Príspevky užívateľa

Náhle se šedavý vlk optal trochu více, což donutilo Sashku nastražit svá ouška a tím mu věnovat veškerou svoji pozornost – dokud nezjistila, že mluví o Nicolasovi, jednoho z nováčků této smečky, obdobně, jako právě u Nilese. „Ach áno, Nicolas! Jistě, poznám ho.“ přikývla mu, myslíce na zmíněného vlka, však nespouštěla ze svého společníka zrak – jakmile o něm začal mladičký povídat, jeho tón hlase se nepatrně změnil ve smutek, který ve svém nitru pocítil, čehož si Sasha dosti jasně všimla. Ach, jaký chudáček! Nerada v něm viděla obavy, kterých začalo čím dál více a více přibývat – i proto měla za to, že by v tomto směru měla alespoň trochu pozvednout jeho skleslou náladu. A pak bude mnohem líp, áno!
„Nu, netuším kde sa nachází teď… ale neboj! Určitě sa nebude nikde daleko túlať, někde tu bude!“ s maličkou nadějí v jejím hlase promluvila, zatímco do něj malička drcla, majíce na tváři maličký úsměv… Určite tu musí někde být, však kde presne? To už byla otázka, na kterou Sasha neznala odpověď.

Ačkoli se skutečně snažila alespoň trochu udržet tento proud slz na uzdě, tentokrát měla pocit, jako kdyby to bylo zcela nemožné - smutek nad tím vším v ní převládal více, než kterékoliv jiné dny. V tu chvíli jako by snad zapomněla na celičký svět okolo ní - absolutně nevnímala, kde se nacházela a jaký byl právě čas, tohle všechno šlo nyní úplně vedle. Místo toho jen plakala nad ztrátou těch nejbližších, včetně těch, kteří kdysi sloužili Nihilu... a v tu chvíli se v ní ozvala potřeba se někomu zachumlat do jeho huňatého kožíšku a pořádně se mu vyplakat co náruče, aby se jí udělalo alespoň na malou chviličku dobře. Kdyby tu bol jen někdo... aspoň Dino...
Nejeden vlk by si jistě všiml toho, že tu nyní nebyl sám, ale měl zde svoji společnost v podobě zvláštních namodralých květin, které jen tak poletovaly ve vzduchu... jistě, jaká zvláštní to představa. To ale u Sashky neplatilo. Mohlo za tím být mnoho důvodu - hlavní příčinou však nejspíše šlo právě i o samotné květiny, které se dosti podobaly té, u které právě nyní zrzečka posedávala. Ta barva, velikost, dokonce i stejná záře, tohle všechno Maxwella dokonale skrylo před tím, aby si ho Sasha vůbec všimla... nevěděla o něm. Vůbec.

Čas plynul dál... a i díky této skutečnosti se události z jejího života, které ji doprovázely až do dnešních čím dál více jevily jako pouhé vzpomínky na to, co už dávno bylo pryč... jako třeba kupříkladu právě i některých z bývalých členů, kteří už dávno nestáli na stejném území jako zrzečka, a místo toho si létali v oblacích. Po většinu času však Sasha nehleděla do minulosti - přišlo jí zbytečné plakat dlouhé noce nad rozlitým mlékem, když měla tu možnost pokračovat ve své cestě dál. Jenže, i ona byl jen pouhou vlčicí, a některé dny v její hlavičce převládal smutek nad radostí... což byl případ i dnešního dne, kdy jednoduše necítila sílu na to být tu pro všechny jako ta usměvavá kulička štěstí.
Ačkoli stále nebyl úplný konec dne, už to začalo vypadat, že slunce se dneska již neukáže - i proto byla o to jasnější cestička z namodralých svítících květinek, vedoucích z blízkosti nory až ke kopcům, kde na samotném konci seděla na místě zrzavoučká srst patřící Sashe... která právě shlížela na poslední květinu, zatímco si tiše poplakávala nad ztrátou těch nejbližších. A to včetně těch, kteří žili i v Nihilu.

