Príspevky užívateľa

Poskakovala si tedy dále i náladičkou nejlepší, jakou jen měla, až se dostala až ke kopečku menšímu, který ale pro tuto zrzavou vlčici to nebyl ale žádný problém, nastavila tedy jednu tlapek, aby ji zabořila do té kupky bílého a mrazivého sněhu, něco se však stalo, co by ani v nejmenším nečekala. Před ní se objevila jakási tmavá silueta něčeho vskutku velkého, mnohem většího než byla ona samotná, což jí vskutku vyděsilo! Bylo ji jasné, že kdyby jen utekla, neměla by ani byť tu nejmenší šanci, proto jen se rozhodla pro to co jí napadlo v první chvíli – schovala se do té kupky sněhu, v tu chvíli tedy vypadala tedy jako zrzavá a vskutku malá koule chlupů, na místě se jen klepala a čekala je co se stane dále, doufala jen, že ji přijde někdo zachránit, třeba Gennedy!

,,Ano ano, květinky!” zopakovala jen nadšeně po Indolovi, byla to pro ni opravdu věc v její živůtku významná, snad až nejdůležitější po celém širém světě! Dosti ji ale překvapilo, že vlček o nich mnohé nevěděl, snad jako kdyby tolik se o něj nezajímal, nebo či snad jen to mohlo být? Avšak tolik to nevadilo, ona mu klidně s radostí poví vše, co jen ví! ,,Nejraději?” zopakovala po něj a opět hlavu natočila nahoru, aby jen mohla si vše v klídečku promyslet a tím tak i nejít tu nejlepší a nejkrásnější. Pro Sashu to bylo ale rozhodování vskutku velmi těžké, ona měla ráda všechny kytičky, které jen existovaly, jak tedy mohla najít tu nejlepší? Nakonec ale jen si vzpomněla na tu velmi pěknou, a dokonce i léčivou bylinku, která nejraději jen používala! ,,Kukej!” pravou tlapku nastavila před něj a poklepala mu na jednu z jeho tlapek, kde byla po chvíli obmotána malá část této byliny s kvítky bílými a vnitřkem žlutým. ,,Heřmánek, bylinka léčivá a… pekná!” vysvětlila mu nadále co jen za kytičku se u jeho tlapky znenadání nacházelo a poté se podívala i na něj, co jen si o této myslí. ,,Ale pozor, není obyčajná!”

Všimla si jen, že Nox se podíval na ní, proto i ona mu darovala jeden ze svých miloučkých úsměvů, i přesto, že vskutku zadýchaná se zdála býti z běhu předešlého, který nějakou tu dobu jen trval a ne zrovna krátkou. ,,Si na to snad čekal celú dobu, však?” zahihňala se mu nahlas, nakonec si tedy bez jakýkoliv protestů do bílého a chladného snížku lehla, avšak nebyla nalepené u modrého vlčka, spíše právě naopak, nechala mu nějaký ten prostor, přeci jen, i takto si mohli povídat o čemkoliv jen chtěli. Chlad, když všechny tvé tlapičky měla již položené, jí nejdříve jen dosti zastyděl, ona měla mnohem raději teploučko, to jí bylo mnohem příjemnější, nakonec si ale zvykla a již si hlavičku si na zem položila a koukla opět na svého společníka se zvědavostí v očích.

Netušila sic, jestli nálada Dione se nezlepšila, alespoň o nějaký ten kousek, avšak bylo ji jasné, že pokud ještě více třeba nahodí její miloučký úsměv a ještě více začne vrtět ocáskem, vše bude ještě mnohem lepší než teď a třeba i přijde na jiné myšlenky, díky kterým třeba i se usměje! ,,Áno! A nebo třeba na jaře!” souhlasila jen s názorem vlčky, léto bylo rozhodně skvělé roční období, ale jaro, to bylo teprve něco! ,,Konečně moje kytičky porostou! A budou více fešné než teď!” jen se kolem sebe rozhlížela a v hlavince si představovala to, jak se v tomto území místo sněhu a chladu nachází jen teplo, říčka která doplňuje celý a les a samozřejmě i rostlinky nejrůznějších druhů a barev. A ještě tak v noci, to bývala teprve krása velká, která celou noc jen rozzářila a vypadala jen jako hvězdičky na hvězdné obloze! ,,Nie, som tu jen chvilu, ale už tak sem našla spousta kamarádů! A co ty, si tu dlho?” s menším oblíznutím ňufáku se mile na Dionku podívala, vlků se jí podařilo potkat dosela dost, téže i do smečky Nihilské se díky Gennymu přidala. Jak to však mohla míti vlčice, byla tu snad dobu mnohem delší, nežli ona?

