Príspevky užívateľa

Návštěva svatyně nikdy nebyla jen tak bezdůvodnou, což platilo i pro dnešní den - leč dny se každým jedním dnem krátily více a více, ještě stále za světla se Sashe podařilo vyškrábat až přímo na určené místo, kam se chtěla. Svoji společnost však nehodlala trávit v naprosté samotě, i proto sebou vzala jednoho ze synů, konkrétněji Sola, se kterým hodlala trávit společný čas. Věděla, že tento mladý hoch každičkou chvíli čím dál více rostl a vyvíjel se, i proto bylo načase mu o něco více poukázat na to, v jakém domově to měl tu možnost žít. Chtěla mu ukázat, jakým skutečným domovem pro ni Nihil byl... a jaký mohl být i pro něj. Snad. Ač i ona samotná věděla, jak skvělý pocit bylo prozkoumávat zdejší končiny Norestu, drobně se obávala o jeho osud, který mohl skončit poměrně brzy... třeba až tak, že ho nikdy již více neuvidí. A to nechtěla dopustit.
„Už sme tu,“ pravila krátce směrem k synovi, než se konečně dvojice matičky se synem dostala až do samotné svatyně, ke které měli namířeno. Na nic nevyčkávala a nahned dovedla Sola k hlavní dominantě celé jeskyně, tedy před kamennou sochu jejího draho přítele, Sórena, na kterého občasně myslila, aby si připomněla jeho památku... i jako nyní, kdy zde posedávala tentokrát s jedním ze svých potomků. „Sol, podívej se tu. Tahle socha tu totiž neni len tak.“ navedla ho, aby se posadil přímo vedle ní. „Kdysi som poznala toho vlka. Vlastne, chcel bys slyšet jednu historku?“ podívala se na něj s drobounkým mrknutím.

Zima se zdála být poměrně nekonečnou, i přes ten fakt, že přišla teprve před nějakou chvíli... a jistě ještě nějakou dobu potrvá, což nebyla pro zrzečku zrovna ta nejlepší zpráva. Na druhou stranu, jak to tak bývalo, se zimou přicházely do smečky i nové duše, které se před ní přicházely skrýt - nově Sasha zaslechla o dvou nových přírůstcích, kteří měli zůstat pod dozorem samotné panovnice, která si je nakonec vzala na starost. Eště taká mladá a už se chce starat o děcka!
Během její vycházky skrze květinovou louku (která nyní byla ještě stále zasypaná sněhovou pokrývkou, což ji donutilo si drobně povzdechnout) si v dálce všimla zrzavého kožíšku, který ji poměrně zaujal, i proto zůstala na drobnou chviličku stát na místě - vzhledem k jeho poměrně mladému vzrůstu ji došlo, že mohlo o jedno ze zdejších vlčat. A již jen vzhledem k tomu, že si Sashenky očividně nevšiml, ze svého místečka se nijak nepohnula, aby ho nedejbože nepolekala. To snad ne! Z dění se tak podařilo vypozorovat, že se mladé vlče nejspíše vynasnažilo najít si zábavu v podobě sněhové kuličky, se kterou si pohrával. Bylo milé zpozorovat, jak se taková dětská radost mohla odrážet i jen z těch nejdrobnějších maličkostí, jako byla jen jedna obyčejná sněhová koule.

