Príspevky užívateľa

Čas plynul dál, a na území Nihilské smečky se konečně po těch dlouhých dobách objevil sníh - vskutku, ačkoliv Sasha byla spíše milovnicí všemožných pestrobarevných květin, musela uznat, že právě tento mráz měl něco do sebe - vyvolával v ní především vzpomínky na to všechno krásné, co se jí během jejího celého živůtka stalo... však nejvíce vzpomínala na ten onen moment,kdy jako mladičká skotačila s úsměvem na tváři a prožívala ty nejkrásnější chvilky... které byly již dávnou pouhou minulostí. Nyní se už přeci jen neradovala tolik, jako kdysi, když - i ona rostla a uvědomovala si mnohem více věcí, než kdy předtím. Však, tu její radost ukrytou uvnitř její duše jí nemohl nikdo jen tak vzít... nikdo. Ikdyby by se byť jen jeden špatný vlk pokusil o to ublížit jí, pořád by se snažila jít zrzečka dál.

hlásím se! <3

Zpomalila svůj krok, majíce na tváři vřelý úsměv, aby tak dala jasně najevo, že byla ze společnosti drahé Bellany nadšená - a jakpak by nie! Však taká zlatá vlčica to je! I ona měla tu možnost zjistit, že Bellana nebyla jen tak obyčejným vlčátkem, což si jistě mohl všimnout i každý druhý vlk, co ji spatřil - jenže Sasha hleděla i na tu vnitřní stránku, která nešla rozhodně jen tak odhadnout na první pohled, bylo třeba i daného vlka poznat. A již podle toho, jak Bell znala tak dokázala říci, že šlo o opravdu nejen o skvělou vlčici, ale snad až i skvělou kamarádku, pro kterou tu chtěla být vždy, když by byli potřeba.
,,No vidiš, nám už rosteš poriadne do krásy! Taká krásná princeznička z teba už je!" pochválila nahned její vzhled, majíce na tvářičce neustále svůj radostný úsměv, který nechtěl jen tak vymizet - ani netušila, kolik radosti dokázala tato mladičká vlčice roznést kolem sebe, však rozhodně si na tuto skutečnost nijak nestěžovala - právě naopak, byla za to ráda.

Ačkoliv i takový chladný mráz byl znát v těchto ranních hodinách, taková skutečnost neodradila Sashu, aby se zvedla na všechny tlapky a vydala se vstříc dalším územím, které na ní již jistě čekaly. S příchodem nových štěňat do Nihilské smečky bylo práce občasně až nad hlavu, ačkoliv najevo to jen tak nedávala, i proto jakmile si všimla té skutečnosti, že i ona by si měla také jednou za čas odpočinout, proto tuto rozhodně nechtěla jen tak zahodit. I ona si někdy potřebovala vyčistit hlavu. A tak se tedy vydala po těchto loukách sama, úplně samotinká, rozhlížejíc se po tomto území se najednou objevila v jejím pohledu jakási postava patřící mladičkému Coreymu, který se rozhodl vydat se jejím směrem - nemusela se však obávat toho, že by zde bylo štěně bez dozoru, neboť opodál postávala i jeho matka, které zrzečka věnovala miloučký úsměv.
,,No ahoj kvietku!" pozdravila maličkého s jasným nadšením, mezitím co zavrtěla svým chundelatým ocasem. Ačkoliv bylo pravdou, že chtěla býti spíše sama, rozhodně nemohla jen tak odmítnout společnost vlčátka, které chtěli poznávat celičký svět - a kdo vi, treba bude dalším kamarádičkem!
,,Ty asi budeš Corey, však?" stočila hlavičku na stranu, čekajíce, co jí asi tak maličký poví.

