Príspevky užívateľa

Vůbec mi nevadilo, že se choval jako vlče. Alespoň jsme si nepřipadala tak staře, i když jsem už byla dáma v letech. A kamarádi byli taky fajn, těch nebylo nikdy dost. nebyla jsme vybíravá, byla jsem ochotná se spřátelit s kýmkoli, ať už byl z jakékoli smečky nebo tulák.
Vedla jsem ho pomalu k lesu, za kterým by měla ležet. Už to nebylo daleko. Aby však řeč nestála (a když už jsme měli být ti kamarádi, bylo by fajn, abychom se trochu znali.) "A odkud ty vůbec pocházíš?" zeptala jsem se, zatímco jsme dorazili k prvním stromům.

Zdálo se, že kamarádi byli skutečně to, po čem touží. Jeho nadšení bylo opravdu roztomilé. Tedy, ne roztomilé tím způsobem, který jsme obvykle hledala ve vlčích samcích, spíš jako by byl vlče. A proti mně vlastně skoro vlče byl, ačkoli jsem si byla jistá, že pokud dospělý není, nemá k tomu daleko. Postarám se, aby se měl tenhle vlček někde dobře a byli na něj hodní. Pokud ho nebudou chtít v Přízračných, přimluvím se za něj alespoň u naší alfy a to by bylo, aby ho Nihil nepřijal. "Takže jsme kamarádi," stvrdila jsem to rozhodně. "Jasně, pojď." A vyrazila jsem směrem, kde jsem si myslela, že najdeme území přízračných. les před námi už byl nedaleko.

"Chceš tam odvést?" nabídla jsme mu, protože jsme to předtím tak nějak opomněla. Já s tím sice počítala, ale co když by o tom měl on jinou představu? neměla jsem co jiného na práci a už jsem dlouho nikomu nedělala průvodce, mohla by to být docela legrace. Střihla jsme ouškama, když se zeptal, jestli jsme kamarádi. "No, sotva jsme se potkali, nevíme o sobě v podstatě nic... kamarádi bych tomu neříkala, spíš známí..." Ovšem on tu byl sám a opuštěný, že? A byl docela milý a sympatický. Možná yb se mu kamarád hodil? "Ale jestli chceš, můžeme být," usmála jsem se na něj.

Takže jsem mu patrně podala informace, které chtěl slyšet? Vlastně to dávalo smysl. podle toho, kolik věděl, musel být v Norestu nový, možná sem právě zabloudil, dokázala jsme si tedy představit, že si tu mohl připadat trochu ztraceně.
A já ho nepřivítala zrovna nejlíp, jak jsme si uvědomila.
No ale snad jsme mu to vynahradila alespoň informacemi. "Eeh... myslím, že když půjdeme támhle," kývla jsem kamsi doprava," tak bychom se měli dřív nebo později dostat na jejich území. Ale nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad tam jen tak courat, mohlo by být lepší se projít okolo hranic a pokusit se najít nějakého člena. Nemusel by to být dobrý první dojem, kdyby ses jim prostě začal procházet po území."

Zdálo se, že k území další otázky neměl, takže jsme už nic dalšího nevysvětlovala. A i kdyby, moře se nebylo snadno přehlédnout a bažiny nebo ledovec snadno najde. Pro mě to rozhodně bylo jasné jak facka. Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoumavě se na něj zahleděla, když začal vrtět ocásku, ale pak jeho nadšení zmizelo jako mávnutím proutku. Řekla jsem snad něco špatně? "No, jedna je hned tady kousek, to jsou Přízrační. Ti jsou docela fajn, ale abych řekla pravdu, jsou takový odtažitější. Ale přátelští určitě budou a přijali by tě. Naše smečka se s nimi docela přátelí. No a Nihil, to jsou naši, ti sídlí právě kousek od té bažiny. Nenarazila jsem tam na nikoho, kdo by přátelský nebyl. Ale Ignisu se spíš vyhni. Já s nimi sice špatné zkušenosti nemám, ale už jsme o nich něco taky slyšela."

"To vůbec nevadí," ujistila jsme ho rychle. "Brisa úplně stačí, on si stejně nikdy nikdo neříká celým jménem." nechtěla jsme ho tu týrat rody jen proto, aby to pak v životě nepoužil, navíc co jsem věděla o tom, jestli se ještě někdy potkáme. Pokud bydlel někde tady poblíž a nepatřil do žádné ze smeček (jakože Nihil nebyl určitě a ani Přízračné jsme z něj necítila), tak mi nepřišlo moc pravděpodobné, že na sebe znova náhodou narazíme, když jsem sem pomalu nechodila. "Norest, ano," zopakovala jsem, "od téhle louky až na jih k moři a až na západ k..." co že tam vlastně bylo? "No, po ledovec a bažiny, nějak tak." na jeho další otázku jsme přikývla: "Ale jistě. Já dokonce z jedné pocházím."

