Príspevky užívateľa

Slůvka, která Sasha vypustila z tlamy díky tomu pocitu nenávisti, který až přílišně dlouho držela v sobě, si uvědomila již ale pozdě, proto svá zubiska schovala a se zahanbením odvrátila pohled jinam, tak, aby se nemusela dívat společníkovi do tváře. Měla za to, že tímto musela dosti klesnout u něj, že tímto chováním mohla vzbuzovat například pocit strachu, či zmatení, tohle totiž nebyla reakce hodna člena Nihilu. Avšak, ona sama vůbec netušila, co dělat měla, a nechtěla si připustit tu skutečnost, že by Gennedy zemřel… jen tak. Bez nějakého důvodu. Jen pro pouhou zábavu. Jenže ona neznala Indola tak dobře, jak si myslela. Netušila ale vůbec, že chování Indola byla pouhá přetvářka, že vnitřek jeho duše byl krutý… že byl přesně tím typem vlka, které Sasha nejvíce nenáviděla.
Jakmile se jí podíval vlk do očí, mlčela. Dlouho. Tentokrát si opravdu nebyla jistá tím, jestli by ji dokázal pomoci s nalezením toho, kdo tento hřích spáchal. Jejím přáním bylo znát tvář toho vraha, jenže nechtěla prolít jeho krev. I když si to rozhodně zasloužil. ,,Ako? Ako ho chceš najít? “ šeptla s jasnou nejistotou, vždyť probůh, ani netušila, jak vypadá ten zbabělec! A tolik vlků se mohlo na první dobrou tvářit, jako zlatíčko oplývající nevinností, a ve finále to mohl udělat kdokoliv. Neměla žádný důkaz, žádné vodítko, kterým by její cíl byl snadněji k naleznutí. Nic takového jednoduše neexistovalo.

Ve znaku spokojenosti si vykračovala dále, sic bylo pro ni dosti zvláštním, že již neputovala po území Nihillské monarchie se společníkem po boku, avšak musela uznat, že někdy nemusela být samota zrovna špatnou věcí – někdy existovaly chvíle, kdy každý vlk potřeboval být sám, kdy si jednoduše i lépe mohl promyslet své myšlenky, které ho tížily. Spíše dávalo přednost společnosti a ostatní věci přehlížela, brala to totiž jako něco podstatného ve svém životě, avšak až snad slepě následovala další vlky okolo ní. Mohla být jedině ráda, že poznala právě Gennedyho, toho vlka s duší nevinnou, díky které na to doplatil.
Najednou ale za sebou zaslechla jakýsi hlas, patřící neznámému vlkovi, jenž si to mířil k ní s oslovením jména další členky, Méirí. Znala ji, sic ne úplně nejlépe, jenže takto to platilo u každého druhého vlka patřící do této smečky, zrovna ale u této vlčice si všímala hned několik podobných, ne-li identických věcí, které seděli s ní – například taková velmi podobná, do hnědé barvy zabarvená srst, velmi malá výška, dokonce i jejich povahy se dali srovnat. Někdy dokonce přemýšlela nad tím, jestli nepochází ze stejných končin, jenže to vypadalo, že pravdou to nebylo, proto i ještě více podivuhodným se to zdálo býti. Sasha si ale nijak nestěžovala, byla za ni i upřímně ráda, mohla totiž sdílet stejnou radost ze života s někým dalším, což jí na pocitu štěstí rozhodně přidávalo.
Sledujíc siluetu vlka, zůstala jen tak stát na místě, netušila moc, co si o tomhle všem měla myslet. Jedinec se dokonce dal do litujících myšlenek, čehož si šlo všimnout především ve chvíli, kdy se jí začala omlouvat. Boha ale prečo? Ještě stále tohle všechno nedokázala pochopit, proto jen raději sledovala v naprosté tichosti a čekala na chvíli, než se vlk stihne ukázat.
Ze stínu se nakonec vynořil vlk celý do sněhově bílé barvy zbarvený – kdyby byla ještě ho stihla potkat trochu dříve, snad ani by si nedokázala všimnout v dálce, že se tam vůbec nějaký vlk nachází. Jediná část, která byla jasně žlutá jako nynější sluneční světlo, byly jeho záda, navíc měl dokonce i pár dosti viditelných jizev – že by tuláčisko snád? ,,Hej, to si jsme až také podobné?“ neodpustila si menšího úšklebku, když však viděla, jak dosti zaražený tou skutečností, že ona ani náhodou nebyla Méirí nebyla, jen ho nechala, ať se z toho vzpamatuje. ,,Jinak, Sasha som. Nebo možno taky Ne-Méirí.“ představila se již v krátkosti, mávajíc ocáskem na stranu a následovným uškrnutím. Možná jí ani nevadilo, že společnost zde nějaká byla, jelikož jako vždy, dávala jí přednost před vším ostatním. Bylo to špatně? Těžko říci.

