Príspevky užívateľa

Přítomnost zrzavé vlčice na zdejších kopcích pro tentokrát měla zcela jasný cíl, nebyla tu jen tak pro nic za nic, aby dostala z hlavy ty neklidné myšlenky…. ty spíše každou chvílí přicházely, což dávalo najevo hlavně nepatrnými vráskami, které se čele zjevovaly. S tím si tu kráčela, snažíce se neminout svůj pohled jinam než na sněhově bílý kožíšek, patřící ne již tak maličkému vlčkovi, který ji s postupnou nastupující pubertou jakožto tetičce přibýval na starostech. Nebylo to však myšleno rozhodně zle, Sageho měla stále hrozně ráda a získal si v jejím srdéčku své speciální místečko, avšak jak rychle čas utíkal, začala si všímat, že jeho nezahrnoval již těmi nadšenými úsměvy, už začal nahlížet na život o trochu jinak, dospěleji. Už zkrátka nebyl to malé vlče, ale začal se měnit v dospělého jedince, a ona si to uvědomovala. Jaké to však bude, až povyrostou její děti do stejného věku, jako je teď on? Stane se snad něco, čeho by se měla obávat? Opustí ji snad?... Ne, na tohle nemysli.
Mladého vlčka nebylo ani tak těžké nalézt, vzhledem k tomu, že jeho nožky zůstaly na místě a očka zahleděná do krajiny v jasném nádechu podzimního, avšak stále trochu slunečního dne, i proto si i Sage mohl poměrně brzy všimnout blížící se zrzavé kuličky, která si to mířila přímo k němu. Čím se k němu přibližovala, tím více otázek se v její hlavě tvořilo... O čempak chcel asi mluvit? A zrovna so mnou? „Sage, ahoj,“ nebyla by to však Sasha, kdyby mladého chlapce neoslovila s maličkým úsměvem na tváři, který mu darovala... jako správná tetička, teď byl čas tu být pro něj a pomoci mu s tím, ho co tak trápilo, nikoliv však na něj přenášet svoji občas zbytečně ztrápenou hlavičku. Takový maličký úsměv všechno spraví! „Copak sa stalo?“ přešla rovnou k věci, než jí z tváře opadal úsměv, který přešel ve vážný pohled.

Nakonec jen na zavtění hlavičky se hnědává vlčice pousmála, nemaje Rio za zlé, že nic nedokázala vymyslet. Ač jistě, byla to škoda, byla si jistá, že na něco společně s Dinem přijdou. By sas měla spíš za se a stydět, že ťa ani nic nenapadne!
Všimla si však, že očividně bylo novým otázkám již konec - na mladou Rio přicházela únava, která se dala zpozorovat především tím, že položila svoji hlavičku k tlapkám. Bylo to pochopitelné, byla ještě ve vývinu, a zdejší místo se ukázalo jako to nejlepší pro ten příjemný, ničím nerušený klid... přec jen, i to byl ten důvod, proč se zde dnes i sama zrzečka ukázala.
,,Dobrou noc Rio." s těmito slovy se v vlčeti mírně přitáhla, aby se jejich kožíšky, mírně dotýkaly v domnění, že ji zdejší blízký kontakt vadit nebude. Avšak i přes všechny myšlenky, které jí během tohoto ticha probíhaly hlavou, přec jen nakonec myslet především na jednu věc - na to, až se na tento svět ukážou její nejmilovanější dětičky, na které se již teď těšila... než nakonec zavřela své oči a propadla tak konečně spánku.

