Príspevky užívateľa

Je to lepší, ovšem poradila jsem se i se S'Arikem a je potřebné této magii přidat i jiné nevýhody než jen limit počtu použití za den. (To aby nebyla magie moc OP)

Jeho nepřemožitelný stav je přijatelný, ale jen v případě, že by tím mohl Enkidu porazit jen jednoho protivníka a následně pak zemřít. Je nutné tedy podotknout, že za pět minut může být vlk schopen porazit i více dalších - poprosím tě tedy zkrátit dobu trvání i u tohoto stavu / nebo poznamenat, že je tímto stavem schopen porazit jen jednoho protivníka.
Jinak už by mělo být vše v pořádku.:)

Schválené

U magie není úplně jasné, jak moc velkou sílu mu "duše" dodá, pokud by se totiž jednalo o sílu podobnou či stejnou, jakou při magii dostává Enkidua bratr, musela by být stejně tak zkrácená doba trvání.
Taky tě poprosím o ujasnění, čím jsou vlastně myšleny ony "duše". :Jestli se jedná o reálné postavy dalších hráčů, nebo o součást magie.

Schválené

Registrace je moc pěkně napsaná. K charakteristice nemám vůbec co vytknout.
V magii bych ale omezila dobu trvání jeho "stavu zuřivosti" na dost kratší. Moc mít vražedný stav (s jeho povahou:)) až půl hodiny a dokonce dvakrát denně působí moc OP.

Dnes při menší obhlídce území skončila zde. V klenovských kopcích a obklopena klidnou atmosférou, která zde vládla za pomoci zapadajícího slunce. Za chvíli by se na obloze měly objevovat první hvězdy noci a ona měla zatím v plánu se brzy vrátit dolů do nížiny a trochu se vyspat. Musela si dopřát spánek, ačkoli by mnohdy radši žila bez něj. Přišlo jí to, jako zcela zbytečná ztráta času.: Spát několik hodin jen proto, aby měl vlk energii na další den. Copak při tom nemohla být alespoň při vědomí, aby mohla přemýšlet? Očividně ne.
Posadila se na jeden z těchto kopců, které z pohledu ptáka připomínaly vrásčitou kůži, ale šedou a pokrytou zelenou trávou a křovinami. Krásné to místo, to musela Voltaire uznat. Bylo tu hezky a hlavně hrobové ticho, tedy alespoň prozatím. Byla sic připravena na to, že dřív nebo později narazí na společnost, ale tomuto místu a času nevkládala mnoho nadějí. Přec, jen málokdo by se jen tak procházel zrovna teď a tady. Leda nějaký znuděný hlídkař, který místo večeře nebo večerního odpočinku obchází hranice. I pro Volt už bylo hlídkaření a pracování pro dnešek dost. 

