Príspevky užívateľa

Schválené

"Já jsem Volatire Falcone y Gracewood." Představila se i ona a slušně při tom mávla hlavou na náznak jakési poklony. "Pojďme pokračovat v cestě. Neradi bychom zde strávili celý den." Pobídla toho vlka ještě a rozešla se pomalu kupředu. Očekávala, že ji bude Norek následovat jako poslušný vořech. Jako by jí snad patřila. Jakoby jí všichni na tomto světě patřili. "Já osobně také moc necestuji. Však když už se někam vydám, tak pořádně. Myslím tím třeba přůzkumné výpravy či výpravy za jednáním s jinými smečkami. Tedy... konkrétněji právě s přízračnými. Víte, v Norestu není moc přátelských smeček." Rozkecala se trochu a neuniklo jí pobavení v hlase.

Ovšemže. Volt se nepletla. Opravdu zde vlk jen zkoumal a procházel se po okolí. "Ano, to zajisté jsem. A vy jste hádám dle vašeho pachu z Přízračných." Odvětila mu s jistým pokusem o úsměv. Nebylo moc lehké předstírat jakousi radost ze setkání. V poslední době se jí celkem často stávalo, že se snažila donutit být šťastná, nebo tu radost předstírala. Bylo to únavné a nepříjemné. Měla by snad ono skutečné štěstí vážně cítit? Nuž... opusťmě již toto téma na přemýšlení a radši začněme ždímat informace z tohoto cizince. "Znáte toto okolí již dobře?" Zeptala se klidně a začínala mít jisté podezření. Jakoby už tohoto vlka někde potkala.

Málem se lekla toho, co se právě zjevilo před jejím čumákem. Naštěstí to nebylo žádné tak velké zvíře, hned na první pohled šlo poznat, že šlo o pouhého vlka, jež se zde nacházel nejspíš ze stejného důvodu jako Voltaire.
Pomalu se zastavila pár kroků před... vlkem? Asi? Měřila si jej. Prohlížela si jej a zdálo se, že šlo o samce. O odrostlé vlče, s největší pravděpodobností mladší než panovnice, ale ne o moc. Svůj zrak zabodnula přímo do jeho očí, jakoby do nich chtěla jehly zarazit. I přes to, že jí po chvilce došlo, že na jedno nejspíš nevidí. Šlo to poznat. Slepota, to bylo něco, s čím žila její matka. Volt moc dobře poznala tu slepou prázdnotu v místech, kde by měla normálně být pestrobarevná a pohybující se zornice a zalita lesknoucími se slzami.
"Zdravím, co zde vlk jako vy pohledává?" Vydala ze sebe s jistou rázností, však i přívětivostí. Takový mix barev v hlase mohl znít až neutrálně. Překvapivě neutrálně. Vznešeně pak mávla ocasem a svou huňatou hruď napnula ještě víc. Chtěla dát tomuto cizinci najevo svou dominanci, ačkoli to možná ani nebylo potřebné. Zatím se nezdál být nějak útočný.

I ona se tuze nerada takto vzdalovala od svého milovaného území. A měla k tomu vážný důvod. Hlavou se jí proháněly dosti znepokojivé myšlenky: Co když jejich území nějaká jiná smečka napadne? Co když bude chtít někdo něco důležitého alfě oznámit a ona nebude přítomna? Co když příjdou náhlé záplavy z moře?... No samé pitomosti, u kterých bylo jen málo pravděpodobné, že se stanou. A Volt dobře věděla, jak málo pravděpodobné její obavy právě jsou. Proto se je co chvíli snažila zahnad co nejdál od svého kožichu. Jakoby se jí to snad mohlo pouhým odfrknutím podařit.
S hrudí hrdě napnutou nyní tiše a ladně kráčela podél jedné ze zdí zříceniny. Tedy, pokud se tomu dalo ještě říkat zeď. Pohybovala se přesně jako ta dáma, kterou by měl každý respektovat už jen při pohledu na tu její vzhnešenou chůzi. Jak vtipné, ale i smutné. To její ego a věčná sebejistota ji jednoho krásného dne dostane do hrobu.
Prohlížela si stavbu jak jen to šlo. Nebyla tu poprvé, to zajisté ne. Cestou k přízračným už tuto stavbu zahlédla. Zatím však nedostala tu možnost nahlédnout třeba i mezi pozůstatky kamenných sloupů a zdí.

