Príspevky užívateľa

Sama se někde ocitla jen velmi zřídka. Nejčastěji prozkoumávala okolí se Suteki, občas se Zan. Pochopila, že chodit o samotě by neměla, že je to nebezpečné, ale co naplat, Ru byla zvědavá a odvaha jí také nechyběla. Chodila na průzkum jen za noci, pochopila, že to takhle funguje. Ještě k tomu chodila těmi nejtemnějšími místy, které našla a doufala, že ji nikdo nespatří. Mohla by z toho mít problém.
Moc toho nechápala, většinou byla zabraná do své mysli nebo hraní si se sestrou. Věděla, že někam patří, že má někoho blízkého, ale víc jí smysl nedávalo. O Kultu a jeho pravidlech věděla zatím jen málo a Hati byl zatím jako Santa. Někdo, koho obdivovala, protože mohl trestat i pomáhat.

Stála na jedné z atrakcí a koukala okolo. Vypadalo to tu velmi zajímavě, tady by se nenudila ani sama. Naštěstí zde sama nebyla, měla u sebe zase svou sestru, Suteki. To rozhodně znamenalo dvojitou zábavu. "Nechčeš něčo hlát?" zeptala se jí. Mluvu už zvládala lépe, ale díky tomu, že mluvila jen zřídka, pořád šišlala. Bylo jim už skoro půl roku, mluva by teda měla přestat dělat problémy, ale Ru bylo hold opožděná, co na plat.
Šla jí pára od nosu, už byla dost velká zima, všechno bylo zmrzlé. Tlapky jí zábly a ve sněhu se mohla třeba koupat. Zatím to ještě nebylo tak hrozné, občas si kýchla, popotáhla, ale víc toho ze zimy ještě neměla.

Byla čím dál zmatenější. Nebyla si jistá, co chtěla Miri dělat se Zani, vždyť byla velká a velký si nehrajou. To už trochu pochopila. "Šégva Žani," zopakovala. Teď si malá kulička chlupů už vůbec nebyla jistá, kdo byl její rodina a kdo ne. Najednou jí přišlo, že všichni byli strejdové a tety, všichni, co je znala od malička byli bráchové a ségry, ale kdo byl máma? To nebylo úplně známé slovíčko. "Máma? Po mveště? Něvím," dívala se na Miri s údivem. Ani slovo město jí nepřišlo známé. O čem se s ní bavila?

Nechala do sebe strkat, nijak to s ní nehlo. Přemýšlela spíš, proč ji Miri nazvala sestrou. Ona měla přeci jen Suteki a Zan, to bylo její rodina. Sice byla nějaký čas i s těmihle tmavými, ale to nebyla její rodina, nebo ano? Byla z toho zmatená. "Š-šégva?" promluvila konečně ze všeho toho zmatení. Ani si neuvědomila, že to jsou jedny z prvních slov, které někomu řekla. Nechápala teď vůbec nic, nikdy jí nikdo neřekl kdo je vlastně rodina, vlastně si byla jistá jen Suteki, ta s ní byla vždy už od narození. Stále jen zaraženě seděla a vyjeveně koukala. "Šutěki?" naklonila hlavičku na druhou stranu. Bylo to to jediné, co ze sebe dokázala teď dostat.

Pozorovala tmavou ze svého úkrytu. Znala ji, sice nijak zvlášť, ale věděla o ní. Tak nějak i tušila, jak jí říkají, ale vypadlo jí to. Jen věděla, že to začíná na M. Potom si rozbila čumák o zem, když zakopla o kámen. Nešikovná malá nohatá. Ruo se uchechtla. Byla to jedna z prvních známek emocí, které vyplouvaly na povrch.
Ta tmavá se pak zvedla a zamířila k ní. S menším zájmem pozorovala pochod, kterým se k ní dostala, než se ji pokusila vylekat. Šedivá nepohla ani svalem, vždyť jí celou dobu pozorovala, proč by se měla leknout. Naklonila hlavu na stranu v údivu a stále nespouštěla z Miri oči.

Tento opuštěný vagón začala vnímat jako úkryt, jako domov, bylo to bezpečné místo pro ni i její rodinu. Vnímala své dvě sestry, jako celou rodinu a ani se nepodivila nad tím, proč nemá rodiče. Zaniyah pro ni byla skoro jako matka, starala se o ni i o Suteki a malá nohatá ji měla moc ráda. Zatím ještě nechápala, že téměř celá rodina byla po smrti, vždyť ty velké nohaté ani moc neznala. Poznala jen velkou černou, které říkali Noctra a na šedivého Tiama už zapomínala. Někam zmizel a už se neobjevil. Naštěstí byla zatím Ruo příliš malá na to, aby pochopila, co je poprava a proč se musela stát. Až vyroste, nejspíše ji ta velká ztráta poznamená, ale zatím měla bezstarostný život.
Podívala se na Suteki a štípla jí do ucha. Měla hravou náladu.