Co si Sasha už to neuvědomila byla skutečnost, že jak zde přítomná Mira ale i dokonce Dino měli svoji vlastní schopnost, která jim umožňovala růst jakýkoliv rostlin, včetně bylinek - vskutku, bylo pravdou, že tím samým byla i Sasha obdarována, však její květinky nepatřily mezi léčivé, ty patřily na kožíšek - ať už jen na rozveselení smutné dušičky či jen tak na okrasu, jako něco, co dělalo vlka naprosto výjimečného. ,,Že nemusim?" optala se prvně s jakýmsi zmatením, než se jí dostalo odpovědi, která ji vše objasnila. ,,Ach ták! To som nevedela že to tak máte s magií. Ja teda bylinky s magiou spjaté nemam žel." pověděla nakonec, dokonce i cítila jakousi radost z toho, že takové hledání bylinek nenuselo být pro léčitelé tak moc obtížné. To pak škoda že já to tak nemam.

Očividně Sasha nepřišla úplně v nejvhodnější čas, neboť až po oslovení zvláštně zbarveného vlka si všimla jeho až moc zamračeného výrazu ve tváři - nepřišla snad ve vhodnou chvíli? Již dávno věděla že ne každý mohl mít celé dny dušičku naplněnou štěstím a tak vytvářet úsměvy na tváři, všichni vlci občasně zažívali i dny, kdy rozhodně nestáli o přítomnost někoho dalšího... však Sasha se jen tak nedala, chtěla zjistit něco více o tomto vlkovi. To kdo to tak asi bol?
,,Nu vlastne áno, bych se jinak asi neptala." na její tvářičce se objevil maličký úšklebek, který ale rozhodně neměl tak dlouhého trvání, po chvíli nebyla schopna vyjádřit svojí grimasou ani jeden pocit - dokonce i úsměv jí vymizel. Nevěděla, jak by dále měla v konverzaci pokračovat, neboť jí bylo jasné, že zbytečným vyptáváním se se nikam nedostane, a přítomný vlk nepůsobil zrovna dvakrát nadšeně.
,,Ale tak to nevadí, ja to chapem když nechceš pomoct, to byla jen taká malá nabídka." pověděla po chvilce, dovolujíce si podívat se na malou chvíli jiným směrem, aby sama sebe ujistila v tom, že není proč se cítit nejistě - ačkoliv ve skutečnosti byla nervózní opravdu dosti.

Zpozornila o něco více, když zaslechla, že šedivá vlčice má pro ni připravenou jakousi otázku - Sashe ale nevadilo nijak jí odpovědět, vždy ráda pomohla kterémukoliv vlkovi, když se to však dalo. Bohužel ani Sasha nebyla tou úžasňoučkou vlčicí, která by věděla všecičko na světě, proto jediné, co mohla vždy udělat bylo jednoduše říci, jaký pohled na to nesla ona. ,,Nu? Povidej!" pověděla, nato si všimla skutečnosti, že Koko její úsměv opadl z tvářiček a místo toho si všimla nervózního zamračení. Dělo se něco snád? Nakonec se ale přeci zrzečka dočkala své odpovědi, zjišťujíce, že šlo jen o jakési nepříjemné obavy, které se v ní náhle octly. V tomto ohledu ale naštěstí mohla vlčici ujistit, že rozhodně neměla proč se bát, neboť každý nihilský občan vždy jistě uvítal miloučkou společnost dalších vlků, které tak mohli poznat. ,,Ach ták! To sa neboj, teď nesi v žádném území. Však tu blízko je jedna taká smečka, co znám." pověděla prozatím, čekajíce, s čím dalším Koko přijde.