Sasha si povšimla mírného zpomalení mladé vlčice, když se k ní přidala s tak radostnou aurou, která z ní vyzařovala – zrzečka si byla již dávno vědoma jejího zdravotního stavu, i proto nijak na tuto skutečnost výrazně nepoukazovala. Právě naopak, byla potěšena, že si Voltaire dokázala určit své hranice, kterých se v rámci možností držela, bylo to mnohem lepší než aby jí tu na místě zkolabovala. Nakonec se však nestalo nic jiného, než jen, že byla Volt skoro v patách – nebylo však o tom, že by neměla výdrž, to nikoliv - ač se to tak mohlo jistě jevit vzhledem k její baculaté postavě. Spíše se jen snažila si mladičkou hlídat pod svým obzorem, aby na ni stále mohla vidět… pro jistotu. Poté se však něco změnilo - dostalo se z ní něčeho, co by snad ani nikdy neočekávala, že by se mohlo přihodit. Bylo ji nanejvýše jasné, že Voltaire měla své emoce, které však skrývala před světem, tak jako nikdo jiný, tím si byla skutečně jistá. Avšak stačila jedna pěkně strávená chvilka s velikou tetičkou, aby se tohle na vteřinu změnilo… a na její tváři spatřila nadšený úsměv. Takový, který si jistě bude dlouho pamatovat. Nebýt toho, že obě vlčice v doprovodu větru stále běhali, jistě by jí něco k tomu řekla – avšak teď ji jen tak vystačil dech k tomu, aby mohla běžet dále.

Beatrice a Aikan jdou do akce!

Zamyslela se o trochu déle, než při předchozí otázce – ačkoli jistě pár nápadů na jména se našlo, neměla to všecičko promyšlené do toho nejmenšího detailu. A navíc, především záleželo na tom osudném dni, kdy ti maličcí se ukážou na zdejším světě. Hlavní bylo, aby všechno, úplně všechno proběhlo v naprostém pořádku… stačilo jen doufat, že tomu tak opravdu bude. „Nu, pár nápadů sa tu najde, ale uvidíme.“ mrkla na ni s úsměvem na tváři, jako kdyby si zdejší nápady chtěla ponechat pro sebe. Hlavne všechno promyslet. „A co ty, nemáš nějaké nápady na pekná jména?“ věnovala ji otázečku nazpátek, aby ji téže trochu více rozmluvila – ač k tomu nebylo třeba takové usilí, neboť samotné Rio létaly věty z tlamičky jen, co to šlo.
Upřímně, i zdejší atmosféra v ní nacházela více radostných pocitů, než předtím – zatímco venku nebylo místy až nepříjemné počasí (hlavně díky občasným dešťům, které jí tak akorát zbytečně smočily kožíšek), tady byl příjemný klid… a sucho, to především. Nechala tedy Rio, ať se opět rozvalí na svá záda, aby tak měla dohled i ke stropu, zatímco Sasha se rozhodla nechat své bříško schované. Dokonce to již vypadalo, že se mladičká slečna uráčí ke spánku, což se úplně nepotvrdilo – místo toho se nebála ukázat svá rozzářená očka, ve kterých bylo značné štěstí… na tu sa těžko dalo zlobit!
„Oh, ano! Určitě musiš, to bude určitě skvelý príběh!“ podpořila ji nakonec v jejím nadšení, zatímco mávla svojí oháňkou – líbila se jí představa toho, že by její maličcí dováděli společně se štěňaty od Miry… jak krásný živůtek je to čekal!

Zavrtěla ocáskem na znak jasné radosti z toho, k jakým zvykům se Rio měla, neboť na nic nečekala a věnovala část své místa právě zrzečce – jak to tak vypadalo, Mira své malé drobečky vychovávala opravdu dobře. To aby som za ni došla pro pár rad! Vlastně ani nic takové nemohlo být na škodu - bylo tomu již delší doba, co se s ní naposled dala do rozhovoru delšího než jen na pár slov. Nakonec se tedy pomaličku vydala směrem k Rio, než se těsně vedle ní uvelebila, jako kdyby snad očekávala, že se jí bude muset ještě nějakou tu chviličku věnovat. A zřejmě nebyla daleko od pravdy.
„A jak velmi!“ se smíchem v hlase ji přitakala. Sic již mnohokrát měla tu možnost vidět, jakým způsobem taková březost vypadala, nikdy by jí nenapadlo, jak moc únavné tohle dokázalo být, nosit těch pár malých tělíček… když, stále to bylo to nejkrásnější, co ji mohlo v životě potkat. „Ale velmi sa na ně těším, až budú na světě.“ pověděla dále, věnujíce svůj pohled na bříšku, které bývalo baculatější více, než předtím – bylo pravdou, že ani před tím vším nebyla Sashenka štíhlá jako proutek, vlastně ani dokonce neměla každou svoji kudrlinku na správném místě… věděla, že nikdy nebude perfektní manželkou. O to více se v ní rozplývalo štěstí při myšlence na to, že svou lásku už konečně našla - a ani dokonce nemusela vůbec na to, že by na sobě něco musela výrazného měnit, neb byla milována taková, jaká ve skutečnosti byla. A se stejnou ideou chtěla i vychovávat své vlastní děti. Milovat je takové, jací budú.

