Príspevky užívateľa

"No jistě," potvrdila jsem svou myšlenku. "Víš, když se řekne 'vlk' většina vlků si představí něco, jako jsem já. Tedy bez mé zbraně. Někteří jsou překvapení i když vidí vlka s křídly a to je tu takových docela dost. Ale ty máš křídla, hřívu, kostěný ocas a hlavu co připomíná lebku." zavrtěla jsme ocasem a usmála se, abych dala najevo, že tím nemyslím nic špatného. Naopak. líbilo se mi, že vypadal tak netradičně. Vlků jako já jsem už za život potkala desítky, ale on byl rozhodně jedinečný.
Přikývla jsem na jeho slova o smečce. "Myslím, že na to, že k nám oficiálně nepatříš, toho víš hodně. Zbytek se dostaví časem. Když na to přijde, ani já neznám některé členy smečky víc, než od vidění a to tady žiju skoro celý svůj život. Ono se to i dost obměňuje, nebo mi to tak alespoň připadá, když jsem tu tak dlouho."

Zjevně na území Nihilu neexistovalo místo, kde bych na jiné vlky nenarazila. Vůbec mi to ale nevadilo, naopak jsme byla ráda, když jsme dostala příležitost se takhle jeden na jednoho seznámit s někým, koho jsem znala jen od vidění nebo z doslechu. bylo potřeba udržovat přátelské vztahy se zbytkem smečky, i když jsem samozřejmě nemohla být kamarád se všemi, protože měl každý i vlastní život a členi smečky se na můj vkus střídali příliš rychle. Ale možná mi to tak pouze připadalo jak jsem stárnula. I když jsme si to odmítala připustit, nebyla jsme už nejmladší a ačkoli mě neustálý pohyb a život hojnosti ve smečce udržoval svěží a zdravou, v některých ohledech bylo těžší držet krok a seznamovat se stále s někým novým, zatímco jsme staré přátele a známé ztrácela, bylo občas... unavující. Teď však starosti stranou.
"Buď zdráv i ty," pozdravila jsme ho s úsměvem v podobném duchu. "My jsem se ještě nepotkali, že? Já jsem Brisa." nečekala jsem, že bude moje jméno znát. Já bych si to jeho patrně také nevybavila, ačkoli bych přísahala, že už jsem ho zaslechla.

Když jsem dorazila na louku, kde jsme měli domluvený sraz, Teo už tam na mě čekal. Podle slunce na obloze jsem nešla pozdě, musel tu tedy být brzy on. ne samozřejmě že by to něčemu vadilo, taky jsem se na naši dlouho domluvenou výpravu těšila. "Ahoj Teo," pozdravila jsem, sotva jsme se dostala na doslech. "Tak co, připravený vyrazit?" neviděla jsem důvod otálet, ale byla před námi dlouhá cesta a zastavovat jsme plánovala minimálně, abychom se alespoň stihli dostat tam, než zapadne slunce.

Přikývla jsem. "Myslím, že je dobré vědět, že můžeš změnit názor." Zdálo se však, že se rozhoduje opravdu pečlivě, nepředpokládala jsem tedy, že by na to skutečně došlo, ať už teď nebo později. To bylo dobře. Smečka potřebovala nejen dobré vlky, ale také spolehlivé vlky, kteří nezmizí sotva se jim něco znelíbí.
Naklonila jsem hlavu na stranu. "Chápu, že to pro někoho může být poněkud znepokojivé... obzvlášť pokud pocházejí z kultur, kde věří v mýtické bytosti, které bys mohl připomínat." Když jsem nad tím přemýšlela, rozuměla jsme tomu. Dávalo to smysl. A taky mi bylo do jisté míry Irise líto, když jsem se pokusila představit si, jaké by to muselo být, kdyby přede mnou vlci prchali sotva mě uvidí. "Snad to tady skutečně bude lepší. Víš, myslím, že když se jeden odváží, další budou brzo následovat."

Usmála jsme se jeho nadšení. "To určitě můžeš. Mistr Arxi by tě jistě rád přijal do učení. A nebo bych tě něco málo mohla jistě naučit i já." Nebyla jsem sice mistr, ale jistě bych byla schopná mu pomoct a poradit, kdyby se opravdu rozhodl podstoupit výcvik a stát se jedním z nás, až trochu povyroste. Ale o tom až později. "Na ten pomník se určitě můžeme jít podívat. Není to tak daleko a budeme pořád na území." Bude to sice jen krátký výlet, ale to vůbec nevadilo. A já budu jen ráda, když budu s tímhle vlčkem moct strávit ještě chvilku.

