Príspevky užívateľa

Hlídkovala jsem dnes na hranicích smečky. Poslední dobou jsem se snažila držet převážně na území a jeho okolí, ale pravda byla taková, že mi to nedalo a zatoulala jsem se přeci jen o něco dál, i když opravdu jen o trošku. Od doby, kdy jsem byla degradována, jsem se snažila být pro smečku užitečná, být po ruce a dokázat, že si své původní postavení opravdu zasloužím. Jenže zůstat jen na území, z toho jsem si za chvíli začala připadat pomalu jako ve vězení. Milovala jsem cestování a toulky. Milovala jsem svobodu a dobrodružství a co víc, chtěla jsem potkávat i jiné vlky, než členy naší smečky. Spousta mých známých k nám nepatřila a někoho z nich bych zrovna dnes potkala moc ráda. Možná dokonce někoho velice konkrétního. Toho tmavého vlka, kterého jsem naposledy viděla v trosek zříceniny, jsem nemohla dostat z hlavy. Choval se tehdy... podivně, ale nemohla jsem tvrdit, že by mi to vadilo. naopak. Toužila jsem strávit s ním víc času a lépe ho poznat. Byl to zajímavý vlk. Byl milý, hodný, sympatický a měla jsem ho ráda. A jak jsem se tak přes louku vzdalovala od hranic, zahlédla jsem před sebou proti slunci nějakou tmavou siluetu. Srdce mi poskočilo v hrudi. Mohl to být Aikan? Ale ne, to by přece byla příliš velká náhoda. Ten vlk ani nemusel být tmavý, mohl mít stejně bílý kožich jako já a tmavě jen vypadat proti slunci. Nicméně byl poměrně blízko hranicím, takže jsem se rozhodla to jít prozkoumat a vydala se za ním.

Arxi. "Pak vás ráda konečně doopravdy poznávám, Arxi." Usmála jsem se. Měl pravdu, skutečně byl cítit Nihilem stejně jako já, ale to nebylo vše. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Nepatříte náhodou mezi nihilské rytíře?" Znala jsem od vidění spoustu smeččanů, ale přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že právě tohohle jsem viděla už několikrát. Možná to bylo na tréninku? Tam obvykle nebyl moc čas se vybavovat a i když já jsem už byla plnohodnotný rytíř nějaký ten pátek, nikdy neuškodilo oprášit si dovednosti a podívat se, jak se vede novým učedníkům. Navíc bylo klidně možné, že jsme se já a tenhle vlk učili na rytíře spolu. Kolik vlků s bílými křídly v Nihilu bylo? Byla bych překvapená, pokud by se našli alespoň dva takoví. Z rytířů jsem lépe znala jen Azueéna.

Nebyla jsme tu dlouho, když jsem před sebou uviděla vlka spadnout z nebe. Tedy... on nespadl, ale spíš slétl, ale ačkoli pro mě okřídlení vlci nebyli žádná novinka, nebe pořád nebylo místo, kam bych koukala, když jsem chtěla najít jiného vlka. Zamířila jsem k němu. byl mi povědomý, byla jsem si jistá, že patří do Nihilu, ale zaboha jsem si nemohla vzpomenout na jméno. "Zdravím, dá... paní Brisa k vaším službám. Neznáme se už odněkud? Přísahala bych, že jsme vás už někde viděla." pořád jsem si ještě úplně nezvykla na své nové postavení, po takové době, co jsem se řadila mezi knížata. Nicméně doufala jsem, že moje degradace bude jen dočasná. Hodlala jsem pro to udělat co jen budu muset.

