Príspevky užívateľa

Hřejivé objetí potomka, který se tak miloučce přítulil k jejímu huňatému kožíšku, by zahřálo na srdéčku nejednu dobrotivou matiku. Nejinak to bylo i v případě Saši - s dojetím pohladila Sola po hlavičce, aby si synka přitáhla k sobě. Ah, jak za ty dva byla ráda! Ač to s nima bylo občasně náročné (a co pak v těch dobách, kdy se rozutíkali pryč z pelechu), stále jí přiváděli radost na dušičce, kterou tolik potřebovala.
To však ze Sola vypadla překvapivá otázka, co jí donutila se opět podívat do doslova kamenné tváře Sórena. Více než rada? Bolo to tak snad? Sama mnohdy zůstala ze svých pocitů zmatená natolik, že jen těžko by našla tu správnou odpověď, kterou by dokázala zcela správně formulovat. A hlavně když pak šlo o tolik specifického jako byla láska! A vůbec, co by ji na to Sol řekl, kdyby řekla ano? Nezlobil by se na ni? A co pak i Sóren, pokud jeho duše stále zůstala přítomna právě zde - na místě, kde na něj myslila nejvíce?
„Mala hom ho ráda, to ano, Sóren by mi ale hlavne velmi dobrým kamarádem.“ pravila nakonec, nemaje tolik jistoty ve svých slovech, i tak se na jejich pyscích utvořil drobounký úsměv. Ovšem, kamarád.
Jak tak očekávala, Sol se skutečně hluboce zamyslil nad Sashinou otázkou, a že skutečně natolik, že zašel až do samotného počátku vzniku Nihilské smečky. Jakpak nečekané! „Dobrá otázka, nu nepoznala som žel ty, co založili tuto monarchii. Možná naša Výsost by o tom mohla vědět více.“ zamyslela se pořádně. Najde si však na malého drobce alespoň trochu času? Moc často mladičkou Voltaire poslední dobou nevídala - možná by ji měla pak poprosit osobně, pokud na ní narazí. „Ale našeho bývalého panovníka si dost pamatuji, to mi byl panečku vlk! Taký se jen tak nevidí!“

Inu, už jen odvaha alespoň drobně se rozmluvit dokázala mnohé, což se jistým způsobem odrazilo i na zdejším setkání s vlčetem. Po menší chvíli se přeci jen dostal ke slovu, což zapříčinilo to, že jeho dětský hlásek pomalu a postupně ztrácel na nervozitě, která ho tolik ovládala. Proč jenom však měl strach? Co předcházelo jeho chování? Neměla ponětí, chtěla však udělat vše pro to, aby se zrzeček necítil v její přítomnosti jakkoliv nepříjemně.
„Určite sa to s ním brzy naučíš,“ s kapkou naděje se usmála, snažíce se nadále o vřelé, místy až mateřské vystupování, co by ji dostalo blíže do řeči. Dokonce i huňatým ocáskem mu zvesela zavrtěla, jen co se jí dostal pohled zlatavých oček plných zvědavosti.
„Jinak já som Sasha a pomáhám naší monarchii ako zdejší léčitelka. Takže kdyby sa ti cokoliv stalo, príjď klidně za mnou.“ využila takovou otázku k prozrazení své vlastní funkce, se kterou sloužila Nihilské monarchii již nějakých těch pár let. Kolik už tomu bolo vůbec? Za tu dobu poznala mnoho dětských tváří, snad i mnohem více, než by sama dokázala spočítat na svých drobounkých tlapkách, i přesto jí jedno každičké vlče přišlo čímsi jedinečné. A to platilo i v případě mladého okřídlence - Kettua, jak se on sám po chvíli představil.
„Moc mňa Těší, Kettu.“ pokračovala nadále s maličkým pokývnutím a následující otázkou, aby ho tak donutila se opět o něco více rozpovídat. Tedy, pokud se na to ovšem odváží! „A ako sa ti líbí u nás? Je tu sice dost sněhu, ale počkaj si do jara a Nihil se ti ukáže v celé svoji kráse!“

