Príspevky užívateľa

Prosím o velký přívěšek pro Khalana, konkrétně jde o zbraň Wara, kterou získá po svém otci

Dvanáctý měsíček přišel do krajin Norestu a s ním i nadělení v podobě hustého sněhu a nekonečného mrazu. A ještě navíc tak brzy! Inu, už teď bylo na místě uznat, že letošní zima bude očividně něčím jiná, než ty předchozí.
O přes to, že nebylo přílišně moudré se vzdalovat od tepla své nory, se nakonec Sasha vydala na trochu delší vycházku mimo hranice Nihilu. Za dnešek ještě nezachumelilo a prozatím nevypadalo ani, že se tak brzy stane. Jenže z jakého důvodu by dobrovolně opouštěla svoji smečku za takového počasí? Snad nic jiného ji nehnalo tolik, jako potřeba opět oprášit znaky na hranicích svojí magií, která zrovna byla v tomto případě díky světlu jejich rostlin jistě užitečná. Určitě nebylo na škodu označit i hranice i v dobách, kdy tma přicházela o něco dříve, než třeba v létě. Aspoň bude jako správná vévodkyně zase konečně k užitku. A že už bolo načase!
Ze zeleného lesa se dostala nakonec až za hranice, kde už se rozléhala obrovská pláň, na kterou se zrzečka nedostala tak často. To znamenalo jediné, že její úkol byl dokonán. Konečně! Rozhlédla se všude kolem sebe, zjišťujíce, že krajina byla bez jediného živáčka. V kombinaci s tichou a mrazivou přírodou to v ní vzbuzovalo docela ponurou atmosféru. Musela však uznat, že to mělo něco do sebe – najednou jako kdyby se zastavil celičký svět a ona si jen mohla užívat krásy tohoto období. Škoda jen že to nešlo na dlouho, pak by jí akorát umrzly packy!

Hřejivý dotyk toho nejbližšího po jejím boku, to bylo to, po čem Sashenka tolik žadonila. Právě tohle byl ten moment, kdy potřebovala společnost vlka nejvíce - a právě nyní jí mohl Dino prokázat svoji stálou důvěru tím, že zůstane s ní tak dlouho, jak to bude jen nutné. Nic jiného, než jen pouhé upřímné objetí, už vůbec nepotřebovala.
Jen co nechala svůj smutek projevit na povrch, nechala hlavičku zabořenou v zelené srsti připomínající ten pocit, kdy se mohla zabořit do hebké trávy na prosluněné louce. Nemohla se přes to přenést sama, potřebovala svoji bolest utišit s pomocí někoho, kdo jí byl nejvíce blízký... kdo jiný to pak mohl být, než právě otec jejich společného potomka?
Až přílišná mlčenlivost Dina se jí ale však nepozdávala. Proč jen se jí nesnažil uchlácholit řečmi o tom, jak vše se v dobré obrátí? Měl jí snad co ještě říci? Krátce se na něj podívala a setřela si packou z tváře slzy, aby aspoň trochu vypadala k světu. Tedy, pokud to vůbec ještě šlo. Určitě musím vypadat strašne. Jak by to asi vypadalo, kdyby se takto prezentovala i u ní doma v rodné smečce? Její otec by byl jistě velice zklamaný, kdyby viděl, jak na tom právě byla - to byl ostatně téměř vždy, co musel mít Sashu na očích.