Plně souhlasila s jeho, rádoby, prvním důvodem. V tento moment byla o mnoho pozornější, než při setkáních s jinými vlky. Vlastně jí tato chvíle připomněla ty časy, kdy měla za úkol a zároveň chtěla poslouchat Azueéna při nějakém jeho proslovu. Po dlouhé, předlouhé době zase stála a naslouchala někomu, kdo je zkušenější a má více vědomostí, než ona sama. A věděla to, věděla to moc dobře. "Ignis... dělají vám snad potíže?" Pozastavila se na vcelku důležitou poznámkou. Nihil rozhodně nebyl tolik ohrožen cizí sousední smečkou, jako Přízrační, ale kdyby se Ignisané rozhodli otravovat jiné smečky, i Nihil by měl být informovaný a připravený. Volt si nedokázala představit, že by území její smečky leželo těsně vedle druhého. Ty problémy a nejistota... Kdyby Přízrační sousedili alespoň s někým přátelským, ale všichni jistě známe způsoby Ignisu. Však kdoví? Možná se polepšili a nastavili si chod smečky trochu lépe, než jak to bývalo dřív. Než v té době, kdy se o nich nesly zvěsti, jak vraždí tuláky, co se jen shodou náhod ocitli na jejich území. Moc informací o nich v posledních měsících neměla, to musela přiznat a nejlépe také napravit. Ani si nebyla v tuto chvíli jistá, zda je ta velká vzdálenost Nihilu od ostatních výhodou, nebo nevýhodou.
Po jeho vyjádření se o setkávání bývalých alf se Voltaire rozhlédla kolem. Nebylo tu moc stromů nebo křovin. Dostupná voda a klidná atmosféra. Ano, vypadalo to jako místo, kde by si mohli vůdci smeček pravidelně domlouvat schůzku. Ona o tomto způsobu ale bohužel nevěděla. Její učitelé ji obdarovali všemi různými a mnohdy dosti důležitými informacemi, ale zrovna o setkáních na řece Cayně nevěděla. "Pamatujeme pouze na způsob návštěv." Po chvíli opět obrátila zrak na tmavého vlka. Mluvila pravdu, ačkoli by víc ocenila jinou odpověď. Trochu ji Iritovalo, že Sárovi nemůže tohle potvrdit. "Jak už možná víte, neučili jsme se od bývalého monarchy přímo." Ta věta mohla znít od někoho, kdo tak mladý nastoupil na trůn, trochu hloupě. Jaká to ostuda, být vychován z většiny někým, kdo se na tom postu nikdy ani nenacházel. Jaká to ostuda se téměř narodit do monarchie bez právoplatného panovníka. Na druhou stranu byla ale Volt pyšná na to, že tu pro ni byl alespoň otcův bratr. Jak vlastně žil S´Arik ještě před tím, než se dostal do Přízračných? Vůdcovství se u nich nepředává pokrevním potomkům či sourozencům. S´Arik se v té smečce jistě nenarodil, tak jak asi žil předtím? To byla další drobnost, která Volt na něm fascinovala. Už jen ty jeho zbraně a nezvyklé šperky, dokonce i písmo našeptávalo mnohé. Tuze ráda by se na tohle jeho minulost jednou zeptala a dozvěděla se o něm víc.

Společnost, která se k ní blížila víc než dost rychle, by překvapila snad každého. Bylo v plánu potkat kohokoli z jiných smeček, ale samotného Noxe přízračných opravdu nečekala. Všimla si S´Arika mnohem později, než on jí, proto Voltaire přišlo, že se zde zjevil z čista jasna. Špatný zrak ještě zapříčinil monarchovo docela zpožděné uvědomění jeho identity. Že se opravdu jedná o vůdce přízračných poznala až když se nacházel jen pár skoků od ní. Co se týkalo jeho jedinečného pachu, tak ten se jí kupodivu do nozder nedostal, naštěstí však špičaté uši, tmavá srst, vysoká postava a respekt vzbuzující zbraň Wara prozradily Volt, že se jedná o velmi vzácnou společnost.
Když se tmavý vlk dostal až k ní, s poklonou slušně pozdravil. Dokonce se nemohla pozastavit nad jeho oslovením, jež dokazovalo S´Arikovu všímavost a pozornost. Často, velmi často narazila na cizince, kteří téměř zapomínali i na samotný pozdrav, natož oslovení: Vaše Veličenstvo. "Zdravím vás." Pozdravila a stejně tak se uctivě poklonila, milým úsměvem svého společníka ale neobdarovala. Jako vždy. Její poklona jí nebyla ani trochu nepříjemná. Naopak cítila, že si to ten dlouhán zaslouží. Byl jeden z mála těch, ke kterým doopravdy chovala obdiv a úctu. Už jen jeho způsob přístupu si získal Voltinu pozornost. "V žádném případě." Ujistila ho pak. Mnohdy by si dovolila říct pouze ne, ale tento byl pravým opakem vyrušování. "Cožpak nejste na honu za nepřítelem? S tou zbraní se před vámi musí krčit každý cizinec." Poukázala s humorným a překvapivě pozitivním podtónem na jeho výstroj. Oproti němu musela v tuto chvíli vypadat tak zranitelně. Nehledě na jeho výstroj a její kompletně odhalenou srst byla proti němu téměř poloviční. Vlastně toto setkání dvou alf muselo vypadat i trochu komicky. Přesto se však necítila zranitelně. Spíše se její sebevědomí dalo přirovnat k vařící vodě, jež přetékala z hrnce na plotně. Jakoby se snad mohla vyrovnat jeho výšce, napnula hruď a čumák pověsila výrazně vysoko.
Nehodlala ze sebe kroutit hned ze začátku mnoho otázek. Vzhledem k tomu, že si spíš došel Sára za ní, hodlala si počkat, co nejdříve vypadne z něj. Určitě má něco, čím by mohl začít, pokud tedy hodlal rozvést nějakou tu konverzaci.