Z proudu nepříjemných myšlenek ji náhle vytrhl hlas, který ji donutil překvapeně zamrkat a ohlédnout se po nové přítomnosti bělavé vlčice, kterou i přes ubývající světlo přeci jen poznala rychle. Brisa? Je to ona? Její společnost zde rozhodně neočekávala, už pak vůbec právě v dobách, kdy slunce zmizelo z oblohy a příroda se tak brzičko schylovala ke spánku. Byla snad noční sovou i v jejím nepříliš mladém věku? Jak vskutku pozoruhodné!
„Ah, Brisa!“ s letmým úsměvem se vydala vstříc nové a jistě příjemné konverzaci, ze které si třeba odnese i radost v srdéčku, kterou potřebovala více než kdy jindy. Ah jistě, nechtěla si přec ponechat v hlavě pouze špatné myšlenky, když měla po těchž dlouhých dobách možnost si s Brisou pořádně a hloubavě promluvit a poznat ji tak o něco lépe. Jak vůbec bylo možné, že jí nestihla i přes ta dlouhá léta poznat? Byla snad až tolik zaneprázdněná svojí prací léčitelky, že si na ni nedokázala udělat čas? Byla snad až moc uzavřená v kruhu několika vlků? Že jí nebylo stydno nyní – a možná snad i v hloubi duše ano, miloučký úsměv však sebemenší náznak takového pocitu skrýval. Nyní nastal čas zahnat ty přebytečné chmury, aspoň na tu drobnou chviličku.
„To i ja tebe vskutku!“ začala svoji řeč milým tónem. Radost z její společnosti však dávala najevo jemnými švihy chundelaté oháňky. „Copak ty tu takto navečer?“ zvídala se, občasně stále pokukujíc po kdejakém stromu, na kterém by mohlo chybět kouzlo jejích květin. To by dopadlo!

S nabývajícím věkem se zrzavá kněžna zdržovala více tíživých myšlenek vracejících se k minulosti, než by bylo pro ni obvykle zdrávo, její tvář však (kromě nabývajících vrásek) v tomhle ohledu nezůstala tolik poznamenaná. Tedy, alespoň do té doby, co se v její blízkosti nacházela společnost nihilčanů, pro něž si potrpěla na zásady slušného chování – nikdo přeci nechtěl hledět na utrápenou starou tetku, co se mračila na kdejakou květinku, ba i na samotné slunce. Ne, musila se snažit být takovou, jak si monarchie žádala, a to i přes ne tolik dobré vnitřní rozpoložení.
Těžko říci, zda to platilo i pro dnešek – schylovalo se k večeru, slunce již dávno dopadlo za obzor, i tak Sasha zůstala na svých kratičkých nožkách, z důvodu blízkých hranic, oddělujících jejich území od zbytku Norestu. Právě její magie byla v takovou chvíli něčím, co mohlo poměrně rychle odehnat všechny její chmury a zároveň pomoci Nihilu, aby hranice zůstaly viditelné i během té nejtemnější noci. A jak užitečně se mohla najednou cítit! No ovšem, smečce bylo třeba pomáhat vždy. Třeba tak odežene i myšlenku toho, že až se vrátí do svého pelechu, už tam nebude na ní více čekat ten zelenkavý hřejivý kožíšek jejího milého, který se ještě stále nevrátil ze své výpravy. A takový mech to asi jenom tak nezachrání. Ach, kde jen si?