hlásím se

Bylo zvláštní si uvědomit, kolik se toho od doby odchodu Dina změnilo v jednom z koutů Norestu, konkrétně tedy v Nihilské smečce. Nebylo třeba ani žádného přílišně hlubokého dumání k tomu, aby dokázala vyjmenovat skoro všechno, co se za poslední rok událo. Každičká změna v jejím životě přinášela mnoho emocí, především však smutek a bolest, což se podepsalo především na jejím psychickém zdraví. Byla snad blázen? Snad ne, nechtěla si tak připadat, musela přeci být své monarchii co nejvíce prospěšná, tady nebyl čas na blouznění skrze svoji minulost! Bylo to ale tak podivné si uvědomit, jak stárla a postupně tak nabírala více a více těžkých momentů. A ani dnešní nebyl o moc více odlišný.
Do reality ji však vrátila otázka značící, že Dino už nechtěl jen tak v naprosté tichosti vyčkávat na to, co se stane dál, i proto šel rovnou k věci. To jí donutilo se podívat mu pořádně poprvé do očí a popřemýšlet nad tím, co by se měla odvážit říci. Měla snad použít stejnou praktiku a neotálet se sdělením toho, že mu nedávno zemřel syn? Co jen na to řekne?
„No ano, Sol ještě v Nihilu je.“ pravila nakonec jako první tu dobrou zprávu, ať se mohl po té dlouhé době aspoň nad něčím radovat... ne však na dlouho, jak již brzy pochopí. „A Teo, on tu už... on... není.“ pocítila, jak jí pomalu odchází hlas a malé kapky jí stékaly jedna za druhou po rudých tvářích. Už ten nátlak ze všech stran nevydržela, musela se rozplakat.

I přesto, že vždycky čekala na ten moment, kdy opět po dlouhém a trpělivém vyčkávání se shledá se svým drahým Dinem, na dnešní setkání se zase tolik netěšila, jak by mohla. Ovšem, že byla ráda za to, že mohla konečně být v jeho tolik příjemné společnosti, jakpak by ne! Zpráv z posledních dob měla však více špatných, než dobrých, o což by se nerada po takové radosti s ním dělila. Hlavne když mu umrel syn. Jak asi bude reagovat pak? I přesto se nedalo nic dělat a říct mu to musela, měl právo vědět o tom, co s Teem ve skutečnosti stalo.
Překvapeně zamrkala, když zelenavý vlk došel k ní do takové blízkosti, až se s milou něžností otřel o její huňatou srst. Takové gesto jí přivolalo radost do dušičky, kterou po takovém trápení potřebovala více než dost, a tak si dovolila aspoň na chviličku k němu drobounce přitulit a zavřít svá očka. Ach, jak tohle jí moc chybělo.
To už ale cítila, jak se pomalu odtáhl, aby jí pohlédl do očí. Že snad byla v pořádku? Po zdravotní stránce jistě ano, uvnitř sebe se v pořádku necítila už nějakou tu dobu. Změní se to snad konečně? „Taky si mi chyběl, opravdu moc.“ podobně tiše, však s jistou upřímností v hlásku k němu promluvila.

Jen, co si pomyslela, že prožije po dlouhé době ve své dušičce aspoň trochu pocit zaslouženého klidu po všech těch strastech, opět se ukázalo, že její domněnka byla zcela mylná. Od té doby, co se účastnila léčitelského workshopu, nemohla z hlavy vypustit obraz Dina, který se z ničeho nic na této akci objevil za jejími zády. Byla už to doba, co se zelenavým vlkem loučila s velikou bolestí z toho, že musel opustit území Norestu kvůli tomu, aby šel po stopách jejich ztraceného syna… i přesto ale v sobě držela naději, že se nakonec jen vrátí i se ztraceným Kairou, kvůli němuž tohle musel všechno podstoupit. A že vše bude tak, jak má být a rodina bude zase pohromadě. Ako kdysi.
I proto nelenila na jednom místě a brzy se i za doprovodu chladného větru vydala za hranice smečky s neobvykle rychlým tempem v nohách a očkama skenující celičké okolí kolem ní. Bylo zvláštní se vrátit do míst Zeleného lesa, který byl při její poslední návštěvě zaplněn vlky ze všech nejrůznějších koutů Norestu… a teď, když zde kráčela, jako by tu nebylo ani živáčka, ani jediné vlčí stopy, byla tu pouze jen ona a její touha dostat se přes les dál, dokud na něj nenarazí.
Nedaleký pach ale naznačoval tomu, že tomu nebude dlouho, že zde přeci jen bude mít společnost. A vskutku, nakonec se před ní zjevila postava vlka, kterého se snažila najít. Pomalu tedy k Dinovi došla, s malým náznakem úsměvu dala najevo, že ho ráda vidí.

