Príspevky užívateľa

A bylo to opět tady. Událost, co Sashenka ani neočekávala, že ještě někdy zažije, opět přišla zpátky do krajin Norestu. Když se poprvé dozvěděla o tom, že se má po dlouhé době konat Nihilský ples, její srdéčko plesalo velikou radostí a štěstím, které dlouho nezažila. Jaká dlouhá doba uběhla od toho, co se naposledy tato akce uskutečnila... tolik se za tu dobu změnilo! Možná že toho však bylo více, než by sama chtěla, neb uběhlo pár týdnů a do jejího života přišla další obrovská rána v podobě smrti jejího syna Tea. Byla to bolest, která jí naprosto pohltila mysl a zanechala v bublině, ze které se jen těžko dostávala. Ach, a kolika slz jen vyplakala! A aby toho nebylo málo, musela se nakonec rozloučit i s posledním odkazem, který po zelenavé léčitelce zůstal, tedy s jejími dětmi, u těch alespoň zadoufala v to, že naleznou ve svém životě novou a správnou cestu. I přesto, všichni zmínění zmizeli z Nihilu pryč, což nebylo něco, s čím by mohla zcela počítat před začátkem plesu. A s její hlavou to zatočilo více, než bylo třeba.
I přes původní plán zůstat v Nihilu z důvodu utápění se v žalu se nakonec vydala na tak velikou událost i ona, jen co se jí nakonec překvapivě ozvala její drahá kamarádka. Ach Bell, jak ona byla za ní jen ráda!
Vyzdobena heřmánky po celé její srsti (na připomínku svého syna, který je tak nosíval) a výraznou žlutou květinkou v oušku tak kráčela mlčky po boku fialové vlčice. Sama neměla ponětí, zda se těšila, neb všechno štěstí z plesu z ní již stihlo opadnout... snad jen kapka zvědavosti by se v ní možná našla.
Už se skoro ocitla v dění celé akce, když v tom náhle zaslechla své jméno. Bellana, opět ji přepadl strach z důvodu přítomnosti Ignisu. Ani ona nebyla z této skutečnosti tolik nadšená a doufala, že dobrá atmosféra bude zachována i tak, mladá okřídlená vlčka to tak ale nejspíše nevnímala. Nebyla by ale veliká škoda, kdyby se při její skoro konečně cestě nakonec vrátila zpátky?
„Bell, bude to dobré, neboj.“ snažila se jí povzdubit a zabránit tak tomu, aby propadla tomu strachu, který ji bránil si ples užít naplno. „Budu tam s tebou.“ udělala několik pevných kroků dopředu, s hlavou otočenou směrem k vlčici. Teď už bylo na ní, jak se skutečně rozhodne - pokud si své kroky ale opravdu rozmyslela a nechtěla jít dále, nehodlala ji tu držet.

Potvrzení neznámého vlka ohledně domova v Přízračných v zrzečce vyvolalo o to větší klid na duši. Ač mnoho členů nepoznala, za spojenectví s hvězdnou smečkou byla velice ráda, už jen kvůli dobré spolupráci. Tak třeba takový výměnný pobyt, který přinesl mnoho značných známostí a především zkušeností. Že by se třeba někdy uskutečnil? Proti by zrzečka rozhodně nebyla.
Zaujalo ji, když se zmínil o tom, že ve smečce je pouze krátkou chvíli. Ani se nebylo čemu divit, vždyť Cielo byl teprve na začátku své cesty v novém domově jako mladý (a velice živý, to musela uznat) hoch, zatímco Sashenka byla už o něco starší a Nihil jí byl zcela už dlouho trvalým domovem. A že v něm taky mnohé zažila, o tom by mohla vyprávět na celé hodiny! „Ano, to som. Já v Nihilu žijem ale už dlho.“ přiznala se mu. Zvědavost mladíka ale neznala mezí a Sasha dostala další z řad otázek. Ale ať tak, Sashenka měla času více než dost! „Přízračné zas tolik nepoznám, ale nemyslím si, že je stejný. Ale asi záleží, ako sa to vezme, určite ste nám mnohem bližší, než ignisani.“ Ignis, brr! Na ten ani nerada myslela! „a jinak, jmenuju sa Sasha.“
Čas přinášel růže a po chvíli se zrzečka musela vypustit maličký smích nad jeho otázkou. Bylo jasné, že museli mít ve smečce nějakého léčitele, ve skutečnosti se s ním ale nestihla ještě setkat - vlastně s ní, jak už stihla zjistit. „Ne, tak to nemyslím. Já som totiž taky léčitelka.“ pověděla mu nakonec s nepatrným mrknutím. Tak, jak asi bude reagovat nyní? Mohl snad něco takového očekávat? Ovšem že ne, když ještě před chvílí vypadala, že mu bude chtít utéct z obzoru! Možno není občas na škodu poznat kohosi nového… ale Nihil je Nihil!
„Ale kdepak!“ s přesvědčením v hlasem se snažila dát najevo, že společnost jí nepřekáží. Vlastně naopak, ráda po dlouhé době získala nové informace o světě mimo monarchii.

