Príspevky užívateľa

Zarazila se a poslouchala. Fér. Tohle slovo používala dost, jelikož nic v jejím životě nebylo tak, jak by si představovala. Nechápala, proč musí mít nějaký jiný děcko milující rodinu a spoustu lásky, když ona neměla ani jedno. Nevěděla, proč si nezaslouží stejný přístup, jako kdokoliv, jen proto, že se narodila zrovna své matce a otci. Do rodiny zrádců. Ještě ani neotevřela oči a byla nenáviděna okolím. Nebylo to fér. "Nemyslela jsem, že to může být pravda. Zní to všechno spíš jak báchorky pro děti, ale možná tomu dám šanci, pokud si myslíš, že víš víc, než já sama o sobě." Byl to snad jen hec? Možná. Třeba si mladá vlčice chtěla dokázat, že není nikdo chytřejší, ale dost pravděpodobně chtěla také zjistit, co tahle bledula údajně věděla. Dávala šanci i věcem, kterým nevěřila. "Ruo-que. Dern no Torryn po matce. Aspoň pokud se dobře pamatuju. Jak se vlastně jmenuješ ty?" Přišlo jí zvláštní, že se zeptala zrovna na jméno. Co by z toho mohla zjistit?

Pozorovala cizinku a s každým novým slovem, které k ní pronesla, jí opadal úsměv. Najednou si přestala myslet, že ji chce jen vyděsit a povídá jí nějaké smyšlené pohádky o rodu. Najednou mluvila snad i vážně a to Ruo zarazilo. Zastavila se tedy a chvíli si ji váhavě prohlížela, než se dala její příbuzná na odchod. “Domů.” Vyslovila to tiše, skoro až zasněně. Na to zatřepala hlavou, aby vyhnala tu zvláštní představu a doklusala za Cian, aby nestačila jen tak bez odpovědi zmizet. “Tak počkej přece! Chvástáš se, kolik toho o mně nevíš a pak mi nic neřekneš? To přece není fér.” Možná si Rue myslela, že má pošahanou příbuznou, ale mohla se mýlit. Třeba to ona byla celou dobu ta hloupá! Pravdou ale bylo, že nevěděla kým nebo čím je, a pokud jí to mohl někdo říct, ráda si to vyslechne.

Jak Rue očekávala, Ossian si nenechal líbit její narážku a nebýt Salome, asi by dostala za uši, jenže její slova, která měla asi hlubší význam, než si myslela, ho umlčela. Musela se šibalsky usmát. Pořád si přišla jako malá, když ji starší kárali za drzou papulu. "Tak se mi líbíš!" Zazubila se na něj. Nečekala, že opravdu půjde dvěma vlčicím na pomoc, takže si tohoto okamžiku cenila snad ještě víc, pokud to vůbec šlo. Bylo to jako ten nejnádhernější sen!
Bez dalších slov se opět pustila do hrabání. Stále opatrně odhrnovala hlínu z kostí, o kterých mluvila Sal jako o hrudních a za chvíli se opravdu dostala k žebrům a lopatce. Dál pokračovala k zadním končetinám, podél páteře, na kterou byla velice opatrná a těm dvěma přenechala schválně hlavu a přední končetiny. I kdyby se nakonec ukázalo, že to není Semie, chtěla si užít ještě aspoň trochu té srandy.

