Príspevky užívateľa

Vlk se nehodlal vzdát, nejspíše tušil, že mladá vlčka odmítá žrát. Možná si myslel, že tu touží zgebnout, ale to se hrozně mýlil. Jeho zlej pohled se Rou ani z části nedotkl, neměla z něj strach ani bůh ví co, prostě ji jen obtěžoval v nevhodnou chvíli. "Klidně si tady stůj, ale já před tebou žrát nebudu. To bych si radši ukousla jeden ocas," zamručela nevlídně. Kdyby přišel modrásek jindy, možná by byla i milejší, ale takhle ji tu pokoušel zrovna, když by se radši do země propadla. Postavila si hlavu a byla rozhodnutá, že dokud se aspoň neotočí, nesežere ani pírko z bažanta. Jelikož se pan vlk určitě nechtěl nakazit, počítala, že má už předem vyhráno.

Rozhlížela se okolo. Na nábřeží zatím ještě nebyla, minimálně o tom nevěděla. Šla velmi pomalu, protože ji nemoc stále ještě tížila na plicích. Na víc, než pomalé tempo se nezmohla, jeden rychlejší krok znamenal další záchvat kašle. Naštěstí už mohla alespoň chodit a dýchat, i když se musela pohybovat jako slimák. Její sestra, Suteki, ji vedla od léčitelky Silmy, kde se částečně uzdravovala. Šly společně do botanické zahrady. Ruo tušila, že se tam teď smečka zdržuje, bylo jí to tak řečeno.
Na malou chvíli se zastavila a zamyslela se. Nebýt Miriam, bylo by dávno po ní. Mezitím, co si mladá vlčice přišla jako vyvrhel, který nemá nikdo rád, všichni se ji teď snažili zachránit. Byla jim sice vděčná, ale stále nedokázala vyhnat z hlavy myšlenku o tom, že je jen přítěž. "Děkuji... Suteki..." zašeptala své sestře, která se na ni hned otočila. Otevřela tlamu a chtěla nejspíše něco říct, ale Rouk ji neslyšela přes hlasitý vrzavý zvuk. Obě sestry se podívaly pod sebe a znovu na sebe. Jejich náhrdelníky se v ten okamžik spojily, mezitím, co se země pod nimi rozpadala. Obě teď věděly, že šanci přežít má jen jedna, ta zdravá. "Nenechám tě tu," řekla Suteki sestře v objetí. Bylo to jen pár vteřin, kdy vlčice slyšely, jak praská potrubí a vrzavý zvuk nabírá na síle. Země pod jejich tlapkami se propadla kompletně a vše, co se připletlo do cesty, strhla voda. Ani jedna nic neviděla, ani neslyšela, zbylo jen věřit, že je Hati nechce nechat zemřít.
Potlučená těla obou vlčic spláchla voda do šachty. Srst se zbarvila krví. Byly na živu, ale neměly jak uniknout. Nezbývalo jim moc sil, ale přes to se okolím rozezněl nářek. Snad by někdo mohl slyšet volání o pomoc.


Post schválen Meph

Lehce oddychovala, slyšela jen Miri, jak volá o pomoc a dlouho nic víc. Znovu usínala, byla příliš vyčerpaná, aby zůstávala dlouho vzhůru. Nakonec zaslechla ještě druhý hlas, který také znala, ale nemohla si vzpomenout odkud. Nebylo to nic platné nad tím přemýšlet, ani ne za minutu se znovu odebrala do světa snů. Ve dvou ji mohly vlčice donést do úkrytu už snáz, Ruo totiž dlouho neměla nic kloudného k jídlu a scházelo jí pár kil. Díky husté srsti to nemuselo být ani vidět.