Byla moc ráda za slova, která ji mladá Anjelka věnovala směrem ke smečce, i proto neotálela s vyjádřením své radosti jasným zašvihnutím ocásku. Pocit toho, že mohla být součástí jakési veliké rodiny byl jeden z faktorů, bez kterých se zrzečka již více neobešla, snad o to více k srdéčku si brala slůvka, jež byla podávána směrem k Nihilu. A taky měla jistě proč! „Aha, no tak to moc rada slyším!“ široce se na ni usmála, čímž připomínala maličký uzlíček štěstí, který se nad vlčicí tyčil. Jen co se jí však zahleděla do tváře, její zlatý výraz napovídal tomu, že zdejší setkání dopadne koncem dobrým, snad až tak miloučkým, že na ni jen tak nezapomene. A že by to bolo opravdu fajn!
„Nu, uteče to ako voda a jaro tu bude cobydup, určite!“ s povzbudivým tónem se nezapomněla ozvat, aby odlehčila drobně nepříjemné situaci, která tak akorát vedla k posmutnělým povzdechům. Ač jistě bylo nyní na škodu, že si nemohli užít té vůně květin, která se na nihilském území tak často objevovala, nechtěla tenhle strávený čas s Anjel ponechat jen ve znamení smutku. Na takové chvíle si mohla ponechat jiné dny, a že jich jistě mnoho. V tom se však dostalo představení ze strany vlčice, na které drobně pozapomněla, na takový fakt Sashenka však nyní nechtěla hledět - namísto toho dala najevo jasné zaujetí díky významu, jež toto jméno neslo... a že se Anjelka skutečně zdála být takovým andělíčkem!
„Anjel? Páni, to je moc krásné meno!“ přiznala jí s upřímných nadšením, které z ní vyzařovalo. „Já som Sasha, nihilská kněžna a rovnú taky i jedna z léčitelek.“ nezapomněla se i ona představit dokonce i s funkcí, kterou zastával, ač nic takové velice často nedělávala, snad jen v případě nových bojarů. „Ale stačí Sasha.“

V mlze, která na Nihilském území zůstávala poslední dobou čím dál často (což značilo přicházející zimu, sebou nesla jak to dobré tak i to špatné) po chviličce zpozorovala společnost dalšího vlka. Zastavila se, aby se ohlédla po nově příchozím, který se z dálky vydal přímo až k ní. Jakékoliv strasti nicméně mohla zahodit stranou, neb tmavě šedý kožíšek, obdarován sněhově zbarvenými křídly jasně naznačoval, o koho tak asi mohlo jít. Jednalo se o samotného Arxiho, vlka, jenž si vysloužil titul vévody a díky tomu i důležitý post ve smečce. Vlastně i Sasha ho brala jakožto jednoho z nejvíce vážených vlků, bez kterého by se Nihilská smečka nyní jen tak rozhodně neobešla. Snad i proto byla jistě škoda, že se skrze její práci a velice časté vytížení se s ním neviděla a nedostala s ním do hlubší konverzace, což se nyní mělo změnit. Pozdě, ale přeci jen.
„Lord Arxi, moc vas zdravím!“ jen co se konečně dostal k ní, nahned ho pozdravila, očividně stejně natěšena z toho, že dnešní (a ne zase tolik počasím příznivou) vycházku neprožije v naprosté samotě. Ač někdy byla raději sama, tentokrát se vzhledem k blízkým hranicím rytíř po jejím boku jistě hodil. „Ako sa vám darí? Asi toho musí byt hodne v poslední době, však? I s tou zimou co už tu bude nevidět.“ nečekala na nic a rovnou započala jejich řeč, aby sama mohla zjistit, jak na tom byli i jiní členové smečky, kteří patřili mimo kout léčitelského doupěte, ve kterém trávila mnoho času... možná více než by mohla.

Ač by si to nikdy předtím pomyslela, zdejší pláž s výhledem na starou loď pro ní osobně měla jistý význam, krásnou vzpomínku, kterou jen tak nevymaže ze své paměti. Vzpomínala na to, jaký krásný pocit to byl, zůstat po boku vlkovi, který se odhodlal jí vyjádřit své pocity směrem k ní a dát najevo tak lásku, kterou měla za to, že již nikdy více neucítí – a právě Dino byl tím speciálním vlkem, tak na pohled zvláštním a zároveň i okouzlujícím. A ten jeho úsměv, ach!
Nehodlala se zde pohybovat na tak dlouhou dobu a to především v těchto dnech, kdy pršelo více než by bylo příjemné, alespoň tedy to byl její původní plán, než v dáli zahlédla jistého mladíka, kterého zdejší počasí nejspíše jen tak nezaskočilo. Seděl tam, naprosto samotný, očividně sám zamyšlen ve svém vlastním světě, ze kterého se sám nehodlal dostat. Ale by mi pak neprochladl! Musela si drobně povzdechnout nad tím, co všechno dokázali vlci pro takovou nepříjemnou rýmu udělat, jako kupříkladu prosedět celé dny jednom místě, zatímco studený vítr foukal do jejich zad „Pekný den, Leone,“ ještě za ním se ozvala, aby dala o své přítomnosti vědět dopředu. Leč byla poměrně blízko, moře a jeho slabost mohla pach snadno zakrýt. Jujky, no to eště abych ho nevyplašila!