Právě tato skutečně kouzelná chvilka mezi ním a Sashou byla jedním z těch dnů, které si zrzečka přála, aby nikdy neskončily – vlastně si ani sama pořádně nepamatovala, kdy se cítila tak… dobře, spokojeně. Bylo jí jasné, že za to mohl právě její zelenkavý přítel – vlastně, postupně si tak začala uvědomovat, že právě jen v jeho blízkosti pociťovala zvláštní pocity, které jí vždycky donutily zahřát u srdíčka a vyčarovat v ní ten nejkrásnější úsměv, který se kdy dokázala naučit… a to že jako malá se opravdu snažila usmívat se co nejkrásněji! I tak v tom byl ale maličký háček – nevěděla, jak tyto motýlky v břiše mohla pojmenovat slovy… Třeba to ani nešlo. Nedokázala si přiznat, že šlo o lásku. Možno to bude nějaká horečka! I když, kdo ví.
Přikývla uznale hlavou, zatímco si sama představovala ty maličké kuličku koulející se ke srsti jejich maminky – ach, tak moc sa těším! Upřímně v těchto chvílích převládala spíše radost nad obavami z toho, že by se mohlo cokoliv přeměnit k děsnému scénaři, který by si jistě někdo nepřál… když, také se trochu o Miru částečně bála. Přec jen, těhotenství nebyla záležitost, jež by se směla brát na lehkou váhu. Už dlho som s ní nemluvila, ah… doufala, že se konečně někdy s ní dostane ke slovu, nyní ale bylo lepší nechat jí více prostoru pro klidný spánek a držet v sobě naději, že vše dopadne, jak nejlépe může.
Jakoby se zdálo, že čas sem opět rozběhl o něco rychlejším tempem, na zrzavou vlčici už začala pomaličku doléhat únava, což dala najevo dlouhým zívnutím. Mrzelo ji to, na druhou stranu, spánek byl také důležitý – však by nechtěla poté další dny vykračovat s tvářičkou plnou ospalků a kruhů pod očima… joj, to by dopadlo! Nakonec tedy položila hlavičku na kamenitou zem, stále však udržujíc oční kontakt se na její tváři rozléhalo určitá spokojenost. Už ji nic nechybělo k tomu, aby se mohla ponořit do své říše snů, ve které jistě bude usínat milerád. ,,Asi už pujdem spat, ať nevypadám potom jako bubák.“ zachichotala se poněkud krátce, pořád ale z něho nespouštěla zrak. ,,Dobrou Dino… a moc moc děkuji žes tu se mnou bol.“ dodala už nakonec tichounce, než se sklopila svá víčka, a skutečně již usnula… s maličkým úsměvem, který tam pro Dina nechala.

Ačkoli si mohla Sasha myslet, že právě pouze jí se mohly při příchodu do Nihilské smečky vracet vzpomínky na její starý domov, ve kterém se narodila, očividně tomu tak nebylo - však, jistě by se našlo mnoho důvodu, proč tomu tak bylo, kdyby se jistě vlčice vynasnažila alespoň trochu zapátrat ve svých myšlenkách. Tentokrát se však rozhodla rozplynout ji dál, a nijak více nad ní nepřemýšlet - nechtěla svoji hlavičku zbytečně zaplnit něčím podobným... přeci jen, do této jeskyně si přišla hlavně pro svůj odpočinek... to, že zde měla tak úžasnou společnost v podobě Dina, byla už jen třešnička na dortu. A rozhodně si na tuto skutečnost nestěžovala. Přesně naopak.
A právě teď to byly činy, které v nynější chvíli převyšovaly nad slovy - jakmile se otřel o její hlavičku, zarazila se, než jejím tělem projela vlna radosti, kterou dala najevo máchnutím svojí zrzavou oháňkou - je to tak... zvláštne. Vlastně ani sama si přestávala uvědomovat, co nyní s Dinem prožívala - jednalo o jednu z těch chvilek, která jí přišla jako nekonečná, zároveň však nechtěla, aby skončila... aby se opět musela vracet do toho velkého světa, který si na ní postupně vyčkával. Nic takového ale teď řešit nemusela - jednoduše žila v přítomnosti, v tom, co se teď dělo.
,,Na ty maličké od Miry sa těším! Určitě si s nimi užijeme velkú kopu srandy." po chvíli ticha že sebe dostat s tichounkým zasmáním, směřujíce konverzaci zase trochu jiným směrem... spíše na tu radostnější stránku, tak, aby byly více zřetelné jejich usměvy na tváři. Hlavně tedy u Dina.

