Príspevky užívateľa

Marielle x Raymond

Beatrice x Nadezhda

Sasha x Etera

Náhle měla Sasha po dlouhé době pocit, že snad může být i tou nejšťastnější vlčicí pod sluncem – myšlenky v její hlavě se neustále potácely ze strany na stranu a díky tomu jí tak dělaly akorát tak neskutečný zmatek – zároveň však v ní převládala radost z toho, že mohla svůj čas trávit s jejím nejmilovanějším vlkem, který kdy mohl existovat. Díky tomu tak měla pocit, jako kdyby se vracela do svých mladičkých let – to ještě bývaly doby, kdy po zdejších končinách kráčela ještě jen velice krátkou dobu, a taky kdy poprvé potkala svého prvního (již dávno ztraceného) přítele, jenž jí doprovodil až právě do samotného srdce Nihilské monarchie. Za tu dobu se toho stalo mnohé – první (a ve skutečnosti nikdy neopětovaná) láska, noví přátelé, radost i zklamání… joj, ten čas tak letí!
Nakonec si tedy za doprovodu načervenalé oblohy, která vypadala, že již za nějakou tu chvíli propadne spánku, kráčela po zdejší louce – neměla nikam přesně namířeno, ke štěstí ji jen stačilo pár pampelišek zapletených do její srsti a k tomu jediný pohled do krajiny, díky kterému se nyní usmívala jako měsíček na hnoji… joj, to kdyby mňa tak někdo videl!
Stačila však jen chvíle, dokud nezaslechla dětský hlásek patřící komu jinému, než Sagemu – jednoho z dítek právě její kamarádky Miry. Pamatovala si, že tento bělavý kožíšek skrýval v sobě mnohé – co se však nebál ukazovat všem, na které narazil, byla právě jeho upovídaná tlamička, která jako kdyby se snad nedala zastavit – a to více ji Sage připomínal ji samotnou právě v jeho, ještě stále mladém věku.
„Ahoj, Sage, jakpak sa má-“ již chtěla pokračovat ve své řeči dále, dokud její očka nezaregistrovala kvítek, který si právě tento chlapec pyšně nesl, aby se mohl zrzečce pochlubit – co však již nemusel mladičký Sage čekat bylo to, že o pochvalu se jistě jednat nebude. „Sage, pusť to!“ polekaně naň vyštěkla, než se za ním nerozběhla, aby se podívala, z jakého důvodu měl u sebe právě sasanku - květinku, kterou rozhodně nebylo radno jen tak trhat a poté se s ní hrdě kráčet po celém Nihilu. „Prosimťa, čo ťa to napadlo? Tohle jsou sasanky, ty sú jedovaté!“ karála ho, jako kdyby snad šlo o jeho vlastního syna – strach o tohoto drobce s ní dělal mnohé, i proto se v její tváři mihl snad až naštvaný výraz – čo kdybych tu snad nebola? „Jakpak ti je? Si celý?“ nakonec i přes její tón se rozhodla jednat, a tak místo dalších zbytečných řečí si prohlédla jeho tlamičku - zatímco sama doufala, že nepůjde o nic strašného.

