Príspevky užívateľa

Nedokázala ani na vteřinku pochybovat o tom, že úsměv na její tváři nebyl žádným předstíráním - však, její upřímnosti si mohla všimnout již na míle daleko. O to více bylo její srdéčko bylo zalito štěstím, které dávala jasně najevo svým občasným švihnutím zrzavé oháňky a jasným pozdvihnutím koutků - tak, jak bylo u ní zvykem.
Uvědomovala si, jak skvělá šance se jí naskytla poznat tuto zelenkavou duši o trochu více - bylo sice hezké udržovat na pohled příjemné vztahy, kde ale dva vlci mezi sebou pronesli jen pár nepodstatných slůvek, Sasha si však přála jí poznat lépe - navíc, šlo o její kolegyni co se týkalo léčitelství, a tak se na tomto místě jen více než hodilo povědět více než jen obyčejné ahoj.
,,Ále, ak akože jen tak? Všechno, upe všecičko má svoj důvod, víš? Tak třeba já - sa mám dneska skvele a som veelmi šťastná bo se možem konečně s tebou povídat!" Jako také dve kamošky!" zazubila se, majíce na Miry pohled trochu jiný názor. Nemyslela si, že pocity se v nich objevovaly jen tak - vše mělo svůj důvod. Přec jen, proč snad byla zrzečka za období té nejkrutější zimy zdrcena natolik, že úsměv byl pro ní snad až nepoznanou věcí? Protože jí zesnul ten nejmilovanější přítel, kterého za celý svůj živůtek poznala. I tak ale dokázala udělat krok vpřed a pokračovat ve své cestě, proto i nyní zde stála v celé své kráse - a kdo ví, co jí tak mohlo ještě v budoucnu potkat.

Krásný sluneční den u řeky s chladným, leč příjemným vánkem ve vzduchu - co víc si mohl každý v tuto chvíli přát? I Sasha byla poslední dobou více než spokojená, vždy jí doprovázel ten miloučký pocit, že štěstí se nyní obrátilo na její stranu. Sic bylo pravdou, že občasně se jí prohnal smutek z toho, co všecičko špatné se jí v minulosti odehrálo - však, stačilo se vrátit opět do reality, a na této zrzečce by jistě nikdo nepoznal, že by se nějak trápila něčím vskutku nepříjemným.
Ani se nestačila podívat směrem, kde spokojeně posedávala zelenkavá vlčice nesoucí jméno Mira, už stihla Sasha zaregistrovat její pozdrav. Úsměv jí samozřejmě oplatila ihned zpátky, majíce dobrou náladu z takové zlaté společnosti. Věděla o její společnici, že měla zlaté srdéčko a ačkoliv působila na okolí nesměle a možná až snad vystrašeně, vždy s ochotou pomáhala ostatním - i tak ale měla pocit, že ji neznala pořádně. Čas na další kamoškú!
,,Mira, ahoj!" zavrtěla ocáskem, dál se však rozhodla udělat si pohodlí vedle ní, proto si téže sedla na zem, sledující Miry spokojenou tvář - byl to snad až důvod k úsměvu, když takto viděla další Nihilskou léčitelku rozradostněnou. ,,Taká šťastná si dneska, však?" zazubila se na vlčici, aby započala jejich konverzaci, mnohdy se totiž tolikrát nestávalo, že by si s Mirou popovídala. Ať už jako léčitelky, či známé, pocházející z té samé smečky.