Zdálo se, že opravdu chápe. Věnovala jsme mu drobný úsměv. Bylo hezké ta slova slyšet a vidět, že jsou opravdu myšlena upřímně. Ačkoli jsme s tím nemohla nic dělat, nebyla jsme v tom sama a to byl skutečně příjemný pocit, ačkoli to zároveň nebylo něco, co bych komukoli přála.
"Jistě, nechci vás nijak zdržovat. taky bych se měla vrátit," řekla jsem, "Ráda jsme vás potkala, mějte se hezky, Arxi." To tedy bylo vše. Rozešla jsme se zpět, kudy jsme předtím přišla. Když nic jiného, bylo hezké znát lépe dalšího člena smečky.

"Křídla, rohy, myslím, že jsem viděla i někoho s ploutvičkami," odpověděla jsem, "ono... asi dost záleží, na co jsi zvyklý a co považuješ za podivné." Většina vlků to vypadala víceméně jako já, i když se sem tam objevila nějaká ta ofinka nebo delší srst, ale to, že jsem tady patřila k většině, neznamenalo, že tomu tak bude i jinde. třeba tenhle vlk pocházel z dalekých krajů nebo kdo ví odkud. "Brisa Hasta Rika-Sanginea vlastně," opravila jsem se, "ale Brisa stačí. Ráda tě poznávám, Skadi." Už jsme se z toho setkání docela vzpamatovala a začínala se zase chovat normálně, no hurá. "Tohle místo, tedy spíš tahle oblast, se nazývá Norest. teď jsme v nejsevernější části."

Vlček nejdřív nechápal, ale pak mu to, jak se zdálo, docvaklo. "Aha," hlesla jsem. Dobře, to nebyla zrovna otázka, která dělala dobrý první dojem. Nicméně ať to bylo co to bylo, bylo to genetické a tudíž ne nakažlivé. Hádala jsme, že to skutečně bude podobné, jako když měli vlci křídla. "Já jenom, že jsem nikdy nikoho takového nepotkala... ale zase taky je spousta vlků, která ej podivná jinak." Tos to moc nevylepšila. kam se poděl tvůj takt? Radši jsme se místo dalších hloupých poznámek představila, tím se obvykle nedalo nic zkazit. "Já jsem Brisa."

Ono se to na mě dívalo. Ono si mě to všimlo. Netušila jsem, co mám dělat. Měla jsme utéct Ale to by nevypadalo dobře, pokud to byl akorát nemocný vlk, který potřeboval pomoct. Zjevně to ze mě ale nemělo radost. Chtělo mě to pokousat? Chtěla mě to napadnout za to, že jsme se ukázala poblíž?
A pak to promluvilo. Tedy... patrně to byl on, jak mi řekl můj mozek, který jsem v tuhle chvíli zrovna neposlouchala. "Uhmmm..." vypadlo ze mě. No to ses teda vytáhla, Briso. Dobře, patrně to nebylo strašidlo, ale skutečně vlk. rychle jsme se sebrala a snažila se na něj moc nezírat. "Ahoj. Můžu se... můžu se zeptat, co se ti stalo? S tvou hlavou, myslím."

Byla jsme daleko od domova. Tak daleko, jak to jen šlo, aniž bych dočista opustila Norset. Ano, já vím, sice jsem říkala, že se budu držet na území smečky, ale každý, kdo mě znal, věděl, že to dlouho nevydržím. Brzy jsme si tam začala připadat jako ve vězení a musela jsme pryč. Alespoň na chvíli. Když nebudu pryč dlouho, nic tím nepokazím. bylo jen potřeba se na území občas ukázat.
Nyní jsem však byla tady a zvědavě si prohlížela louku, kde už jsem nebyla ani nepamatuju. Bylo tu hezky. Docela horko, ale to teď bylo všude. A živo. to teď taky bylo všude. nebyla jsme tu sama, jak jsme vzápětí zjistila. Kus ode mě byla v mlze silueta cizího vlka. vyrazila jsme rovnou za ním, ráda jsem poznávala nové vlky a někdo tak daleko od Nihilu bude jistě někdo, koho ještě neznám. nemusela jsme se však dostat příliš blízko, když mě na tom vlkovi upoutala jistá zvláštnost. tak moment... To měl místo hlavy... lebku? A na jeho bocích nebyly bílé pruhy, jak jsem si prvně myslela. byla to... žebra! byla to chodící kostra potažená kůží a srstí! Byla jsem zvyklá na všechny podivnosti, křídla, rohy a tak podobně, ale tohle jsem viděla poprvé. Tohle bylo... strašidlo! Stáhla jsem uši k hlavě a zůstala nerozhodně stát na místě. Byl sice cítit jako vlk, ale najednou jsem si nebyla tak jistá, jestli se k němu chci přibližovat. Ch když to byl vlk, co měl nějakou nemoc, která přiměla jeho obličej odpadnout, a kosti vylézat z těla?