Jak drobně očekávala, vysvětlení ohledně zdejší pozice smečky jí byla od Anjelky popsána tak, aby jí pochopil i ten, kdo k Přízračným nepatřil. Zástupce velitele? Tak to bude velmi významné postavení určite. Rychle kývla hlavou, více se však už nestihla vyjádřit, neb přišel čas použít především svá ouška a dobrou pozornost. I tak byla ale i za těch pár prohozených slůvek s Anjelkou moc ráda.
S uplynulou dobou se začal i rozšiřovat sbírka vyjmenovaných bylinek. Většinu z nich poznala dobře, našlo se však i pár, o nichž nevěděla zase tolik informací, především se jednalo o ty vzácnější kousky. Právě u nich se snažila zapamatovat alespoň pár základních informací, hodící se pro obohacení jejích léčitelských zkušeností. Tak přeci jen se může dozvědět něco nového i jako zkušená léčitelka!
Snad by se i zapojila se k vlkům, pokládajícím hlavním organizátorům otázky, kdyby se něco nestalo. Překvapeně sebou trhla, když se jí dostalo náhlého letmého doteku do jejího zrzavého kožíšku. Kdo to jen mohl být, snad někdo od nihilských? Bellana možná? Vůbec netušila, to větší překvapení pro ní přišlo, když spatřila zelenavý kožíšek vlka, o kterém byla přesvědčená, že ho už nikdy neuvidí.
Jako kdyby náhle nebyla schopna vnímat okolní svět, slyšela jen tlukot svého srdce. Byl to skutečně on, poznala to nahned. Proč ale právě dnes se ukázal? Kdyby ho tak potkala o samotě, nejspíše by propadla svým emocím, kvůli přítomnosti mnoha neznámých vlků a už z principu slušného vychování tak ale neučinila. A tak s pohledem šokovaným vyšlo pouze tichoučké… „Dino?“

K jeho slovům, která se snažila znít co nejvíce přesvědčivě, nic neřekla, místo toho jen s úsměvem na tváři doufala, že svá slova myslel skutečně vážně a že její společnost mu nebyla na obtíž. A co by taky byla? Kdyby ji tu nechtěla nechtěl, tak to jistě hnedka poví.
Namísto toho ji táhla zvědavost ke zmiňované tůňce a tomu, z jakého záhadného důvodu ji asi potřeboval. Mělo snad svůj důvod to, že potřeboval vidět odraz jeho kostnaté tváře bez jediné známky života? Bylo zvláštní hledět na takový jev, chvílema ji přišlo jako kdyby mluvila k mrtvému vlčímu tělu s duší živoucího vlka. Taková představa byla... děsivá. Ale takové myšlenky musela potlačit stranou, neb pochopila, že i přes jeho skutečně podivný vzhled, i on uměl cítit emoce. Hlavně aby se v Nihilské smečce cítil jako vítaný.
„Ano, to tedy ano,“ spokojeně vydechla podobně jako Iris věnovala tento čas k tomu, aby se po krajině porozhlédla. I přes věčný vánek v její srsti se na toto místo ráda vracela, hlavně i jen z důvodu, aby upustila od všech nepříjemných myšlenek a užila si krásných výhledů.
Podívala se Irise ve chvíli, když se opět po tiché odmlce ozval. Takže odraz? Zvědavost jí táhla k tomu dozvědět se více, nakonec však tuto touhu zametla pryč a zaměřila se na to, aby v sobě ponechala stále nějakou tu slušnost. I přesto si maličký komentář neodpustila. „Odraz? To zní zajímavě.“

TW: krev, smrt (i vlčat)