Její tělíčko se neustále celou dobu chvělo a byť její mysl si velmi přála, aby tohle všechno přestalo, nešlo jí to vůbec, snad jako kdyby nemohla učinit ani jediný pohyb. Bylo toho na ní opravdu moc, netušíc, co by vlastně mohla právě v této chvíli udělat ještě několikrát zakňučela, potřebovala nějaký první krok, kterým by šla dále po své cestě trnité, tak jako růže samotné.
Jenže v tom najednou její myšlenky směřovaly úplně jiným směrem jako předtím, neboť až právě teď ucítila pach jiného vlka téže přítomného v těchto místech. Sasha netušila, jestli jedinec přišel k pramenům až právě ve chvíli, kdy ona jen ležela ztuhnutá na místě, nebo jestli jen její rozrušenost přesáhla určitých mezí, proto ani nedokázala vnímat vše okolo sebe, a vlk zde pobýval již nějakou dobu. Tak či onak, chtěla zjistit, co právě zde pohledává, a to i přes skutečnost, že jí to mohlo být úplně jedno, proto pomalu se zvedla z kamenité země, sic jí to nešlo rozhodně nejlépe, ještě stále byla v šoku. Nakonec se jí podařilo pohnout tlapkami, proto se i otočila za sebe a ohlédla se kolem sebe, snažíc se zjistit přesnou polohu vlka. Všimla si, že opodál se nacházela jakási vlčice zvláštní barvy, sedíc na jednom místě se ani jednou nepohnula. Vůbec. Je jej něco? Byla z toho dosti zmatená, něco jí však říkalo, že by se jí měla minimálně optat, aby si nemusela dělat zbytečné starosti. Joj, však ale je to něco také normálne? Upřímně, sama ani netušila správnou odpověď a to i přesto, že ona samotná se před nějakou chvílí podobně chovala, jen s tím rozdílem, že se její tělíčko hýbalo, jenže ona takto na první pohled působila, že snad ani nedýchala. A to ani netušila, že tato vlčice neviděla krásu tohoto světa.
,,Hej pani, ste v pořádku?“ upozornila na sebe již z dálky, šla ale pomalým krokem, nevěděla, co si o jejím chování měla myslet. I přesto, že ji vůbec neznala, ji ale něco říkalo, že i ona je zde z nějakého důvodu – nebylo prozatím podstatným z jakého, něco ale bylo špatně. Snad ale ne tolik špatně.