Zcela upřímně, těšilo ji vidět, jak se na tváři bělavého vlka objevil jasný úsměv značící, že byl Azueén jistě za to, jak to celé dopadlo. Ještě aby nie – stačila jen jedna maličká chvíle, a vše se jistě mohlo zvrtnout ve strašný scénář, který nemusel mít až tak dobrý konec… však, v tomto případě tohle neplatilo. Díky tomu mohl všem spadnout kámen ze srdce… hlavní totiž bylo, že Corey nyní už v pořádku mohl zalehnout do své říše snů bez toho, aniž by ho něco velkého tížilo.
„Ráda som pomohla, opravdu.“ zašvihala svým chundelatým ocáskem, majíce na tváři radostný úsměv – ač se to mohlo zdát jako samozřejmost, taková slova ji dodávala naději, že svoji práci dělala skutečně dobře. To kdybys mňa viděla maminko…
Svůj miloučký pohled nakonec i věnovala Toshimu, majíce radost, že se místoútěku rozhodl věnovat svůj čas tomu, aby zde prosvého bratříčka byl – kdyby i Sasha chtěla, určitě by mu těch pár slov darovala jako jakousi útěchu, však nakonec se tak nerozhodla. Bylo jasné, že díky nátlaku byl mladý hoch jistě až moc rozrušen na to, aby vůbec něco stihl povědět ze své tlamičky. Jednú sa s ním musím i popovídat, určite. Nakonec se však rozhodla celou rodinku nechat samotnou – zde její práce léčitele již byla u konce, už neměla jak více pomoci. I proto se nakonec vydala svým směrem dál, nechávaje pokládat své tlapky tam, kam se jim zachtělo – i tak se stále držela v jakési blízkosti právě u nory, jen pro svoji vlastní jistotu. Určite to už bude dobré.

Skrz hluboké nádechy a výdechy se snažila zadržet ty slzy, které se jí draly z očí… těch emocí bylo tak moc, však i přesto všechno v ní panovala především radost z toho, že tu měla Dina, toho jediného vlka, do kterého se tak moc zamilovala. I proto se mu nakonec podívala do tváře, jakmile k ní pomaličku promluvil – zcela očividně netušil, co všechno nyní muselo Sashe prohánět v hlavě za myšlenky. „Promiň mi to… len som ráda že ťa tu mám.“ dostala nakonec ze sebe již o něco klidněji, snažíce se alespoň o nějaký ten vřelý úsměv – však přítomnost Dina ji dělala dobře a i proto bylo o to lehčí své emoce nějak umírnit.
Když se jí optal, zda-li by si Sasha přála stát se jeho drahou polovičkou, podívala se mu do očí – jistě mohlo jít o zcela očekávanou věc, zvláště poté, co jí zde vyznal tak láskyplné pocity, však i přesto se v ní objevilo jakési překvapení… není to snad len daký krásňoučký sen? A vskutku, nebyl. Tohle všechno Sasha skutečně nyní prožívala – bylo to zvláštní, ale zároveň šlo o jeden z těch nejkrásnějších momentů, který by se jistě nemusel už nikdy více v jejím životě opakovat… i z tohoto důvodu šlo skutečně o velice speciální chvíli. Nakonec však i přes maličké zamyšlení se z její načervenalé tvářičky vyloudil krásný úsměv… ba ne, ten nejkrásnějši!! Už byla rozhodnutá.
„Ano, drahý. Moc ráda sa stanem tvojou partnerkou.“ s co nejzlatějším hláskem mu tak darovala své ano – přála si mít po svém boku někoho, komu mohla důvěřovat celým svým srdcem a dávat mu najevo, že její láska je skutečná… což nemohl být nikdo jiný, než právě její milovaný Lord Dino z Nihilské smečky. A doufala, že jejich láska bude věčná… tak, jak to bývalo v pohádkách.