Vypadalo to, že dnešní krásný den nemůže nic strašného překazit. A co by taky téže, chtěl by snad někdo z nihilských členů si z ní hloupě vystřelit? Ne, nikdo takový zde nebyl, nebo alespoň o tom nevěděla. Ani proto ve své hlavě si nezanechávala ten nejhorší scénář, který by si osud pro ní mohl přichystat. A vůbec, jak moc bylo pravděpodobné, že by se něco takového mohlo přihodit?
Přiblížila se blíže mělkému břehu, aby potopila své prachem zanesené packy a zapomněla na to veliké teplo. Ach, jaká úleva, jaké štěstí! Za kouzla matky přírody byla občasně více než vděčná... jenže neměla by být více? Možná by se měla každičkým dnem usmívat na všechno a všechny okolo sebe. Ach, tolik se Sasha změnila. Byla by za ní matka ráda, kdyby ji znovu potkala? Přivítala by ji svým věčně srdečným úsměvem - a nebo dokonce snad by si jí přitáhla do objetí a zašeptala do ouška, jak ji má moc ráda?
S vnitřní spokojeností nechala pohupovat svůj maličký ocásek sem a tam, snad až by si dovolila na vteřinku zavřela očka, kdyby se něco nepřihodilo.
Překvapeně trhnula hlavou směrem k novému hlasu, který někoho volal. Svoji matku. V té chvíli nebylo třeba ani myšlenky k tomu, o koho se mohlo jednat, i proto nahned zrzečka opustila svoji oázu klidu, aby se dostala za Solem.
„Sole, copak je?“ poplašeně štěkla na něj, když k ní přiběhl. Netušila vůbec, co si měla myslet, další slova jeho potomka ji ale vystrašila, když zmínil svého bratra Tea - kvůli návalu emocím brzy ale nakonec propadl svému pláči. Teo, co s ním bolo? Ač se jí to sebevíce příčilo, myšlenky k tomu nejhoršímu ji ale dohnaly, až se začala skutečně bát. Jenže potřebovala aby Sol získal odvahu, aby jí řekl, co viděl na vlastní oči. Jenže ona nevěděla, jak na to. „Co Teo? Co mu je?!“ zvýšeným hlasem na něj doléhala, aby na nic nečekal a ihned ji odpověděl.

