Príspevky užívateľa

Sasha si to kráčela samozřejmě po boku hnědého vlka Gennedyho přímo až k dalšímu pro ni neznámému místu, věděla však, jaký byl jen důvod, proč se nacházela právě zde. I ona téže zaslechla o té slavnosti, kdy se měli dva vlci patřící do Nihilu spojit svá srdce, což ji rozhodně šťastný úsměv na tváři dělalo, bylo vždy krásné vidět, jak ostatní vlci láskou oplývali a byli tu jeden pro druhého. Sic ve skutečnosti ji ani jeden z vlků nepozval, proto nebýt toho jediného vlka, neměla by tu ani co dělat, ale již jen z důvodu, že Gennedy ji jako svůj doprovod pozval, nebylo tudíž překvapením že to bez jakéhokoliv zaváhání přijala, bylo by přeci neslušné to odmítnout, že?
Samozřejmě, musela se nějak ale vystrojit, nebyla to totiž věc, která by se jí stávala častokrát, brala to tedy jako jakousi nutnost. Naštěstí, se svým oblečkem neměla žádné velké problémy, stačila jí pouze její magie a kreativita, kterou rozhodně nepostrádala. Nakonec tedy na svých tlapkách a ostatně i tam, kde to jen šlo a vypadalo to esteticky dobře, se nacházely především jasné bílé sněženky, které i o malý, byť neobyčejný detail byli doplněny – svítily žlutým světlem díky její radosti, kterou pociťovala a s přicházejícím západem byla jejich záře mnohem silnější, než-li ve dne. Dokonce u jednoho ouška měla jednu velmi pěknou růži, která stejnou barvou začala pomalu ale jistě zářit. Ona sama měla ze svého outfitu velmi dobrý pocit, chtěla alespoň nějak dát najevo, že i ona měla snahu se nějak poupravit a ukázat, že byla vděčná, že tu vůbec mohla býti, proto i doufala, že to nijak nepřepískla, to opravdu nechtěla.
Když měla možnost téže do svatyně vstoupit, první, čeho se jí na tvářičce dostalo, byl nadšený výraz, jak si tak vše, co se okolo ní nacházelo, prohlížela. Opravdu kouzelně to zde vypadalo, že snad na chvíli malou se to všechno zdálo jako ten nejsladší sen, který se jen může zdát jakémukoliv vlkovi, který o pravé lásce touží. Mohla mít snad i ona to stejné štěstí a najít vlka takového, který by byl po jejím boku již na zbytek života, stejně jako to v pohádkách bývalo? Těžko říci, Sasha ale nebyla ale typ vlka, co by se velmi hluboce utápěl v myšlenkách o budoucnosti daleké, spíše si všímala přítomnosti a užívala si svůj život, jak jen to šlo. Nakonec se ale vydala směrem k mladému vlkovi a sedla se přímo vedle něj tam nejblíže, kam jen mohli. Věnovala Gennymu kratší úsměv, rozhlížejíc se po celé svatyni přemýšlela nad tím, jak asi jen mohl ten vyvolený pár vypadat. Bylo to vskutku ironické, když neměla ještě ani možnost potkat jak budoucího ženicha a tak i nevěstu a byla právě součástí jejich další etapy jejich životů.
,,Krásné to tu je.” pronesla tichým hláskem do ticha, za normálních okolností by se klidně i více rozmluvila, jenže vypadalo to, že o to ani Gennedy tolik nestál, proto jen bouchala jemně ocáskem do země a nadále mlčela, čekala tedy nadále na to, než přijde více neznámých tváří na slavnost.