Podél Cony se vracela pro dnešek domů, na území Nihilu. Slunce už bylo na cestě za horizont a ona už si teda přidala do kroku. To aby byla na území ještě do tmy. Ne že by se bála být po tmě venku, ale svědomí ji táhlo domů čím dál víc. Ve svém životě zažila jen pár nocí mimo Nihil a to bylo ještě při výměnném pobytu. Takže také na území, pěkně v bezpečí. Ve spárech jistoty. Na jednu stranu bylo fajn pomyslet na to, že je Volti věrná smečce a pravidelně se za svými vrací, ale na druhou stranu... Nebylo to z jejího pohledu trochu nudné? - Ani jednou se neodvážit a nezkusit něco, na co by pak dlouhou dobu vzpomínala? Samozřejmě, že tu svou přesnost začínala pomalu považovat za nudnou věc. No jo, každý vlk chytne občas chuť zažít něco nevšedního, nějakou hloupost či dokonce šílenost, a to se nebavíme jen o všelijakých přespávačkách. Jenomže těžké bylo provádět hlouposti s Voltiným postavením, s její povahou a počtem přátel. Propána, vždyť Voltaire neměla žádné kamarády! Už jen proto se jí začínal zdát každodenní život nudným. A koho by to bavilo? Nikoho. Jedinou zábavou, kterou měla bylo drama ve smečce. Nic víc. Vlastně pro nic víc nebyla ani vychovaná. Měla by si v životě udělat trochu změnu a najít si někoho, komu by se dalo třeba jen říkat přítel. Však jak to udělá se svou odpudivou a mnohdy i trochu toxickou povahou, tím si nebyla ani ona sama jistá.

Potulovala se celkem dost daleko za územím Nihilu, což nebylo samozřejmě vzácností. Velmi nerada trávila čas daleko od svých povinností. Spíše tedy nerada trávila čas tam, kde zrovna nebylo moc co důležitého dělat. Vlastně jediná věc, která by jí mohla být v těchto místech k užitku byla práce špeha. A proto tady dnes byla. V posledních dnech nedostávala moc zvláštních hlášení od svých poddaných a tak se z vlastní zvědavosti rozhodla, že si toto okolí prozkoumá i sama. Měla v plánu si projít všechna blízká okolí cizích smeček, popřípadě si i s cizími místními popovídat. Zabilo by ji, kdyby se pokusila projít celý Norest za jediný den. To by pro krátkonohého vlka jako Volt ani nebylo možné. Do západu slunce by dnes byla ráda doma, však do toho jí zbývala ještě hromada času a tak se neobtěžovala se spěchem.
Oteplovalo se. Sic se teplota pohupovala jako kyvadlo, ale už to nebyly takové extrémy pod nulou. Jaro se probíralo ze svého dlouhého spánku a chystalo se ukázat světu v celé své kráse tak jak dřív. Po těchto občasných deštích a větrných i dosti studených dnech se každý chystal na kvetoucí louky i koruny některých stromů a z nich linoucí se vůně pylu. Louky, jako by je někdo přestříkal hromadou parfému, čímž pak překryl pachy kořisti. Na jaře museli být lovci přehnaně vybíraví. To aby se jim podařilo najít správné místo, kde vystopovat nějaké to zvíře.