Sledovala Sal s nadšením a doufala, že jsou na správné stopě. Jakmile její společnice pokývala hlavou, pokračovala Rue s hrabáním v zemi a tentokrát si již dávala pozor, aby nic nezničila. Drápky už tolika nepoužívala, snažila se hlavně kosti očistit a nepoztrácet ty menší. Chtěly přece celou kostru vcelku! Nebylo by moc ušlechtilé, kdyby do krypty uložily jen hrudní koš.
Po chvilce soustředění zvedla hlavu, jen aby spatřila Ossiho něco mumlat. A máme po srandě. Ačkoli chovala k tmavému vlkovi respekt, měla ho za pěkného suchara, který si rád bere věci osobně a nedokáže se zasmát prostému vtipu. "Tak se neptej a pojď nám pomoct. Nebo dělej, že nic nevidíš a běž dál," odpověděla klidně. Jestli jí zkusí sebrat její novou zálibu, nebude ho mít ráda. Ne že by si myslela, že zrovna Ossianovi na tom tak záleží, ale Rue záleželo na tom, aby její rodina mohla odpočívat v pokoji a nechtěla, aby jí do toho nějaký morous kecal. Hlavně byla zrovna v tom nejlepším!
Co domluvila, hned zase strčila hlavu do vyhrabané díry, která sice nebyla nijak hluboká, ale dost hluboká na to, aby její matku nikdo před nimi nenašel.

Zavrtěla hlavou. Dlouho opravdu nečekala, vlastně začala šmejdit po okolí hned, jak se k tomu dostala. Byla velmi nedočkavá a možná by se do vykopávání pustila i sama, kdyby se Sal neobjevila včas. Konečně začal být Kult taky nějak zajímavej, ale to se nejdříve museli objevit nějací tuláci, aby se to tu změnilo.
Rue vytřeštila oči a nekontrolovatelně švihala ocasy ze strany na stranu, když začala Salome očichávat rozhrabanou hlínu. Vypadá to slibně, zopakovala si v duchu. Stačilo jen zavelet, aby se daly do práce a to už byla mladá vlčice na nohou a usilovně ničila vše, co jí přišlo do cesty. Že se jí povedlo rozpůlit někde nějakou žížalu, to ji vůbec nezajímalo. Ona měla konečně nějakou zábavu a nikdo na světě by ji nezastavil. Pouze únava pomalu přicházela, čím déle ryla drápy v zemi. Dokonce se jí jeden drápek ulomil když narazila na kámen, ale ani to ji nezpomalilo. Zastavila se opravdu až tehdy, když narazila na první předmět, který musel být jistojistě kostí. S nadšením a vyplazeným jazykem se podívala na Sal, aby zhodnotila jestli její úsilí stálo za to.

Zarazila se. Nečekala odpověď takovou, jakou jí Ossian dal. Vždy si myslela, že Hati komunikuje se všemi, kdo se o to snaží, vůbec jí nedošlo, že by to tak nemuselo být. To by asi neměl nic jinýho na práci. Vlastně to najednou dávalo smysl. Rue však nechtěla být za větší hlupačku, proto se jen zamračila a chvíli přemýšlela, co by mu měla říct. "Co ty víš," odfrkla si. Na nic většího se nezmohla, jelikož Ossi věděl o Hatim až moc. Nefér.
Když nasadil ten nepříjemný tón, zamračila se Ruo znovu, tentokrát však nasadila i nechápavý výraz. "Nevejrej na mě timdle tónem. Seš takovej hrozně zasněnej no, co ti mám povidat?" Zdálo se jí, že v téhle chvíli už ani neví, jak s ním vůbec mluvit. Měla ho docela ráda, neměla proto důvod být hnusná jako při prvním setkání, ale uměla se s ním vůbec bavit jinak? Očividně jim konverzace nějak vázla.