Na jednu stranu jsem takovým vlkům do jisté míry rozuměla. na stranu druhou... Dokázala jsem si představit, že takový přístup ostatních pro něj nemohl být nic příjemného. Ale Nihil se k němu jistě bude chovat správně, o tom jsem neměla nejmenší pochyby. na jeho slova jsme přikývla. "To máš pravdu. Je určitě dobré si to pořádně promyslet. Ale neboj, i kdyby ses rozhodl tu zůstat a nakonec to pro tebe nebylo to správné rozhodnutí, nikdo tě tu nebude držet." Pokud chtěl zůstat, podporovala jsem ho v tom. Nihil byl opravdu dobré a pěkné místo k životu a podle toho, co Iris říkal, opravdu zvažoval všechna pro a proti. "Opravdu je to jinde až tak špatné, že před tebou vlci utíkají, sotva tě vidí?" zeptala jsem se.

Lokki nebyl jediný, kdo se v tomhle počasí toulal po území, ale to jsem zatím nevěděla ani já a nevěděl to ani on. Ovšem brzy se to mělo změnit. byla jsme venku kvůli obchůzce hranic, jak už patřilo k rytířským povinnostem. Práce se na počasí neptala, takže bylo jen dobře, že jsem většinu času počasí neřešila. Uměla jsme se vždy na všechno dívat z té lepší stránky. Sychravo dodávalo světu zvláštní nádech pochmurosti a ukazovalo ho v úplně jiném světle, než sluneční paprsky. dalo by se říct, že zimní atmosféru krásně dokreslovalo a když už nic jiného, alespoň to bylo počasí zajímavé.
Má vycházka však netrvala dlouho. Dostala jsme se zrovna k horkým pramenům, když jsme navzdory počasí postřehla přítomnost jiného vlka. Co vlka, vlčete. Poměrně nového přírustku a adoptivního syna samotné panovnice. Dovolila bych si tvrdit, že byl tím posledním, koho jsem tu čekala. Bylo možné, že jen zabloudil? A nebo se rozhodl využít dne pro průzkum území? To věděl patrně jen on sám.
Nicméně, vyrazila jsem za ním, abych alespoň pozdravila, jak se sluší a patří. Nikdy nebyla nevhodná doba na to se trochu seznámit s jinými členy smečky.

Na jeho slova jsme se usmála. "Nevidím důvod, proč by tě měl někdo brát jinak, než jakéhokoli jiného vlka." Jistě, byla tu jeho lebka, ale pokud jsme brali vlky s rohy a křídly a jinými podivnostmi, nebyla už tak podivná. Možná ale pocházel z nějakého kraje, kde byli ostatní vlci naprosto obyčejní? To bych se musela zeptat a nepřišlo mi vhodné pokusit se na to zavést řeč hned. Možná později. "Byly časy, kdy se tu tuláci mohli procházet naprosto volně. Nihil byl vždycky přátelská smečka, která vítala každého, kdo přicházel s dobrými úmysly. A pokud se rozhodneš tu zůstat, myslím, že i zbytek smečky to ocení." Vždyť dobré vlky jsme vždycky potřebovali a co jsem mohla soudit z našeho krátkého setkání, on měl dobré vychování a respektoval naše pravidla, což byl dobrý základ.

Byla jsme ráda, že uznal, že mám pravdu a nesnažil se mě přemlouvat. Zjevně to byl opravdu velmi rozumný mladý vlček. Hádala jsem, že to má po tátovi. na nabídku, že mu povyprávím o rytířích, však kývnul a opravdu vypadal, že ho to zajímá. A tak jsem se pustila do vyprávění. Povdala jsme mu, jak probíhá výcvik, že je to docela dřina, co všechno se od rytířů vyžaduje a jak se má takový rytíř chovat. nezapomněla jsem mu říct ani o tom, jak rytíři hlídají hranice a pravidelně chodí na obchůzky, a zmínit, že nás momentálně vede Arxi. "Kousek odtud má jeden z bývalých rytířů dokonce pomník, slyšel jsi už o tom? Jmenoval se Sorén."

Podle všeho zvyky naší smečky znal, ačkoli mi vzápětí sdělil, že do smečky nepatří. Musela jsme uznat, že bylo trochu zvláštní, že se mi někdo klaněl. Neměla jsme vůbec vysoké postavení a od tuláků jsem neočekávala, že by pro ně postavení ve smečce mnoho znamenala. Usmála jsem se na něj. "Také mě těší, doufám, že se ti u nás zatím líbí. Můžu se zeptat... uvažuješ o vstupu do smečky?" Když si dal práci s tím, aby se naučil naše zvyky ačkoli k nám nepatřil, tahle otázka se přímo nabízela.
Udělala jsem pár kroků vpřed, pak se zastavila a zahleděla se do údolí. "Moc hezké místo, ano. Taky jsem tu byla na svatbě." Tak možná proto mi byl povědomý! Nezdržela jsem se sice tehdy dlouho, ale rozhodně jsme ho mohla v davu zahlédnout. "Víc se mi líbila na jaře a v létě, ale má své kouzlo i pokrytá sněhem."