Zpět na území smečky. Trávila jsem teď až příliš mnoho času pryč a to nebylo příliš dobré, pokud jsem si chtěla zachovat povědomí o tom, co se ve smečce dělo, a znám všechny členy. Ačkoli jsem většinu z nich zahlédla a měla jsem jakés takés povědomí o jejich jménech, nebyl tu snad nikdo, o kom bych mohla tvrdit, že je to můj dobrý kamarád. Tak už to dopadá, když jeden rád cestuje. Znala jsem tuláky a vlky z jiných smeček, ale své vlastní pomalu ne. Vyběhla jsem na louku, posadila se do trávy a pozorovala poskakující luční koníky, kterých tu byla spousta. Byla legrace snažit se je ulovit, ale tentokrát jsem je nechala být. Neměla jsem hlad, nebyl tedy důvod je rušit nebo jim ubližovat.

Musela jsem uznat, že ačkoli byly trosky tohohle místa zajímavé, ve světle toho, co tady dělal Aikan, šlo až na druhou kolej. Byla jsem na něj a na jeho náhle podivné chování víc zvědavá než na cokoli, co jsme tu mohli objevit. Zkrátka a dobře jsem si jeho pozornost užívala, nebylo to něco, co by se mi stávalo každý den. nechala jsem chvíli trosky troskami, posadila se před něj a obtočila ocásek kolem tlapek. "Nemyslím, že bych byla až zas tak dobrá, ale děkuji. A vy byste rozhodně mohl, tak hezká slova mi už dlouho nikdo neřekl," usmála jsem se na něj. A poslouchalo se to moc hezky, nutno dodat. Napadlo mě, jestli tak mluví s vlčicemi obvykle, ale to myšlenku jsem rychle zavrhla. Možná jsem ho neznala, ale nevypadal jako ten typ vlka. Vlastně mi zpočátku přišel spíš jako jeden z těch milých, ale rezervovanějších vlků.

Jeho chování mě... poněkud mátlo. Bylo nutné vzít v potaz, že jsme se sotva potkali, ale nemohla jsem tvrdit, že by mi jeho pozornost vadila. Vypadal přece jako slušný vlk a mimo to se mi líbil. Nebyla jsem ve věku, kde bych mohla donekonečna čekat, než se objeví někdo, kdo by o mě měl zájem, občas bylo potřeba popadnout příležitost za chlupy a trochu se snažit. Usmála jsem se a zadívala se na vlastní tlapky. "To je od vás milé." Doufala jsem, že se skutečně třeba někdy staví. On byl nejspíš tulák, já bych ho hledala špatně, až se po tomhle setkání opět rozejdeme, ale já trávila na území naší smečky poměrně dost času. Byla bych ráda, kdyby naše první setkání nebylo také poslední, ať už z tohohle vznikne cokoli. Dobří vlci se hledali těžko a já neměla příliš mnoho přátel, natož blízkých přátel. Ovšem dost bylo úvah, nyní byl čas na dobrodružství! "Děkuji!" pousmála jsem se. "Ovšem pokud já zním poeticky, pak vy si se mnou rozhodně nezadáte." Rozhodně to nebyl žádný vlk, co by mluvil, jak mu zobák narost.

Finn x S'Arik


Finn x Corey


Brisa x Aikan

Kethir a Lennei

Bran a Charine


Brisa a Aikan

To znělo velice slibně. Vůbec bych si nestěžovala na trochu dobrodružství s takovým fešným vlkem, i když do očí bych mu to neřekla. Byla jsem ve věku, kdy už jsem začínala pochybovat, že si kdy někoho doopravdy najdu a vlastně mě to ani tolik netrápilo. měla jsem v životě i jiné věci, i když byla pravda, že mě představa, že bych neměla vlastní rodinu, docela mrzela. Ovšem nebyla jsem slepá, poznám hezkého vlka, když se na něj dívám. "To je pravda," souhlasila jsem, "a je rozumné nějaké místo nejdřív pořádně poznat, než jeden udělá velké životní rozhodnutí." Ukvapená rozhodnutí sice také měla své kouzlo a často byla mnohem dobrodružnější, ale také často nedopadala dobře. Na jeho odpověď ohledně smeček jsem pouze přikývla. "Ale pokud bys někdy zavítal do Nihilu, stav se na návštěvu." Odcupitala jsem kousek stranou, abych si prohlédla jeden výklenek, takže jsem nepostřehla onu květinu, k kterou se zajímal Aikan, když jsem se však otočila, abych něco řekla, zjistila jsem, že se dívá přímo na mě. jeho slova mě překvapila, ale zahřála u srdce. S úsměvem jsem sklopila pohled k zemi a nemít kožich, nejspíš bych se červenala. netipovala jsem ho na poeta, ale vlk se zjevně může mýlit. "Pak je ta vaše jistě tajemná jako oceán," odpověděla jsem mu v podobném duchu.