Celý tento rozhovor byl jedno velké klišé. -Co tu děláš? Odkud jsi? Zaveď mě tam a tam...- Už ji to potkávání nových vlků na hranicích začínalo unavovat. Snad z nich alespoň budou dobří a silní členové Nihilu. Ne ti, kteří hned po dosažení jakéhosi svého cíle odejdou ze smečky, jakoby jim bylo to všechno, ty tradice, vlci, úplně cizí. Ani Voltaire už nevěděla, komu by mohla pořádně věřit. Z koho si udělat řádného přítele, pokud ten název znamenal to, co ona považovala za pravého přítele. "To ano, narodila jsem se zde." Řekla a pak přerušila řeč tichým a zcela prázdným uchechtnutím. Ještě se nezapomněla hlídat při svém oslovení. Nechtěla je mást hned tak ze začátku. "Žádný strach, nemám v potřebě někoho klamat. Následujte mne." Pak se bez jakéhokoliv úsměvu obrátila zády k těm dvěma a pomaličku se vydala směrem ke svému území s jakýmsi přesvědčením, že se vlčata vydají za ní.
Trochu ji překvapila slova - já, bráška a ségra - Znělo to totiž, jakoby měli ještě více sourozenců. Nuž, alespoň z nich bude mít co kroutit, až si je jednou posadí na výslech. "Mimo to, já jsem Voltaire Falcone y Gracewood, ale pokud hodláte u nás v Nihilu zůstat, říkejte mi prosím Vaše veličenstvo." Konečně se uráčila představit se... "A vy jste?" Zeptala se za pomalé chůze a alespoň pro teď obrátila svůj zrak přes rameno na její společníky.

Schváleno

Po chvíli pořádného zamýšlení se už konečně rozhodla. A doufala, že bude její rozhodnutí správné. Nerada by přijala či naopak nepřijala někoho, kdo by se na to nehodil.
Po chviličce mlčení se obrátila k Irisovi zády a udělala pár kroků dramaticky vpřed. Tedy směrem od huňatého vlka. Docela mu tím i ukazovala svou důvěru. Otočit se jen tak novému vlku zády nebylo pro Voltaire, tak fyzicky zranitelnou vlčici, nic snadného. Však jemu už věřila. Nikomu nic neudělal, pokud věděla. Byl neškodný. Tak pak ještě chvíli jen tak stála a potom konečně promluvila se slovy. "Už jsme se rozhodli, Irisi." Svůj zrak zabodla do země a pokračovala: "Budete přijat do smečky." Aby udělala celou scénu ještě dramatičtější, obrátila se zpět čelem k vlku a pohlédla mu sebejistě do tváře. "Musíte však ještě složit přísahu o věrnosti smečce. Přísahejte tedy svou oddanost smečce. Přísahejte, že se budete snažit činit dobro a řídit se s úctou našimi pravidly." Rozkecala se docela, u čehož přímo probodávala kostnatou hlavu vlka vlastním pohledem.

Magie je napojená na předmět, což by neměla. Poprosím tě o úpravu tak, aby měl magii vlk a ne předmět. Jinak je vše v pořádku. :D

Pakliže je to rozšíření schopnosti něčím speciální, je třeba ho dodat. Osobně jsem to pochopila tak, že má při používání své magie mnoho různých možností. Jaké to tedy jsou?