I když něco takového ve skutečnosti ani nečekala, její srdéčko bylo zaplaceno příjemnými pocity, když se jí dostalo menšího upřímného objetí od Hérita - nebylo mnoho vlků, kteří by sami od sebe něco takového nabídli, však, divila se vůbec? Vlastně ani ne, tu šlo o monarchii, to znamenalo i nějakou reprezentaci sebe samotného, jakožto člena Nihilské smečky - jenže něco takového většina vlčat neřešila, díky čemuž je měla Sasha občasně i mnohem raději, než dospělé vlky, kteří brali formality někdy až moc vážně. Rozuměla mladým, a nejspíše to vypadali, že i oni ji měli velice rádi jako tu tetičku, která byla ochotna s nima prožít jakékoliv dobrodružství - zkrátka, s dětmi to uměla dobře, to se muselo nechat!
Po celou dobu se na její tváři ocital milý úsměv, věnovaný právě jemu. Přec jen, bez něco by to nešlo, hlavně když sa jednalo o Raita! Ten rozhodně uměl rozdávat dobrou náladu všude kam se dalo, to musela vskutku potvrdit.
,,Oh ano ano! Som málem zapomněla! Eště že tu mám tebe!" skoro až polekaně se za sebe otočila, předstírajíce tak, že opravdu jí běžel ráz po zádech s obavami velkými, jestli náhodou se v těchto kopcích nenacházel nějaký zlý tulák... Ba i ten nejstrašnější! Naštěstí tu ale měla odvážného a chrabrého rytíře, který ji přišel zachránit! Jaképak štěstí to mam!
,,A čo tvoja matinka? Nezlobíš ju moc?" optala se dále, aby tak mohla rozvést konverzaci. Kdo by totiž jen tak chtěl stát na místě a mlčet na věky věků? No Sasha rozhodně ne! A Rait to taky očividně neměl v plánu, což bylo rozhodně jen dobře.

Poslední dobou si Sashka připadala jako v pohádce – nejen, že co se postavení týkalo, bylo na tom velice dobře, neboť se dostala na svůj nejvyšší vrcholek, na který vůbec prozatím dokázala vylézt, zároveň měla i pocit, jako kdyby ji vůbec nic nechybělo – měla rodinu, přátele, místo kam se mohla vracet. Co víc si mohl takový vlk přát? Jistě, byly zde i dny, musela myslet na vlky blízké jejímu srdci, kteří však v jejím životě nehráli žádnou roli a byly pouhou vzpomínkou, co si musela Sasha nechat ve své mysli, i tak se ale dokázala postavit své minulosti čelem a jít dále po své cestě, která jistě rozhodně neměla v plánu skončit. Ještě stále žila jako mladá duše, která měla ještě celý život před sebou, alespoň mamička to tak říkávala… a bylo jen na ní, jak s ním naloží.
Ale což taká láska? Právě tato věc byla ještě pro ni nepoznanou cestičkou v bludišti, která byla na první pohled nepatrná, co však již netušila, že i ta měla nějaký dopad, jak mohla nahlížet na svět – tedy, své první zamilování si již prožila, a dokonce na těchto místech – i tak ale měla pocit, jako kdyby jí byla ještě stále cizí, a její milovaný ještě nepřišel. Na Gennedyho však velice ráda vzpomínala, každičký pohled do jeho modrých očí jí přišel k nezaplacení… ach Gennnedy…
Pokračujíc ve své cestě si náhle všimla jakési postavy přicházející do příběhu, však tato byla něčím zvláštní již na první pohled – postavou byla podobná Sashe, neboť krátké nožky neznámého nesly jeho… dejme tomu silnější tělíčko. Možno… nebyl to někdo z rodiny?! Pravdou bylo, že podobné vlky vídávala velmi často v její rodné smečce, což byl důvod, proč se nad tímto vlkem tak pozastavila. Ale i tak si přála vědět odpověď na svoji otázku, proto přidala do kroku tak, aby u něj byla co nejdříve. ,,H-Halooo!!“