Jak již bylo na podzim ve zvyku, sychravé počasí se prolínalo celičkým Norestem - od té nejmenší louky až po nekonečnou planinu. I přesto se rozhodla postarší dáma zvednout své packy z Nihilu představující pro ní bezpečné zázemí, aby se vydala na výlet. Trošičku delší výlet.
Proč však? Kdyby musela (což vzhledem k jejímu postavení bylo více než vhodné), řekla by Voltaire, že se jedná o výpravu za zdejší flórou, kterou ještě tolik nepoznala. A možná snad i za sběrem bylinek. Její slova ale byla jen pokrývkou pro to, aby mohla zůstat pouze sama se sebou. Od dob špatných, přicházejících na monarchii (představují odchod mnoha důvěrných členů - ať už pryč z Norestu, tak i z tohoto světa) se její chuť k životu sesypala jako domeček z karet a ona namísto jeho znovupostavení se uzavřela do sebe s nekonečným pláčem a samotou, co jí tížila.
Takto to mohlo trvat velice dlouho, ne však věčně, i proto se kromě návštěvy plesu odhodlala k tomu vnímat realitu tím, že se projde. Šla dlouho, možná déle, než sama předpokládala, až nakonec se objevila v krajině doposud neznámé. Byla tu někdy? Možná zde kráčela za dob tuláckých, ty už však dokázala vytěsnit z hlavy. Kroutila očima sem a tam s velkou dávnou nedůvěry, zároveň i však zvědavostí, která v ní stále zůstala.
A pak to najednou přišlo, když pokračovala dále, přišel červený svit, ozařující celou tuto krajinu, která se tak stala neskonale děsivou. Co to je?! Nevědomost se v ní odrazila strachem a naježeným kožíškem. A pak se to stalo.

Černočerná tma, chlad a tíživý pocit, to jediné dokázala v tu chvíli vnímat. Byl tohle snad její konec? Neuvidí už nikdy světlo světa? Ne, vždyť takto to nemohlo být, musí to mít nějaké logické vysvětlení! Náhle zaslechla jakýsi hlas, tichoučký, stále však svým způsobem jemný, jako takové příjemné pohlazení na duši. A nemizel pryč, právě naopak se stával stále zřetelnějším a zřetelnějším. A k němu se brzy přibližoval i obraz nějaké postavy, ze které Sasha nemohla jen tak pustit svůj zrak.
„Mami!!“ s hlasitým pláčem se maličké vlčátko vrhlo do náruče své matky. Byla to ona, nikdo nebyl krásnější, pouze jen ona - světlá krémová srst, růžové kvítky zdobící její hlavu, miloučký úsměv na tváři. Anastázie, tak znělo její jméno.
Zabořila svoji hlavu do jemného kožíšku a pořádně ji objala. Ani slovy by nikdy nedokázala vyjádřit, jak moc jí chyběla. Pokud zrzečka vzpomínala na někoho ze svého dětství, tak to byla právě její matka. Byla jako strážný anděl, který ji provázel životem.
„Moc mi chybíš, maminko moja,“ šeptla, než na chviličku pocítila tlapku vlčice, hladící její maličké a křehoučké tělíčko. Ach, jak moc jí tohle chybělo! Ten pocit, že se může opět zachumlat do kožíšku někoho, koho milovala celým svým srdcem. Jenomže začala cítit, že něco není v pořádku, stále se jí nenavrátil klid na duši. S překvapením pocítila, jak jí matinka od sebe odtáhla, s výrazem plným strachu se podívala na svou dcerku a pak ze sebe. Co tam je? Bojí se – otce snad? A vskutku, brzy jí do oušek duněl hlas hrubý a zlý. „Mami?“ štěkla na Anastázii, která se snažila bránit svého potomka před zlým hřměním jejího druha. To ne, už ne! Mami, maminko moja! A pak… byla tma.
A pak opět další před obraz a s ním i ona, jako mladičká slečna, s věčně milým úsměvem na tváři, který ji nyní chyběl. Na to se ale nemohla soustředit, potřebovala zjistit, kdo se tentokrát před ní zjevil. A s každým jeho krokem se její srdéčko rozbušila mnohem víc a víc, až ho snad mohla slyšet i ona. A nejspíše i on, její milovaný Gennedy. Hleděl na ni stále tím svým typickým úsměvem, zatímco ponechal svoji oháňku kmitat ze strany na stranu. Ach, stále vzpomínala ty chvíle, co s ním prožila na počátku své cesty. Jak ho poznala poměrně netypickým způsobem a především jak jí právě on dostal do jejího dalšího domova v podobě Nihilské smečky. Bez něj by se tam jen tak lehce asi nedostala!
I přes radost z toho, že ho mohla opět vidět, se ostýchala k tomu dostat se jako první ke slovu. S pohledem do země přemýšlela, zda mu měla říci to, k čemu nikdy předtím neměla odvahy, což se jí řádně vymstilo. Cítila to, ten hřejivý pocit vždy, když stála po jeho boku, nikdy se mu to ale neřekla a každičký den svého rozhodnutí litovala. Měla tedy snad nyní využít své situace a říct mu to?
V té samé chvíli, co pootevřela tlamičku a pohlédla na něj, přišel opět ten děsivý výjev, který už nikdy nedostane ze své mysli. Jeho tělo, prosáklé krví a rozdrápané na kusy, opět na něj musela hledět. Ne, ne, ne, už vic ne! A pak… byla tma.
Ač chtěla, aby tento strach odešel už pryč, její přání nebylo vyslyšeno. Tentokrát slyšela více hlasů, smíšených několik přes sebe. Jako třetí obraz zřela skupinu více vlků, jí už tolik známou. Už si nepřála vidět ten zjev, neb jí bylo jasné, co přijde nyní. „Copak se děje, Sasho?“ slyšela konejšivý hlas svého milého druha. Ona se ale nechtěla dívat a s uslzenýma očima si jen přála, ať její utrpení už skončí. „Vypadni, nech mňa!“ zoufale vyštěkla. Na to Dino už nijak nereagoval, pouze jen se otočil a beze slova odešel pryč do té temnoty. Ale kam? Na vteřinku se po něm ohlédla… a to byla převeliká chyba. Před sebou spatřila mrtvá těla všech svých tří synů. Chladná maličká tělíčka vlčat schoulená u sebe, ani jedno nejevilo jakékoliv známky života. Ne, tohle ne. Toto není možné. S rozklepaným tělíčkem se z jejích očí valily obrovské slzy, zlomená tím vším si jen přála, ať je tomuhle všemu konec. Už to musí skončit. Prosím, prosím, prosím!