> úkryt

Zaslechla zašustění a vrhla se k plachtě. Jen tak tak už skoro Suteki stihla, ale než prolezla pod plachtou, už byla zase pryč, ani nestačila nic říct. Rozeběhla se po jejích stopách a zastavila se až u hromady harampádí, které tu zůstalo ležet. Sestra se tím možná protáhla, ale Rouk už viděla, že to nemá moc velkou cenu. Měla o něco širší hrudník a celkově neměla tak ladnou postavu vlčice. Nakonec ani její jméno nevypovídalo o jejím pohlaví. Možná si to někdo na poslední chvíli rozmyslel a řekl, budiž vlčice! Ale to už si hodně vymýšlela.
Rozhodla se tedy obejít bordel kolem dokola, dokud nenašla širší cestu. Byla sice ještě malá a hloupá, ale i ona věděla, že je lepší nepokoušet osud. Nakonec netrvalo dlouho a narazila na stan, odkud vycházel sestřin pach. Bylo jasné, že tu nebyla, sledovala tedy znovu stopy, které ji dovedly k nějaké dráze. Byla příliš zvědavá, aby se nevydala hledat Suteki tam. Také ji tam vedl její pach, ale sestra měla nejspíš velký náskok.

Malé štěně ani nevědělo, že je tu vlci znají. Ruo si vždy přišla taková neviditelná a hlavně se často toulala o samotě. Bohužel se už od jejího narození muselo roznést po smečce, kdo mohl za smrt Semie. Nejspíše ani Suteki nevěděla, že jsou obě známější, než se zdálo být.
Skrčila se v pelechu, když viděla přicházet vlka. Doufala hlavně, že nejde za ní, teď opravdu nechtěla nic než se v tichosti nenávidět. Bohužel šel tenhle modravý vlk opravdu jejím směrem, kde před pelechem upustil kus masa. Rouk si ho vyčítavě prohlédla a už měla na jazyku spoustu nevhodných slov, kterýma ho chtěla vyprovodit. Odkašlala si. "Jo, dík," odsekla rychle a znovu se skrčila. Zakryla se všemi ocasy a počkala až tamten odpochoduje pryč.

Víčka byla moc těžká, stejně nebylo nic vidět, nic než sníh. Pomalu zavřela oči, nic neříkala, nehýbala se. Docházelo jí, že je na tom špatně, ale co teď s tím. Mohla jen doufat, že Miriam něco vymyslí. Možná kdyby radši našla pomoc. Ruo cítila, že se její tělo hýbe, nevěděla jak, nevnímala nic jiného. Jediné, co pocítila, byl prudký záchvat kašle, který ji ještě více oslabil. Doslova už ani neudržela jazyk v tlamě a díky tomu mohla Miri teď vidět skvrny. Proč ji tak unavovalo být nesena? Kde vlastně byla? Nemohla si vzpomenout už ani na svůj krásný sen.
Jak ji černá vlčice nesla, přišla vlna hrozné zimy. Už jí nebylo teplo, najednou si připadala, že jí umrzaj tlapičky, jakoby jí měly odpadnout. Nic jiného teď necítila, jen zimu a bolest na hrudi. Přišla si těžká jako slon, no hlavně Miri to tak muselo přijít. Proč vlastně nenajde pomoc? Copak tu v okolí nikdo nebyl?

Nikde nikdo. Ruo trochu posmutněla a vydala se dál od autu k autu. Každé prozkoumala a očuchala, byla stará, ale zajímavá. Načuhovala do každého, kdyby náhodou tam byla Su schovaná, ale bída, bída, nikde nebyla. Podívala se pod jedno nadzvednuté, i když bylo očividné, že by se tam malá vlčice stejnak nevešla. Co kdyby? Najednou zaslechla křupání sněhu a rychle se zvedla, div se nepraštila do hlavy. Rychle se rozběhla za tím zvukem, ale doběhla pozdě. Sestra nebyla nikde k vidění. Pochopila, že tahle hra se od předchozích liší, je drsnější a přizpůsobuje se reálnému životu. Tady už nešlo jen o výhru v dětské hře, tady šlo o poměřování schopností. Takhle ty na mě... Zamračila se a zavětřila. Vítr odvál pach o něco dál, hlavně byl slabý kvůli zimě. Na to se tolik spolehnout nemohla, ale na sníh ano. Stopy už Suteki sice maskovala lépe, ale nemohla je skrýt úplně. Rouk se tedy rozhodla sestru vystopovat. Jelikož šla pomalu, měla ještě šanci na přemístění.

Začínalo jí být teplo, nebylo to tím sněhem, venku byla stále stejná zima i když vlk ležel pod sněhem. Bůh ví, proč jí vlastně bylo teplo, ale přišlo tak náhle. Její tech se tenčil, tlukot srdce byl velmi pomalý, klidný. Až na tohle nejevila Ruo známky života. Byla nyní v krásném snu. Zdálo se jí, že už se ani nechce vzbudit zpět do reality.