Podobně jako Voltaire, i Sasha začala postupem času drobně zpomalovat, aby si svým během nevyplivla snad až plíce, které začala drobně cítit. Nejen díky tomu byla za změnu tempu ráda, jistým způsobem se snažila i dohlížet i na mladou panovníci, u které byla obeznámena s její kondicí, která nebyla na tom nejlépe - navíc, musela připočítat i její nepříliš dobrý zrak, se kterým měla problémy. To z Voltaire však nedělalo nijak horší vlčici, možná snad hleděla na její situaci naopak. Byla mladou vlčicí s těžkým břemenem vést jednoho dne celou smečku, který ji byl dán již od prvních dní, kdy poprvé spatřila tento svět... navíc, nesměla opomenout i ztrátu jejích rodičů. Měla těžký úkol, se kterým si vedla více než dobře, i proto na ni Sasha hleděla jako panovnici, která přinese do monarchie dobrou budoucnost. Věřila v to.
Jenžecv tom se něco změnilo, tedy, tvář jejího veličenstva se pozměnila. Na obvykle chladné tvářičce bez žádné známky emocí se rýsoval náznak úsměvu, kterého si přec jen Sasha povšimla. Byl to moment krásný a především vzácný, což si v nynější chvíli ani nestihla uvědomit - však, třeba to byl jediný moment, kdy bude mít tu možnost zřít dětskou radost ve vlčici, která si svým postavením musela jít o několik kroků dále a ponechat své emoce na uzdě. Jenže byla ještě stále mladá a tak bylo více než na místě si užívat těchto chvil, dokud to bylo možné.
„Už dost,“ po chvíli ztěžka vydechla, aby dala jasně najevo, že hra se již chýlí ke konci, i proto nakonec postupně ubrala na tempu jejího kroku, než zastavila úplně. Chviličku jí trvalo, než nabrala konečně svůj dech zpět, poměrně dlouho tak nechala svoji tlamičku otevřenou, drobný úsměv jí však nezmizel. A jakpak by taky mohl po této chvíli! „Bola to dobrá hra, opravdu. Ale asi bych už mala jít, povinnosti má čekajú.“ nakonec po nějaké chvíli pronesla, dávaje tím najevo, že bylo třeba se vrátit zpět do reality, ač nechtěně. Se zamáváním oháňky se tak rozloučila a pokračovala svým směrem dále, nazpět domů.

Samice - Roo, Rio, Voltaire
Samci - Hariuha, S'Arik, Huntley

Ani nemusela vyčkávat nijak dlouho, po drobné chvíli si mohla povšimnout jakési osůbky blíží se k ní. Zpozorněla, načež se zvedla se svého místečka, na kterém trávila svůj čas a odebrala se k příchozí vlčici. Navíc, se zimou přicházel i chladný vítr, který nebyl nikterak příjemný, to však nezastavilo Sashenku od toho, aby zdejší setkání mohli uskutečnit... a navíc, konečně si bude moci s někým novým popovídat a sama tak zjistit něco nového!
„Dobrý i tobě,“ pozdravila ji nazpět s tím nejmilejším úsměvem, který na svých pyscích dokázala vykouzlit. Musela uznat, že svým vzhledem působila zdejší slečinka opravdu odlišně od členů, které běžně potkávala v Nihilu... snad až tak mysticky. Navíc, její velikostí se výrazně lišila od ní, a tak musela sotva pozvednout svůj zrak k výšin, aby jí vůbec viděla do tvářičky. Ač tedy pravdou bylo, že ona byla maličká vzhledem i k ostatním vlkům, mezi kterými se pohybovala. I přesto však byla spíše zvědavá na to, jak se vlčka rozmluví, než aby hleděla především na její výzor. Ale je teda veeliká, tyjo!
„Tak ako sa ti tu u nás zatim líbí?“ optala se, aby rovnou započala jejich konverzaci, na které mohla stavět. „Kdyby tu nebyla taká velká zima, tak i na kvetinky bychom mohli jít. I tu u hor jich tu bývá dost.“ povzdechla si, neb ty jarní dny ji občasně chyběly více než dost, neb ten už ten samotný pohled na rozkvetlou louku plnou nejrůznějších bylin byl k nezaplacení. Ale než se dočká, jistě bude sníh tu tam a první sluneční paprsky již konečně probudí celou přírodu k životu. Šak ten čas plyne tak rýchle, ach!