Malá kulička chlupů už se začala vytahovat do výšky. Stávala se z ní už malá nohatá, už se cítila mnohem důležitěji a uvědomovala si sama sebe. Za celou dobu svého života stále ještě nepromluvila, tedy spíše nekomunikovala. Mluvila si občas pro sebe, když si zkoušela výslovnost několika slov, ale většinou u toho byla sama. Častěji jen tiše seděla a poslouchala, učila se novým věcem pozorováním. To dělala i dnes. Odešla se projít k mostu, kde ještě nebyla. Bylo to snad nejdál, co kdy došla, daleko od všeho známého. Byla ještě o to víc ostražitá a jakmile zaslechla nějaký zvuk, schovala se do stínů. Již chápala, že vycházet na denní světlo se nemá, proto procházela území jen v noci. Nevěděla sice ještě proč a co se děje, ale vzala to, jako život. Možná by jí denní světlo mohlo ublížit, kdo ví.
Seděla přikrčená ve stínu a pozorovala nějakou malou nohatou, jak se blíží k ní a vydává u toho zvláštní zvuky.

Když jedna, tak i druhá. Suteki tam teď krvácela z dásně stejně, jako Ruo. Dívala se na ní a zuřivost stoupala. Co si to ta plechovka dovoluje, to ony jsou přece silnější! Jak jen může se takhle bránit! V hlavičce malé kuličky chlupů to šrotovalo, div se jí z uší nekouřilo. Ptáčci byli již dávnou minulostí, měly teď na talíři úhlavního nepřítele, který se jen tak nedal. Zavrčela. Neměla vůbec žádné nápady na útok. Její sestra však jo. Zaútočila na plechovku kamínkem, ale bohužel se netrefila, stejně jako předtím u ptáčků. Rouk zahlédla opodál nějakého šneka, teda myslela si, že je to kamínek, ale moc hezký kamínek. Sebrala ho do tlamy a vší silou mrštila po plechovce. Šneček se odkutálel do křoví za plechovkou, ani se jí nedotkl. Vztek byl ještě větší. Nebylo vůbec fér, že se jim nic nedařilo, ale ten kus kovu měl všecko! Proč jim život tak strašně podkopával nohy? Byla naštvaná na všechno a na všechny. Už jí ani nezajímalo, že plechovka vyhraje, prostě se rozhodla odejít agresivně pryč.

I Ruo zaujalo, co to její sestra našla, hlavně potom, jak vysoko to vyletělo. Malá kulička chlupů vůbec netušila, že zmačkané plechovky se neválej všude po území, že je to věc, která se vlastně mohla dát najít tak akorát na území Kultu. Město už jí přišlo tak normální, že si myslela, že zde vlci žijí běžně. Byla by nejspíše mimo svůj domov velmi překvapená vší tou prázdnotou luk.
Okamžitě přiběhla za Suteki a olízla jí čumák na místě, kde dopadla ta hloupá plechovka. Určitě to udělala schválně a chtěla její sestřičce ublížit. Ze vzteku proto vlezla do křoví, popadla tu hnusnou věc a začala se s ní prát. Avšak jediné, co z toho vzešlo, byla pořezaná dáseň. Ruo-que kníkla a upustila plechovku. Bránila se jí! To nesmí! Zavrčela ještě do křoví a pak polkla krev. Naštěstí z toho nebylo víc, než malý škrábanec, ale stejně byla pěkně vytočená. Co si o sobě ta věc vůbec myslí? Taková drzá.

Nějaká rádoby rodina, o které nohatá mluvila, ji vůbec nezajímala. Naopak, to, co ji opravdu zajímalo, bylo, proč má tolik mrkáčků. Měla dva normální a pak další. Malá kulička chlupů na to koukala s otevřenou tlamou a očividným zájmem. Tedy aspoň do chvíle, než ji velká chtěla vzít za kůži a odnést nejspíše zpátky. Dala jí tlapku na čumák, jakoby jí chtěla zabránit, aby byla zvednutá. No po chvilce se jen převážila na bok, páč neměla ještě ani rovnováhu. Maličko u toho kníkla, ale nic extra nahlas. Už už se začala zase sápat na nožky a šla se podívat na tu divnou věc, co nohatá měla na těle. Vypadalo to podobně, jako to, co měl ten malej tvor, co se na ní občas chodil dívat. Jestlipak se díky tomu taky mohla dostat nahoru? Možná, byly na tom taky pírka.

Suteki vyzkoušela to stejné, co ona. Nepochopila snad, že to nefunguje? Každopádně, i přes nově nabytou znalost, Ruo doufala, že se jí to povede. Vzhlížela ke své sestře. Ona uměla mluvit a uměla i víc věci, na které Ru zatím neměla ani pomyšlení.
Kamínek dopadl ještě hůř než předtím. Tak to asi nepůjde. Pokrčila rameny a rozešla se dál. Opodál ležel klacek. Taková malá větvička. Zvedla a předvedla to stejné, co předtím. Napřáhla se a vyhodila do výšky. Vyšel z toho akorát další neúspěch, protože klacík už sice aspoň metr letěl, ale spíše do dálky než do výšky. Rouk zavrtěla hlavou na svou sestru na znamení, že takhle to nepůjde. Podívala se na ptáčky nahoře a toužebně zakňučela. Jak je jen dostat na zem?