Očekávala, že se mladý vlk s ochotou alespoň drobně rozmluví, ale že až tak? Ani nestačila pořádně rozkoukat, aby zjistila, o koho se to vlastně jednalo, už ji cizinec stihl povyprávět o jeho události ze smečky. Takže je smečkový? Ale k jaké patrí? Vzhledem k nemalé vzdálenosti od hvězdné smečky se jí častokrát nestávalo, že by během jejích cest potkala nějakého přízračného člena - naposledy si jen vybavila tvář mladičké Anjel, která navštívila území monarchie během výměnného pobytu. Jakpak sa asi má? S drobnou odvahou tak nenápadně zavětřila a… a! Žeby?
„Vy ste od Prízračných?“ snažila se ujistit nakonec i otázkou, kterou mu s kapkou zvědavosti s hlase položila. A i kdyby, nepůsobil na ní tolika nepřátelským dojmem, to by se akorát jen zvládla otočit a pelášit zpátky domů. Jen aby jednou pak nedopadla jako… jako její drahý kamarád, jehož život skončil jen pár krůčků za hranicemi Nihilu. „Možno bych poznala jednú léčitelku poznala.“ neurčitě se rozhodla přeci jen poznamenat.
I přes obezřetnost ji však překvapila nabídka pomoci, kterou od neznámého dostala. „Nene nic, spíše na procházku som sa vydala.“ pravila kupovivu rychle s neurčitým tónem, avšak úsměvem na tváři, „A pak som narazila na vás.“

Chvíli trvalo, než se dočkala odpovědi od bílého vlka – přišla snad nevhod? Nerada by ho rušila od jeho plánů, pokud teda nějaké ve své mysli zrovinka měl. Ne každý musel vyrazit na nové místo za účelu očištění kvůli nepříjemným myšlenkám, stejně tak jako zrzečka, která přemýšlela více než dost. Ale možno ocení novú společnost, když sa aspoň trochu rozmluví! Nebylo třeba ale předbíhat, i proto jen si ponechala na tváři milý úsměv, aby zakryla jakýkoliv náznak obav. Aspoň sa s ním seznámím… snad. Když bude chtít.
„Výjimečně ano.“ přikývla souhlasně k jeho otázce. „To víte, je fajn využít takové pekné počasí k procházce.“ A jakpak by ne! Koho by bavilo proležet celičký den v noře naprosto sám, bez společnosti ostatních členů smečky? Ač i takové dny zažívala především kvůli smečkovým povinnostem, i ona potřebovala jednou za čas vypnout a nic neřešit… a s takovým výhledem na hornaté kopce se tomu dařilo lépe.
„Ste tu snad kvůli tomu samému, či?“ otázala se nazpět, aby mu ponechala prostor se pořádně rozmluvit.

S čerstvým vzduchem, který ji horské prostředí přineslo, si pokračovala zrzavá dáma stále kupředu. Snad až by se konečně i sama pro sebe srdečně usmála, což u ní nebývalo už tolik časté, především pak posledních pár měsíců - vždyť stačilo, že musela tyto úsměvy darovat ostatním nihilčanům okolo sebe! Přeci jen ale taková letní vycházka napomohla tomu, aby zahodila všechny starosti tížící její hlavu pryč. Aby tu byla sama pro sebe. Aby se mohla aspoň na chvíli snad až vrátit do dob, kdy jako mladičká slečna běhala po světě se smíchem v hlase.
V tom si náhle spatřila bílý kožíšek jedno z baronů jejich monarchie, jehož kroky směřovaly na stejné místo, podobně jako ty její. Copak ten tu? I přes značnou dobu jeho pobytu v Nihilu nestihla poznat právě Irise do větší hloubky, což byla jistě veliká škoda. Možná by to mohla konečně napravit - měla by si s ním ale co říci? To se již velmi brzy uvidí.
„Pekný den Iris!“ upozornila na sebe a přicupitala na svých krátkých nožkách k němu s nadějí, že dnešní setkání bude jedno z těch příjemnějších.

