Príspevky užívateľa

sign me in

Na její slova jsem přikývla, pak jsem si uvědomila, že to jako odpověď vlčici asi nepostačí, a odpověděla jsem nahlas: "To ano. Mám vůni tlejícího listí docela ráda... a vlastně i ranní mrazíky a chladný vzduch." Hlavně protože jsem měla pořádný kožich a nebyla mi zima. "Odpočinek, společnost, nějakou zábavu... přišla mi škoda zůstat sedět na území smečky a tak jsem vyrazila sem, abych pro změnu zase zažila něco nového." Nezáleželo mi na tom, na co tady narazím, dokud se nebudu nudit. "Žiju tady v Norestu už dlouho a na tenhle les mám pár hezkých vzpomínek." Věděla jsem, že vlčice není z Nihilu, ale netroufala jsem si odhadovat, do které smečky patří, pokud vůbec někam. Těžko říct, jak dlouho tady asi byla ona.

nezaslechla jsem cizí kroky dřív, než jsem cizí vlčici uviděla, nejspíš proto, že ona zastavila a já nedávala dvakrát pozor na cestu. "Dobrý den!" pozdravila jsem vesele, sotva jsem se dostala do takové vzdálenosti, aby to nebylo trapné a abych na ni nemusela hulákat odněkud z dáli. Měla na očích šátek, což mi okamžitě vnuklo otázku, jak přes něj vůbec vidí na cestu. Až pak mě napadlo, že vlastně na cestu vůbec vidět nemusí a včas jsem se zarazila, než mi z tlamy vypadl nepříhodný komentář z nevědomosti. "V tuhle roční dobu je tu hezky, že?"

Les byl rozhodně nejlepší místo, kam na podzim zavítat. Viděla jsem to už nespočetněkrát, a přesto mě barevné listí, padající ze stromů a pokrývající celou zem v ohnivé mozaice nikdy nepřestalo udivovat. Jistě, Nihil měl také moc pěkné lesy, ale co bych to byla za vlka, kdybych celý život prožila zalezlá na území smečky? Mé srdce toužilo objevovat. Vyrazit ven a zažít svět na vlastní kůži. Dorman navíc nebyl stejný, jako když jsem sem zavítala poprvé, krajina se s časem měnila, staré stromy umíraly a padaly, mladé rostly a bojovaly o své místo na slunci v nekonečném koloběhu života, kterému jsem měla tu čest přihlížet. Mělo to své kouzlo stejně jako vítr, který se ve složitých obrazcích proháněl nad nekonečnými pláněmi, nebo mořské vlny, neúnavně narážející do břehu. Vykračovala jsem si spokojeně lesní cestičkou, zvědavá, co mi dnešek přinese.

Tentokrát jsem necestovala nikde po Norestu, tentokrát jsem se rozhodla, že možná na tom pořekadle "všude dobře, doma nejlíp" i něco bude a pro jednou jsem zůstala na území Nihilské smečky. Doufala jsem, že třeba budu mít štěstí a zastihnu některého z jejích členů. Znala jsem všechny, nebo alespoň většinu. Už jsem je na území zahlédla a pokud nic jiného, byl mi znám alespoň jejich titul, ale o podstatně míň vlcích jsem mohla tvrdit, že jsem s nimi někdy prohodila víc slov než "dobrý den" a "nashledanou". Snažila jsem se to však napravit při každé příležitosti, jako třeba dnes, když jsem před sebou uviděla zelený kožich nějaké vlčice. Zvláštní, kolik zelených vlků se ve smečce nacházelo, ale měli jsme i slušný počet zástupců modrých, takže už jsem se nad tím nijak nepozastavovala. Jen ať si má každý jakou barvu chce, vždyť jsou pěkné všechny. "Dobrý den přeji!" pozdravila jsem, jen co jsem se dostala blíž.

Skutečně už dlouho, velmi dlouho. Muselo to být už několik let, co jsem se opět přidala. "Patřila jsem do Nihilu už jako malá. tedy do toho, co vedl Darwen." řekla jsem. "Ale pak jsem odešla a cestovala, než jsem přišla sem. Asi si dovedeš představit, jak jsem byla překvapená, když jsem tu narazila na svou Starou známou Sintare." Která mezitím stihla zestárnout a teď už nebyla mezi živými. Lhala bych, kdybych řekla, že mi nechyběla. "Ale teď když vede smečku Machiavelli, jsem tu pár let. I když abych pravdu řekla, většinou někde lítám, nejsem ten typ, co by dlouho vydržel na jednom místě," zazubila jsem se. Vlastě mě tolik nepřekvapovalo, že jsme ještě neměli možnost se oficiálně seznámit. "Ty tu ale nejsi zas tak dlouho, pokud se nemýlím...?" měla jsem pocit, že jsem ho tu předtím neviděla, i když mi zas na druhou stranu přišel i zvláštně povědomý a přišlo mi, že jsem ho viděla už i někdy dřív. Hodně dávno. Mohla jsem si ho ale jen s někým plést, bílých vlků byla spousta.
na jeho otázku jsem se usmála. "Krásná krajina a místo, kterému můžu říkat domov. Jsem tu spokojená a to je asi tak všechno. Nemám potřebu chodit kamkoli jinam."
Chvíli jsem očima propátrávala dav vlků a pak se znova otočila na Azueéna. "Půjdu se tu ještě trochu porozhlédnout. Každopádně jsem tě ráda konečně poznala. Zatím se měj!" Rozloučila jsem se a vyrazila se zamíchat mezi ostatní.