Podívala se nahoru na létavce a hned zase na sestru. Nechápala, jak zvládá takhle mluvit, ona přeci ještě nevydala sotva hlásku. Sem tam to bylo nějaké kníknutí a zabručení, ale jinak nic. Ani ještě nerozuměla všem slovům. Ovšem tahle slova byla známá, těm rozuměla moc dobře. Ptáčky, sníst. Olízla se.
Vzala do tlamy kamínek, který ležel u kolejí a hodila ho do výšky. Chtěla nějakého ptáčka trefit, ale neuvědomovala si sílu gravitace. Představovala si, že kamínek vyletí obrovskou rychlostí nahoru a trefí toho vrabce přímo do držky. Potom by ho se Suteki spořádaly i s kostičkami. Ale ne. Ten hloupej šutr nevyletěl ani metr nad zem a spadl přímo Ruo před tlapky. Posmutněla. Svět byl nespravedlivej!
Podívala se na sestru a doufala, že aspoň ona vymyslí něco lepšího. Pochybovala o tom, byly na tom asi tak stejně. Malé a hloupé.

Z malé kuličky chlupů rostla mladá slečna. Pomalu pochytávala všechna možná slovíčka, kterým stále moc nerozuměla. Zatím ještě nepromluvila, co by vlastně měla říkat? Mohla být ráda, že už uměla trochu chodit a rozlišovat velké nohaté. Většinu času trávila se sestrou, s ní si přišla bezpečně a měla aspoň někoho, kdo byl stejně vysoký.
Obě už byly dost velké, aby nemusely pít mléko. Postupně už si jejich žaludky zvykaly na normální stravu a to také znamenalo, že už se nemusely zdržovat poblíž cizí nohaté. Byla úplně tmavá a měla divný pach, nebyla to jejich máma, patřila jinam, ale koho vlastně měli? Zatím byl jejich život tak hrozně zmatený. Téměř nikdo s nimi nebyl pořád, každý dělal něco jiného a nejbližší si byly jenom spolu.
Ruo si znovu vzpomněla na něco chlupatého, co tam bylo jen chvíli. Už ani nevěděla, co to bylo, zapomínala. Velké chladné tělo, jejich maminka, bude brzy zapomenuta vlastními dětmi, které ani nepoznala. Nakonec to mohlo být líto jen tomu šedivému nohatému, který tu najednou nebyl. Kam asi odešel? Kdyby jen věděla o jeho a bratrově popravě.
Ťapala mlčky po kolejích, se zrakem upřeným do země a myšlenky volně bloudily její hlavou. Po chvilce se podívala na Suteki a všimla si, že jí zajímají spíše vrabčáci. Malá vzdušná zvířata. Vypadala zajímavě, ale nikdy je zatím neviděla zblízka. Strčila lehce do sestry a naklonila hlavu na stranu. Jako by jí tak chtěla říct: "Co děláš?"

V cestě za dobrodružstvím se vyskytla nějaká chyba. Celou dobu ťapala kam ji nohy nesly a najednou se svět zbořil. Ne tedy doslova, bylo to spíše tak, že vrazila do něčeho tvrděho. Když se vzpamatovala, začala zkoumat tu divnou překážku, co tu předtím nebyla. V hlavince jí šrotovalo, ale nakonec jí to všechno došlo a na slova velké nohaté se jen usmála. Byl to takový ten hloupý psí úsměv, u kterého pes vyplázne jazyk. Vůbec nevěděla kde je a kdo je, natož aby věděla, co nohatá povídala. Zvedla tlapu jako by chtěla zamávat na pozdrav, ale ztráta rovnováhy jí to tak docela neumožnila. Skoro ze svého posedu padla na záda.

Malá tichá kulička chlupů začínala vnímat své okolí. Začínalo ji zajímat, co všechno se děje venku, už nechtěla být jen ve společnosti dalších kuliček. Všichni ti velcí noháči, které již nějakou chviličku pozorovala, vydávali nějaké zvuky a zdálo se, že si tím rozumějí. Ale ona jim moc nerozuměla. I chlupáči se o ty zvuky pokoušeli, zatím sice jen ti, kteří jí nebyli podobní, asi byli starší. Ji to zas tak moc nezajímalo. To, co ji opravdu zajímalo bylo, jestli jsou tam venku další noháči a jak vypadají. Houpavým krokem se začala šourat okolo zahrady. Všechny ty zajímavé barvy a věci okolo byly velmi zajímavé a u několika se zastavila, aby si je mohla prohlédnout. Nedošla zatím nijak daleko, hlavně se jí nechtělo pryč od nohaté, co ji krmila. Cítila se tam bezpečně a vůbec, sotva ušla kousek, už byla celá unavená.