Príspevky užívateľa

Přemýšlela, kde se tu taková továrna asi vzala. O lidech nevěděla ani ň, ale dost pochybovala, že by vlci byli schopni postavit něco takového. Samozřejmě ji myšlenky vedly k Hatimu, ale jak to jen udělal? Další otázkou bylo, proč by to vlastně stavěl? Nestačila snad vlkům k životu příroda? Na co bylo celé tohle město, když ani nevěděli, jak se různé věci používaly? Třeba takové knihy. Možná v sobě nesly nějaké poselství, Hatiho vůli, ale pochybovala, že byl v Kultu někdo, kdo by je dokázal přečíst. Až ji z toho přemýšlení hlava bolela.
Najednou se stavbou rozezněl hlas. Patřil vlčici, která zřejmě dokončila modlitbu. Rue vzhlédla a kývla na pozdrav. Jak se vůbec odpovídalo na "pozdrav hati"? Hloupé ahoj to asi nebylo. Byla tak nevzdělaná!

Zdálo se, že vlk nehodlal jen tak město opustit. Ještě stačilo, aby jí došel poprosit o prohlídku města. Ta by mu dala. Zatím si však hodlala udržet klidný neutrální postoj a samozřejmě i drzý a nebohatý slovník. Brzy bude jistě litovat, že narazil zrovna na ni. "Já jo, ale ty ne, takže se otoč a táhni. Nebo jsi snad došel k názoru, že je Hati všemocný a přijímáš ho?" Když mohla Bellanna a spousta dalších, proč ne on, že? Asi by jí mesiáš nepochválil, kdyby vyhnala někoho, kdo se zajímá o víru a chce se přidat. I když zrovna ona neměla právo soudit. Ale ráda by. Kdyby jí bylo dáno jen trochu moci, ukázala by těm blbečkům, kteří si mysleli, že nemá právo žít, kdo je tady pánem. Jenže to se nejspíš nestane.

Meno postavy: Ruo-que
Akú rolu postava v akcii hrala: zakletá
S kým a kde hrala: Suteki a Bellanna, Domy
Koľko postov celkovo pre akciu hrala: 6 (stále se dohrává)
Krátke zhrnutie príbehu: Ruo našla v knihovně ovčí rouno s nápadem, že si ho na chvíli přehodí přes záda. V tu chvíli se změnila na divoké prase a chvíli bloudila Kultem, než ji objevily Bell a Sut. Začaly vymýšlet plán, jenže do toho jim Rue vlezla, takže chvíli pobíhaly po domě, než se dostaly ven, kde začal lov. V dalších, podle mě max 2 postech, bude ulovena a zbavena kletby.
Dopad na postavu: Rue si odnese pár modřin a nejspíše i větší zranění, ale jinak má na salámu.

Byla na obě naštvaná. Co si to dovolovaly? Takhle na ni útočit nebylo fér když byla v roli kořisti. Vždyť jí přece musely slyšet volat, nebo jí snad nerozuměly? Rue se rozhodla to v tuto chvíli moc nerozebírat, byla totiž v nebezpečí. Z její sestry se začaly linout kouř, který se zformoval do siluet vlků a Bell zvedla kovovou tyč pravděpodobně magií. S tím mladá vlčice nechtěla přijít do potyčky. Začal zdrhat, ale tyč ji stejně zasáhla. Bohužel však do boku, s čímž asi nikdo nepočítal. Vyšlo z ní bolestné zakvičení, ale i přesto běžela dál. Co nejdál. Hlavně pryč odsud! Měla pocit, že jí Bell něco zlomila, každý pohyb bolel. Jenže mohla se snad nechat zabít? Nikdy! Prostě poběží, i když ne třeba rychle.

