Príspevky užívateľa

Nemohla uvěřit, že jí tu šarádu sežral. Byla hold nejlepší. Pousmála se nad tím a ihned otočila hlavu stranou, aby to Ossian neviděl. Určitě by to bral jako největší urážku. Po chvilce se zase otočila zpět s kamenným výrazem. "A tak já bych to i zkusila." Tato věta mu musela jistě dodat naději, že ještě není její duše ztracena. Proč mu to tedy nezkazit, že? "Ale nevim, co modlitba je..." Poposedla si a obrátila nevinný kukuč přímo na něj. Ani ji nemrzelo, že si z něj takto utahuje, když byl jen deviant. Měla oproti němu navrch. Jen si představovala, jak se asi musí cítit a libovala si ve své zlomyslnosti. Hati nakonec věděl, proč mi ho poslal...

Povzdychla si, než začala mluvit. "Nikoliv, to to vyznělo tak špatně? To co jsem řekla..." Zamrkala na Osiiana. Nechala si protentokrát svůj sarkasmus pro sebe. Tušila, že by mohla mít z blbých keců problémy, ať už to myslela jakkoliv. "Nikdy jsem neřekla, že bych ho nebrala vážně..." Oproti jiným. Podívala se do dálky. Bavilo ji mást tmavému vlkovi hlavu. Jistě z ní musel být zoufalý, i když na to nevypadal. "Modlíš se každý den?" Otočila pohled k němu. Byla zvědavá, kam tohle povede.

Probodávala ho pohledem. Fanatik. Ne, že by nevěřila a nesnažila se s Hatim komunikovat, ale tenhle byl docela posedlej. Radši na to nic neřekla, protože by ji mohl nařknout z bůh ví čeho a to ona rozhodně nechtěla. Už tak měla svýho dost. "Zajímavý... Opravdu zajímavý," pokývala hlavou, ale její pohled naznačoval, že si myslí něco nepěkného o mentalitě vlka. "No jasně, Hati nás všechny vidí." I tato věta zněla velice ironicky, i když v to Ruo věřila. Její společník ji musel mít nejspíše za neznaboha, když takto mluvila. "Rue," řekla pevným hlasem a bylo to poprvé, co mluvila opravdu vážně. Znělo to snad až tak sebejistě, že by jí jeden nevěřil.

Parazita v mozečku nejspíš opravdu měla, protože úplně hltala příběhy o konkrétních jizvách a byla velice zklamaná, že nemohla slyšet víc. Dokonce z ní skoro vyšlo "páni", jakoby se vrátila do štěněcích let. I když už tehdy měla podobnou povahu jako nyní. "Ignisu?" Zamračila se. Tak málo věděla o okolním světě. "Asasín?" Tomu slovu už rozuměla více, ale byla spíše překvapená. Najednou si představila modrou vlčici jako hrdinku. Samotnou ji překvapilo, jak se právě zachovala. Kde vzala takovou dobrou náladu, a jak je možné, že jí neřekla něco kousavého? "To je všechno?" Opět se zamračila. Očividně čekala dlouhý příběh o zabitých a raněných, velké zradě a hlavně pomstě.
Řeči o ceremoniích a Kultu ji vážně unavovaly. Vždycky to museli být nováčci, co jí tohle tloukli do hlavy. "Svaté, nesvaté. Nikdo tam o mě stejně nestojí," odsekla znovu podrážděně. Zahlédla ve tváři vlčice pousmání, což jí trochu zneklidnilo. "Co se tak culíš?" Kdyby věděla, nad čím modrá přemýšlí, asi by se tak hloupě neptala. Pro Rue byl ceremoniál zkouškou oddanosti a prošla, žádné trauma si nenesla, aspoň o něm nevěděla. Horší pocit měla však z toho, že u bazénu stáli vlci, kteří doufali, že se nedostane ven. "To je jedno," protočila oči v sloup. Kdyby jí to vysvětlila, už by to nebylo tak vtipné, radši to tedy vzdala.

