Príspevky užívateľa

V Sashi životě se nenaskytlo mnoho momentů, kdy by se v ní objevily ty nepříjemné pocity podobné nervozitě, však tentokrát to bylo jinak - zrzečka ve společnosti s Azueénem a Toshim, poměrně velmi mladým vlčkem kterého ještě tolik nepoznala, seděla na chodbě a zírala spíše do země, nevědíce, co by v této chvíli měla říci - spíše měla pocit, že snad ani nemohla co říci, neboť i samu sebe musela přesvědčit, že vše bude přeci jen v pořádku - však přeci jen byla léčitelkou a věděla, co měla dělat. Že áno? Že vše bude dobré? Možná že by byla ve mnohem větším klidu, kdyby tu s ní byla i její milovaná mamička, jenže bohužel na tu se nemohla spoléhat jako kdysi, ta už byla navždycky pryč. Mrzelo jí to, opravdu se v ní objevila velká lítost nad tím, že s ní nemohla teď trávit čas, však jediné co jí zbývalo bylo jen se s tímto faktem smířit a jít dál.... i proto s kratičkým pohledem na Aziho vyčkávala na to, než vlčice schovaná v noře přivede na svět další krásné životy, které budou mít tu možnost strávit svůj život v Nihilské smečce.

Tákže Tiss. Pověděla si sama pro sebe, přičemž měla dokonce i možnost zaslechnout další doplněk k jejímu jménu, očividně podobný nějakému dalšímu pro neznámém rodu - možná že opravdu to takový význam mohlo nést, však zatěžko říci v tuto chvíli. ,,Nu vlastne to bys kukala jaké dlhé rody som ja už zaslechla!" zasmála se nahlas, uvědomujíce si tu skutečnost, že občasně byly právě tyto rody až přehnaně dlouhé - třeba až natolik, že je zrzečka dokázala z hlavičky vypustit nahned - však jedno meno postačí vždycky!
Jakmile zaslechla, že Tissaie se v jejím novém domově opravdu líbilo, rozzářila se jako hvězdička - vždy byla opravdu ráda, že věděla, že ostatní členové Nihilu dokázali ocenit život ve společenství. ,,Tak to som mooc ráda! Nihil je opravdu skvely domov pro všecky milúčké vlky, bo pak vždycky vím, že všichni mohou být kamoši! Som fakt veeelmi rada že tu možem byt!" přiznala zvesela, nemaje ani trochu pochybností o svých pocitech. Nihilská smečka se celkově prezentovala jako ta, která dokázala pomoci těm, kteří si to zasloužili, což byl názor, za kterým si stála i ona. Jednoduše, když se někdo nechoval jako Nox, Sashka dokázala projevit svoji přátelskou povahu. Však i přesto dokonce i ona uměla vycenit své zoubky.

Po poněkud jednoduchém, leč milém představení ještě více Sasha pozvedla koutky do nadšeného úsměvu, vskutku již takto od prvního pohledu vlčice působila pozitivním dojmem... možná ne až tak moc, jako to mohlo býti u zrzečky, však aspoň něčeho se dočkala. ,,Áno, presne tak! Dáma Sasha z Nihilu a moc má teší!" pověděla, než si nakonec přisedla k vlčici, neodpustila si však věnovat pohled jejím opravdu na pohled zajímavým křidélkům - opravdu moc se jí líbilo, jak krásně je zabarvené měla - že až snad by jí něco takového mohla závidět! A upřímně, trošičku i záviděla, však něco takového by si jistě nedokázala říci nahlas. ,,No a ty si? Promiň, som nejak tvoje meno nepochytila asi." optala se s kapkou zvědavosti, neboť si opravdu nebyla jistá tím, jaké mohlo být její pravé jméno. A slyšela ho snad někdy vůbec? Možná snad ani to ne, narozdíl od její společnice měla Sasha s ní možnost potkat se úplně poprvé až teď.