Výměnný pobyt s Přízračnými – Anjel

I přes sněhovou nadílku, kterou jim letošní (a ne tolik přívětivá) zima přinesla, si posedávala drobná zrzečka v samém středu louky prozatím samotná, s drobnou nejistotou, která ne a ne zmizet. Dnešní den se pro ni nesl ve znamení setkání se po dlouhé době s někým neznámým, s někým, koho ještě nikdy předtím neměla tu čest poznat… však tato myšlenka sama o sobě nebyla tím hlavním problémem, který by ji trápil. Přec jen, poznávání nových tváří bývala jedna z věcí, která doprovázela její život jako dospívající slečinku velice často a vždy si dokázala poradit. A na toto se nezapomíná! Nicméně, tohle nebylo jenom tak, neboť svůj úkol předat své léčitelské zkušenosti nyní přecházel až mimo území Nihilské monarchie.
A tak jen prozatím hleděla do dálky, přemýšlejíce nad tím, jakápak to neznámá dušička by mohla dnes asi přijít... a to i přesto, že její představa o členech Přízračné smečka nebyla žádná, vzhledem k tomu, že nikoho z nich nepoznala, což se nyní mělo změnit. Sasha byla jedna z těch, kteří se mimo hranice nepohybovali tak velice často, a to hlavně v nynějších dobách, kdy na svět přivedla své milované potomky… pochopitelně. I tak ale byla skutečně zvědavá, jak dnešní setkání nakonec dopadne. A možno to nakonec i bude velmi fajn!

Podobně jako Teoušek, i v jejím srdéčku se náhle ocitlo náhlé štěstí, které očividně nemělo jen tak rychle skončit. Tyhle chvíle strávené s jejími syny jí naplňovaly takovou neskutečnou radostí, díky které se jí rozbušilo srdéčko v každém momentu, kdy se na ně i jen zadívala. Rostú jako z vody! A ještě téže budou, což si zrzečka uvědomovala, o to více se snažila s nimi trávit co nejvíce společného času, jako jejich milovaná matička. Věděla totiž, že tohle dětské období jejich života nebude nekonečné… její mladí chlapci poté vyrostou a budou mít svoji vlastní a hlavu a vlastní život. A odejdú snad ze smečky, do toho velkého světa? Tak ako já? Inu, vědět přesně to nemohla, bylo však nanejvýše jisté, že tu pro ně bude vždycky, aby jim pomohla ve chvílích, kdy to budou potřebovat nejvíce.
Na malou chviličku se zamyslela, aby dokázala tomu malému drobečkovi co nejlépe popsat, co vlastně takový sníh byl. Bylo pravdou, že vlče bylo moc maličké na to, aby takový sníh stihlo poznat, to se ale postupem času jistě změní. „Nu, ten sníh, ten je takový bílý a taky měkúčký,“ začala ještě stále zamyšleně, hledajíce ta správná slůvka. „ale je taky velmi studí! Takže až tu napadne, tak si musíš dávat velký pozor, abys mi nenastydl.“ mrkla na něj s drobným upozorněním, které si nemohla odpustit. Kdo by ji to však měl za zlé, když se jí ztráceli každičkou chvíli, aby prozkoumali i ten nejmenší kout, který Nihil nabízel? To si bude muset o to větší pozor, aby se ji v té sněhové nadílce neztratili!

Hlásím se!

