Príspevky užívateľa

Nakonec přišel moment, kdy už nebylo jiné možné cesty a matka již musela přivést své dětičky na svět. Jak se zdálo, vše zatím probíhalo v naprostém pořádku a zrzečka tak ani nemusela nijak výrazněji zasahovat, i přesto se tu snažila být pro ní oporou, jakou se stala v pozici doktorky. Věděla, že jedině společnost dalších doplněna o vlídná slova by jí nyní prospěla, i proto byla ráda za přítomnost Toshiho, který se uvelebil hned vedle Bellany. A tak to ma být, pousmála se pro sebe. „Super, vedeš si dobre.“ podporovala ji slovně během toho, co se na svět dralo první vlčátko a vzápětí i to druhé.
A tak se stalo, že na svět přišly první dva uzlíčky štěstí v tmavých odstínech, lepící se k matičce pro to, aby dosyta nakrmily svá bříška. Ach, už teď vypadaly krásně! Byla to už nějaká doba od toho, co měla možnost nahlédnout k tomu, jak se dral na svět úplně nový život. Nestalo se tak naposledy, kdy ona sama porodila své syny? Její synové… Teo a Kaira. Na drobný moment uhnula pohledem od rodící vlčice a zasekla ve ve vzpomínkách, než zatřepala hlavou a vrátila se tak zpět do reality. Ne, teď nebyl čas na zármutky, musela tu být pro ni!
Jenže pak přišel moment, kdy se šťastné vzlyky z nových přírůstků změnily v náhlé obavy. Bellana měla pravdu, to nebylo všechno, ještě alespoň jedno vlče bylo třeba dostat ven. „Jakpak ti je? Jde eště na tebe bolest?“ optala se hned, připravena v případě potřeby zasáhnout.

I přesto, že Bellana byla zrzečce neskutečně blízká, neměla pocit, že by s ní trávila tolika společných dní a nocí, jako právě za letošní zimy. Prvně přišla ta ošklivá nemoc, s níž se musely léčitelky vypořádávat pomocí hledání léků a ošetřování, dokonce až natolik, že se příznaky projevily i na Bellaně. Jenomže to nebylo všechno, nyní se musela zaměřit i na onen těžký den, kdy měla porodit své vlastní potomky. Jak zvláštní se pro sušenku zdála už jen ta pouhá myšlenka - bylo to snad jako včera, co na ní vzpomínala, jak si hrávala po loukách s tou dětskou radostí, a najednou se měla stát novopečenou maminkou. Jak to ale zvládne s tou tíhou stresu doprovázenou faktem, že byla zrovna po nemoci? Doufala, že vše proběhne v pořádku.
Stála zrovna opodál a přerovnávala bylinky, když v tom se vlčka ozvala a dala tak najevo, že se něco děje. Bylo to tady? Už na první dobrou šlo na tváři Bellany poznat, že byla z toho všeho dost nervózní. Nakonec se jí nedalo vůbec ničemu divit, neb každý porod sebou přinášel jistá rizika toho, že se mohlo cosi pokazit - stačil jeden malý problém a už mohlo jít na mysl mnoho špatných scénářů, z nichž by šla tak akorát hlava kolem. I proto jí ale hodlala být na blízku, aby jí dala najevo, že na to není sama a že se nemusí ničeho bát. Bude ale k tomu stejně přistupovat i otec jejích dětí? Doufala, že ano.
„Nic se neboj, som tady s tebou. Hlavně nezapomeň zůstat v klidu a dýchat.“ klidným hlasem se jí snažila utěšit stejně, jako vždycky předtím, když potřebovala Bellana uklidnit svoji rozbouřenou hlavu. Teď jen musela doufat, že vše proběhne jak má.