Moře nebylo místem, které by zde zrzečka navštěvovala často - osobně měla mnohem raději nespočetně velké množství květin na krásných lukách než aby se jí dostával písek do pacek a její chundelaté zrzavé srsti, však pro tentokrát se rozhodla trochu jinak - proto se k klidem na duši a mírným pozvednutím koutků na tvářičce procházela po pláži. Do hlavy jí náhle přiletěla myšlenka, že toto místečko nebylo přeci ale tak hrozné, jak se mohlo na první pohled zdát - přeci, na kterém jiném místě by Sasha mohla pozorovat pohled na nekonečné moře, než právě tady? Navíc, oba nehleděla na některá místečka jako ta špatná, spíše ale jich existovalo pár, ke kterým měla svůj vlastní bližší vztah.
Nakonec se přeci jen dostala zpět do reality poté, co její očka zachytila pohledem další neznámou vlčici - a vskutku podle jejího tmavého kožíšku poznala, že nepůjde jistě o někoho, koho by potkala už někdy předtím, i o to více jí zvědavost přiměla k tomu, aby se s ní dostala do řeči - o to více se v ní probouzela nadšenost, když každým krůčkem zjišťovala, že šlo o členku Nihilské smečky - žeby novaček?
,,Ahoj! Ty si tu nová, však?" zvolala, majíce na tvářičce miloučký pohled, kterým neznámou vlčici přivítala - upřímně, byla za takovouto společnost ráda, neboť navazování dalších vztahů se vždy hodilo, především když šlo i o člena ze stejného vlčího společenství... a treba z ní bude skveeelá kamoška!

Ikdyž tu byla Sasha hlavně pro to, aby ostatní vlky okolo sebe utěšovala a dávala jim naději na lepší zítřky, v tuto chvíli rozhodně nestála od Miry o ty jednoduché řečicky, že se vlastně ve skutečnosti nic neděje - to ani nahodou, sa niečo děje! Dokonce si už i mohla povšimnout jejího poněkud nervózního výrazu ve tváři, který říkal, že si přeje svěřit se někomu, jenže komu asi tak? Nu, tak přeci někdo se našel.
Při jejích upřímných slůvkách se zrzavá vlčice prvně podivila, nechápajíce, jak to vlastně myslela - proč pro tak asi někdo na někoho myslel? ,,Asi proto že ho maš rada?" optala se částečně sama sebe, tentokrát opravdu netušila, jak to vlastně Mira myslela. ,,Ja často myslím na vlky co mam veelmi, treba takový Indol, to byl fajn kamoš!" pověděla vlčici, ačkoliv si stále nebyla jistá, či její chápání bylo správné - třeba to myslela úplně jinak, však někdy bohužel jí Sasha do hlavy neviděla.

Ačkoliv co se zde zrzečky týkalo, nebylo to u ní častokrát tak zjevné, neboť většinu času trávila venku vstříc nejrůznějším dobrodružstvím, věděla, že rozhodně bylo dobré věnovat i svým povinnostem na půdě jejího domova, i proto se právě dnešním dnem držovala uvnitř jeskyně především jakožto léčitelka Nihilské monarchie, která se snažila o co nejvíce splněné práce - zároveň se však i dokázala alespoň na pár chvilek občasně pozastavit, aby se rozhlédla kolem sebe přes jeskyni. Toto místo v ní totiž nevyvolávalo jen pocit, že by už opravdu měla pracovat - to hlavní, na co si si vzpomněla vždy když zde položila své krátké pacičky byly krásné vzpomínky na doby, kdy ještě byla o něco mladší a užívala si svého života po boku mnohými vlky, kteří dávno již nežili mezi živými. A ikdyž ji třeba kožíšek takového Gennedyho pořád chyběl, i tak na něj vzpomínala vždy jen v tom nejlepším - pamatovala si, že právě ty nejmilejší chvíle prožívala s ním právě tady. Kolik radostného smíchu jí to stálo, aby jen zjistila, že ho už více nepotká- Z toho už jí jen tak do smíchu nebylo... však ma tu nechal byt samotnou!
Z myšlenek ji nakonec vytrhly jakési další kroky, které jí díky její zvědavosti donutily pootočit svojí hlavičku, než zjistila, co za návštěvu tu vlastně měla- ,,Panovník, zdravím!" to už se otočila úplně celá, majíce překvapení ale zároveň i potěšení ve tvářičce... vskutku, ne každý den se stávalo, že by se Sasha setkala právě s Machiavellim, že až si ani neuvědomila, že to muselo mít nějaký větší důvod, než jen skutečnost, že se s ní chtěl jen tak dát do řeči.
,,Ále no, moc moc skvele! Mira i Dino mi toho dost dali, takže som sa pekne zlepšila v léčitelstvu! A co vy, pane, ako sa má-" rozhodla se mu rozpovídat, než se přeci jen pozastavila - neskutečné množství nervozity blýskající se i v jeho očích Sashe rozhodně neuniklo, proto se rozhodla nezatěžovat ho takovým obrovským množstvím vět, kterým se normálně vyjadřovala. To pročpak tu je asi? Najednou jí přišlo, že neměla sebemenšího tušení, co tak asi mohla vlkovi s podivně zbarvenou srstí říci - snad jako kdyby všecičko, co by jí mohlo napadnout, by mohlo býti rázem špatně. Ale notak Sasha, sa neboj! Pán panovník zas tak nekúše! Teda, že ne?...
,,Nu, co možem pro vás udělat?" uhla prvně pohledem, aby jí Maki nenakazil svojí nejistou, která se v Saše téže objevila, však prozatím v jen maličké míře, než se odvážila mu věnovat alespoň maličký úsměv... aby aspoň ukázala, že věděla, co dělat. Byla přeci jen léčitelkou.