Taky doporučuji dodat alespoň do zajímavostí, že je jeho agrese nějaký typ psychické poruchy, nebo to rovnou uvést jako magii. Jeho agrese může vyznít v porovnání se zbytkem charakteru přehnaně. :D

V tuto chvíli se z Volt stal oficiální posluchač. Pěkně nastražila uši a na chvíli se cítila jako malé vlče, naslouchající příběhům svého rodiče před spaním. Jen to měla trochu ozvláštněné. Takový výslech se stal hned zajímavějším, když Iris u svých slov začal používat magii. Protože ho o to sama požádala, trochu očekávala, že se začne dít něco zvláštního, a tak ji náhlý temný mrak překvapil jen mírně. Teprve až když oba vlky zcela obklopila temnota, Voltaire se musela snažit, aby nevnímala všemi smysly jen zvláštnosti jeho magie. Chtěla se soustředit i na Irisova slova a ne jen na jeho magii. A pochopitelně to nebylo lehké, už vůbec ne po tom, co objevila ty děsivě vypadající siluety. I ačkoli se snažila hledět do očí bílého vlka, nevyhnula se občasnému rozhlédnutí okolo sebe. Občas sebou dokonce i celá cukla, však nezačala panikařit nebo dávat nějak moc najevo nějaké zděšení. Věděla a neustále si v hlavě připomínala, že je to jen vlkova magie, nic víc. I pomohlo to trochu.
Jakmile se z temnoty vynořil temný tvar připomínající vlka, zacukala nenápadně čumákem a v tlamě se jí zalesknul kousek bílého tesáku. Sic stála nehybně na místě, ale čumáček jí nejistě cukal jak pomatený. Nebyla nervózní nebo vyděšená, věděla, že jí nic nehrozí, ale byla jaksi nesvá. Její znepokojení by se dalo v tuto chvíli přirovnat k jakési štítivé fobii. No jo, málem by vycenila zuby, kdyby se ta temnota zase náhle nerozplynula.
Oklepala se, aby setřásla to nejisté šimrání v kožichu a vrátila se jí schopnost řeči. Pořádně vydechla a promluvila. "Ohromující." Dostala ze sebe s překvapivým klidem v hlase. Bylo také účelem, aby nevypadala, že je nějak neklidná. "Nuž, málo toho nevíte. Už jste na tomto území strávil nějakou dobu a jde to poznat." Dokončila větu a na chvíli se zamyslela. Opravdu nebyl Iris tak úplně zbytečný. Mít magii, zastrašující vzhled i velikost, respekt k ostatním, to nikdy nebylo na škodu.

"Voltaire Falcone y Gracewood. Vy dva mi ale říkejte Vaše veličenstvo." Odpověděla mladému rozhodně. Nebyla si úplně jista, zda vlčata pochopí to oslovení -veličenstvo- možná jim po tomto dojde její postavení, možná však také ne. V každém případě jim však bude muset ještě objasnit všechno ohledně postavení ve smečce. To musel znát každý člen, dokonce i vlčata. I pravidla smečky. Každé vlče to učili nejspíš jeho rodiče... nuž, tyhle to naučí Volt. Dost možná by měla sama zastoupit roli jejich matky. Dost možná by se toho i ráda ujala. Představa o vlcích, které by si pokusila sama vychovat, byla víc než lákavá. Nebylo to tolik lákavé pro tu vzájemnou lásku, to ne. Alespoň prozatím. Volt si totiž zatím neuměla moc dobře představit něco jako lásku k vlčeti.
Nyní už držela slabšího Kettu v tlamě a kráčela směrem na území. Zdálo se jí to, nebo byla spokojená se svým konečným rozhodnutím? Opravdu musela přiznat, že z tohoto setkání měla převážně dobrý pocit. Doslova si z procházky za hranicemi nesla na území suvenýr. Jak vtipné. Ovšem toto nebyl jen tak ledajaký suvenýr, byla to dvě vlčata a zároveň noví přírůstci do smečky.