Opět se dostala kam jinam než sem, k nekonečným pláním, kde již předtím potkala jednoho pro ni velmi milého vlčka pískového zbarvení, který byl jen samým štěstím křidélky obklopen, nesoucí jméno Indol. Nic se zde vskutku za tu dobu nezměnilo, krajina byla stále obklopena ledově bílým sněhem, který jako kdyby ještě stále nechtěl z Norestu vymizet. Ach, kéž by tu jen jaro konečně bylo! Sasha se již nemohla dočkat toho pocit , až se jen pořádně proběhne a kolem ní bude toto území překypovat kytičkami těch nejrůznějších druhů a barev! Ach jak krásná to představa! Bohužel, musela si ještě stále nějakou tu chvíli počkat, již jen na nějaký náznak přicházejícího tepla, jediné, co jí tedy zbylo, bylo jen si v klidu vyčkávat a kdo ví, třeba již se konečně to nejkrásnější období ze všech objeví.

Téměř okamžitě poté, co Sasha jen ze sebe vydala své miloučké představení, aby se jen ukázala nejlépe, jak jen to uměla, na tváři vlčice se objevila grimasa značící jisté zmatení, které však přerostlo v menší ohromení. Že by se jí snad mluva její, kterou používala běžně, nakonec zalíbila? Pro ni třeba tato slova byla něčím normálním, něčím co užívala již v raném dětství, kdy byla ještě mnohem menší nežli byla teď, a to její výška nedosahovala vysokých rozměrů, ostatně, jako u té šédé společnice. Přeci jen, i ona se dočkala vyřknutí jména vlčky, která tedy neslo jméno Dione. Pekné, ale neobyčajné. Vskutku, Sasha za svůj život nepotkala byť jen jediného vlka, co by stejné jméno nosil, a to jich potkala už mraky. ,,Co vlastně tu děláš tak sama? Príroda tě okouzlila? ” optala se zničehonic, jakým důvodem vlastně bylo, proč seděla jen tu tak samotinká u říčky, která i tak byla chladná, jako se zdála její nálada. Nebo snad jen pocit její to byl? Tak či onak, musela jí nějak rozveselit! ,,Ale pekné tu to je, všakže?” rozdávajíc jí jeden z jejích šťastných úsměvů opět zavrtěla ocásem a rozhlédla se kolem sebe, aby jen se pokochala tím krásným darem, co jim příroda zanesla.

Již když se Sasha dostala blíže k neznámé osobě, která se jako mladá vlčice zdála býti, jen mávla ocáskem na znak míru a štěstí, které z ní jen vskutku chrlilo všude, kam se jen dostala, i zde tedy nesmělo nic takového chybět. Vlčici si očkem rychle projela, nedokázala si ale odpustit podívat alespoň na chvilinku maličkou se na ty jizvičky, kterých rozhodně nebylo málo. V Sashe na chvíli malou projel lítostivý pocit, nejspíše si nemohla projít ničím pěkným, což si rozhodně nemohla zasloužit, to nikdo! Nakonec se ale přeci jen podívala konečně na ní, byla tu přeci jen od toho aby konverzaci s ní nahodila, nikoliv aby se tu hrabala v něčí historii, no ne? ,,Ja som Sasha!” zvesela se představujíc vrtěla ocáskem ze strany na stranu, doufala jen, že i ona se nějaký způsobem představí, třeba pak by se jejich konverzace mohla vyvíjet i nadále jen v tom dobrém světle.