S jistým pochopením pokývla k jejím slovům, nemaje důvodu se s jejím rozhodnutím nějak slovně přít. Ovšem, byla ještě mladičká a tím více si musela užívat svého života, dokud mohla a její čas neuteče stejně jako ten Sashin. Přeci jen s podobným myšlením Sasha přicházela na začátku své cesty v Norestě, kdy byla vlčkou naplněnou neskutečnou radostí a její veselá povaha se odrážela na míle daleko, podobně jako u Majdalenky. A kolik zářivých úsměvů v těch dobách jen rozdávala! Pak se ale všecičko změnilo, co poprvé potkala prvního nihilčana, od té chvíle se její domovem stal Norest a už nikdy více nepřemýšlela nad tím, zda by se vrátila tam, odkud přišla.
I když jí těšil zájem společnice, otázkou na vlastní rodinu jí tak v srdéčku připomněla tu ostrou bolest, s níž se stále tolik nesrovnala. Bylo snad na místě se zmiňovat o tom, že dva ze tří jejich synů už dávno byli po smrti? Po takové pozitivně naladěné konverzaci plné radosti o to zase tolik nestála. „Vlastně ano, mám jednoho synka Sola mám, taký maličký zelenohnědý vlček to je. Už je to sice veliký kluk, ale možno by nějakú tetičku ocenil.“ mrkla po vlčce. Zda její tvrzení bylo správné, už netušila, to musel ukázat jedině čas. Ale mohla bych mu o Majdě povyprávět, toť pravda!
Když se ale Sasha zmínila o léčitelství, jako kdyby se cosi najednou změnilo. Majdy obrovské nadšení jako kdyby snad zmizelo pryč a začala se ohlížet všude kolem sebe, jen ne do jejích očí. Co se stalo? I díky náhlé změně atmosféry kolem nich začala cítit mírné obavy, netušíc, jak na tohle měla reagovat. Přece jen by si ji nechtěla poštvat proti sobě, to ona nerada! „Doktorka? Nu… ano, i tak sa to dá říct.“ uchechtla se nervózně, i přesto si neodpustila maličko stáhnout ouška.

Sol a Rivera
Timothée a Hari
Majdalenka a Lesley

Bylo zvláštní si uvědomovat, v jak nepříjemném duchu se neslo shledání dvou kdysi tolik zamilovaných mladičkých dušiček, směřující ke stejnému cíli… založit si vlastní rodinu a žít po zbytek života v idylické představě plné klidu a míru. Ovšem, že v sobě pocítila v radost z pohledu na svého partnera, vždyť ani nemohla být šťastnější, že se konečně mohla zabořit do jeho tak krásné srsti! Škoda jen, že se musela celý život potýkat se ztrátou jejich nejbližších a tentokrát ani dnešek nebyl výjimkou. Život byl někdy až moc těžký.
Ač nepálilo slunko tolik, jak tomu bylo zvykem během těch nejteplejších dní, mohl si zelenavý vlček povšimnout zbytku slz v modravých očičkách, které se tam stále držely. Fascinovalo ji, jak dokázal i během těch nejstrašnějších chvílí ze sebe vypustit ta krásná slova, jenom kvůli tomu, aby ji mohl utěšit. „Tvému miloučkému úsměvu sa nic nevyrovná,“ šeptla tiše, snažíce se dostat na tu stejnou vlnu utěšování a naděje, kterou se snažila v sobě najít.
V tom však přišla další rána v podobě dalších slov jejího druha. Pravda, a co takový Kaira, kde ten zůstal? Už jen skutečnost, že se syn nevrátil po stopách svého otce jasně naznačovala, že se něco stalo. Dost možná by se v takovém případě nabízela možnost, že ho snad při svých cestách nenašel, po tomto však bylo na místě si hlavě přehrávat i horší scénáře. Že by snad…? „To snad ne.“ hlesla šokovaně, netušíce, co k tomu mohla více říct. Tohle bylo tak moc špatně, tohle se nikdy nemělo stát. A stalo se.

Ač nerada, s Majdalenky tvrzením nemohla jinak než souhlasit. Vskutku, letošní zima se zdála být snad až kupodivu nebezpečným obdobím pro samotné toulající se duše. Vždyť už tak stačilo Saše se vzdálit od svého domova k tomu, aby se obávala o své vlastní zdraví! A co pak tací tuláci, ach! „No to teda, zrovna teď je na místě držet se smečkou pospolu! Ale co ty, snad se tu nebudeš túlat tak sama, budeš si hledat i zázemí?“ s náhlým uvědoměním jí nadhodila.
Měla radost, když se vlčka odtrhla od minulosti ze Stříbrolesí a místo toho se dostala k tomu, co bylo pro zrzečku v životě podstatně důležitější. Ach ten její zlatý Nihil, jak ona by o něm dokázala básnit! Snad by tak i učinila, nebýt těch nepříznivých podmínek, u kterých nebylo docela moudré jen tak posedávat na místě. To aby jí někdy ukázala jednu z těch barevných květinových luk a povyprávěla jí ještě více zajímavých informací a třeba i historek, pokud se s ní ještě v budoucnu setká! „Nihilská smečka, tak sa jmenuje. Je to monarchie s mnoha pravidly a povinnostmi, i tak tak jsme si ale všichni blízcí, jako jedna velká rodina.“ opěvovala svůj domov s úsměvem na tváři. „Jinak já som šla po stopách mé matinky Anastázie, která ma vedla k léčitelství, takže sa teď starám o zdraví našich vlků.“ A jak ráda byla za to všecičko, co jí naučila! A nejenom ona, i Dino a Mira jí pomohli k tomu získat mnoho nedocitelných zkušeností. Co by si jen bez nich počala?