Místo, kam jsme dorazily, už dýchalo přicházejícím jarem. Na okamžik jsem se zastavila a nastavila tvář mírnému vánku, který se nad loukou proháněl. Tohle místo jsem samozřejmě znala, bylo docela nedaleko od území smečky, ale navštívit to tu zase v jinou roční dobu mělo něco do sebe. Líbilo se mi, jak se krajina s časem měnila a i známá místa tak mohla skýtat něco nového a nečekaného. "To už je skoro jako by bylo jaro," poznamenala jsem ke své kamarádce s úsměvem. Za chvíli i poslední zbytky sněhu zmizí (pokud teda nepřipadne další, ale na to to nevypadalo, příroda se po zimě už začala probouzet a oteplovalo se), všude bude svěží zelená tráva, sluníčko bude svítit a přijdou příjemné jarní deště. No nebyla to nádhera?
Před čumákem mi přeletěla moucha. Sledovala jsem, jak se třepotá ve vzduchu, než zmizela kdesi v trávě. "Stejně mi přijde zajímavé, že někteří tvorové se na zimu schovávají a jiní, jako třeba my vlci, prostě fungují celý rok stejně," vyslovila jsem nahlas svou úvahu. V zimě jsem hmyz nikdy neviděla poletovat, když už jsem na něj narazila, byl ztuhlý někde pod kůrou nebo v jeskyni, kde nebyla taková zima, jako venku.

Poslouchala jsme jeho odpověď. Zpočátku to znělo rozumně, ale když začal povídat o tom, že nevěděl, že se tu rozhodl zůstat, zmátlo mě to. Podívala jsem se po zřícenině. Bydlel tu snad? Ne, jistěže ne, jen jsme se špatně pochopili. Zasmála jsem se, "já myslela jako tady u těch trosek. jestli jsi to už uvnitř prozkoumal." Nicméně jsme si nestěžovala, že mi odpověděl na něco jiného, protože i to bylo zajímavé. "Takže jsi tady v Norestu teprve krátce, ale zalíbilo se ti tu?" zopakovala jsem jeho slova, "já jsem tu už docela dlouho. Není to tu špatné. dost kořisti, příjemné podnebí, nějaké ty neshody mezi smečkami se sice najdou, ale řekla bych, že to není nic strašného." vyrazila jsem po jeho boku do hlouby stavby. Uvnitř byla docela... tma, ale jen co si oči přivykly omezenému světlu, začala jsem se zvědavě rozhlížet po vysokých stěnách a hledat něco, co by upoutalo mou pozornost. "Patříš do nějaké smečky?" zeptala jsem se o něco tišeji, než předtím, atmosféra místa nutila téměř až k šepotu, i když pro to nebyl žádný racionální důvod, jen mi nepřišlo správné tu hulákat. Necítila jsem z Aikana žádnou smečku a třeba z Nihilu rozhodně nebyl, to bych věděla, mohl se ovšem do nějaké přidat teprve nedávno.