S následující myšlenkou se Sashenka už tolik nespokojila, jako předtím, což dala najevo svou drobně ustaranými vrásky, jež se vytvořily na její tváři. Nerada by slyšela z jeho tlamičky obavy o jeho bezpečí, či vůbec jiné myšlenky směřující k tomu, že by se měl cítit ohroženě. Ne, nebylo proč. Alespoň to si chtěla zrzečka myslet a mít v tom jistotu. Chtěla mu dodat veškeré bezpečí, které mu jako matka plná lásky mohla poskytnout. „Ne Sole,“ s očividným překvapením hlesla a podívala se do Solových očí plné té dětské zvědavosti, podobné té její během mladších let - když teprve poznávala krajiny Norestu. „Udělám všechno pro to, aby sa to už neopakovalo.“ špitla s možná až moc zřejmou vážností svých slov. Sic možná šlo o poutavou historku na vyprávění, bolest, kterou jí taková situace přinesla, trvala až do dnešních dní.
A vůbec, jak by mohly dnešní dny vypadat, kdyby se nic takového vůbec nestalo? Kdyby Sóren zůstal nějakou tu chvílu naživu? Změnilo by to něco? K takovým otázkám se však mohla vracet donekonečna, stejně by si nedokázala s jistotou odpovědět. A stejnak naň musím myslet…
To už se ale Sol začal vyptávat dále. „Nu, pročpak by ne? A copak by tě zajimalo?“ optala se ho, aby mu tak dala prostor se zeptat na to, co by bylo v jeho zájmu si poslechnout. Zda se něco takového najde, to už bylo otázkou, i tak ale byla ochotná se nad tímto pořádně zamyslet, hlavní bylo, že tak mohla trávit čas se svým synem. Pokud tedy nepřijde řeč na jiné, nyní již zesnulé vlky… Ach, s tú bolestí už stačilo!

Tolik otázek a přesto se odpovědí zobrazující takovou událost našlo jen pramálo, což jistě mladičkého zvídavce nemohlo vůbec potěšit – a jak by taky téže, když měl možnost zaslechnout nový, pro něj tolik nepoznaný příběh! Na takovém místě pak bylo třeba občasně otevřít i tlamičku a na pár detailů se pořádně pozeptat, aby z nových poznatků mohl získat co nejvíce. A s tím i celá monarchie, pro níž se historie stala nedílnou součástí a bylo třeba si ji uchovávat na dlouhá léta.
Nad myšlenkou kdysi zachráněného ( a přesto nyní dočista ztraceného) vlčete se musela pořádně zamyslet, aby ze svých nejhlubších vzpomínek zvládla nalézt třeba jen jednu maličkou, kterou by měla spojenou právě s Amiasem, bratrem její blízké kamarádky Bellany. Nebyl jedním z těch drobců, s nimiž by se žel Sasha stihla tolik sblížit, jako třeba s jeho sourozenci, i proto si s ním nedokázala mnohé spojit. Ale i tak se něco našlo, to ovšemže! „Bol to vlček velmi zvídavý, stejně jako ty,“ ušklíbla se na Sola, doprovázejíc následně její tvář milá úsměv, kterou si hodlala udržet. „Ale kdepak jen bude? Nejsom si jistá, možná kdesi daleko za Norestem.“ nadhodila krátce. Kde však jeho duše ve skutečnosti pozůstala se mohla jen domnívat, stejně by se nepřiblížila ke skutečné pravdě, snad ale nalezla pokoje, jaké bylo třeba.
„To zas ne,“ zavrhla jeho otázku, nemaje ponětí o žádném příbuzném z jeho strany, který by se kdy vůbec zdržoval na území Norestu. A je vůbec kdosi taký? „Ale měl svoju rodinu i tak, a to tady v Nihilu.“