Zrzečka nikdy o ničem, jako květinový spolek v životě neslyšela, o to více jí ale ale zaujalo – možná skutečně existovalo nějaké společenství, kde by se shromažďovali další vlci byť s ne úplně naprosto identickou magií, i tak ale mohla být podobná tím, že také dokázali vytvářet nějaké rostliny, ať již byli jakékoliv. Opravdu měla pocit, že i ona by si takové místečko v nějakém spolku zasloužila, pak by s ohromnou radostí všem mohla o všem vyprávět a naopak, mohla získat informace pro ni užitečné, které jen tak nikdo za normálních okolností nezjistí. Ten nápad se jí opravdu zalíbil, proto s nadšením zavrtěla ocáskem, možná opravdu mohla mít štěstí, že by tyto vlky mohla potkat.
Zpozorněla ve chvíli, kdy se Dionka zmínila o tom, že by si pozor dobrý na ně dávat měla, že to nebylo nic, o čem by mluvili nějak otevřeně. ,,Mmm dobré, možno zkusím je najít a poznat, třeba mňa i tam vezmou!” kývla hlavinkou a začala napodobovat šedou vlčku, proto se přikrčila a rozhlížejíc se všude možně po říčce předstírala, jako kdyby měla zdání o tom, že je někdo pozoruje, proto i tvářičku měla plné podezřívavosti. To ji však na dobu dlouhou nevydržela, nakonec se hlasitě zasmála a opět na společnici pohlédla šťastně, ta tajná mise se jí opravdu velmi zamlouvala.

,,Nie nie, bohužial.” řekla se značným smutkem v hlase, bylo ji jasné, že do těch malých nor neměla šanci se dostat, a to i přes skutečnost, že byla už tak dosti malá, dokonce i o trošku menší, než-li byl její společník. A i kdyby by dosahovala té nejmenší velikosti, jaká mohla býti, stejně by byla malá pravděpodobnost, že by ty hlodavce chytla, proto uznala, že hloupý nápad to byl. Aká škoda! Nakonec ale tyto špatné výčitky nechala stranou, přeci jen, nebyl čas na to smutnit nad jedním nápadem, který nebyl nikterak nejlépe vymyšlený, proto jen mu darovala milý úsměv a chundelatý ocas jí mával ze strany na stranu.
Na tváři měla pobavený, ba i trochu lišácký výraz, když viděla, jak dostal odvetu, kterou si zasloužil nazpět. Byla vskutku hrdá na to, jak skvěle mu to nandala, proto i nedávala pozor na to, že vlk se již chystal udělat svůj zpětný manévr. A to mělo i svůj následek, proto pořádně se koukla na vlka až tehdy, když na sobě opět pocítila ten mrazivý sníh, kterým byla obsypána až moc, že jí byla vidět skoro jen hlavička. ,,Hej!” s překvapením na tvářičce se zvedla ze země a začala se oklepávat natolik, že sníh lítal všude, mladého vlka však nezasáhl, neboť začal poskakovat tak, aby se jí nestala ta stejná věc.
Když se zbavila té hromady sněhu, ve které byla obklopena, a i tak měla na sobě menší poprašek sněhu, pohlédla na vlka s přílišným zamračením, nechtěla to nechat jen tak, to nemohla dopustit! Proto se i snažila najít nějaký nápad, kterým by vlka ohromila natolik, že až by si sedl na zadek. Nebo snád i lehl? Napadlo něco tak skvělého, snad až geniálního, že i koutky tlamičky se jí pozvedly do nemalého úsměvu. Normální chůzí obešla světle hnědoučkého vlka, že až pro ni to bylo nezvyklé, po většiny času totiž buď klusala, a nebo rovnou i poskakovala, čímž ukazovala svojí pozitivně naladěnou energii ostatním vlkům okolo ní. Tváři se celkem i normálně, žádný úsměv či tak, spíše zamyšleně vypadala, Gennedyho stále však na něj zírala a očka z ní nespustila, doufala ale jen, že vlk nezačně ještě více jančit, než předtím. Když se nacházela až vzadu v jeskyni směrem k východu, a Gennedy právě naopak, začala před ním chodit tak, aby on mohl zase couvat zpět ke sněhu, a kdykoliv, kdy se vlček rozhodl jí uskočit na jinou stranu, poskočila před něj tak, aby zabránila skutečnosti, že by se mohl dostat tam, kam ona nechtěla, potřebovala, aby u sněhu postával. Neustále jí přitom pohrával v pohledu úšklebek, doplněn i o menší pobavené vycenění zoubků, tak trochu se i na něj lepila, byla připravená na vše, co se mohlo přihodit.