Dále toho Sashka moc nenamluvila, spíše jednoduše přikývla k maličkému poděkování zelenkavé vlčice, majíce na tvářičce úsměv o něco větší, než o který se snažila ona. I tak si ho však všimla - byla ráda, že se snažila dát najevo alespoň malou trošku pozitivní nálady, ačkoliv její problémy jistě stále nevymizely. A ačkoliv jí chtěla zrzečka co nejlépe pomoci a vymyslet, co by mohla dělat dále, aby se svých trápení zbavila co nejdříve, rozhodla se nechat svojí tlamičku zavřenou, nemaje v plánu o těchto tématech dále hovořit - nechtěla, aby musela mít hlavičku zaplněnou něčím, o čem se jí stěží mluvilo, místo toho si přála, aby se v její společnosti cítila uvolněně, jen tak se mohla mezi nima utvořit dobrá atmosféra, tedy alespoň ona v to věřila.
,,Nu, moc toho néni žel, sá snažím len hledat ešte neaké bylinky a tak, ale i tak té práce je opravdu hoodne." nadhodila nakonec, zatímco nevěřícně kroutila hlavou - ačkoliv svoji práci měla opravdu velmi ráda, občasně se našly i momenty, kdy jediné co si přála bylo ulehnout do měkké trávy a neřešit věci okolo smečky... alespoň na chvíli.

Klidně, snad až pomaličku přikývla k jejím prvotním slovům, dívajíce se na chvíli malou do dálky - sama pořádně neměla tušení, co si měla z toho, co na ní vyvalila Mira vzít, neboť přeci jen jí jen tak do hlavy vidět nemohla, o to větší záhadou pro ní bylo, jak moc tento problém měl mít velkou váhu i pro ní - přeci jen, nebyla ta slůvka jen z čisté lásky? Nepotkala jednoduše vlka, který si vzal její srdéčko a hrál si s ním? Neměla ponětí, však i přesto doufala, že jí bude nějak pomoci - přeci jen, dělat svojí léčitelskou práci je třeba jen s chladnou hlavou.
,,Mira, to si fakt mysliš? Kdyby mňa s tim otravovala, tak už som dávno pryč. Ja ti rada pomožem s čímkoliv, opravdu." pověděla jí s kapkou vážnosti v hlase, dívajíce se do jejích nažloutlých oček. Nechtěla, aby si kdokoliv myslel, že by Sashe mohl zkazit den tím, že by se svěřil se svými problémy - však ona chtěla být kamarádkou, která pomůže vždy, když je to jen trošičku možné. Takoví přátelé byli totiž potřeba, a za tím si zrzečka stála - což taký Sóren? Ten mi pomohl hooodne! A to bylo něco, na co se nezapomínalo. Nikdy.

Dlouhou dobu nebyla Sasha schopna nic vyslovit ze své tlamičky, vlastně ani ve skutečnosti nebylo co - místo toho se stále utápěla ve svých myšlenkách zaměřených na porod Delailah, ale i celkově rodinu. Jaké to vlastně mohlo být, starat se o takové maličké drobečky a věnovat jim veškerý svůj čas? Ačkoliv sama věděla, že se Nihil byl pro ní něco jako rodina, i tak bylo pro ní otázkou, jestli i ona mohla zažít ten pocit stejného štěstí... ten, kdy bude mít po boku svého milovaného partnera a několik nejkrásnějších kuliček... bylo tohle snad opravdové štěstí?
Z myšlenek jí vytrhl hlas mladého Toshiho, který se rozmluvil o něco více - zrzečka mu nijak do toho nemluvila, jen jednoduše sledovala vlka, který se tolik bál o svoji maminku... a o své nové sourozence. Bylo to zvláštní, ale zároveň tak zlaté vidět někoho, kdo si přál jen to nejlepší pro své blízké, se kterými nyní nevěděl, co se tak mohlo dít... to ani Sasha nevěděla, však nemohla jen tak vykročit k matce bez toho, aniž by jí něco pověděla... zatím ne. Zaregistrovala, že dokonce i Toshi došel k Sashe poté, co se nakonec Del ozvala, což značilo, že nakonec vše mohlo proběhnout v pořádku. ,,Určite možeme, jen bež." pověděla mu s miloučkým úsměvem na tváři, aby mu tak dovolila jít se podívat na ty maličké, zatímco ona se rozhodla vyčkat jen u vchodu, aby je nijak nerušila, však pohled na celou rodinku jí zahřál u srdéčka. Tákže takto to vypada. Pravá rodina.