S nádechem trhla sebou, probouzejíc se ze snu se rozhlédla kolem sebe opět do reality. Trvalo dlouho, než si uvědomila, co se stalo, jedné chvíle se ale nakonec zvedla a odešla z tohoto prokletého místa pryč.

Milá grimasa ve tváři mladé vlčice v Sashe vyvolala příjemný pocit, který ji donutil pozvednout své koutky o něco více a držet je o něco déle, než předtím. A že byla skutečně ráda - společnost ve které se bude cítit alespoň trochu uvolněně potřebovala více než dost, neb právě tu nejvíce poslední dobou postrádala. Vlastně už od doby, co ztratila svého syna, se začala pomalu ale jistě stranit i těch, s nimiž by se za normálních okolností dostala ihned k řeči, a to včetně těch, co patřili k její monarchii. A tak truchlila, zachumlená ve svém pelíšku ze sebe dostávála ty poslední zbytky slz, co v ní zbyly. Nemohla však takto činit nekonečně, i proto se tento workshop zdál jako ideální příležitost k tomu se začít aspoň trochu socializovat. Že by se jí to ale skutečně vydařilo, ani tolik nečekala.
Našpicovala ouška, když jí Anjel vyzradila jméno jejich hlavní léčitelky. Takže tedy Ryumee. Bude snad mít možnost ji nyní poznat o trochu blíže? Nebo snad někdy v budoucnu? „Lexe?“ zopakovala po ní s kapkou zmatení. I přes svůj dlouhý pobyt na území Norestu se jako mladá slečna tolik nezajímala okolní smečky mimo Nihil, což se jí vymystilo v nevědomosti základních informací. Nu což, aspoň se mohla něco nového dozvědět nyní - lepší pozdě než nikdy.
K její smůle ani o jméně dalšího léčitele Přízračných doteď neslyšela, o tom se však radši nezmiňovala. Snad by se i zeptala, aby tak mohla udržet jejich konverzaci, v tom však mohli všichni přítomní slyšet hlas značící, že prostor k tomu prozatím skončil. „Ah, tak už začínáme.“ okomentovala jen a už svoji pozornost věnovala hlavním organizátorům celé akce.
Se začátkem jejich řeči se snažila zapamatovat jak jejich jména, tak i samotné tváře. První z nich byl Timothée, tmavý vlček, o kterém se před malou chviličkou zmiňovala Anjel, čímž byla zodpovězena její otázka ohledně toho, o koho se vlastně jednalo. Docela jasný kontrast svým bílým kožíškem tvořil druhý vlk, představený jako Ikke z Ignisu. U něho i ponechala svá očka o něco déle, neb právě on se začal věnovat jednotlivým bylinkám. Pro Sashenku jako hlavní medičku to byl naprostý základ, zároveň však i příjemné zopakování toho, co vše se za celou tu dobu svého pobytu zde dokázala naučit. A že to skutečně byla dlouhá cesta, než si tohle všechno dokázala uchovat ve své hlavě.