Doběhla k neznámému se stále maličkou nadějí, která v ní pořád zůstávala, nevyhasla jí úplně - sama ani sebemenšího tušení, odkud se vlastně jen tak zničehonic vzala, však i přes všechny veškeré obavy, které jí proháněly hlavou se rozhodla to risknout a jít kupředu k tomu neznámému - a i kdyby, ztratila by toho hodně? Kromě této maličké naděje by toho jistě nebylo tolik, jak by se mohlo na první pohled trochu zdát.
Zastavila se, čekajíce, než jí věnujíce svoji pozornost, než se opět dala do řeči. ,,No...ahoj! Jen si mi povedomý, nevideli sme sá už?" pověděla prvně poněkud nejistě, stále si nebyla tolik jista tím, co se jí hlavičkou prohánělo - možná mohlo jít jen opravdu o bludnou myšlenku, která ani nemusela být pravá... však ale tak podobný mi je! Těžko říci, co mohlo býti pravdou, však proto nakonec zastavila svoji tlamičku tak, aby mohl vlk před ní odpovědět.

Sasha měla v plánu se rozpovídat opět o všem možném i nemožném na velmi dlouhou dobu, vskutku v přítomnosti zelenkavé vlčice se totiž cítila velmi dobře a nedělalo jí problém si u ní vylít snad i své srdéčko v případě, že by nějaký ten smutek pociťovala - jenže to se naštěstí nyní nedělo. I tak se ale rozhlédla kolem sebe, aby si užila té krásné chvíle na těchto místech, jenže díky tomu si ani nevšimla toho, že Mira dávno odešla do svého vlastního světa plného nejrůznějších myšlenek, kterých už zrzečka nemohla jen tak hledět. ,,Ó áno! Nevím ako dlouho to trvat bude, však určo jednou...Mira?" podívala se na ní, všímaje si toho, že ani oční kontakt jí nevěnovala. To co sa dělo? Věděla, že právě tato vlčice nebyla jedna z těch, které by se svým chováním podovaly Sashe, i přesto jí připadalo zvláštní, že svoji pozornost už dávno nevěnovala jí. ,,Mira stalo sa něco?" poptala se, přičemž do ní žďuchla svojí packou, čekajíce na nějakou srozumitelnou odpověď.

Vskutku, než se vůbec nadála, v dálce si její modrá očka povšimnula jakéhosi hnědého, místy až světlého kožíšku, který upoutal její pozornost natolik, že z něj nestrhla svůj zaujatý pohled. Již v tomto momentu by mnoho vlků si jistě rozmyslelo, jestli opravdu tak moc dobrý nápad se ihned vrhat k neznámým cizincům a upozorňovat na sebe tak, aby si získali nějakou společnost... jenže Sasha nikoliv. Co se vytváření nových přátel týkalo,v tomto ohledu si šla vždycky svojí vlastní cestou, která se mohla jiným vlkům poněkud příčit. Proto se bez jakékoliv většího váhání s natěšením ve tváři rozešla směrem k neznámému, který vypadal, jako kdyby byl naprosto ztracen ve světě, do kterého nikdy předtím nevkročil. Však Sasha tu byla od toho aby pomáhala těm druhým, úplně všem!
,,Ahoj cizinec! To copak tu si tak sám?" pověděla poté, co se k němu dostala, majíce na tváři miloučký úsměv - tak schvalne, aký asi bude!