V naprosté tichosti poslouchala ta slova, která měla popisovat to, jaký ve skutečnosti Gennedy byl, skutečností však bylo, že je nemohla jen tak ignorovat. Jeho slova jí… dojala. Sic to mohl znít divně, tohle bylo něco, co si opravdu přála vědět, navíc ještě ke všemu od vlka, který musel pobývat v Nihilské smečce už hodně dlouho, proto ho mohl znát mnohem déle, než-li ona. Byla si i jistá tím, že srdce mrtvého bylo naplněno láskou a ochotou k druhým, bohužel sobeckost jednoho vlka, který byl naplněn hroznou prázdnotou, ho zabila, a probodla jeho tělo. Tento svet bol pro něj až moc krutý. Na její uplakané tváři se najednou objevil úsměv, sic byl nepatarný, opravdu se tam nacházel. Viděla jeho obraz přímo před sebou, snad jako kdyby tam opravdu stál v té tmavé noci, a měl na tváři milý úsměv. Možná šlo jen o vyobrazení její opravdu bujné fantazie, možná se jen zbláznila. Ale i tak byla Gennedymu vděčná.
Ticho přešilo vytí, patřící společníkovi sedícím hned vedle ní, proto mu věnovala jediný a plný žalu, chvíli trvající pohled a i ona se k němu přidala. Měla pocit, že tohle bylo něco, jako poděkování pro něj. Za to, že jí přivedl do Nihilu. Za to, že jí vždy vykouzlil úsměv na tváři. Za to, že tu byl pro ní.
Sbohom, Gennedy.

Poslední pár chvil se toho stalo opravdu nemálo, avšak ztráta přítele byla ale rozhodně tou nejhorší věcí, která ji prozatím potkala. Ale kupodivu, nebyla v tak zase příšerné náladě, jak se mohlo na první pohled zdát, například jako předtím. Ano, smutek malý ještě pociťovala z toho, že nebyl už Gennedy po jejím boku, a nemohla mu říci spousty jiných věcí, které měla na srdci, nechtěla se ale trápit. Genn by si to nepral, určite. Místo toho právě naopak, chtěla být opět tou veselou vlčicí, jakou bývala při jejím příchodu sem do smečky.
Tentokrát se zase vydala trochu dále po území Nihilu, musela přec jen znát svůj domov co nejlépe, a od doby, co se ude objevila, toho moc neprozkoumala. Ach, že sa nestydíš, holčina jedna! Upřímně, byla velmi vděčna za to, že konečně se všude oteplilo, s následujícím ročním obdobím, kterým jaro bylo, konečně mohla naplno využít svojí magie a tím tak rozzářit celé území i v té největší tmě, což byla myšlenka opravdu pro ni skvělá.

Věnovala mu krátký, bezvýznamný pohled ve chvíli, kdy doplnil to slůvko o další, které ještě neznala a ani nemohla vůbec znát, neboť je ještě předtím nikdy neslyšela, a to dokonce ani od něj, nakonec ale opět svoji smutnou tvářičku sklopila k zemi. Dále ale nijak nemluvila, neměla v plánu rušit to ticho, doplněné o jemné šumění větru okolo nich, a to ani nějakým tichým kňučením. Jak zvláštní to vskutku bylo od jedince, který za normálních okolností věčně rozdával veškerou svoji radost, že? Jenže ten pocit v ní chyběl, a dělal z ní naprosto obyčejného vlka, který jen smutnil nad ztrátou někoho blízkého. Jak smutné.
,,Jo, to boli.“ šeptla k jeho slovům se smutným tónem v hlase, alespoň ona to tak cítila, že si společně za tu celou dobu, co ho potkala, velice rozuměli a vždy si měli co říct. Jako kdyby nikdo nelitovala toho, že ho potkala. Jako kdyby v ní byl příjemný pocit, který by jí jasně říkal, že jí na něm záleželo. Nenazvala by ho ale láskou. Ano, měla ho velmi ráda ve svém životě, ale aby ho milovala? A vůbec – věděla, co to láska je?
Jakmile se vlk zmínil o vrahovi, se smutkem se začal najednou mísit i hněv, nechtěla myslet zrovna na toho, kdo zapříčinil tuhle ztrátu na životě. Jenže na to myslela, což jí velice hněvalo. ,,Ten bastard hnusný!“ nevydržela to a vycenila zoubky, přičemž mírně se jí naježila srst na zádech. Nerozuměla tomu, proč měl někdo potřebu někomu jen tak brát život, byl to opravdu hrozný hřích, který byl neodpustitelný. I když rozhodně nebylo dobré na tím takto přemýšlet, a už vůbec ne o to mluvit nahlas s členem Nihilu, nechtěla to držet v sobě.