Tentokrát si to Sashka štrádovala až k horám, ačkoliv to nebylo místo, které by běžné navštěvovala - díky jejímu oplácanému tělíčku na kterém držela své kratičké packy se k takovýmto místům nedostala úplně nejlépe, však co by to bylo za zrzečku, kdyby seděla na jednom místě a nic nedělala! I ona si přála objevovat, dokud na tom měla ještě sílu a byla si jistá tím, že Nihil jí měl co nabídnout. Ano, Nihilská smečka bylo krásné místo, ideální pro smečkový život. Mohla být jen ráda, že kdysi na Gennedyho narazila, neboť kdyby se tak nestalo, jistě by o to všechno dobrodružství a krásu přišla, což by byla jistě velká škoda! Co kdyby teď byla úplně někde jinde? Někde, kde by jen stěží narazila na tak miloučké vlky? K takovýmto myšlenkám se ale Sasha ani nestavila, proto jen se dívala kolem sebe na louce, dokud si nevšimla malého vlčátka, které si užívalo života... ,,Bellana!" vyřkla nadšeně, mezitím co se v ní objevila jakási nadšenost, která ji donutila rozběhnout se k maličké... a co že ma už bolí packy! Bell byla vlčátko, které Sasha velmi ráda nosila ve svém srdéčku a při její přítomnosti se vždy radovala, připomínala jí totiž sebe samotnou, když se téže usmívala na svět už jako vlčátko... jistě si Bellana zasloužila jen to nejlepší, tím si byla zrzečka jistá.

,,Iné?" pozeptala se, majíce v hlavě náhle nepořádek, který se snažila dát dohromady... Bylo zvláštní vidět Miru, kterou trápilo především to, že měla ráda nějakého vlka... ale jinak. A šlo to vobec? Mit rada někoho inak? Ačkoliv Sasha znala jistě lásku, to ano, i tak měla pocit, jako kdyby její zelenkavá přítelkyně mluvila o naprosto jiném pocitu, který byl právě pro zrzečku neznámý... nevěděla totiž, jak přesně by jí mohla poradit, i tak věděla, že Mirka potřebovala nějak pomoct, třeba aspoň povzbudit.
,,Ále Mirka, nic s tebou néni! Možno to jen si zmatená že svých pocitů a nevíš co s tim. Ja... Ja nevim ako ti pomoct uplně presně, ale nemyslím si že je s tebou něco špatne." pověděla jasně, věnujíce jí pohled, který jí říkal, že by se rozhodně neměla jen tak shazovat. Nic s ní jistě nemohlo být špatně, jen potřebovala si ujasnit, co se vlastně ve skutečnosti dělo a najít nějaké řešení. A Sasha si byla jistá že třeba na něj jednou narazí. ,,Neboj Mirka, ja a určo i Dino ti pomožeme! Bude to dobré."

Vzhledem k situaci v Nihilské smečce bylo pro Sashku nyní poněkud neobvyklé, aby se potulovala mimo jeskyně určené pro léčitele - s přicházející zimou se snažila dát všechny bylinky co měla dohromady, však to rozhodně nebylo všechno - i nyní se v jejich smečce nacházeli učedníci, kterým se téže občasně musela věnovat i ona, aby se něčemu novému přiučili - vskutku práce tu bylo až nad hlavu. I proto se v ní objevil jakýsi pocit vděčnosti, když měla tu možnost projít se až k dalším místům Nihilské monarchie, kde tolik svého života ještě neprožila, jako na jiných místech - jako například na takových kvetoucích lukách, které se staly něčím, kde mohla být sama sebou, obklopena velkým množstvím nejrůznějších květinek. To by zde rozhodně nenašla - to ale neznamenalo, že by bylo něčím špatné, to jistě ne, spíše... jiné.
S takto zamyšlenou hlavičkou si snad ani skoro nevšimla sedící Nudity, která v těchto dnem očekávala velký den - probouzely se v ní totiž nové životy dalších vlčátek, které měla přivést na svět. Vlčata... taká krásná stvoření! Ona sama takový pocit ještě sama nezažila, být maminkou bylo pro ní něco, co chtěla jednou taky zažít... však až za dlouho.
,,Nudita, zdravím!" dostalo se z ní potěšeně, zatímco však k ní došla, všimla si něčeho, díky čemu její miloučký úsměv z tváře opadl... slzy, jistě nemohly být kvůli štěstí, které si Sasha myslela, že prožívá, ale kvůli něčemu jinému - něco tady bylo špatně. ,,Nudita?"

