Príspevky užívateľa

Aby pravdu řekla, tak byla docela i připravena na to, co ze sebe vlk po chvilce vypustil. Když už zde žil dočasně, byla docela velká pravděpodobnost, že si zde i zvykne a zůstane. Jen to nebylo jisté.
Voltaire se po té napínavé chvilce napřímila a její ocas se zhoupnul ze strany na stranu. Konečně ze sebe vymáčknul to, co očividně chtěl už před nějakou chvílí.
"Nuž..." Pohlédla na chvíli jinam a zamyslela se nad tím, co by měla říct. Ne, nemohla říct, že se to dalo čekat nebo že to je možné. Musela si před tím svá slova promyslet, což bylo docela složité. Víte, není lehkou záležitostí se zamýšlet nad tím, co byste měli říct a zároveň se v duchu radovat, že budete mít ve smečce o člena víc. "Nejste problémový vlk... a do smečky se vždy hodí někdo, kdo jí bude prospěšný." Pousmála se na vlka trochu. Její radost sic nebyla nějak očividná, ale šťastná Volt docela byla. Jen to neuměla dát dobře najevo. A v této situaci vlastně ani nechtěla. Znovu pak pohlédla většímu vlku do očí a řekla: "Pakliže se vážně chcete stát členem naší smečky, povídejte. Prozraďte mi něco o sobě a svých vědomostech. Pokud na to máte teď a tady čas." Přistoupila blíž k Irisovi. Pokud chtěl, mohl podstoupit přijímací proces jindy. Tedy...ne že by se Voltince chtělo odkládat tento "výslech" na jindy. Naopak by to ráda udělala co nejdřív. Posadila se a čekala na jeho reakci.

Schválené

Aby pravdu přiznala, i z ní začala během tohoto rozhovoru opadat nervozita. Podsaditý vlk sic ze začátku působil nedůvěryhodně, ale jakmile se s ním jeden pustil do řeči, zjistil, že by se v Irisově společnosti měl cítit klidněji než kdykoliv jindy. Byl naprosto neškodný, jak se zdálo. "Jsme rádi, že Nihil pokud možno splňuje vaše očekávání. Jsou tu dobří vlci a o bezpečí pobytu na našem území není pochyb." Usmála se mírně na svého společníka a zaujatě nastražila uši, když zmínil Voltaire. Jakoupak spojitost s Volt by to asi mohlo mít? Chtěl jí snad něco sdělit a připravoval si to dopředu? Možná. V každém případě to Voltaire nanejvýš zajímalo. I proto naklonila zvědavě hlavu na stranu a s očima plnýma očekávání i zvědavosti se zeptala - "Mohu vědět, co to bylo?" Neubránila se i menšímu zaváhání. Samozřejmě by nerada známé vlky do něčeho nutila, proto se snažila na Irise příliš netlačit. 

přesun k Přízračným
Bellanna, Sol, Teo, Volt

Dobře. Vlčata Voltaire sice plánovala určitě jednou mít, ale rozhodně to nebude něco, co by naplňovalo celý její život. Ona byla panovnice. Panovnice se skvělým vzděláním a respektem ostatních, ne matka s desítkami vlčat po boku a dost možná ještě v břiše, která se neustále stresuje s tím, že jestli jsou její vlčata všechna v pořádku. Ne. Až tak přehnané citové vázání Volt s jinými nebylo nic pro ni. Nechtěla, snad si ani nemohla dovolit se tak strachovat o svá vlčata. Však dnes byla plně ochotna se obětovat pro vlčata, nad kterými měla dohled a vzít si je na hřbet, aby jim tím zkrátila cestu a s ní i trápení. Očividně byla té lásky i Bellanna, která druhému vlčeti nabídla totéž. Volt se na ni hrdě, však i nevýrazně pousmála, když Bellka dořekla. Pak se zase podívala na Sola a vyjádřila se i ona. "Nemusíš jít celou cestu po svých. Vylez mi na záda." Nošení vlčat v tlamě v Solově věku už bylo značně obtížné a tak si zvolila jiný způsob přenosu. Neváhala a lehla si na zem tak, aby jí mohl vyskočit na huňatá záda.
Po tomhle už se mi fakt nad rolí matky přemýšlet nechce. Pomyslela si. Mátla ji totiž její ochota a zároveň nechuť k této roli. Nejspíš na to byla ještě moc mladá.