Náhle se v hlase Anjelky objevilo jasné nadšení, když přišlo miloučké opětování pozdravu. Že by to Sasha čekala se říci rozhodně nedalo, o to více byla potěšena z takové reakce. „Nu to tedy ano.“ přitakala jí, než se brzy na to odhodlala k tomu přisednout si vedle mladé vlčky a opět se kolem sebe na drobný okamžik rozhlédla po celém dění. Vlků na dnešní akci přibývalo každou chvílí více a více a z mnoha odlišných vlčích společenství (včetně Ignisu, což se jí zrovna tolik nezamlouvalo), všichni zde byli přítomni však se zcela stejným záměrem. Dokonce si povšimla i menšího hloučků několika kulťanů, zabalených v podivných pláštích na svých tělech. K čemu asi ta látka slouží? Kult jako takový nikdy neměla možnost a vlastně ani pořádný důvod poznat blíže, i proto o něm nevěděla skoro nic.
To se ale vrátila pohledem k Anjel, když se opět ozvala se zvídavou otázkou. „To taky, ale i poznat iné léčitele. To víš, je fajn mat nové kontakty ze stejného oboru.“ zamyslila se. Díky této myšlence se jí najednou do hlavy vrátila vzpomínka na Ciela, který se zmínil o jakési medičce z jeho smečky - z té, do které patřila právě i Anjelka. „U vás prý vlastne máte nějakú medičku, je to tak?“

Byla už to nějaká chvíle, co se udála v Nihile ta nešťastná událost, která ranila Sashy srdéčko více, než by bylo zdrávo. Od té doby se jen těžce dokázala přesvědčit o tom, aby v sobě ponechala alespoň špetku dobré nálady, která byla kdysi běžnou součástí její osoby. Bylo to vůbec možné, vrátit ji někdy zpět?
I proto neměla v plánu se více věnovat dalšímu poznávání vlků, a to ani tehdy, když se poprvé dozvěděla o plánovaném setkání léčitelů. Už tak jí stačilo, že se musela účastnit plesu, kde měla možnost se socializovat více než dost. Na druhou stranu, léčitelů bylo v monarchii žalostně málo a nebylo na škodu získat si nové informace z tohoto oboru, nebo snad lépe i kontakty z ostatních smeček. Znala vůbec nějakého medika z jiných koutů Norestu? Vzpomínala si zmínku Ciela o jedné vlčici z Přízračných, s ní ale neměla tu čest se ale ještě potkat. Změní se to snad?
Pomalejším tempem se tedy vydala na určené místo, kde se měl právě tento léčitelský workshop konat. Nejspíš však přišla právě včas, neb hlouček vlků už se začal pomalu zvětšovat, což značilo, že by mohla jejich přednáška každou chvíli začít. Pořádně se rozhlédla, aby očkem zjistila, zda snad také potká nějaké tváře – a vskutku, z Nihilu zde viděla Bellanu i mladého Kettua. Její kroky však zamířily k někomu jinému, přesněji směrem k Anjel, kterou si pamatovala z dob, kdy se v Nihilské smečce konal výměnný pobyt. Bude si ji Anjelka snad pamatovat? Už to taky byla doba od jejich prvního setkání! „Anjel, že? Zdravím, opět sa vidíme.“ s pohledem natočeným nahoru jí pozdravila. Kdyby chtěla, možná by i ocáskem zavrtěla, nakonec se jen odhodlala k maličkému, drobně unavenému úsměvu. Že by jí tento detail nějak trápil se říci nedalo.