Užívala si zdejší atmosféru, která se mezi ní a Dinem octla, zatímco na tvářičce se jí rozléhal skutečně spokojený výraz - už dlouho si nepamatovala takovou příjemnou konverzaci s někým z Nihilské rodiny, kdy by měla tu možnost po poznat z trochu větší hloubky... a to obzvlášť s Dinem, kterého nepotkávala tak často. Zcela upřímně však se v ní skrývala naděje, která jí povídala o tom, že tohle se jednoho dne změní. Musí...
Chvíli se pozastavila nad náhlou poznámkou, která ze zelenavého vlka vypadala. Nečekala to, rozhodně ne od něj - jenže na druhou stranu ty slůvka v ní vzbuzovala hřejivý pocit, který ji dělal dobře na srdéčku. Rozhodně věděla, že její přízvuk nebyl pro všechny vlky ničím obvyklým... vlastně ani ona sama nepoznala nikoho, kdo by mluvil obdobně, jako ona. O to více byla ráda za to, když její mluva nebyla pro všechny překážkou. ,,Oh... z daleka som. Z jedné také veliké smečky, kde som sa i narodila. Hodně mi pripomíná v něčem i Nihil abych povedela pravdu." postupně ze sebe dostala, než hlavičku nahla na stranu, aby tak mohla zakrýt své narudlé tváře z těch všech pocitů, co jí motaly hlavu... notak Sasha, schop sa!
Nakonec však místo toho její myšlenky přesměřovaly ke dvou zesnulým vlkům, o kterých se zmínila... a ačkoli jí občasně bylo z té ztráty do pláče, snažila se na ně myslet především v tom dobrém - byla si jistá že ti dva měli srdce ze zlata.
,,Oba to boli skvelí vlci. Udělali toho pre smečku hodně, opravdu," povzdechla si, chvíli mlčky se dívajíc do země, dokuď neprohlédla Dinovi do očí. ,,Teď je hlavné ale mluvit a vzpomínat na ně ako na hrdiny. A nikdy na ně nezapomenout."

Ač se snažila především soustředit na to, aby dokázala nebohému Coreymu, který si jistě v těchto chvílích prožíval muka nějak pomoci, z části se snažila věnovat i právě jeho matce Delailah, v jejíž tváři se odrážel jistý strach o jeho vlastní dítě, což bylo více než pochopitelné. Však i ona sama by se strachovala o své vlastní děťátko, kdyby se mu stalo něco hrůzostrašného... však i v tomto ohledu se v ní objevoval určitý tlak v tom, že se nyní musela postarat o vlče její blízké přítelkyně, se kterou se měla za dobře a v její společnosti byla opravdu ráda. A aby toho nebylo málo, Corey byl členem královské rodiny - a to nebolo len tak!
Srdéčko jí zrychlilo neskutečným tempem, zatímco svými očky prohlížela především hrudník maličkého, kterým byl hodně zakrvácený, což mohlo působit jako velmi vážná věc - však, po chvilce sledování si všimla toho, že k žádnému většímu krvácení z hrudi nedocházelo, což bylo více než dobrá zpráva... hlavně v tuto chvíli, kdy tu jako funkci léčitele zastupovala pouze ona - Dina by tu nyní určitě jen zatěžko v okolí nory našla. A Mira? Ta mala už iné starosti.
To samé poté zopakovala i s tlamičkou, na které bylo znát, že byl silně odřený, však nakonec i zde nedocházelo k žádnému většímu krvácení. ,,Neni to tak hrozné ako sa zdá - tlamičku má hodně odrenú, ale žadné velké krvácení tam neni, len bude treba dat pryc tu krev. Bude v poriadku." došla nakonec z závěru, věnujíce pohled hnědé vlčici, zatímco ona sama si tak mohla šetřít pot z čela - byla to dobrá zpráva, že nešlo o nic tak vážného... to ale neznamenalo, že by nebyla třeba mu pomoci. Právě naopak - a s tím si rychle vykouzlila pár bylinek, které mohla použít případně proti infekci... pro jistotu.