Taky jsem neviděla nic, co by zavánělo problémy, což bylo fajn, protože to znamenalo, že jsme se mohli s Azueénem nerušeně bavit. Na jednu stranu jsem se těšila na nějakou pořádnou akci, ale na druhou stranu jsem chtěla, aby ples proběhl bez problémů a pokud už něco, tak aby jen utužil vztahy mezi smečkami a mezi vlky jako takovými. "Já si zas nemyslím, že bych se na léčitele hodila. Mám ráda trochu té akce, jestli mě chápeš. Je fajn se pořádně protáhnout. Navíc je Nihil můj domov už dlouho, připadá mi, že bych to měla smečce nějak vrátit." Samozřejmě jsem myslela jinak, než že budu šířit povědomí a seznamovat se s novými členy nebo sem tam něco lovit. "Prostě mi to přišlo jako správný krok a zatím si nemám na co stěžovat," uzavřela jsem to a usmála se, "tak tě ráda oficiálně poznávám, já jsem Brisa." S celým jménem jsem se neobtěžovala, nebylo to, že bychom byli úplní cizinci, mimo to mi přišlo pohodlnější prostě jen použít své jméno, než vytahovat rod, který tu stejně nic neznamenal a nikdo ho neznal.

Takže jsem nepřišla nějak zvlášť pozdě. To byla úleva. Vlastně jsem dost možná nepřišla vůbec pozdě, protože po mně přicházeli další a další vlci. Mnozí měli nějakého partnera, nebo si našli někoho, koho mohli vyzvat k tanci. Jak jsem je tak pozorovala, trochu mě zamrzelo, že tu nemám nikoho, s kým bych byla dobrý kamarád a koho bych mohla pozvat na ples čistě kvůli zábavě. Ale na druhou stranu... Azueén jistě také nebude špatný. Znali jsme se s tréninků, teď však budeme mít možnost se seznámit pořádně, což nebude od věci, pokud spolu budeme spolupracivat na ochraně Nihilu, jen co nás z učňů povýší na právoplatné rytíře. Ano, já vždy na všem hledala něco pozitivního. Kývla jsem a Azueéna následovala. "To ano, nemohli jsme na ples vybrat hezčí večer. Snad to vydrží." Ne že bych měla něco proti hovorům o počasí, ale nedalo se o něm mluvit příliš dlouho, proto jsem se vzápětí zeptala: "Pokud to není moc osobní, proč ses rozhodl přidat k rytířům?"

Na ples jsem se opravdu těšila. Ne proto, že to byla příležitost seznámit se s novými vlky ze tří smeček (tedy proto samozřejmě také), ale hlavně proto, že to byla snad první pořádná akce, kde jsem mohla ukázat, co všechno jsem se jako budoucí nihilský rytíř naučila. Brala jsem svou úlohu velmi vážně, i když jsem měla v plánu si ples i náležitě užít.
Teď bylo jen potřeba najít druhého vlka, s jehož pomocí jsem tu měla dbát na pořádek. Nebo on s mou pomocí, záleželo jak to kdo bral, když jsme byli oba učni. Nečekala jsem, že by tu skutečně mělo dojít na nějaké potíže, ale opatrnost není nikdy na škodu. Zahlédla jsem bílého vlka, jak postává na kraji louky a nervózně přešlapuje. Vyrazila jsem k němu. "Ahoj! nečekáš dlouho, doufám." Vlci se už pomalu scházeli a zábava se začínala rozjíždět. zatím, jak se zdálo, všechno probíhalo podle plánů, ale večer byl ještě mladý.

Byl ze mě ten vlček nervózní? Ale ne, to jsem nechtěla. "To je v pořádku, já ho vlastně také neznala," řekla jsme rychle. "A mé postavení je Kníže, správné oslovení je tedy Dáma. Nebo pro vlka Sir. Jsme tedy Dáma Brisa," dodala jsem nápomocně a usmála se. "Ty jsi ve smečce nový?" nebyla jsme si tím jistá. Nepamatovala jsem si, že bych ho tu někde viděla, ale to ještě nemuselo nutně nic znamenat. Vždycky bylo nejlepší se zeptat. "Živý vlk?" Podívala jsem se na kamennou sochu. Nevypadal jako živý, ale i přesto byl tvar sochy příliš dokonalý, než aby to byl výtvor přírody. Byl to jistě výtvor magie. "No ano, sir Sorén býval člen Nihilu, jeden z rytířů-mistrů."