,,Ja som Sasha!” představila se s tónem v hlase vskutku milým a vypjatou hrudí, aby jen ukázala, kým je vlastně ve skutečnosti. Nebylo to ale však nějaké pohrdání či arogance, jen tímto chtěla ukázat, že i tak malé stvoření jako Sasha mohla míti velké srdce, to si ale Jupiter již mohla uvědomit podle toho, jak se zrzečka k ní chovala. Nevadilo jí, že to byl někdo cizí, právě naopak, mohl poznávat nové neznámé duše, které po Norestu bloudily, a třeba si i někoho blízkého najít. Když se vlčka dotkal jejího hnědého čumáčku, na tvářičce maličké se objevoval milý pohled, dokonce i zavrtěla ocáskem, čímž dala dosti najevo, že bude Jupiter vděčná za to, kdyby jí oslovovala její novou přezdívkou. Sasa… aké pekné! I tak se ale rozhodla, že hlavinkou pokývne, aby pak si vlčice nemyslela, že by Sashe její nová přezdívka vadila.
Popřemýšlela, měla za to, že za její dobrý skutek by si i její společnice zasloužila nějaké pojmenování, kterým by ji oslovovala. Jupiter… tak co třeba… ,,Jupi? Áno, Jupi!” zamumlala si nejdříve spíše pro sebe, pak ale její jméno opět zopakovala s jistým nadšením, přišlo jí to opravdu jako dobrý nápad, navíc i takové pěkňoučké to bylo, jistě i jí by se to mohlo líbit. A nebo ne? ,,Možem ti tak říkat, nie?” poptala se pro jistotu, netušila, jestli ani jí to nemohlo nějak vadit, proto jen si vyčkávala dále na odpověď.

Vypadalo to, že nejspíše otázka vlčku vskutku potěšila když jí uslyšela, což donutilo zrzečku přemýšlet nad tím, jestli opravdu se zde nenachází nějaký vlk s magií dosti podobnou, či nad úplně identickou – to by byla věc pro Sashu věc opravdu úžasná, chtěla se podělit o květiny i s někým, kdo v nich vynikal a věděl o nich spousta informací, třeba i něco nového by se mohla dozvědět, což vždy bylo dobré, co se týče jejich léčitelských dovedností. Proto jen dala najevo, že pozorně poslouchá tím, že se k ní nahnula a koukla na ni zvědavě, přičemž měla možnost zaslechnout úplně neznámá jména pro ni. Remeeza, Deelij, pak ňáká paní Sábka nebo co, Mira a Dino. Na to jen krátce přikývla a rozpohybovala na chvíli krátkou svůj ocásek, a v hlavě ji šrotovala jediná myšlenka – musela je najít a pořádně poznat, ano, to bylo to přání, které si přála splnit. Byla opravdu ráda, že měla možnost poznat Dionku a alespoň ji trošku rozveselit, ona ji za to zase na oplátku řekla o nových vlcích, které mohla potkat, za což jí byla věčná.
Věc, kterou ale maličká vůbec nečekala byla skutečnost, že údajně měli svůj květinový spolek, na což Sasha reagovala tím, že s nadšením v očích vypískla. ,,Fakt? Spolek? No to je skvelé!” vyskočila nahoru opravdu šťastně, i ona měla totiž svoji magii květinek, proto snad by ji také přijala mezi sebe! ,,Snad je někdy potkám!” řekla snad až zasněně, to byl sen přímo báječný, který by si mohla splnit.

Opravdu byla velmi šťastná, když měla možnost potkat dalšího vlka s křidélky, proto na její poděkování jen rychle přikývla a opět na ní pohlédla, ve tvářičce měla stále svůj miloučký výraz. Dosti se jí zalíbilo, když její peříčka na hlavě opět stopla nahoru, byla to poněkud zajímavá podívaná, celkově vlčka měla takový zajímavý, avšak překrásný vzhled, kterým se lišila od ostatních. Neznámá vlčka ale udělala něco, co chundelatá kulička naprosto nečekala, a když roztáhla první pár křídel, v očičkách Sashy se objevily jiskřičky nadšení, dokonce až teď pořádně si stihla všimnout skutečnosti, že měla ještě druhý pár křídel, což zrzečka ještě předtím nikdy neviděla, líbilo se jí to však. Když ale vyřkla svoji otázku, zanechala nakonec svého prohlížení a opět jí darovala milý úsměv. ,,Ja som Sasha! A ty?” představila se jednoduše, ostatně, jako vždycky.