Úsměv na tváři jí zůstal i poté, co se její maličký Teo dal do řeči, aby mamince tak hezky přitakal - jedna z nejtypičtějích věcí, které Sashence do dnešních dní zůstalo, byla ohromná fascinace z těch všech krásných detailů, které matka příroda dokázala kolem vykouzlit - ať už šlo o sebemenší drobnost, Sasha se dokázala byť jen na maličkou chviličku zastavit, aby si tuto krásu prohlédla... a třeba tato vlastnost může pozůstat i jejímu chlapečkovi, který se tak zaujatě podíval na stromy u kraje louky, jakoby snad z nich nemohl strhnout svá kukadla, čemuž se Sasha vůbec nedivila.
Nestihla tak ani cokoliv říci, už se musela klusem hrnout za Teouškem, aby ho neztratila z dohledu. Taký rychlý je, uf! Nakonec se však zastavila, aby se pousmála nad tou dětskou radostí, která z něho vyzařovala.
„Také krásné stromy to sú, že? Moc moc hezky barevné.“ pravila si nahlas, věnujíce pohled stromům zbarvené v podzimním nádechu, které v paprscích slunce jakoby snad zářily.
„Ale takto barevné bývajú jen na podzim, v tuto dobu je teď, víš? Inak už ne. Pak ty listy opadajú a napadne tu prvni sníh, to pak ale sám uvidíš.“ podívala se naň, než se zapřemýšlela nad tím, jak by asi mohl vypadat, jen co další rok uběhne a s ním přijde poté další podzim... vše zde bude stejné, jen vlci se změní. Zrodí se, postupně zestárnou a nakonec přijde jejich konec. A s tím vyroste i maličký Teo, který pak nebude už tak malý, jako je nyní. Ale to bude až za dlho, to si eště počkám.

SVATBA

Svatba byla jedna z událostí, na které se rozhodně jen tak nesmělo zapomenout, o to více by bylo pro Sashu jakožto kněžnu (a zároveň velice blízkou kamarádku) více než osudné, kdyby se v tento významný den neukázala. Což by si to o ní Miruška pomyslela... Na toto sa nezapomíná, nikdy!! A tak, jako každý jiný člen, i ona přišla k horské louce poměrně brzy, aby oslavila lásku svou zamilovaných, v doprovodu jejího milého a zároveň i dětí. Na ráznou přednášku o slušném chování rozhodně nezapomněla, i tak ale doufala, že její maličcí nevymyslí žádnou lumpárnu. To by ešte dopadlo! A tak, s drobnými kvítky zamotanými v jejím kožíšku (přesně takovými, jako nosívala její matička - i takové detaily si utkvěla v paměti) si brzy usedla do kruhu vlků, aby na dvojici vlků měla co nejlepší pohled - očkem pak zaznamenala právě přicházející Rio, jednu z dítek Miry která si vedle ní přisedla. A tak mohl obřad po nějaké chvíli konečně začít.
Bylo to jako kouzelný sen, když slyšela za slůvka, doprovázená láskyplnými pohledy toho zamilovaného páru... přesně stejně jako tehdy u Luny a Orsona, které si pamatovala docela dobře. Škoda jejich strašného konce- s tím krátce vyhlédla již nyní dospělou Bellanu, která zde byla přítomna také, kterou sjela krátce pohledem. Do krásy vyrostla. O to více i sama byla ráda, když mohla zahlédnout i další vlky, se kterými se častokrát tolik nesetkávala- když v tom se z davu ozval hlas mladičké Rio, jejíž slova směřovala právě k zrzečce. Ajajaj!
„Ale tiško!“ drobně si jí pokárala, ač na její tváři se rýsoval pobavený úsměv, který zcela očividně naznačoval, že si s mladičkou vlčicí moc ráda pobaví. A dokonce se jí i dostalo příležitosti, jen co si Miruška s jejím drahým Nickolasem dali své ano, čímž zpečetili jejich lásku na věčné časy. A to si ještě pamatovala když se ta zelenkavá vlčice před ním snažila schovat tak, aby jí už nikdy nenalezl… a hle, nyní se z nich stali právoplatní manželé! Ach ta láska. To už se však vrátila zpět k Rio, se slovy: „Tvoja maminka je dnes krásná, však? Teda to ona je vždycky, ale dneska ji to tuze sluší!“ začala zvesela, jako kdyby na ní skutečně přišla dobrá řeč – a kdo by se ji téže divil! Byl to skutečně krásný den, který by byla jen škoda prožít v naprosté samotě, což u Sashy rozhodně neplatilo.