Oproti Aiduinovi, Rue se vůbec nelíbila myšlenka paladžína. Nebyla zrovna důvěryhodný parťák a rozhodně ji nezajímalo, kde mesiášovi zrovinka běhaj ovečky. Ona teda rozhodně jednou z nich nebyla! Ve smečce nakonec byla stejně hlavně proto, že se do ní narodila a nebylo možné skoro ani poznat okolní svět, dokud vlk neměl pořádné postavení. A copak po třech letech oddanosti Hatimu ještě něco zmohla? Prostě udělala co se jí řeklo, ale zadarmo ne, to už Nirix věděl, že jakmile z toho nic mít milá Ruo nebude, nehne ani prstem. Tady šlo naštěstí jenom o to, aby pohlídala jednoho smrada.
To ještě nevěděla, jak se ten čas potáhne. Než uběhly dva dny, Rue ryla držkou v zemi. Takhle znuděná ještě nebyla! Procházela pořád sem a tam a občas se snažila zaostřit do tmy, jestli náhodou neuvidí Duinyho. Doufala, že tam bude, to by pak měla asi průser jak mraky, kdyby ne. Narozdíl od něj si však neodepřela trochu žrádla a vody, které si chytře připravila ve svém úkrytu. Asi nebudu nejlepší palajdín, ale co oči nevidí...
Posledních pár hodin jen zírala k obloze a snažila se odhadnou, kdy už bude ten správný čas mladýho vytáhnout ven. To už se ale opravdu užírala nudou. Možná proto zavolala o něco dřív, ale určitě to sám ocení. "Tak jo brácho, můžeš už asi na vzduch!" Zavolala do tunelu. Už se nemohla dočkat až uslyší něčí hlas, nebo bude moct vidět jiná místa, než tohle tady.

Pohledem si ji přeměřovala. Jakmile zmínila, že je ta vtipná, maličko se pousmála a pokývala rychle hlavou. Mělo to vypadat stejně sarkasticky, jako vše co říkala, nebyla si ale jistá, jestli to zrovna tahle cácora pochopí. Otevřelo se jí znovu třetí oko a zase plácala páté přes deváté. Rue jí jednoduše nerozuměla ani větu. Samozřejmě, že svět za hranicemi existoval! Měla jí snad za hlupačku? Copak jí šlo jedno oko na sever a druhé na jih? Ne! Kdyby jen kopretina věděla, čím vším si mladá vlčina prošla a co musela podstoupit, asi by jí nevykládala o světě za hranicemi.
Ruo si povzdechla a zamlaskala. "Asi si budem nějak příbuzný. Seš blbá jak moje ségra. Třeba taky spadneš z mostu." Utrousila otráveně. "Nevim jaký divadlo tady chceš hrát, ale já nejsem zrovna uměleckej typ a přestáváš mě bavit. Proč mě tady furt vočumuješ tou zbytečnou bulvou? Hm?" Vykulila na ní oči, jak nejvíc dokázala, aby jí dala najevo, jak směšně vypadá. Hned zase přestala. "Máš fakt zajímavý představy o životě. Taky bych chtěla mít tak vymleto v palici. Joo to by mi pak bylo fakt dobře." Prošla kolem Cian. "Huu, jsem velkej zlej tříokej pes. Seš dééémon! Bububu," poskakovala kolem ní výsměšně. "Ne vopravdu, kdes to jako vzala? Huh?" Zasmála se ještě, ale svou otázku opravdu myslela vážně. Fakt jí to zajímalo.

Nemusela čekat moc dlouho na svého partnera v zločinu. Zanedlouho se Sal ukázala v celé své kráse a Rue velice zvedlo náladu, když ji viděla. "Salome! Pozdrav Hati! Asi jsem něco našla, ještěže si tu, málem bych začala bez tebe," Zavrtěla všemi čtyřmi ocasy a ukázala čumákem na místo, kde objevila ten pach.
Nemohla se dočkat až bude celá od hlíny vyhrabávat kosti. Párkrát z nadšení dokonce hrábla do země. Čekala na nějaký pokyn nebo souhlas, nechtěla totiž vypadat, že tohle celé dělá jen kvůli sobě a chvilce zábavy. Byly v tom společně!
Tohle mohlo být poprvé, kdy uvidí svou matku - co z ní tedy zbylo. Byla tak děsně nadšená, že skoro stepovala na místě.