A tak se zrzečky očekávání nakonec přeci jen stalo realitou - stačilo jen pár maličkých krůčků a po boku Sashy se opět ocitl šedý kožíšek patřící Nilesovi. Očividně dnešní den nechtěl prožít jen tak v samotě - však, kdo by chcel vlastne? Ani samotná Sasha upřímně nerada občasně kráčela po území Nihilské smečky bez společnosti jiného vlka... chyběl jí pak ten pocit toho, že se mohla někomu svěřit v třeba už jen v případě, že její dušičku tížily nějaké větší problémy. A v takových případech jí samota mnohdy nepomáhala. Teď se však o nic strachovat nemusela - nevypadalo to, že by měl mladý vlk její společnost jen tak opustit, i proto Sashy obavy rychle pominuly. Pro ni jen naštěstí.
Mlčky si tedy kladla jednu tlapku za druhou, věnujíce tentokrát svoji soustředěnost spíše okolnímu prostředí, než přímo vlkovi - mnohé toho neměla moc na srdéčku, aby mu zde vedla dlouhé monology o všem možném i nemožném - místo toho si sama v hlavičce třídila své myšlenky, které se jí za tu dobu nahromadily. To se však změnilo - zničehonic Niles položil jakousi otázku, na kterou Sasha reagovala prvně maličkým úsměvem, kterým mu věnovala, a následně i kratičkým přikývnutím. Ha! Takže mluvit taky umiš, som si to myslela!
To však nebylo všechno, neboť očividně sebrat uměl - a to bylo velmi dobre!
,,Nu, nejakú dobu už tu žiju, to ano. Možno tak dva roky to už budú? Joj, ten čas pekne utíká!" zasmála se pro sebe, v očividně dobré náladě - však, na druhou stranu šlo o poněkud děsivé zjištění, které si vlastně ani sama pořádně neuvědomovala.

Od té doby co byla hranice všem nihilským občanům znovu otevřena, jako kdyby se snad po všech slehla zem - bylo pravdou, že nynější zákaz platil opravdu dlouho, což se mohlo podepsat i na zvědavosti ostatních vlků - a to zejména štěňat, která náhle nepotřebovala být hýčkána a rozmazlována, místo toho si přála objevovat celičký svět, který se jim naskytl... na jednu stranu to Sasha to chápala, přec jen, zvědavosti se nedalo jen tak poručet, však přišlo jí zvláštní už více nepozorovat, jak se maličká klubíčka štěstí tulí k sobě a teprve se probouzí do nového života... čas utiekal až moc rýchle občas.
Nakonec se ale přeci jen i zrzečka odhodlala vytáhnout své tlapky z území Nihilu, aby se vydala na menší obhlídku zdejšího území. Vykračovala si tedy svým klidným tempem, sledujíce, jak se příroda kolem ní vyvíjela - bylo poněkud zvláštní vidět to samé místo v jiných odstínech barev, které jí příroda naskytla. Občasně se i zastavila na místě jen kvůli tomu, aby se pořádně pokochala, neměla vůbec kam pospíchat - což se nedalo říci o právě přicházející Voltaire, která byla dosti zabraná v objevování dalších míst.
,,Ah Volt, zdravíčko!" zvolala na mladou vlčici zvesela, majíce na své tvářičce jasný výraz spokojenosti - právě onu mladičkou princeznu měla zrzečka velmi v oblibě, líbila se jí její maska, kterou se mladičká vlčice prezentovala všem - a ač se šlo říci, že její postavení (a vlastně i budoucnost) bylo důležité pro další vývoj smečky, pořád se jí tato skutečnost nedostala až moc do hlavy - a ona i tak uměla být i jen pouhým vlčetem, které rádo objevovalo svět, jako třeba právě nyní.