V posledních dnech měly obě léčitelky v Nihilské smečce důvod k tomu se znepokojovat z toho, co vše se u nich za poslední události přihodilo. I přesto, že bylo pro zimní období docela normální a typické, že se našlo pár vlků trpících na rýmičky a další podobné nepříjemnosti spojené s tímto obdobím, s tak nebývalou zimou nemohla nic brát na lehkou váhu - stejně tak tomu bylo i v případě vlčky Deetrah a její nemocí, která jí pořádně potrápila. To rozhodně pro smečku neznačilo nic dobrého.
I proto se dnes vydala na další cestu mimo jeskyni, aby se podívala po jedné z místních rostlinek, konkrétně zářivku, kterou poznala teprve až po momentu, kdy se dostala do Norestu. A že se jednalo o vskutku nevšední rostlinku! Vzpomínala si, že zdejší léčivka se poznávala podle její záře, která vyšla na svůj povrch teprve až ve chvíli, kdy obloha potemněla, stejně tak to fungovalo u její vlastní magie. Na rozdíl od té však nebyl tolik rozumný nápad se dotýkat květu této rostlinky, pokud si ovšem nechtěla přivodit popáleniny na její tlamičce. Podaří se jim pak ale takovou květinu vůbec najít, ještě za takových podmínek?
Rychlým krokem a pálivým mrazem, pociťujíc na svých drobounkých tlapkách, očekávala příchod Bellany, s níž se vydala zdejší léčivku hledat.

samice: Bellana, Hel, Ryumee
samci: Gilgamesh, Zathrian, Sol

Už jí tlamička nabíhala k tomu, aby se zmínila o tom, že právě Majdalenka byla překvapivě zcela první z řad příbuzných, kterou kdy v Norestě potkala, to už však její společnice se dál rozmluvila. Pohled na tu čistou radost jí mile těšil, připomínala to, kdy ona sama byla pouhým dítkem a nenechala si užít žádnou chvíli k tomu, aby dala o sobě vědět. Ah, jak moc se za tu dobu změnila!
„Nu, je to tu docela rozlehlé, nikdy nevíš, na co možeš zrovinka narazit, ale i tak to tu mám ráda, hlavne tam u nás ve smečce. A co ty krásné rozkvetlé louky na jaře, to je něco!“ rozmluvila se pořádně s vrtícím ocáskem a uvolněním, které bylo už docela jasně znát. Možná přeci jen nebylo na škodu se jednou za čas vydat na menší průzkum mimo Nihil, aby poznala někoho nového a netrčela věčně zavřená v té potemnělé jeskyni, jak měla občas ve zvyku. Jinak by určitě na Majdalenku jen tak nenarazila.
Musela se drobně podivit nad tím, že na svůj věk působila o trošku mladším dojmem, než by snad měla - snad to dělala skutečně především ta její nezvyklá výška, co dalšího ale za tím mohlo být? „A víš že ne? Vlastne už nějaký ten věk mám, už osm let.“ Jejda, to už tolik? Ten čas tak neskutečně letí, vždyť tímto tempem by snad mohla být brzy jednou tlapkou v hrobě! A nebo i dvěma. „Tak, zdání može na první pohled klamat.“