Jistě nebylo pochyb o tom, že právě kvetoucí louky byly jedny z nejoblíbenějších míst, do kterých se Sasha velice ráda vracela – zvláštnější by jistě bylo, kdyby tyto místa neměla ve svém srdíčku ráda, hlavně když o léčitelku Nihilské monarchie! Bylo jasné že svoji roli brala jako důležitou a nechtěla ji nijak podceňovat, když už se dokázala dostat tak daleko za tu dobu, co byla heřmánková smečka jejím domovem - copak by jen na to ostatní řekli, kdyby v Nihilu chyběl někdo tak naprosto důležitý, jako léčitel! Štěstím ale bylo, že právě svítilo na lepší časy a vše rozkvétalo jako ta nejkrásnější květinka v obrovské louce, dokonce i členů přibývalo, což byla i pro Sashu skvělá novina. Čím víc kamošů, tím líp!
Za veselých krůčků, které byli nedílnou součástí Sashiny charakteru a už to k ní prostě tak patřilo, se rozhlížela po celé louce, snažíce se v dáli nalézt jednu určitou bylinu – konkrétně tedy mateřídoušku. Nebyla tím vlkem, co by se snažil usilovně nalézt květiny bez toho, aniž by si užívala těch pohledů, které se jí naskytly vždy, co zvedla pohled ze země – nikdy si totiž nechtěla ujít té svobody, která se jí naskytla. Nemusela tak totiž přemýšlet nad zbytečnostmi, které by jí zaplnily hlavu vším možným, ale místo toho si užívala přítomnosti – ta, jak to dělávala vždycky. A ani tentokrát si neudělala výjimku.

Ačkoliv počasí už tolik nihilským občanům nepřálo jako předtím a mračna se stahovala čím dál častěji, než by si kdokoliv vůbec přál, taková maličkost nezastavila Sashu od toho, aby se opět usmívala na svět tím nejkrásnějším úsměvem, který vůbec dokázala vykouzlit ve své tvářičce – a že jich uměla vyčarovat mnoho! Však poslední události odehrávající se v jejím životě jí přiměly k tomu, aby nezůstávala jen ve špatné náladě – kupříkladu takový post léčitele, kterého nedávno dosáhla, byl něčím, čeho si neskonale vážila, že snad ani nedokázala své pocity vyjádřit slůvky, což bylo zrovna u ní neobvyklé. Však, co by na něco takového měla říci? Už nebyla jen nováčkem, co by se teprve rozhlížel ve svém novém domově, nýbrž léčitelkou a knížetem, který byl vysoko v hierarchii… už z ní byla dáma Sasha z Nihilské smečky! I když… jen Sasha jí bylo i tak milejší.
Pokračujíce v cestě na kopci švihala svým huňatým ocáskem sem a tam, přičemž mírný vánek jí čechral její zrzavou srst a roztančil pár kvítků, které měla zrovna zapletené do srsti. Už přemýšlela nad tím, že by svůj vzhled něčím ozvláštnila, když už přeci jen byla tou léčitelkou – nebylo žádným tajemstvím, že o to, jak vypadala, se začala čím dál více zajímat, i tak nešlo nějakou její velkou prioritu – i kdyby se totiž něco na ní změnilo, stále by to byla ta veseloučká Sasha tak, jak jí všichni znají.
Z myšlenek jí ale vytrhl dětský hlásek patřící komu jinému, než Raitovi, což byl mladík, který si získal Sashy srdéčko velice rychle a velice ráda s ním trávila svůj volný čas, kterého teď nebylo tolik co předtím. Inu, teď neměla co na práci, tak proč nevyužít svůj volný čas na nějaké pořádné dobrodružství! To bylo přesně něco pro ni, a i když Sashka stárla, duší stále byla to malé dítko, které se radovalo z života.
Rozhlédla se po kopcích, aby mohla pohledem najít hnědou srst, netrvalo ale dlouhou dobu, a již ho potkala, jak si to k ní kráčí s radostnou tváří. ,,Ah, tu si Rait!“ zvolala, přičemž si nedopustila radostné zavrtění ocáskem, jako kdyby tu na něj čekala s otevřenou náručí. A proč by ne!