Usmála se v uvědomění, že Rio ještě plně nezaspala – jak se nakonec ukázalo, přeci jen přišla ve správný čas. „Ahoj! Áno, moje meno je Sasha.“ s nepatrným smíchem ji přikývla na znak souhlasu, než svoje tělíčko opět dala do pohybu a nakonec vstoupila do jeskyně. Nakonec se však nerozhodla ještě věnovat svůj čas jen a pouze samotnému spánku, kvůli kterému do těch tmavých míst přišla – bylo nanejvýše jasné, že když už byla Rio vzhůru, jen stěží se dostane zpátky do své říše snů a místo toho použije svoji tlamičku k tomu, aby se dozvěděla něco nového. A ačkoliv zde zrzečka nepřišla kvůli tomu, aby zde mohla celou dobu jen přemýšlet, pro vlčata si udělala čas úplně vždycky – a hlavně když se jednalo o vlčata Miry. „Myslíš že bych si tu mohla lehnút? Už ma pekne bolí packy, to víš.“ mrkla na ni pobaveně, čekajíce na odpověď. Po většinu času nebyla vlčicí, která by si stěžovala na každičký detail, který by ji měl být tuze nepříjemný… avšak, i to se mohlo změnit.
Na otázku mladé vlčice nepatrně vykulila očka, jako kdyby ji snad překvapil fakt, že by mohlo být její bříško už natolik viditelné... To kolik vás tam je? To byla téže otázka, kterou se mohla zabývat na věčné časy, ač tu správnou odpověď by nejspíše jen tak nezjistila. A tak nestačí, než čekat. „Noo vlčátka vlastne.“ odpověděla nakonec, netušíce, jak by si mohla Rio takovou odpověď vzít k srdéčku – mohla snad taková Rio tušit, odkud taková malá stvoření pochází? Asi těžko.

Možná právě toto místo nebylo tím nejideálnějším na to si jen tak protáhnout své packy a udělat si menší obcházku území – však zcela upřímně, to bylo to poslední, co by mohlo zrzečku nyní tížit. Místo toho se její myšlenky točily okolo jediné věci, kterou by mohla Sasha jako budoucí matka řešit – a to na příchod jejich maličkých dětí. Dalo se říci, že se zaměřovala jak na ty dobré, tak i na ty špatné pocity – občasně se v její hlavičce vytvořily obavy z toho všeho, co ji mělo v následujících měsících čekat. Budú dobrá mama? A nestane se nic zlé? A co když… ne! Bude to dobré… musí to být dobré.
Poněkud zpomaleně si to tak vykračovala skrz menší stromy, aby se tak dostala k tomu úplně největšímu, jehož život se dávno vytratil někam pryč… on tu však zůstal ležet, tak osaměle, jistě na ještě na nekonečně dlouhou dobu. V jeho blízkosti se ještě skrývalo jezírko, ke kterému se Sasha pomaličku vydala – uvědomila si, že tento les nebyl tím, kde by trávila mnoho svého času, který využívala na prozkoumávání další míst. Věděla však, že takovým výletům musela dát alespoň na chvíli sbohem, aby mohla mít klid sama pro sebe. A Dinovi by se asi takové túlání nelíbilo. Nakonec však přišlo i uvědomí toho, že nebylo toho tolik na co si stěžovat, neboť mohla tak sama získala čas na to být tichým pozorovatelem celého širého okolí. Aspoň si ty nožky odpočinú.