Výšlap sem byl sice pěkně drsný, ale jen co jsme se dostala na vrchol a shlédla do údolí, musela jsme uznat, že to stálo za to. Bylo odsud vidět, jak celý kraj pokrývá sníh a jak svět na obzoru mizí v mlžném oparu. Byla jsme tu dočista sama. jen já, sníh a studený vítr, který se proháněl nad horami. Ale neměla jsme tu být sama dlouho. Posadila jsem se a čekala na jistého vlka. Navrhla jsem tohle místo ze dvou důvodů. Za prvé jsem sem moc často nechodila a nechodil sem moc často ani nikdo jiný ze smečky, takže jsme měli jistotu, že tu budeme sami. A za druhé mi ten výhled prostě připadal krásný a romantický. Prostě ideální místo na takovéhle dostaveníčko, ne? jen aby mě v tom vším sněhu našel.

Skutečně to nebyl Skadi, ale tak trochu jsem si přála, aby tu Skadi někde poblíž byl. jaké by pro něj asi bylo potkat někoho, kdo mu byl takovýmhle způsobem podobný? Jistě, jinak ti dva vlci vypadali naprosto odlišně, to ano, ale i tahle jedna věc by podle mého úplně stačila.
teď jsem si však tohohle vlka zaujatě prohlížela, ne však proto, jak vypadal, ale spíš proto, že jsem uvažovala, kdo to je a co tady dělá. Pokud patřil do smečky, tak v ní jistě nebyl dlouho. A pokud do ní nepatřil, tak mi i tak připadal zvláštně povědomý, ale nedokázala jsem ho zařadit. Možná že jsem ho tu už někdy zahlédla? "Já jsem Brisa, mimochodem, baronka místní smečky a rytířka." představila jsem se.

Takový malý a tak nedočkavý a zvědavý. na jeho otázku jsem ale musela zavrtět hlavou. "Teď se to nehodí. Bude to moc daleko. Není rozumné se vydávat na velké výpravy jen tak najednou, bez přípravy. Ale někdy se tam spolu určitě vyrazíme podívat, dobře? Slibuju." Ani jsem netušila, kde jeho rodiče hledat. Kdo ví, co dělali, když tu nechali své vlče a za celou dobu, co jsme se spolu bavili, se tu neukázali. Asi měli na práci něco důležitého, u čeho bychom je neměli rušit.
Místo toho jsem mu nabídla jinou činnost, něco, co jsme mohli provozovat tady na území. "Mohla bych ti ukázat, jak se stopuje zvěř, nebo jak se loví hlodavci, chceš? A nebo ti povyprávím o práci nihilských rytířů."

Ať už to pod mořskou hladinou bylo jakkoli krásné, nemohli jsme tam zůstat navěky. Dřív nebo později musela ta pohádka skončit. Vyplavali jsme spolu na hladinu a ke břehu. Připadala jsme si po tom dovádění ve vlnách příjemně unavená a i když byl nyní čas se rozloučit, věděla jsem, že se neloučíme napořád. Aikanova slova to jen potvrzovala. Usmála jsem se na něj a stejně jako on plynule přešla k tykání. "Taky děkuju, byl to moc hezky strávený čas. Šťastnou a bezpečnou cestu. Budu se těšit na příští setkání, snad bych zase pro změnu mohla já zavítat k vám." Ale kdo ví, co budoucnost přichystá. Pokud však osud zamýšlel svést naše cesty opět dohromady, nemínila jsme si stěžovat.

Tady se před časem odehrála svatba, které jsem se účastnila jako jeden z hostů. Dnes jsem na tohle místo vyrazila rozjímat a možná... možná i trochu snít o své vlastní budoucnosti. Byl tu jistý speciální vlk, kterým se má mysl často zaobírala a na kterého jsem myslela i nyní, když jsem se sem vracela s úsměvem na tváři. Mohli bychom tu jednou stát spolu, jakožto nový pár, ve společnosti všech přátel a známých?
Ale to byly jen hloupé sny. Ani jsme nevěděla, co mezi námi vlastně je. neznali jsme se zas tak dobře a přesto jsem měla pocit, že ej to něco jiného, než obyčejné přátelství. Alespoň z mé strany bylo. Cítil to však on stejně?
Nebyla jsme tu však sama. Brzy jsme si všimla cizího vlka, který mi byl mlhavě povědomý. Na okamžik jsme si myslela, že by to mohl být Skadi, ale velice rychle jsem si uvědomila svůj omyl. Tenhle vlk vypadal úplně jinak, jediný společný znak byla lebka místo hlavy. "Uhm, dobrý den přeju."