Kývla na srozuměnou, sama dále přemýšlelíce nad tím, či vůbec i ona potkala někoho takového, kdo měl zájem pokračovat cestou léčitelů - tedy, tu nejlepší cestu, to si však nedovolila vyslovit nahlas, neboť v sobě nesla jakési tušení, že ne všichni vlci mohli sdílet podobný, ba i identický názor jak ona. Alespoň se ale mohla s Mirou shodnout na tom, že pro ně dvě šlo jistě o naprostou báječnou věc, které by se ani jedna nechtěla jen tak vzdát. Vskutku byla v této pozici opravdu ráda a doufala, že se třeba obě vlčice posunou ještě dále - co kdyby třeba i ony měly nějaké své vlastní učedníky? To byla opravdu skvělá představa, sama Sasha tak mohla předávat mnoho dalších zkušenosti, které za svůj živůtek pro posbírala dalším mladým duším. Však i tak se Sasha měla jistě co učit, i ona ještě neprošla úplně celičký svět - a vůbec jestli by se jí něco takového jednoho dne podařilo.
,,Áh, tak to je škoda! Nu u mňa taky to je pěkná ostuda, som sa s nikým o tom eště moc nebavila, ikdyž sa těch vlkov taky pár našlo..." povzdechla si s náznakem smutku v hlase z té skutečnosti, že ještě tolik zájemců o léčitelství nenašla - sa musíš snažit Sasho! Tím to ale nekončilo, zrzečka totiž nechtěla jen tak zastavit na místě a její naděje nehodlala jen tak zmizet pryč, chtěla jít dále. ,,Ále neboj Mira, určo sa někdo nájde!"

Sasha usoudila, že bylo načase opět prozkoumat další území poblíž její smečky, do kterých již dlouhou dobu nepoložila své packy, proto maličké krůčky patřící zrzečce směřovaly k zelenému lesíku, do kterého se vskutku dlouho nepodívala. Pamatovala si, že zde potkala Azueéna, jednoho z členů Nihilské smečky, který měl nyní našlapáno na další vyšší postavení. Ano Azi, taký šikovný si! pousmála se pro sebe, než jí pach napověděl, že na těchto místech nebyla nyní sama – hm, to kdo tu mohol být? Netrvalo ale dlouho, v dáli si povšimla jakési vlčice, která se jen stěží dostávala po krajině. Že by tulačka? Nakonec se rozhodla přispěchat k ní, aby jí mohla pomoci, neboť to by bylo to první, co by Sasha učinila ve chvíli, kdy by spatřila naprosto cizího vlka. Jako vždy. ,,Ahoj cizinka! Nebo sa, du ti pomoct!“

/jde o pár postů z rychlohry, proto jsou tak šíleně krátký

Vypadalo to, že Sashino hravé žďuchnutí v neznámém vlkovi vyvolalo spíše spoustu nejrůznějších otázek, na které si přál znát odpovědi místo tvářičky plné štěstí, toho si ale Sasha nijak výrazně nevšimla - místo toho si především měla svůj svět před sebou, než aby se ohlížela za tím, co bylo ta ní - neměla proč něco takového dělat, i když nebyla na místě sama, ale měla zde i společnost dalšího vlka. Nakonec se přeci jen ovládla a krátce se ohlédla za sebe - vida, on tu eště je!
,,Mooožná?" zazubila se zvesela, na tempu nijak nepřidávala. Právě naopak, z jejího rozběhu se nakonec dostala do mírného klusu, věnujíce pozornost tentokrát pozornost spíše než neznámému, než na své okolí, zatímco se po očku dívala kolem sebe - kdyby náhodou, na čumaček sa pozor dávat musi!
,,A vlastně, kdopak si? Já som Sasha!" představila se krátce, však s jakýmsi nadšením - bylo skvělé vidět dalšího cizince, o kterém si mohla popovídat s čímkoliv! Tedy aspoň pokud bude hodný! Kdyby byl jak tamten Nox... snád ne!

