Príspevky užívateľa

Dívala se na ni se škodolibým úšklebkem. Nechápala celou realitu toho, že se mají vlci rádi. Sama brala život spíše jako hru na život a na smrt a v případě Miri měla pořekadlo, že slabé kusy musí pryč a ona přece byla slabá. Vždyť tu skoro bulela, že ji nemá Ruo ráda! "No, příživníka..." Zopakovala znovu, aby tím dokázala, jak je oproti ní chytrá.
Miriam už se dokonce ani nebránila, prostě se smířila, že bude mít noční můry, což Ruo zrovna nebavilo. Ráda se vysmívala a děsila.
"Jak tamta černá vlčice.." Zopakovala i s imitací hlasu a jejích pohybů. "Nemam páru vo kerý tu mluvíš, ale to máš jedno, protože já nejsem rozhodně stejná s nikym. A abys věděla, bulíš furt," zakřenila se. Vlastně ani neměla ponětí, jestli někdy brečela, prostě ji jen chtěla namíchnout. Dokud se dařilo, měla na téhle konverzaci aspoň trochu zájem.

Podívala se na sestru a vyslechla historku. Velmi ji zaujala a už už si představovala, co asi mohly s Miriam provést. "To mě zajímá. Co se stalo?" Okamžitě vyzvídala víc. Sama by taky mohla někdy někoho takto potrápit, ale koho? Sama Miri v lásce něměla, i když sestra proti ní asi moc neměla. Ruo ji brala hold jinak. Vždy si myslela, že je rozmazlená a narodila se se zlatou lžičkou v hubě. A to všechno proto, že jí záviděla milující rodinu.

Protočila očima nad její narážkou. "Vždyť o čem si myslíš, že mluvim? Ty v mojej rodině příživník nejseš, vlastně v něj nejseš vůbec, že jo? Proto taky nechápu, proč nás - příživníky - jako rodinu bereš. Kapiš?" vysvětlila jí, jako by byla hloupá. Přesně tak chtěla, aby to taky vyznělo. Kdyby nad tím Ruo dokázala přemýšlet z jiné strany, jistě by byla Miri za všechno vděčná, ale bohužel ji brala jen jako rozmazlenou krysu, která se jim pletla do života s její dokonalou milující rodinou.
Ve městě se pohybovala, ovšem pohybovala se ve stínech a potají. Nechtěla navazovat žádné kontakty a bůh ví co. "Na starý kolena tě budu strašit ve snech." Posměšně si odfrkla a sledovala, jak si Miriam hraje s lebkou. Chtěla jí to nějak pokazit, akorát si nebyla jistá čím.
"Uuuu, už se celá klepu," kladla důraz na to, aby to vyznělo pořádně sarkasticky. "Stejně to chcíplo na mor a ty pak nakazíš celou rodinu, protože si chtěla "něco heeeezkýho pro svoje milovaný". A až chcípnem všichni, budeš akorát bulet a říkat si, proč si mě neposlechla," řekla první, co ji napadlo. Doufala, že ji tím aspoň trochu vyděsí.

Ruo si i přes všechny ty morální poučky myslela svoje. Stejnak měla dobrou náladu jen když mohla štvát jiné. "Já bych jen tak ňákýho příživníka jako rodinu nebrala, ale proti gustu..." Rýpla si znovu. Dělalo jí to doslova dobře.
"To ji asi vidíš častějc než já. Prej z lásky," zasmála se nad poslední větou. "Komu já bych asi tak mohla dát něco z lásky?" Bylo očividné, že neměla moc dobré vztahy s nikým na tomto území. Suteki ráda měla, u ní však pochybovala, že by nějaký pěkný dárek ocenila. Pokud by to tedy nebyla kudla.
Všimla si, že její vtípek moc úspěchu nesklidil, ale to jí vůbec nevadilo. Stačilo, že pobavila sama sebe.
Trochu se ofrnila když viděla krysí lebku. Jistě to Miri myslela dobře, ale Ruo stejně musela říct něco víc než nevhodného. "Doufam, že z toho něco chytíš." odfkla si tiše. Bylo to tak potichu, že to vlčice slyšet nemusela, ale pokud ano, ani to by nevadilo.

Zachytila známý pach. Patřil Miriam, kterou moc dobře znala. Byl čerstvý, musela být tudíž někde v okolí. Rozešla se dál podél auta, kde byl pach nejsilnější a když na ni tmavá vlčice z vraku vyskočila, málem po ní skočila. "Dávej bacha!" zavrčela na ni nepříjemně.
Drahá Miri. Tuto vlčici Ruo opravdu nemusela, i přes to, že jí zachránila život. Proč? Nevěděla to ani ona sama, ale nejspíš jen kvůli tomu, že měla milující matku. Prostě a jednoduše jí rodinu záviděla. "Víš, že nejsem tvoje sestra, že jo?" Zatvářila se nevrle. Možná ji neměla ráda i proto, že jejich povahy byly naprosto rozdílné. Rouk byla od přírody bručoun, Miri byla naopak hodná a stále ještě taková dětská. "K čemu by jí dárek ode mě asi byl? Všechno co najdu já si může najít sama," zamrmlala a poodešla kousek dál.
"Co já vim. Třeba se ty zmenšuješ," zakřenila se škodolibě.

