Príspevky užívateľa

Přála bych si úkryt pro Ryumee a velký přívěšek pro Rufuse a Ruo-que (všechno dodám v ticketu)

Ze střechy autobusu pozorovala, jak se černá vlčice lekla a div si u toho nezlomila vaz v okénku u auta. Ruo byla rychlejší. Možná to bylo jen tím, že byly věkově přibližně stejně staré a Omara nejspíše neběhala tolik, co ona. Mohlo to mít více důvodů, každopádně bylo teď důležité, že ten pohled byl naprosto k popukání. Rouk se válela na střeše autobusu, div se za břicho nepopadala, jak se smála. Tenhle vtípek se jí opravdu povedl, byla čím dál mazanější. Litovala jen jediného, a to, že u toho nemohla být i Suteki.
Po chvíli seskočila z autobusu zase dolů a vydala se za Omarkou, která už byla nejspíš někde schovaná a strachy se klepala.

Tmavá srst se leskla v měsíčním svitu, jak se blížila k autu, kde se Ruo-que ukrývala. Sledovala pohyby vlčice a zmizela teprve, když byla ta druhá kus od auta. Hbitě vyskočila ze sedačky a plížila se rychlými pohyby směrem k autobusu. Byla sice vysoká, ale uměla se pohybovat rychle. Než by mladá Omarka mohla zjistit, že v autě nikdo není, byla už pryč. Pokud ji tedy nezahlédla na útěku.
Rouk vyskákala na střechu autobusu, který vydal ten hlasitý plechový zvuk, když na něj skočila. Sama by se lekla, kdyby nečekala, že se to stane. Měsíc sem sice svítil, ale vlčice byla přikrčená, že ji bylo sotva vidět. S nebohou vlčkou si jen hrála, byla přeci stále ještě mladá a neodpustila si nějaké to povyražení.

Sledovala vlka venku. Seděla nehybně za výlohou a snažila se odhadnout situaci, ve které se neznámý a ona nacházeli. Cítila pach kultu, nebyl to tedy vetřelec. Podle hlasu nakonec také zjistila, že šlo o samici. Pěkně vyděšenou, zdálo se jí.
Pohnula se a červené oko se zablýsklo ve svitu měsíce. Proplížila se budovou, která musela být dříve nějakým obchodem, vylezla okýnkem na boku a skočila do auta. To už nemělo ani jedny přední dveře a bylo rezavé. Hrozně páchlo, ale měla z něj dobrý výhled. Omara si jí mohla jistě všimnout, ale spíše jako stín. Ruo byla rychlá a tmavá vlčice, kdejakého strašpytlíka by jistě vyděsila, možná tedy i černou vlčici. Sledovala ji. Už ji tu někde viděla, ale nepamatovala si jméno, ani se s ní nikdy nebavila.

S nadějí v očích sledovala Suteki, jak se dostávala z bazénu. Neměla sama ani ponětí, jestli smí pomáhat, ale neriskovala to. Dokud byla sestra nohama v bazénu, nechala ji a stála téměř ztuhlá na místě. Skoro ani nedoufala, že to přežijí obě. V Suteki tedy věřila víc než v sebe, i když byla fyzicky zdatnější, ale její psychika na tom asi nebyla stejně jako její sestry. Sama vlastně ani nechtěla přežít, ve své podstatě jen plnila úkoly, aby zjistila, co je na konci její cesty, život jako takový pro ní neměl velký smysl. Také věřila, že je něco po něm, něco lepšího.
K Su přišla když byla též venku. Po očku sledovala Miriam, jak se o ní matka stará a kamarádka taktéž. Žárlila. Naštěstí svou zášť vůči černé vlčici přeměnila ve starost. "Zvládly jsme to," řekla sestře a začala z ní olizovat krev. V jejím tónu nebylo překvapivě moc radosti, ale přeci jen už nebyly vlčaty. Ruo se měnila a její povaha též.
Podívala se okolo sebe. Přežily všechny. Tušila, že to nejspíše někteří budou brát špatně, hlavně ti, kteří je brali jako zrádce, nebo spíše děti zrádce. Bylo jí to upřímně jedno, ona měla svou sestru, to jediné, na čem záleželo. Pousmála se na ni. "Chceš jít domů?" Zeptala se jí mile. Sama byla po celé téhle akci dosti unavená.