Z jejích myšlenek jí však na chvíli vyrušil jakýsi pozdrav, patřící jisté společnosti, kterou musel býti někdo ze smečky Nihilské. A bylo to tak – zrzečka se ohlédla za sebe se značným překvapením a slzičkami v tváři, v tom měsíční světle viděla obličej patřící Sorénovi, co se tak doslechla, tak se jednalo o knížete, Sasha se však stále nestihla seznámit s osloveními, kterýma musela promlouvat ke každému, koho jen potkala, proto i v tomto případě ji nezbývalo nic jiného, než oslovit ho jako pane. Tuze ji překvapilo, ba i dokonce vyděsilo, když se jí zničehonic naskytl pohled na jeho tlapky, které byly celé posety kamenem, snad jako kdyby se celý pomalu, avšak velmi jistě proměňoval v sochu, plné bolesti a žalu.
,,Dobrý.” pozdravila nazpět, popotahujíc z čumáčku si poté ještě protřela svá jasně modrá očka tak, aby nemusela svoji uplakanou tvář ukazovat, nakonec se ale podívala opět do země. Chvílemi se z ní dostávalo pouhého fňuknutí, celou tu dobu ale neprohodila byť jediné slovo, neměla co mu říct, jelikož bylo snad více než jasné, z jakého důvodu se jí takové nálady až velmi smutné dostalo. Chyběl jí, a to velmi, uvědomovala si ale, že ho již nemohla přivést, zpět, že mu nemohla již více darovat jeden z jejích vřelých úsměvů, který jasně dokazoval, jak jí na něm moc záleželo.
,,Byl to dobrý vlk, všakže?” zeptala se ho, věnujíc mu jeden ze svých smutných pohledů. Přála si vědět, jak ho brali ostatní vlci, jestli opravdu měl tak dobré srdce, jak si myslela – ale jasné že hej! O tomhle snad ani nešlo nijak pochybovat, vždy se choval mile ke všem členům Nihilu, i tak chtěla znát, jaký vztah k němu měl.

Vskutku, ani právě Nudita nebyla tou jedinou, co přišla o nějakého vlka, co byl jejímu srdci naprosto blízký natolik, že ztráta jeho byla jen jako ta nejhorší noční můra, kterou si mohla představit jen velmi těžko. Právě zde, u pramenů, pomalinku krůčkem kráčela i Sasha, která bohužel měla tu možnost v této době spatřit smrt právě Gennedyho, prvního její kamaráda, který také byl součástí Nihilu. Pro maličkou to byla velká bodná rána do srdce, ještě předtím nebyla svědkem toho, že by viděla nějakého vlka, ze kterého by vyprchávala duše pryč, tohle bylo pro něco nového, a rozhodně se jí to vůbec nelíbilo. Bylo to snad jako kdyby viděla tu nejkrásnější květinku pod sluncem, jenže pak jí našel někdo, jehož srdce bylo polapeno prázdnotou a bez nejmenších výčitek by tu rostlinku rozdupal. Jenže tohle bylo mnohem horší.
Jakmile se dostala až k okraji, sedla si před vodu, kde místy vycházela i jakási pára, a jen se zachmuřeným pohledem přemýšlela, co měla v této chvíli dělat. Ať již chtěla, či nikoliv, smutek z odchodu Gennedyho stále nechtěl odejít pryč, stále na něj musela s litováním myslet. Opravdu si nic tak ohavného nezasloužil, nemyslila si, že by někdy provedl hřích tak špatný, že by musel odejít z tohoto světa za každou cenu. To byla myšlenka naprosto absurdní – vždyť, tak celou dobu byl tu pro ni, a když se znali chvilinku malou, po celou dobu k ní byl velmi milý a laskavý. Doufala jen, že tento osud nepotká například… treba Indolka!
Nakonec to zrzečka nevydržela, dostalo se z ní tedy tichého pláče, který ale i tak mohl zaslechnout každý příchozí vlk, kdo by se dostal k její blízkosti. Přišlo ji, že toho na ni bylo nějak moc – tak opravdu si pro jednou přála se zachumlat někomu do srsti a konečně se vybrečet, jenže mohla vůbec? Nejspíše to ani přicházelo v úvahu, což ji o to více zamrzelo, nic s tím dále ale dělat nemohla. Lehla si na kamenitou zemi a tlapkami si přikrývajíc hlavu tak, aby na ni nebylo vidět, se její tělíčko začalo třást, sama ani nedokázala říci, z čeho přesně. Jen si přála, aby alespoň na chviličku malou opět bylo tak krásné jako předtím, když ještě Gennedy byl stále naživu.