Nebývalo mnoho dnů, kdy by Sasha nad nějakou myšlenkou dumala opravdu velmi dlouho, po většinu času spíše žila přítomností a náramně si užívala každé chviličky, která se ji naskytla – ale kupodivu, dnešek byl výjimkou. A právě od té doby, co se do její nového domova přidala, se jí častokrát stávalo, že se do paměti dostali někteří určití jedinci, nad kterými někdy přemýšlela až moc – kupříkladu takový Gennedy či Indol. Ačkoliv tohle bylo něco, co si nedokázala ani nahlas, ve skutečnosti si uvnitř své duše malovala nejrůznější obrázky, kterýma si představovala svoji budoucnost Nihilské léčitelky – ach ano, jak skvělá to představa, pomáhat bezmocným vlkům ve chvíli, kdy to nejvíce potřebovali – a nejen to! Bylo mnohé, čeho se jí mohlo dostat, a díky tomu se její cesta na vyšší postavení dostávala čím dál blíže do tlapek. Vskutku, netušila, jaká mohla být realita, věděla ale, že to byl její živůtek – a ona si ho chtěla naplno užít.
Snad až díky jejím nekonečným myšlenkám se mohla rovnou zastavit v čase – však, to by se zde nemohla objevit zcela neznámá postava schovaná ve vysoké trávě, která na to měla očividně jiný názor. Vskutku, vlka si vůbec nevšimla, místo toho si dovolila na chvíli malou žít ve své vlastní pohádce plné všemožných barevných kytiček a lásky, která se jí dostávala ze všech stran… jenže to se velice rychle změnilo, když náhle vedle ní přiskočil neznámý vlk, kterého ještě nikdy předtím nepotkala.
,,AAAAA!“ vyskočila do výšin hlasitým výkřikem, jakmile s naježenou srstí dopadla zpět na své místo, měla v plánu se ihned rozeběhnout pryč z těchto krajin a už nikdy se nevrátit, však v tom náhle vedle sebe zaslechla cizí hlásek. S vyděšenou tvářičkou se snažila vstřebat ten fakt, že šlo ve skutečnosti jen o tuláka, který až moc dobrou náladu kterou chtěl využít na tady chudince Sashe, věnovala tedy svůj pohled právě jemu, ještě stále bez jakýkoliv slůvek. Či sa smí přidat? Ma chce zabiť či co? Již dlouho se jí nestalo, že by jí takto za ní vyskočil bez jakéhokoliv varování, i proto bylo její překvapení dosti značné – a navíc, vůbec ho neznala!
,,Hmm… tak jo! Ale za toto zaplatíš!“ neodpustila si mírné drcnutí do vlka, přičemž se nakonec rozhodla pro to aby zaplatil za své překvapení, s úšklebkem ve tváři se tedy rozeběhla dále po pláni co nejrychleji dokázala, jen, aby mu unikla – toto mu rozhodně nedaruje!

