Príspevky užívateľa

"Děkuju," usmála jsem se na něj. A pak přišla ona otázka obávaná všemi rodiči a jim podobnými. Proč. Ale naštěstí jsem na ni tentokrát měla odpověď. "Chtěla jsem poznat svět. Doma už jsem všechno znala, ale zajímalo mě, co leží dál. Za mořem, za horami... chtěla jsem poznat nové vlky a nové kraje, ne strávit celý život doma. Navíc i můj bratr odešel a bez něj to doma nebylo ono." Původně jsem se chtěla po nějaké době vrátit, ale nakonec jsem to nikdy neudělala. Kdo ví, jestli moji rodiče ještě žili, bylo to už tak dlouho... "Ano, má vysoké postavení, protože je pro smečku užitečný. proto je důležitý." vysvětlila jsem.

naklonila jsem hlavu na stranu. "S těmihle lidmi jsem se nikdy nepotkala," řekla jsem na rovinu. "Jen jsem o nich slyšela. A viděla nějaké jejich výtvory." Které byly mimochodem opravdu něco. Pokud lidi neměl rád, to byl jeho problém. Já k tomu neměla důvod. "Navíc jak můžeš vědět, že to nebyl prvně náš zvyk a oni to od nás přebrali?" Vždyť to přece dělalo tolik vlků. Tenhle byl první, který se nad tím pozastavil a kterému se to nelíbilo. "Jsi první, kdo v kontextu s vykáním zmínil lidi." Střihla jsem uchem. Byla jsem opravdu zvědavá, co mi k tomu řekne. Tohle vypadalo jako parádní příležitost se dozvědět něco nového a zajímavého. A když už jsme si tu povídali... "Jsem Brisa, mimochodem." Následovala jsem ho a sledovala, co to provádí.

Podívala jsem se na něj, pak do okolí, pak znovu na něj. A proč by tady nemohl stát, když by lovil? Vždyť vysoká se stejně nejlíp hledala zrakem. Ale možná měl jiné metody, takže jsem to nezpochybňovala. Docela jasně řekl, že v tuhle chvíli tady neloví. Co tu ale dělal? Něco zajímavého? Něco, k čemu bych se mohla připojit, hm? "Nevadí. Myslíte vykání? To se tak dělá, když potkáte někoho, koho neznáte. Je to slušnost. Ale nemusím to dělat, pokud se ti to nelíbí. Rozhodně bys nebyl jediný, kdo to nepoužívá. myslím, že ej to zvyk jen v některých končinách, tady je to tak padesát na padesát." Nic nového. A stejně bylo tykání pohodlnější.

"Teo je moc hezké jméno, já jsem Brisa." Neobtěžovala jsem se představovat se celým jménem, abych ho zbytečně nemátla. jeho odpovědí o rodičích jsem byla poněkud zklamaná, pokud to nevěděl... ale ne? Najednou na mě vybalil dvě jména, ve kterých jsem poznala dva vlky ze smečky. Přikývla jsem a usmála se, aby pochopil, že odpověděl správně. "Jak to? No, oni bydlí jinde. Já už jsem dospělá a tak jsem se rozhodla, že půjdu do světa a pak jsem se usídlila tady," vysvětlila jsem. "Ano, ty taky patříš smečce. nebo ještě líp, patříš do smečky. Tvůj táta je dokonce docela důležitý, pokud se nepletu."

"Není zač," odpověděla jsem s úsměvem. Ah, tohle vlče bylo tak roztomilé. Ovšem to jsme nahlas neřekla, ne každé vlče by něco takového slyšelo rádo.
Na otázku mi odpověděl, ovšem... no ale co jiného jsem taky mohla čekat, že? Už jsem skoro zapomněla, jak jsem si v jeho věku myslela, že se máma jmenuje Máma a jaký to byl šok, když jsem zjistila, že tomu tak není. Vážně jsem přikývla, jako by mi mladý vlček sdělil veledůležitou informaci. "A pamatuješ si, jak se máma a táta jmenují? Jak jim říkají ostatní dospělí?" Možná na to dokáže dát lepší odpověď, možná taky ne, uvidíme. "Komu já patřím? Já tu maminku a tatínka nemám, ale patřím do smečky."