K jeho slovům nemohla jinak než přikývnout a dát tak očividně najevo, že s jeho návrhem souhlasí. Díky tolik veselé společnosti Sageho v ní konečně vzrůstala skutečně dobrá nálada, která byla pro její tvářičku tolik typická, s čímž by se ostatně mileráda porozhlédla po tom, co si na ně postupně přicházející jaro přineslo. Ale že jí to skutečně trvalo!
To už ji ale Sage zaskočil dalšími slůvky, které ze sebe samovolně pronesl. Kdepak vzal ten dar každého překvapit tím, co všechno dokázal ve své hlavičce vymyslet a následně to formulovat ven skrze svoji tlamičku? „Ále jdi ty,“ s drobným náznakem úsměvu takové tvrzení drobounce vyvrátila. Ač jeho snahu pozvednou situaci o lepší kus dál oceňovala (a už vůbec, že si na svoji tetičku našel čas!), o své jedinečnosti v jistém ohledu pochybovala. A vůbec, čím by tak mohla se vyjímat od ostatních? Snad jen svojí mluvou, kterou neovládal nikdo ve zdejších krajích, dělalo to z ní ale takovou půvabnou vlčí paní, jak tvrdil. Asi težko.
„Je to sice fuška sa tam dostat, ale stojí to za to.“ doplnila ho, nechávaje svoji hlavičku drobně zavzpomínat na to, co na zdejším prostranství zažila. A že toho bolo! Sic vlci se v monarchii měnili a každým dnem rostli a stárli, louka zůstala bez poskvrny stejná, snad jen kombinace se po každém západu mohla lišit. Ale o to kouzelnější místo se tak zdálo, neb každý konec dne se zdál být jedinečným. Tak tak, ne já! S jistou kapkou lítosti nad ztrátou zelenkavé vlčice naslouchala tomu, jaký pohled na její odchod. Hvězdu? Ač o připodobnění hvězd k duším zemřelých slýchávala již od své matky, nebyla o takovém způsobu odchodu plně přesvědčena, sama pro sebe to brávala jako spíše symbolickou věc. O to více pro ni bylo podstatné, že v nich našel bělavý vlček svůj vlastní smysl žití, díky němuž mohl kráčet v Nihilu dále s již předurčenou profesí. „Možno s ňou budou dny omnoho delší už teďka!“ zazubila se nad takovou milou představou, pokračujíc v řeči trochu jiným směrem. Dost řečí o ní, chudák by se ani nestihl pochlubit, co všechno se dokázal naučit! „A vobec, co šamanství? Je Leonek dobrý učitel?“ s maličkým mrknutím se nahned zvídala.

Již náhlý odchod dvou hlavních léčitelů byl dobrý důvod k jistým obavám o to, jak se bude monarchii v následujících měsících dařit. I přes nelehkou (především emocionální) situaci Sashy však prozatím nepropadala nijak výrazné panice – snad za to mohlo postupně přicházející teplé roční období a s ním i bylinky, které co nevidět bude moci pořádně posbírat. Možno vezmu sebou i Rio, už som s ní dlho nemluvila. Kde sa vůbec toulá?
Vlčice se jako správná a zodpovědná léčitelka rozhodla věnovat své práci, jak už bývalo její rutinou, když neměla už více myšlenek, nad nimiž by mohla do hloubky dumat. Pro tentokrát se rozhodla připravit si místo pro nové zásoby, vzhledem k tomu, že už k tomu byl nejvyšší čas. Její zapálenost však nebyla až tak velká, jak na se na první možnost zdát, neb občasně se pouze jen mlčky zastavila a dlouze se porozhlédla po celé kamenité jeskyni. Působila chladně a především prázdně, dokonce ani v pelíšcích by nenašla jediného živáčka, se kterým by se mohla dát do řeči. Ne tak jako kdysi, když se při každém krůčku povšimla zelenkavé kožíšku ostatních léčitelů, díky kterým získala neskutečně mnoho nových zkušeností. A že za ty dva byla tolik ráda, jak moc! Snad i proto je jejich poměrně rychlá ztráta dosti zasáhla.