,,Počkaj, si našel i pár milých vlků z Ignisu? Som neveděla že to jde." oznámila mu s maličkým pobavením, ač se v jejím hlásku částečně objevovalo i jakési zmatení - zcela upřímně si Sasha nedokázala přiřadit ignisské vlky jako milé, hodné duše, které by našly alespoň nějakou maličkou ochotu v tom dostat se s jiným vlkem, než právě s ignisanem - na to se do její paměti dostala vzpomínka na toho skutečně již jen na první pohled zvláštního vlka s modravým kožíškem, který od ní zmizel stejně záhadně jako přišel... divný vlk, fakt že áno. Zato Dino, ten... bol to skvelý kamarád.
Při změně tématu jako kdyby Sashkou projela nová vlna štěstí, která ji donutila se podívat na Dina. ,,Uuu, zajimavá otázka!" zavrtěla krátce svojí zrzavou oháňkou, než se zapřemýšlela... dělala snad i něco jiného kromě svojí práce?
,,Nu, je pravda že toho bylo hodne teď, však velmi ráda chodím len tak sa procházet a obdivovat okolné krásy - mamička mi vždy povidala o tom, že si mám užívat každého momentu ve svojom krátkém živůtku totiž." rozpovídala se, než před sebou zřela tvářičku její matky, na kterém se rozléhalo štěstí, které očividně pociťovala. Ach mami, maminko moja... řekla si, dívajíce se na její tvář, než tento sen rychle až moc rychle pominul - Sasha měla zavřená očka. Nakonec tedy zatřepala hlavičkou, aby se mohla dostat do řeči dál.
,,Inak ma toho moc nenapadá... je pravda že léčitelství je pre mňa vše, takže mu venuju nejvíce času. Ale když mi je hoodně zle, tak chodívám do nory uctít památku zesnulých." čím více mluvila, tím více se v ní objevoval pocit, že se zamotávala do svých myšlenek, což jí nikterak nepotěšilo - vždy ráda měla přehled o tom, co sama říká a co ne. Nakonec ale opět po chvíli mlčení věnovala svůj pohled k zemi, přemýšlejíce o těch, kteří už nebyli mezi živými. A nebo se jednoduše ztratili někde ve světě a samotní se tam i toulali. ,,Chýba mi... Sóren a Gennedy."

,,Nu vlastne, ani ja si to moc nedokážem predstavit, a to som vlčica." přiznala mu, uvědomujíc si tu skutečnost, že ve skutečnosti toho o vlčatech nevěděla tolik, kolik si mohla původně myslet - pořádně jen možná to, že vlčata byla malá, a bezbranná... a že jejich dušička byla křehounká jako skořápka, která se dala nahned rozlousknout. S tím si byla skutečně jistá - však, jaké to mohlo být, přivést na svět tyto maličké kuličky a celkově jejich starost. Inu, i přes její věk se toho o dětech měla hodně co učit. ,,Neboj, jednou určite budeš mít své maličké dětičky taky!" povzbudila ho alespoň trošičku, načež se zahihňala nad svojí představou, kdyby Nihil rozrostl o další maličké zelenavé vlky... joj, by tu bola invaze zelenáčů!
Však nad otázkou o tom, zda náhodou neznala jejího drahého partnera bez jakékoliv rozmýšlení zavrtěla hlavou. ,,Vlastne ne, ani sa o ňom nikdy nezmínila. Snad to bude dobrý vlk." a vskutku, vlastně ani toho Batdoga, o kterém se Dino zmínil vůbec nepoznala - neměla ponětí jak vypadá, jaký byl jeho skutečný charakter, pořádně nic... jen kromě toho, že šlo o vlka z Kultu. To bylo vše.
Nakonec se ale zrzečka přeci jen ke smíchu dostala - líbilo se jí, jak se vlk snažil prosadit i trochu toho pozitivního myšlení, ač se jednalo o ně příliš dobrou konverzaci, kde by oba společnici mohli být vysmátí od ucha k uchu... však nemohli celičký den ležet na místě a truchlit nad tím, že je život nespravedlivý! I proto se nakonec rozvalila na záda, věnujíce svůj pohled do výšin směrem na kamenitou jeskyni se na její tvářičce rozléhal milý, spokojený výraz.