Téma pozdravu naštěstí rychle ukončily, což bylo asi dobře, vzhledem k tomu, že Ruo měla slovníček plný urážek a comebacků. Asi by vlčině udělala nepříjemnou chvilku, dokud by ji také nenáviděla. "Jizvy jsou cool, maj příběh a většinou kvalitní." Bylo až pozoruhodné, jak upřímně svá slova myslela. Že by byla Bellanna první, s kým takhle normálně promluvila? Možné to opravdu bylo. Stejně jako možnost, že měla mladá vlčice v mozku parazita a přestávala být díky němu tolik sarkastická. "Neslyšela jsem, že je to povinné..." Nadzvedla jedno obočí tázavě. Pokud nebylo něco povinné, asi to nebylo tak důležité. "Těšit z Hatiho přízně se můžu i jinak," dodala s menším úsměvem, kterým doufala, že ji trochu vyděsí. Měla na mysli oběti, oběti Hatimu.

Samozřejmě byla pravda, že ji zaujaly i barvy. Ona sama byla tmavých barev a stejně tak i většina Kultu, proto byla tahle vlčice jistě raritou. "To nebyl pozdrav, pokud sis nevšimla..." obrátila slova opět proti ní. Zatím si udržovala klidnou tvář a žádná hloupá poznámka to určitě nemohla jen tak změnit. Ruo nebyla obyčejná Kulťanka, byla svá a starala se jen o sebe. Smečka ji nijak zvlášť nezajímala, byla v ní stejně jen proto, že se do ní narodila. Nikdo ji nenutil nic dělat a většina vlků se jí stejnak vyhýbalo, neměla tedy důvod se chovat slušně, či přátelsky. Prostě se snažila přežít ve městě mezi ostatními vlky.
Vlčice se jí zdála nervózní. "Vůbec nic, doufala jsem jenom, že budeš mít aspoň zajímavý příběh, nebo tak..." Chtěla tím říct, že jinak je nezajímavá, ale nechtěla to říct přímo. "Nebyla jsem tam, duh. Byla jsem na svym, víc mě nezajímá..." Pokrčila rameny. Nevěděla o ničem, co se na ceremoniálu stalo.

Ru sledovala každý pohyb modré vlčice. Už nejspíš tušila, do jaké skupiny bude patřit. Mladá vlčice měla totiž v mysli seznam různých vlků, které potkala, a rozdělovala je do skupin, podle toho, jak se k ní chovali. Byla to hra, kterou hrála sama se sebou, nejspíš proto, že neměla přátele.
Posadila se, stále skrytá ve stínech a upírala dvoubarevné oči na rohy vlčice. Byla zajímavá, už jen vzhledově, ale nejspíš i podělaná strachy. "Máš docela dost jizev, na to jak se klepeš." Utrousila další poznámku. Docela jí zajímalo, kde je vzala. Čerstvé zprávy o vlcích za hranicemi se jí nedonášely.
Na její další otázku také neodpověděla. Chviličku jen zamyšleně seděla, dokud se nerozhodla odhalit. Vyšla ze stínů na měsíční světlo, které pronikalo do zahrady. Opět se posadila a dívala se vlčici přímo do očí, jako by jí snad chtěla pohlédnout do duše. "Kdes je vzala?" Optala se na jizvy.

Ach Hati, koho si mě to poslal. Ruo se podívala krátce k nebi a poté zase na vlka, který se až moc zajímal o její víru a původ. Zajímal se o ni z nějakého důvodu víc, než kdokoliv na světě mimo její rodinu. Mladá vlčice byla zvyklá, že se jí pozornosti nedostávalo a upřímně by to tak radši nechala. Tušila, že má tmavý vlk něco za lubem, ale nedokázala zjistit co. Vcelku jí to vrtalo hlavou.
"Co to má bejt? Nějakej test věrnosti?" Každý večer se modlit k Hatimu. Divný. Ruo si modlitbu totiž představovala úplně jinak, než to mělo ve skutečnosti vypadat. Jelikož to slovo snad nikdy neslyšela, byla velice překvapená. Modlitbu si překládala asi jako rituál. Ulovit zvíře a nabídnout ho Hatimu, aby ze sebe očistila své hříchy a získala si tím jeho důvěru. Jo, dejme tomu sem tam, to by ona určo zvládla, ale každej den? Pff.. "Narodila jsem se tu, to ví každej. Teda až na nováčky, jako budeš ty, že?" Sjela ho pohledem a na víc neodpověděla. Nemusel o ní vědět přece všecičko. "Jestli se nebojíš," zakřenila se zlomyslně a nechala ho přisednout. Pokud měl tedy stále zájem.