Uchovávala si v hlavě myšlenku, že dnešní den bude plný klidu, bez žádných větších starostí, co by jí zbytečně obtěžovaly při dnešní práci. Pouze klid na duši, to ona potřebovala! Co by si pak asi počala, kdyby se ani na hledání bylinek nedokázala plně soustředit? Mohla snad být až tak marná?
K jejímu překvapení se brzy v její blízkosti ozval podivně hluboký hlásek, očividně mířící na její osobu. A vskutku, brzy před sebou spatřila tmavý kožich neznámého, který mířil svižným krokem přímo až k ní. „Uh, zdravím!“ se zmatením pozdravila neznámého nazpět. Mírně viditelná nervozita se na zrzavé vlčce podepisovala i díky faktu, že se s vlky mimo smečku moc nestýkala, především pak posledních pár měsíců. A vlastně ani neměla k tomu žádného důvodu, už takto si na hledání mimosmečkových vztahů nenašla volný čas, ať kvůli práci nebo rodině. Jako kdyby se v tom Nihilu neustále něco dělo! I přes své obavy ale zvládla vykouzlit na tváři maličký úsměv, jako projev slušnosti. Jenomže, s kým měla vůbec tu čest? Měla ho snad znát? Vůbec netušila.
Po chvíli se přeci jen odvážila chopit se slova. „Možu vám s něčím pomoci?“ vyslovila, dávaje tak cizinci prostor se vyjádřit k jeho tolik nečekané přítomnosti.

Každou další vteřinou, co Sasha spočinula v objetí nebohé chuděrky, si postupně uvědomovala, jak moc se její (sic na pohled majestátní, avšak v konečném důsledku nebohé) tělíčko třáslo. Najednou se stalo tolik křehkou schránkou se srdcem tolik bolavým, až si to Sasha nemohla představit. Jenomže ona tomu rozuměla tomu kousku situace, znala ji vlčku od samotného narození a poznala i celou její rodinu. A jak jenom dopadla? Byla pryč. Nikoho už neměla, pouze jen vzpomínky na ně ve chvílích, když kráčela po místech, kde tohle všechno zažila.
Jenže už nebyla více tím maličkých štětem, už z ní vyrostla dospělá slečna – měla si užívat naplno svého života, jít stále kupředu! Dělo se tak ale skutečně? Čekal snad na její drahou kamarádku život, ve kterém by nemusela žít ve strachu ze všeho, co se jí v tak nehezké minulosti přihodilo? Zcela upřímně zrzečka obdivovala, jak i přes to všechno dokázala stát svými tlapky na zemi a hledět na svoji rodnou krajinu. Stále bojovala. Jenže i taková cesta měla své překážky - bolest, kterou si jako malá zažila, stále zůstala skrytá v jejím nitru a čekala vždy na svůj moment, kdy vypluje na svůj povrch a ukáže se. A opět byla tady.
Nechala fialovou vlčku, aby se dostala do objetí tak dlouho, jak jen potřebovala. V právě chvíli takové ataky ji nechtěla nechávat samotnou, chtěla ji pomoci se co nejdříve uklidnit. „Šš, Bel…“ již tiše vydechla a brzy jí projela jednou tlapkou vlásky, jako to dělávaly matičky, aby utišily svá dítka. Stejně tak i Sasha byla kamarádkou, tetičkou a téže matkou. Utrápenou matkou. „Vyplakej sa, nedrž v sobě tu bolest.“ povídala jí do ouška, snažíce se dostat do její hlavy aspoň střípek klidu. Ano, chaos a panika, tohle všechno muselo jít pryč. Jak dlouho to ale potrvá? A nemůže se takový stav brzy vrátit? Ach, tohle si Bell nezasloužila - o to více tu pro ni musela být i ona. „Už to bude dobré.“

Přišlo teplé odpoledne, čas těch největších letních veder, který by zahnal do stinných koutů nejednoho utahaného jedince… eh, pařit se na slunku na vysušených planinách bez jediné šance se skrýt, to nebylo pro nikoho dobré!
S pořádnou odvahou se však Sashenka pro tentokrát rozhodla vytáhnout paty ven z nory ven namísto takového lenošení. To aby tak jinak proležela celičké léto schovaná na jednom a tom samém místě! Z toho by nebyla rozhodně panovnice nadšená – stejně jako Sasha, která vždy ráda přiložila tlapku k práci, pokud měla tu možnost. A to za jakéhokoliv počasí.
S nápadem vydat se ke zdroji vody v podobě zdejšího pramene nemusela nijak rozmýšlet, i proto jí cesta netrvala tolik dlouho. Kdy jindy si mohla zajít pořádně napít a osvěžit se, než právě nyní? A možno tam ani nebudem sama. Že by snad měl někdo podobné myšlení jako ona a přišel si užít možnosti uhašení žízně? I to bylo možné. A vlastně, společnost další vlka by velice ocenila, nejvíce pak, kdyby šlo o někoho z její nejbližší rodiny. Kdepak vlastně byli její drazí chlapci?