písmo henobu
S'Arik, A'Kaza, Rio, Sage, Volt

Posadila se a i když to na ní nebylo znát, seděla napjatě. Až moc napjatě. A bylo to pro ni celkem překvapující, protože byla ve stejné pozici, jako vždycky. Měla by se cítit stejně klidně, jako už se cítila jen mezi Nihilčany. Všichni jí tu byli podřízeni a respektovali ji. Tedy... A'Kaza, který svým vzhledem i chováním přitahoval pozornost nejen Rio (, ale i Volt), by neměl cítit vůči Voltaire takovou úctu jako ke svému vlastnímu vůdci. I tak se však v jeho blízkosti cítila dominantnější.
A když konečně přišel tmavý vlk, Nox Přízračných, vše se změnilo. Jednak se v jeho blízkosti cítila více jako součást ostatních přítomných, což ji vcelku potěšilo. A jednak pochopila, proč byla tak napjatá a nervózní. Očekávání příchodu někoho důležitého, to bylo to, co vzbuzovalo napjetí v jejím těle.
"S'Ariku." Oplatila tmavému jeho pozdrav a u toho také kývla hlavou. Pak už jen mlčky seděla a poslouchala pozorně S'Arikova slova, přičemž nenápadně máchla ocasem. Byla nadšená, skoro až šťastná, že se může pro dnešek stát součástí těch, kteří poslouchají něčí příkazy. V tuto chvíli jí bylo úplně jedno, že podřízení se někomu nebyla její silná stránka. Byla nesmírně ráda za to, že si to alespoň jednou za ten její nudný život může zkusit. Ne jako princezna se svým učitelem, ale jako učednice se skupinou dalších učedníků.
Po chvíli se už konečně uvolnila a uklidnila, a byl na to nejvhodnější čas, protože je všechny i s Volt S'Arik poslal do lesa na kůru stromů. Okamžitě se v tu chvíli zvedla a sledovala reakce ostatních. Měla chuť někoho oslovit a povídat si, což u ní nebylo zvykem, ale nebyl na to vhodný čas. A protože na to byla zvyklá, jednoduchým gestem reflexivně pobídla ty, kteří se zrovna nacházeli za ní nebo vedle ní. Pak už se vydala společně s ostatními do onoho lesa na kůru.

písmo Henobu
- A'Kaza, S'Arik, Rio, Sage, Voltaire -

I Voltaire se rozhodla, že se zůčastní seznamování se zcela novou věcí. Tou věcí bylo písmo, o kterém Volt věděla zatím jen z doslechu. Neměla ponětí o tom, jak by toto písmo mohlo vypadat, ale zdálo se jí, že se jedná o vcelku užitečnou věc. Schopnost psaní a čtení opravdu nemohla být zbytečná.
Kráčela docela zmateně po okolním území a po chvíli si konečně všimla vzdálené hrázdy. A když zřela skupinku vlků pobývajících na kamenité ploše, vydala se okamžitě k nim. Věděla, že jistě nebyla jediná, kdo se ůčastnil tohoto seznámení s písmem.
Pomocí své ladné a tiché chůze se dostala až na tuto hrázdu a jakmile už byla skupince vlků dostatečně blízko, řekla: "Zdravím vás, nihilští..., A'Kazo." Pohodila hlavou na pozdrav a posadila se poblíž, čekajíce na jakoukoliv reakci.
Snad jsme se dostali na správné místo a se správnými vlky. Snad si toto místo s něčím nepletu. To by byl trapas, kdyby panovnice dorazila pozdě a ještě špatně. Hlavu měla plnou pochybností a nejistot. I proto se jí nevýrazně zježil hřbet. Ostatní si však její nervozity nemohli povšimnout, protože se na venek tvářila nanejvýš sebejistě i vyrovnaně.