No teda, partnerství s jakýmsi cizím vlkem nebylo nic nudného, ale čekala i větší zajímavosti. Náhle uvolnila všechny svaly na těle a podvědomě se jí ulevilo, že nejde o nic vážného. Ačkoli si sama Voltaire časem začínala všímat, že jsou pro ni dramata zábavnou záležitostí, nepotřebovala řešit každý druhý den nějakou nevšednost. Na to by neměl nervy nikdo. Ani adrenalinoví maniaci nepadali každej den na laně z mostu. "No, s tím já samozřejmě musím jen souhlasit. Přeji vám to. Nepovíte mi o něm něco? Řekla s trošku dráždivým pohledem. V hlase jí zaznělo překvapení, zákeřnost a zvědavost, čehož by si měl jeden u Voltaire vážit. Byl to jakýsi její projev pýchy. Hrdosti, kterou v ní vyvolala její společnost. "A ani nezmiňujte, že je to vaše první láska. Byli bychom překvapeni." lehoučce se pousmála. Počítala s tím, že pokud chce mít Brisa štěňata, bude ji muset Volt povýšit, což jen tak pro nic za nic neudělá. Proto se radši ani neptala, plánují-li potomky či ne. I přes to, že by ráda slyšela -ano. Sic nové hladové krky navíc, však za to v budoucnu silní vlci prospěšní smečce. Takové přírůstky do smečky by uvítala s otevřenou náručí.

Ačkoli nebylo novinkou, že ji někdo hledal, docela ji překvapilo, že zrovna Brisa s ní chtěla mluvit. Nebo jí jen něco oznámit. Teď, když z bílé vlčice vypadla tato slova, Voltaire už si dopředu domýšlela, co by asi mohla chtít a rázem se celá napnula nedočkavostí. Že by Brisa za hranicemi narazila na něco zvláštního? Novou smečku či nové informace o těch stálých? Nebo že by se jí podařilo něco ulovit? Někdo má potíže? Co se děje, co? Néže by se na její hlášení toliko těšila, ale přesto sama u sebe pozorovala menší napětí. To její věčné toulání by vlastně i mohlo k něčemu být, tahle vlčice by byla dobrým špehem dle Voltiného názoru. "Ale zdravím, Paní Briso. Jen se do toho pusťte." Pronesla s klidem a už pomalým krokem se dostala k Brise, u které se taktéž zastavila. Jako by očekávala nějaký dlouhý rozhovor, posadila se pohodlně na studenou zem a s prázdným až nahořklým výrazem pozorovala svou společnici.

Brisa, jedna z těch starších členů smečky, měla opravdu štěstí, protože se zde dnes zrovinka nacházela i Voltaire. Panovnice měla zatím v plánu se podívat, jak se povedly hranice. Po tom, co vyhlásila to zdobení hranic, navštívila jen málo míst, kde bylo možné spatřit i hranice. Tedy mistrovská díla ostatních vlků ze smečky. Byla docela pyšná na to, jak se někde podařilo hranice ozdobit a ráda by si to kompletně zkontrolovala. Nebyla to žádná extra důležitá práce, ale pro ni to neznamenalo málo.
S hlavou vysoko posazenou poklusávala tenkou vrstvičkou sněhu. Místy už vlastně nebylo po sněhu ani památky, takže se i ona se svým žluťoučkým kožichem začínala v krajině trochu ztrácet. Když byly totiž nihilské plošiny země pokryté sněhem, bylo téměř nemožné si nevšimnout jejího zlatého kožichu. Rozhodně nepovažovala svou nápadnost za výhodu, právě naopak. Cítila se teď trochu lépe. Nejen psychicky, ale i fyzicky... také to mnohem méně studělo, když došlapovala nohama na zem.

Kdyby se za pochodu územím zuřivě a pátravě nerozhlížela kolem sebe, nevšimla by si světlé vlčice, Brisy, která se nacházela poblíž. Jakmile tuto vlčku Volt spatřila, vydala se ji alespoň pozdravit. Neváhala. Vážila si její přítomnosti. Sic neměla Brisa nějaké vysoké postavení, ale ve smečce byla dlouho. Byla Nihilčankou již před Voltiným narozením, což bylo obdivuhodné, alespoň pro mladou Volt. A navíc ji v poslední době na území moc nepotkávala. Brisa nebyla ten vlk, který se držel jen na území, to muselo být snad každému jasné. Ale ačkoli ji častá nepřítomnost vlčky mnohdy vytáčela, dokázala k ní cítit jakýsi respekt.