Usmívala se na svět bez jakékoliv studu, užívajíce si té krásné chvíle, že svět kolem ní jí přišel najednou až... až tak moc překrásný. Věděla sice, jak tomu bylo ve skutečnosti - že nic nemohlo být tak růžovoučké na pohled, i kdyby daný vlk mohl působit sebevíce šťastně, vždy se mohlo najít něco, co by jeho dušičku udělalo smutnou. Vždycky se to našlo. Jenže tohle bylo jiné, nepřipadala si, že by jí takový pocit mohl nyní dostihnout - a kdyby áno, odhodím ho do pryč! Ať sa nevráti!
S tímto duchem se tedy procházela nadšeně po květinové louce a broukala si náhodné zvuky, snažíce se vzpomenout na jednu jejímu srdéčku blízkou melodii, kterou jí mamička zpívala, když ještě byla maličkým štěňátkem, které se dívalo na svět stejným pohledem. By byla na mňa tak hrdá určo! Že, maminečko moje? Vskutku, to zářivé dítko v ní ještě pozůstalo, čehož si mohl všimnout úplně každý, kdo se jí připletl do cesty - a jistě i takový Amias, ve kterém to dítko neskonale plakalo nad tím, jaká byla realita.
Zvuk nešťastného breku jí donutil zastavit se na místě a odejít z jejího vlastního světa zpět, zjišťujíce, že zde nebyla sama - kdo to bol?! Vůně všemožných květin jí neusnadňovaly najít tak stopu neznámého, však díky jeho hlásku ho mohla nějak v tom bludišti se alespoň pokusit najít - nakonec i tak zahlédla na mezi květinami ležet tělíčko patřící vlčeti, které už nějakou dobu poznala... a které bylo tak moc odlišné od těch ostatních, co kdy měla možnost poznat.
,,Amias?-" pověděla tiše, snad až přiškrceně po tom, co měla možnost spatřit něco, co rozhodně nechtěla vidět. Něco tu bylo špatně.

Bylo pravdou, že narozdíl od Sashy toho zelenkavá vlčice stále moc nenamluvila - bylo u ní častokrát až nezvyklé jí zpozorovat, že by to byla právě ona, co rozváděla konverzace dále, spíše se držela stranou od ostatních. Když se ale již stalo, že se v její tvářičce mihl výraz plný zaujetí,vždy to Sashu velmi zahřálo na srdéčku, neboť se i tak dalo zjistit, či vůbec stála o její společnost, či nikoliv. I když, jistě nešlo o jediný způsob, především zde byla potřebná empatie, kterou zrzečka naštěstí oplývala - i proto když se Mira trochu zamkla, věnovala jí kratičký výraz, aby se tak ujistila, jestli se náhodou něco nestalo - nepokazilas to Sasha, že nie??? Jasný úsměv na pyscích zelené ale stále nemizel, proto se její pochyby pomaličku začaly vytrácet. Chtěla, aby se vlčice cítila dobře, proto ani z ní nepotřebovala nijak dolovat odpovědi, a to i přes její upovídanost... jojo, si vystačí samotinká na povídačky!
,,Taky som rada, fakt! Je to takové hrozně fajn si s někým popovídat... i len tak treba!" pověděla upřímně, přičemž zavrtěla huňatým ocáskem, ukazujíce tak, jak si Miry velice vážila.
,,Našla si nejake další vlky co chcou taky jít cestou léčitelů?" poptala se zvědavě, směřujíce dál k tématu léčitelství... pro mnohé, obyčejné vlky bez těchto zájmu by šlo zcela jistě o nudné povídání, jenže tu šlo dvě léčitelky, které pokračovaly stejnou cestou, i proto jistě Sasha doufala, že se obě ještě dostanou k zajímavým věcem... a kdo ví, tře ba se za dvě duše ještě více sblíží!

A tak si vykračovala zrzavá dále, nechávajíce si na tvářičce miloučký úsměv i přesto, že se v její přítomnosti nikdo další nenacházel - však proč by nie! Za poslední dobu se měla jako v pohádce, nic hrůzostrašného totiž netížilo její hliavinku a proto i si žila přítomností, jako vždy. Nač se vůbec trápit? Ano, občasně se i jejím životě naskytly těžké momenty, přes které bylo vskutku obtížné se dostat tak, aby se opět usmívala na celý svět, nebylo to ale nemožné.
Procházela se po pro ní již dosti známých pláních, které i přes to všechno měly ještě stále co nabídnout - i přes chladnější počasí nesoucí se ve znamení podzimu, jež se pomaličku blížil, i tak v těchto chvílích na obloze svítilo jasné slunko, z kterého se musela zvednout a jít se pořádně provětrat. Kdo by přece v takovýchto chvílích seděl na zadku a nedělal nic pořádného či alespoň trošičku užitečného? No Sashka rozhodně ne! Musela využít toho, že mohla býti opět sama se sebou, i proto se pořádně protáhla a pokračovala v cestě dál - nemaje ani žádný pořádný cíl, jen pouze čekala, či náhodou nespatří něco, co by mohlo zaujmout její pozornost.