Naklonila hlavu stranou. Celá tahle konverzace byla nějaká zvláštní a moc se jí nelíbilo, kam směřuje. "Hele, to neni pravda, jo?! Mluví ke mě pořád!" Urazila se. Dost ji to namíchlo, jak ji hned odsoudil, že k ní Hati nepromlouvá. Měl sice pravdu, ale to přiznat nechtěla. Připadala si pak méněcenná. "A vůbec. Co se chováš tak divně? Seš jak beránek na obláčku, vůbec tu nejseš!" Nakrčila nos a probodla ho pohledem. Celá tahle "ušlechtilá" konverzace o ušlechtilosti poslání pro ní byla až až. Teď ať to kouká vyklopit, nebo jdu pryč! Kdyby chtěla mít nesmyslnou konverzaci, došla by si třeba za Miriam nebo Omarou. Pff.

Přišlo jí to celé velice zvláštní, ale nebylo to nijak zlé. Mluvila tu s Nirixem, jako se starým kamarádem, potom co ho celý život nenáviděla a on ji. "Dost to vysvětluje," dodala ještě a kousek popošla. Nebyla si jistá, jak má celý tento okamžik vzít? Bylo to jen v tu chvíli, jeden hezký moment a zbytek času se budou zase nenávidět, nebo to takhle už zůstane? Tak či tak to bylo zvláštní. Tohle nebyla ona!
Zan byla ale mrtvá. Celá její rodina postupně odcházela, aniž by tomu mohla chudák Ruo zabránit. Zavrtěla hlavou. Omotala kolem packy. To byla asi taky rodinná tradice. S úšklebkem se na něj podívala. "Tak na to už je docela pozdě. Jsem dospělá, umim si poradit." Odfrkla si. Jestli chtěl pomáhat, měl si vzpomenout dřív. Třeba když Ruo zasypával sníh a pomalu umírala na tu zvláštní nemoc, kterou chytila Hati ví kde. "A jestli chceš jen slyšet mě hezky poprosit, tak máš taky smůlu," dodala kousavě.

Slova nijak neublížila druhé vlčici, naopak se zdálo, že se velice bavila vším, co Ruo řekla. Jenže ta opravdu nebrala vůbec nic vážně. Její slova zněla stále jako vymyšlená historka, kterou by jí vyprávěla když byla malej spratek. Jak také měla chápat, že je její rod spojován s démony? Celý život zavřená v Kultu, kde pomalu umírala ona i její rodina. Matka, otec, bratr a nyní i sestra. I mnozí před nimi. Zbyla jen ona a Suteki, dvě mladé vlčice dávno odsouzené dospěláky k páchání zla. A najednou, z ničeho nic, se objeví tadle pobledlá divizna a začne jí mluvit o důležitosti rodu, kterého není hodna. "A já pořád slyšim bla blabla blabla blablabla bla blabla bla." Doslova jí skočila do řeči když o ní mluvila jako o psovi, aby jí nemusela poslouchat. Třeba doufala, že jí tim upce držku. "Hele kopretino, co kdyby sis sbalila svejch pět švestek a táhla odkud si přišla? Nejsem na tebe vůbec zvědavá, ani na tvoje ego, který si snažíš honit nad mladšíma, okej? Já tě nechávam žít tvůj bezvýznamnej život, takže mě můžeš nechat žít třeba ten můj. Jako pokud ti jde jen o to, aby jsme se tady servaly, tak to přece řeknu hneeeed! Nemusim si přece kvůli tomu vymejšlet pohádky o démonech, no ne?" Nasadila sarkastický tón a klasický šibalský úsměv. Též zašvihala čtyřmi ocasy, nedavála najevo strach ani stud. Nebrala vážně ani ty historky, ani Cian.