Před nějakou tou dobu by jistě zrzečka neočekávala, že by ten den mohl nadejít – měla za to, že ač její živůtek byl naplněn tou největší radostí a štěstím, tak právě ono štěstí se jí vyhýbalo obloukem v případě jedné myšlenky… na to, že by i ona mohla jednoho dne zapustit kořeny a založit svoji vlastní rodinu. Jenže i ona se přec jen dočkala – trvalo to sic nějakou chvíli, stěžovat si vskutku nemohla… vždyť nyní kromě svého drahého Dina po boku měla mít ještě maličkou hromádku těch nejkrásnějších dětiček, které si mohla hýčkat a pečovat o ně, jak se jí zachtělo. No neznělo to tak překrásně? A život se tak mohl zdát jako ta nejkrásnější pohádka…
…dokud ji opět do reality neprobudila ta nepříjemná bolest, která ji začala proudit do celého těla. Nynější bolest a hlavně i patrná únava se jí dostavila dříve, než by sama mohla očekávat, což jí přimělo jednat. Většinou se v takových nepříjemných stavech rozhodla buď podlehnout spánku či naopak nechat protáhnout své nožky na malou vycházku – a vzhledem k občasnému zívnutí, kterého se z ní během celičkého dne dostalo, se rozhodla pro první možnost.
I proto se její cesta vydala právě ke zdejší nihilské noře, kde by si mohla ponechat alespoň trošičku místa jen a jen pro sebe… aspoň malinko. Stačilo však neparné nakouknutí do vchodu, aby zjistila, že někdo měl očividně podobný nápad jako ona, neboť opodál si všimla malého tělíčka, rozvaleného na kamenité půdě. Poznala v ní Rio – jedno z maličkých dětiček patřící zelenkavé léčitelce, která jí tak byla blízká, což se mohlo říci o zdejším vlčeti. Rio měla velice ráda, avšak nikdy se jí nepodařilo se s ní dostat do řeči natolik, aby dokázala odhalit její skutečnou dušičku. Jaká to škoda!
„Pssst, Rio, spiš eště?“ snažila na sebe tiše upozornit, aby jí případně nevylekala – bylo očividné, že si nejspíše musela poletovat po oblacích a žít tak ve svých snech, z kterých ji nechtěla zrzečka jen tak vyrušit. Vždyť si přec jen přišla pro to samé – jediné, co ji pro její spokojenost vystačilo, byl klid, díky němuž by zapomněla na tu bolest… na své dětičky by však jen tak zapomenout nemohla, to jistě ne.

