Príspevky užívateľa

Přikývla jsem. "Tak to se divím, že jsme na sebe nenarazili. Když už jsem na území, bývám většinou tam." Neměla jsme tušení, co je to Brno, takže jsem jen těžko mohla Dina s něčím takovým srovnávat. Celkově jsem toho o lidských městech moc nevěděla.
Když schválil plány na výpravu, usmála jsem se na něj. "To je samozřejmost, nedovolila bych, aby se mu cokoli stalo, když na něj budu dohlížet." teď už jsem zbývalo najít Tea samotného a zeptat se ho, jestli ještě pořád stojí o dobrodružnou výpravu.
"Léčitelství by nebylo zrovna pro mě," přiznala jsem, "možná ještě tak sběr bylin, ale tím by to končilo. nerada zůstávám dlouho na jednom místě a léčitel, co není věčně k zastihnutí, by smečce moc neposloužil. Tak jsem ráda, že můžu být užitečná, a zároveň dělat to, co mě baví." Byla jsem spokojená tam, kde jsem byla. Už ne tak spokojená se svým současným postavením, ale na tom se taky zapracuje.
"Z vlčat jen zběžně, ale před časem jsem potkala alfu Přízračných. Akorát ještě nebyl alfa a nejsem si ani jistá, jestli byl už ve smečce." A samozřejmě tu byl Aikan. Ah, kde jen tomu byl konec? Možná že jsme i tajně doufala, že když budu u hranic, že na něj opět náhodně narazím.

Okamžik mi trvalo, než mi došlo, jak to myslí. "No jasně, ty vlastně bydlíš kousek odsud, že? Nejde tam od moře ještě zima?" A také jsem si říkala, že tam musí být trochu vlhko, ale jistě i takové bydlení muselo mít něco do sebe, když se tam rozhodl usadit.
Přikývla jsem. "Projevil zájem vyrazit na výlet někam mimo území. Bylo by v pořádku, kdybych ho vzala na výlet, až se zase příště potkáme a pokud bude pořád chtít?" Už to nebude takový mrňous, aby potřeboval dozor 24/7, takže už bych neviděla problém ho někam vzít, i když spíš na kratší výlet. Zajímalo by mě, jestli by si stále pamatoval, že jsem mu slíbila ukázat ledové jeskyně.
"Jsem rytířka. Nic extra, jen řadový rytíř. Zrovna jsem teď byla na obhlídce hranic." Dina jsem se na profesi ptát nemusela, musela bych žít někde pod šutrem, abych nevěděla, čím se ve smečce zabývá. "Poslyš, co ty si vůbec myslíš o tom výměnném pobytu, co tu teď máme? Bylo nějaké z vašich vlčat na návštěvě u Přízračných?" Neměla jsem moc přehled, kdo nakonec vyrazil a kdo ne.

"Já mám ráda i zimu," řekla jsem, "ale musím přiznat, že se těším zpátky do teplého pelechu." No jo, no, hezky se na to koukalo, ale záblo to do pacek. Nejradši jsem stejnak měla asi podzim, když už nebylo takové horko, ale ještě nebyla ani zima a bylo všude pěkně větrno.
"Ah, vlčata. Před časem jsme narazila na vašeho Tea, moc milý vlček," usmála jsme se. Už to bylo taky pěkně dlouho, teď už musel být o poznání větší. Možná už bych se po něm mohla podívat a vytáhnout ho někam na výlet. Pořád jsem si pamatovala, jak byl z té myšlenky nadšený.
"No já... já většinou courám někde po venku, co taky pořád tady na území. Ale z Nihilu odcházet nehodlám, to se neboj." Život mimo tuhle smečku už bych si snad ani nedokázala představit. Byl to můj domov.

Pokračovala jsem v chůzi a hleděla na moře, převážně ztracená ve vlastních myšlenkách a sledující okolí jen tak napůl, kdyby náhodou. Žádní vetřelci v dohledu nebyli, místo toho jsem však zahlédla někoho, jehož přítomnost vyvolala na mé tváři úsměv. Vlka ze smečky. neznali jsme se zas tak dobře, ale žili jsme jako členi jedné smečky už nějakou dobu a dovolila bych si tohohle vlka nazývat přítelem. Stejnětak jsem věděla, že si narozdíl od jiných tolik nepotrpí na formality, ačkoli měl o dost vyšší postavení než já. "Dino! Ráda tě zase vidím." Přivítala jsem ho stejně nadšeně. "Už se nám pěkně ochladilo, co? A jak jsi se vůbec poslední dobou měl?"

Bylo už pěkně chladno, nicméně já byla vlk a vlci zůstávali aktivní bez ohledu na počasí. Vůbec mi to nevadilo. představa, že bychom museli hybernovat, jako třeba medvědi nebo někteří hlodavci a přijít tak o veškerou zábavu, kterou zima poskytovala, byla nemyslitelná. Už takhle jsme podstatnou část života prospali, tak proč k tomu ještě přidávat?
Mířila jsme nyní k hranicím území na jihu, kde se rozkládalo moře. Měla jsem v plánu provést krátkou obhlídku, a zkontrolovat, zda se k nám nenastěhovali žádní vetřelci. Nepochybovala jsem, že vše proběhne jak má a já budu brzy zase v teplém úkrytu, protože Arxi hranice obhlížel častěji a prováděl dobrou práci. jeden rytíř však nemohl stihnout všechno a být všude a i já musela vykonávat své povinnosti. Obzvlášť teď, když se na našem území zdržovala výprava Přízračných.