Nedalo se říci, že by Sashka v poslední době neměla co na práci - právě naopak, s její rolí léčitelky v Nihilské monarchii se našlo mnoho důvodu pro to, aby neustále stála na svých kratičkých nožkách a pobíhala sem a tam. A ačkoliv svoji prácičku měla velice ráda a s ochotou dokázala pomoci i ostatním vlkům, občasně se našly i dny kdy i ona chtěla mít jen čas pro sebe. Ikdyž pravda, takových dnů bylo rozhodně méně než těch, kdy uměla celý den rozdávat úsměvy každičkému vlkovi. Tentokrát se ale rozhodla využít nějakého toho volného času pro to, aby si pročistila hlavičku plnou nejrůznějších myšlenek, ať již od toho že v Nihilu čekaly dokonce dvě vlčice maličká vlčata přes neustále vzpomínky na to, jak moc jí Gennedy chyběl... Bylo to zvláštní, že ačkoliv to byla nějaká doba od toho, co tento nebohý vlček opustil tento svět, i přesto všechno byla schopná k němu pořád promlouvat, jako kdyby tu stále byl.... Z myšlenek ji ale vytrhl pach jakéhosi vlka, kterého měla tu možnost zpozorovat už z nějaké té dálky. Vskutku přišel jí zajímavý jeho do modra zabarvený kožíšek, co ji však zaujalo více, kolik jizev a škrábanců se na něm nacházelo... to dokonce i čerstvych! Nechcel by pomoct? Nakonec se rozhodla se pozeptat na pár věcí, proto jen pomalým tempem k němu přicházela, majíce na tvářičce maličký, snad až nepatrný úsměv... pro jistotu. ,,Ummm... Ahoj! Nepotrebuješ nějakou pomoc?"

Již co Sasha došla k neznámé, všimla si té skutečnosti, že šedivá si nebyla s její společností tak jistá. Bála se mňa snád? Také maaalé kuličky? Naštěstí, po vyřčení jejích milých slůvek se vlčice poněkud uklidnila, proto si i mohla zrzečka všimnout maličkého úsměvu na jejích pyscích - maličkého, ale bol tam! Neodpustila si kratšího zavrtění huňatou oháňkou, majíce opravdovou radost z toho, že ji zde vůbec našla. Cizích - a navíc takto milých - vlků potkala za poslední dobu opravdu málo, což jí přišlo jako poměrně velká škoda, no i tak dlouho nesmutnila kvůli tomu.
,,Nene, v poho, to ja nepospíchám vobec! Vlastne ani nemám co na prácu." pověděla s kapkou upřímnosti v jejím hlásku. Pravdou však bylo, že vzhledem k přicházející zimě bylo práce až až, však na něco takového se nyní nesoustředila.
Vlčice před ní se jí představila jako Koko, což by pro mnohé mohlo být místy až vtipné jméno, ke kterému by se mohli jiní akorát jen tak zasmát, však pro Sashu to neplatilo - nevěděla čím to bylo, připomínalo jí ale něčím její domovinu, ze které pocházela. Těžko říci proč tomu tak bylo ve skutečnosti.
,,Koko? To je ale krásné meno, fakt! Inač já som Sasha! A ty taky vypadáš ako veeelmi milá vlčica!"