Sasha opět začala přemýšlet, snažila si dát dvě a dvě dohromady, aby jen Dionky slůvka pochopila co nejlépe jen mohla. A sic netušila, co to rarita ve skutečnosti znamenalo, pochopila především z druhé věty, že šedá vlčka za svůj život nepotkala nějakého vlka, co by magii doslova stejnou měl, proto se i o něco neobvyklého i v Norestě mohlo jednat. V tom ji napadla myšlenka jedna, která donutila se zeptat na otázku své společnice. ,,Sú tu aj iní vlci, co ovladádají kytičky?” svůj pohled upřela na Dione, vrtěla přitom svým chundelatým ocáskem a čekala, jestli třeba opravdu by mohl existovat někdo, s kým by mohla své sdílet svůj zájem, za což by byla opravdu vděčná. Ano, ta představa, že by mohl být i jiný vlk, který by také mohl vytvořit květiny vskutku kouzelné na první pohled ji dělala velmi šťastnou, takové vlky by ráda velmi poznala a doufala, že Dionka by ji byla ochotná třeba říci i jejich jména.

I Sasha nelitovala toho, že do smečky Nihilské také vstoupila, sic se jí ještě nepodařilo potkat tolik tváří, patřících do stejné společnosti, věděla ale, že žádnou chybu tím, že se přidala k nové rodině, neučinila. ,,Aká škoda! Kdybych som byla eště menší, bych tam vlezla a pekne by som je pochytala!” se značným pobavením mu vyřkla její nápad, která však ale jak rychlo přišel do její hlavy, tak i stejně odešel, věděla totiž, že vskutku nápad špatný by to mohl být, a ona nechtěla zase mrznout venku, alespoň ne teď, když měla možnost se schovat do teplíčka a ještě ke všemu zkoumat jedno z území Nihilu. Nakonec ještě zavětřila, aby se opravdu ujistila, že pach těch malých hlodavců tu vskutku je, a opravdu, pachové buňky to jen potvrdily. K jeho slovům již jen přikývla, ještě neměla možnost vidět území smečky v celé kráse, věřila ale tomu, že jednou to zde bude znát úplně vše, bez toho, aniž by nějak bloudila.
Když ležela na tom kameni, vůbec ji nenapadlo, že by Gennedy mohlo mít vymyšlený na ni nějaký žertík, proto když se ke vchodu světle hnědý vlček dostal, vstala ze země a s poskakováním si to pěkně šla až k němu, přičemž dostala sněhovou koulí přímo do jejího obličeje. Netrvalo ani dlouho a koule se celá rozbila, sníh však ještě stále zůstal na jejím obličeji, proto se i ošila z náhlého studu, pociťujícím na tvářičce. ,,Tak to teda nie! Takto to nenechám!” se smíchem v hlase se i on otočila ke sněhu a využila situace, kdy ještě Gennedy zůstal stát na místě a smál se. Za pomocí svých tlapek tedy vytvořila sněhovou kouli, která ihned přistála do obličeje vlka, čímž se také na něm objevila jakási sněhová pokrývka. Ha! Teď to som já, kdo sa bude smát! Chvíli se měla jen šibalský úsměv ve svém pohledu, nakonec to ale nevydržela a ozval se z ní hlasitý smích, ten jeho pohled byl naprosto k nezaplacení.

Na chvíli malou svůj pohled stočila k zemi, opravdu netušila, co si o tom všem měla myslet, když se na Dionku podívala poprvé, bylo již jasné, že ona nebude jen tak obyčejná vlčka, jak se zdálo, což se téže potvrdilo. Ale ona? Byla jen vlčice s obyčejným kožichem, která ani nebyla o moc větší, nežli její společnice, možná i spíše naopak. Když ale šedivka se náhle zmínila o její kouzelné magii, díky které mohla vykouzlit ty její svítící květinky kdykoliv a kdekoliv, jen její tvářičku natočila zpátky k ní, doprovázenou kouzelným úsměvem. Jak jen mohla zapomenout na svoje květinky, které tolik s láskou hýčkala a dopřávala jim tu nejlepší péči? ,,O áno! Moje kvetinky!” prohlásila najednou, věnujíc pohled na Dionky kaktus, který ji od dnešního dne zdobil její pěknou černou ofinku. Ano, zase byla o něco hezčí!