Jo, to nebyla zrovna zpráva, kterou chtělo malé vlče slyšet. Taky jsem bývala taková netrpělivá a chtěla všechno mít hned, ale to prostě nešlo. nemohli jsme s tím dělat vůbec nic, leda tak čekat. Věděla jsme však, že až bude velký, ještě bude s láskou vzpomínat na své vlčeství a jaký krásný a zajímavý byl svět, když byl malý. Možná mu to teď tak nepřišlo, ale uteče to jistě hrozně rychle.
Musela jsme ho však zklamat ještě jednou. na jeho žádost jsem zavrtěla hlavou. "Je to daleko a nemůžu tě jen tak odvést z území, aniž by o tom věděli tvoji rodiče, víš? Museli bychom se nejdřív zeptat a získat jejich svolení." Nejen že by o něj jistě měli strach, ale já bych z toho navíc mohla mít pěkný průšvih, kdybych ho jen tak vzala a vyrazila s ním kdoví kam. Tak to prostě nešlo.

Hlásím se

Smutně jsme zavrtěla hlavou. "Tak to nefunguje. To nemůžeš nijak urychlit, víš? To je přirozený proces, který my vlci nemůžeme ovlivnit. Ale vyrosteš určitě, to se neboj."
"Kultura, ano," pochválila jsme tentokrát jeho výslovnost spokojeně. Nebylo to perfektní, jistě, ale vyslovovat úplně správně, když byl jeden takhle malé vlče, to bylo prostě složité. "Můžeme se určitě po takových jeskyních zkusit podívat. nemůžu ti slíbit, že tady na severu určitě jsou, ale to nezjistíme, dokud to tam neprozkoumáme, nemyslíš?" Samozřejmě to byl plán až bude větší, ale když jsme to teď řekla, plánovala jsem to i dodržet. Bude legrace vyrazit takhle na průzkum s někým.

I když jsem se nikdy předtím nepotápěla, teď, s ním tlapka na tlapce, mi připadalo, jako bychom k tomuhle byli přímo stvořeni. Už jsem se nebála hloubek. Bylo to jako výlet vstříc novému dobrodružství. A možná že mořské hlubiny nebyly to jediné dobrodružství, které před námi leželo. Začínala jsme mít pocit, že tohle by mohlo být něco víc, ačkoli to byl zatím pocit velmi matný. Následovala jsme Aikana pod vodu a proháněla se tam spolu s ním stejně svobodně, jako barevné rybky okolo. jakýkoli rozhovor prozatím musel počkat, protože tady bychom akorát schytali tlamu plnou mořské vody, o což nikdo z nás jistě nestál. Žasla jsem nad tou barevnou krásou, kterou pod sebou moře skrývalo. Ani v nejmenším jsme nelitovala, že jsme se sem vydala. na tohle budu později velmi ráda vzpomínat. jen já, Aikan, barevné korály, rybky a moře, nic víc. Bylo to nádherné.

"To budeš muset být trpělivý. možná ti to bude připadat jako hrozně dlouhá doba, ale bude to brzy, neboj," ujistila jsem ho. Netroufala jsme si odhadovat, jak asi může být starý, ale neuměl ani pořádně mluvit, takže moc starý být nemohl. "Ano, to jsi moc šikovný," odsouhlasila jsem. Samozřejmě jsem nevěděla, jestli skutečně poslouchá, že? Ale když se tím tak holedbal...
"No jo, všude. Všude, kam jsem šla, jsme na nějaké narazila. A kultura, kul-tu-ra," rozkouskovala jsem to slovo, aby ho hezky naposlouchal, "to jsou zvyky, které máme třeba i my v Nihilu. Třeba naše obliba heřmánků. To je část naší kultury." Líbilo se mi jeho nadšení pro věc. Ah, vzpomínala jsem, jaké to bylo být takhle malá a radovat se ze všech maličkostí. všechno bylo tehdy tak nové a zajímavé. "Třeba jednou uvidíš. Tady na severu by taky nějaké mohly být."

Vztahy teď, v pokročilejším věku, byly tak jiné než zamlada. Jistě, tohle zatím nebyl žádný vztah. Nic jsme si neřekli, k žádnému vyznání nedošlo, a vlastně jsme se ani pořádně neznali. Ale to mi nevadilo. Ať už se z toho mělo vyvinout cokoli, přátelství nebo něco jiného, budu spokojená. S Aikanem čas ubíhal rychle a v jeho společnosti jsem si připadala stejně pohodlně, jako doma v doupěti. Sledovala jsem, jak se prohání pod vodou a pak se přede mnou vynořil. byl najednou tak blízko. Stačilo by se jen maličko předklonit, a naše čenichy by se dotkly. Ale neudělala jsem to. Místo toho ke mně natáhl tlapku. "Nevím, nikdy jsme to nezkoušela," řekla jsme s pochybami v hlase. Ale... ale mohla bych to zkusit, že? Byla bych to vůbec já, abych se bála dobrodružství? Navíc... věřila jsem, že kdybych se začala topit, že by nedovolil, aby se mi něco stalo. Položila jsem svou tlapku na tu jeho a usmála se. "Tak dobře."