V jednom z domů v centru města se nacházela mladá vlčice. Dosáhla konečně jednoho roku života, už tedy nebyla takovým prckem jako do teď. Pro ni to znamenalo, že si může začít žít více po svém a poznávat okolí aniž by ji jeden soudil. Samozřejmě tomu přesně tak nebylo, ale ráda si to myslela.
Pozorovalo ze svého vyvýšeného úkrytu stín, který v tmavém nočním městě zřejmě lovil. Své kořisti se tmavý vlk očividně dočkal, to Rouk velmi zaujalo, protože ani nečekala na výsledek dlouho. Zvedla zadek ze svého vyhřátého místečka a seskákala schody v domě. Vylezla bočním vchodem. Dělal sice větší rámus než vymlácený přední vchod, ale vlčice se mohla aspoň skrýt ve stínech. Bylo možné, že její společnost již zjistila, že zde není sama.
Pohybovala se rychle a tiše, téměř za sebou zametala stopy svými čtyřmi ocasy. Ukryla se v přízemí jiného domu, nedaleko od vlka, kterého sledovala a pozorovala jej vysklenou výlohou.

Ruo neměla moc znalostí o tom, co se jí mělo stát. Měla sice starší sestru, která ji v tom mohla poučit, ale nebyla zrovna ten typ, který chtěl poslouchat, chtěla se bavit. Hlavně poznávat svět a žít samotářský život ve stínech, snad jen se svou sestrou Suteki, jedinou vlčicí, kterou měla opravdu ráda, protože ji nesoudila jako ostatní. Nechápala, o co jim šlo. Vždyť jim z celé rodiny zbyla jenom Zani, ani matka či otec se nedožili tohoto ceremoniálu, nebyl to dostatečný trest od Hatiho?
Podívala se na Lailu a odfrkla si. Její takzvaný "hazeč" ji ani neznal, ona teda jisto jistě neznala ji. Jenže koho ona vlastně znala z téhle smečky? Asi spíš jen ty, kteří jsou pod hlínou a pod travinkou zelenou.
Uchechtla se. "Nic tak hroznýho se stát nemůže..." Opověděla Laile a nechala se vhodit do vody. Ani neprotestovala. Nepotřebovala žít ani zemřít, nebrala to na velkou váhu. Bylo jí jedno, co bude s jejím životem. Myslela, že to jsou překážky od Hatiho, který se snaží ji otestovat, zjistit kým je a co vydrží. Možná když se dostatečně prokáže, potom dostane třeba odměnu. Pokud teda přežije.
Zakopala nožkama a vynořila se z vody. Všimla si, že Miriam se vynořila chvíli před ní. Nevěděla vůbec, jak se plave, nikdy se to neučila, ale byla si jistá, že se musí dostat ven z vody. Po nemoci, kterou měla přes zimu, by určitě nebylo dobré chytit nějakou další. Máchala nohama pod hladinou a snažila se dýchat něco jiného než vodu, což bylo docela těžké. Pořádně se nalokala než přišla na to, jak se má dostat ke kraji bazénu.
Zde našla další oříšek, který musela rozlousknout a tím bylo: jak se dostat z bazénu ven. Tušila, že vlci nahoře pomáhat nesmí, proto si musela najít něco sama. Tlapkami se zachytila okraje a chvíli oddychovala. Poté se začala škrábat nahoru. Několikrát se jí to nepodařilo, ale nakonec se stejně vydrápala až nahoru. Dokázala to, nezklamala.
Hlasitě oddychovala a občas vykašlávala vodu. Vůbec jí nevadilo, že páchne krví, spíše naopak, ale byla jí teda děsná zima. Několikrát se oklepala, pak se podívala k bazénu. Hledala pohledem Suteki.

Nestačila ani nic udělat. Chtěla tak moc ochutnat krev, vlčí krev, lákalo ji to více než nějaký úlovek. Byla teď ještě více naštvaná, nevěděla proč jí nechtějí dopřát její kořist. Začala vrčet na všechny, kdo jí přišli do cesty a odepřeli svačinu. Bylo jí jedno kdo je kdo, téměř nic neviděla a její smysly jí dovolovaly vnímat jen vůni krve.
Někdo ji chytil za zátylek, slyšela hlasité zvuky a hlasy, které nedokázala vnímat. Vzpírala se a házela sebou sem a tam. Nemohla se vymanit ze sevření, byla na to moc vyčerpaná, kombinace nemoci a magie jí sebrala moc energie. Házela sebou jen chvíli a najednou tma. Mladá vlčice se praštila do hlavy a omdlela. Ani nevěděla, že tím nejspíše usnadnila Nirixovi práci a možná také zachránila krk sama sobě.

Ruo-que:

- Na začátku zimy onemocněla, ale odmítala se léčit, díky tomu byla na pokraji smrti, ale našla ji Miriam a odvedla ji spolu se Silmou do jejího úkrytu, kde se léčila
- Zúčastnila se opravy botanické zahrady, i když jenom s nemocnými posty
- Zúčastnila se také záchranné akce na Nábřeží, kde ji spolu se Suteki voda strhla a odnesla do šachty

Natahovala krk, aby se přiblížila k ráně. Už už se jí téměř dotkla, ale Suteki ustoupila pryč. Začal se v ní z ničeho nic hromadit vztek, i když k tomu neměla jediný důvod být na sestru naštvaná. Hrozně moc chtěla ochutnat tu červenou tekutinu v jejím těle. Začala olizovat místo, kde po sobě vlčice zanechala krvavou stopu, ale nevystačila si s ní na dlouho.
Za chvíli už zase upírala zrak na ránu, kterou vyhledala po čichu. Přišla si dost unavená, ani netušila proč, nevěděla, že jí vyčerpává magie, neovlivňovala to. Tentokrát ale na nic nečekala a po sestře hladově skočila.