Ta myšlenka Brisa doslova nadchla. Nejen že to znamenalo, že by poznala další členy smečky, ale navíc, no, kdo by rád nepoznával vlčata? Brisa je měla ráda, líbilo se jí na nich ono nadšení pro všechno možné, co mnozí dospělí často postrádali. "Ty máš děti? Poznala bych ej rozhodně moc ráda!" Brisa poznávala ráda každého. správná zcestovalá vlčice by měla mít i spoustu známých ve všech koutech světa. Navíc by to byla ostuda, neznat většinu členů své vlastní smečky a Brisa dělala všechno co mohla, aby to napravila. samozřejmě ne vždy bylo možné promluvit si se všemi na smečkových akcích, to ovšem neznamenalo, že by nechtěla. "V nihilu rozhodně nejsi jediný okřídlený vlk. Já si rozhodně myslím, že křídla jsou super. Vlastně je mám taky, akorát..." Otočila se na svůj hřbet jako by očekávala, že se její malá neposedná křidélka objeví, ale nic takového se tentokrát nestalo. "No, nejsou dost velká, aby se s nimi dalo létat. navíc se objevují a zase mizí jak se jim zlíbí a celkově mám pocit, že mají vlastní hlavu," ušklíbla se.

Byla jsem už na spoustě míst, ale tohle místo jsem ještě nenavštívila. Nejspíš proto, že se mi nijak moc nechtělo šplhat do hor. Když jsem se však dozvěděla o smrti jednoho ze členů smečky (a ne jen tak nějakého, ale rytířského mistra), najednou se ta cesta nezdála být tak zbytečná. Možná jsem toho vlka nikdy pořádně nepoznala, nejspíš jsem s ním nikdy neprohodila ani slovo, ale pořád to byl člen smečky a také někdo, ke komu jsem vzhlížela. Také jsme chtěla být rytíř. S kvítkem heřmánku v tlamě jsem vyšplhala posledních pár metrů a vstoupila do svatyně. Čekala jsem, že tam nikdo nebude, ovšem to byl omyl. Byl tak jiný vlk, kterého jsem neznala a pokud mě paměť neklamala, nebyl ve smečce dlouho. jak že bych ho tedy měla správně oslovovat? Ah, jistě, jménem... které jsem neznala. No nevadí. Přistoupila jsem ke kamenné soše a položila před ni heřmánek, abych tím vyjádřila úctu členovi smečky, který už nebyl mezi námi. byl to ošklivý osud, takhle zkamenět. pak jsem se otočila na mladého vlka: "Zdravím. Taky jsi přišel uctít sira Soréna?"

Ať už jsme se předtím nebavily z jakéhokoli důvodu, byla jsme ráda, že je teď možnost to napravit. Ráda jsem poznávala nové vlky a budovala nová přátelství, ale pokud jsme se mohla konečně pořádně seznámit s někým z mé vlastní smeky, to pak bylo ještě lepší. "A to já se zase seznamuju ráda," řekla jsem, "všichni tady v Nihilu jsou milí. Alespoň teda ti, s kterýma se už znám, ale zbytek určitě taky." Ovšem chápala jsem, že je někdo radši občas sám. Já taky byla občas ráda sama, i když jsem byla toho názoru, že jakákoli činnost je lepší s pár přáteli. "Jaké to vůbec je, mít křídla a umět létat?" zeptala jsem se, když jsem si ji tak prohlížela.

Čas skutečně utíkal rychle. přišlo mi, že to bylo nedávno, kdy jsem se tu k Nihilu přidávala, ale ve skutečnosti už to muselo být několik let a za tu dobu se toho událo tolik. Občas by čas mohl běžet o něco pomaleji a nechat nás vychutnat si momenty v našem životě, ale neovládala jsem magii, která by mi umožnila zastavit čas, takže jsem s tím nemohla nic udělat a musela se s tím prostě smířit. byla jsem ovšem také vlčice, která na všem viděla ( a chtěla vidět) především to pozitivní. "Ale stejně mě překvapuje, že jsme spolu ještě nemluvily," uvažovala jsem nahlas, "pamatuju si, že už jsem tě tu někde na území viděla tolikrát." Kolikrát přesně, to jsem samozřejmě nevěděla, ale to ani nebylo důležité. "Ty jsi se ve smečce narodila, nebo ses přidala jako já?"

To byla panečku zajímavá situace. Brisa si pobaveně pomyslela, že je opravdu zajímavé, že si členové Nihilu pamatují cizí postavení, ale jméno nikoli, byla ovšem pravda, že s touhle vlčicí se nikdy doopravdy nebavila a v Nihilu ani nebyla zas tak známá, když pořád lítala někde pryč. "Jsem Brisa a ráda tě poznávám." Představila se také. I když Luna možná vypadala neobvykle s tím svým zbarvením a křídly, Brisa na ni nijak zvlášť nezírala. měla v rodině spoustu podobných vlků, naopak sama byla se svým jednoduchým zbarvením taková černá, nebo spíš bílá ovce rodiny. "Ty jsi v Nihilu už dlouho, že? pamatuju si, že jsem tě párkrát zahlédla už před časem." Brisa nikdy se sociálními interakcemi problém neměla. byla ochotná se kamarádit s každým, kdo se k ní choval alespoň trochu hezky.