Vskutku velmi se jí zalíbilo, jaké nadšení z tohoto mladého vlčka přímo sršelo, což muselo jistě značit jen dobré, i proto i ona začala máchat svým huňatým ocáskem, ukazujíce mu tak její nadšenost. Za takovéto jedince byla vždy ráda, neboť jejich jiskřičky v očkách jí vždy dokázali vykouzlit úsměv na tváři. Rozhodně by jí nevadilo, kdyby takových vlků bylo i více – ba naopak!
,,Nene, tam som eště nebyla! Ale neboj, ma tam jednou určitě najdeš!“ odpověděla mu zpátky, neskrývajíc tu skutečnost, že celý Norest ještě rozhodně neměla prozkoumaný. Vlastně, ani Přízračné pořádně nepoznala tak dobře, jako třeba jiní vlci, kteří se na tomto plese mohli téže objevit, a tohle byla její úplně první příležitost se dostat do řeči s někým z této vlčí společnosti – no a jak se jí skvěle chopila! Hned první společnost a tak velice příjemná, že snad by bylo za chvíli Saše líto, kdyby od ní odešel!
,,Jee, díky!“ zazubila se, majíce potřebu se pěkně pochválit – vskutku, zrovna jméno bylo něco, za co se zrzečka ani málem nestyděla – dokonce právě naopak, byla na něj opravdu hrdá, a to i přes skutečnost, že žádný rod nenosila. Ani upřímně, nechtěla mít žádné velice dlouhé jméno, které by stejně ani nedokázala ze svých pysků nikdy vyslovit, zatímco Sasha, to bylo nejen jednoduché, ale zároveň i krásné jméno, které neměl jen tak každý.
Náhle se však Timek zeptala na vskutku zajímavou otázečku, kterou zcela upřímně ani Sashka nečekala – podívala se tedy na skutečně velkou květinu, kterou měla celou tu dobu schovanou za ouškem a packou si ji upravila tak, aby na ni mohl timek vidět lépe. ,,Toto? To je slunečnice myslím, teda mamička to tak pojmenovávala.“ odpověděla nakonec, sama se však až podivila, že vůbec si na tuto květinku vzpomněla – vskutku, matinka ji díky její magii ukázala spousty známých i neznámých rostlin, však právě tuto konkrétní už velmi dlouho neviděla. Ah, to eště že mám tu magii!

Bylo tomu již delší dobu, co si tato zrzečka vyrazila za hranice Nihilské monarchie, neb její domova, vstříc novým místům, které si tu na ni celý ten čas vyčkávaly. Měla k tomu však své důvody – buďto se věnovala léčitelství, věnovala se občasně vlčatům či se v posledních dnech připravovala velmi pečlivě na ples – ano ten obrovský, co se konal na nekonečných pláních, kde měla tu možnost potkat spousty nových tváří, například toho mladého vlčka Timothéeho s květinkovým věncem na hlavičce. V hloubi duše doufala, že ho třeba opět potká, neboť se zdálo o velmi zlatého jedince, se stejnou zálibou, co s ním sdílela – tedy květinkami.
Ačkoliv chtěla či nikoliv, v jejím životě se děly i věci zvláštní – kupříkladu, netušila vůbec, kde se její velmi oblíbený kamarád Indol právě nacházel, což v její mysli akorát čím dál více otázek, na které jí nikdo nemohl odpovědět. Bohužel. Ale i tak – kde kurnik bol? To si odešel do světa či? Přišlo jí to zarážející, vždyť se s ní ani pořádně nerozloučil – a uvidí ho vůbec ještě někdy? To bylo otázkou času, však nelíbila se jí myšlenka, že tohle bylo naposledy, co měla možnost vidět jeho tvář.
Zastavujíc se na nové, pro ni naprosto neznámé krajině, s menším povzdychem se rozhlédla kolem sebe. Nešlo o nějak zvláště zajímavou krajinu, však to bylo to poslední to by Sashku nějak převelice trápilo. Bylo zde mnoho jiných věcí, z čeho si mohla dělat starosti, jenže to nebyl důvod, proč se octla na těchto místech – právě že naopak, chtěla si opět po dlouhé době provětrat hlavu a nožky, a právě procházka se nezdála jako špatný nápad.