Nebyla si jistá jestli se měla urazit nebo ještě víc naštvat. Možná se měla spíš rozbrečet podle představ modrého vlka, ale Ruo to bylo vcelku jedno. "Jasně, vyhrožuj mi něčím co nemám, dobrej tah.." zakroutila očima a v mysli se nad tím zasmála. Nemělo cenu se s ní hádat, obzvláště když někdo vytahoval její rodiče. Umřeli snad na hlad? Ani náhodou!
Hunt po ní naštvaně hodil kus masa a očividně to vzdal. Rozhlédla se, aby se ujistila, že je sama a snědla svůj příděl. Nechtěla dělat problémy, ale nechtěla se cítit nepříjemně kvůli tomu, že je někdo nevěřící Tomáš.

Stále následovala stopy, které za sebou Suteki zanechávala. Procházela bůh ví čím vším, pořád se jí zdálo, že jde špatně, ale nenechala se odradit. Rozeběhla se, aby dohnala náskok, který sestře nechala. Chvíli už si byla jistá, že ji musela dohnat, ale pak narazila na falešnou stopu. Naštvaně si odplivla. Jak dlouho běžím po falešný stopě? Kde sakra je? Rozhodla se zapojit více čich a vydala se konečně dál. Vůbec nevěděla kam jde, už jí celá tahle hra začala štvát. Od doby, co začaly obě dospívat, trvalo mnohem delší dobu tu druhou najít a Ruo už to přestávalo bavit. Chtěla jít zpátky do tepla.
Chodila ještě chvíli kolem dokola a několikrát prošla pod sestrou aniž by o tom věděla. Nakonec si naštvaně kecla na zadek a odfrkla si. "Vzdávám to, mám hlad.." V tu chvíli se podívala nahoru a viděla tam svoji sestru. Ihned vyskočila na všechny čtyři. "Jak ses tam dostala, he?" křikla na ni nabručeně.

Ruo probralo nějaké zvláštní aroma. Sotva vnímala a koukala kolem sebe. Nevěděla, co se kolem ní děje ani kde se to octla, ale bylo jí teplo. Snažila se vnímat slova, ale chtělo se jí hrozně spát. Vzala si cokoliv, co jí bylo podáno, bylo jí vlastně jedno, co jí kdo dá. Upřímně by sežrala i jed na krysy, protože měla hlad a byla úplně vyčerpaná. Nechala o sebe pečovat, neprotestovala. Později se vrátila opět ke spánku, aby snad konečně nabrala více sil.

Ruo-que cítila, že její sluch a čich se vylepšil, bohužel její zrak už nebyl tak dobrý. Viděla sotva pár centimetrů před sebe, nějaké šedé světlo nahoře, ale všechno ostatní zmizelo ve tmě. Už tak bylo v rouře dost šero a zatemnělý zrak malé nohaté moc nepřidával. "Nevidím, nic nevidím. Šedý světlo, ale nic jinýho!" zhrozila se. Najednou ztuhla. Její vylepšené smysly zaujalo něco úplně jiného. Suteki krvácela.
Z huby jí začaly téct sliny jak nasávala sladkou vůni krve. Aniž by o tom věděla, upírala zrak na sestřinu ránu. Snažila se ovládnout, ale měla pocit, jakoby celý týden nežrala. Měla hlad, velký hlad a Suteki nemohla utéct. Začala se pomalu přibližovat k ráně a chtěla ji olíznout.

Ze začátku měla malá nohatá trochu sil, volala o pomoc, i když ne tak nahlas jako sestra. Každý tón, který vydala jí způsoboval bolest na hrudi a její hlas tedy nakonec utichl úplně. Cítila se slabá, ale naštěstí stále při vědomí. Byla jen potlučená, v srsti se jí sem tam objevovaly malé škrábance, nic hrozného, oproti své sestře na tom byla dobře když nepočítala nemoc. Pach krve se dostal hluboko do Ruiny mysli a zavrtal se do ní. V té chvíli se mladá vlčice poprvé seznámila se svou magií. Změnily se sice jen její oči, na víc její tělo totiž nemělo sílu, ale i ona postřehla změnu. Podívala se tmavýma očima na Suteki a zakňučela. "Proč se setmělo?" zeptala se jí. Srdce jí stále bušilo jak o závod. Co se to děje? Zachraňují nás? Rozhlížela se okolo začerněnýma kukadlama.