Možná, že bylo jen a pouze dobře, že při dnešních krocích narazila právě na zdejšího běláska, díky kterému se na její tváři objevil drobný úsměv už jen po chviličce rozmluvení, které z něj samovolně vyšlo. Přišlo ji zvláštní, jak rychle se dokázal smířit s odchodem její nejbližší matičky a především, jak rychle se dokázal zotavit do takového stavu, kdy byl schopen vystoupit skrze Nihislkou společnost se stejným veselím, jako za vlčecích dob. Či snad byla Sashenka až přílišně polapena do pasti těch sžíravých pocitů, co nedělaly dobře její dušičce? Mohla za to postupně přicházející staroba, co z ní činila o to více citlivější dušičku? A co nevidět, bude skoro běloučká jako takový Sage a ze všeho se jí pomate hlava, až bude tak akorát pouhým bláznem- nemysli tak ty hlupaňa!
„Ach ano, ty bývajú kouzelné. Už abych sa po nějakých kúkla!“ přitakala mu, maje v sobě určité potěšení z toho, že se matka příroda probouzela a pomaličku všechny ovinula svým teplem, které sebou přinášela. Moc ráda hleděla na to, jak se ke každému ránu přidávalo čím dál více barev, než jen pouhá bílá, i ač dnešní den byl od takové představy odlišný. Tedy, prozatím.
I tak pokračovala ve své procházce nadále, s nevídanou mlčenlivostí, co se jí tolik držela, jako kdyby se nemínila nijak výrazně rozmluvit, což se snad brzy změní. Musela, když už tu měla Sageho – ten se již nakonec dostal k další otázce. „S tvojou maminkou?“ optala ho pro svou jistotu, však to již hledala přesnou lokaci, se kterou s Mirou občasně chodívala. „Když pudeš tam k horám, je tam moc pekná lúka, nájdeš tam dost bylinek. A hezky tam zapadá slnko, to taky.“ pravila nakonec. Nakonec, vzhled Miry taky jistým způsobem připomínal takovou posetou bylinkami. A ten její milúčký úsmev, ach. „Chybí mi.“

I přes jeho očividnou šokovanost si v sobě udržela jakési pousmání, zatímco co k jeho slovům krátce přikývla. Musela uznat, že taková zpráva mohla vskutku poněkud prazvláštně, a to především pak v momentě, kdy šlo o skutečného vlka z masa a kostí. Mohla snad za to nějaká prokletá nemoc, co ráda brala duši vlkům s dobrým srdcem na místě? A mohla třeba postihnout i někoho jiného? V takové chvíli mohla jen doufat v to, že šlo o pouhý přelud její fantazie.
„Toť otázka,“ pravila zamyšleně, snažíce se ze své mysli dostat co nejvíce vzpomínek, které by mohla Solovi pronést. Proměna jejího drahého přítele se zdála natolik podivným zjevením, ke kterému se Sasha nerada tolik vracela, nyní to považovala za potřebné, pokud chtěla příběh tohoto chrabrého mistra roznést mezi další generace. „Když zachranoval jedno maličké vlče, které bolo v nebezpečí. V tu ránu obetoval svoj život a promenil se v tuto sochu. Od té doby tu stojí a bdí nad námi, aby nas vždycky ochránil.“ s jistou hrdostí mu pohlédla do tváře kamennému vlkovi. A vůbec, mohla to být pravda? Co když slyšel všechna ta slůvka, spojená se slzami, kterých zde vyronila nespočet? Co když tu ještě stále zůstala jeho duše a poletovala si kolem nich? To by jistě vysvětlovalo tu specifickou atmosféru, kterou nikde jinde v Nihilu nenašla.
To už ale věnovala svému synkovi svůj pohled nazpět. „Však já vim že budeš, ty moj hrdino,“ se smíchem v hlase mu oblízla čelo. Byla neskonale ráda, do jakého vlka vyrostl – možná měl kratičké nožičky a nevídaný kožíšek, jeho duše byla zářivá jako sluníčko, což bylo hlavní.