Užívala si svého klidu, majíce snad až na chvíli zavřené oči, aby se mohla zapřemýšlet nad svými myšlenkami, než se zelenavý vlk rozhodl o trochu více rozmluvit - v té chvíli se naspičovala svá ouška a věnovala mu svoji plnou pozornost, čekajíce co by z něj dál asi tak mohlo vypadnout - ať už cokoliv, i tak se však rozhodla neutíkat z reality pryč, a už vůbec ne před ním... možná právě naopak by mu měla více pozornosti, aby mohla zaslechnout co nejvíce podrobností, tak tak!
Milý úsměv z tváře jí pomizel, místo toho zůstat mlčky ležet vedle něj, přemýšlejíce o její velmi oblíbené kamarádce Mirce, která si nyní nezažívala úplně nejjednodušší období v jejím živůtku... už jen vzhledem k skutečnosti, že ve v jejím těle se utvářely nové životy jejich vlastních dětí. Musí to být velmi ťažké... ona sama si ani nedokázala představit, jak hrozné to pro ní muselo být.... sic její fantazie byla opravdu velká, existovaly i věci, které byly pro takovou maličkou zrzečku nepředstavitelné. A těhotenství bylo jednou z nich.
,,Ah, Mirka. Eště že tu pro ni si Dino, potrebuje tvoju pomoc." dostala nakonec ze sebe, přemýšlejíce nad tím, jakým způsobem mohla dospět i Sasha ke zlepšení stavu Miry - jistě, občasně se s ní dostávala do řeči, když to bylo možné, jinak však nechávala zelenkavé vlčici co nejvíce prostoru jen mohla... i tak se v ní občasně mihl nepříjemný pocit šeptající, že by dokázala pomoci i víc.
,,Súhlasím, je to fakt zajímavé. Ono vlastne stačí když začneš mluvit se členmi o trochu více, a najednou je Nihil pre tebe taká veeelká rodina." přikývla jednoduše k jeho slovům, uznávajíce, že vazby mezi jednotlivými členy byly skutečně silné - někdy více (třeba u takové Miry či Dina, se kterými trávila mnoho svého času), někdy však i méně... ale pořád se Nihilská monarchie ukazovala jako skvělé místo pro dobrý život po boku dalších přátelů.

,,Nie to je dobré, nevadi vobec! Stejnak bych se k tomu spánku asi nedostala." dala mu jasně najevo že mu jeho společnost vůbec nevadí - právě že naopak! Možná, že to bylo i dobře že vůbec, neboť nyní měla Sashka možnost se dostat s Dinem do hlubší konverzace a třeba ho tak i lépe poznat... vždy viděla pouze jeho masku, ve které se ukazoval jako moudrý léčitel bez žádných starostí, jenž by trápily jeho srdéčko, se kterou se prezentoval všem vlkům, ale jaký byl uvnitř svojí duše? Skrývalo se v něm snad i něco jiného? A navíc, pokud šlo o přátele blízké jejímu srdéčku, vždy jim dávala před vším přednost, a to se týkalo i spánku.
Nechala zelenkavého vlka se svalit na kamenitou zem, zatímco si užívala té dobré nálady, která se jí tak pěkně nyní naskytla. ,,Áno, to je rozhodne fajn. Někdy mi snad až přijde že nikdy nemáme si poriadne popovídat... Aká škoda!" postěžovala si nahlas, nechávajíce ve svém hlásku však znak pobavení - ikdyž, jistě to byla na jednu stranu škoda, to musela uznat. Během povídání si však ani sama nestihla pořádně všimnout toho, jaký problém měl vlk s vybíráním slov do konverzace, což možná mohlo být zapříčiněno tím, že její hlavička částečně plula v oblacích... a sama ani nevěděla proč.
,,Ále, jde to, len toho bolo hodně. Co u tebe?" optala se jej nazpět, věnujíce mu zaujatý pohled. Bol na tom lépe snád? Bylo to celkem možné, vzhledem k náladě, která z něho vyzařovala.