Mladá dáma se rozhodla, že se vydá na vrakoviště. Auta jistě neviděla prvně, obzvláště když díky jednomu způsobila chudákovi Omaře málem infarkt. Ovšem tady už se některé plechové vraky zdály být v rozkladu, ne jako v centru města. Normálně by se bála na jeden vyskočit. Pomalu procházela kolem, téměř neslyšně. Kdyby se ve tmě někdo ukrýval, měl by nejspíš problém zjistit, že má společnost.
Ruo se u jednoho vraku zastavila. Přišel jí něčím jiný oproti ostatním a to znamenalo, že jej musí prozkoumat. Začala chodit kolem a očichávat okolí.

Měla vztek skoro na všechny, ani znát je nemusela jménem. Od Noctry, která je krmila a Miriam, která ji zachránila před smrtí, si nemyslela, že pro ni někdo něco udělal. Suteki samozřejmě nepočítala, to bylo její pravá tlapa, bez ní by nebyla. Bohužel o zbytku neměla valné mínění. Hlavně si myslela, že jim všici přejí smrt. "Radši se zeptej kdo mě nevytočil," zasmála se. "Lailah, ta kerá mi házela do bazénu, ta mi leze krkem... Omara, ale je s ňou aspoň sranda. Tudle jsem ji vyděsila, že si hlavu málem urvala." Víc vlků si nepamatovala. Ani ji nezajímali. Podívala se na sestru a kývla na ni. Chtěla vědět jestli i ona má někoho, kdo ji vytočil poslední dobou.

Rouk se pro tentokrát rozhodla, že se nebude soustředit na to, jak se Omary říkanka nerýmovala ani za mák. Zaujalo ji totiž něco jiného. "Co je rakve prosimtě?" nakrčila nos. To slovo neznělo vůbec pěkně.
"Za břicho já se popadam už teď, příště za sebou necháš hnědou čáru ty strašpytle!" vyprskla výsměšně. Bylo jí opravdu upřímně jedno, jestli jí ty řeči ublíží. Její osobnost neoplývala sympatiemi k ostatním, ale nemohla za to. Takhle už se narodila a nikdo ji nikdy nepoučil o tom, že se takové věci neříkají.
Protočila oči. "Takže mi budeš namlouvat jak na nás všem hrozně záleží. Nikdo z vás nehnul ani prstem od doby, co žerem maso, ani Nirix, nikdo." Bylo jí jedno, že Omaru téměř rozplakala, vlastně už jí bylo jedno všechno. Za oponu neviděla a nemohla vědět, zda pro ně někdo někdy udělal víc. Nakonec věřila tomu, že ne, ale Hati jim ukáže.

Ruo měla také neshody s jinými členy, dávala jim jasně najevo, že není žádná křehká květinka, ale drsnej odolnej zmetek. Nenechala si nic líbit, což bylo velké plus v jejím životě. Doby, kdy se o ně Noctra starala, si už skoro nepamatovala a ani Zan, jejich sestra, tu pro ně nebyla tolik. Pro Ruo skoro vůbec, aspoň jí to tak přišlo. Měla jim být aspoň smečka oporou, ale její většina byla naopak proti nim. Život byl těžký, když se zdálo, že by nikomu nechyběly. "Spolu," dodala k proslovu sestry a pousmála se. Aspoň ona s ní stále zůstávala. Možná to bylo to jediné, co ji zde drželo. Kdo ví, co by bez ní dělala.

Posměšně si odfrkla. Jméno Omara jí z nějakého důvodu přišlo velmi vtipné. Nemyslela si, že má sama bůh ví jaké jméno, ale byla s ním již sžitá. "Ómara, Ómárá, plácni komára." Začala se smát. Bylo vidět, že je Rouk ještě mladá a má nějaké dětské vlastnosti, což ovšem asi nebylo pro její společnici vůbec dobré znamení. Šikana tady byla na prvním místě.
Protočila očima. "Zlá? Jakápak zlá, vždyť to byla přece sranda," řekla, jakoby se nechumelilo. Taková podlá sranda jí nepřišla vůbec špatná a ani si neuvědomovala, že by někomu jinému tak přijít mohla.
"Rouře, rouře... Tam, kam jsme se Suteki spadly? No to je od tebe ale přévelice šlechetnééé, ó Ómáro. Tak bysme tam třeba chcíply, no. Komu bysme asi tak chyběly, co? Myslíš, že by po nás někdo vůbec štěknul? Celá tadle smečka má pocit, že jsme prokletý děcka, já vám ukážu kdo je tu prokletej..." vyprskla na svou zachránkyni, co si o tom myslí ona.