Ležela vedle maminky, byla maličká, ale z nějakého důvodu už viděla a mluvila. Maminka jí byla velmi podobná, to hlavně proto, že ji nikdy neviděla. Vedle ní byla celá rodina, byli v doupěti. Jejich rodinném doupěti. Suteki, Zan, máma, táta i bráška, jehož jméno už také zapomněla. Usmívala se. Viděla konečně celou rodinu pospolu jak si vždycky přála a všichni byli spolu šťastní. Přesně to si také vždy přála. Poslední dobou nejvíce. Po té, co pochopila, jak vypadá úplná rodina, nebylo nic jiného, co by si přála víc. Netušila, že má rodinu, i když to není její krev, neviděla to tak.
Najednou se vedle ní objevila Miriam. Co ta tu dělala? A proč do ní strkala? Vždyť ona nespí, je se svou rodinou a je šťastná, nemůže jí tohle naivní vlče se zlatou lžičkou v hubě nechat bejt? Pořád do ní strkala a volala. Proč by měla vstávat? Nechtěla si hrát, chtěla si užívat tuhle chvilku.

Lehce si odkašlala, měla žízeň, hlad a neměla skoro sílu otevřít oči. Pootevřela je jen lehce, ale nic neviděla, jen bílo. Miri poznala po hlase. Lehce se pousmála. Už na ni neměla vztek a nic jí nevyčítala. Byla ráda, že nezemře sama.

Nebyla to náhoda, že jeden pelech ležel daleko od všech ostatních. Patřil totiž Ruo-que, mladé vlčici, která se právě nenáviděla jak to jen šlo. Proto se také nyní tolik stranila od ostatních. Byla totiž nemocná, nakažená a téměř to nezvládla. Nevěděla jestli se víc nenáviděla za to, že se nechtěla léčit, nebo že to nezvládla udržet a nemoc překonat. V hlavince to zatím neměla tolik srovnané, aby věděla, že si nesmí v takových situacích hrát na hrdinku. Nechtěla s nikým mluvit, také doufala, že nikdo neví víc, než že je nakažená.
Ležela tedy v pelechu, brala všechno, co jí do huby dali a snažila se vyléčit. Téměř se odtamtud nezvedla, občas se převalila, protáhla, jinak nic. Jedla jen když musela, to stejné s pitím. Brala to jako formu trestání sama sebe. Bylo to nesmyslné a nezdravé, obzvláště pro malé vlče, ale holka měla umíněnou palici a nikdo s ní nehnul. Opatrně nakukovala, co se děje okolo a nenáviděla se ještě víc, že nemůže pomoct s opravami.

V mladé vlčici se začala pomalu budovat osobnost. Začínala již chápat věci okolo sebe, rozeznávala je a město znala už dost dobře. Poznávala i několik vlků ve smečce a hlavně sourozence i "sourozence". Začínala být spíše samotářská čím více dospívala a všechno si chtěla řešit sama. Lovit zatím moc neuměla, i když se u ní vyvinul tenhle přirozený talent. Na druhou stranu, čím více měla svou osobnost, tím více si dokazovala svou nezávislost a viděla, že k ní je život nefér už od malička. Také díky tomu pohlížela svrchu na vlčata s úplnou rodinou, ale nedávala to nijak najevo, jen záviděla.
Přihlížela, jak si vlci pomáhají v tomto krutém období a vcelku jí to zahrálo na city. Kde byla její rodina, aby se ony tři sestry měly taky tak hezky? Nedávalo to moc velký smysl, ale to zatím téměř nic v její hlavě. Jelikož už nějakou chvíli kašlala a hůře se jí dýchalo, stranila se ostatních ještě víc, aby si nemysleli, že je slabá. Myslela si totiž, že nemoce jsou pro slabochy bez imunity a to ona přeci není!
Nějakou dobu popocházela od místa k místu, vždy tam, kde nikdo nebyl. Bylo to těžké pro tak malé vlče, také to Ruo dlouho nevydržela a nemoci téměř podlehla. Už nemohla skoro ani chodit, těžko se jí dýchalo a do toho ten kašel. Tmavé skvrny na jazyku neviděla, ale byly tam.
Potácela se po mostě, možná ji někdo hledal, když ji tak dlouho neviděli. Každý krok znamenal záchvat kašle, který nechtěl odejít a bolest hrudníku. Dva kroky, tři a pád. Už se neudržela a spadla do sněhu. Nedostavil se křik o pomoc, nakonec byla mladá vlčice ráda, že aspoň dýchá. Její tělo pomalu zasypával sníh padající z nebe. Že by byl tohle ten konec? Je nějaká možnost, že tam poznám maminku? přemýšlela mezitím, co její srst bělala vločkami. Tohle mi Suteki neodpustí...