Zachytila pach vlčice. Věděla, o kterou se jedná, protože měla možnost ji vidět při té zvláštní slavnosti zemřelých. Doteď nechápala, co to mělo za význam a ani onu vlčici zvláště neposlouchala. Jednoduše si přála, aby tam nebyla a chovala se přesně tak. Ačkoliv by ji to jindy mohlo zajímat, tam prostě nedávala pozor. Ani nemohla, nedokázala se totiž odtrhnout od myšlenky na své předky. Hati ví proč zrovna na ně.
Nebyla si jistá, odkud se pach nesl, prozkoumávala tedy dál továrnu a začala šplhat výš, aby měla lepší rozhled. Tam ji pak konečně zahlédla. Ležela na jednom z trámů, dost vysoko, aby ji od země nikdo neviděl. Chytré. Vypadalo to, že se modlila. Co taky jiného v této smečce? Spát mohla jen těžko, hlavně jí moc nešlo do hlavy, kdo by si pro spánek vybral tohle místo. Zatím ji tedy nechtěla rušit, prostě jen dál zkoumala okolí.

Chodila domem a nevěděla kudy kam. Pohled z jiné kůže byl... zvláštní. Normálně neviděla do stran, ale teď? Úplně ji to mátlo. Nejspíš by Bell i našla nebýt toho soustředění na cestu. I chůze s kopýtky nebyla o nic snazší a na hladké podlaze jí podkluzovaly nožky. Hrom aby to...
Najednou se za ní však rozbila váza. Rue vyskočila a v mžiku se otočila, aby zjistila, kdo po ní takhle nepřátelsky mrštil předmět, jenže stačila zahlédnout jen kus barevného kožichu. "Jen počkej!" Zařvala za Bell a rozeběhla se za ní. Než se však dostala ven, stačila si na podlaze rozbít i rypák. S naštvaným chrochtáním uháněla za nyní oběma vlčicemi a měla u toho pěkně vyšinutý pohled.

K Nixovo neštěstí, Rue mluvila naprostou pravdu, i když si slovíčka upravovala, jak se jí zrovna hodilo. Tmavý vlk však musel prvně vyjádřit svůj nesouhlas s oslovováním, které si tak hezky osvojila. Fajnovka, pomyslela si. Kdo si dnes potrpěl na nějaké tituly a že zrovna on. Už už se toho chtěla chytit s nějakou hloupou poznámkou typu "takže se nejmenuješ Nirix?", ale radši si to nechala pro sebe. Nechtěla ho naštvat, obzvláště když se jí v Kultu konečně začínalo líbit. "Nenazvala bych to přímo urážkami. Spíš jsou jen tací, kteří si necení dobrého vtipu," a do tohoto popisu samozřejmě spadal téměř každý. "Ossian řekl, že mě bude učit." Teď už jen čekala, jak se na tuto větu zatváří. Určitě to bude kouzelné a Rue bude mít na co myslet vždy, než půjde spát.

Svou matku neznala, pokud tyto vlastnosti zdědila po ní, nemohla to vědět. Chtěla být prostě sama sebou. Když na ni Nirix zavrčel, trochu zmateně a zároveň nepřátelsky na něj koukla. Vždyť měla pravdu! Ten má furt nějakej problem...
Trochu nadzvedla pobaveně koutky když mluvil dál. "Z Hatiho? Řekla jsem snad, že mé vtipy byli na účet našeho pána?" Zeptala se, jakoby to brala za největší urážku. "Ossianovo ego jsem možná pohmoždila, asi proto šel žalovat, ale Hatiho? Co si o mě myslíš Nirixi?" Zavrtěla hlavou. Bylo až vtipné, jak málo nyní mesiáše respektovala při těchto slovech. Neuctivé však bylo hlavně oslovování, než cokoliv jiného. Jakmile zmínil Omaru, zašklebila se. Neměla ráda Omaru. "Učena. A kým? Spíš opuštěna," odfrkla si. "Prostě chci teď. Už nejsem malý děcko a rozhoduju za sebe sama."