Nevrle koukla na tmavou vlčici. I když byla starší, byla rozhodně větší strašpytel, což Ruo bavilo, ale neměla k vlčici žádný respekt. "Huh? A ty seš kdo?" Zmateně se vyprskla. Nevěděla odkud znala její jméno, protože ona si to její nepamatovala. Věděla, že ji někde už viděla, ale to bylo asi všechno. Nezabývala se ostatními vlky natolik, aby si pamatovala jejich jména. Znala Miri a Lailu, ale to bylo asi tak vše mimo rodinu. "Pfft, vidíš tu snad někoho jinýho?" Řekla to, jako by to snad byla samozřejmost. Obešla pomalu Omaru kolem dokola a prohlédla si ji. "Nebylas ty na tom ceroši?" Čichla si k ní. Bylo jí to povědomé, ten pach, ten vzhled. Musela být tam, jinak by si ji nejspíš pamatovala.

Ru si nebyla zrovna jistá, že to byl Hati, kdo jim dal takové věci. Nemyslela si, že by je nechal žít zmatené v něčem, co nikdy nemohou pochopit. Dívala se na stejné červené panáčky, které Sut našla a měla pocit, že její myšlenka možná má něco do sebe. Mladá vlčice a nejspíše i její sestra netušily, co to člověk vůbec je. Oklepala se, aby ze sebe setřásla ty zvláštní myšlenky, které měla a prošla dál patrem. Nebylo tam nic moc zajímavého. "Hele, nepřijde ti, že nás tady nechtěj? Myslim smečku," nadhodila. V Hatiho sice věřila, hlavně proto, že nic jiného neznala, ale moc se jí nezamlouval přístup zdejších vlků. Někteří byli cajk, ale třeba taková Lailah, která ji vhazovala do bazénu s krví? Ru věděla v nějaké části svého mozečku, že si vlčice přála, aby tam chcípla. A určitě nebyla jediná. "Maj nás za děcka zrádců," řekla naštvaně. Proč jinak by jim rodiče umřeli, kdyby to nebylo kvůli Hatimu? Nedávalo to vůbec smysl.

Pomalu procházela patro. "Nevim, nic nedává smysl. Myslíš, že je tohle všude? Myslim jestli máme tydle blbosti jenom my ve smečce. Co když to jinde nemaj? Ale to by se pak neměli kam schovat před sluncem..." Přemýšlela nahlas a doufala, že má třeba sestra nějaké vysvětlení. Možná už byla venku, za hranicemi. Tam se Ruo neodvažovala.
Kopla do jedné z knih a ta spadla z patra do přízemí. Ozvalo se jen plesknutí o podlahu. No živé ty věci určitě nebyly. Nevypadalo to ani k žrádlu, nechápala tedy už vůbec, k čemu to mělo být.

Šla pomalu, nikam nespěchala. Tahle malá nevinná zábavička jí zlepšila den. Uchechtávala se ještě cestou pokaždé, když si vzpomněla na ten vyděšený výraz. Čichem zkoumala, kde se tmavá vlčice ukrývá. Doufala tedy, že ji nebude muset někde křísit z toho šoku v autě. Dorazila ke dveřím, kde slyšela zvuky a cítila svou noční oběť. Ruo byla opatrná a neohrabané Omaře se hravě vyhnula. Podobné reflexy pochytila, když se toulala městem bez dozoru. Skoro nikoho to ani nevyvádělo z míry, Suteki a její sestru měli všichni za nějaké prokleté děti. Děti zrádců, bla bla bla. Nebylo tedy divu, že byly holky ostřílené, když se staraly od mala samy o sebe.
"Dávej bacha," zavrčela. Chudáka Omaru k tomu probodla pohledem, jako by snad mohla za její mizerný život.

Ruo byla se svou sestrou ráda, což ji dělalo speciální. Nikoho jiného tak ráda neměla. Netušila, že ji jednou téměř zabila, když se u ní projevila magie, sama byla dlouho mimo, unavená a nemocná. Zima naštěstí pominula, jaro už téměř také a nastávalo další období, které mladá vlčice zatím ještě nepoznala.
Tlapky ji zavedly do nějaké staré budovy, kde se válela spousta zajímavých věcí. Bylo již po setmění. Rou-que stále dodržovala pravidlo, že musí být skrytá ve stínech, je-li den. Díky samotářství si moc nevěděla rady s kulturou smečky, ale moc se neptala a dělala, co se jí řeklo.
Vylezla do patra, odkud měla hezký výhled a na zemi se zde válely knihy. Prohlížela si je, ale nerozuměla žádné.