Prvotně jen vlčici přikývla krátce hlavou, nakonec se ale rozhlédla okolo sebe a tlapku nechala po celou tu dobu zvednutou, chtěla jí přiblížit, co o tomto zvláštním místě věděla. Neměla však v plánu jí zde nějak dlouze básnit, sama Norest neznala ještě natolik, aby mohla Jupiter odpovědět na všelijaké otázky, či ji na vše přikyvovat či vrtět hlavičkou. Bylo to vůbec možné, projít naprosto celou touto krajinou? Ani ona samotná netušila, kde se například hranice oddělovala právě Norest s tím okolním světem. Možná to šlo nějak zjistit, to by se však musela však dlouhou dobu cestovat pryč samotná, aby odpověď na tuto otázku věděla. ,,Ále nie jen toto miesto, Norest je veeelmi obrovský, že až ani si to představit nedokážeš!” řekla se snad až přehnanou radostí, však ale ráda vyprávěla ostatním o všem možném, co jí zrovinka napadlo. Nakonec se ale otočila zpět k vlčici, stále usmívajíc se na ní se jí snažila dodat dobrou náladu, tak, aby nemusela být nejistá z její přítomnosti.
Poslouchala její slůvka nadále, když však něco se mírně zvrtlo, neboť Jupi si zavzpomínala na nejspíše zrovna ne moc příjemnou minulost. Na chvíli malou pocítila Sasha ve svém vnitru upřímnou lítost, si vůbec netušila, co se jí přihodilo, rozhodně to podle gesta a stylu mluvy nebylo nic, na co by ráda myslela. Přiblížila se k ní, tak, aby se jí tlapkou mohla pozvednout hlavu, nechtěla, aby se společnice cítila nějak sklesle – ne, musí ji ukázat, že Nihil je skvělé místo pro nový začátek! ,,Ach Jupi, chudinka si musela být. Ale neboj, Machiavelli, to je naš panovník, tebe rád určitě přijme k nám. Ano, Nihil je velmi milá smečka, sama ti to ráda ukážem!” řekla s jistou naději v hlase, aby jí ukázala, že život se netočil jen okolo toho špatného. Práve naopak!

Její slůvka zrzavou kuličku opravdu velmi potěšila, sic ji trošku překvapilo, že neměla nikdy tu možnost získat nějakou přezdívku, kterou by si zkrátila své jméno, nevadilo jí to – alespoň mohla být tou první, co jí nějakou udělí! To byla pro ni velká pocta, Jupi se zdála jako vlčice s opravdu laskavým srdcem, i když někdy působila více stydně.
,,Noo, taky som tu chvilu, ále prý se to celé území jmenuje Norest!” rozmáchla tlapku do vzduchu, ukazujíc na celé rozlehlé pláně, jistě ale krajina byla rozlehlejší, že ani ona samotná si to nedokázala představit. Zjistí to snad někdy? ,,A taky som sa přidala před nějakou dobu do Nihilské smečky, ktorá je kousek odtud. A všichni tam sú velmi milí a hodní na sebe, to bys kúkala!” zmínila se nakonec o o její nové domovině, o které se ani vůbec nebála mluvit, ba naopak. Co kdyby se snad i Jupiter do této smečky přidala? To byla představa opravdu krásná, že až Saša samotná doufala v to, že se stane skutečností, rozhodnutí ale bylo jen a pouze na vlčici před ní.