Jak se tak ukázalo, měla svatou trpělivost – z čeho však? Že by snad na to měla podíl i výchova zdejších nihilských vlčat, u kterých hrála roli té veselé tetičky, která učila i ty nejmenší se radovat ze života? Inu, bylo to možné – nicméně i přes její neustále zavřenou tlamičku se v ní postupně objevovala neskonalá zvědavost z toho, copak měl asi tak Dino na srdéčku.
To, jak moc důležitá chvíle pro oba vlky tohle byla, si začala zrzečka uvědomovat až postupně – každičké jeho slovíčko, které ze sebe vypustil, si zopakovala pro svoji jistotu ještě jednou, aby mohla tyto jednotlivé dílky poskládat do jednoho celku než… to najednou pochopila. Každé slovo v sobě skrývalo něco, co by se jen stěží dalo popsat – byla v nich jak velká nervozita, tak i neskonalá touha vyzradit jeho city, které k ní cítil. A až teprve ve chvíli kdy si vše přehrávala zpětně - mám pocit, že nás spojuje něco více… mám pocit, že k sobě patříme… a má to tak být – ji došlo, kolik musel nabrat odvahy, aby tohle byl schopen říci. Že ji moc ale opravdu moc miloval.
Vlastně si ani neuvědomovala, že jí po rudých tvářích začaly stékat slzy – možná to bylo tím návalem emocí, které v sobě dusila, či snad tím uvědoměním si toho, že si nikdy nepředstavovala, že by mohl nastat den, kdy by se jí její milý při té nejkrásnější scenérii vyznal s tím, co k ní cítí. V její rodné domovině se tolik na lásku nevěřilo – však poté si začala nový život zde, v Nihilské smečce, kde se jí vyplnilo to, o čem tak častokrát jako maličká snila.
„Dino, ja…“ dostala ze sebe i přes sucho v krku, které ji nyní neskonale sužovalo – ach, taký strašný pocit! „Ja… vlastne to cítím tak jako ty. Úplne stejně. Ani nevíš jak som ti vděčná že tu si, mám ťa ráda Dino, tak moc, že až k mamičce bych to vykřikovala…!!“ rozmluvila se nadále, dávajíce do své řeči až přílišné dramatičnosti, která z ní vycházela ven… tak moc emocí zároveň se v ní pralo, jako nikdy předtím – a i proto ji v té chvíli nenapadlo nic jiné, než jen zabořit hlavu do Dinovo hrudi, aby se alespoň částečně uklidnila. Enem klid… „Moc ťa milujem, Dino.“

Ach, jak jen byla za společnost zelenavého vlčka neskutečně šťastná – stále jen zůstala stát vedle něho, netušíce, že se vlastně Dino posunul a další maličký kousíček směrem k její huňaté srsti – kdyby však o tom věděla, jistě by mu jeho narušení osobního prostoru vůbec nevadilo. Možno i naopak!
Užívaje si toho naprostého klidu, který se mezi dvojici naskytl, se zaposlouchala do šumění mořských vln, které bylo náhle tak… tak uklidňující. Vlastně si ani sama za tu celou dobu, co v Nihilské smečce pobyla, neuvědomila, jak krásné ve skutečnosti bylo moře – stačilo jen na malou chvíli přestat myslet nad tím, co by se mělo stát a místo toho nechat své myšlenky plynout dále… a právě tyto chvíle byly tím nejkrásnějším darem, který mohla dostat. A to zvláště i v případě, že mohla tuto krásnou chvilku prožít i s někým tak jejímu srdéčku blízkým, jako byl právě Dino.
Tohle ticho však přerušil právě hlas Dina, ve kterém se objevila touha říci něco, co měl na srdéčku – i proto se naň zrzečka podívala, s maličkým úsměvem na tváři mu na malou chvíli prohlížela jeho tvář. „Copak Dino?“ optala se jej, než nakonec téže stočila hlavičku zpět k moři. Copak mal asi tak na srdéčku? Ačkoliv to tak možná nemuselo vypadat, zvědavost se v ní objevila jistě více než dost… však jediné, co mohla nyní učinit, bylo jen a pouze se zavřenou tlamičkou vyčkávat na to, co bude chtít sdělit. Možná to i bude stát za to.