Ačkoliv se na venek ani nepousmála, uvnitř ji jeho ujištění o bezpečnosti svých obláčků pobavilo. Sama nevěděla, proč jí přišlo tak vtipným, že byla z takové maličkosti nervózní. A vlastně ji jeho slova uklidnila jen polovičně. Moc tomu temnému plynu nevěřila. Dokonce ani teď, když už byla informována o jejich neškodnosti. Zůstala stát pevně na svém místě a snažila se obláčky ignorovat.
"Těší mne, že vidíte Toshiho v tak dobrém světle... Když už jsme u toho. Jak se vám vůbec daří na území Nihilu?" Odpověděla mu na slova otázkou a tentokrát už se jí očka zaleskla jakýmsi nadšením. Nejspíše by se nezeptala nebo by ji tolik nezajímalo, jak se Irisovi daří na území, kdyby neuvažoval o příchodu mezi Nihilčany. A nenápadně se hodlala i dostat k otázce, jak to s ním a jeho rozhodnutím vypadá, když už se tak hezky střetli. Stejně jako když se před pár vteřinami zajímala o to, co si to zde sám děsivě vypadající vlk mumlal. "A předpokládáme, že je váš rozhovor se vzduchem přede mnou tajností." Dodala ještě nakonec.

Schválené. Vítej mezi námi!

Schválené!

I ona už kráčela ke starému padlému stromu s hlavou vysoko vztyčenou. Věděla moc dobře, že se tam má setkat s Irisem. Byl to opravdu pozoruhodný vlk. Z úplného začátku Volt trochu znepokojoval svým vzhledem, ale asi se u něj nebylo čeho bát. Snad.
Rozhlížela se i trochu po nedalekém okolí a vnímala barvy podzimního nihilského území. Škoda že neměla tak dobrý zrak, aby viděla do dálky. Ráda by se podívala na území třeba z takové svatyně. Ten pohled do míst předalekých jí byl kvůli její krátkozrakosti cizí. Sic jí to zatím nebylo nijak extra potřebné, ale ráda by vlastnila tak dobrý zrak, jaký měli jiní. No... ale mohla děkovat osudu za to, že po matce nezdědila úplnou slepotu. Volt nevěděla sic ani, jestli o zrak její matka kdysi přišla během života, nebo se slepá už narodila, ale tušila, že slepá byla už když se jí narodila vlčata. Ach bože, jak mohla taková vlčice zvládat panečku dlouhou chvíli vedení smečky slepá a ještě s vlčaty v břiše. Těmi vlčaty byla Rivera a Volt, které se tehdá ještě nenarodily. Tu dobu už si nemohla panovnice pamatovat, ale dokázala si představit, jak těžké to pro Nuditu muselo být. Štěstí, že jí stál tehdá po boku strýc Azueén. Ten už byl také pryč. Naštěstí však snad ještě nebyl mrtev jako drtivá většina Voltiných předků.
Už se začínala blížit k místu a z dálky už i viděla bílou šmouhu, připomínající vlka. To musel být určitě Iris. Už tam na ni čekal?