Že léčitelství byla těžká věc? Inu, někdo to tak zcela jistě mohl brát – přec jen, pamatovat si neskutečné množství názvů bylinek nebylo něčím, co by šlo každému… zároveň to ale nebylo nemožné. I Sasha sama častokrát dopadla až do místa, kdy sama netušila, jakou cestou by se sama mohla v budoucnu vydat… hlavně tedy v období svého dětství, kdy se sama toulala světem a neměla pro co (a ani pro koho) žít. Však právě tohle všecičko okolo květin jí vždy bylo nejbližší, i samo srdéčko jí to tak vždycky říkávalo… možná i proto se jím řídila.
„Nic není nemožné, Sage“ zavrtěla si hlavičkou na znak nesouhlasu – samotné ni až připadalo vtipné, jak moc ji maličký bělásek připomínal, když byla ona i jen vlčátkem… tolikrát mi ten zpropadený život podrazil nohy! Nakonec však i přesto všechno, co jí v životě ublížilo, postavila na nohy a pokračovala dále… jinak by už si možná její dušička dávno poletovala v oblacích. „Víš, někdy sa zdá, že je něco tak moc ťažké, že sa to ukáže jako nemožné… ale jde to! A i maminka, i tatínek ti pomožú… a ja taky!“ snažíce se mu dodat alespoň nějakou tu naději na lepší zítřky se mírně pousmála, zatímco její oháňka se zlehka pohupovala ze strany na stranu – sic stále se v ní mísily špatné pocity z toho, jak zlou tetičkou uměla být, chtěla se raději na svět usmívat dál… nebyla tím typem, který smutnil nad její věcí nijak dlouhou dobu. Na druhou stranu, její tvář neoplývala stále jen tím krásným úsměvem, který za normálních okolností všem dokázala vyčarovat.
O to více jí však potěšilo, když Sage její omluvu bez většího váhání přijal… aký zlatý to pocit, ta radost! „Nu, tak pojďme!“ vyzvala ho nahned, sledujíce, jak se ochotně mladý hošánek přidal po jejím boku, jako kdyby snad pozapomněl na to, co se před maličkou chvílí stalo. Jako kdyby se snad ani nic takového nikdy nestalo. „Všecičko! Teda, skoro. Kytky sú dobré hlavně na různé nemoce, ty ti pomožú velmi… nebo taky na různé zranění, ať už malé či velké. Mají opravdu veliké využití.“ osvětlila mu, hledíce mu občasně do tváře, aby viděla, zdali neztratila jeho pozornost… ačkoliv to bylo to nejmenší, o co by se nyní mohla bát.

Ryumee x Icee

V rychlosti, ve které Sasha vyběhla, si ještě dovolila vyskočit na místě – snad jako kdyby byla jako nějaké štěně, které se rozhodlo v zápalu emocí vyskočit tak, jako kdyby chytalo svoji kořist – i když to tak nejspíše nevypadalo, i pro Sashku nynější chvíle byla vskutku výjimečná… což by jistě neplatilo, kdyby byla o pár těch let trošičku mladší. Jako mladá slečinka si totiž ráda zaskotačilo vždy, když k tomu byla vhodná chvíle, zatímco na její tváří nechávala vykvést ten nejnadšenější úsměv, který vůbec zvládla… avšak postupem času i ona stárla a s narůstající povinností přijmula svůj úkol dospělé vlčice. O to více jí bylo líto Voltaire – už v raném dětství na ní byly kladeny vysoké nároky, neboť jakožto nástupkyně nihilského trůnu musela svoji roli dospělé vlčice přijmout už nyní… a takto si jen horko těžko mohla užít ty nejkrásnější chvíle jako maličké, obyčejné vlčátko, které chce prožít svůj mladičký život bez starostí.
Jakmile se zrzečka chtěla rozeběhnout dále, něco ji v tom zabránilo – Volti byla v tomto ohledu mnohem rychlejší a pružnější, což ji dovolilo zvolit si směr, kterým poběží – a proto, jakožto by v ní náhle probleskl nový, bezstarostný život, začala kolem sebe obíhat právě Sashu – joj, to co do ni vjelo! I proto jen postávala na místě, občasně přikrčená tak, aby mohla téže vystartovat stejným směrem. Lhala by, kdyby řekla, že o ní neměla částečně strach, neboť o jejím ne přílišně dobrém zdravotním stavu, i proto se v ní mísily částečné obavy - ty však přebyla neskutečná radost z toho, jaký pěkný moment zde zažívala, a proto nakonec si vyčkávala pěkně na ten moment, kdy se rozeběhne stejným směrem… jedna, dva… eště chviluuu... tri!
A v té chvíli následovala mladou vlčici jako ocásek o něco starší zrzečka, v které pořád pozůstalo tom maličké vlče, co si přálo prožít svůj živůtek ve štěstí.