Nebyla by to Sasha, kdyby si neponechala letní večery plné krásně barevných výhledů pro svoji volnou chvíli, z důvodu řádného odpočinku. Když už se jí podařilo zanechat veškeré práce (které měla občasně až nad hlavu), častokrát se uchýlila k tomu posedět si na čerstvém vzduchu s letním vánkem čechrajícím její huňatou srst. Tak přeci jen si našla oblibu i v takovém teplém období! Tedy alespoň v její části, stále totiž více preferovala bylinkami provonělé louky nad nekonečným horkem.
Se spokojenou tvářičkou si vykračovala do kopců, za kterými čekalo místo pro ni již tolik známé. Zdejší horskou louku měla ve veliké oblibě, na které si vzpomněla takřka vždy, když se jí dostala do hlavy myšlenka na její milovanou monarchii. Snad i proto měla i přes její kratičké nožky tak dobrou fyzičku, to se muselo nechat! Klidně i samotné rytíře by mohla svou vytrvalostí porazit! Kromě toho zde však dokázala (nyní už docela vzácně) přebít všechny zlé vzpomínky a povznést především ty krásné – snad jako kdyby to bylo jen včera co si hrávala s těmi nejmenšími jako milá tetička a starala se o ně jako o své vlastní… těch se jednoho dne téže dočkala. Tedy, pouze některých z nich. Viď, Kaira?
Se zamyšlenou hlavou tak pokračovala svojí klidnou dál, nezastavovala se, ani na vteřinku se neotáčela za sebe.

Sashenka nebyla zrovna tou vlčinou, co by se častokrát kochala výhledy i mimo hranice monarchie, do které patřila. Zázemí květinové smečky pro ni představovalo výhodu držet se v bezpečí po boku rodiny a neměla mnoho důvodu se takového privilegia zcela vzdávat. Ovšem, možná by si ještě před pár lety ťukala na čelo při takové myšlence – vždyť bylo tak krásné cestovat po světě a poznávat další zcela nepoznané krajiny! Nebo rovnou celý svět! Jenomže s plynoucím časem se vlčka měnila a i sní i priority, mezi které už dávno nepatřilo takové daleké cestování jako během, kdy se v Norestu teprve zjevila. Ach, to bývaly časy.
Jednu svoji zálibu však jen tak lehce nedokázala opustit – právě takové bylinky se staly důvodem pro menší vycházku. Se situací, kdy se Sasha stala v monarchii jedinou léčitelkou, se jí práce nakupila o něco více, než by si sama přála, což jí přidávalo na veliké zodpovědnosti? Mohla ale dělat něco jiného? Musela se chopit své práce, pokud chtěla zachovat dobrou úroveň léčitelství.
Postupně se tak dostala zrzavá vlčice do dalšího, pro letní den o něco příjemnějšího prostředí. Aspoň že tak! Lesní potůček se zdál ideálním místem k tomu pročistit si svou hlavu a užívat si zvuku šumění čisté vody. To však nebylo vše – svá očka nechala ve střehu pro případ, že by narazila na rostlinstvo, které by mohlo být pro ni výjimečné užitečné. To přeci chtěla, kvůli tomu sem přišla.