Jeho vyděšení ji nečekaně neudivovalo. I ona by leknutím klidně i zavrčela, kdyby se za ní zezadu takhle někdo připlížil a promluvil takhle náhle. I ona dnes trochu zapomínala na své vychování, když takhle děsila cizí vlky. Však Irisovo nedávné povídání si se vzduchem si přímo žádalo o takové přepadení.
Ačkoliv nebyla nijak extra překvapena, uši taktéž připlácla k hlavě a když se začal od Irisových nohou šířit temný mrak, ucukla hlavou a přivřela u toho oči. Jako by to byl snad nějaký písek, letící vzduchem přímo k jejímu obličeji. Naštěstí jí však nic k obličeji nemířilo. Nejspíš nebyl tento Voltin reflex nijak potřebný. "Buďte také zdráv... Irisi." Oplatila mu pozdrav, u čehož zaváhala nad jeho jménem a trochu ucouvla. Temné obláčky okolo jeho tlap nebyly pro Volt zvykem. Měla podezření, že plynná látka, kterou vlk produkoval kdoví odkud, je součástí nějaké jeho magie. Proto to ucouvnutí.
Zatím se však udržovala klidná. Za jeho snaživou poklonou nenásledovala žádná výrazná reakce. Ani její poněkud hořký obličej. "Zaslechli jsme Toshiho jméno. Jsou s ním snad nějaké potíže?" Zeptala se zvědavě.

Přesun k Přízračným

Kráčela směrem, kterým poslala i další mladé vlky ze své smečky. Na území Přízračných, kde by je měli přivítat nihilští spojenci. Po svém boku měla Voltaire skupinku účastníků pobytu u Přízračných a jeden z nich byl dokonce starší než Volt sama. Bylo divné dohlížet na někoho, o kom věděla, že je starší a pochopitelně v některých věcech i o trochu zkušenější. Byla to Bellanna a s ní další dvě malá vlčata, jež byla už o mnoho mladší. Vlastně to bylo nedávno, co se tito chlupáči narodili. Teď už sic byli trochu schopnějšími občany Nihilské smečky, ale stále by je měl mít někdo raději pod dohledem. Proto ty dva Volt nehodlala nechat o samotě, pokud by si nebyla jistá, že je někdo zodpovědný hlídá.
Za chůze se ohlédla na své poddané a na její tváři se poprvé za celý den objevil malý úsměv. "Je vše v pořádku?" Optala se pro svou jistotu. Dívala se především na ty dva malé nezbedy. Sice mezi vzrůstem vlčat a Voltaire nebyl nějaký obrovský rozdíl, ale oproti jinému běžnému dospělému vlku ano. Navíc byli mladší a jejich nohy už nemusely tuto dlouhou cestu zvládat.

I ona stála pevná a napřímena, jak nejlépe a nejvhodněji to šlo. Však už dlouho jen tak stát nebude. Bylo pravdou, že Voltin výcvik nebyl žádnou jednoduchou a lehko představitelnou záležitostí. Zejména tedy pro ni samotnou. Na introvertní vlče, jakým bývala Voltaire to mělo velký vliv. A to ne jen v těch dobrých věcech. Mělo to na ni vlastně převážně negativní dopad. Ačkoliv si toho nebyla sama zatím vědoma, rostlo v ní pomalu cosi tak sobeckého, egoistického a obyčejnými vlky pohrdajícího, až by se ta věc dala nazvat jakýmsi druhem šílenství. O tom však nelze hovořit v tomto období. Bylo zatím příliš brzy na to, aby si mohl kdokoliv povšimnout Voltiny vady, která v ní byla probouzena výchovou. Zatím se zdála být poměrně normální vlčicí s docela dobrým srdcem.
"Nebojte se, není nač čekat." Vyřkla už ne tak klidně. A hned nato se vyřítila ze svého místa a zaútočila na Arxiho. Nemyslela to vážně a tak s Arxiho tělem zacházela s ohledem. Nesnažila se proto nějak surově zakousnout Arximu do srsti. Byla to pouze zkouška. Než tomuto tmavému vlku řekne o tom, že z něj chce udělat vévodu, je potřeba si vyzkoušet jeho schopnosti a reakce osobně. S ním totiž ještě nikdy nebojovala. Ani na tréninku. A kdoví, možná se jejímu napadení ani bránit nebude.
I když byla Volt výrazně menší než tento vlk, měla také pochopitelně nějaký výcvik. Její výcvik byl zaměřen na to, aby se uměla bránit i se svým vzrůstem. A i když svůj útok nemyslela vážně, mohlo to být pro podřízeného vlka děsivé a matoucí. Ovšem do hlavy mu neviděla. Proto hodlala použít magii, díky které by znervóznět mohl.