Vskutku, absence slunečních paprsků, co by přes zimní období mohly dopadaly dopadat na její zrzavou srst v ní nazechala mnoho stop, jako právě nepříjemné obavy, které v sobě tolik dusila. O to horší vše bylo, když nabyla pocitu, že se se svými problémy nemohla nikomu svěřit... nebo tedy mohla, avšak nechtěla. Nechtěla v ne příliš jednoduchých chvílích, rozsévat ještě své starosti mezi další své členy, nemluvě o těch mladých, kteří si měli užívat života. Měli, dělo se tak ale?
To už se přes její zmatení vrátila drobně zpět do reality, když blízko ní zaslechla skoro jemný hlásek kohopak jiného, než zdejšího mládence s bělavým kožíškem. Sage pro ni znamenal mnohé a vždy se s ním ráda dala do řeči, když k tomu byla možnost, však pro tentokrát se zdálo těžší se pořádně rozmluvit tolik, jak by chtěla. „Ah, Sagi.“ hlesla překvapeně, dokud se mladík nerozpovídal dále. Bylo k uznání, že popis jejího vzhledu byl více přesný - cítila se jako zarmoucená a především osamocená vrba, pro kterou představovala společnost jen vodní hladina, v níž by jen zatězko nalezla otázek. Ale pak se najednou z oblak vynořilo slunko, které jako kdyby tak chtělo smést veškerý smutek stranou. „Ále, musela som sa projít trošku. Hlavne když sa tak hezky vyjasnilo.“ pověděla s mírným úsměvem na tváři, který nevykouzlila jen tak samovolně, spíše chtěla své trápení zamazat pryč, snad jako kdyby ani neexistovalo. A co kdyby se tak i stalo? Přec jen, se Sagem se dlouho nerozpovídala tolik, jako před jistým incidentem, který ji jistým způsobem téže zasáhl. Smrt si vzala Miru do svých spárů až přílišně brzo, alespoň Sasha to tak pociťovala, i co se týkalo léčitelstkého doupěte, které působilo o to více prázdně, snad možná i proto tam trávila co nejméně času bylo vůbec možné.
„Tak sa projdeme alespoň spolu, nu ne?“ pobídla ho, sama již připravena rozpohybovat své nožky vstříc své cestě, tentokrát již ne sama.

Ach ta láska, jak krásný pocit to jest… a přesto tak zrádný. Když je vlk mladým jedincem, pro nějž je právě láska nepoznanou stránkou, přináší do života tolik miloučkých pocitů, včetně takových motýlků v bříšku, a mnoho dalších. Ach, jak miloučce jí bývalo, když se po teplých večerech při usínající obloze mohla přitulit ke svému nejdražšímu partnerovi, a slýchávat ta poetická slůvka o tom, že jejich lásku už nic nerozdělí. Ne, vůbec nic! Kdyby jen tušila.
Jenomže obraz se náhle pozměnil. Okolí bylo potopeno do černočerné tmy a Sashenku pohltil překvapivý chlad, až se jí naježila srst na krku. Polehávala na studeném povrchu (tedy, jestli se vůbec jednalo o povrch, když ho ani neviděla?), zatímco u jejího tělíčka pocítila jakýsi přísun tepla v podobě jejích potomku, nyní čerstvě narozených. Jako kdyby se stala znovu matkou. Ve vlčatech však poznala své nynější potomky, byl to Teo a Sol a… Kaira? Kde byl? I díky náhlé panice se její srdéčko rozbušilo natolik, že šlo slyšet až na míle daleko. Možná i to byl důvod (včetně náhlého vrtění se, jak se snažila najít svého posledního potomka) zapříčinil pláč dvou malých uzlíčků, který ji tolik ranil. Co se to nyní dělo? Jenže to už po chvíli zahlédla v dálce jakési světlo – neznámé a zároveň tolik přitažlivé. Co ale za ním stálo? S vyjukanými očky se ani na krůček nehnula, i přesto po chvíli spatřila tak brzo známý zelenkavý kožíšek vlka, u něhož měla pocit, jako kdyby ho neviděla už staletí. Konečně byl ale s ní, jak přesně sliboval, když se s ním naposledy. Ach, můj milovaný Dino! Však, co po něm zvolala, nedočkala se žádné odpovědi, pouze jen mlčky hleděl na její rudou tvář. A potom odešel. Žádný zoufalý pláč ani zvolání po jeho jméně ho nepřimělo zastavit se v jeho cestě do neznáma, ani slůvka ze sebe nevydal. Mlčky tak šel dál a dál a-