Vždy, když zrzečka pociťovala uvnitř své duše smutek či žal a došlo na její magii, zář těchto květin se vždy zabarvovala do barev jasně modrých, takových, že i v okolních vlcích vyvolávala špatné pocity, že něco zlého se stalo, něco, co navrátit se nedalo do původního stavu. Ani teď to nebylo žádnou výjimkou.
Byl večer, i obloha začala být postupně čím dál více tmavá, a právě z toho důvodu květina, před kterou Sasha seděla, začala mít své modré záření mnohem silnější, než-li ve dne. Třásla se, ne však protože by jí nějaká velká zima byla, její huňatý kožíšek jí v tomto dosti pomáhal, cítila se ale strašně, bezmocně. Kdysi se jí sice něco také podobného stalo, že jí odešla rodina přímo před očima, nezemřela však, alespoň ona si tím byla doposud jistá. Jenže tady viděla jen smrt. Už nebyla žádná možnost potkat ho znova, už nikdy s ním nemohla trávit společný čas a radovat se z života. Ale vůbec… Jak se můžeme radovat z života, když nás čeká naprosto stejný osud! Co jí ale mrzelo nejvíce, byl fakt, že nikdy nestihla mu říci, jak jí na něj záleží. Možná se znali pouze jen chvíli malou, i tak měla pocit, že zrovna on si zasloužil místo v jejím srdéčku.
,,Prečo on?!” dostalo se z ní naštvaného štěknutí, nakonec to ale nevydržela, a již ji po tvářičkách stékaly slzy, ano, opravdu zrovna tato vlčka se dala do pláče. Gennedy, prečo ty si ma opustil!

Jaro, to bylo vždy to roční období, které měla právě tato zrzavá vlčka ze všeho nejraději, vždy se totiž těšila na to, až bude moci svoji magii využít co nejvíce proto, aby mohla svými kytičkami rozradostnit každého, koho jen na své cestě potká. Avšak, vypadalo to, že letošní jaro se pro tuto duši bude nést pouze a jen ve znaku smutku ze ztráty svého blízkého. Ano, sic Gennedy nebyl vlkem, kterého by Sasha znala nějakou přílišně dlouhou dobu, i tak ale měla pocit, že jí na něj záleželo a brala ho jako svého kamaráda, se kterým již měla možnost si prožít velmi pěkné momenty, na které jen velmi těžko zapomínala. A když už byla opravdu šťastná a vůbec nic jí nechybělo, stačila pouze chvíle a život jí jen ukázal, jaký ve skutečnosti je. Ani v té nejhorší noční můře se nedokázala představit tu truchlivou skutečnost, že by mohla vidět smrt, jenže se tak stalo.
Pokračovala dále po loukách pro ni až nezvykle pomalým krokem, zároveň v její tváři byl značně vidět zdrcený pohled upřený do země, který jasně naznačoval, že si nepřála jakoukoliv společnost, což se zdálo být ironickým vzhledem k tomu, že ona byla prvním, kdo ji vyhledával. I tak si ale všimla toho, že zde nebyla sama – přímo rovnou k ní si to kráčel vlk již pro ni známý, vyznamenám především svým na první pohled zajímavým vzhledem. Zastavila se na místě, chvíli jen si ho prohlížela s jasným nezaujetím, sic to nemyslela nijak velmi zle, neměla jen náladu se tu vybavovat.
,,H-Huomenta.” vyřkla jako první, v té chvíli si neuvědomujíc, jaký význam vůbec nosí. Pamatovala si ho však velmi dobře, již jen svojí zvláštností nebylo těžké na něj zapomenout. Víc slov ale ze sebe nevydala, neměla co mu říci, proto jen spíše vyčkávala na chvíli, kdy vlček promluví.