Její chlupatý ocásek se rozpohyboval ve chvíli, kdy zaslechla podrav od společníka, který očekávala. Ano, její čumák jí opět nezklamal, opravdu tu Gennedy byl, jak ona předpokládala. ,,Sem se šla schovat před tím sněhem, bo je ho tam tak moooc, že až na tlapky som si neviděla! A navíc zima je velká poslední dobu.” pověděla se smíchem v hlase, opravdu se nechtěla v té obrovské hromadě bílého sněhu ztratit, asi proto i tady zůstala teoreticky zaseknutá, právě s Gennedym. Možno ale pak by mňa odnesl na zádech! Na tvářičce se jí objevil lišácký úsměv, když jí tato myšlenka napadla, možná by to ve skutečnosti ani neudělal, i když, kdo ví.
,,Ale i tak ťa ráda vidím!” s uculením mu pravila, vždy byla vskutku potěšena, když měla kolem sebe společnost vlka, se kterou si mohla v klidu popovídat, ať už byla jakákoliv. A to platilo u i Gennedyho. Znenadání ale šla hlouběji do jeskyně, rozhlížejíc se, jak to tu vlastně vypadá, navíc, nechtěla jen tak stát u vchodu čekat, než na ni bude doléhat tem veliký mráz. Tlapky pokládala pomalu a opatrně, chtěla se vyhnout všemožným ostrým nástrahám, které na zemi mohli být, i tak si na tvářičce zanechávala svůj šťastný výraz. ,,Pekné to tu je! Také útulné.” vyřkla najednou, nechtěla, aby řeč jen tak stála, proto doufala jen, že se vlčík nějak vyjádří. Všimla si, že poblíž se nacházel jakýsi hladký kámen, ideální na to, aby si na něj lehla. Proto na nic ani nečekala, stoupila se ten menší balvanek a záda se něj rozvalila, pohled stočila ke svému společníkovi, ani jazýček si neodpustila vypláznout, ve znamení své veselé nálady.

Byl to další jeden z poklidných dnů, těch, u kterých neměla Sasha nic na práci, nechtěla však zabíjet svůj drahocenný čas ledajakým polehováním na místě, proto se i rozhodla prozkoumávat další místa tohoto území patřící Nihilské smečce. Možná by i v této chvíli skákala samou radostí, aby jen mohla pochytat co nejvíce vloček, jenže ty třpytící se věci, které dosahovali té nejmenší velikosti, se právě na obloze ani neukázaly, navíc zrzavá vlčka měla co dělat, aby se do té sněhové pokrývky neprobořila, proto i musela dávat pozor na to, kam jen svoji malou pacičku pokládala. Když se ji nějak podařilo dostat se tímto tempem někam, jen natáhla svoji hlavičku jako nějaká malá myšička a se zvědavostí se jen kolem sebe koukala, kam by mohla v nejideálnějším případě zalézt. Nakonec se jí naskytl pohled na jakousi jeskyni, proto i bouchla do sněhu párkrát ocáskem a již si to pomalu kráčela až k tomu místu.
Sic jí to nemalou chvíli trvalo, pociťujíc šílený chlad se dostala až k jeskyňce, kde se následovně i oklepala, čímže ze sebe značnou část sněhu dostala a rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, co je to místo vlastně zač. Již si stihla všimnout skutečnosti, že terén zde byl vskutku nerovnoměrný a kamenitý, nepřišlo jí to tedy jako něco, kde by mohla si jen tak poskakovat a dělat všemožné kotouly, i tak se jí to tu již teď zalíbilo. V těchto mrazivých dnech se to jistě hodilo, například na takový odpočinek či menší zahřátí, který mohl jistě každému vlkovi prospět - a to i Sashe.
Měla však pocit, že zde není sama, že zde společnost téže nějakou má. Proto i zavětřila, a když se jí do její hnědého čumáčku dostal pach pro ní již známý, patřící jednomu vlkovi, který do světle hnědě zbarvených barev byl, jen se na její tvářičce vykouzlil úsměv vskutku šťastný. Gennedy, sic ho ještě za svého kamaráda nepovažovala, neboť se znali jen chvíli malou, měla ho i tak ráda. Byl k ní opravdu milý a ochotný, dokonce se jí i zastal, když ona na toho úchyla nesoucí jméno Nox narazila. Vyhledala tedy svým pohledem ten kožich, který po nějaké té chvíli i našla, proto za tím jediným vlkem se rozešla, aby ho mohla pozdravit. ,,Gennedy!” s kouzelným úsměvem nakonec k němu zvolala, za jeho přítomnost byla opravdu vděčná.