Přišla jsem se sem spíš... podívat, než abych rozdávala gratulace a tvrdila páru, jak moc jim to sluší a jak jsou spolu dokonalí. Ačkoli jsem se styděla to přiznat, ani jednoho z nich jsem pořádně neznala. Miru už jsem dřív potkala, ale prohodily jsme spolu sotva pár slov a nebyly jsme si nijak zvlášť blízké. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli by si mě pamatovala. A její nastávající? S tím jsem ještě neměla tu čest. Přesto jsem si však nechtěla nechat tuhle událost ujít. Vždyť bylo tak hezké vidět dva vlky, kteří se měli rádi a rozhodli se do toho praštit. Měla jsem svatby ráda. Co víc, tak nějak už jsem se sířila s tím, že na svou vlastní asi nikdy nepůjdu, tak co bych si alespoň neužila ty cizí?

Aikan s procházkou souhlasil a tak jsme šli. Ve dvou byly výlety vždycky lepší a ačkoli jsem ráda prozkoumávala svět i sama, byla jsem ráda, že mám pro jednou společnost. těžko říct, jestli za to víc mohla skutečnost, že jsem měla společnost nějakou, nebo kdo konkrétní ta společnost byl. Aikan mluvil a já poslouchala, co říká. No, možná jsem tak trochu víc naslouchala tónu jeho hlasu a míň konkrétním slovům a možná jsem se na něj nedívala jen ze slušnosti ale prostě proto, že to byl moc hezký pohled. Však která vlčice by neocenila společnost někoho takového, i když šlo o pouhou procházku, aby jsme nevysedávali uprostřed louky. "To máte pravdu," souhlasila jsem. Klid znamenal, že jsme si nemuseli dělat starosti s tím, co bude, a mohli jsme si místo toho užívat chvíle, jako byla tahle. "Vykoupat se v moři? To nezní jako špatný nápad." Bylo pořád docela teplo, i když ne vyloženě vedro. Trochu si smočit tlapky rozhodně neuškodí. Sotva jsem se dostala ke břehu, rozepnula jsme si postroj a nechala svou tyč na břehu, sůl a voda kovu příliš nesvědčily. A pak už jsem pomalu zamířila do příboje. Zprvu opatrně. Voda byla docela studená, ale tlapky si rychle zvykaly.

Ačkoli jsem ho nemínila rušit, přesně to se mi podařilo. Chtěla jsem ho hned ujistit, že si mě vůbec nemusí všímat a může si hrát dál, jenže... jenže mě předběhl. Huh? Krásná? "Děkuju," usmála jsem se na něj. "Ty máš taky moc zajímavý kožíšek. ke komu patříš?" Vypadalo to, že je tu sám, ale bylo klidně možné, že ho sem rodiče jen na moment odložili a šli si něco vyřídit. Na území smečky bylo docela bezpečno, takže mě opuštěné vlče nijak neznepokojovalo.

Až když jsem se dostala blíž, postřehla jsem, že se nejedná o tuláka, ale o člena jisté nejmenované smečky. Nihil s nimi prý neměl právě dobré vztahy, ale já osobně s nimi neměla špatné zkušenosti. Zastavila jsem se vedle něj a také se podívala na oblohu. "Myslím, že na nějaký kratší výlet to půjde." A i kdyby, nevadilo mi trochu zmoknout. To už k pobytu venku patřilo. Vlk z toho ale nevypadal nijak nadšeně a nepotřebovala jsem slyšet víc, abych pochopila, že na výletě nebude. "Jste tedy na lovu, nebo vás sem přivádí něco jiného?" zeptala jsem se tedy.

"My jsme žili na jednom území. celá naše rodina. A mě to tam prostě přestalo bavit, tak jsem odešla," řekla jsem, aby měl něco pro srovnání. "Bylo hezké mít stálé místo, kam se vracet, a jídla tam bylo po celý rok zhruba stejně, ale ta svoboda pohybu mi chyběla. Poblíž měla teritorium jiný smečka a tam už jsme neměli dovoleno chodit." Všechno se to stalo už tak dávno...
"Nedělala bych s tím nic, jen si budeš muset zvyknout, že to může některé vlky zaskočit," řekla jsem. Nenapadalo mě nic, co by s tím mohl udělat, co by vypadalo víc... normálně, než jak vypadal teď, navíc... já už si na to zvykla a vlastně to vypadalo docela stylově.
Pak se u nás objevil cizí vlk, podle všeho člen přízračných. "Dobrý den," pozdravila jsem, "já jsem Brisa z Nihilu, tohle je Skadi." Podívala jsem se po svém společníkovi, ale ten nevypadal, že by se měl ke slovu, takže jsem pokračovala: "Rád by se přidal do vaší smečky. Nabídla jsme mu, že ho k vám dovedu."

