu. Pokývala jsem hlavou na jeho slova. Tím jsme si tedy odbyli zdvořilosti. Už jsem mu chtěla nabídnout, že bychom se mohli projít - bylo tu pár míst, která jsme chtěla prozkoumat a nedokázala jsem si pro to představit lepší společnost, než vlka po svém boku - ale předběhl mě. "Ano, Aikane?" Znělo to, jako že mi chce říct něco důležitého. Podívala jsem se na něj a střihla ouškem, nechala jsme ho, ať mluví. Čekala jsem mnohé, ale takové přímé vyznání mě poněkud zaskočilo. Pravda byla takové, že jsem mu chtěla říct něco velmi podobného, jen ne hned takhle na začátku. Doufala jsem však, že si mé počáteční váhání nevyloží špatně. "Já... ano, samozřejmě, budu moc ráda!" nedokázala jsem dál skrývat nadšený úsměv. byla jsem si sice docela jistá, že jsou naše city k tomu druhému shodné, ale slyšet to od něj takhle přímo bylo... nedokázala jsme to popsat slovy. Už to nebyl Aikan, vlk z cizí smečky, který se mi líbil a kterého jsme měla ráda trochu víc, než obyčejného kamaráda. byl to můj Aikan. A já byla jeho.

Usmála jsme se a sklopila pohled. "Nemáš vůbec zač." byl vlk jako každý jiný a zasloužil si, aby se tu tak k němu chovali a aby byl šťastný. každý vlk si zasloužil být šťastný, pokud by tím tedy neubližoval ostatním, ale Iris mi takový nepřipadal. Za neobyčejným a pro některé možná trochu hrozivým zevnějškem se ukrýval milý a hodný vlk, který prostě jen chtěl, aby ho ostatní přijímali.
"S takovým přístupem bys to mohl dotáhnout vysoko, pokud tu opravdu zůstaneš." Možná jsme se právě dívala na budoucího mistra rytířů nebo na vojvodu, to jsem nemohla vědět. "Občas je potřeba se do něčeho prostě vrhnout po hlavě a výsledek tě může překvapit." Usmála jsme se na něj. Opravdu jsme doufala, že se mu tady bude líbit.
"Ale jistě," řekla jsem, když se zeptal, jestli se může na něco zeptat. "Myslíš tady jako ve smečce, nebo taky v Norestu celkově?"

Nemusela jsem čekat dlouho. Nebyl ten typ, co by si něco domluvil a pak nechal dámu čekat, přesto se na mé tváři objevil široký úsměv, když jsem ho uviděla. narozdíl ode mě byl na sněhu dobře vidět, ale i kdyby ne, byla jsem si jistá, že bych si ho všimla kdekoli. Aikan nebyl vlk, kterého bylo snadné přehlédnout. "Také tě zdravím." Na slova o květině se můj úsměv ještě rozšířil. Byl tak galantní a pozorný. Ovšem na květiny bylo skutečně příliš brzy. "Myslím, že se tedy budu muset spokojit jen s tebou," řekla jsem. Ale podle mého výrazu mu muselo být jasné, že nedostatek květin rozhodně nepovažuju za něco špatného - hlavně že přišel on sám. "Chyběl jsi mi," přiznala jsem, "ale jinak jsem se měla dobře. Tady ve smečce je pořád co dělat, však to sám znáš."