Očividně bylo jasné, že Saša nebyla ještě tolik zasažena krutou realitou, která zde žila s každým, a to když si kdokoliv může myslet, že jeho dostihnout nemůže – zato Nudita byla až přespříliš. I tak si ale přála starší společnici nějak rozradostnit, proto, když se v její tváři objevil nepatrný úsměv, začala zrzečka ocáskem bouchat do země, aby tím dala jasně najevo, že její srdéčko se až rozbušilo tím dojetím, které bylo schopno zavinit maličké pozvednutí koutků. Škoda jen, že toto nadšení bylo jen dočasné – jen, co máchala svojí oháňkou, opět již přestala a její mysl zastínil pohled na mrtvé tělo jejího přítele – boha, prečo to vidím pořád!! S nepatrným zakňučením zavrtěla hlavou, aby ze sebe vytřásla všechno to špatné, než se ale nadála a s chtíčem vykřiknout pár špatných slov se opět konverzace ujala Nudita, proto její zrak převedla právě na ni.
,,Aby som sa… poučila?“ zopakovala tiše po ní, dumajíce nad tím, co jí chtěl její koncil předat – netušila, jestli její slova chápala správně, měla však za to, že se s tímto životem musela jednoho dne smířit . kdyby to nebylo hned, musel přijít den, kdy si to vše uvědomí . Vskutku, sama vlastně již zjistila, že není možné celý život na vše nahlížet s růžovými brýlemi, ale v každém životě musí přijít momenty, kterými si každý musí projít… kupříkladu taková smrt někoho blízkého našemu srdci.
Když však Nudita vyřkla svoji otázku, probudila tak Sashu z jejího kratšího dumání nad svým životem, proto jen zaraženě zavrtěla hlavou, aby se mohla probrat z jejího smutného snu zpátky do reality, směřujíce svůj pohled na vlčici si prozatím netroufla vylévat nešťastné srdéčko… navíc se to ani neslušelo. ,,No… hej.“ nakonec jen tiše odpověděla, netušíc co dále by jen měla říci, z toho důvodu přistoupila na mlčení – pro ni poněkud neobvyklou věc.

Poslouchala slova jeho společníka velmi bedlivě, dokonce ani jednou nedala žádný náznak toho, že by nijak neposlouchala – poprvé měla pocit, jako kdyby bylo naprosto nezbytné, aby jí neuniklo byť jen jedno jediné slůvko, jen proto, aby mohla spravedlnost přivést na správnou stranu – proto ale musela dát svojí veselou tvářičku stranou a místo toho musela nasadit vážnou tvář, která u někoho jako ona nebyla rozhodně obvyklá. Cožpak to ale šlo, umět rozradostnit někoho svým úsměvem, když řešila smrt svého blízkého kamaráda? Sasha nebyla tou, co by se dokázala přetvařovat – chovala se ke všem naprosto stejně, nehledíce na to, o koho vlastně šlo. A pokud byla naštvaná – byla schopná ze sebe dostat i nepěkná slůvka, o kterých se neslušelo hovořit nahlas.
Se stále mírně naježenou srstí se konečně po nějaké chvíli uklidnila a kývla krátce hlavou, přemýšlejíce, jestli náhodou vlka, který by byl podobný popisu Indola již někdy nepotkala. Za svůj krátký živůtek to bylo už dost vlčích osobností, i tak se jí ale nemohl vybavit někdo konkrétní – a vzhledem k tomu, kolik tu bylo vlků, mohl být dotyčný kdekoliv. Třeba i v pekle. Náhle se ale zarazila – díky jejímu návalu těch všemožných emocí – a především zlosti - si neuvědomila, jak potřebný byl pro ní Indol v této chvíli. Však, co všechno by byla schopna zrzečka sama vyřešit? Tak moc toho na ní bylo, ale i tak… to on byl ten, kdo jí dokázal v této těžké situaci podržet. Proto jen dívajíce se na něj se smutným úsměvem ve tváři ze sebe jen stěží dostala: ,,Indol… děkuju ti, že tu si.“