Sasha se rozhodla, že se trošku po své nové domovině porozhlédne, tak aby třeba i nové členy smečky Nihilské poznala, proto si v klusavém tempu porozhlížela území, až se dostala k místu, kde kdysi strom veliký pobýval, když ona ještě v Norestě nepobývala. Všimla si již v dálce, že uprostřed samého místa se nacházela jakási díka a vyvalený, obrovitánský kmen. Zvláštne… Poznamenala si spíše pro sebe, když se ale koukla blíže, zjistila, že zde nebyla sama. Nacházela se zde i jakási menší vlčka, která si zřejmě užívala zimních radovánek, jak nejvíce to jen šlo, neboť si všude poskakovala. Možno další člen Nihilu! Zavrtěla tedy krátce ocasem a bez nějakého většího rozmýšlení se vydala za vlčicí, aby potvrdila svoji myšlenku. ,,Ahoj!” houkla na ni již z dálky, když se k ní blížila rychle a nadšeně, aby jen i vlčka věděla o tom, že se k ní někdo blíží, a tím někým byla Sasha, která si přála poznat co nejvíce vlků.

Svá slova, která byla ještě před chvílí vyřknuta z její tlamička, myslila Sasha naprosto vážně – to, že to bylo mezi společností vlků něco neobvyklého a kvůli tomu na to byl negativní pohled, ihned neznamenalo, že to bylo něco špatného. Každá vlk měl rád něco jiného, a právě zrzavá vlčka obdivovala křidélka, ať již měla jakýkoliv vzhled a byla umístěna na jakékoliv místě. ,,No a taky si! Ja by som třeba tyto křidélka chtěla, a bylo by mi jedno, či mi se mi za to každý smial!” s menším zachichotáním se odrazila od země a vyskočila do výšin, předstírala sama sebe, jak jen křidélka na zádíčkám měla a poletovala si ve vzduchu, jako nějaký ptáček. Jak jen skvělý pocit to pro ni byl, doufala jen, že si třeba tuto skutečnost někdy zažije, druhý nikdy netušil, co jen mohlo do jeho života vstoupit, což platilo i pro ty pozitivní věci. ,,Spíš by mňa zajímalo, či ja som něčím vyjimečná? Křidélka nemám, jazvy taky ne…” znenadání začala přemýšlet nad myšlenkou, která ji napadla. Byla i snad ona něčím ozvláštněna?