S polekáním se probudila ze snů, co pronásledovaly její mysl již posledních pár dnů, snad až týdnů. S každým postupným dnem, který přicházel, bylo pro Sashu mnohem obtížnější si přiznat, že by se Dino společně s Kairou mohli vrátit zpět na Nihilské území, zpět domů, jak si tolik přála Třeba by se tak mohla naplnit její idylická představa o bezstarostném životě, kde by žila se svojí drahou polovičkou a dětmi po boku, jenže život takto nefungoval, toho si byla vědoma. S uplakanou tváří tak ještě chvíli zůstala v noře, dokud nesebrala veškeré své síly na to, aby i přes její psychické rozpoložení se nevystavila slunečnímu svitu, co si pro ni dnešní dopoledne připravilo (to spala tak dlouhou dobu?). Tvář ponechala ustaranou, s pohledem spadlým k zemi, ač by si normálně našla důvodu k radosti, jako třeba už jen to, že příroda se konečně probouzela k životu. Sasha však působila přesně naopak, jako kdyby upadala do smutku, který se ji držel až nezdravě dlouho.

Jak to tak bývalo, maličká sněhová kulička se začala postupem času zvětšovat, až nakonec jen stěží s ní pohnul tak, aby nabral ještě více sněhové pokrývky – snad právě ona by ji sama nezvládla o tolik dovalit dále. V takové chvíli začala postarší vlčka přemýšlet nad tím, že by ho mohla jednoduše zastavit i jen drobnými slůvky, aby se mladé vlče tolik zbytečně nevysílilo. Eště by sa ani chudák postavil na své nožky! K něčemu takovému se nakonec ani schylovat nemusela, neb malé vlče ztratilo od své aktivity veškerou pozornost a povšimlo si jiné, omnoho výraznější kuličky v podobě Sashy.
„Nu ahoj!“ pozdravila ho zvesela, pro svoji jistotu nechala rozhoupat i svůj ocásek. Jeho uhýbavý pohled zaznamenala poměrně rychle, což zadoufala, že se postupem času alespoň trochu změní. Vždyť by nerada působila pro mládence jako jakási nepříjemná společnost, v níž by netušil jak by se měl zachovat, však přesně tak to nyní vypadalo. Pomohlo by snad, kdyby ho dovedla ke větší sdílnosti? Opadla by pak z něj alespoň špetka té nervozity?
„Kúkám že máš rád sníh, však?“ začala opatrně, udržujíc si na tváři stále ten svůj miloučký úsměv, aby se pokusila v něm zájem o jakousi řeč – nebo v takovém případě alespoň o ten oční kontakt, který pro něj vůbec neexistoval, což bylo potřeba změnit.

Nad poznámkou ohledně náročnosti se musela drobně pousmát, myšleno její nenápadné gesto pouze a jen v dobrém smyslu. Sama moc dobře věděla, jaké to bylo, vést celý svůj živůtek na kratičkých nožkách, při kterých (i díky její silnější stavbě těla… nikoliv tlusté!) musela působit nadměrně vtipně. A rozhodně to nebývalo občasně jednoduché žít život jako maličký skřítek, neb i třeba takové cesty skrze cesty Nihilu se mohly zdát o něco obtížnější, jako právě pro jejího syna, který byl na tom dosti podobně. O to více pak bylo důležité hledět na ně skrze radostnou tvář a soustředit se především na to, co je čeká na konci cesty. A každého cíl se odlišoval - zatímco pro Sola mohlo představovat především získání nových informací, Sasha mohla být vůbec ráda za trávení času s jejím potomkem, jenž ji kromě radost přiváděl i klid na duši. Eště že tu sú, moji zlatí.
Jen co se usadila na své místo, nechala své tělíčko zkaměnět, podobně jako Sorénovo, i tak se v její tvářičce nacházel drobounký úsměv, jako tomu bývalo vždy, když trávila čas s kýmkoliv jiným... snad jen tenhle byl o to více naplněn mateřskou láskou, která se na ní projevovala. Vždy ji přišlo zvláštní, kolik nových pohledů ke svým myšlenkám mohla získat jen jediným pohledem do tváře jejího přítele. Odpovědi k nim však tentokrát neměla čas vyhledávat, namísto toho se tak věnovala především svému synovi, který si už pro ni přichystal první otázku. Kolik jich asi bude?
„A to je práve to, nikdo, on sám se v ňu promenil.“ mrkla směrem k němu, k rozvedení své odpovědi však neotálela, vlastně tím naopak započal její příběh, který si něj připravila. „Kdysi dávno, žil jeden u nas v Nihilu veliký vévoda Sóren. Bol to vlk milý a spravedlivý, ktorý pomáhal i všem ostatním.“ konečně započala. Dala si záležet na tom, aby její slova byla naplněna jistou hrdostí a oslavou vlka, který i pro jednu malou dušičku dokázal položit svůj vlastní život. A právě to byl pro Sashenku důkaz hrdinství. I přes ty všechny dobré vzpomínky myslila na to, jak moc jí chyběl. Tak moc. „Avšak, mal v sobě i obětavost, na kterú nakonec doplatil.“