Od té chvíle, co se Sashe narodila malá vlčátka, se již tak často nezdržovala mimo hranice Nihilské smečky, což bylo vzhledem k její situaci poměrně pochopitelné. Svoji veškerou pozornost směřovala právě spíše dění uvnitř ní, až již jako matka, která musela vychovávat své malé uzlíčky, tak i jako léčitelka, která před zimou měla povinností až nad hlavu - kromě toho zde měla (z malé, ale stálé i tak podstatné části) na starosti i další mladé duše, pro které si téže musila vyhradit nějaký ten čas. Což třeba takový mladý hoch jménem Sage, který se zrzečce před nějakou dobou svěřil o své nemoci- Ach ten chudák toho ma až moc! A co více, do stejného věku se jistě brzy dostanou i Teo se Solem... a Kaira? Ten kdo ví kde se toulal. Někde ale musi byt, určite...
O to více byla ráda, když mohla nechat tu tíhu alespoň na jednu chvíli za sebou - bylo chladné, poměrně dosti mlhavé ráno a Sasha se tak po dlouhé době rozhodla vydat na menší obchůzku území, aby si konečně pročistila svou hlavu od všech přebytečných starostí, které tížily její hlavu... a kvůli kterým se na její tváři zjevovala únava až přílišně často (ale ten úsměv nikdy nezmizí!). Přemýšlela, přemýšlela hodně a dlouho - za tu dobu, co se na území Norestu objevila, se toho skutečně stalo více než dost, vlastně ani sama na tlapkách by nedokázala spočítat, kolik se jí toho ve skutečnosti přihodilo. O to více však mohla být vděčná tomu, kde nakonec její cesta prozatím skončila - může vůbec pokračovat dále, či se již jednou provždy dočkala svého konce zde? Kdo ví, zcela jistý byl však fakt, že prozatím neměla v plánu z těchto končin mizet.

Zcela upřímně, jako ještě stále mladinkou slečnu, která měla celý svůj život ještě před sebou, by ji nikdy nenapadlo, kolik toho může způsobit takový pobyt ve smečce... vlastně toho způsobil mnohem více, než sama doposud očekávala. Ještě před příchodem do Norestu bývala nadšenou (a to zcela doslova) cestovatelkou, která si ťapkala každou jednou možnou cestičkou, na kterou dokázala narazit, jenže stačilo jedno setkání a tohle vše se naprosto změnilo. Nihil pro ní byl nyní skutečným domovem, ve kterém se cítila nejlépe – právě až zde pocítila tu skutečné kouzlo milující rodiny, která si může svěřit i ty největší tajemství. A možná právě i proto se rozhodla jednu takovou založit s vlkem, který pro ni znamenal naprosto vše – a hle, již i ona mohla zažít ten pocit stát se matkou těch maličkých kuliček, které nosila v břiše ty dlouhé měsíce a poté přinesla na svět, za doprovodu posledních letních dní.
Jenže čas ubíhal rychle a tak z kuliček pomalu začaly pomalu růst maličké potvůrky, které však spíše připomínaly huňaté kuličky (po kom to tak asi měly?) jejichž nožičky se vydávaly na různé průzkumy terénu a inu, zvládat tři malé chlapce nebyl zrovna ten nejlehčí úkol.
Nyní si zrzečka kráčela po boku jednoho z takových chlapců, konkrétněji maličkého Teouška, kvůli průzkumu dalších území, které mu již nějakou dobu naslibovala. Při každém pohledu na něj si všimla, jak moc jí připomínal tím svým zbarvením domov, s doplňující se zelenou barvičkou byl však stále odlišný... speciální. Byl to její krásný synáček, jehož potká jistě dobrá budoucnost, a ona tu pro něj bude, stejně jako tu vždy byla pro potomky dalších vlků, nyní třeba pro Rio a Sageho, kteří si v jejím srdéčku téže získali speciální místečko. Ale ta jejich puberta!
„Dneska je tu tak krásne!“ spokojeně si oddechla, sledujíce své okolí, i když občasně se podívala po tom zrzavém kožíšku, aby se nezaběhl nikam přílišně daleko. A vskutku tomu tak bylo – podzim byl v plném proudu, i tak se jim poštěstilo a na louku dopadaly sluneční paprsky, které tak celé území rozzářily naprosto krásně.