Nervozita, to byl stále ten pocit, co sžíral pomalým, avšak pravidelným tempem duši vlčice. Sasha se ale snažila se nepodmanit, měla za to, že v této situaci nejsou jakékoliv špatné chyby akceptovány a kdyby byť jen tu nejmenší a snad až nepatrnou učinila, letěla by ihned z území smečky Nihilské pryč, což si nemohla rozhodně dovolit. Společnost vlků, to byl ten vzácný dar, který mohla tímto dnem získat, a ona nechtěla se ho jen tak samolibě vzdát, chtěla za něj bojovat, ať jí to mělo stát cokoliv. Tímto si však ani neuvědomovala, že přidávala na dosti napjaté atmosféře, možná se snažila až tak moc zapůsobit na vlka, že zapomněla na své pravé, již od pohledu prvního veselé já. Postoj měla hrdý, hlavu měla zvednutou až k samé tváři panovníka, což mohlo i na první dojem působit stejně, jako kdyby se nějaké malé štěně předvádělo před svým otcem, jak jen bude jednoho tak velké a úžasné jako on sám, i proto to mohla vypadat vtipně. Když však vlk se zvláštně zbarvenou srstí vytočil hlavu směrem k ní a tlamu pootevřel, aby jen vyřkl svá slova, zmocnilo se jí překvapení. To, jakým tónem k ní promlouval a snad i ochotou a milou náladou překypoval, to jí vskutku zaskočilo. Možná za to mohla i malá věková rozdílnost, o které ani Sasha samotná netušila, nakonec jí to ale přeci jen docvaklo. V tu ránu se jí v jejích jasně modrých očičkách objevily jiskřičky plné nadšení, ani zavrtění ocásek si neodpustila, to by nebyla ona, kdyby jen neprojevila svoji radost. ,,Áno, velmi milý byl, že až tu mě přivedl!” vyplazujíc jazýček věnovala svému společníkovi miloučký pohled, byla velmi ráda, že měla tu čest se s ním seznámit, i když dost neočekávaným stylem. Za normálních okolností se jí častokrát nestávalo, že by našla vlka věšícího se na liáně, o to více ale byla schopna si ho zapamatovat – třeba jako toho, kdo si z ní měkoučký polštář udělal.
Když jí vůdce Nihilu položil otázku zásadní, tvář svoji natočila směrem k obloze, přimhouřila očka a začala si ze své hlavy vytahovat nějaké důležité informace, které jí byli potřeba, aby jen něco mohla i ona nabídnouti. ,,Vernost! Nikdy sa neotočím své smečce zády, to by len hlupák velký mohl udělat, tak tak!” řekla první věc která jí napadla, věnujíc dalšímu společníkovi svůj pohled, snad jako kdyby věc velmi chytrou vypustila ze své tlamičky. Pravdou bylo, že tuto věc mohl slíbit naprosto každým, a ani vlk samotný nemohl zrovna vědět, jestli loajalitu svou by zrzavá vlčka mohla dodržet, Sasha ale své slůvka myslila naprosto smrtelně vážně. ,,,Aaaa… kytičky!” s menším zamyšlením nakonec pravila svoji další věc, která ale musela být dosti pro Machiavelliho zarážející. Jak mohla taková naprosto obyčejná věc jako květiny býti pro smečku prospěšná? ,,Víte, ja som už od malička sa zabývala léčitelstvím a vždy som ráda pomohlo každému, ako to len šlo. Takže možem nabídnout svoju pomocnou tlapku!” dokončila nakonec, možná tyto věci nebyli ničím zajímavým, Sasha si za nima ale stála, chtěla dokázat, že i taková malá koulička chlupů jako ona má rozhodně na víc, než jen na toulání se, přála si být součástí jedné velké rodiny.

Vypadalo to, že společnice neměla vůbec radost ze svých křidélek, které jí znenadání vyrostly na zadní části těla, což šlo dosti jasně poznat z její pohledu, který dosti jasně říkal, jestli svá slůvka myslí doopravdy vážně. Ani při nejmenším ale Sasha neměla žádný důvod jí lhát – vskutku, ona opravdu měla ráda křidélka, a záviděla je snad každému, kdo tento drahocenný poklad vlastnil. Sic byla pravda, že právě ty Dionky se nacházely na vskutku zvláštním místě, což by ani vlčka samotná nikdy nečekala, proto když se i do vzduchu druhá vlčice dostala, byla hlavou otočená k Sashe, měla i tedy možnost vidět její nadšený výraz ve tváři. ,,Ále, však by na tom trapného bolo? Možno sú na troška divném místě, o to ale víc sú zajímavé!” řekla svůj názor, jak ho jen cítila, dle ní se nejednalo o vůbec nic špatného. Možná kdyby i Sasha tento dar dostala, třeba by i do výšin velkých, což by bylo nadmíru úžasné! ,,To že je nemajú ostatní neznamená, že je to špatné. Si výjimečná.”