S rypákem u země následovala onen vlčí pach dovnitř domu. Něco zaslechla, vlčice tu tedy nejspíš ještě byly. Čich zavedl Rue do obýváku, kde před chvílí ještě seděly. Začala zkoumat gauč i koberec. Nebála se, jakmile by promluvila, někdo by ji musel poznat a pomoct jí se zbavit té hnusné kletby. Přeci by nevěřili, že je jen prasetem! Jenže to tmavá vlčice netušila, že jí z vlka nezbylo ani ň a místo slov z ní vycházelo pouze chrochtání. "Suteki?" Rozhlédla se kolem. "Bellanno?" Chtěla, aby vlčice věděly, že to je ona, ale nezdálo se, že by nějak reagovaly.
Šla tedy dál domem a hledala, kam se ty dvě schovaly. "Tak kde jste? Tohle musíte vidět, budete brečet smíchy!" Samotné jí to sice vtipné nepřišlo, ale věděla, že by se Suteki asi počůrala, kdyby ji viděla v této podobě. Jenže kde se mohly schovávat, a hlavně proč?

Rozhlížela se kolem. Nepozorovala ostatní vlky, pouze hroby. Byla naštvaná, ale zároveň i smutná, nedokázala popsat ten pocit, který ji teď svíral a nenechal ji přemýšlet nad čímkoliv jiným, než nad nimi. Jak by však mohla poznat, kde leželi, pokud zde vůbec byli? Podle pachu jen těžko, jestli vůbec. Naštěstí však depresivní náladu narušil Ossi, který po chvíli opět promluvil. Rue chvíli upírala zrak k němu, než se rozhlédla a viděla Bell, která se na ní usmála. Pouze kývla hlavou. Jak tmavý vlk domluvil, znovu se otočila k němu. Opět kývl hlavou jejím směrem, než se ozvala slova, která měli všichni zopakovat. Nechtěla nic říkat, ale copak ho mohla zklamat? Chtěl by ji pak ještě učit, kdyby nyní mlčela? "Prosíme tě, vyslyš nás." Její hlas splynul s ostatními. Zachovávala si chladný výraz, i když se velmi přemáhala, aby se prostě nesebrala a neodešla někam, kde by nebyla vidět ani slyšet. Tohle bylo to poslední místo, kde zrovna chtěla být.

Neznala všechna ta fancy slovíčka, kterými pronášel Ossi svou modlitbu, ale nakonec si pamatovala význam toho, co říkal a byla schopna to zopakovat vlastními slovy. Jakmile ji pochválil, pochopila, že nezáleží na tom, jak bude mluvit, ale co řekne. To bylo pro začátek důležité. Dokonce i samotná pochvala jí dodala sebevědomí a cítila se opět na vrcholu. Pochválil ji vůbec někdo někdy? Kam jí paměť sahala, tohle jistě muselo být prvně. Kdo by ji také chválil za všechny ty urážky? Nyní však doslova hořela hrdostí. Skoro až zavrtěla ocasem z radosti. "Dobře," neměla žádné otázky a také až moc volného času na to, aby se jí doba setkávání nehodila. Byla odhodlaná splnit jakýkoliv úkol, aby se stala lepší verzí sama sebe a růst.

Neuměla si samozřejmě představit život s Ossianem a možná s nikým jemu podobným. Jenže to, kým právě byla, z ní udělala pouze minulost, kterou prožila. Copak mohl vlk bez řádné výchovy a lásky najít klidu v duši a víru v srdci, aniž by jej tomu někdo naučil? "Dej mi svou sílu a očisti mě od mých hříchů, abych mohla stát při tvém boku, protože jedině ty můžeš vidět kdo jsem a jen ty můžeš soudit mé činy." Splnila jeho přání, jakmile jí přislíbil pomoc a dokončila modlitbu svými slovy. Snažila se však nemluvit tak nespisovně, jako to dělala obvykle. Pro své věty volila slova naopak hezká a spisovná. Dívala se na Ossiho a doufala, že z jeho pohledu vyčte, zda nevyřkla nějakou hloupost. Nebyla si sama sebou v této chvíli absolutně jistá. Co kdyby Hatiho nevědomky urazila tím, že ho neoslovila "ooo ty můj jediný bože, králi všech králů".