Zima v zimě. To... dávalo smysl. "Cestovat spolu se stády..." řekla jsem. "Myslím, že takový život by se mi líbil, cestování mám ráda." Ale tady se mi líbilo také a ačkoli bylo hezké občas trochu snít, NIhil bych za sever nevyměnila. Navíc to jistě také znamenalo, že si vlk musel dávat pozor, kam ta stáda jdou, aby mohl cestovat za nimi, takže zas takovou svobodu neměl.
Naklonila jsem hlavu na stranu. "No... nevím, jestli by to byl dobrý nápad. To by asi vypadalo ještě podivněji, než jak je to teď." Zvedla jsem čenich a zavětřila. "Mám pocit, že někdo jde."

Ve středu území smečky, nikoli někde na výletě. To nebylo místo, kde bych se obvykle nacházela, ale i já čas od času udělám výjimku a zůstanu jednou doma. Zrovna jsme přemýšlela, co dnes podniknu. Docela jsem se nudila. Mohla bych zkontrolovat hranice? Mohla bych najít nějakého ze svých známých, setkat se a hodit řeč? Ale ne, to už jsme zahlédla vlče, jak se čemusi hihňá u jezera. Bylo tam něco zajímavého? Ne, vypadalo to, že si ten mrňous prostě hraje. Tiše jsem došla blíž, abych ho nevyrušila, usadila se a pozorovala ho. Bylo roztomilé. Žádné ze smečkových vlčat jsem moc dobře neznala, mohla jsem jen hádat, komu asi patří. Až moc jich mělo zelenou srst, kdo si v tom měl udržovat přehled?

Nebyla jsme daleko od domova, ale nebyla jsem ani na území smečky. Nechtěla jsme být pořád jen na území smečky, chtěla jsem cestovat, procházet se, poznávat okolí, abych se pak mohla vracet domů s novými zážitky a poznatky.
A zjevně jsem nebyla jediná, kdo dnes vyrazil na výlet. V trávě totiž postával cizí hnědý vlk, zády ke mně, s pohledem upřeným kamsi do nebes. "Dobré ráno," pozdravila jsem, jakmile jsem se dostala na doslech, "Jste taky na výletě?"

A nebo to možná byl osud? Pravda ale byla taková, že jsem na něj myslela docela často, od toho, co jsme se setkali. Vůbec nevadilo, že jsem se téměř neznali. Byl to zajímavý vlk. Ovšem to jsem nehodlala říkat nahlas, nechtěla jsme být za tu divnou, že? Možná by to neocenil, kdo ví... já ho rozhodně neznala dost dobře na to, abych si troufala odhadovat, takže bylo lepší mlčet. přikývla jsem a usmála se, když řekl, že jsme spolu tedy za dobře. Ano, všechno bylo v nejlepším pořádku. Pak změnil téma. "projdeme se trošku?" navrhla jsem, abychom tu jen tak nestáli a nemluvili. "Mám se dobře, nic moc zajímavého se tu neděje. Netrávím na území zas tolik času, většinou bývám někde a cestách. Tady na území je ale docela klid. A co vy, jak jste se měl? Myslím, že jsem se vás naposledy ani nezeptala, jestli také patříte do nějaké smečky." A pokud ano, už jsem si to moc nepamatovala. Nutno podotknout, při našem posledním setkání se skutečně děly zajímavější věci, než obvyklý zdvořilostní rozhovor.

"To zní moc hezky. Není tam ale v zimě málo jídla? A... no, zima?" Ovšem i tady byly zimy docela snesitelné a pokud tam mohla žít a prosperovat vlčí rodina, nemyslela jsme si, že by to na severu bylo tak strašné. Kdysi dávno jsem podobnými končinami také cestovala. "Víš, já myslím, že dost vlků dá na první dojem, a ta tvoje lebka vypadá docela strašidelně. I ty žebra. Ale myslím, že pokud dostanou šanci tě poznat, tak rychle pochopí, že není čeho se bát," usmála jsme e na něj. mezitím jsme dorazili na okraj lesa, kde jsem zastavila. "Tady někde začíná území smečky, myslím, že bychom měli teď zůstat na hranicích a podívat se, jestli tu náhodou nebude nějaký člen smečky, který by tě dovedl za alfou."