Netušila, že se v zahradě nachází někdo další a bylo jí to vcelku jedno. Všichni vlci zde, mohli být jedině vlci Kultu, což ji uklidňovalo. I přes všechnu sebenenávist si myslela, že je stále lepší než ostatní. Nezáleželo jí na názorech ani pohledech, které jí věnovali, už tak byla vyvrhel. Nevadilo by tedy, kdyby se sebou něco provedla.
Kráčela, zabraná do myšlenek, dokud nezaslechla hlas. Někdo musel zaslechnout její mumlání, nebo dopadající kamínek. Ruo se výjimečně rozhodla neodpovědět nějakým vtipem jako obvykle, hlavně proto, že tvoje největší noční můra nebo tvoje černý svědomí už se jí zdálo otřepaný. Tentokrát neodpověděla vůbec. Místo toho se přikrčila a začala se plížit podél truhlíků, aby zjistila, komu patřil hlas.
Skryla se ve stínu, jakmile zahlédla modrou vlčici. Chvíli si prohlížela její jizvy a hádala, co se jí mohlo asi stát. "Ty si tu nová." Její hlas byl klidný. O svých slovech byla přesvědčená, protože takovou dámičku tu ještě neviděla. Víc však neřekla a ani se nehla, byla zvědavá, co její nová společnost udělá.

Kdyby jen její společník tušil, že ta nechuť mluvit, nebyla kvůli hovoru o Hatim, ale kvůli tomu, že neměla zájem se bavit obecně. Většina vlků, kteří s ní kdy promluvili, s výjimkou její sestry, byli sluníčkářský blbové. Ti, kteří s ní nemluvili ji zase nenáviděli, kvůli jejímu původu. Každý zde zastával svou stranu, nebo je spíš Ruo měla všechny rozdělené podle svého. "A co pro tebe znamená dostatečně?" Tenhle vlk byl nějak jiný. Nebyl to sluníčkářskej blb, dokonce ani nenávistnej magor. Možná si založil nějakou takovou svou skupinku právě tím, jak s mladou vlčicí hovořil. Slušnáckej fanatik. Zatím tomu mohla říkat třeba takhle. A odpověď na jeho otázku? Pokud měla být upřímná tak ne, nemodlila se. Vlastně ani netušila, že se to taky dělá a nikoho blízkého to nikdy dělat neviděla. Možná jen málo koukala, či to bylo tou samotou?

Mladá vlčice kráčela kolem hranic, ještě nevrlejší než obvykle. Bylo trochu zvláštní nemít rád sám sebe, hlavně když tak dlouho hejtila ostatní. Jako obvykle neměla moc co na práci. Stačilo jí být věřící. Z města stejně nechtěla, a kdyby jo, tak by odešla na dobro. Výš už stoupat teoreticky nemohla. V Hatiho sice věřila a nikdy o něm zvláště nepochybovala, ale víru roznášet nechtěla, to by musela komunikovat s vlky, apoštol byl tedy mimo hru. Mohla být věštec, ale nebyla si úplně jistá, že k ní Hati, i přes veškerou její víru a snahu, promlouvá. Zbýval tedy popravce, jenže tím chtěl být skoro každý a Ruo rozhodně nechtěla být jako každý. Měla tedy velké dilema, pokud by chtěla postoupit v hierarchii. Možná, že až se změní, Hati k ní konečně promluví. Nepravděpodobné, ale hezká představa.
Najednou narazila na vlka, což ji donutilo vrátit se do reality. "No nazdar..." řekla si pro sebe. Na tuláky neměla zrovna náladu, ale to se nejspíš asi neměla courat kolem hranic.

Ruo měla zrovna vcelku těžké období. Nejen, že měla čím dál tím větší pocit, že ke Kultu nepatří, hlavně díky vlkům, kteří jí to dávali jasně najevo, ale také začala hledat i chyby sama na sobě. Možná se jen nudila a chtěla změnu, ale možná se sebou opravdu nebyla spokojená. Přemýšlela, že by jí slušelo jiné jméno a možná pár jizev navíc, protože co jiného mohla ještě dělat. Obarvit si chlupy asi těžko. Ruo-que... Takový hloupý jméno. Co to vůbec je? Všechno bylo špatně.
Procházela místem, kde trávila první týdny svého života, jakoby snad hledala odpovědi. Chodila potichu, i když si nemyslela, že zde někdo byl. Byla už tak hold zvyklá. "Blbý jméno, blbej šutr..." Kopla do kamene, který před ní ležel. Byl malý, ale jak dopadl na zem, udělal hlasitější zvuk, než by Ruo čekala.