Nad argumentem šedé vlčky se pořádně zamyslela, bylo vskutku pravdou, že existovalo i mnohem více vlků, co měli jak svá křidélka na zádech, tak k tomu i jinou, naprosto rozdílnou magii, která ani s křidélky či letem neměla nic společného. Tak co v tom případě byla zač? Nedalo se nijak popřít, že ani obyčejnou věcí se to nazvat nedalo, již jen z důvodu že spousty vlků o tuto zvláštnost bylo připraveno, a neměli tak možnost vzlétnout k obloze a užívat si toho příjemného pocitu svobody. A bohužel, i Sasha touto schopností neoplývala. Aký svet je nefér!
,,Hmmm, tak to uprimne taky netuším, možno nemusí být.” řekla jen k jejim slovům zamyšleně, netrvalo však přílišnou dobu a její náladu byla zase omnoho veselejší, nač se zabývat tak složitými otázkami, když k ničemu stejně nevedly! Nejdůležitějším bylo, že je prostě někteří vlci měli a někteří ne, tak tak.
Bohužel, i tento den se chýlil ke konci, bylo opravdu záhadným, že ten čas utíkal tak velmi rychle, proto jen pohlédla na Dionku, v jejím hlase bylo slyšet i menší zklamání, že takovou příjemnou vlčku již musela opustit – co by za to dala, kdyby jí ještě alespoň chvíli rozveselovala! ,,Ah, už půjdem domů Dionka, je pozdě. Ták zatím ahoj a snád se někdy zas potkáme!” rozloučila se tedy a nakonec s opět veselou náladou si to odkráčela pěkně pryč po bílém sněhu.

Vypadalo to, že Sashiny domněnky byli opravdu správné na první dobrou, již jen díky slovům, které vyklouzly z Dioniny tlamičky na povrch. Byla to vskutku škoda, že ani ona neměla ten stejný dar, na stranu druhou, velmi ji zaujalo, že šedá vlčka neměla jen jednu magii, ale dokonce dvě, o čemž zrzečka nikdy předtím neslyšela, proto jen vyvalila svá jasně modrá očka a překvapivě zamrkala. ,,Páni, dve magie? O tom som nikdy neslyšela.” řekla, aby dala ještě více najevo, že se jí to velmi líbilo – ukázalo se zde, že nezáleží na tom, jakou magii kdo má, každá může být něčím zajímavá, a rozhodně nemuselo jít jen o květinky, jako v případě Sashy. Zavrtěla nadšeně ocáskem, měla z toho všeho velmi dobrou náladu, kterou šlo jen velmi těžce zlomit, to by se musel vlk opravdu nadřít, aby ji dostal do nepříjemné situace.

Rozhodně nechtěla zpochybňovat onen fakt, že jí vlci ze spolku mohli také přijat mezi své, přec jen, pokud i oni ovládali magii spojenou s rostlinami nebo s ní měli něco společné, tak jak ona samotná, měla však také všemožné otázky, které se jí v hlavince zjevovaly a ptaly se na vše možné. Dlouhou dobu jí tam však nezůstaly, proto jen jednoduše zavrtěla hlavou a poohlédla se opět na Dionku, musela jen doufat, že ty vlky najde a pomalinku se jich začne na ten spolek ptát, třeba by jí opravdu přijmout mohli, za což by celým svým srdíčkem jim vděčná byla, navíc i oné a skvělé informace mohla najít, co se léčitelství týče, což bylo vždy velmi užitečné.
,,Noo, máš mágiu kvetinek?” poptala se jí zezačátku, nebyla si jista tím, jestli i ona neměla ten samý dar, jako ti vlci, že téže mohla nechat vyrůst jakékoliv květiny, ba i dokonce kaktusy, které tak ráda měla. Najednou si ale uvědomila, že ona měla úplně jiný dar v podobě malých křidélek na zadku, proto se podrbala za ouškem a snažila se vymyslet, jestli by třeba nešlo pravdu nějak zařídit, že by i Dionka mohla mezi tyto vlky, něco se vymyslet určitě mohlo. ,,Ále třeba něco spoločně vymyslíme!” nakonec řekla s nadějí v hlase, sic neměla ještě dost jasný plán, chtěla této vlčce splnit její přání a vzít ji sebou, aby konečně její smutek v duši poklesl natolik, aby jen byla tou nejšťastnější vlčicí, co kdy existovala. I když, na Sashu by asi neměla.