„Aleee… jednú se tam stejně podívám, uvidíš!“ pověděla, načež mu jeden takový maličký úšklebek vrátila nazpět. Rozuměla tomu, že si Dino zakládal na naprostém pořádku, zvláště když se jednalo o takovou příležitost ukázat někomu dalšímu své skryté místečko – však, Sasha nebyla někým, kdo by nepořádek řešil nějakým velkým způsobem, neboť světe div se, aby ona samotná nebyla někým, kdo by měl vždy a všude pořádek – a to i v její hlavě, dalo se říci. Však takové myšlenky stranou! Už nyní si dokázala představit, že zdejší skrýš musela jistě působit nádherně… a to obzvláště v případě, když se mohla zaposlouchat do šumění mořských vln. Už aby som sa tam kúkla!
Nadšení z něj sršelo o to více, když zrzečka pověděla, že by šla s ním… snad jako kdyby díky tomu začal švihat ještě více ocasem, pokud to vůbec bylo možné – i jí samotnou potěšila poznámka o tom, že s její přítomností by jeho sen byl o to krásnějším.
„Hmm, to netuším. Myslím si že by možno mohol mít svůj konec… ale to až nekde veelmi daleko.“ neurčitě mu pověděla, neboť o moři toho mnohé tolik nevěděla – nepoznala všechna jeho skrytá tajemství. Ostatně jako u Dina. „Čo myslíš ty?“ optala se jej rovnou nazpět, zatímco se snažila o trochu více zkoumat krásu zdejší krajiny… což byla dobrá možnost pro Dina se k ní nenápadně přiblížit o trošku blíž. Zrzečka si tuto skutečnost pomaličku uvědomila – ba i dokonce si neodpustila drobounký smích nad tím, když si dovolil jí olíznout její ouško. Byl to zvláštní pocit – jako kdyby jí v břiše poletovalo mnoho motýlků – a přitom tak krásný. Zašvihala ocáskem, než se odhodlala opřít si svou hlavičku o jeho rameno… alespoň na tu malou chvíli.

Pro někoho by Dino možná nebyl tím nejkrásnějším vlkem pod sluncem, však pro Sashu to platilo naopak – pokud by jistě použila veškerou svoji fantazii, kterou si pečlivě skrývala, jistě by si pod jeho krásně zelenkavým kožíškem představila mnohé – jako kupříkladu jasnou zelenou louku, do které by mohla ulehnout a užívat si krásného slunného počasí… ach, jaká krasná to predstava! I to více měla chuť mě věnovat miloučké objetí, které by jasně dalo najevo, co k němu cítí… a kdo ví, třeba se toho jednoho dne i dočká.
„Ty máš aj svoje mistečko? Tyjo!“ vydala ze sebe nadšeně, netušíce, že i právě on své vlastní skromné místečko… to aby som ho navštěvovala vic často! Jak bylo u ní zvykem, svojí oháňkou stále máchala ze strany na stranu – jako kdyby ani sama netušila, kde se v ní tolik pozitivní energie vzalo. Že by od Dina? Byla to nejvíce pravděpodobná možnost.
S jeho slůvky o tom, jak ve skutečnosti bylo moře krásné, musela více než souhlasit, což dala najevo jasným pokývnutím hlavy. Ač bylo pravdou, že nešlo o místo, které by navštěvovala zase tak velmi často – na rozdíl od Dina, jehož vlny přitahovaly více než ji samotnou – však pokud se už uráčila na tyto místa podívat, vždy šlo o neskutečný zážitek… což platilo i v případě dnešního dne. „Ano, velmi krásne tu je.“ zasněně mu přitakala, věnujíce pohled právě té obrovské vodě, která jako kdyby snad neměla žádného konce. Jenže, všechno mělo svůj konec. To už Sasha věděla. „To musí ale trvat dlho, kdybys chcel na druhou stranu.“ věnovala náhle svůj nejistý pohled Dinovi, jako kdyby to v tom snu viděla i něco zlého: co kdyby se mu stalo něco zlého? To snad ne! „Pojdem s tebou! Můžeme spolu proplavat celičké more!“ zasmála se, dávajíce tak naději tomu, kdyby se pro svůj sen rozhodl – ač byl jistě nesplnitelný, Sasha by ho v tom nenechala. Nikdy.