Mladá vlčice neměla tušení, nad čím tmavý přemýšlí. Všimla si pouze řeči těla, kterou si neuměla správně vyložit. Zatím to však nechávala bez komentáře, jelikož si nebyla jistá, jak by Ossian zareagoval. Jeho odpověď byla velice krátká a na nic se již neptal, což Rue také přišlo zvláštní. Normálně to byla ona, kdo zazdíval konverzaci. "Jo, jasně." Pozorovala ho pronikavým pohledem. "No a kam teda směřuješ ty?" Tušila, že popravčím být zrovna on nechtěl. Neuměla si ho na té pozici ani dobře představit. Možná Sal by mohla jít stejnou cestou, ale Ossi byl spíše apoštol nebo věštec. Nad čím tak moc přemejšlí? Pořád jí to vrtalo hlavou. Rozhodně vypadal zamyšleně, to ne že ne. Caligo. Co když se dozvěděl o ní a o Caligovi? Bylo to možné? Rue najednou vyvalila oči, aniž by si uvědomila, že před ní Ossian pořád stojí. Jak by se to mohl dozvědět? To přece není možný, byli jsme sami, úplně sami! Začala vnitřně panikařit. Klid, hlavně klid. Nesmíš se prozradit, NIKDO NIC NEVIDĚL! Zhluboka se nadechla.

Potulovala se kolem Devil's denu a očichávala vše v okolí. Chodila skoro jako ve spirále a pokaždé poodešla o kus dál od vagónu. Vnímala všechny okolní pachy, ale konkrétně hledala jen jeden. Chtěla mít jasno, kde leží její matka, pokud zde tedy byla, než přijde Salome. Rozmýšlela též, kde by chtěla mít rodinnou hrobku a kupodivu přemýšlela i nad detaily. Byla do tohoto opravdu zapálená. Ne jen, že mohla vykopávat mrtvé, ale ještě mohla mít místo, kde bude sama mezi mrtvými a nikdo do toho nemohl kvákat. Ačkoliv ta část s vykopáváním byla možná nejlákavější.
Najednou se zastavila a čenichem začala ohledávat místo jen kus od vagónu. Cítila něco jiného, něco podobného, co cítila i na hřbitově. Pach Semie to jistě nebyl, byla mrtvá již tři roky, ale něco zde bylo a možná to byly právě její ostatky.

Vlčice s ní mluvila, jakoby u toho provozovala jakýsi rituál. Rue si uměla představit, jak by to zamávalo s takovou Miriam, možná Omarou, ale s ní? Ha! Mladá vlčice ani netušila kým je a jaký význam má její rod. Nevěděla o ničem, jelikož jí nikdo ničemu neučil. Narodila se do smečky, kde ji po nějaké době přesvědčili o existenci Hatiho a víře k němu. Ona jako ovečka slepě následovala tuto představu a sama o sobě věděla velký h****. Co tedy slyšela, jakmile vlčice začala mluvit o rodu a starém bohu? Bla bla bla bla bla... Čučela na Ciannino třetí oko a sotva vnímala, co jí doopravdy říká. Docela v té chvíli zone outnula, jelikož ta věc byla zajímavější, než ty žvásty.
Pak udělala krok zpět a Rue se opět probrala. "Hmm... Oheň démona našeho rodu. Jo jo, už se strachy třesu," protočila oči v sloup a zavrtěla hlavou. "Zbytek jsem asi přeslechla," zívla, "asi to nebylo tak zajímavé, hmm. Nebo to bude tím dlouhým monologem? Nebo snad tou dramatičností, huuu." Poslední slova řekla podobným tónem, kterým mluvila Cian předtím a pak vydala zvuk, který měl napodobovat ducha nebo tak něco. Maličko se uchechtla. "Seš asi trochu padlá na hlavu, viď? Ale to nevadí, nekteří z nás hold nemají takové štěstí jako jiní a není to ani jejich chyba. Věř mi, u nás ve městě máme taky pár takovejch, kterejm toho náš bůh moc nenadělil, nemáš se za co stydět." Provokace. Ah, ta milovaná hra, ve které Ruo-que tak velice vynikala. Čekala však, pravděpodobně připravená k souboji, jak na to její příbuzná bude reagovat. Počítala už dopředu s tou nejhorší možnou reakcí, aby mohla dost rychle uhnout, anebo být mile překvapena.