Ačkoliv Sasha byla vlčicí, pro kterou byla společnost skvělou věcí, kam neměla sebemenší problém nijak zapadnout a chovat se tak, jako kdyby vše bylo v naprostém pořádku, teď to pro ni bylo jiné – díky tomu, kolik rozdílných tváří pocházejících z odlišných krajin tu cestou potkávala, netušila vůbec, ke komu prvnímu by se vůbec mohla nenápadně proplížit a začít nové setkávání – navíc, již spousty vlků tu vyčkávalo na někoho konkrétního, čehož se chtěla právě zrzečka vyvarovat – však, nebyla tu od toho, aby se krčila za zády Nihilských občanů, byť právě naopak, přála si, aby mohla vyběhnout za někým, koho v životě předtím nepotkala! Snažíc se nalézt alespoň jednu takovou duši se proto rozhlížela kolem sebe, aby svůj sen mohla učinit reálným.
K jejímu štěstí se však nemusela nijak pořádně snažit, neboť se k ní náhle jedna taková cizí dušička rozběhla – nejdříve se zmateně snažila zjistit v tom houfu vlků, o koho se to tu vlastně jednalo, nedalo jí to však mnoho práce, neboť její modrá očka po chvíli spatřila mladého vlka, který se v nadšení i rovnou představil. Timothée? Tim? Či jak? Netrvalo jí ale nijak dlouhou dobu, s koutky pozvednutými do jasného úsměvu začala najednou vrtět ocasem, snad jako kdyby právě na někoho takového čekala již nějakou dobu – a přesto to byla jen chvíle, co ho znala.
,,Je ahoj!“ pozdravila nazpět s radostným tónem v hlase, který jasně naznačoval, že za jeho přítomnost byla opravdu vděčná. ,,Prízračný? Takžee z té jedné smečky si že?“ hodila po mladém očko s jasnou zvědavostí aby jen věděla, co je na tom pravdy. Přízračné vlastně vůbec nepoznala – ano, slýchávala o nich mnohé a většinou šlo o dobré věci, i tak vůbec netušila, jaký obrázek si na tuto vlčí společnost měla udělat – ale kdo ví, třeba opravdu mohli být tak úžasní, jak se o nich i povídalo. ,,Oh a ja som Sasha! Tedy… Sasha z Nihilu!“

Dnešním dnem se Sashe otevřela nová brána života - bylo to pro ni úplně poprvé, co měla možnost se v těchto končinách účastnit velké akce o kterých mnoho mluvilo již posledních pár dní v nadšení, kde se měla účastnit nejen jedno vlčí společenství, ale dokonce už tři, což dalo dohromady opravdu obrovský počet vlků, který snad ani nešel spočítat - avšak už jen tato zpráva ji byla schopna naprosto rozradostnit. Vždyť kolik nových tváří tak mohla potkat - jistě mnoho! Už ani pořádně nepamatovala, kdy tolik vlků pohromadě její očka viděla - snad naposledy to bylo, kdy ještě žila u své rodné smečky, kde takovýmto velkolepým událostem se dávalo hodně prostoru - to ták dávno ale bolo! To eště mamička žila!
Kráčejíc po rozlehlé pláni švihala nadšeně svým huňatým ocáskem, vystrojena jednou jedinou květinou na hlavě za ouškem, která v začátku plesu svítila růžovou barvou jen opravdu mírně - její kouzlo ještě teprve jen započalo. To však nebylo vše - dále měla do srsti zapleteno mnoho téže žlutě svítících heřmánků, které tak měly prezentovat Nihilskou smečku, která byla jejím domovem, čímž chtěla i velmi jasně naznačit, že byla za ni vskutku hrdá. A zde mohla její cesta začít.