Aikam pokračoval o lidech, jenže já skutečně neměla mnoho, co bych mohla k tomuhle tématu dodat. "Lišky... liškám bych nevěřila, to máš pravdu." Už jsme jich pár potkala a většinou bylo lepší se jim vyhnout. Nejenže přenášely spoustu nemocí, ale nepříjemně hryzaly a navíc jim většinou šlo o mou kořist. Chtěla jsem mu otázku co ho sem přivedlo, vrátit, jenže mi odpověděl dřív, než jsem to stihla. Také zvědavost? Pak bychom to tu mohli prozkoumat společně, to by se mi líbilo. Vypadal jako milý vlk a mluvil rozumně. Zajímal mě, ráda bych ho poznala víc. Dobrá společnost nebyla nikdy na škodu. Pomalu jsem vyrazila do hlubin trosek, po pár krocích jsem zastavila a ohlédla se na něj, jestli jde taky, v naději, že už tu není moc dlouho a nemá to tu už prozkoumané. "Ty už jsi tu nějakou dobu, nebo jsi taky teprve před chvílí přišel?"

Někdo mi přece jenom odpověděl. No, tak si dnes zjevně neužiju poklidného sóloprůzkumu trosek, jak jsem si myslela, pravda ovšem byla taková, že mě to zas tak netrápilo. Cizinec se vynořil ze sutin. "Také zdravím," odpověděla jsem s úsměvem. Byl docela sympatický a někoho mi připomínal, i když jsem si byla jistá, že jsme ho ještě nepotkala a nedokázala jsem říct, kdo to byl, koho mi připomínal. Nevadí, možná si vzpomenu. Nebo se mi to možná jenom zdálo, tmavých vlků tu jistě běhalo hodně. "Zvědavost, nic jiného," odpověděla jsem, "už jsem šla okolo a byla jsem zvědavá, jestli se tu nenachází něco zajímavého, co by stálo za prozkouání." Když začal mluvit o lidech, zvedla jsem pohled k chladným kamenům stavby nad našimi hlavami. Vskutku, jak asi vypadala za svých nejlepších dní? Mohli jsme se jen domýšlet. "Já toho o lidech taky moc nevím..." Narozdíl od něj by mi ale nevadilo je potkat. třeba by byli přátelští a byla by s nimi legrace. Někdo, kdo dokázal vytvářet takovéhle stavby přece nemohl být špatný. "Brisa Hasta Rika-Sanginea, ráda tě poznávám, Aikane. A nápodobně. bylo by to dost nepraktické říkat si celým jménem, co?" jeho jméno mi nic moc neřeklo, i když jsem musela uznat, že bylo složité. bylo dobře, že nechtěl, abych mu tak říkala, nebyla jsme si jistá, jestli bych to dokázala správně zopakovat.

Už pěknou dobu jsem si na tohle místo dělala zálusk. Snad už... už od chvíle, co jsem ho poprvé uviděla, jsem toužila vézt dovnitř a pořádně to tu prozkoumat. No, ten den právě nyní nadešel, protože jsme si to štrádovala hezky přímo ke zřícenině, připravená na jakékoli dobrodružství, které mohla tahle výprava přinést.
Pravda byla taková, že jsem neočekávala, že tady objevím něco extra zajímavého, nějaký skrytý poklad nebo něco v tom smyslu. Zvědavost mi však nedala a tichý hlásek v hlavě našeptával: Co kdyby? Co kdyby tam opravdu bylo něco, co by za to stálo, a já bych to nikdy nezjistila, protože bych zříceninu neprozkoumala? To jsem skutečně nechtěla riskovat. Byla jsem nyní sice daleko od domovské smečky a příliš blízko území Ignisu, ale nijak zvlášť mě to netrápilo. Tohle bylo území nikoho a zároveň všech. Mohla jsem si tu dělat co jsem jen chtěla.
Jenže když jsem se přiblížila, zbystřila jsem. V okolí se vznášel cizí a velmi čerstvý pach, napovídající, že nejsem jediná, kdo se rozhodl dnes trosky prozkoumat. zastavila jsem tedy ještě předtím, než jsem vkročila do polorozpadlé stavby: "Je tu někdo?"