Nepříjemné myšlenky, to bylo to jediné, co s příchodem mrazivé zimy začalo trápit Sashi hlavičku. Mezi těmito pocity se schovával i strach o jedno z dětí, které vlčice neviděla už poměrně dlouhou dobu - Kaira, to byl ten, jehož srdéčko zaplavila touha poznávat zdejší svět o něco hlouběji, než tomu bylo u ostatních synů. Jak se ale ukázalo, takový chtíč si vyžádal svou daň, kterou byl až moc brzký odchod z Nihilské monarchie a nejspíše snad i z celého Norestu. A co bylo o to horší, své sbohem musela dát i tomu nejdražšímu vlkovi, který se svého syna rozhodl nalézt. Odchod léčitelského vévody Dina byla obrovská ztráta pro celou smečku, především v časech zimních a krutých, o to více pak byl ztrátou pro srdéčko Sashenky, které tak opět získalo ošklivou ránu, kterou půjde jen těžce zahojit. Co když už sa mi nikdy více nevráti? Ani Dino, ani Kaira.
Se skleslým výrazem, který se nesnažila nijak výrazně skrývat, se vracela že své drobné obchůzky, aby své nožičky ponechala protáhnout. Sic mrazy jí nebyli nikterak příjemné, pohyb jí dokázal téže prospět... alespoň v ohledu toho, že si mohla do jisté míry vyprázdnit svoji hlavu starostmi. I tak ale stačila jediná vzpomínka na jejího milovaného Dina a vrásky na čele se jí vrátily opět do tváře, jako kdyby je snad nedokázala nijak vymýtit. A možno tam snad i zůstanou. Jenže v tom v očividném překvapení u vchodu zaslechla jasný zoufalý pláč, který se rozléhal o stěny nory a byl dobře slyšet, i prototaková skutečnost ji probudila z myšlenek natolik, že se jala po zdejší postavě podívat. A jen co jí zahlédla, stáhla uši až k hlavičce - pohled na fialový uzlíček natisklý na stěnu ji polekal až tak, div ji srdéčko nevyskočilo z hrudi. Ne ne ne ne... NE! Toto je špatne, toto je moc moc špatně.
„Bell!“ vyštěkla nahned, nechávaje své nožky padnout k tělu mladé vlčice, jež svým postojem zcela jasně volala o pomoc. Ač do hlavičky jí neviděla, Bellanu znala od vlčete a poznala její minulost - ztráta nejen matky a otce, ale rovnou celé její rodiny bylo něco, co mohlo poznamenat vlka na celý jeho dosavadní život... byla to rána, která se nedala již více zahojit. Alespoň tedy pro ni. „Notak Bell, slyšíš? Už som tady, som tady pro tebe...“ natiskla se na ní, snažíce se o to, aby jí nebohá vlčice věnovala celou svoji pozornost, aby se mohla svoji hlavičku položit do kožíšku tak, jak nyní potřebovala.