Až mnozí by čekali, že s nastávající rudou oblohou, značící konec jednoho z dalších úmorných veder, přijde i pořádný (a tolik zasloužený!) odpočinek. Že si snad každý vlček najde své vlastní místečko, kde bude moci zavřít unavená očka a nakonec přijde černočerná tma. A co potom? Pak se postupně se dostane do další, docela jiné říše plné krásných snů. Nebo přijde něco zcela odlišného?
Takový osud by snad i potkal bělavého šamana, který se rozhodl tak nenápadně schovat do hloučku vysokých trsů trávy, dokud by se v jeho blízkosti nenacházela další dušička. Sashino tempo bylo pomalé, i přesto neměla touhy propadnout po náročném dni do hlubokého spánku a těžká víčka stále nechala otevřená a se zvláště zdlouhavým povzdechem si prohlížela okolní krajinu. Proč se zde vůbec nacházela? Sama netušila, snad jen ten kouzelný pohled na večerní krajinu ji přilákal až na zdejší místo. Tentokrát přemýšlela místo minulosti spíše na to, co se mělo teprve odehrávat - a že toho bylo! Velice ji těšilo, že se plesová událost opět vracela do tradic květinové monarchie. A že to pekne trvalo tedy! Právě tento letní čas vždy patřil k pořádnému veselí a radovánkám, ale téže i k poznávání nových tváří, které by za normálních okolností nebyla možnost poznat. A co teprve děti její a Miřiny? Ty se teprve měly na co těšit! Tedy, pokud vše půjde podle plánů panovnice, neb problémům bylo třeba na takových akcích bylo třeba vždy vyvarovat. Ah ovšem, bude to velké, naprosto veliké! „Ale kdybyste tu tak byli...“ tláchla do prázdna, směřujíc své přání dvou zelenavým vlkům, kteří se takového štěstí už nedočkají.
S takovou nevšední událostí však bylo třeba, aby vše probíhalo podle plánu, aby se nanešel byť jen jediný střípek směrující k neštěstí. Všechno musi být dokonalé, tak!
S takovými myšlenkami a zadumanou tváří si postávala na místě a užívala posledních slunečních paprsků z nebes.

Bylo pozoruhodné, jak se Sasha i přes svůj dlouhý život v monarchii stále tolik držela svých vlastních koutů, ve kterých našla své vlastní bezpečné útočiště. A čím více voňavých květin tam po svém boku měla, tím lépe pro ni! Pro každičkou z nich cítila určité pouto, připomínajíce jí, že nebylo třeba se ničeho bát. Mohl za to snad ten fakt, že se narodila v samotném ráji velikých květinových luk?
Snad i proto jí štiplavá sůl z moře zprvu vykouzlila nepříjemný úšklebek, který ne a ne zmizet. Na kraji vodnaté (a doslova nekonečné) vody plně šumějících vln netrávila zrovna všechen svůj volný čas, pokud už se vůbec nějaký naskytl. Ovšem, ta zrnečka lepkavého písku, to nebylo nic pro ni! Jaký byl však pak důvod pro její návštěvu takového místa?
S pomalými krůčky ponechala pohled skleslý do země, snažíce se najít alespoň malý náznak maličké a lesklé věcičky v podobě mušle. Ovšem, dnešní den se zdál přímo stavěný pro hledání i těch nejdrobnějších pokladů - den byl v plném proudu a slunko pálilo jako divé. A nebo ještě vice! Takové hledání mušliček viděla Sashenka jako ideální příležitost jak využít svůj volný čas, který se jí tak zrovinka naskytl, snad i proto sebrala odvahu k tomu dojít i za hranice. A ještě že tak učinila! Až jich pár najde, určitě je využije k ozdobení nihilských hranic, či jako dárek pro své vlastní syny. Určitě by se jim taková rodinná památka hodila, ať můžou na svůj domov jednou vzpomínat... až jednou povyrostou a možná jednoho dne odejdou, jako spousta vlčat před nima. Nebo snad zde zůstanou na věčné časy?