Sasha si opět poskakovala dále, kam jí jen tlapky donesly, chtěla opět poznávat nová, pro ni ještě neprozkoumaná území Norestu. Její nálada teď byla vskutku opravdu na dobré vlně, poslední dobou se jí stalo mnoho věcí pro ni dobrých, což jí i úsměv na tváři dokázalo rozčarovat. Jedna z těchto věcí byl například vstup do smečky Nihilské, za což byla jen a jen vděčná, neboť se zdálo, že tato vlčí společnost je opravdu dobré místo plné milým a hodných členů, možná to byla prozatím jen domněnka, vlků tu tolik zatím nepotkala, věřila však, že vše se jednou změní a opravdu se vše jen potvrdí. Nebo téže i dalšího kamarádíčka nesoucí jméno Gennedy se jí podařilo během její cesty najít, který právě ji její nový domov našel, což byla od něj opravdu šlechetná věc, kterou mu musela jednoho dne oplatit! Ani na vteřinku se nezastavovala, díky čemuž si i dost rychle všimla šedé srsti u nějaké menší říčky. Třeba to mohla být i nová šance na to najít si nového kamarádíčka! ,,Áhoj!” již z dálky na osobu zvolala, aby jen věděla, že Sasha se tu ukázala a měla namířena rovnou až k ní.

Jakmile Indolek se optal na otázku velmi pro ní zajímavou, musela se zamyslet na chvíli menší, stočila tedy hlavu tedy někam nahoru na oblohu a mírně přivřela svá očka, snad jako kdyby tam hledala něco pro ni velmi důležitého. Zájmy vskutku své vlastní měla, bylo jich avšak tolik, že kdyby je snad musela všechna vypočítat až do toho posledního, určitě by ji praskla hlavinka! Proto ještě snažila se přijít alespoň na něco, na co myslila skoro každý den a hrálo to pro ni v jejím živůtku velkou roli… přece kytičky! ,,Ah, áno! Květiny mám velmi ráda!” vyřkla naprosto nadšeně, jak snad by mohla zapomenouti na to, co úsměv na tváři jí dělalo! ,,A ráda léčím i ostatní!” léčitelství, to bylo něco, v čem se našla již od malička, díky čemu se snažila pomoci i těm nejmenším tvorečkům jak to jen šlo, pokud šlo i o to nejmenší zranění, vždy ráda poskytla někomu péči. A to jí i zůstalo doteď. Bohužel, již neměla jak dál se tolik rozvíjet, znala jen ty nejzákladnější věci, které mohli dokázat i další vlci, kteří se v tomto oboru ani neorientovali, třeba ale mohla narazit na někoho, kdo by jí dokázal dát nějaké zkušenosti, které by jí jen prospěli.

Samozřejmě, ani Sashe neuniklo to, jak si vlk s pobavenou grimasou ve tváři přidal k ní a začal si téže poskakovati, což se mu však velmi nevyplatilo, neboť na jednu z tlapek nejspíše nedopadl zrovna nejlépe, díky tomu opět ležel na země, ostatně jako v tom zeleném lese, kde si vlk dovolil z ní udělat polštář, vlčka si tedy neodpustila nepatrný úšklebek, to již ale Gennedy opět si v klidu vykračoval dále po jejím boku. Přeci jen, nemohli zapomenouti důvod, proč se nacházeli na území smečky Nihilské, kde právě Sasha se chtěla stát její součástí. Rozhlížela se všude po širém okolí, než jí do hnědého čumáčku vrazil pach dalšího pro ni prozatím neznámého vlka, avšak dosti podobného, jaký měl i Genn, bylo ji tedy jasné, že ledajaký tulák to býti nemohl. Zanedlouho postřehla dalšího vlka, který si to dost jasně mířil k nim, a podle vyřčených slov Gennedy si uvědomila, že toho, koho celou tu dobu hledali, již měli na obzoru. Sasha samozřejmě nezapomněla na mírné zavrtění ocasem, za přítomnost panovníka byla vskutku ráda, doufala již, že vše proběhne v naprostém pořádku a dokáže, že další pomocná packa by se jen hodila. Cizince si samozřejmě již jen z čiré zvědavosti prohlížela, všimla nažloutlé barvy srsti, která byla poněkud… zajímavá. Vskutku vlčice nebylo poněkud zvyklá na tyto nepřirozené barvy, i když již měla několikrát tu možnost potkat několik jedinců, jejichž vzhled nebyl u obyčejných vlků takovou samozřejmostí, rozhodně to ale nebylo něco, co by ji nějak více vadilo, nejspíše pro toto území to bylo něco naprosto obvyklého. ,,D-Dobrý deň!” Po menším a velmi krátkém objasnění toho, proč vyhledali právě oného vůdce Nihilu, jen Sasha několikrát přikývla a se vší slušností mu opětovala pozdrav doprovázený menším zakoktáním, zrovna tyto dvě slova nebyli pro vlčici nikterak něčím, čím by začínala konverzace, většinou to bylo něco ve stylu ahoj či zdravíčko, avšak jak byla obeznámena tím, že byl příchozí vskutku vysokého, ne-li nevyššího postavení, jaké jen může existovat, bylo ji jasné, že takového pozdravy byli naprosto nemístné, musela přeci jen dát najevo, že i ona prozatím jako pouhá tulačka dokáže projevit úctu.