Ač se Sasha skutečně o nějaký ten spánek snažila, přeci jen přišlo něco, co jí donutilo opět se vrátit zpět do reality - kroky jiného vlka jí dosti napověděly o tom, že se někdo rozhodl dělat jí zde společnost. O koho šlo asi tak? Jistě, možností zde bylo spousta - mohlo jít o prostého nihilského občana, který potřeboval s něčím pomoci, kupříkladu i co se zranění týče. Však jediná cesta, jak mohla zjistit o koho šlo, bylo otevřít svá očka a podívat se směrem k celé jeskyni,ve které už nebyla jen samotná... do čehož se jí zrovna dvakrát nechtělo. Až právě díky hlasu, který se rozezněl, nakonec změnila názor.
,,A nejen zima ma sem privedla." zívla si, dokud se nepřevalila na druhý bok, věnujíce tak pohled zelenkavému vlkovi - tedy Dinovi, jednoho z hlavních léčitelů, kterému věnovala miloučký úsměv na tváři. ,,Moc ráda ťa vidím, Dino." klidným, možná snad ještě i ospalým hláskem mu dala najevo, že za jeho společnost byla skutečně ráda - a jakpak by nie! Ne vždy se jí totiž podařilo dostat se s ním do hlubší řeči, jen mezi čtyřma očima, však teď na to byl více než ideální čas.

A jak očekávala - sic Niles si nakonec dovolil přec jen nějak odpovědět, rozhodně nešlo o žádné dlouhé věty, díky kterým by zrzečka musela zůstat potichu a naslouchat mu. Místo toho stejně jako rychle začal, tak i podobně skončil, a díky tomu nastalo mezi vlky hrobové, místy až dosti trapné ticho, kde ani jeden nebyl schopen ze sebe dostat byť jen slůvko - tedy, s ním to bude práce! A to platilo i v případě Sashky, což se mohlo zrovna jevit jako zvláštní situace. Přec jen, ona by nedopustila, aby se něco takového přihodilo... teda, většinou. Nyní měla hlavičku zaplněnou tolika myšlenkami, že se jí ani nepodařilo její tlamičku otevřít.
To se ale přeci jen po chviličce změnilo, když se vlčice s huňatým kožíškem konečně vrátila do reality, věnujíce Nilesovi pohled do jeho hnědavých oček - a jak to vypadalo, pořád neměl v úmyslu že sebe dostat alespoň větu. ,,Nu, ty asi moc velký mluvka nebudeš, všakže?" nahodila zpět svoji milou tvářičkou, aby jejich konverzaci alespoň trošičku oživila - a narozdíl od něj, zrzečka neměla ani v plánu sedat si na chladnou zem, však právě naopak.
,,Nu, moc sa mi tu nechce mrznút v tichu, takže pojdem sa projit." oznámila, než tak skutečně učinila - otočila se od něj a kráčela svojí vlastní cestou směrem pryč. ,,Poď taky!!" křikla na něj poněkud hlasitě, čekajíce, co mladý vlk dále učiní... teď už to bylo na něm. Buď si mohl sedět na místě jako pecka, či se mohl přidat k tak vážené společnosti, jakou Sasha byla. Ale už ne v tichu, to ne!!