Ruo, oproti vlčicím, neměla ani ponětí, že je tu ještě někdo další. Jelikož se pohybovala dál od domů, neměla šanci ani cítit jejich pach. Poznala by vůbec ve své druhé podobě, že se jedná o Bellannu a Suteki? Tušila, že dřív nebo později někoho stejně potká, ale určitě by si nemyslela, že zrovna tyto dvě.
Znuděně začala procházet mezi baráčky a sem tam do nějakého nahlédla. Občas tiše zanadávala, jenže vlčím uším by to znělo jedině jako tiché chrochtání. Nevědomky dokonce prošla kolem domu, kde byly ty dvě ukryté. Ničeho si zvláště nevšímala, stále si přišla hrozně neohrožená. Aspoň tedy než ji přes rypák, o kus dál, udeřil pach vlčí. Rychle si uvědomila, že vedl do domu, kolem kterého šla a zvědavost jí nedala. Vrátila se zpět s tichým chrochtáním. Jestli zde vlčice stále byly, to záleželo nejspíše na tom, zda ji zaslechly.

Ani Rue nemohla uniknout před zvláštní akcí, na kterou tak moc nechtěla jít. Proč by měla nyní vzdávat poctu své mrtvé rodině, když se za ni skoro celý život musela stydět? Jenže mohla se snad nedostavit na smečkovou událost, když zaslechla vytí jejich mesiáše? Prostě si sedni do rohu, řekla sama sobě v mysli a tak i učinila.
Jakmile se dostavila na hřbitov, uklidila se na místo, které jí přišlo nejtemnější a nejméně nápadné. Nechtěla být vidět. Samozřejmě si mohla sednout vedle některých vlků, které jaksi snesla. Třeba k Bellanně. Jenže ta byla jisto jistě někde se svým synkem a nadšeně poslouchala, co jim měl Nirix říct. Ach Hati. Otráveně si odfrkla nad tou myšlenkou, že by tam měla sedět s někým, kdo hltá každé slovíčko. Bell byla na její vkus trochu moc excited. Naštěstí však přišla vítaná změna. Nirix jim totiž oznámil, že nebude mluvit on, nýbrž Ossian. To už Rue nastražila uši a narovnala se, aby viděla na tmavého vlka, který začínal svůj proslov. Ze začátku tohohle náboženského maniaka nemohla zkousnout, jenže on si k ní našel cestu, i přes její hloupé poznámky. To brala mladá vlčice za úctyhodné a svým způsobem ho i respektovala. Chtěla se od něj učit a ukázat všem, že není takový vyvrhel, za kterého jí maj.
Na konci proslovu na ní Ossi dokonce kývnul hlavou. Věděla, co to znamená, avšak nic neudělala. Upřímně neměla sebemenší potřebu se modlit za nějaké mrtvé. Co jí kdy dali? Smutný a krutý život? Pfft. Zůstávala na místě sledujíc ostatní vlky. Nakonec však i přes všechny ty negativní emoce, Rue pendlovala očima mezi hroby. Opravdu jí zajímalo, zda tu leželi i oni, zda je někdo aspoň důstojně pohřbil, nebo je prostě jen nechal ležet stejně, jak padli. Bála se však toho, že to opravdu bude ta druhá možnost.

Továrnu Ruo zatím ještě nenavštívila, což bylo zvláštní. Mladá vlčice zkoumala většinu času své okolí a nebylo skoro žádné místo, kde nebyla. Jenže na této staré budově ji dlouhou dobu cosi odrazovalo. Samozřejmě chodila kolem, neměla ani ponětí, co se nachází uvnitř. To se však dnes změní.
Rue proklouzla pootevřenými dveřmi dovnitř a ihned zaslechla zvláštní zvuk. Bylo to takové vrzání, jakoby se pohnuly ony dveře, ale těch se ani nedotkla. Tmavá zatím nepocítila strach, přece se nepokálí z nějakého hloupého zvuku. Napětí z ní však cítit bylo.
Začala prozkoumávat své okolí. Dávala si veliký pozor, kam šlape a všechno si pečlivě očichala. Co to jen bylo tak děsivého na tomto místě, že jí až přejížděl mráz po zádech? Normálně by s tímto okolím sdílela onen vibe, ale ne dnes. V mysli si stále rekapitulovala nedávná setkání s jistými vlky, kteří jí nasadili brouka do hlavy. Začínalo jí štvát, jak moc nad vším teď přemýšlela a hlavně, jakou změnou si procházelo. Jak ji to dospívání měnilo!