Pokud netrávila Sasha poslední dny svojí prací zahrnující kontrolu léčiv či prozkoumáváním terénu, pak trčela v noře smečky, kde odpočívala. Zde byla většinu valného času i dnes, však za ne za vidinou toho, že prospí celý den, na takové záležitostí rozhodně nebyl nyní prostor. Zima byla pro soužití všech obyvatel tohoto území opravdu náročným obdobím, i proto svolala panovnice setkání pro provedení rituálu, který měl všechny ještě více sblížit, než doposud. A na takové akci Sasha rozhodně nemohla chybět.
Bez touhy hrnout se mezi první, kteří ozdobí zdejší noru svým uměním, pozorovala v zákoutí ostatní členy smečky, jak mezi sebou interagují. Především pak věnovala pohled svému synovi, se kterým chtěla původně mluvit mezi čtyřma očima, ten už však stihl najít společnost v podobě samotné nihilské princezny Rivery, což ji vykouzlilo mírný úsměv na tváři. Byla ráda, že se i přes jejich těžkou rodinnou situaci dokázal uvolnit a bavit se s ostatními. I tak bych s ním mala promluvit.
Seděla na místě však dlouho, nakonec došla i ona k tomu, o co zde primárně šlo – namočila svoji packu do barvy a pořádně se natáhla, aby ji otiskla na zeď. Tak, a hotovo! Jak krásná věc z toho vzešla! Se zaujetím pozorovala výtvory ostatní, nesouc v sobě radost z toho, že byla součástí tak krásné věci a především pak rodiny.

Když ji tak poslouchala, jak Majda hezky k ní promlouvala, musela se upřímně a ze srdéčka usmát. Pokud to tak skutečně bylo, jak zde Majdalenka říkala, tak by bylo jistě velice milé ho potkat! Jak velká šance ale zde byla k tomu, aby se něco takového opravdu uskutečnilo? Dříve by snad ani nevěřila ani té myšlence, že by mohla kdykoliv potkat někoho z vlků patřících ke Stříbrolesí… vždyť nikdo se nich se zde neukázal takovou dobu! Ovšem, jak se ukázalo, všechno bylo přeci jen možné.
Ach, jak jen ten smích byl tolik nakažlivý! Tentokrát ale opravdu měla důvod k tomu se radovat, a to i v kontrastu s nepříjemným, místy až depresivním prostředím kolem nich… a její dušičkou, která si zažila dost strasti. Konečně tak byl po takové době neštěstí čas na změnu. „No ano, já taky!“ přitakala nahned a zamávala mile ocáskem. Tak přeci jen měla skutečně pravdu – před ní stál někdo, kdo vyrůstal na stejných místech a vybral si ten stejný osud. Tedy, ještě stále se zde pouze toulala, pokud měla v plánu na Norestu, to už bylo pouze a jen na ní.
„Vážne na to tak vypadám?“ mile se zasmála nad její poznámkou. No jo, to ta výška! Opravdu vypadala na první pohled tak mladě? Stěžovat si však na něco takového nemohla, už jen přes všechny ty nevýhody, které sebou přinášela její velikost. O tom by mohla vyprávět!

Zaujalo ji, když se Majdalenka zmínila o tom, že po Norestu už předtím kdysi kráčela. A že zrovna na jaro! Inu, v tom případě si tentokrát nevybrala úplně ideální čas k tomu se vrátit. Všude samý vítr a mráz, který tolik pálil packy, už to by jistě mohlo mnoho nových tváří odradit od toho, aby zde zůstali. A to pak byla jistě veliká škoda. „Nu, tak o tom bych zrovna nepochybovala. Zrovna jaro zde každý rok stojí opravdu za to.“ A především pak i v Nihilské smečce, která samotná se dala nazvat snad až květinovým rájem.
A pak se to stalo, i tvář vlčky se roztančila do mnohem zářivějšího úsměvu, než tomu bylo předtím. A to si myslela, že už to více nešlo. Takže přeci jen si také uvědomila, jak podobná jsou jejich jména! Když ale zjistila ten fakt, že bratr mladičké vlčky nese stejné jméno jako ona, zůstala překvapená. „Opravdu?“ vydala jen ze sebe. No teda! Po další otázce se její přesvědčení o tom, že by mohla vlčice pocházet ze stejné krajiny se zdálo více a více silnější. „Tak tak, z jihu! Nejsi ty náhodou ze Stříbrolesí?“ s neúmyslným tykáním se napřímo zeptala na to, co ji zajímalo zrovna nejvíce. Najednou všechny její obavy z náhodného setkání byly tytam. Vždyť to byla dost možná její příbuzná! Ale co ta křidélka?