Jakmile měla Sasha pocit, že již je vlkovi z nějakého většího dohledu, na malou chvíli zpomalila do klusavého tempa a ohlédla se přes rameno, aby si byla naprosto jista tím, že Nox se nerozhodl protestovat tím, že zůstal na tom samém místě, netvářil se totiž zrovna dvakrát nadšeně, když ho vlčka vybízela k dalšímu běhu. K jejímu štěstí, tmavomodrá srst se k vlčici každou vteřinou přibližovala blíž a blíž, neotálela tedy a opět se její nožky zrychlily, až se rozeběhla znova, snad až rychleji než předtím. Někdy snad až zamrkat očima kvůli těm malým bílým krystalkám, které z oblohy neustále padaly, tato skutečnost jí však nezastavila, své tempo byla odhodlaná ponechat takové, jaké doposud bylo. Když však povšimla si toho, že Nox jí dokázal jen nějakým štěstím svým jí předběhnout, nevěřícně vykulila očka z toho, jak rychle se mu to jen podařilo, pravdou však bylo, že ona byla výškově dosti menší nežli on, tudíž i nožky její byli krátké, i tak to nevzdávala a snažila se společníka doběhnouti, nakonec se ale dostali do téměř stejné linie, běželi tedy společně, oba ve po svém boku. ,,Dobré dobré, už stačí.” vydralo se z ní po době, když již nemohla dál více běžet nakonec jisté znamení nejen díky jejím slovům, téže opět zpomalovala, než se nakonec dočista zastavila, pak jen tedy vyplázla jazyk a zadýchaně se snažila nasát okolní kyslík.

<- Zelený les

S nadšeným poskakováním šla hnědá vlčka po boku společně s Gennedym, s jediným cílem najít jednoho určitého vlka který se téže nacházel v Norestu, a to panovníka oné Nihilské smečky. Upřímně, vlčice byla plná nejrůznějšího očekávání, doufala snad, že bude vůdce společnosti taktéž působiti mile a přátelsky, stejně jako její společník, avšak trochu se v hloubi své malé dušičky i obávala skutečnosti, že pro něj nebude dost dobrá či že snad nějakou větší chybu učiní před ním, a že bude vyhnána z tohoto území s pocitem, že opět někoho zklamala. To si však nemohla rozhodně dovolit, její zájem o místo byl dosti velký, sic vypadala na první pohled jako malá, obyčejná vlčice, i ona dokázala býti prospěšná. Tuto špatnou myšlenku tedy raději dala stranou a soustředila se na ty pozitivnější a lepší věci, které v ní budily ještě lepší náladu, kterou teď tak nutně potřebovala. Oba vlci se nakonec octli na louce pokrytém bílým sněhem, ani jediné rostlinky zde nebylo vidět, o to více se proto Sasha těšila na další roční období, které ještě nebylo však na dosah, musela si tedy ještě nějakou dobu počkat na to, než se zde objeví teplo a rostliny nejrůznějších druhů, jelikož jen v tomto období její magie bylo nejsilnější, a ona ráda byť jen malými, ale i přesto krásnými detaily vytvářela ostatním vlkům úsměvy na tváři. ,,Ták, nevíš kde by mohl být?” poptala se Gennedyho rozhlížejíc se, jestli v jejich okolí náhodou se nenachází ten, kvůli komu zde vlastně byli, přeci jen, Sasha netušila jak panovník vůbec vypadal, musela se tedy spolehnouti na vlka vedle něj.