Jelikož vyrostla ve městě, nikdy ji ani nenapadlo, že existují vlci, kteří žijí v přírodě a nevěří v Hatiho. Slýchala o nich až poslední dobou, ale často nad tím vším jen protočila oči v sloup a řekla si, že jsou hlupáci. Hati existoval a promlouval k nim, nikdy o tom nepochybovala. Víra v něj je držela při životě a každý, kdo zapochyboval, byl potrestán spravedlivě. Samozřejmě si uvědomovala, že to byl i její otec, kdo o něm pochyboval, proto zemřel. Velice jí však vadilo, že i ostatní si mysleli, že jí v žilách koluje krev zrádce. Nikdy nepoznala nikoho z rodiny, než své dvě sestry. Tedy poznala, ale neměla na tu dobu žádné vzpomínky, tudíž se to určitě nepočítalo.
Zaslechla kroky, ale neotáčela se. Jediný, kdo zde mohl být byl Kulťan a těch se rozhodně nebála. Určitě i někdo z nich toužil po tom, aby zemřela, ale jednoduše by to neudělal, pokud byla jeho víra pravá. Ruo nevadilo zemřít, pokud si ji Hati přál mít u sebe, klidně by odešla. Dnes však ne.
Vedle se usadil tmavý vlk. Začal mluvit o měsíci a o přítomnosti. "Jojo," odsekla nezaujatě. Nevěřila mu. Určitě to byl jen další poutníček, který objevil město a víru, ale přeci stejně úplně nevěří. Jako její otec. Nikdo jí nezajímal. Stačila jí přece Suteki a nikoho jiného nepotřebovala. K čemu jí byli kamarádi a známosti, když jedině ti ji mohli bodnout do zad. Někdo, komu nevěří, by jí přeci nemohl podrazit, to bylo logické.

Postávala před vysokými budovami a dívala se vzhůru. Měla chuť zjistit, co je vlastně nahoře. Možná to nebylo nic, ale možná by dosáhla až k Hatimu- Co kdyby skočila dolů? Jistá smrt. Minimálně ten výhled však musel stát za to.
Rozešla se k jednomu činžáku, který vypadal vcelku stabilně a nebyl tak obouchaný jako ty ostatní. Cestu dovnitř našla snadno, ale cesta vzhůru dělala problémy. Probourané stropy, podlahy, jinde zátarasy. Procházela různé pokoje a žádný jí nepřišel stejný. Přemýšlela, jak by bylo vtipné kdyby každý kulťan dostal svůj byt a žili by jako stvoření před nimi. Nezůstala by tu ani o minutu déle.
Nakonec se vyškrábala s námahou do posledního patra. Výhled odsud byl neuvěřitelný. Na střeše to muselo být jistě ještě lepší, jenže ta byla také zatarasena nějakým nábytkem. Alespoň tím, co z něj zbylo. Ruo si tedy dala tu práci a pokusila se ho odházet. Nemohla se teď přeci vzdát tak snadno.
Konečně se dostala do nejvyššího bodu budovy. Vítr jí pročesával hustý dlouhý kožich a naskytl se jí výhled na noční město. Určitě by to bylo hezčí za světla. Povzdychla si. Od malička věřila, že jí světlo ublíží, ale poslední dobou o tom pochybovala. Možná, už jen díky plášti, by jí nemuselo ublížit počkat zde do svítání.

Sledovala, jak Miri pomalu přichází na to, že má Ruo vlastně pravdu. "Nejsou a jsou... Já si teda myslim, že dokud je vlk živej, je to čistej origoš. Po smrti už jsme všickni stejný, to je fakt..." Prohrábla drápky měkkou zem a zanechala tak za sebou čáry než popošla dál. "Myslíš si, že jsi stejná jako já? Nebo snad lepší? Když jsme všichni stejní, chtěla by sis to snad se mnou vyměnit? Pochybuju," sledovala jí upřeným pohledem, jak kroužila kolem.
"Vysmívat se ti z dálky, ale nejni ono! To musíš slyšet a já se musim bavit nad tim hloupym pohledem," zakřenila se. Odejít opravdu neměla v plánu.