Jedinou živě vypadající částí na jejím těle byla srst, které ale vítr pomáhal k pohybu. Voltaire byla v tuto chvíli doslova jako kus kamene. Nebylo to ze stresu, nejspíš. Už to dělala tak nějak automaticky. Vždy, když se snažila být vážná, zabodla svůj pohled do očí svého společníka a za žádnou cenu se cizích očí nepustila, nebo se z ní jednoduše stala socha. Oba případy však mohly být její společnosti značně nepříjemné. No... jí to asi nevadilo.
Už se jí potvrdilo, že se Lokki toulal tam, kde neměl. Naštěstí se přiznal. Jen bylo docela smutné to, že se po jeho slovech Volt moc neulevilo. I když byla v tuto chvíli docela klidná, někde hluboko uvnitř cítila tolik nepokoje, až by se jeden divil. Nejradši by pokárala nejen tady mladého hocha, ale i sama sebe, protože ho nchala jen tak se zatoulat. Určitě by se jí nechtělo řešit něco jako zmizení vlčete. Ještěže už byl opět na území. Ta nezodpovědnost a zároveň ostuda!
"Dávej větší pozor a nechoď daleko." Procedila skrze zuby. Nesetkávala se moc často s takovou situací, i proto se jen tak tak dokázala ovládnout a zachovat klid jak v hlase, tak i trochu na duši. Jen si trochu neuhlídala zatnuté čelisti při mluvení. Jen těžko říct, zda podpíral její znepokojení stres, nebo rozhořčení. Nejspíš obojí. V tomto případě už by se její chování a pocity daly srovnávat s mateřským pudem, pakliže něco takového v sobě Volt někde měla.
"Málo zalesněné oblasti v blízkém okolí nejsou novinkou. Nejspíš tu byly vždycky..." Rychle a naprosto bezmyšlenkovitě odpověděla na tu dosti zavazející otázku. Chtělo tím snad vlče přesměrovat téma na něco jiného? Těžko říct. "Vidíš tu vodu před námi?" Teď sic její slova nezněla, jako by tím chtěla navázat na téma o Lokkiho výpravě, ale mělo to jistou spojitost. Všechno si předem promyslela a věděla, co chce říct.

I ona se sem v tento den dostala. Však Voltaire si sem nešla jen tak odpočinout a kochat se výhledem na moře. Chtěla mluvit s Lokkim o jedné konkrétní věci, která jí byla až příliš proti srsti. I proto si na tváři nesla ten vážný, vlastně až unaveně znechucený výraz.
Nyní se posadila vedle mladého vlčka a bez jediného pohledu na vlče začala mluvit- "Včera jsem tě neviděla na území. Byl jsi za územím, že ano? Daleko." Začala s klidem v hlase a aby nebyl z jejího oslovení samy sebe zmatený, použila ten zatracený ženský rod. Mluvila pravdu. Ačkoli měla i v plánu Lokkiho někde náhodně potkat, nevšimla si jediné jeho čerstvé stopy. Bylo jí to jasné. I ona za svých vlčecích dob toužila po poznání všeho možného. Dnes se divila sama sobě. Už tehdá toho tolik věděla a stejně chtěla víc.Lokki to tak měl nejspíš podobně. Ani by jí tolik nevadilo to, že se mladík toulal za hranice území, jenže to, že tam byl tak dlouho... to už se jí ježil hřbet znepokojením.
Snažila se však udržet slova na uzdě. Byla si vědoma toho, že tomu vlčeti pořádně neobjasnila, jak dlouho a kam se vůbec může procházet. Ach kdyby věděla, kam až se Lokki dostal, asi by ho rovnou do té modré vody před nimi hodila.

Už trochu příjemněji mluvila dál s pohledem upřeným na dva malé cizince. Líbila se jí ta očividná obranyschopnost jednoho z těch mladých. Takové obránce by u sebe ve smečce ocenila. Nedala to však najevo, naopak se spíš podívala ještě vážnějc. "Nihil... ten znám moc dobře. Zavedu vás tam." Zatím jim nehodlala prozradit víc, než tohle. Ne, že by jim tolik nevěřila, ba dokonce se bála jim říct víc o sobě. Spíše jí to přišlo méně potřebné. "Cožpak nemáte rodiče, že se zde potulujete takto sami?" Pokračovala v řeči se svou otázkou, ačkoli jí byla odpověď celkem jasná. Měla velké tušení, že si tato vlčata ještě dnes potáhne na území. Tohle nemůže dopadnout jinak, než to dopadlo s Lokkim a Kettu. Nuž... snad z nich alespoň budou dobří vlci až vyrostou. Pomyslela si a hodnotila jejich reakce a chování, u čehož se snažila netrápit s tím, že by měla pocítit trochu více lítosti. Snažila se nemyslet na to, že by měla zapojit více dobrosrdečnosti než-li logického myšlení. Ještě by jí to ublížilo.