Vskutku, v Saše pocit úzkosti a strachu narůstal čím dál rychleji, jak by vůbec ona samotná si přála – po většinu času nikdy netušila, jak se v podobných situacích mohla chovat, a rozhodně nebyla takovým bláznem, co by se dokázal postavit před něco, co bylo pro ni neznámé, a neměla absolutní tušení, co by ji to mohlo udělat – však takové chuděrky by byla jistě velká škoda, ještě měla celý život před sebou! Přec jen, žádná příšera ji nemohla ukončit její mlaďoučký život! Proto po nějaké té chvíli, kdy se jen kolem sebe rozhlížela a panikařila, jí napadl zcela jasný plán – menší výhodou pro ni teď bylo, že se nacházela v lese, a vzhledem k jejímu malému tělíčku nebylo ani tolik problémem se někam ukrýt a vyčkat, až obluda sama zmizí do jiných končin.
Schoulena za jedním z větších stromů, se stále velmi strachovala o svůj nebohý živůtek, neodvážila se však ani nijak promluvit či udělat nějaký zbytečný pohyb, snad jako kdyby náhle její tělo nebylo schopno ji poslouchat – a ona tak zůstala paralyzována, doufajíc v to, že nejde o konec jedné veseloučké duše, která si přála jen vidět u každého vlka šťastný úsměv na tváři. Nic víc.
Čím blíže se však neznámé zvíře k ní dostávalo, tím více se však v hlavičce maličké tvořily nejrůznější otázky, které jí akorát tak ještě více zmátly. Bol tohle snad nějaký vlk? Tuláčisko treba? Pach tomu velice odpovídal, stále však si nebyla jista tím, či je její domněnka správná, proto opravdu, ale opravdu velice pomalu se otočila tak, aby si jí ten cizák nevšiml – ale vskutku, nešlo o žádnou obludu, nýbrž o nějakého vlka, který jen měl kožich tmavý jako noc – tedy kromě jeho ofiny, která zářila stejně jako měsíc na obloze. A že by snád i nějaké hvězdičky mal??
Za normálních okolností by jistě zrzečka na toho neznámého naběhla a začala mu dělat jistě velmi příjemnou společnost, v tu ji však napadlo, či by ho snad také omylem nevykala, jako on ji? Věděla tedy, že na oči se mu ukázat nemohla, jak by ale tedy na sebe mohla upozornit? Ah áno! Kvetinky! Ještě že tu svoji tak skvělou magii měla! Proto tedy pomaličku se dotkla packou země, díky čemuž se náhle vytvořil zcela jasný zjev v podobě květiny, která právě v této noci zářila co nejjasněji jen dokázala. Tak schválne!

Ihned, co její nemotornost přinesla akorát tak strach a obavy z toho, s kým měla vlastně tu čest, se bez jakéhokoliv delšího rozmýšlení od vlka odtáhla, aby mohla tomu neznámému pohlédnout do tváře… zřejmě však její úděs byl zcela zbytečný, neboť i vlk na sobě dosti znát své vystrašení, což se dalo poznat z jeho úskoku. To vlčku dosti zmátlo – co to kurnik bolo?! Chvíli jen tak seděla na jednom místě, neschopna jakéhokoliv pohybu, snad jako kdyby v hloubi své duše se snažila přemítat tu jednu scénu donekonečna, aby vůbec pochopila, co se tu vlastně událo – nebyla by to však Sasha, kdyby se opět vrátila ze své vlastní říše zpátky do přítomnosti, jen aby mohla opět začít ve svých monolozích.
,,Hej žiješ? Promiň mi to, som taká nešikovná dneska, až je to hrozné!“ stěžujíc si na sebe samotnou se nakonec zvedla ze svého místa a oklepala se, příjemný tón v hlase ji však ani teď nechyběl. Však, přece se ani na něj nemohla zlobit – vždyť to ona byla tou, která jako první na toho chudáčka narazila! Doufala jen, že nešlo o nějakého silného introverta, který si na nové věci zvykal velmi dlouhou dobu, neboť i tací se zde jistě našli. Si ale takto akorát všecky od sebe odženeš pryč.
,,Tož tam tak nepostávaj, ja nekoušem, fakt!“ se smíchem v hlase k vlkovi opět promluvila, snažíc se alespoň trochu uvolněnou atmosféru mezi nimi máchla svým huňatým ocáskem a pěkně si vyčkala, než si to mladý rozmyslí. Doufala ale jen to, že ho skutečně nevylekala natolik, aby vlček opravdu se nebál za ní opět zpět přijít.