„Radši ho umyj hned, len opatrne.“ poradila hnědé vlčici, věnujíce jí krátký pohled, než se opět začala věnovat převážně jen maličkému vlčeti, kterému se vynasnažila dát mu tu co nejlepší péči. I přesto, že nešlo o nic přímo vážného, k čemu by byla nutná přítomnosti ostatních léčitelů.
„Tuto? To je podběl, je proti infekci.“ osvětlila jí, než se k ní přiblížila, aby jí žlutý květ ukázala trochu blíže. Byla ráda, že Del se snažila být nablízku i celou tu dobu a snažila se zjistit něco nového, pro ni jistě i dosti užitečného. Přec jen, základy léčitelství se hodily každému vlkovi, pro každý případ. A právě Sasha mileráda sama dávala nové rady každému, kdo stál o to vědět něco více o bylinkách do hloubky. Nakonec tedy využila právě onu bylinku, aby s ní ošetřila ránu právě u tlamičky, která sic už více nekrvácela, nebylo dobré ji nechat jen tak být.
„Tak, to už by bolo.“ dostala ze sebe úlevně, než opět přesunula pozornost právě na vlčici. „Nechte ho nějakú dobu odpočívat, ať je v klidu hlavně, aby se s tou ránou nič nestalo. Ale inak to bude dobré.“ dopověděla, než se rozhodla odejít pomalu pryč, směrem k Azueénovi, který vyčkával u nory. „Azi-„ upozornila na sebe poněkud krátce, však rychle, aby ji stihl právě oslovený vlk zaregistrovat. „Neboj sa, bude to dobré. Má len silne odrenú tlamičku, takže bude dobré ho hlídat.“

Jistě by lhala, kdyby se snažila tvrdit, že na chování podobné právě zdejší mladičké slečinky Voltaire by byla zvyklá – emoce byly něco, co jí doprovázelo celičkým jejím životem a co se stalo součástí jejího charakteru, bez kterého by si nedokázala sama sebe ani představit. Však Voltaire to měla zkrátka opačně – ona nebyla vlčicí, která by byla schopna jásat štěstím na věčné časy, jen aby ukázala svoji radost… tu si pěkně skrývala jen a jen pro sebe.
Ještě nějakou tu chvíli postávala zrzečka jen na místě, všímaje si té skutečnosti, že se Volt rozmýšlela nad tím, jakým způsobem by k ní mohla dojít. Že by si však zvolila právě způsob hravého pozdravu, to by Sashu nikdy nenapadlo, a i díky tomu bylo zřejmé na její tváři poznat překvapení z toho, jak se mladičká rozběhla směrem k ní… a právě v té chvíli si zrzečka stihla povšimnout pár záblesků štěstí v její tváři.
Ucouvla pár krůčku dozadu, sledujíce, jak se malá společnice přikrčila, aby jí tímto gestem vyzvala ke společné hře – na to reagovala zrzečka jasným úsměvem, který jí darovala – a to včetně ocásku, který se v tu chvíli rozmáchl ze strany na stranu – než, její nabídku přijala tím, že rozmáchla své tlapky do výšin, než se za ní s plnou rychlostí rozběhla, nedodávaje nic dalšího. Někdy k takové pěkné chvíli nebylo třeba ani slov.

Však, ani netrvalo dlouho k tomu, aby si právě zrzečka nevšimla společnosti mladého vlka – s tváří, na které byly jasné známky pláče a smutku, jenž v její dušičce prožívala, se ohlédla za hlasem… kde najednou postával chlapec nesoucí jméno Maxwell, jeden z členů královské rodiny. Poněkud překvapeně pootevřela tlamičku, však nic se sebe nedostala – jako kdyby se jí najednou zasekl hlas – a díky jejímu leknutí se nahned postavila na všechny čtyři. To kedy se tam stihl dostat??
„Oh, Maxwell!„ vydala ze sebe nakonec po chvíli s překvapením, netušíce, jak by měla v její řeči pokračovat… co však věděla jistě byla skutečnost, že v těle právě Maxe nechtěla být… joj, jak dlho som plakala vůbec? Nu maličká chvíla to asi nebude… „Oh to sa neboj, nic zlé sa mi nestalo. Len… len sa mi stýkalo po někom. A to hodně.“ rozmluvila se přeci jen, ač jistě v jejím hlase nebylo znát přesvědčení o tom, že by byla tolik v pořádku… ale pravdou bylo, že nic strašného za tím nestálo. Pouze se jen možná až moc ponořila do svých myšlenek… které se tentokrát netýkaly žádných krásných květinek a radostných tváří.
„Ále to je už jedno… copak tu vlastne děláš tak samotný, hlavně u takého tmavého a ponurého večera?“ zvídala se už o něco klidněji, zatímco setřela ze své uplakané tvářičky co nejvíce slz, aby vypadala alespoň trošičku ke světu – rozhodně nechtěla takto zdrceně vystupovat před zraky dalších obyvatel, a včetně těch nejmladších vlčat.