Jakmile hnědavá vlčka zaslechla, že Gennedy by byl ochoten jí povědět vše, co tomto vskutku zvláštním místě věděl, na tváři se jí objevil další radostný úsměv, další informace jí přišly opravdu vhod. Jenže, na co by se mohla jen tak zeptat? Hledíc do země, nějakou tu chvilku přemýšlela nad tím, co pro ni bylo zrovna to nejpodstatnější. ,,Ták třeba… Aké tu sú další smečky?” poptala se svého společníka, zajímalo ji, jestli na tomto území pobývá pouze Nihil, nebo jestli snad zde existují další, třeba i naprosto odlišné smečky, byl to přeci jeden z faktorů, ze kterého poté se mohla rozhodnouti, která smečka si její loajalitu zaslouží nejvíce, neboť již měla za to, že býti tulákem není ničím, čím se ona chtěla stát, toužila po rodině, kterou nejvíce postrádala, jenže kdy zaslechla, jaký Nihil ve skutečnosti je, chvíli přemýšlela, až dospěla ke svému rozhodnutí. ,,Vážně? A myslíš… myslíš že by som se mohla přidat k Nihilu?” pronesla další otázku s mírně nervózním pocitem doufajícím, že by ještě dokázali ještě přidat k sobě jednu nápomocnou tlapku. Sice možná toto rozhodnutí bylo dosti urychlené, Sasha si byla naprosto jista tím, že smečka Nihilská bude tím pravým domovem už jen tím, jak Gennedy se mile k ní choval, nezáležíc na tom, jak se ostatní smečky tvářili na první pohled, tato ji zaujala ze všeho nejvíce.

Vskutku, Sasha byla jen a pouze ráda, že vlk nepůsobil ani svou grimasou, která se mu v tváři objevila, ani tím jak došlápl naprosto v pořádku na svoji tlapku ve chvíli, kdy se dotkla země, že by jeho menší zranění bylo nějak vážné. Opravdu ani ve snu jí nenapadlo, co by pak dělat musela, sice rozhodně léčitelství nebyl nikterak obor, ve kterém by byla naprosto neznalá už jen díky zkušenostem od rodičů, nikdy předtím se ale nedostala do situace, kdy by musela nějakému vlkovi poskytnout péči. Avšak její nálada se rozradostnila ještě více ve chvíli, kdy Gennedy prozradil jméno vlčí společnosti, od níž i pocházel, což dokazovalo i její radostné zavrtění ocasem. Ták tedy Nihilská smečka, hmmm? Jaksi nikdy předtím o ní neslyšela, což mohlo býti zapříčiněno skutečností, že zde v Norestě nepobývala tak dlouhou chvíli, na rozdíl od hnědavého vlka naproti ní, byla za tuto informaci ale více než ráda, společnost vlků bylo místo přesně pro ni, býti tulákem ji tolik nevyhovovalo, cítila se pak mnohem osamocenější, bez přátel, bez rodiny, což byl pro ni naprosto strašný pocit, který už nikdy více pociťovat nechtěla. ,,Nie nie, som tu jen chvilu. Vlastně som ani netušila, že se to tu jmenuje Norest.” přiznala se znenadání hledíc na Gennyho, přeci jen pro ni bylo to jen dobré, že na něho narazila, bylo opravdu dobrému přehled o tom, kde se to vlastně nachází. ,,Aká je to smečka?” optala se ho najednou doufajíc, že by to mohla býti smečka přesně pro ni, pokud byli ostatní stejně miloučcí jako Gennedy, třeba by mohla mít i zájem o to být její součástí, za což by byla vskutku šťastná.

Ve chvíli, kdy vlk nadhodil otázku, aby si lehli na mrazivou zem a dali čas odpočinku z jejich menšího běhu, jen se jí ve tváři objevil nechápavý výraz a tázavý pohled namířila na něj. To vážne? To až tak líný si? Řekla si raději jen sama pro sebe, nechtěla ho nějakým způsobem nahněvat, avšak, vždyť to byla pouhá chvilka, co se rozhodli pro menší protáhnutí a on by už rád ležel na zemi s tím, že by tam jen tak naprosto zbytečně proležel celý den? Třeba to mohlo býti jen těmi křidélky velkými, co ozdobou jeho zad byli, proto nemusel být tolik zvyklý na běh, na rozdíl od této malé vlčice. Ale i přesto byla téhož názoru, že by se ještě mohli alespoň na chvíli malou proběhnouti, nebo minimálně se třeba i procházet po bílém sněhu a pozorovat celkové okolí, i když, běh by mohl být přeci jen lepší. ,,To už? Však poď eště běhat ne?” pobízela s vyzývavým tónem v hlase oného vlk jmenující se Nox, aby se přestal jen tak válet a šel pěkně za ní, rozeběhla se tedy od něj jak nejrychleji to jen uměla směrem od něj, chtěla mu dokázat že tady ještě jen tak neskončila, to se vlček pěkně mýlil!