Nastavujíc na své tváři ten nejmilejší úsměv se snažila postarší vlčice skrýt jakýkoliv náznak nejistoty, který by tak jednoduše by vyplaval napovrch. A jejda, to by pak bylo tolika nadělení! V poslední době se Sasha dostávala do stavů, kdy pro ni nebylo ani tolik těžké se nechat vyvést z míry a začít zmatkovat, jako kdyby jen zatěžko poznala klid, který ji jiné dny doprovázel při každém kroku. A to třeba i u takových mladých, se kterýma si prakticky dokázala říct cokoliv. Mohlo to tak být i u starší Brisy? Či si snad s ní najde po dlouhých časech společnou řeč a získá si další drahou společnici na dospělácké řeči?
Na její odpověď pokývla krátce hlavou na znak pochopení. Jednou za čas se našly dny, kdy bylo třeba ponechat své nožky proběhnout ve znamení odpočinku. Ale že si uměla najít zajímavou dobu pro takové procházky - ne každý se odvážil vyjít na procházkou právě za potemnělých nocí, což však pro Brisu neplatilo. A co více, dokonce až k hranicím se odvážila. No jo, ti rytíři!
„Ále, o hranice som sa prišla postarat.“ odpověděla nakonec dále a hlavu přesunula k zářivému venečku položenému na zemi, seskládaného především z heřmánků, tolik typických pro smečku, a dalších jiných rostlin. A jak se jí tentokrát povedl! Snad i kapička hrdosti byla díky záři kvítků znatelná na její tváři.
„Stačí chvilička jen, a už bude konečne hotový. Zasa budou hranice vidět i z toho nejtemnějšího kouta.“ pravila si potěšeně a nechala ze své tlapky vyrůst další kvítky, aby mohla ve svém výtvoru pokračovat dále. Pár jich ponechala vyrůst dokonce i před tlapky její nové společnice, aby tak počkala na to, jak bude na její magii reagovat. Mohla by tak snad na ní zapůsobit?

Jeden by snad řekl, že být součástí milující rodiny musí velký dar, se kterým přichází mnoho krásných chvil v podobě chvil strávených pohromadě. Inu, ve zdejší prapodivné rodince se ne zcela vždy k tomu dostala ta pravá příležitost, snad o to více nadšení se ocitlo Sashence, jen co se doslechla o takové chystané sešlosti. Ah ano, konečně! Bylo načase vidět všechny jejímu srdéčku blízké tváře na jednom místě, aby je všechny poznala opět o něco blíže. A vůbec, bylo třeba se dostat z té samoty, co ji občasně doprovázela, jen co vzpomínala na ty, kteří odešli z jejího života. A že jich bylo za poslední měsíce rozhodně více než dost. Tak kupříkladu takový Dino - ač uvědomení si toho, že nejspíše už více od něj nedostane drahý polibek na tvář ji rvalo srdce, musela stát pevně na svých nožkách a čelit všemu, co jí život přichystal. Pro ně, pro všechny z její rodiny. Ještě že je měla, všechny z Nihilu.
Do obvykle docela smutně prázdné jeskyně přispěchala docela rychle, než bývalo u ní zvykem. Ke svému štěstí se o ozdobu její maličkosti nemusela starat, k oušku si jednoduše přikouzlila pár zářivých zvonků (snad i proto aby tak odpoutala pozornost od jejích věčného ospalého pohledu) a brzy na to se dostala do vnitra jeskyně. Tam na ni čekal obraz milé, i když svým způsobem docela mladé společnosti, která však byla tím nejlepším lékem pro její smutek. Tak tak, tu bude aspoň živo a veselo! Tedy snad.
„Pekný večer, vidím že už nás tu pár je.“ pravila, věnujíce všem pozdrav v podobě široké úsměvu. Nahned jí očka sjela ke květinové korunce na havranově tmavém kožíšku mladičké Rio, která se čerstvě zasnoubila s téže přítomným Leonem. Při pohledu na její zamilovanou tvář jí srdéčko podivně bušelo- radostí snad? Jistě bylo štěstím hledět na to, jak kdysi malá vlčata vzrůstala a dělala radost celé monarchii, když šlo hlavně o tak velkou věc. Taká mladá a tak daleko už to dotáhla!