Nebyla by to jistě Sashenka, kdyby se v ní při pohledu na tu smutnou tvářičku neobjevila alespoň troška lítosti – Cožpak sa tákto ječí na malá vlčata? Ty hlupaňa jedna! pokárala sama sebe, než skutečnou pozornost věnovala jen a pouze Sagemu – přišlo jí líto, jakým nepěkným to způsobem musela tu bílou kuličku chlupů zklamat jen proto, že přinesl úplně špatnou kytku – však sa tak snažil! Nicméně zdraví tohoto mladého chlapce bylo pro něj tím prvním, k čemu se musela hlavně ohlédnout – pokud jí tedy nechtěl postihnout nepěkný výprask od Miry (a nejspíše i od Dina), musela brát ohled na to, že zde i jeho zdravotní stav zde hrál nějakou roli.
„Ále, notak“ vydala ze sebe, jako kdyby mu tak dala najevo, že nic takového nebyla pravda… rozhodně si nemyslela, že by Sage nemohl být nikdy léčitelem. Však porozuměla tomu, že smutek v tomto ohledu dělal mnohé – a to hlavně pokud bylo od něj očekáváno něco jiného, než takové ošklivé vyhubování. „Toto neřikej. Každý sa občas splete, no len někdy musiš dávat pozor jakú kvetinku vůbec trháš – a když zapomeneš, musíš sa zeptat niekoho, kdo ti poradí.“ věnovala mu jakousi radu, snažíce se mu tak dát nějakou menší naději, které by se mohl chytnout a pokračovat dále… jistě tu nebyla od toho, aby ničila vlčatům jejich sny, to vůbec!
„Promiň mi to, nemala som takto ječet, bylo to ošklivé odo mňa.“ omluvně zakňučela, zatímco se na její tváři objevil vyčítavý pohled – Cožpak co si teď pomyslí? Že som nějaká zlá tetička? „Pojďme za maminkou, ano? Anebo za Dinem, když ho nájdeme, sa ti rovnou na tu tlamičku podívá.“ krátce po pohladila po hlavičce, než se jí na tváři vyloudil maličký úsměv… zatímco sama doufala, že Sage se k ní v klidu přidá na cestu domů do nory.

Beatrice x Aikan

Jakmile se Maxwell odvážil zeptat na onu otázku, měla pocit, jako kdyby se jí rozbušilo srdéčko o něco více – netušila, jak moc fungovala vlčí mysl co se smrti týkalo – a vůbec, pochopil by tom tento mladičký chlapec, kdyby narovinu pověděla, že nyní už jeho hnisající tělo jen požírala zem plná červů? Pro Sashu bylo typické, že si ráda svůj život idealizovala, jak nejvíce to šlo – i ten byl nejspíše ten důvod, proč nerada kazila mladým a životem nepolíbeným vlčatům jejich náhled na svět… jistě by si neodpustila, kdyby měla tu možnost se setkat s tváří plnou smutku a zklamání… to už ať rači žijú v pohádce, než ve strachu.
„On… je tam,“ odřekla, než svůj pohled na maličkou chvíli stočila právě k tmavé, již dávno usínající obloze. „Kuká tam a dohlíží na nás. “ pokračovala si smutně, jako kdyby si snad povídala jen sama pro sebe… možná to tak mohlo býti pravdou, však na přítomnost mladého hocha jen tak nezapomněla – věnovala mu opět svůj pohled právě ve chvíli, kdy se rozhodl pokračovat ve své mluvě dále, zatímco její myšlenky se potácely okolo toho jednoho zesnulého vlka… jako kdyby jí něco říkalo, že tu pořád je.
„Nu taky, dnešek mi moc nedá spát, toť pravda.“ odpověděla mu na jeho otázku už o trochu více veselejším tónem – upřímně, opravdu byla ráda, že zbytek dneška mohla prožít právě s Maxwellem… mnohem lepší jako sa tu utápět ve smutku, však Gennedy? „Dnešek je celkove taký zvláštní, aspoň pre mňa. Jako kdybych snad neustále nad něčím premýšlela….“ s veškerou upřímností mluvila poněkud tiše dále, než se v jednu chvíli opět zastavila, aby si promnula očka – to však jen kvůli těm pár slzám, které jí zůstal na tvářičce, než kvůli únavě. Však mu tu jen tak neusnu!