Dítko štěstěny… mohla se snad za něj Sashenka považovat? Sice její život na tomto světě byl doplněn o naprosto krásné chvíle, na které by jen zatěžko mohla pozapomenout, poslední dobou si však všímala toho, že se setkávala spíše s cestou trnitou. Kolikrát snad v sobě zažila v sobě nepopsatelný smutek? Kdyby tento pocit měla vyjádřit svými kouzelnými květinami, to by rovnou mohla založit celou novou louku! I přesto všechno, co si však vytrpěla, nechtěla opouštět tento svět. Zas takový sobec nebyla.
Raději tak než svým myšlenkám věnovala pozornost té zářivé radosti, kterou vlčka před ní rozhodně nešetřila. Stejně tak jako svojí řečí. „A víte že vlastne ani ne? Tak krutou zimu som už fakt dlouho nezažila a už vůbec ne tady.“ s povzdechem se rozhlédla po zasněžené krajině, pociťujíc nemalý strach z toho, co vše si na ně letošní zima připraví. Bylo snad na místě si v hlavě držet i ty nejhorší možné scénáře? To by nerada!
Po vyřčení jména cizinky se náhle v očích Saši vynořila maličká jiskřička, značící, že si možná přeci jen Majdalenka získala její pozornost. „Majdalenka?“ zopakovala po ní hnedka se zaujetím. Přeci jen, v těchto krajích nepoznala zase tolik jmen nesoucích se v duchu jejího rodného domova, pokud nějaké vůbec. A co pak i ten kožich! Odkud ale pak má ta křidélka? „Sasha, já som Sasha.“ jednoduše se jí představila.

A tak kráčela svojí cestou dál, div s tím velkým přívalem sněhu všude kolem ní se v té bělavé peřince skoro brzičko nezapadla a neztratila se tak na věčné časy… ona se ale jen tak nedá, teď nebyl čas na to, aby svojí hloupostí zcela promrzla na kost!
Ani nestihla nijak zareagovat, náhle k ní přicupital nový živočišný element, tentokrát v podobě neznámé vlčky, která z její přítomnosti snad skoro povyskočila do výšin. Kdy sa tu stihla takto objevit? „Oh, zdravím!“ dostala ze sebe a překvapeně zamrkala na mladou vlčku, která se k ní s takovou neskonalou radostí řítila. Pročpak ale zrovna ona? Inu, nestávalo se jí často, že by někdo z ničeho nic přímo dychtil po její společnosti… čímpak to asi jen bylo?
Na poznávání zcela nových tváří mimo monarchii nebyla ještě stále zvyklá, a tak si nemohla opustit jistých obav, které ponechávala ve své dušičce. Avšak, když měla potkat kohosi nového, kdy jindy než právě nyní? „Nu ano som, takže vás asi dneska potkalo štěstí.“ s mírným náznakem úsměvu se tedy poddala nové konverzaci a vydala ze sebe další otázku směrem k cizince. „S kýmpak mám tu čest?“

Čím více času od prvních napadených vloček uběhlo, tím více se Sasha musela udivovat nad tím, s jakou krutostí letošní zima k ní domů udeřila. Co asi tak provedli zdejší vlci, že příroda řádila mnohem více, než jak to bylo jinak obvyklé? I to byl důvod k tomu, aby se čím dál více začala strachovat o Dina, který se rozhodl zůstat napospas svému osudu docela sám a teď jen zatěžko mohla zjistit, kdepak se asi v té zimě může toulat. Jen aby to nebola jeho poslední zima. Ne, takhle teď nemohla myslet! Dino byl zkušený léčitel a jistě si sám se sebou poradí. I když... snad by se měla pokusit ho i přes ten mráz najít.
Bylo tak pro Sašu velikou výhodou, když mohla pro dnešní vycházku mimo nihilskou monarchii využít alespoň špetku magie, tentokrát v podobě její hnědého amuletu, získaný v nedávné době. Sil přes zimu ubývalo velice rychle a náznaky únavy se dostavovaly už během chvíle, i proto bylo více než k užitku si získat další zdroj energie, který by ji popohnal kupředu. Nakonec se dostala k jedinému vodnímu zdroji poblíž Nihilské smečky (pokud samozřejmě nepočítala moře), aby si prošla, jak vypadá příroda kolem ještě stále nezamrzlé řeky, která nebyla takovým potěšení pro zrzčinu dušičku. Cožpak by tak jen dala za to, aby se nyní mohla uvelebit do hřejivého písku a poslouchala šumění vln! Takový luxus si však nemohla dovolit, namísto toho si jen musela vystačit se zateplenou norou a společností celé smečky.