Arxi jako rytířský mistr? Proč ne, nakonec? Já mistrem být nechtěla, pak bude jen dobře, když to postavení připadne někomu, kdo po něm touží. Nepochybovala jsem, že to byl schopný vlk. Na rytíře se nedostal jen tak leckdo. Pokud chtěl být mistr, přála jsme mu hodně štěstí.
Usmála jsem se. "Vlastně docela podobné, jako teď. Nihil se zas tak moc nemění. Byli tu jiní vlci a možná mi tráva připadala zelenější, protože jsme byla mladší, ale pokud mám soudit objektivně, Nihil míří dobrým směrem a změny jsou potřeba. tenhle systém se mi líbí." Kdyby se mi tu nelíbilo, proč bych také zůstávala, že? "Ale je smutné dívat se pak na smečku a postrádat staré známé tváře. Jsou chvíle, kdy si tu připadám trochu jako cizinec. Moji dřívější přátelé jsou pryč... hádám, že mi rozumíte." Takový byl ovšem život. jne těžko jsme s tím mohla něco udělat.

A přece se náhody stávaly, i takové nepravděpodobné, jako byla tahle. Sotva jsem se dostala blíž, už jsem neměla pochyb. I když jsem toho vlka pořádně neznala, vryl se mi do paměti a poznala jsem ho naprosto bezpečně. Usmála jsem se. "Aikane, ráda tě zase vidím," řekla jsem, sotva jsem se dostala na doslech. "Zrovna jsem na vás myslela." Zda jsem si ho pamatovala, o tom nemohlo být pochyb. "U trosek Othamu, ano." Byla jsem upřímně zvědavá, proč mě hledal. Chtěl mi snad sdělit něco důležitého? Z jeho tlamy však vypadla omluva, kterou jsem zrovna nečekala. Naklonila jsem hlavu na stranu. Chtěl tím snad říct, že to, jak se choval, nemyslel vážně? Ale ne, neměla bych si domýšlet víc, než co řekl, ačkoli ta možnost se mi nezamlouvala. "Nic vám nevyčítám, naopak... bylo to zajímavé. A osvěžující, abych řekla pravdu." Nebyla jsem puberťák, abych se vykrucovala, místo abych řekla věci tak, jak jsem je cítila.

"A doufáte, že byste jednoho dne mohl být?" zeptala jsem se. "Čistě ze zvědavosti, samozřejmě." Pokud měl jiný pohled na věc než já, ráda bych ho vyslechla. Samozřejmě jen jestli o tom chtěl mluvit. "Ano. myslím, že jsme byli jedni z prvních rytířů. Byla jsem ve smečce ještě předtím, než byli rytíři založení. Nihil je můj domov pomalu celý můj život." Měla jsme to tu ráda. V Norestu byl klid a bylo tu tolik zajímavých míst, kam jsem se moha zatoulat, pokud jsem zatoužila po troše samoty. "Tak to se pak nedidím, že jsme se ještě pořádně neseznámili," zasmála jsem se, "já jsem většinu času někde pryč a nebo na hlídce."

Pokud se sám neplete? To byl zvláštní slovní obrat, ale nevyjadřovala jsem se k tomu. Tenhle vlk vypadal sympaticky. "Já také. Už tomu bude nějakou dobu, ale většinu času trávím mimo území smečky, takže mě moc nepřekvapuje, že jsme ještě neměli příležitost se náležitě seznámit. Navíc jsem jenom běžný rytíř, ne mistr. A sám víte, kolik času žerou povinnosti, které k tomu náleží." Byly časy, kdy jsem doufala, že bych se mohla stát mistrem, ale nakonec jsem se rozhodla, že to není post pro mě. Víc mi vyhovovalo být běžný rytíř. Navíc už jsem také nebyla nejmladší a i když bych měla zkušenosti k tomu potřebné, dávala jsem do jisté míry přednost troše toho klidu. nebyla jsme vlk, co by se cítil ve svém živlu před skupinou vlků, které by měl na povel, alespoň tedy ne dlouhodobě. "učila jsem se na rytíře ještě spolu s Azueénem," dodala jsem.