Nad jeho poznámkou se jen usmála. I přes občasnou nervozitu, která se u ní mohla nemile vyskytnout (hlavně poslední dobou, kdy nepoznávala tolik vlků jako dříve), i přesto dokázal téměř vždy vykouzlit ve tvář plnou zdvořilosti a snad až elegance. Copak za to jen mohlo? Možná, že pobyt v monarchii v ní zanechal více, než by si sama představovala - nyní už tolik nehrozilo, že by v sobě neměla ani špetku slušnosti.
Díky chvilkové odmlce mohla brzy zjistit, že Iris přišel na to zdejší louku ze stejného důvodu… tedy, skoro. Ponechat své tlapky kráčet kupředu z důvodu jistě nebylo k zahození, zároveň však nebylo na škodu využít takového času k něčemu užitečnému. „Juj, tak snad som vás nevyrušila.“ raději se ozvala, v případě toho, kdyby se raději chtěl věnovat svému trénink. Jen abych ho nezdržovala!
Další otázku zas tolik nečekala, i proto se v ní mihlo nepatrné překvapení. Tůňka? Pročpak sa asi ptá? „Nu, kdesi v prepadlisku u rieky ji možná najdete. Mimo smečku vám žel neporadím, moc sa mimo hranice už tolik nedostanu.“ pravila nakonec, doufajíc, že mu aspoň trochu pomohla k nalezení místa, které hledal.

Zanechat ve tváři Bell alespoň náznak malého klidu, to jediné bylo pro Sashu nyní podstatné. Přec jen, co by si vykračovala její kamarádka celá vystresovaná do takové vybrané společnosti vlků, navíc, když šlo zrovna o takovou velikou akci, jako byl právě nihilský ples? Ten by si měli užít všichni, včetně jí. A možná snad i včetně zrzečky, která i přes veškeré problémy v jejím osobním životě se odhodlala zvednout z bezpečí jeskyně, kde jí nic nehrozilo, aby se rozhodla nakonec jít.
O to více byla ráda, když se mladá vlčice měla aspoň k maličkému úsměvu. Co vše se ale za ním skrývalo, zatím Sasha nevěděla, neznala všechny detaily toho, co Bellana nyní prožívala. Najednou se však vlčka před ní pomaličku popošla k ní, očividně majíce něco podstatného co jí sdělit do oušek. A tak Sasha poslouchala.
Ignisanku? Náhle zrzečka zpozorněla a i proto se v její hlavě začaly tvořit otázky, které nemohla jen tak vypustit pryč. Co se během tohoto setkání odehrálo? A proč se o tom Bellana nezmínila už dříve? Nakonec však nechala tlamičku zavřenou a vyčkala si na to, co s z vlčky vypadne dál. Při dalších slovech však už na fialový vyzdobený kožíšek její kamarádky pohlédla. V její tváří bylo značné překvapení, možná snad zmatek, který jí zmítal více než dost. Pomsta? To byla vskutku silná slova, natož pak pro nihilčana. A navíc pak ještě, když byla mířena na někoho z Ignisu. Co však měla nyní dělat, co jí měla na taková slova říci, aby jí dokázala v danou chvíli co nejlépe pomoci? Možná… klid Sašo!
„Ale ty to nechceš udělat, či?“ nadhodila prvně. Ač pro Sušenku to byla otázka poměrně zásadní, nehodlala Bell nijak tlačit k odpovědi. Vždyť už stačilo, že se jí musela přiznat s něčím takovým! Ale možná jen by se jí na něco málo měla zeptat, ne však nyní, spíš tehdy, až na to přijde ten správný čas. Tohle bude na dlho. „Bell… Co kdybys mi o tom pak někdy povedala, zvládla bys to? Nemusíš hned, až sa na to budeš sama cítit, tak zajdi za mnou do nory, ano? A teď poď, ples na tebe čeká.“ s mírným úsměvem na pyscích udělala pár kroků směrem k celému dění. Ještě před tím, než byla ale ochotna se tam skutečně vydat, se ještě jednou podívala na mladou vlčku, aby jí něco sdělila. „A nezapomeň, bude to dobré.“ Pak se již nechala ponořit krásou dnešního večera.