Připadalo mi to... přehnané. To všechno, co říkal o lidech. Ale já je neznala, takže jsem se s ním jen těžko mohla dohadovat, protože to on tady byl ten, co už s nimi měl zkušenosti, ne já. "Takže říkáš, že je lepší se jim za každou cenu vyhnout... dobře." Nelíbilo se mi to. Měla jsem pocit, že kdybych takového člověka potkala, tak bych se od něj mohla tolik dozvědět a naučit, ale nehodlala jsme brát jeho varování na lehkou váhu. To by udělal jen hlupák.
jenže jedna věc mi neseděla. "Ale pokud nám nerozumí oni, jak můžeme my rozumět jim? Nevím o tom, že bych uměla ještě nějaký jiný jazyk, než ten, který používám." A pokud jsme si nerozuměli navzájem, dávalo smysl jen to, že jsme se rozhodli, že je uctivé si vykat, naprosto nezávisle na sobě. Pomineme-li fakt, že by se objevil vlk nebo člověk, který by tomu druhému rozuměl a rozhodl se ten zvyk zavést i u svého druhu.
"Pokud spolu nedokážou vyjít, to pak dává smysl, že tu mají tolik opuštěných doupat." Docházela jsem k závěru, že být člověkem nebude žádná sláva. A ještě ke všemu zabíjeli vlky. A ne pro potravu. Jedli by vůbec vlky, pokud by nás tedy ulovili? To byla otázka.
"Těší mě," odpověděla jsem, když se představil, ale myšlenkami jsme byla u lidí.

Dobrodružné to mládě, jen co je pravda. "To ale budeš muset počkat, až ještě trochu vyrosteš," upozornila jsem ho. "Máma a táta by tě teď ještě nepustili a mámu s tátou je potřeba poslouchat." nemohla jsem tu přece navádět cizí vlčata k něčemu, co pro ně mohlo být nebezpečné, pokud by to podnikali bez dozoru. "Ale až budeš větší, určitě budeš moc prozkoumat celý svět. Já taky vyrazila do světa až jako velká, víš?" přemýšlela jsem, co zajímavého bych mu mohla povědět o svých cestách. "No, byli tam vlci. Víš, že vlci jsou v podstatě všude? Ale měli jiné zvyky, než máme my. Jinou kulturu. A někdy i vypadali jinak. A pak jsem přišla sem. Ale samozřejmě tam nejsou jen vlci. Jsou tam i moc zajímavá místa. například takové ledové jeskyně. Ale tam byla zase zima."

Víc už jsme moc nemluvili, ale to vůbec nevadilo. nemuseli jsme mluvit, abych si jeho přítomnost užívala. Tenhle vlk měl něco do sebe, i když jsme se zatím neznali zas tak dobře. Byl... výjimečný. Svým způsobem. Už jsemnebyla nejmladší a jen málo věcí mě dokázalo překvapit, nebo nabourat můj naučený řád světa. A on byl jednou z nich. A rozhodně ne ve špatném smyslu.
Počkala jsem, než se ke mně ve vodě připojí abychom dál postupovali společně. Udělali bychom lépe lézt do vody tak před měsícem, ale pořád to ještě docela šlo. Plavala jsme spolu s ním, když se však ponořil, zůstala jsem na hladině. Pod ni jsme se zatím úplně neodvažovala, i když jsem si věřila, že jsem dost zdatná plavkyně, a nebála jsem se plavat i víc do hloubky. Voda tu byla krásně čistá, takže jsem i ze své pozice mohla sledovat, jak se potápí. Byl pod vodou skoro stejně elegantní a sebevědomý jako mnohá ryba. Neviděla jsem zatím moc vlků, kteří by se pod vodu vrhli s takovou samozřejmostí. Docela mě lákalo to také vyzkoušet, ale zatím jsem váhala.

Tak to vypadalo, že jsme narazili na někoho, kdo už to vyřídí. A ačkoli by mi nevadilo trávit ještě chvíli čas se Skadim, nepřišlo mi vhodné, abych se promenovala po území Přízračných, když jsem tam neměla nic na práci ani jsem nenesla zprávu smečce. Kethir už se o Skadiho postará. "Tak já vás nechám, ať to vyřídíte. Myslím, že bude lepší, když s vámi nepůjdu," řekla jsem oběma vlkům a pak se otočila na Skadiho. "Hodně štěstí a kdybys chtěl, můžeš se za mnou pak někdy stavit v Nihilu." Doufala jsem, že tu dobře pořídí a bude se mu tady líbit. Pokávla jsem ještě na modrého vlka a pak se otočila k odchodu. Byl čas jít zase dál.