Vše utichlo, díky tomu malá nohatá poznala, že sestra je v úkrytu. Přestala počítat donekonečna ta stejná čísla a vydala se na průzkum. Ve sněhu byly stopy hezky vidět, šla tedy po nich, ale zastavila se u obrovského kola. Fascinovalo ji už od příchodu. Tohle byla šance pro Suteki, aby změnila polohu. Po chvilce se vydala dál po stopách, které ji dovedly k autíčkům. Zkoumavě si je prohlížela, byla velmi opatrná, protože to byla zase nová věc, kterou neznala a co kdyby se tam něco ukrývalo? Nebo se to autíčko probudilo a sežralo ji! Představivost neměla meze. Než došla k autíčku, kde byla sestra schovaná, mohla být už dávno jinde, ale zůstal tam minimálně její pach. "Mám tě!" vykřikla do úkrytu. Kdo ví jestli tam ještě byla nebo ne.

Byla ráda, že s ní sestra souhlasí. Začala poťapkávat radostí a to nejen z nadšení, ale i ze zimy. Sice jí nevnímala tolik jako Suteki, ale nedalo se říct, že by jí zima nebyla. Jako téměř všechno, i tohle jí bylo jedno tak jen předstírala, jak je silná a nezávislá. "No dobže, ale pšíště pošítáš ty!" zakřenila se. Nerada počítala, bavilo ji hledat, ale počítat ne.
Strčila čumák pod tlapky a zavřela oči. "Jedna, dva tši, pět, šedm, šešt, štyži..." říkala čísla aniž by nad nima přemýšlela. Stejně vždy čekala nějakou chvilku až ségru neuslyší chodit okolo a pak zařvala, že už jde.

Ruo zaslechla kroky, které se blížily směrem k ní. Naštěstí je zaslechla včas, stále si dávala ve městě velký pozor. Ukryla se do díry v baráku, kdy byla náramně dobře schovaná, jen oči se jí leskly. Chvíli pozorovala venek, své okolí. Zahlédla pohyb a směřovala k němu pohled. Byla to vlčice, už to bylo sice dávno pro malé štěně, ale Rouk si ji pamatovala. Měla hodně očí a křídla, na tu nešlo zapomenout.
Vyhrabala se z úkrytu s pocitem bezpečí. "Okatá," promluvila na ni a zůstala stát opodál ve stínech.

Malá kulička chlupů nebyla hloupá, rozhodně by být tedy neměla ani v budoucnu, byla jen malá a nic ji nezajímalo, ani mluva ani ostatní. Jen rodina jí trochu chyběla, ale měla aspoň sestry, takže se to dalo zvládnout bez zbytečných otázek. Zatím vlastně ani netušila, jak kompletní rodina vypadá a funguje, nic ji tedy nemrzelo, až na matné vzpomínky ani nic neměla. Vůbec nepřemýšlela co bude, žila okamžikem a radši se toulala po okolí. "Na šchovku?" zamumlala. Tyto obyčejné hry hrály často, ale bylo to aspoň něco než nic.

Vcelku vyvaleně malou černou pozorovala, nebyla z toho všeho úplně moudrá, proto se zdržovala jakékoliv konverzace, odporu nebo čehokoliv, co by vyvolalo akorát další otázky. Prostě zvedla zadek a šla za Miri, kam chtěla jít, třeba na kraj světa, bylo jí to jedno. Zani stejně nejspíš někde hledala ji nebo Suteki. Ale to si asi spíš jen myslela, nechápala smysl každodenního života, ani co s ním dělat. Hlavně, že si mohla v noci hrát. "Žažpívať?" zbystřila. Nevěděla moc o co jde, ale zaujalo ji to.