I její čin se vyplatil. Spatřila totiž ne příliš daleko vlka, o jehož ne krátkodobé přítomnosti na území Nihilské smečky věděla moc dobře. Ten vlk se dobře pamatoval. Byl to strach mnohdy nahánějící Iris. Však jediná věc, jež nesla vinu za strach, který vlk vzbuzoval, byl jeho vzhled. Nic jiného. Ze začátku mu i sama Voltaire těžko věřila a přijmula jeho pobyt v Nihilu s jistými obavami. Však o žádných stížnostech zatím nevěděla, takže to nejspíše nebyl problémový vlk. Navíc se tak ani nechoval. Moc ho neznala, ale už při prvním setkání se nezdál nijak nebezpečný. Už nebezpečnější se Voltíně zdála Roo, která také nakonec nebyla tak špatná.
Tiše se panovnice vydala za ním. A protože dokázala být dosti zákeřná a zvědavá, připlížila se k němu ,pokud možno, tak, aby Iris o její přítomnosti co nejdéle nevěděl. Hodlala se nenápadně dostat za jeho záda a zjistit, co si tam tak mumlá.
Její hruď se div nedotýkala země, když se blížila k huňatému polštáři s hlavou umrlce.
Když už byla dost blízko na to, aby mohl Iris slyšet její kroky nebo zachytit i on její pach, vzdala to. První slova, která zřetelně slyšela byla -kvůli Toshimu-. A když se Iris odmlčel, vzdala to. Napřímila se a pakliže si jí ještě nevšimnul, vyřkla s klidem. "Věřím, že to zvládnete... I když nevím co." Promluvila tak klidně a chladně, až jí to v krku chrčelo. Nacházela se teď asi pět vlčích těl od těla huňatého vlka. Stále neměla sic ponětí o tom, co si zde sám pro sebe povídal, takže ani nevěděla, o co chtěl Volt požádat, ale asi jí to moc nevadilo.

Neslyšnými kroky se pohybovala kupředu. Neměla pro dnešek nějaké extra plány a tak by ji mohlo značně překvapit to, co se mělo každou chvíli stát. Její tlapy ji nesly přes tyto hory poblíž hranic Nihilské smečky. Nesměla ani dnes vynechat téměř každodenní procházku a zároveň kontrolu území.
Ve vzduchu šla cítit změna. Něco bylo jinak a Volt zcela jistě věděla, co to bylo. Podzim. Nejen pachem, ale také každodenní teplotou, vlastně i vzhledem okolí šlo poznat, že se blížila zima. V oblastech, kde se nacházely listnaté stromy to vypadalo nanejvýš zajímavě. Listy se zbarvovaly do všelijakých barev. Převážně tedy hnědé a žluté, což působilo docela příjemně pro Voltiny oči. I tráva pod nohama nebyla tak zelená a plná života, jako bývala v létě. Na jednu stranu se Volti těšila na nové roční období, ale zároveň se obávala starostí, které dokázala prý zima přinést. A ačkoliv se modlila, aby zima proběhla bez problému, skutečností se mohl stát i opak.
Z hlubokých myšlenek ji vytrhnul pach. Byl to cizí, však zároveň povědomý pach. Zdrojem tohoto pachu nemohlo být nic jiného, než-li vlk a rozhodně nebyl daleko.
Volt se rychle zastavila, když se jí pach dostal do nozder a napřímila se, aby se mohla rozhlédnout kolem.