Jak málo stačilo ke štěstí – s radostí, která v její dušičce vzplanula, sledovala vlka se zeleným kožíškem, jak si to přímo řítil právě k ní s tvářičkou plnou nadšení a možná i menšího překvapení – za ničím se neohlížel, jako kdyby v té chvíli nebylo pro něj nic než ona… a dosti podobně to cítila vlastně i ona.
Vyskočila do vzduchu, div ji málem přitom neuklouzla ani jedna nožka – naštěstí však pro ni se stihla udržet na místě, i proto se mu na znak její vděčnosti za jeho společnost otřela o tvář, zatímco se její ocásek neustále chvěl ze strany na stranu. Možná však, kdyby nasbírala dosti své odvahy, která byla v tomto okamžiku zametena pod koberec, by se mu snad i pověsila kolem krku, aby mu věnovala jedno veliké objetí, však nakonec tak neučinila – a nejen strach jí v tomto zabránil. Díky dosti specifickému povrchu v těchto končinách se jí nedařilo zbavit se písku na jejích tlapkách, a rozhodně nemínila pošpinit srst právě tak váženému příteli, jako byl Dino. Joj, to by eště dopadlo!
„Nu, spíše sem si šla protáhnút packy a projít si další území Nihilu. Už mooc dlho som sa válela na jedním místě!“ s veškerou upřímností mu odpověděla, než na konec své věty se uchechtla… na druhou stranu však byla zcela ráda za to, že se jí dostalo takového odpočinku… o to více se mohla těšit na to, co sebou všechno další jarní období přinese za nové zážitky! „Ale kúkám že ty si tu pekne užíváš sluníčka, však?“ ušklíbla se na něho, než švihla ocáskem.

Inu, stále existovalo na nihilském území pár míst, kam zrzečka tak často nepokládala své tlapky – či skoro vůbec - což se dalo říci právě i o pláži, kam se Sasha vydávala jen skutečně ve vzácných chvílích, ve chvílích, kdy ji zde táhlo něco pro ni podstatného. Tentokrát snad za to mohl ten sluneční svit, který nejednoho vlka donutil se místo válení se ve stínech protáhnout své už tolik ztuhlé tělíčko a konečně se vydat objevovat nová místa, či snad ten až moc známý pach připomínající ji někoho z nihilských občanů – nu, kdopak to asi mohol byt? - nicméně se tentokrát Sasha objevila v blízkosti mělčiny, věnujíce svůj pohled především do širého prostranství. Lhala by, kdyby říkala, že jí zdejší povrch nevadil – písek nasáklý vodou, jenž se tak mnohokrát lepil packy nebyl zrovna tím nejlepší k takové chůzi, však takovou skutečnost se rozhodla raději ignorovat… místo toho své plné soustředění na to, v jaké společnosti se to mohla asi nacházet.
Vykračovala si tedy vskutku pomalým tempem dále, než si skutečně dále všimla jakési postavy, připomínající vlka – ha, takže tu nejsom sama! Taková skutečnost jí donutila nabrat mírně do kroku, aby se mohla dostat trochu blíže… než přes zářivé sluníčko, díky kterému si musela dát packu k tvářičce poznala právě zelený kožich jednoho z jejich nejoblíbenějších vlků z této smečky… ne-li toho nejvíce oblíbeného. Ach áno, Dino… jistě šlo o někoho, na koho myslila zrzečka více než dosti.
„Dino!“ štěkla naň zvesela, zatímco svůj chundelatý ocásek rozpohybovala ze strany na stranu, na znak radosti, kterou nyní pociťovala… však kdo by nie!